Psy jsem milovala od malička. Přání mít psa jsem jistě vyjadřovala od první chvíle, kdy jsem začala mluvit. Bohužel mí rodičové viděli ve vlastnictví psa více starostí než radostí, proto jsem se dlouhá léta musela spokojit s péčí o ty pejsky opuštěné. Po sídlišti, kde jsme bydleli, se jich potulovalo hodně.Nosila jsem jim pamlsky, hrála jsem si s nimi a velice jsem ve své dětské duši trpěla tím, že jim nemohu poskytnout domov. Žádní křečci, morčata, želvy a nevím, co všechno jsem ještě domů dotáhla, nemohli nahradit psa. V 15 letech jsem konečně psa dostala. Boxera. Zřejmě jako reakci na dlouhé roky pravidelných návštěv místního kynologického cvičiště, kde jsem se cítila dobře a s vypůjčenými psy jsem vstřebávala první zkušenosti s vedením psa. Můj Bucky byl super pes. Měl vstřícnou povahu ke každému, kdo mu jen náznakem projevil přízeň. Boxeři budou vždy v mém srdíčku. Když jsem se vdala a odstěhovala, Bucky zůstal doma s našima.

Sotva měsíc po svatbě přivedl manžel domů psí "návštěvu". Fenka německého ovčáka se k němu cestou domů připojila a už u nás zůstala. Říkali jsme jí Barča. Byla skvělá. Strávila s námi skoro pět let a nebýt zdravotních komplikací, které její život s námi zkrátily, mohla být u nás ještě dlouho. Když odešla, doma zůstalo prázdno. Ten, kdo je zvyklý žít se psem, vždy už, pokud mu to podmínky dovolí, bude chtít v tomto soužití pokračovat. Ani já nechtěla zůstat bez psa. A tak zhruba za rok po Barčině odchodu jsem si jela pro štěně malého knírače. Tinu jsme měli 12 let. Mnoho toho s námi prožila a zasloužila se o další přírůstek- syna Bertíka.V době, kdy Tina už byla "dáma v letech" a  Bert mladík v rozkvětu, poznaly jsme s dcerou agility.Tomu jsme propadly. Bertík byl poměrně k tomuto sportu nadaný a ve svém životě si vybojoval řadu pohárů a medailí.A pak už počet našich psů začal stoupat.

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode