Červenec - prosinec 2017

 

NÁROČNÝ PODZIM

02.10.2017 18:48

    Letopočty se sedmičkou v jednotkách ukazují se v mém životě jako opravdu důležité. Rok 1977 mi sice přinesl nepříjemnou mononukleózu, ale o 10 let později jsem už stála před "oltářem" a říkala rozhodné "ano" svému milovanému muži. V roce 1997 přibylo do naší domácnosti štěňátko - Bertík, první agi šampión, jenž pod Eliščiným vedením dosáhl jako u nás první pes výraznějšího úspěchu.  Z "panelákařů "na "barákáře" jsme se začali měnit za dalších deset let, kdy jsme si vyhlídli náš současný dům. Jen o několik měsíců později jsme se stěhovali. Uplynulo dalších 10 let a sedmička je tu zas. S ní i další důležité mezníky. Hned několik. Evka ukončila svá vysokoškolská studia a nastoupila do práce, Eliška přislíbila společný život Vojtovi ( nebo on jí?), obě dcery se odstěhovaly od nás - staroušků- a my s tátou, po třiceti společných manželských letech, zůstali "v hnízdě" sami. 

    Asi už si ani přesně nevzpomínám, kdy nám Eliška s Vojtou oznámili, že když už tedy spolu nějaký ten rok žijí a vybudovali si dům snů, hodlají svůj svazek stvrdit oficiálnbím manželským slibem. Za naší éry ( je fakt, že to bylo v minulém století a za minulého režimu...) byly svatby událostí významnou, ale tak nějak " v mezích". Náš slavný den si vzali pod palec rodičové, my dva jsme neřešili, zda ubrusy u slavnostní tabule budou bílé či tečkované, zda budeme polykat svíčkovou nebo šnycl (řízek - poznámka autora), nevytvářeli jsme extra program a vystačili si v rytmu polky, valčíku a moderních rytmů po celou noc. Nemohu nevzpomenout svěžích tónů kdysi ještě ne tak populární skupiny Buty, která nám s profesionálně hudebně vzdělaným bratrem zahrála k radostnému trsání. Jinak nám tak nějak stačil fakt, že od toho dne budeme patřit jeden druhému.

  Doba si však žádá své. Snoubenci daleko dopředu vybírají místo obřadu (dřívější sucharský Národní výbor by novomanžele snad znemožnil). Módní diktát káže svatební příslib v duchu originality. A tak se lidé nechávají oddávat na vrcholcích mnohatisícimetrových hor, při seskoku padákem, v podmořských hlubinách....Profese oddávajícího musí být v dnes vyváženým mixem důstojnosti, originality, odvahy i kaskadérství. Jejich role se rozšiřuje od odmumlání univerzálního svatebního proslovu k aktivní účasti při snoubenci vysněných psích kusech. Oddávající autorita tak flexibilně obléká příslušný mundúr - tu plovací ploutve, tu fáračky nebo na záda připevňuje padák či dýchací přístroj. Jaké štěstí, že naši mladí zvolili obřad někde uprostřed škály normálnosti a nebudeme muset k obřadu odlétat tisíce kiláků třeba na Hawai a v kokosových sukýnkách křepčit na pláži v radostném svatebním reji. Ba dokonbce ani absolvovat vysokohorskou turistiku s mačkami a cepíny...abychom viděli novomanžele v jejich šťastné chvíli a uslyšeli jejich ANO.

   Naši mladí hodlají absolvovat obřad na příjemném místě uprostřed přírody a tam...za zpěvu ptactva a tiše se k zemi snášejících prvních podzimních lístků ronit slzy dojetí při závazném souhlasu, že v dobrém i zlém.....Širé nebe dostalo plnou důvěru, koneckonců když přece jen pustí k zemi nějakou tu kapku, zmoklí svatebčané budou tou rozhodně nejlepší originální vzpomínkou na obřad.

   Samotné svatební chvíli předchází nespočet příprav. Výběr menu, jež má být podáváno na perfektně barevně ladícím nádobí, doplněném ubrusy a ubrousky (tón v tónu), musí se chutí blížit nejvybranějším lahůdkám. Svatebčané bývají vyzváni k zachování vybraného barevného odstímu a při účasti v jiném než barevně nadiktovaném ohozu je dotyčný ignorant vykázán od stolu, aby snad nekazil výsledný dojem na profi - fotkách.

    V potu tváře pracují před obřadem kadeřníci a vizážisté, kteří se ze všech sil snaží vykouzlit z tuctových  obličejů "žurnálové typy".  Připravené " nádobíčko" má i fotograf a kameraman, v pohotovosti jsou svatební taxikáři, připraven je "dýdžej". Vše připraveno!!! Jak to bude dál...?

 

Sem můžete vložit nový nebo přetáhnout existující obsah.

Pro nápovědu jak začít klikněte zde

 
 

VE VÍRU TANCE

02.09.2017 19:23

    Přes Veroničino naléhání skládat dogdancingové zkoušky, daří se mi je úspěšně bojkotovat. S věkem u mě sílí nechuť k jakémukoliv poměřování. Neznamená to ovšem, že bychom s Annie  "tancování" pověsily na hřebík. Právě naopak. Jen místo bodů od přísných rozhodčích sbíráme potlesk a jiskřičky v očích shovívavého obecenstva. Jak uspokojující pocit takto rozdávat radost. Před nedávnem dostaly jsme s Verčou pozvánku vystoupit na Odpoledni pro seniory v Odrách. Moc se mi tam nechtělo. Toho dne teploty šplhaly ke třicítce, kdo by se raději nevyplácl někde u vody? Do auta jsem naložila Annie se všemi rekvizitami, cestou přibrala Verču s Ernym a Biaggim a jelo se.  

      

   Když jsme dorazily na místo, slavnost už byla v plném proudu. Nebylo tu hlučno, neozýval se hlasitý smích ani mnohadecibelová hudba. Kolem malého "pódia" seděli na lavičkách vrásčité babičky a dědečci, někteří na lavičkách, jiní byli "pojízdní" a se svými vozíčky "parkovali" v těsné blízkosti předváděcího placu. Ucucávali sladké nápoje, zobali tyčinky, koláče a jiné dobroty. Společnost starouškům dělali jejich blízcí, o generaci - dvě mladší. 

     Sotva jsme se trochu rozkoukaly a aklimatizovaly pejsky, byly jsme vyzvány k vystoupení. Začínala Verča svou taneční sestavou v romanticky něžných hráškově zelených šatech.  V hledišti všichni  ztichli, v očekávání krásného kulturního zážitku. Po vydařeném romantickém vlnění jsme přišly na řadu my dvě s Annie. Vystoupení poznamenalo dlouhé čekání na spuštění hudebního doprovodu. Annie nechtěla pochopit, proč nemůžeme holdovat tanci a pohybu hned, ale zbytečně zdržujeme onen průběžný přísun pamlsků dlouhým otálením. Pro ukrácení dlouhé chvíle měla tendenci chodit očmuchávat okolosedící bábrle a působila nakvašeně, když jsem jí v tom povelově nepodpořila, ba právě naopak ji přísně  připomenula, kde že má čekat zahájení svého výstupu.  Konečně jsme se "zhluboka rozdýchaly". Začátek sestavy se vyvedl, výstup úspěšně vstoupil do prostřední části. Tam už Ann usoudila na nutnost zpestření. "Do náruče ti neskočím," četla jsem jí v šibalských očích. Tento malý nedostatek jsem zamaskovala, ale z výchovných důvodů jsem měla sto chutí tuto malou vzpouru uličnici neodpustit. Další problémek se vyskytl u švihadla. Tomu předcházelo aportování látkové mičudy. Annie se do toho "položila" natolik, že skákání se rozhodla pro dnešek vypustit. Marně jsem se snažila z její huby vypáčený látkový míč odložit na dostatečně odlehlé místo...Anninka jej vždy radostně přinesla, prahnouc po dalším aportování. I přes tuto pejsčí svéhlavost jsme sklidily velký potlesk. Ve druhém výstupu už Aninka plnila všechny své úkoly, pramenící z role, zodpovědně. Četla, balancovala na palici sklenici, skákala přes švihadlo, balila se do kufru... Také Verča s psími kluky zakončila spolehlivě. 

    Úspěch byl doslova hmatatelný. Postupně se u klece s Annie vystřídal velký okruh obdivovatelů. Pídili se po informacích o jim dosud nepoznaném plemeni, žádali  znovuprovedení některých cviků, přijímali Annie podanou packu, ti odvážnější i pusinku :-D. Jedna babička na vozíku, která vystoupení nestihla, projevila za opakované vystoupení tak velikánskou radost...až mě dojala.

   Ten večer se mi dobře usínalo. Náš výkon nebyl bezchybný, ale přesto jsem zažila pocit, jak málo je toto důležité. Po mnoha vystoupeních pro děti mohu není zodpovědně prohlásit, že ne děti, ale senioři, jsou tím nejvděčnějším publikem. Pozorné, usměvavé tváře, nesoucí si zážitek do mnoha dalších (možná i trochu stereotypních) dní. Pochvalný mail o tom, jak psí vystoupení staroušky potěšilo, opravdu hřál.

  Uplynulo několik týdnů a další dogdancingové vystoupení bylo tady. Hafiáda je věhlasná akce s tradicí.  Samozřejmě pro pejsky. Byly jsme s Verčou a našimi svěřenci čestnými hosty. Přítomnost mnoha pejsků na akci jsme moc nevítaly, ale koneckonců, co jsme na akci s tímto názvem mohly čekat, že? Bylo opět horko, což jsme rozdýchávaly v blízké říčce. Vystoupení bylo trochu specifické. Na Hafiádě se totiž představili soutěžící také v disciplíně psích kousků. Byli moc a moc šikovní, takže mohli kriticky posuzovat i naše vystoupení. Nebylo bezchybné, ale bylo od srdce předvedené, což snad šlo poznat :-).

     

   V Žabni na akci "Benátská noc", o dva týdny později uchvátila Annie moderátora natolik, že striktně vyžadoval její nekonečné pózování před objektivem. 
O ztížené podmínky se nám postarala paní kolegyně, která dostala do ruky mikrofon a doufala, že ji uslyší lidé snad až za devatero horami a devatero řekami.. . Když spustila svůj komentář, měla jsem pocit jako by vypuklo zemětřesení. Mnohadecibelový hlas, vycvičený lety pedagogického  působení, zesiloval mikrofon na nejvyšší volume, takže tabulky skel v oknech se povážlivě chvěly. Chvěla se i Andula, která si myslela, že je to nějaký specifický typ bouře. Když pominu stres, obávala jsem se o její sluchové ústrojí. Povely, které jsem vydávala, zanikaly v hlasitém hutorení paní kolegyně. Annie na mě dělala "psí voči" a snažila se mi odezírat ze rtů. Dost neúspěšně. 

    Před námi jsou ještě dvě nasmlouvaná vystoupení. Po nich dostane Annie zasloužené taneční prázdniny. Baletní špičky pověsí na nějakou dobu na hřebík, opustí taneční zrcadlový sál a zařádí si zase nějakou dobu na překážkách. Samozřejmě s paničkou.

 

PONĚKUD NETRADIČNÍ PRÁZDNINY

12.08.2017 20:06

     Letošní prázdniny jsem se rozhodla po mnoha letech trávit jinak než sledem intenzivních agi tréninků a nepřetržitou sérií letních závodů.  Nepochopitelně jsem pocítila potřebu trochu zvolnit, potřebu vnímat psy  nejen jako závodníky, ale dopřát jim, a také sobě, klidu hlavně v procházkách a  u vody. To ale neznamená, že bychom nebyli aktivní jen... smečka mi v agility poněkud "zvlčila". Využila si svůj "vegáč" plnými doušky, co bude na blížících se Naura závodech, to je pranic netrápí. Místo k zkráceným obloukům a sbíhaným zónám utíkala jsem  však v myšlenkách spíše k blížící se realitě připravovaných vdavek naší starší dcery Elišky.  Při každodenním bloumání místními hvozdy jsem v palici  sestavovala svatební scénář, představovala si ty šťastně dojemné chvíle matky, jejíž dcera vstupuje na novou životní cestu po boku vyvoleného muže. Rovněž se však mé představy stáčely k netradičnímu průběhu obřadu, který si novomanželé plánují prožít uprostřed přírody. Účast všech našich čtyřnohých přátel zajistí jistě nezapomenutelné zážitky všem svatebčanům a snad nestanou se Eliščinu nastávajícímu záminkou k útěku od "oltáře".  

      Prázdniny jsem  pojala jako čas relaxu od všech povinností. Naplánovaly jsme si s holkami nějaké tréninky, výlety i návštěvy, snažila jsme se naučit smečku déle spát, přetočit psům v hlavě budík, jemuž jsou za celý školní rok tak uvyklí, na pozdější hodinu, skoro úplně jsem se vykašlala na jakoukoliv drezúru. 

       

       
Chodili jsme s rodinkou po horách, čachtali se v říčních korytech nebo zahradním bazénu, sehrávali jsme turnaje v pink pongu, ve scrabblu, grilovali a setkávali se s těmi, které máme rádi. 

       

       

      Tradičně věnuji část ze svého prázdninového času venčení pejsků v útulcích.  I letos jsme jedno odpoledne s paní kolegyní naplánovaly luftování nebohých opuštěných psíků. Připraveny na šílenou administrativní  mašinérii i dvoustovkovou zálohu na vodítko a náhubek (psa si klidně nechejte, jen ty věci proboha vraťte :-D) jsme odhodlaně deset minut před dvanáctou stepovaly před vchodem útulku. Přesně ve dvanáct jsme byly vpuštěny. V "přijímací místnosti" seděly dvě dámy. Jedna přes lejstra, druhá přes psy. "Lejstrová" nás informovala, že dřívější "pravidla" venčení jsou od června zrušena, místo nich jsou nastolena nová, s nimiž se musíme neprodleně seznámit. Bez brýlí jsme musely improvizovat. Uchopila jsem lejstro a odstoupila dva kroky od paní kolegyně. Ta s vypětím všech sil nahlas přečetla souhrn všech zákazů a příkazů, které bylo nutno potvrdit vlastnoručním podpisem. Nejen že se vycházky zkrátily ze 4 hodin na polovinu, přibyly body jako absolutní zákaz smočit tlapku nebo jazyk v řece, atd atd. Jelikož jsme se vyjádřily, že půjdeme venčit společně, bylo nám hned oznámeno, že spolu jít prostě nemůžeme, protože psi na sebe nejsou zvyklí a že tudíž dostaneme jen jedno zvíře. Toto se mi vůbec nelíbilo a tak jsem s psíma očima zaškemrala, že mohli být vyvenčeni dva psíci místo jednoho a že přece budeme držet jistý odstup...Lejstrová dáma nakonec svolila, ta psí jakoby kousla do citrónu. Přísným hlasem rozkázala, že tedy půjdeme každá jiným směrem a vyčinila nám, když zjistila, že nemáme s sebou misku a vodu. Po opsání údajů z občanek a složení dvoustovkové zálohy jsme konečně mohly pro pejsky. Paní kolegyni byl přidělen menší černý Deny, já dostala fenku Reggi. Ta údajně toho dne již na procházce byla, proto mi bylo "psí" dámou striktně nařízeno, že musím fenku přivést už v 13:30. 

      

      

                   

                     

                     

     Příkaz opačného směru jsme nerespektovaly. Když jsme opatrně zjistily, že pejsci si absolutně nevadí a nemají ty nejmenší úmysly si jakkoliv ublížit, pokračovaly jsme ve venčení společně. Deny i Reggi vypadali spokojeně. Respektovaly jsme všechna daná nařízení a i když pejsci každou chvíli tvrdošíjně zamířili k blízké řece, zůstaly jsme neoblomné. Čas nám rychle ubíhal a hodina stanoveného návratu se blížila. Když jsem přicházela k bráně útulku, už z dálky jsem viděla "psí" dámu, jak vyhlíží, z kterého směru se vracíme. Paní kolegyně s Denym přicházela s odstupem asi 100m po nás. Jen, co jsme vešly s Reggi do brány, byla jsem notně peskujícím hlasem obviněna z porušení předpisů, když jsme nerespektovaly příkaz jít každá svým ( hlavně tedy opačným) směrem. Argumentovala jsem, že psi spolu neměli nejmenší problém, čímž jsem však dámu nepřesvědčila a mlela si stále své, o nedodržení předpisů. ( Otázkou tedy je, zda předpis není  jen pravidlem pro pravidlo, bez přihlédnutí ke  psí individualitě ) Získala jsem dojem, že nedělám službu pejskům, nýbrž je mi naopak nějaká služba poskytována. Dáma zasmečovala: "Tak nechoďte venčit a vezměte si pejska domů,"  řekla důrazně. Má odpověď, že už mám doma útuláky čtyři a kolegyně jednoho, ji maličko odzbrojila. Nechápala, proč tedy ještě do útulku chodíme a zdálo se, že je proti venčitelům velice zaujatá. "To venčení jste si vyřvali vy - lidi!" sypala ze sebe ublíženě. "Lidi tady chodí s dětmi a ukazují jim, jak si mohou místo vlastnictví pejska jen půjčit." Takové a mnoho dalších argumentů jsme vyslechly od  zatrpklé dámy. Věřím, že jakožto pracovnice útulku má jisté zkušenosti a ví  více než my, kteří chceme jen dobrou vůlí pejskům trochu pomoci. Chování, které však tato pracovnice k nám projevila, její skrývání se za bariéru předpisů, bez použití zdravého selského rozumu, její přístup, když jsme si připadali málem jako otravný hmyz, nás jen utvrdilo v tom, že k příštímu venčení zamíříme opravdu jinam. 

 

LAZCE MÁME V LÁSCE

31.07.2017 15:33

     Od mládí patří k mým oblíbeným hry s písmenky a slovy. Takový slovní fotbal byl odedávna ideálním řešením při dlouhých chvílích třeba na rodinné dovolené nebo třeba školním výletě. Usilovné přemýšlení nad volbou slova, jež bude soupeři pověstnou "poslední ranou", stávalo se mnohdy marným, to když můj otec s ďábelským smíchem vytasil se vražedným trumfem typu: ekonomie, bulimie či třeba Sicílie. Jak to souvisí s tréninkem agility, o němž hodlám psát? Zdánlivě vůbec, v konkrétním případě této dvoudenní intenzivky však velmi. Do slovníku "vražedných" slov pro slovní fotbal mi přibylo další, mnou dosud neobjevené. TRAJEKTÓRIE. 

     Vytýčený parkur jich obsahoval spousty. Těch ideálních i těch úplně špatných...jen si správně vybrat!  Takto nějak začal se náš intenzivní trénink v Mokrých Lazcích pod vedením slovně kreativní Veroniky.  Když dnes pomyslím, že by deštivé počasí, ohrožující tuto prima akci, neustalo, možná bych nové skvělé slovo nikdy nepoznala.

            

       Intenzivka však jednu výraznou vadu na kráse přece jen měla. Konala se souběžně s významnou akcí - EO, kde byla nominována také Eliška. Smysl pro odpovědnost nedovolil mi ale na poslední chvíli odříct Veronice na intenzivním agilitění svou účast. Naštěstí se nastupovalo na buzerplac až v pozdním odpoledni. Od pátečního rána jsem se přišpendlila k počítačovému monitoru a bedlivě sledovala dění. Eliščino družstvo mělo po dvou bězích  součtové vítězství v kapse a účast na nedělním finále zaručenu. Poté jsme s Evkou sbalily fidlátka a odfrčely do Mokrých Lazců, inspirovány výkony těch nejlepších, na sobě pracovat. 

