UKÁZKY      

   K činnosti našeho klubu, krom intenzivního trénování a závodění, neodmyslitelně patří veřejné prezentace cvičení na nejrůznějších akcích. Šikovné hopsající pejsky a jejich méně "motorné" až "nemotorné" paničky většina lidí ráda vidí a i my, coby "herci na scéně" , máme takovéto předváděčky v oblibě. V neposlední řadě pro svůj kolektiv stmelující efekt, dobrou náladu, pro úsměvy přihlížejících. Za chyby a odmítnutí zde nedostáváme "sprdunk" trenérky a ani nám nikdo nepřidělí trestné body za shozenou laťku, míjení tunelu či nedejbože pomalý čas. Místo nekompromisního hvizdu píšťakly, mluvícího jasně:" Tak to, kamarádko zkus příště, dnes ti to nevyšlo!", sklízíme jen upřímné plácání dlaní tzv. potlesk na otevřené scéně. Za všechny ostudné prohřešky sice naše agiliťácká čest trpí, diváci však s úsměvem ocení potleskem i toho nejvvíce kazícího pejska. Situace, kdy svéhlavé psisko začne na parkuru stávkovat, volit si jinou , vlastní, trasu, kdy odbíhá, hlasitě štěká, cosi fujtajblového požírá či  jednoduše na páníka prdí, takové má  agiliťácky negramotné publikum úplně nejraději. Proto zde mají velkou šanci bodovat  i naprostí závodní outsideři. Dokonce by se dalo říct, že mají i jistou výhodu před "mistry a šampiony". Ne, že  těm by  diváci nevěnovali potlesk a uznání, avšak svéhlavý, neposlušný Bobík si jejich srdce získá dokonale.

    Ukázky našeho klubu jsou v jistém směru tak trochu specifické. Máme totiž něco, co jinde nemají. Mou paní kolegyni. Svérázná  dáma důchodového věku patří již přes dvacet let k mým nejoblíbenějším lidičkám. Pro svou kapku prdlou povahu mi výborně "sedla k pleti" a zážitky, které jsme spolu za ta dlouhá léta prožily, by vydaly na na knihu (hotový bestseller).

 Svou urputností jsem se přičinila o to, aby i ona, stejně jako já, milovala psy a docílila tak toho, že snad hned první den, kdy odešla do zaslouženého důchodu, směřovala své kroky do psího útulku, aby si vybrala psího kamaráda. Od té doby se také datuje její aktivita na poli agilitním. Sotva se s vořeškou Adélkou naučily překonávat předepsané  překážky, začala se paní kolegyně ochotně účastnit všech předváděcích akcí. S Adélkou jsou zářným příkladem toho, že agility nemusí být sportem jen pro mladé, naopak, že kroužit parkurem mohou i senioři. 

     Předváděcí akce vyžadují jisté průvodní slovo. Moderátora, který by diváky poučil o tom, co vůbec agility je, kdo na place právě pobíhá, jakého má psa a zásluhy. Jedenkrát vzala do ruky mikrofon paní kolegyně a v tu chvíli odstartovala její hvězdná komentátorská kariéra. Co na tom, že pod její moderátorskou taktovkou dostáváme jiná, roztodivná, jména, získáváme velice jednoduše nezasloužené tituly, po boku nám běhají dosud neznámé psí rasy...Svérázný hlasový projev láká lidi z širokého okolí. Na závěr pak přidává paní kolegyně i svou ukázku běhu. Na parkur nastupuje s celou ozvučnou aparaturou za pasem a na palici. Vystoupení tímto graduje, zájem diváků stoupá. 

      Paní kolegyně rozhodně odmítá četné nabídky na komentování soukromých společenských akcí s argumentem, že je plně vytížena na mnoho let dopředu. Manažeři takovýchto kulturních akcí poté smutně klopí své palice a my, předvádějící se na place, zažíváme nepříjemné pocity, že jsme zváni jen jako jakýsi její doplněk. 

        Tak tedy "ukazovali jsme se" hned na několika akcích. Jedna z nejzdařilejších byla v centru rušné Poruby na oslavách 8. května a na Dni dětí v Brušperku. Do Poruby jsem vybrala k předvádění Cherry. Záměrně jsem ji chtěla vystavit zvýšenému mumraji, aby si zvykala. I když celou akci absolvovala s vytřeštěnýma očima  a polopřikrčeným krokem, v náročné zkoušce rozhodně obstála. Dokázala, že není zase takový poseroutka, co by z boje utíkal. 

     V Brušperku jsme se ukazovali tentokrát na oslavách Dne dětí už  po třetí. Vzala jsem Anninku. Přidělený plac pro parkur byl velmi nevalné úrovně. Vyprahlou jílovitou hlínu zpestřovaly vzácné ostrůvky řídkého travnatého porostu, ale také ostrovy tlející trávy (netuším, odkud se zde vzaly :-D). Ty při nášlapu tak krásně klouzaly a po dopadu nešťastníka moc hezky "čichově ocejchovaly". S Annie jsme rovněž předvedly pár triků. Tradičně největší úspěch sklidilo její závěrečné imaginární "odkrouhnutí" výstřelem z ještě imaginárnější zbraně v podobě mých ukazováčků. Komentátorka zakusila tvrdý moderátorský chlebíček problémy s ozvučením. To chvíli bylo, chvíli nebylo. Mikrofon si střídavě stavěl svou hlavu a odmítal přenášet vtipné kolegyniny gagy mezi pokojný brušperský lid. Přesto paní kolegyně hlasově ovládla celou předváděcí plochu. 

 Za půl hodiny jsme mohli sbalit fidlátka a zakončit vystoupení odměněním psisek jejich  vykoupáním v brušperské přehradě. To byla ta nejlepší tečka! Tak zase za rok!               

                                     ZA KULTUROU CESTOU NECESTOU

  Tentokrát začnu trochu zeširoka. Můj muž dostal před časem pozvánku na setkání abiturientů střední školy po mnoha letech. Připravoval se na něj zodpovědně, a to velmi. Zbrusu nový ohoz, návštěva holičství - kadeřnictví, sprcha toaletkou nevtíravé vůně jako "třešnička". Nepochybuji, že na své spolužáky, potažmo spolužačky, udělal požadovaný dojem udržovaného muže  skvělé kondice. Do třídy s tátou chodila má dávná kamarádka, svého času ta nejlepší - ALENA. Na základce jsme tvořily nerozlučnou dvojku a do širšího povědomí jsme se dostávaly svými pantomimickými vystoupeními a neúnavnou organizací všemožných zábavných akcí. Měly jsme spoustu společných, nezapomenutelných zážitků humorného ladění. Jednomu našemu společnému vystoupení vlastně vděčím za seznámení s mým mužem, jejím tehdejším spolužákem.

    Sraz abiturientů se toho dne protáhl dlouho do noci a táta se z něj vrátil v uspokojivém stavu. Mimo spoustu informací o spolužácích mi sdělil také, že v neděli má pro mě překvapení. Výlet s pejsky. Na otázku kam a za jakým cílem vydával jen velmi neurčité odpovědi a durdil se, když jsem s nevolí snášela pocit výletu do neznáma.  Až do neděle rána dokázal být tajemný, jako hrad v Karpatech. Chvíli před odjezdem už však nevydržel mé neustávající naléhání "kam?" a naštvaně vše vyklopil. "Jedeme na Hukvaldy,Alena tam na jakési soukromé akci hraje divadlo. Nejspíš půjde o hlavní roli. Jsme srdečně zváni." Tímto sdělením dostaly mé přípravy na výlet nový impuls, táta naopak zvadnul jako měsíc nezalitá fialka ztrátou onoho vyzrazeného motivačního prvku.

      V časovém předstihu jsme se vydali do nedalekých končin za kulturou. Táta jel dle instrukcí a psice se zájmem sledovaly okolí. Hodina začátku představení se blížila a zdálo se, že my se naopak  cíli vzdalujeme. Několik nesprávných odboček nás záhy dostalo do role zbloudilců. Konečně jsme našli sled orientačních bodů tak, jak byl tátovi nakukán. Do začátku představení zbývaly asi dvě minuty. Abychom se ujistili, že jedeme správně, zastavili jsme u asi osmiletého klučiny na bicyklu a s úsměvem se dožadovali potvrzení správnosti naší započaté cesty. Chlapec však zavrtěl odmítavě hlavou a máchl rukou směrem, odkud jsme právě přijížděli. Máme se vrátit a vydat se cestou jinou. Později jsem se nemohla nezamyslet nad tím, zda na první pohled nevyzařuji jakési znamení, že mým pracovním údělem je cepovat nebohé děti a klučina nezneužil jen možnosti pomstít se pedagogům jako takovým :-D. 

     Divadelní kus již pravděpodobně začal. Rozhrnuje se imaginární opona a na scénu vcházejí aktéři divadelní hry, mezi nimi i Alena.  My stále ještě ani "u šaten" :-(. Pod kopcem jsme zaparkovali vůz a vydali se po svých. V zahrádce blízkého domu jsme zahlédli postaršího muže. Otázku "kudy kam?" jsme museli zopakovat třikrát. Devastace sluchového orgánu v jeho požehnaném věku zřejmě dosáhla jisté omezující hranice. Konečně zareagoval. Neochotně nás poslal opět úplně jiným směrem - cestou kolem řeky. Když jsme ušli asi 200 metrů a nic podobného divadlu (to mělo být situováno v místním již nefachčícím kamenolomu) nikde, zastavili jsme kolemjdoucí dámu a žádali upřesnění cesty. Ta se mile usmála a sdělila nám, že jdeme naprosto blbě. Ideálně bychom se měli vrátit, ale když jsme začali nervózně pokukovat po hodinkách, spiklenecky na nás mrkla se slovy, že nám poradí zkratku.

    Na prknech hukvaldského "divadla" se v této chvíli už docela jistě rýsovala zápletka a my si zaplétali nohy na zkratce. Ta vedla lesem do kopce, kolem pole, loukou...Po dalších aspoň 300 metrech z nás lil pot, ruce jsme měli jak lidoopi vytahané od chvátajících psisek, před sebou strmější stoupání, ale co bychom pro setkání s kamarádkou po letech neudělali. Vytrvale jsme hledali orientační body a statečně bojovali s posledními zbytky sil. Když však cesty začaly doznávat jisté rozpolecenosti, byli jsme opět evidentně, slušně řečeno, v koncích. Psí jazyky nám umetaly prašnou cestu, slunce pálilo do zad a v dálce se z oblaku prachu vyloupla postava běžkyně se sluchátky na uších. Zahájila jsem divokou gestikulaci, abych se dopídila dalších informací. Běžkyně pozastavila, nervózně běžíc  na místě a vyslechla náš dotaz. Řekla, že se máme dát zase kapku jiným směrem, načež jsem nabyla dojmu, že se na nás místní lidé smluvili a záměrně nás posílají "od čerta k ďáblu", což byla samozřejmě fabulace paranoidní, leč pramenící ze zoufalého a marného hledání.  Běžkyně, zřejmě mírně namíchnutá za to, že musela přerušit svůj jogging, ledabyle máchla rukou směrem, kde se tyčil další kopec a skoro bych čekala dodatek "za devatero kopci...za devatero lesy...", pak rychle nasadila zpět sluchátka na uši a svižným tempem zmizela v prachu cesty. 

     Táta pomalu začínal ztrácet odhodlání. Když jsem ho nakonec přece jen vyhecovala slovy, že jde jistě o cílovou rovinku a že "děkovačku hercům" ještě jistě stihneme, provázel své rychlé kroky do strmého stoupáku alespoň peprným klením, kteréžto jsem se jako pedagog profesionální deformací stižen, snažila pouštět jedním uchem tam a druhým ihned ven. Kdybych v této vypjaté chvíli spustila přednášku o tom, že Mirda Dušínů - to byl borec, co nikdy v životě neřekl sprosté slovo, mohla mi také docela pravděpodobně přistát na palici nějaká blíže nespecifikovaná přírodnina nebo bych mohla býti zlikvidována jiným, zaručeně trýznivým způsobem.

      Annie a Cherry šly příkladem. Úctyhodně táhly své zmordované páníky každým směrem, který byl vytýčen. Ušli jsme dalších několik set metrů a před námi se vyrýsoval další kopec. To už jsme začínali podezírat Alenu (a místní lid hukvadlský včetně chatařů a chalupářů) z nějaké nemístné kulišárny.  Namísto kulturního zážitku z divadelního spektáklu jsme absolvovali horolezecký výstup na Kilimanžáro. V této chvíli už však tátovi došla zásoba neslušných výrazů, tím pádem jako by se mu zadřel motor a on se velmi rozhodně zastavil. "Dál nejdu", sdělil mi nekompromisně. Představa pugétů, létajících vzduchem a přistávajících u nohou herecky excelující Aleny jako výraz obdivu a uznání za odvedený dramatický výkon, se mi pomalu rozplýval. Ani tento okamžik tedy neuvidím. Realisticky jsem byla nucela uznat, že se kdesi stala chyba a tak dnes kultura nebude. To si holky oddechly, když namísto tichého sezení v přírodním hledišti (o tichosti Annie by se dalo předem úspěšně pochybovat) mohly nakonec řádit v říčce pod splavem. My jsme koneckonců také nepřišli zkrátka, když jsme tak krásný skoro letní, slunečný den mohli prožít obklopeni přírodou a jako "třešničku na dortu" si vychutnat výtečnou orosenou desítku v přírodním hukvaldském posezení. Na další představení tohoto typu však už jedině s navigací!

                                      SPORTOVKYNĚ A UMĚLKYNĚ

   Když jsem se před časem přihlásila na trénink dogdancingu, bylo to, upřímně řečeno, z hecu. Veronika (pravidelným čtenářům mých stránek známá to osůbka) vyslala totiž na fb signály v podobě přihlášky na trénink. Kolonka " Napište všechna vaše přání" mě patřičně inspirovala, já se krásně "rozesnila" a psala: " Cesta kolem světa, osobní sluha, auto s řidičem...",přání však neznala mezí a tak jsem psala neskromně dál a dál: " Ať mě děti nezlobí, ať běhám rychleji, ať..." Dobře jsem se u toho bavila a doufala v totéž na opačné straně, tedy u "trenérky". Přiblížil se termín přihlášeného tréninku a já byla Verčou kontaktována. Přihláška potvrzena a prý ať jen zkusím nepřijít. Za zrušení tréninku visí ve vzduchu vysoká pokuta, výzva k soudnímu jednání a v konečné fázi snad i nekompromisní poprava absentujícího nešťastníka. Nezbývalo tedy než sbalit fidlátka, nic netušící Cherry, a na inkriminovaný trénink vyrazit. 

        Cherry se tvářila maličko nedůvěřivě, když jsme vstoupily na opocený pozemek, zvlášť když  byla radostně uvítána energickou nosatou Hopsinkou. Důrazně se ohradila hlubokým hrdelním zavrčením a "přilepila se" mi k noze.  

       Zatancovat jsme si přišly celkem tři týmy. Verča narafičila do rohu tréninkového placu magnetofon (made in China :-D), z něhož se linula hudba a my byli jeden po druhém zváni na travnatý taneční parket. Cherry, coby začínající tanečnice, neoplývala ještě dostatečně těmi správnými tanečními návyky. Držení těla a nášlap přes špičku  činil značné problémy. Vše jsem se snažila zachraňovat jako druhý člen týmu rozpomenutím se na svá dávná mladá léta zasvěcená tanečnímu drilu. Chodila jsem jako bych právě spolkla pravítko a našlapovala jak nejlépe jsem uměla, leč ani toto z nás ještě dostatečné "hvězdy" neudělalo :-). Na pořadu tréninku  byl umělecký taneční slalom mezi nohama, efektní couvání v rytmu "cha-chi" a grandiózní přeskakování na zemi se válící paničky. Prostě program jedna báseň.

     Slalom jsme začaly z "osmiček". Cherry se ochotně proplétala mezi mými haksnami, hbitě pronásledovala mou ruku s pamlskem všude, kam jsem ji vedla. Cherry tedy super, jen já byla přísně napomenuta za příliš živý (rozuměj divoký, roztěkaný, jednoduše "blbý") projev. Prý je třeba jej jaksi zklidnit. V tanečním jazyce tedy  přepnout z "latiny" na "standart". Právě toto byl pro mě  snad největší problém. Latinu totiž miluji.

    Pak přišlo na řadu couvání. Bylo mi hned jasné, že je na tom Cherry podobně jako já, když musím nacouvat do řady vozidel. Najíždím všelijak, jen ne rovně. Také Cherry svým rozložitým pozadím couvá do všech světových stran, jen ne přímo. Jistým řešením se ukazuje postavení uličky z dlouhých dřevěných lavic. Do úzkého prostoru bázlivá Cherry zprvu vchází jen velmi neochotně. Tu a tam z ní vyskočí, ale nakonec překonává nedůvěru a v uličce se začíná pohybovat celkem suverénně. Jen když má couvat, zakloní palici a sedne si. Stojí mě to další tuny pamlsků, než se nám podaří první nesmělé "zpátečnické" krůčky.

   Přeskakování na zemi se vyvalující paničky vidí Cherry jako ohromnou legraci. Projít se jí po břichu nebo hlavě skýtá bezva zábavu. Panička legračně brblá. Teprve když mi trenérka  začne nad tělem mávat tyčkou ze skokovky, pochopí Cherry, že překážku v podobě paniččina těla, má překonat "přeskokem" nikoliv "přelezem". Skoky však fláká, posedlá jedinou myšlenkou, dobýt se do paniččiny zavřené ruky, v níž voní dobré pamlsky. Nechápe, proč má hned zase skákat na druhou stranu, když evidentně ještě nevyžrala vše.

  A tak tancujeme a tancujeme...Ke "sportovkyni" Annie se teď pomalu rodí "taneční umělkyně" Cherry a z nás začíná být opravdu silná "sportovně-umělecká" grupa. Slunce příjemně hřeje a já vůbec nelituji, že jsem na tento trénink přišla, i když (co si budeme povídat...) po avízovaných splněných přáních ani stopy...:-(.

                                  Výkonný magnetofon "made in China"

 Pracovní povinnosti mě nekompromisně odvelely na týdenní pobyt mimo domov. V kouzelné náruči valašské přírody jsem 5 dní usilovně pracovala na utahání svých školních dětí, aby večer padly únavou jako podťaté. V soukromí svého pokoje jsem pak tiše vzpomínala na svá opuštěná psiska a pravda, tu a tam se vzpomínka zatoulala i k rodinným příslušníkům :-D.

    Dle pravidelných zpráv z domova si snad v prvních dnech psiska užívala klidu. S tlapkami složenými za hlavou si všechny tři psice svorně vyvalovaly šunky, večer se přesunuly k své plné misce, tu vypucovaly a jaly se dále lenošit. Táta byl pracovně zaneprázdněn a tak byly holky 5 dní jako v Alcatrazu. Už od středy mi bylo tátou zdůrazňováno, jak jsou holky z mé nepřítomnosti smutné, což jsem brala s jistou rezervou, zda ona skleslost se neprohlubuje spíše přímo úměrně s mým blížícím se návratem. Radost z pátečního shledání však zdála se nefalšovaná. Annie zřejmě ve chvíli radosti ještě netušila, že její týdenní nečinnost bude vykoupena celovíkendovou tvrdou dřinou. 

    Sobota naznačovala už od rána, že je vhodná spíše pro pobyt u vody, či  nečinné posedávání na sluníčku s osvěžujícím drinkem v ruce než pro intenzivní pohybovou aktivitu. Rtuť teploměru šplhala už od rána do vyšších teplotních sfér a nám právě začínal intenzivní trénink s Martinou Vaškebovou v Brně. Společnost mi dělala krom Annie i Eliška a Danča se všemi svými psími svěřenci.

   Koncepce tréninku od kratších sekvencí po odpolední parkur mi přišla velmi šťastná. Byli jsme zdánlivě neustále "na place", přičemž psi měli i dost odpočinku a v polední pauze se dokonce mohli osvěžit v blízké Svitavě.  Na luxusně rovném povrchu se běhalo skvěle. Nohy, zvyklé na výmolovitý terén domovského cvičáku, si jen lebedily, o psích tlapkách nemluvě. Přesto v jedné chvíli si Annie řekla, že už by to mohlo stačit a předvedla uprostřed nadějně rozběhnutého parkuru hereckou etudu na téma "tady někdo něco ztratil, musím to najít stůj co stůj". S čumoněm u země kroužila prostorem mezi překážkami naprosto nedbaje paniččina rozzlobeného výrazu. Naštěstí jsem na tato Andulčina zpestření zvyklá a beru je s humorem. Ann je zase asi natolik vstřícná, že se mi mého oblíbeného humoru snaží  dopřát maximálně.

    Unavena po hodinách běhání jsem namísto pohodlného místa spolujezdce zaujala prostor za volantem. Vyčerpání mých spolucvičitelek dosáhlo takového stupně, že se rozhodly zahazardovat se svými mladými životy a svěřily mamá důležitou funkci řidiče z Brna až domů. Přežily jsme :-).

VIDEO z brněnského běhání  ZDE

    Neděli jsem si původně vyhrazovala k odpočinku a malé "masáži" týden zanedbávané domácnosti. Když mne však v pátek přivítal dceřinýma  rukama uklizený byt, nelitovala jsem, že jsem se nakonec rozhodla jinak a přihlásila se s Annie na dvojzkoušky do Třebovic. V sympatickém prostředí třebovického cvičáku jsem strávila s Ann půl dne. Sobotní celodenní hopsání se projevilo ve zpomalení mé bláznivky, leč bláznivé nápady sobotním agilitěním z  palice  nevyhnala. Na mysli mám uvítací ceremoniál s paní rozhodčí na parkuru. Annie se rozhodla stát průkopnicí psího slušného chování v agility. Její psí instinkt střihnutý životem s učitelkou ji zavelel slušně posuzovatele svých běhů pozdravit jemným výskokem na  stehna. Ať rozhodčí ví, s kým má tu čest. Že to není jen tak nějaký čokl hej nebo počkej, ale australská kelpie vybraných mravů. 

VIDEO z třebovických dvojzkoušek včetně Andulčina pozdravu  ZDE

  S průkopnickým chováním začala Annie už dříve. A nejde jen o pozdravy. Když jsem onehdy dezorientována shodila na parkuru skokovou překážku a ta se vlivem srážky poškodila natolik, že musela být vyměněna za novou, Annie mi můj prohřešek neváhala jít okamžitě žehlit u paní rozhodčí. Tolik  se obávala, že nám za to zakáží závodit, že na paní rozhodčí vyskočila "omluvně" hned několikrát. "Nezlobte se, paní rozhodčí, panička je sice tak trochu nemehlo, ale ona už to víckrát neudělá, slibuji."

  Třebovický pozdrav nám přinesl místo plusových bodů nepochopitelné "odmítnutí", ale i přesto jsme z akce odjížděly spokojené. Oba parkury jsme totiž zdolaly bez diskvalifikace. 

 Až Annie skončí svou závodní kariéru, může začít pořádat pro své kolegy  kurzy slušného psího chování :-)

      Před francouzským dostaveníčkem jsem zjistila, že pro naše děti platíme za naprosté suchary. Nepopírám jisté opotřebení organismu a sníženou chuť k ponocování a paření do časných ranních hodin, ale ještě jsou dny, kdy vlivem příjemných okolností a příznivého duševního i fyzického rozpoložení jsem ochotna a schopna vyvinout jistý mladický elán a zavzpomínat na staré dobré časy studentského flámování. Eliška s Vojtou totiž opět mínili trumfovat  a tak nám bylo naznačeno, že den bude tentokráte sakra dlouhý, neboť o zábavu bude postaráno až do rána. Musím uznat, že opravdu bylo...

   K několika drobnostem, které obvykle na akci tohoto druhu bereme, muselo být věcí notně přidáno. V neposlední řadě také zvířectvo s klecí a proviantem, spací ohoz (ten, jak hostitelé doufali, neměl být tentokrát vůbec použit), čisté fusakle, zubní kartáček a dentální nit, nezbytný foťák a samozřejmě dobrá nálada. K mlaďochům jsme odjížděli s chutí na avízované menu, jehož rozluštění (bylo stylově francouzsky) nás stálo zhruba půl hodiny konverzace s Google překladačem. A tak jsme se mohli těšit na oblíbené sýrové fondue, kachní prsa na medu a také jablečný koláč "naopak". Vyplatilo se snídani tentokrát odbýt a připravit chuťové buňky na lákavý francouzský jídelníček. 

    U mlaďochů bylo už vše připraveno. Naše setkání bylo zahájeno bouchnutím zaručeně pravého francouzského "šampáňa" , kterým jsme si připili na zdar naší rodinné sešlosti. Eliška a Vojta kmitali prostory ve vyhraných putovních zástěrách, my seděli v obýváku usrkávali osvěžující nápoje a uzobávali výborné slané dobroty, jen psiska smutně pokukovala...žádné psí pamlsky...jedinou "kostí" byla fešná šansoniérka na televizní obrazovce, pějící, jak jinak, než francouzské, písně. 

  Oběd se hostitelům opravdu povedl. Zahájení v podobě sýrového fondue  jsme se snažili nepřepísknout, neboť následovaly další vydatné chody. Cibulačka se zapečenou sýrovou krustou by svou hustotou vydala na samostatné jídlo a to byl teprve start :-). Hlavní chod - kachní prsa na medu s brambory - nás všechny naplnil až "po okraj". Chvíli jsme konverzovali a jen co najezení trochu ustoupilo, vyrazili jsme ven za zábavou. 

   Petangue je hra,  kterou jsem znala dosud jen z filmu Jsem nesmělý a léčím se, s mým oblíbeným Pierrem Richardem v hlavní roli. Ten zde silou pohledu dokázal vyvést soupeře dokonale z rovnováhy, což se ovšem o mém pohledu, upřeném na zrovna hrající soupeře, říci nedalo. V přesnosti hodů jsme na tom ale s tátou nebyli zase tak špatně a dokonce jsme v jednom kole zažili i opojný pocit vízězství. Každopádně hra zaujala natolik, že ji hodlám v dohledné době pořídit coby rodinnou zábavu k letním grilovačkám. 

   Eliščin jablečný koláč "naopak" mě překvapil už tím, že ho vytvořila Eliška, která totiž doma až dosud svůj "pekařský um" pečlivě tajila. Jen jednou jej projevila. To když mi spolu se sestrou Evkou asi v 10 letech pekly dort. Sice nebyl k jídlu, zato pocta to pro mě byla převeliká a dodnes mám z jejich nápadu nostalgickou radost :-). Tento dezert byl ovšem jedna báseň. 

  Odpoledne jsme strávili zábavnou postřehovou hrou Dobble. Ověřila jsem si, že s mým postřehem to není růžové, přesto jsem byla schopná a ochotná hrát hru až do úplného zblbnutí...co kdyby se ten můj postřeh přece jen znenadání vzbudil? Nebýt vyzvání přesunout se za další zábavou, snad bych ten skvělý "Dobble" hrála ještě teď :-).

 Zábava měla pokračovat o několik ulic dále. Tam, na velkém prostranství v blízkosti bystřické školy (místo zvoleno zřejmě na mou počest) uspořádal pro nás Vojta s Eliškou Májovou veselici :-D. Naši šestičlennou společnost doplňovala Vojtova mamá a teta, ty se hned za prvním stánkem s medovinou proměnily na Alenku a Janu. Medovina je nápoj lahodný, rozléval mi příjemné teplo po těle a my se brzy přesunuli na betonový parket pod hvězdnou oblohou, kde jsme v rytmu "vypalovaček" všech možných časových období křepčili až do noci. Komínek z plastových kalíšků po vyžahlých medoviněách nadějně rostl do nebes a nálada měla stále vzestupnou tendenci. Ve chvíli, kdy kulminovala, nějaká rozumná duše prozřetelně "zatroubila na ústup".

    Psice nás, flamendry, radostně přivítaly a v jejich vítacím rituálu nebyl ani náznak výčitky za pozdní příchod. Asi tušily, že jistý "trest" za ponocování se dostaví principem přirozených následků. A dostavil. Celou neděli jsem zpytovala svědomí a se svou bolavou palicí přemýšlela, zda na tento typ zábavy už opravdu nejsem "za zenitem".

     Co je "Den Blbec" asi každý zná, jak ale nazvat ekvivalent právě opačného charakteru, toť otázka. Pravda, většina lidí má obecnou tendenci vyžívat se v negativech a snad proto se k dnům plným pohody chováme tak trochu macešsky a nedáme jim žádné vznešené pojmenování. Vystačíme s prostým "fajn" či "prima" den. Moje prožitá neděle však zaslouží víc. Nazvala bych ji přímo dnem "eňo ňuňo" nebo dnem  "jedna báseň". Každopádně takových jen víc.

       Když jsem se v daleké minulosti přihlašovala na závody v Horní Suché, byla jsem přesvědčena, že si je užiji ve společnosti svých dcer, s nimiž do místa závodů i dojedu. Po "diskotéce" na trojzkouškách v Suchdolu jsem cítila příležitost napravit si trochu již dlouho pošramocenou reputaci nedoběhnutých či poplantaných běhů. Závody se přiblížily a já mezi přihlášenými marně hledala jméno mé mladší dcery. Ta, jak jsem posléze zjistila, dala před závody nepochopitelně přednost šprtání na státnice . Eliška sice na startovní listině figurovala hned několikrát, ale hodlala na místo dojet ze svého bydliště, nikoliv z Vřesiny. Obava, že se nebudu mít komu naládovat do fára, se naplnila. Byla jsem nucena setřást z mého řidičského oprávnění vysokou vrstvu prachu a usednout za volant. 

     V den závodů jsem nevyužila možnost vyhrabat se z postele v hodinu, která se na neděli patří, protože jsem se rozhodla dát si výrazného "fóra". Vystartovala jsem o dvě a půl hodiny dřív než bylo nutné, což jsem si okamžitě pádně zdůvodnila hned několikerým vysvětlením. V případě bloudění budu mít časoprostor na včasné domanévrování do cíle, v případě defektu či jiné závady budu mít dostatek času na opravu (samozřejmě uloveným kolemjedoucím řidičem :-D), v případě, že závada bude se jevit jako neopravitelná, stihnu dokonce i došlapat do místa závodů "pěškobusem", pokud snad nenastane ani jedna z variant tohoto hororového scénáře, budu mít možnost stát se kameramanem pro Elišku, případně další kolegyně, lačnící zvěčnit své výkony k pozdějším studijním účelům (příčiny nezdarů či zdarů pohybem psovoda na parkuru). Užiji si prostě pohodově všechny jedničkové běhy.