      Kdekterý agiliťák by se vskutku podivil nad netradiční výbavou, kterou jsme spolu s psisky a klecemi vytahovaly z fára. K taškám jsme totiž smýkaly i dřevěná polena a noviny, nezbytnou to potřebu k večernímu grilování, o niž mi Verča těsně před odjezdem ještě narychlo napsala. Panáčovic smečka čítala 4 členy. K Evčiným dvěma cácorkám přibyl i Damien, tříměsíční  psí spratek odložený u nás zaneprázdněnou Eliškou "na službu" a z mých holek jela tentokrát Cherry. Poslední dobou je, holka, nějaká jako bez života, proto jsem ke společnému pobytu  nominovala ji. 

     

     

      Na lazeckém cvičišti se při našem příjezdu už v rožku krčil drobný stan, vedle něhož stálo křeslo a malý plastový bazének pro ochlazení zvířete. Brzy přibyl druhý plátěný přístřešek. Naše obydlí se mělo řešit teprve po pátečním cvičení. Situaci nám zkomplikovala Eliška, když nám dva dny před naším odjezdem zabavila stan ke svému přebývání v Itálii. Rády jsme tedy využily laskavé nabídky k nastěhování do Verčina fungl nového hangáru. Stavbě a nastěhování však předcházely zhruba 3 hodiny urputného snažení na buzerplace, kde jsme potily krev a ke konci výrazně prokládaly běh držkopády. Zatímco dřevěná polena jsem ve svých tábornických potřebách měla, kopačky zůstaly doma. Když padla rosa, běhy stávaly se divácky zajímavější. Zejména ty mé :-). Zachránily mě kopačky od Evky, která se sice na jejich půjčení moc netvářila a mé tenisky obouvala očividně štítivě (kdyby měla ještě aspoň jednu ruku, využila by ji demonstrativně k ucpání svých nosních dírek), ale jakožto milující dcera vytušila, co se patří.

 

   Po tréninku se stavěl hangár a připravovalo ohniště k opékání. Nemohlo mi uniknout, že úkoly - přinést nejrůznější potřeby, byly spravedlivě rozděleny. Blančin zněl - vzít pilku a tak brzy z hlubin místního lesíka přinášela vítězoslavně čerstvé větve, z nichž další účastníci grilovačky krouhali špičaté napichovací pruty.

   

 Náš Damien konečně dostal prostor k běhání a začal okamžitě pracovat na večerní únavě. Ostatní psiska zaslouženě odpočívala u vznikajícího ohniště. Opékání zakončené gurmánským zážitkem se protáhlo do pozdních nočních hodin. Dobře jsme se bavily, jen Verčina představa dokonale znějícího pěveckého sboru "Lazecké hlasivky" zůstal nadále nesplněným snem. Absence hudebních nástrojů totiž měla za následek jen jeden pěvecký pokus - hit "Kdyby tady byla taková panenka", jímž plánovaný koncert bohužel skončil. Není však všem dnům konec. Příští intenzivka  bude mít přenosné nástroje přímo v propozicích a účast bez nich bude penalizována zvýšeným účastnickým poplatkem oproti "nástrojářům".

   

    Buřty, flákota i batáty dogrilovány, psiska pospávají vedle páníčků...další horký den před námi. Táborák hasíme a odcházíme nabrat síly do stanů. Chvíli sloužíme malým psím drzounům jako trampolína, ale netrvá to dlouho a usínají i oni. Skoky na "trampolínách" zahajuje Torča po páté ranní. Nehybné "trampolíny" ji ale nebaví a tak ještě na dvě hodiny usíná.

  

  

                            Zájemci o hody tzv. LUKULÁCI
                     (Damien dostává své první lekce loudění)

 

     Ráno Veronika překvapila dokonalými lukulskými hody. Na improvizovaném stole bylo opravdu bohatě prostřeno. Rohlíky se sýrem a zeleninovou oblohou, plátky sladkého perníku, mrkvové sušenky. Po vydatné snídani jsme nastoupily k dalšímu běhání. Cherry bohužel vstoupila do stávky. Běhat v tomto vedru pokládala za holý nesmysl. Možná projevila více rozumu než její bláznivá panička, odhodlaná prohánět se trajektóriemi parkuru ještě celé dopoledne. Je to s podivem, ale v tom nesnesitelném vedru jsme i to běhání přežily. Už teď vymýšlíme originální přenosné hudební nástroje na příště :-D

   

Hopsinku jsme shledaly ve velmi zbědovaném (rozuměj nevyčesaném) stavu. Zželelo se nám jí a trochu jsme ji zcivilizovaly. Požadovanou slevu za tuto službu jsme však skrblicí Verčou samozřejmě nedostaly :-D.

 

A ještě volná veršovaná tvorba inspirovaná okouzlením z nového "verba" :-D

Viktórie z Tramtárie
běhala trajektórie.
Blbě a teď nosem ryje
v zemi cvičák Řeporyje.
Duševní to symfonie
tato malá komedie,
nebýt ovšem lapálie
s nosem slečny Viktórie.
A tak milá Viktórie
v koupelně teď nos si myje,
vzápětí jej chirurg šije,
slečna bolestí tam vyje.
Verča do hlav nám všem lije:
Dodržte trajektórie!
Jaká však to rebelie,
kašlem na trajektórie :-(
Slovo TRAJEKTÓRIE
vstoupí do histórie :-D

 

PRÁZDNINOVÉ PELMEL

21.07.2017 10:08

   Zdá se mi, že rok od roku ubíhají prázdniny rychleji. Než se stihnu rozkoukat, než zregeneruje tělo i mysl, sotva se zkvalitní spánek a nálada přetočí své kormidlo na trvale "pozitivní ladění", kalendář mě neúprosně nažene do práce. Volné dny využívám k dobíjení od června už dočista vybitých baterií, ladím formu pro své žáčky, ale hlavně se věnuji všemu tomu, co mám nejraději. Rodině, psům a domu. Přesto by zdání, že trávím prázdniny jen tak klidně a idylicky, mohlo klamat. Červencový diář je hustě prošpikován nejrůznějšími akcemi, což nedá šanci vypadnout tak úplně z pracovního rytmu. 

     Kocourek se  zabydlel v novém domově, loučení bylo smutné, ale bez slziček. Několik dní jsem se ještě zoufale snažila skamarádit jej se smečkou. Michal se tvářil jako že kotě ho hodně zajímá, bohužel se mi nepodařilo skrz mříže klece vyzkoumat, zda jako dobrý kámoš či jako zdroj potravy. Protože jsem si netroufla toto odhadnout, volila jsem přestěhování zvířete - mláděte  jako jistotu, že ho nějaká veliká tlama u nás přece jen nezchlamstne. 

        

      Sotva se nám s tátou vyskytlo v diáři několik společných volných dní, vrhli jsme se na úpravu šatny, která po letech již vykazovala  jisté vady na kráse.  Šatnářka Bobča si přece také zaslouží trochu vyšperkovat své letité pracoviště, když už se v dnešní době nemůže pyšnit hrdým titulem "hrdina socialistické práce". Když jsme začali vynášet z šatnových prostor první várku věcí, Bobina po nás jen zlostně loupla okem. Za léta služby se naučila neřešit už každou blbinu.  Ukolébána našimi pravidelnými příchody a odchody tvrdě usnula. Probudila se až ve chvíli, kdy byla v šatně sama se svým pelíškem. Snad se domnívala, že jde o zlý sen, že zklamala  své "zaměstnavatele" a kdosi jí vybílil pracoviště. Zmateně procházela prázdnými prostory, než  jsme jí vytvořili z postarší deky "nebesa" a Bobča vděčně přijala tuto provizorní šatnovou "vrátnici" za svou. 

    Michalovo chování  zaznamenalo jisté prvky "zvlčení". Životním zklamáním pak byl pro tátu jeho odporný čin nehodný přítele - sprostá krádež dvou flákot naloženého masa na gril.  Dlouze se pak táta díval proradnému pachateli do jeho dobráckých očí a tichým, vyčítavým hlasem mu spílal. Snažil se v něm vyburcovat špatné svědomí. Řekla bych, že marně. Zblajzlá krkovice Michala pěkně hřála v žaludku - o takovém žití se mu v kleci útulku opravdu ani nesnilo!

   Horké dny se nám trochu zkomplikovaly nepoužitelností místního rybníku ke koupání smečky. Místo je letos imrvere obléháno nenasytnými rybáři, jenž  sedí na svých křesílkách, po celé vodní ploše mají rozházeny  udice a tváří se nerudně. Jeden takový pokus o koupel v jejich přítomnosti byl zakončen ostrou výměnou názorů. Navztekaný rybář - protiva- pustil se do slovního souboje s tátou velmi vulgárním způsobem. Pravděpodobně to byla má přítomnost, mé pohoršené pohledy a má pedagogická profese, co bránilo tátovi v rozšíření slovníku vulgarismů vůči nerudnému chlopkovi. Hádka neměla vítěze, jen poraženého a tím byla v tomto případě slušnost.

     Za koupáním jezdíváme v nesnesitelných vederch k naší oblíbené řece Lubině do nedalekého Mošnova. Auto zaparkujeme v blízkosti mošnovského kynologického cvičiště, kde většinou vegetuje několik pejskařů. Bylo tomu tak i tento víkend. Z auta jsme vysoukali šestičlennou smečku a zamířili k řece, když tu se za námi objevil zlatý retrívr bez páníčka. Šel přímo k Michalovi a nesl ocas hezky vzpřímeně. To nevěštilo nic dobrého. Táta se snažil působit na našeho psího halamu  verbálně: "Michale, jdeme! Michale!!! Michale!!!!"   "Karle! Karle!," ozvalo se zpoza křoví najednou. Retrívr Karel se neochotně otočil a zmizel za hlasem svého pána. Šarvátka Michala s Karlem byla tedy naštěstí zažehnána :-).  V následných skoro dvou hodinách ovládneme se smečkou koryto řeky. Největší candrbál dělá tradičně Cherry a Tory. Cherry se dožaduje házení čehokoliv do vody, všude se plete, hlasitě štěká, je naprosto živelná a "na zabití". Tory řve jen tak z principu, aby nevyšla ze cviku a aby si zachovala své image, Annie si tiše, samotářsky plave své dlouhé, časově aspoň tak dvacetiminutové, trasy, Kejsa s Bobinou tajtrlíkují na břehu a Michal se teprve profiluje :-). Vypadá to, že voda se pomalu, ale jistě, stává i jeho oblíbeným živlem. Vrhá se za míčky, plave neesteticky cachtacím kraulem, ale vypadá šťastně. Sem tam se také zapojí do hlasitého dovádění, aby vyjádřil svou radost. Obrátku procházky děláváme pravidelně u  vyhlášené mošnovské zmrzky. Jedna lidská "oběť "se smečkou čeká až "nákupčí" přinese studené mlsání a pejsci pak netrpělivě vyčkávají na ten svůj kousek zmrzlinou promočeného kornoutku. Na zpáteční cestě se zastavujeme u tradičního místečka s kamenitým břehem. Psiska tam míří už zdaleka. Tady se vyřádí snad nejvíce. Táta se většinou věnuje házení kamínků, za nimiž Annie a Cherry neúnavně skáčou do vody, já se pokouším zachytit nějaké ty hezké záběry na foťák. Odsud už míříváme k autu a hurá domů.

                   

      

     

   Prázdniny přináší i dostatek tréninků. V nich poslední dobou s holkami velmi polevujeme. Cítím se trochu jako cyklista, kterému spadl z bicyklu řetěz. Těším se z procházek a takového občasného domácího cvičení :-), ambice se někam vytratily :-(. Snad až zase najedeme na pravidelné závodění a cvičení, vzchopí se u mne aspoň nějaká ta "dravost" a vrhnu se do usilovného trénování. 

   Zítra nám smečku rozšíří na týden i její nejmladší člen Damián, familierně zvaný "Dami". Vůbec nepochybuji, že jeho přítomnost u nás přinese nemálo nových situací, že psiska ho přijmou různě, o zajímavé momenty nebude nouze.

                     

                                    Foto: Monika Němcová

   Eliška odjíždí do Itálie reprezentovat naši republiku v důležitém závodě. Víkend bude pravděpodobně zajímavě "sledovací". Naštěstí stále ještě červenec...žádná křeč přec  :-D. Držte palce! Če-ši, do-to-ho!!!   Če-ši, do-to-ho!!!    Če-ši, do-to-ho!!!

 

 

KOČKY NEBRAT!