    Než jsem vyjela, zaznamenala jsem Andulčin hloubavý pohled. Žadonila jím o životní připojištění, leč s odkazem na ceny granulí, startovného a pohonných hmot tento požadavek neprošel. Musela se spokojit s ujištěním, že pojedu bezpečně. Cesta ubíhala dobře až do té doby, než v autě něco sotva slyšitelně hrklo. Následující minuty jsem prožila v nejistotě a obavách. Co když praskla nějaká důležitá součástka a auto znenadání zastaví, odmítaje jet dále? Co když se utrhla nějaká  hadička a z auta vytékají na silnici pro jízdu důležité tekutiny ...až dojdou, nastane závěr shodný s přechozí eventualitou? Pátravě jsem začala pečlivě pozorovat všechna ta heblata na přístrojové desce. Všechny kontrolky, které na mě barevně pomrkávaly, měly svého logického odůvodnění až se však zrak zastavil u kulatého ukazatele "čehosi". Číst tento  termín můj velmi dávný (z minulého století) učitel autoškoly, zřejmě by se nyní ustaraně chytal za palici zrovna tak, jak to činím mnohdy já u neznalosti mých žáků. Ukazatel totiž povážlivě třepotal ručičkou a ta měla tendenci vychylovat se víc a více směrem k vyšším hodnotám. Vize čadícího auta zavedla mé myšlenky směrem k úvahám, kde najdu výstražný trojúhelník, kam sáhnout pro reflexní vestu a hlavně co si v takové situaci počít?

    Mezitím však auto stále spokojeně jelo, okolní řidiči na mě neblikali ani jinak nesignalizovali, že by s autem bylo něco v nepořádku. Pokud něco přece jen signalizovali, bylo to možná občas nějaké to ťukání na čelo, které však bylo výhradně na adresu mé jízdy a v překladu znamenalo:"No jo, ženská!" Konečně jsem se přiblížila k Havířovu. Co já se tam najezdila v době svých středoškolských studií...Kdybych tehdy jen tušila, že tady po nějakých 35ti letech pojedu v roli řidiče, už tehdy bych si ubíhajících kilometrů lépe všímala. Kruhový objezd se spoustou pruhů prověřil mou inteligenci. Naštěstí jsem pruh zvolila správně a tak mě čekala už jen rovná cesta až na místo. Závěrečná orientace byla podle pajzlu, za nímž jsem měla zabočit na úzkou cestu vlevo. Podařilo se mi to na podruhé. Předtím jsem musela učinit otáčecí manévr, neboť prve jsem cestu přehlédla. Musím neskromně konstatovat, že otáčení mi jde skvěle :-D.

    Když mě viděli přijíždět Nauráci, mávali, jako kdyby bylo května prvního, nikoliv třetího. Evidentně moc nevěřili, že přece jen dojedu. První obávaný úsek dne byl tedy šťastně za mnou a já se mohla začít plně soustředit na ten druhý - zkoušky.

     V družné debatě s kolegyněmi z našeho klubu jsme sledovaly záludnosti jedničkových parkurů i to, jak se s nimi závodníci více či méně popasují. Fandily jsme, natáčely, přikusovaly sladkou snídani, to vše v pohodlí útulného stanu Elišky Vernerindy. Čas rychle plynul, běhy pěkně "odsejpaly" až se přiblížily dvojky. Annie byla v dobrém rozmaru. Přežila mou jízdu a velká plocha cvičiště ji umožnila potřebné proběhání před startem. Panička navíc třímala v ruce voňavého buřta, takže se vyplatilo pořádně se soustředit a dělat, co panička říká. 

     Na první zkoušku jsme nastoupily uvolněněné a klidné. Běhavý parkur pana rozhodčího Pupíka zvládla Annie bravurně až na jednu shozenou laťku. Přesto výkon stačil na hezké třetí místo a výbornou. Druhý parkur vypadal hezky a i na něj jsme nastupovaly v odhodlání se s ním porvat co to dá. První odfláknutou zónu jsem ale už nemohla nechat jen tak a Annie jsem vrátila. Moc dobře, holka, pochopila, proč se neběží dál, nýbrž se vrací zpátky. Všechny další zóny pak vypracovala alla Hujer, ale bohužel ani tyto hujerské zóny nezměnily nic na tom, že zkouška byla odměněna zkříženými pažemi na hrudi pana rozhodčího.

 Když k mé spokojenosti s Annie přidám ještě absolutní spokojenost s výkonem Elišky a její tryskomyšky Jive, mohu hodnotit závody velmi kladně. K celkové pohodičce přispěla skvělá společnost všech pejskařů okolo, slunečné počasí a koneckonců i má úspěšná cesta  domů. Bez nehody a  bez pokuty :-)

Večer se mi dobře usínalo, protože jsem prožila úžasný den. Díky!

Video z Horní Suché  ZDE

Video z trojzkouškové "diskotéky" v Suchdolu ZDE

PROSTÍRÁME MEZINÁRODNĚ

LES - OÁZA KLIDU

BŘEZEN - Z HALY VYLEZEM