15.07.2017 14:45

       Zaujímáte si tak svůj neutrální postoj ke kočkám a nehodláte na něm nic měnit (jsou falešné, nafrněné, loví ptáky...) a najednou vám vstoupí do života ON - mrňavý, křehký kocour...a vy si z něj po pár dnech doslova kecnete na prdel. Řeč je o nešťastném opuštěném kotěti, kterého naše Evka s Kubou objevili na procházce v lese, kňourajícího v hromadě suchého listí. Ochranářské a spasitelské geny se určitě dědí...Cílevědomě vštěpované návyky uklízení sice mé dcery nevstřebaly do svých životů tak docela, avšak mohu si být jista, že nikdy nenechají opuštěné či trpící zvíře lhostejně napospas osudu. A toto mé mateřské srdce doopravdy hřeje.

     Evka ke kočkám  dříve nezaujímala ani neutrální postoj, byla přímo jejich odpůrce. Netajila se negativním postojem k "mňoukadlům", kočku ze svého života takřka vytěsnila. Snad právě proto přináší nám život do cesty takovéto situace. Abychom přehodnotili své kategorické postoje a dokázali posuzovat globálně. 

      V sobotním prázdninovém podvečeru tak přinesla snad pěti - šestitýdenní koťátko mezi naprosto nepřipravenou psí smečku. Ani my jsme nebyli na příchod malé šelmy připraveni. Táta jen rezignovaně přihlížel, jak se krbová místnost zaplňuje klecovou ohrádkou, v níž spočívalo na dece  fňukající chlupaté klubíčko. Už čisté a voňavé. Co však tomuto stavu předcházelo, zmáme jen z dramatického líčení zachránkyně Evky. Srst mrněte byla šedá a "pohyblivá" neskuitečným množstvím blech, které si to štrádovaly v srsti pilně snášejíc hromady miniaturních vajíček. Vzpomínka na před lety hororově zablešenou smečku a s ní celý dům, vedl první Evčiny kroky se zvířetem do koupelny, kde vzpouzející se kotě dostalo svou první odblešovací lázeň. K úplnému zničení vnějších parazitů však muselo absolvovat ještě dvě další. Už odevzdaně, snad připraveno na pomalou smrt postupným "ukoupáním". Ostražitost v nás od dávné bleší epidemie zakořeněná nám velí bedlivě sledovat příslušníky psí smečky a opakovaně se přesvědčovat o tom, zda nějaká zbloudilá, koupeli odolající bleška neusídlila se v jejich kožíšcích.  Na každé letmé podrbání reagujeme poněkud hysterickým přehrabováním srsti a s úlevou zjišťujeme, že jde o planý poplach.

                         

  Při pravidelném nedělním "kauflandování" přihazujeme do nákupního vozíku zboží u nás nevídané - kočičí kapsičky a světe div se - dokonce písek do kočičí toalety! Doma se pak kotěti láskyplnně věnujeme. Je za tu pozornost vděčné. Tulí se k nám, mňouká a spokojeně vrní, roztomile si hraje se vším, co mu neodstraníme z dosahu. Jeden z jeho zaťatých drápků cítíme i v srdci :-). Odlišně to vnímá smečka. Prozatím je sice od nového nájemníka izolována, ale už časté odbíhání páníčků právě k divné kleci je jim krajně podezřelé. Když pak tudy procházejí na pravidelnou vycházku,  netváří se na malého vězně zrovna přívětivě. Přesto ve mně zraje myšlenka zkusit si život s kočkou. 

       Na druhý den vynášíme ohrádku s prckem ven na zahradu. Zdá se být dostatečně chráněn před případnými ataky psů. Vypouštíme směčku a nestačíme se divit. Představa, jak si psiska malého tvorečka  zvědavě okukují a pokojně očichávají, bere rychle za své. K ohrádce se přiřítí jako tormádo a nejen že začnou návštěvníka hlasitě komentovat, obíhají navíc klec jak neřízená střela a jsou absolutně neovladatelní. Michal začne dokonce aktivně nadzvedávat svým velkým čumoněm okraj ohrádky až se vystresované kotě krčí a tiše se modlí. Nabízíme tak sousedům opět jeden dosud ještě nepremiérovaný divadelní kus. Zmateně pobíháme kolem klece spolu se psy a snažíme se je ulovit, zatím co oni se snaží ulovit kocourka. Jednou snad i nás budou lovit zřízenci psychiatrického oddělení doktora Chocholouška...Scéna je tragikomická. Komiky jsme my všichni krom kocoura. Tomu jde o kejhák. Nakonec situaci ovládneme a dostáváme zvíře do bezpečí. Záměr žít s kočkou uprostřed psí smečky dostává povážlivou trhlinu. Kocour (Ňuník, Tajtrlík, Pinďa či Mauglí...) putuje zpět do Bastily u krbu. Po této zkušenosti už zabezpečujeme kotě před psy daleko promyšleněji. Převracíme dřevěný stůl jako bariéru a navrch vyskládáváme židličky. Vskutku taková...tradiční rodinka :-D.

       

     Za další dva dny přichází prďola na to, že má pružné tělo, ostré drápky a v kleci je mu dlouhá chvíle. Ohrádku dokáže překonat. Volný pohyb kocoura po bytě by sice mohl přinést další zajímavé scény hodné "oskarového" filmu, avšak nejspíš by nekončil happyandem, proto jdeme řešit. Ohrádce nasazujeme "pokličku" z deky a pevně ji přichycujeme kolíčky. Vstup do klece je tím složitější a snaha o hbité proklouznutí kotěte ven urputnější. 

      Občas vezmeme kotě na zahradu. Předchází tomu vyhnání všech zde volně pobíhajících psisek. Ta pak ukřivděně zpoza balkónových dveří mlsně sledují kocourkovo venkovní skotačení. Venčení trvají dost krátce na to, aby byla malá šelma spokojena. Když kotě přijde na to, že čas pobytu venku je přísně vymezen, rozhodne se alespoň pro malou vzpouru. Z přehledné travnaté plochy prchá do stínu cypřišů, odkud nenápadně vykukuje, přesvědčeno, že o něm nevíme. Chvíli tu hru na schovávanou s ním hrajeme k zjevné nevoli zavřené smečky, ale pak zase šup s ním do Bastily. 

                

       Kdo by ale odolal těm prosícím očím za mřížemi ohrádky? Kdo by odolal srdceryvnému mňoukání nešťastného "vězně"? Hledáme řešení a nacházíme ho, jak jinak, v přestěhování kocoura do společných prostor bytu. Získává tak hned dva propojené pokoje jen a jen pro sebe. Povýšení si zasluhuje jen díky svým dobrým hygienickým návykům a důslednému využívání kočičí toalety, vyrobené z vysloužilého plastového šuplete. Kotě se rychle zabydluje, místo ke spaní volí v prádelním koši a zdá se veselejší. Psi jsou značně neklidní, když ucítí v baráku nanáviděný zvířecí druh...tedy nic osobního :-). Jak tohle bude pokračovat, uvidíme už v nejbližší době. 

     

 

 

RODINNÁ DOVOLENÁ

10.07.2017 07:38

    Počínaje letoškem zavedla Vřesina spontánně svůj osobní "státní" svátek. Je několikadenní a termínově pohyblivý. Jeho začátek je vymezen odjezdem rodiny Panáčovy na dovolenou a konec jejich návratem. Těch několik málo dní zaznamenají si obyvatelé Vřesiny do svých diářů jako "Dny ticha a dlouhého ranního vyspávání". Sousedé nejbližší vychutnají je nejvýrazněji. Ti zprava si jej poznačí jako "Dny bez loudících psích vočí a synchronizovaného žebrání", sousedé zleva jako " Dny poklidného bloumání podél společného plotu bez akustických ohlasů". Obyvatelé nejbližších sousedních domů vyjdou na ulici s mávátky v ruce a po spontánních radostných projevech zakončených hlasitými špunty oslavného šampáňa začnou konečně nerušeně a v sousedské pohodě klábosit. S blížícím se návratem Panáčovců jedinci náchylnější k depresím potáhnou svá stavení černým suknem, nervově labilnější sousedé přitnou alkoholovému kalibru či si preventivně zobnou antidepresivních pilulek, aby následných 362 dní do dalšího "státního svátku" přežili bez psychické újmy. Poslední tichý večer je vřesinský svátek zakončen grandiózním ohňostrojem. 

    Sbalení Panáčovic familie by uživilo stěhovací vůz. Nikdy jsem neuměla dost dobře vymáknout, co je na několikadenní pobyt mimo domov to podstatné. Proto jsem vždy cestovala se zavazadlem obřích rozměrů a nepřeberným množstvím příručních báglů. Když ale musíte ještě k tomu všemu přibalit i lůžkoviny pro tři osoby, pelechy, žrádlo a veškeré potřebné vybavení pro šestičlennou smečku, nakonec ještě taky dva tunely a šest skoček ze zahrady (aby bylo na place všeho dostatek), zatoužíte po technické vymoženosti dosud nevynalezené, nafukovacím vozidlu "pro pošuky". Věřím, že by tento typ vozu v okruhu pejskařů šel doslova "na dračku". Naštěstí jsme vlastníky dvou vozů "normálního, nenafukovacího" typu a s trochou vynaloženého úsilí do nich napresujeme vše potřebné. 

     Cílem našeho táborového pobytu je provětrat smečku i sebe a zejména socializovat nevycválaného Michala v tomto rušném prostředí. Zpočátku je to opravdu těžké. Michal je ve stresu, což se vždy projeví nepřetržitým štěkáním, kňučením a absolutním nezájmem o jakýkoliv motivační prostředek. Nechce hračku, piškot ani dobrotku nejvyššího kalibru (salám, sýr, ba ani tvarůžky). Zůstat sám v chatce? Ani nápad! Vynalézavě hledá možnosti úniku přes dřevěné laťky ohrádky, takže se táta takřka nemůže vzdálit. Časem zvíře zjišťuje, že obavy ze ztráty milovaného páníčka jsou zbytečné. Páníček se vždy vrací a tak se Michal uklidní a třetí den již leží na verandě své letní haciendy jako pan domácí a sleduje pokojně dění okolo. 

              

    Nejzlobivějším chlupáčem Panáčovic rodinky je na táboře baronka Cherry. Že má potřebu dávat celému světu hlasitě na vědomí svou velkou radost ze života, jen se chopíme vodítka, to bych jí ještě prominula, také její motání pod nohama a chňapání po všem, co máme v ruce, poštěkávání až zblbne i Michala...to vše bych ještě dokázala s krickými poznámkami a kapkou vytočení tolerovat, avšak její nekázeň u cvičení mě zlobí velice. Místo aby koncentrovana na výkon hopskala tak, jak jí ukazuji, zaměřuje svůj pohled do dáli, kde urputně hledá páníčka. Mamá a papá chce mít prostě u sebe oba. Nefungují důrazné povely ani důmyslné úplatky. Cherry se zabejčí a cvičení jde na párek. Cherrynčiny tréninky tedy nabízím Annie. Je za ně vděčná :-). 

   Vyznamenává se i capart Čachťa. Hopská s Evkou i záludné kombinace překážek, piluje zóny a přidává na rychlosti. Mimo parkur se vyjadřuje hlasitě ke všemu a všem. 

      

  Bobinka vyměnila dočasně šatnu za postel chatky. Ven vychází poměrně nerada. Přece jen je to už dáma v požehnaném věku téměř 17 let a má ráda svůj klid. Nicméně si ráda projde okolí, přičemž je námi hlídána, neboť zvolí-li špatný směr, nelze ji (notně nahluchlou) odvolat, musí být dohnána a odlovena.

              

 Zažívám dokonalou rodinnou idylu. Nebydlíme v luxusním čtyřhvězdičkovém apartmánu s výhledem na moře, neoddáváme se lenošení ani nepoznáváme slasti cestování po cizině, ale pro mne je právě tato tábornická dovolená tím pravým ořechovým. Mám tady všechny své nejmilejší lidi, mám tady milované psy i přírodu. Mohu chodit, běhat, kochat se...cítím velikou pokoru.

      

   Ve volné chvíli vyrážíme na malý výlet do obce Kružberk, místa našeho dávného podnikání. Penzion Motýlek, který jsme několik let šperkovali a s láskou opečovávali, je dnes pouhou obytnou budovou bez zahradního výčepu ( kolik času jsem jen tehdy trávila čepováním pivíčka!), bez cvrkotu hostů. Bohužel s chátrající fasádou a vcelku zanedbaným okolím. Obec naopak vzkvétá. Cestu lemují opravené a vyšperkované domy, opečovávané zahrádky, udržované plochy zeleně. Hodně se toho zde změnilo. Prostředí i lidé. Máme na co vzpomínat.

              

     

                                 TROCHA HISTORIE :-)

    

   

              

    Abychom potěšili psiska, necháváme je zaskotačit v Moravici, mimochodem jako vždy příšerně studené. Michal se odvážně pouští za Cherry a ověřuje si, že dokáže plavat, v čemž si nebyl prozatím vůbec jist. 

  V rámci tábora zažíváme i menší drama. Náhle se rozkulhající Nyx odvážíme s tátou k veterináři. Bloudíme Vítkovem, kde nacházíme veterinární ordinaci fachčící pouhé dva dny v týdnu, bohužel se strefujeme mimo tyto. Křížem krážem projíždíme dále Opavou a nakonec docházíme Nyxinčinu ošetření. Naštěstí je vyloučena jakákoliv zlomenina a doporučena léčba klidovým režimem (z pohledu borderky  větší katastrofa než bolestivý zákrok). Mám radost ze zjištění, že zvládám řídit i ve vyšším provozu.

    Tři dny jsou šmahem za námi. Poslední odpoledne se ještě dobře bavíme u společných her a soutěží, pak už balíme a uklízíme. Odjíždíme ..tak třeba zase za rok...? I táta zdá se být spokojen, jen...tu stěrku ufifraných talířů po jídle těžko stravuje a ještě několik dní o ní dlouze diskutuje. .. :-D

       

                                 DÍKY, RODINKO!!!!!!!!!!!!!!!

 

 

CIRKUS PANINI

03.07.2017 19:53

    Pro všechny odpůrce cirkusů předem čestně prohlašuji na holý pupek, že ten náš je založen na principech čisté a bezbřehé lásky ke všem živým tvorům a jakékoliv donucování cestou fyzického či psychického násilí je absolutně vyloučeno. Na pamlscích proděláváme "gatě".

      

     Když mi kolegyně spolutanečnice Verča s Andrejkou odjely bojovat o kvalifikaci na republikové agilitní klání, musela jsem zvažovat alternativu, že poptávané vystoupení pro děti buď budu muset odříct nebo jej vyřešit nějak sama. Zvolila jsem druhou možnost s ďábelským plánem čerpat učinkující z vlastních rodinných zdrojů. Překvapivě jsem vynechala Elišku, která se celou sobotu vzpamatovávala z dlouhatánské cesty pro svůj nový psí přírůstek. Naštěstí už není tím jediným "záložním zdrojem". Použitelná začíná být Evka s Čachťou a také táta, jenž se mi dokonce ochotně nabídl předvést s Ančou  nějaké ty frisbee-kousky. Cirkus Panini je na světě! Plakáty, zvěstující širému okolí, že se chystá vystoupení, nevisí na každém rohu, jsme cirkusáci skromní, neprahnoucí po velké slávě. 

    V pátek dolaďujeme přípravy. Bohužel jako obvykle "za minutu dvanáct". Vyhlašuji celostátní pátrání po fleschkách, přehrabuji garáž, v níž hledám důležité propriety, chystám ohoz i svačinu. Záhy zjišťuji, že při plánované účasti tří cirkusáků a jejich čtyř psích svěřenců, hromady rekvizit a agi překážek se do auta v neslisovaném stavu v žádném případě nemůžeme vejít. Zocelena v poslední době častým řízením frajersky naplánuji cestu rovnou dvěma vozy. Táta pojede podle navigace, já podle táty. 

   Annie před odjezdem absolvuje fyzio a psychoterapii, neboť je hlavním pilířem celé naší produkce. Nejen že se zavrtí v tanečním rytmu a přehopská překážkový parkur, "doražena" bude nakonec i lapáním vrhaných létajících talířů. Pokud ovšem v očekávaném slunečním žáru tento nápor zvládne. Program bude naštěstí protkám i vystoupením dalších pejsků, takže Annie si i odpočine. 

    V prostředí karvinského nemocničního areálu se už od ranních hodin celá akce pečlivě připravuje. Je nám přidělen příjemný, stromy zastíněný plac, dostatečně velký pro všechny naše aktivity. Postavíme si tedy stan, rozmístíme překážky a zajistíme hudbu. Pomalu se začínají trousit první hosté. Dětičky si to cupitají vedle svých rodičů a když s nadějí, že uvidí skotačit roztomilé psíky, zastaví u našeho stanoviště, nedá nám to a předvádíme s pejsky svůj repertoár. Nejdříve pro Pepíka a Jarmilku, za pět minut pro Adélku, vzápětí pro Filipa a Majdu. Psiska pomalu začínají ztrácet svůj vstupní potenciál, jazyky jim visí z tlamy a pohyby stávají se pomalejší a zdánlivě neradostné. Je třeba změnit taktiku. Už odmítáme cvičit pro jednotlivce, ale určujeme si vystoupení po 45 minutách, což vyhlašuje opodál stojící dáma mikrofonem  své aparatury. Chudina předtančuje dětem na nejvíce prosluněném plácku Makarenu a přehršel dalších, veskrze dětských, vypalovaček. Aby mohla popadnout dech a nabrat síly, lifruje davy dětiček k nám. V několika blocích tak předvádíme dětem, co vše šikovní pejsci umí. Ostřílená Annie nezklame a až na malé výjimky splní všechny mé požadavky. Dává tango i cha-chu, vystřihne sambu i pasodoble. Profrčí skrz tunely a s jistotou zaslalomuje přes všech 12 tyček amatérsky zapíchaných do vyprahlé země. S přehledem pak ještě pochytá vše, co jí táta hodí. Právě dogfrisbee má u diváků skoro největší ohlas. 

      

    Cherry  se projevuje jako naprostý rodinný typ. Když se jeden z nás vzdálí, okamžitě kašle na cvičení a kouká nás mít zase hezky pohromadě. Připraví mi proto u dogdancingu nejednu horkou chvilku. Divákům se právě tato malá Cherrynčina lumpárna velmi líbí. Děti se smějí a tleskají. Já zuřím. Cherry je to úplně šumák :-). V agility si nachází zase jinou záminku, aby mohla lidi svým neposloucháním pobavit. Její neomylný nos zaregistruje uprostřed parkuru jakýsi velmi příjemný odér upadlé granule. Místo cvičení vydává se tedy "na pastvu" za pobaveného smíchu okolostojících diváků. Mohu se vztekat, jak chci, další cvičení následuje teprve po pečlivém vyzobání všech vytrousených dobrotek.

     

  Premiérové vystoupení absolvuje Evčina Čachťa. Nějaké ty "taneční figury" už umí a agility má čím dál raději. Když za své skotačení na překážkách zaslechne obdivný potlesk diváků, vyhecuje ji to k dalším hezkým výkonům. S vystupováním nemá sebemenší problém. Ráda se nechá i poňuhňat dětskýma ručkama, což komentuje radostným vrněním. 

      

   V posledním bloku cvičení je nám už jasné, že psiska mají opravdu dost. Nejsou samy. Také naše pohyby stávají se méně koordinovanými, vystoupení postrádá jiskru a tak to balíme. Nemáme v úmyslu strhat psy ani sebe. Odjíždíme s pocitem dobrého startu cirkusu Panini. Brzy vyrazíme na turné.

      

 

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode