CANIS(ANTI)TERAPIE

ANNIE RECIDIVISTKA

     Veroniku jsem na těchto stránkách představovala skoro přesně před dvěma lety. Je to neskutečný člověk, který v sobě skrývá schopnost přesvědčovat lidi v okolí o tom, o čem původně snad nechtěli ani slyšet. Před dvěma lety jsem jí uvěřila, že bez absolvování závodů na koberci, na němž se běhalo mistrovství světa v Liberci, nemůže agiliťák vůbec přežít . Pokud se mu to však přece jen podaří, utrpí doživotní trauma, začne haprovat s tlakem, psychikou, dostane ekzém, dojde k zrakovým a sluchovým halucinacím  a nejnovější výzkumy prý potvrdily i častý výskyt nočního pomočování. Co na tom, že jsou závody na opačném konci republiky, v době zasněženého a mrazivého ledna a posádku auta tvoří ne zcela bezzáhulová psí posádka ( o té lidské nemluvě :-D) Mé kategorické "NE, v žádném případě! " se vytrvalým poukazováním na nesprávnost rozhodnutí a trpělivým vyzvedáváním všech možných i zcela nemožných kladů akce se velmi pozvolna, avšak zásadně změnilo na konečné "ANO...ANO...ANO...do Kladna stůj co stůj!!!!" Až na naše nepříliš oslnivé výkony s Andulkou neměla nakonec akce chybičku a dodnes na ni rády vzpomínáme. 

       Nyní přišla Veronika s Brnem (překvapivě to nebyly Košice či Karlovy Vary). Identický scénář ( úžasné závody, které nelze prošvihnout, bezva atmosféra, prima osádka, slibující legraci jen co vyjedeme na cestu) měl i identický závěr...vlastně ne úplně. K rozhodnutí jet jsem v nějakém pominutí smyslů dokonce  nabídla k cestování se smečkou ( ta se od doby Kladna rozrostla o další tři přírůstky)  naše prostorné auto a světe, div se, své řidičské služby. Veronika, prahnoucí po brněnském startu, zašla tak daleko, že byla ochotna zahazardovat se životem svým i svých psích neviňátek a okamžitě mě chytla za slovo (ve smyslu rčení..."Kuj železo, dokud je žhavé" :-D) Třetí členka naší osvědčené osádky, Andrejka, později líčila, kterak si přála, abychom nakonec na závody vůbec nejely, ale Veronika ji má zmáklou snad ještě více než mne, proto ani neprotestovala a svorně s námi poslala svou přihlášku i platbu. Couvnout už se nedalo. Důsledek svého neuváženého počínání jsem si nesla v následujících několika nocích, v nichž jsem střídavě řídila dle navigace, bloudila po klikatých cestách a dokonce byla účastnicí několika hromadných karambolů, naštěstí se šťastným koncem. Budila jsem se oblita studeným potem a častovala sama sebe nelichotivými tituly, z nichž "BLBČE!!!" byl toho nejnižšího kalibru.

     Závody se blížily, Veronika si už už chystala výkonnostní průkazy a já chřadla a prožívala noční děsy z očekávané cesty. Dva dny před závody mohli snad až v Brně uslyšet hlasitou ránu, připomínající zemětřesení. To mi jen spadl kámen ze srdce, když přišel táta s oznámením, že musí pracovně do Brna a tím pádem spojí cestu s tou naší. Samozřejmě se usadí za volant. Úleva, že mladé životy nebudou ohroženy, byla nepopsatelná. Zbývala  jen běžná, i když také dost výrazná, předzávodní tréma.

    Nastal den Zimního Brna. V pět hodin ráno jsme už pěchovali klece a zavazadla do auta  jako podle pravidel "luštěnkářské" ZEBRY. Kolie nemůže cestovat v zadním prostoru s borderkou ani kelpií, štěně musí jet v kabině, ale nesmí se kontaktovat s kelpií. S tou se naopak může kontaktovat yorkšír, jedoucí na klíně své paničky. Šeltie potřebuje své soukromí a kolie alespoň přiměřený prostor k odpočinku před závody. Borderka musí být "slisována" do mini prostoru o rozměru 30X30X50cm a nevykazovat přílišnou aktivitu.  " Panička  kterého pejska má modré fusakle?"

  Cesta plynula v družném hovoru na jediné téma. Táta si vypnul uši, aby z těch všech psů nezajel někam do škarpy a s úlevou nás vypakoval před brněnským závodištěm. Byly jsme na místě ze závodníků úplně první. Mohly jsme si vybrat nejvýhodnější "parkovací plac" a protože nám byla zima, zvolily jsme si místo pod teplo sálající lampou ( ve smyslu rčení, že pod lampou bývá tma a psi si zde nejlépe odpočinou :-D ).

    V 9 hodin se závody rozjely. Začínalo se jumpingem. Na koberci to Annince kapku klouzalo. Hned na začátku jsem se soustředila na  dvě skočky stojící vedle sebe v rovině a vůbec jsem si na ně nevěřila. Nakonec nám vyšly, ovšem po nich okamžitě polevila má koncentrace a následovalo špatné navedení do slalomu. Chyba. Druhou jsme s Ann vykouzlily na úplném konci. Maličko jsem zpomalila, když jsem si chtěla pojistit, aby Annie nepřekonala překážku, kterou neměla, a bylo to. Chyba. Přesto jsem byla spokojená. Annie už není tak výrazně "rozevlátá" jako dřív a dokáže se na mě hezky soustředit.

    Následovala zkouška. Nebyla z nejlehčích. Ještě že ke konci prohlídky mi přišla poradit Verča a já zjistila, že mám nacvičenu jinou díru tunelu než jak se opravdu jde .( No to jsem celá já :-( )  Největší obavu jsem měla ze sestavy překážek lávka - slalom, kdy slalom vedl souběžně s kladinou a šel se po kladině opačným směrem. Nedokázala jsem správně odhadnout, kolik prostoru bude potřebovat Annie ke správnému náběhu a taky že jsem ji navedla do druhé mezery. Pár překážek před slalomem shodila Ann laťku i s bočnicí, což opět příjde na můj vrub. Nedala jsem jí dost místa, takže musela překážku překonat v nepřirozeném úhlu. I tak náš výkon stačil na hezké druhé místo.

     Poslední běh - agility- jsem nastupovala nezvykle klidná. Několik míst na parkuru mi sice dělalo hlavu, ale dva dokončené běhy mě uklidnily natolik, že jsem si o něco více věřila. A také jsme nezačaly vůbec špatně. Pastička s levou dírou tunelu po "vynášejících" skokovkách vyšla, také obávané dvě skočky v jedné lajně jsem i se svou méně pohyblivou páteří zvládla  na "Francii" ku spokojenosti, náběh do tunelu, lávka s přiměřenou zónou a pak už měla másledovat jen otočka kolem bočnice a skok do cíle. Annie si však na předposlední skočce nějak neporozuměla s mými rameny, které zřejmě nebyly dostatečně stočené ve správném směru a já pro záchranu běhu udělala pohyb navíc, který mě rázem dezorientoval a závěrečný skok do cíle se odehrál přes jinou překážku než předepisoval parkur. A tak náš nejhezčí běh skončil díky mé zmatenosti diskvalifikací. I tak jsem si ho náležitě užila a byla s ním  spokojená. A Annie se na mě vůbec nezlobila. 

   Úplně jinou sortou však byla Veronika. Řádila na place s oběma čoklíky jako černá ruka a sbírala jedno ocenění za druhým. Do vysněného (chvílemi jsem ji podezírala, že naplánovaného) hattricku jí chyběl opravdu jen malinký kousek. :-)

    Za zmínku však stojí určitě starty Verčina koliáka Ernyho. Dlouhosrstý krasavec se nepokrytě domnívá, že jest pupkem světa. Podle toho se také chová. Ke svému vyběhnutí na parkur potřebuje početný realizační tým počínající " lichotičem", "uklidňovačem", přes "hecovače" ( tuto funkci jsem si vysloužila já. Spočívala v hlasitých výkřicích z davu "Je tam!!!!" "Je tam!!!!". Okolo stojící lidé mé roli nerozuměli. Civěli na mě, jak na pacienta doktora Chocholouška)  až po "odchytávače" a "přesvědčovače" o tom, jak je onen "pupek světa" dokonalý a nejlepší, když milostivě "hejbne kejtou". Je otázkou času, kdy přibyde Ernymu osobní kadeřník, předžvýkávač granulí, měřič tepu po doběhu, psycholog a masér, fotograf a reportér....A co teprve až si ho všimnou média...

  Závody pěkně "odsejpaly", organizace fungovala na jedničku s hvězdičkou a úderem páté jsme zase cpali auto bágly a klecemi, abychom vyrazili na cestu k domovu. Den jsem si opravdu užila a bylo mi jen líto Cherry, která musela zůstat doma...jistě by se jí závody, byť v roli diváka (zatím), líbily :-). Teď už jen čekám, co na nás vymyslí Veronika příště :-)     

     Dnes se mi na procházku moc nechtělo. Večer sice napadl několikacentimetrový sněhový poprašek a iluze zimy tím dostala alespoň jakous takous podobu, ale pod rozbředlým sněhem skryté bláto postaralo se dnes o nejedno setkání mého těla s matičkou zemí. Při neděli jsem to ale holkám nemohla udělat a tak jsem  zmobilizovala všechny své morálně-volní vlastnosti a odhodlala se k hodinovému "bahnění". Nadšení neznalo mezí. Největší radost z procházek  projevuje Cherry. Už to není to zakřiknuté psisko, které jen odevzdaně jde, kam ho panička vede. Záhy zjistila, že procházky jsou ohromná zábava, proto jen co zmerčí náznak přípravy, začne pobíhat po baráku, plést se pod nohy a poštěkávat svým sametovým barytonem. V poslední době přidává i nové prvky jako je tahání za rukáv nebo nohavici, pobíhání po schodech a škubání vodítka.Prvních 300 metrů cesty se zuřivě přetahuje o fleesové tahátko a to tak vehementně a s vervou, že mi už dvakrát blokla záda. 

        Na procházce je poslušná. Neodbíhá daleko a dokonce už ani moc neprudí Annie. Les si "čte" vysokým nosem a atletickými výkony občas protáhne své mohutné tělo během za lesní zvěří. Tu ovšem nehoní s úmyslem ji rozsápat či sežrat...či obojí dohromady...spíše jde o kondiční výkony spojené s demonstrováním radosti ze života. Většinou ji tuto radost preventivně nedopřáváme, ale přece jen si už několikrát s hbitou srnkou maličko zaskotačila po vřesinských hvozdech.

     Cherry je krásně přírodní psisko. Nemine snad jedinou kaluž, do níž by nevstoupila a svým chlupatým břichem nevyzkoušela její teplotu a kvalitu. V říjnu se to snad ještě dalo pochopit, leč leden zdá se k podobným výstřelkům poněkud méně vhodný. Ten šťastný výraz, co se jí však zračí na ksichtíku, mi nedovolí se na ni rozzlobit. Svůj bláznivý nápad si pak stejně odskáče na principu přirozených následků ve sprchovém koutě, kde  jí proudem vody vypucuji zaprasený "podvozek". Bez úplatků nějakou tou mňamkou  se to ale  neobejde.

       Včerejší vycházka byla obohacena o dramatický okamžik. Jdeme tak s tátou a čtyřmi psisky po lesní cestě, kudy jen zřídkakdy něco projede, když tu v dálce zaslechneme motor. Klidíme se na kraj cesty a svoláváme smečku. Přibíhá Annie, Cherry, důstojně přicupitává i Keysa a Bobina, jako pravá dáma, přichází zvolna na svých krátkých nožkách s výrazem:"Abyste se nezbláznili!". Všechny chytáme za obojky a jen co auto projede, hafíky vypouštíme. Annie, Keysa a Bobina si jdou za svým, avšak Cherry nahodí sprint za autem a vmžiku je mu v "patách". Štěká jako zběsilá a na naše volání nereaguje. Už ji vidím pod koly vozu. Řidič si zřejmě všiml, že je jeho auto "loveno" nebezpečnou psovitou šelmou a sotva znatelně zpomalil. Cherry má tendenci ho předběhnout. Zatmívá se mi před očima, když domyslím možné důsledky. Už jsou od nás určitě dobrých 60-70  metrů. Naštěstí najednou Cherry zjišťuje, že páníčci zůstali kdesi vzadu, takže si nechává  kořist upláchnout a pokorně se vrací k nám. Vykračuje si zvesela až  jí obrovité uši poskakují na palici. Nechápe, proč ji panička nevítá s vlídnou rozesmátou tváří a piškotem v ruce.

       Za tři měsíce, co u nás Cherry bydlí, se dokonale  přizpůsobila domácímu režimu. Ráno, po vzoru Anduly, vychází k venčení v různém rozpoložení. Už nevybíhá každý den nadšeně jako když k nám přišla. Při dešti a plískanicích nahodí znechucený ksicht...úžasně věrně odkoukaný od  Anduly a musí být násilím vystrčena z balkonových dveří tlakem na její rozložité pozadí. Radostně se pak po vykonání nejnutnějších biologických potřeb vrací, neboť ji spolu s Annie a Bobou čeká ranní mlsání. Když odchází páníčci do práce, jde Cherry poslušně a bez protestů do přidělené místnosti, kde setrvá bez hlasitého nadávání nebo jakéhokoliv ničení až do příchodu paničky. Radost je pak  veliká. Jen co otevřu balkónové dveře, vystřelí obě psice na zahradu...ať si jen deště jdou, ať se blýská...a s hlasitým štěkotem oběhnou čestné kolečko kolem plotu, aby všem oznámili, že páníčci jsou už doma. Poté se vrací, aniž by  provedly venčení. To následuje až v druhém kole. Jestliže nás čeká ten den trénink, probíhá venčení pouze na zahradě, pokud trénink není, následuje procházka. V případě tréninku je večerní aktivita zajištěna právě tam, pokud ne, absolvují holky večerní cvičení v pokoji :-). Každá  má vyhrazenu svou půlhodinku hraní. Pro holky to znamená úžasnou zábavu. Stačí udělat, co chce panička a pamlsky se jen hrnou. Když k nám Cherry přišla, ani ve snu bych nepomyslila, že se některým cvikům dokáže naučit. Byla totiž absolutně nesoustředěná, divoká a bláznivá. Neposeděla, čumák strkala všude ve snaze najít něco k snědku, nějaký oční kontakt absolutně neexistoval. S pomocí její nesmírné žravosti a chuti se za pamlsky učit je dnes už mnohem mnohem pozornější a disciplinovanější. Žraní až na povel se mi zdálo jako nedosažitelná meta. Přesto dnes je na té nejlepší cestě. Když cepuji v pokoji jednu psici, ta druhá nám k tomu za dveřmi tiše "pěje" tklivé songy, jak je odvržena, zapomenuta a nešťastná. Po půlhoďce si holky role cvičence a pěvce prohodí. :-).

Video z našich hrátek ZDE :-D

      Cherry však necvičí jen doma  a na vycházce, nýbrž je vtažena i do procesu výcviku agility. V současné době jezdíme do koňské haly. Jelikož jak Annie, tak Cherry psychicky nezvládají stav přivázání k čemukoliv a jako David Copperfield dokáží se vymotat z nejzapeklitějších obojků, postrojů a jiných úvazů, jsem nucena vozit na tréninky klec. Je dostatečně prostorná pro obě, avšak tak blízký kontakt psích dam nemáme tak úplně dopilován. Annie dostává na svou nevymáchanou hubu košík, avšak spoluubytovanou Cherry nikterak neřeší. Když jsem tak ládovala holky do klece spolu poprvé, myslela jsem, že se Cherrynčiny oči vykutálí z důlků na dno klece. Podruhé už to bylo lepší a teď to klape, i když tam Cherdu nacpu násilím. Sice se vzpouzí, ale její odpor je udolán a ona z toho kupodivu nemá žádné trauma pro příště :-D. Cvičení s Cherrynkou je radost. Pozornost jí sice malinko kolísá, ale pokroky jsou evidentní. O tom zase ale až příště. 

   Silvestr nám jako každoročně přinesl vzrůšo v podobě chlácholení na smrt vyděšených psic. Toto završení vánočních svátků "vyhlížejí" mnozí "petardomilovní" šílenci už mnohdy od začátku prosince a "mávají" mu ještě několik lednových týdnů než vyřachají všechny své nakřečkované zásoby.  Naštěstí přestěhováním z města jsme zredukovali množství "řachacích" dní na opravdové minimum. Snad za to může dílem pochopení lidiček z rodinných domů, z nichž převážná většina má na zahradě nějakého toho chlupáče, dílem zdánlivě poklidné žití zde nebo také přesun těch lačnících po bujarých oslavách směrem do města za zábavou. Faktem je, že prosinec nás hlukem petard potrápí maximálně 2-3 večery. V sobotní podvečery jde pravděpodobně o nácvik správného odpalu a kdesi ve vesnici probíhá generálka na silvestrovský ohňostroj. Je to ale docela daleko. Stačí, když si psice zalezou k páníčkům pod peřinu a je vyřešeno. Silvestr už tak jednoduše řešitelný není. S rachejtlemi vyrukují okolo půlnoci i rozjaření blízcí sousedé. Okamžik bezprostředně po příchodu nového roku nejsou psice daleko od srdečního kolapsu. Uklidňování  nebere konce, ale naprosto se míjí účinkem. V očích  zvířat je výraz děsu, v chování panika. Zalézají nesmyslně do skříně, pod stůl či křeslo, derou se pod peřinu, škrábou toho, kdo je nablízku, ve snaze dostat se mu na klín nebo na hlavu. Takto to vypadalo i letos. Cherry převzala vzorec Andulčina chování se vším všudy a tak jsme s tátou fásli každý jednu holku a intenzivně jsme se snažili je uklidnit. Jen skoro hluchá Bobina pokojně spala v pelíšku a po očku mrkala, co to ty velké kolegyně blbnou.

   Po silvestru nám zbyly ještě celé 4 dny k příjemným dlouhým zimním procházkám. Annie a Cherry jsou už sehraná dvojka. Svornost prokázaly hned na první novoroční procházce. Annie si na poli čichala svoje oblíbené myšky, Cherry cupitala vedle nás a zuřivě se přetahovala o pletený fleesový cop. Najednou vidíme, že Annie zvýšuje hrabací úsilí a celá zaujatá vyhazuje cosi do vzduchu. Napadne mě, že možná chytla myš nebo rejska. Zařvala jsem na ni, ta sice nerada, ale přece, objekt svého loveckého pudu pustila a poslušně přišla ke mně. Na místo vyrazil k obhlídce táta. Jako stín mu šla v patách zvědavá Cherry. Opravdu šlo o nebožačku myšku. Než se však táta stačil podívat, zda bude myška potřebovat lékařské ošetření nebo funebráky, udělala Cherry rychlé "chamst" a ještě  mrskající se myšku rovnou spolkla ( to aby se nezdržovala kousáním a kořist by ji nemohla býti z mordy pohotovostním zásahem páníčků vytažena). Myslím, že pak holky společně "kuly pikle" a výsledkem bude zřejmě příští lov naopak. Tedy Cherry načíná a Annie likviduje.

   Naše psí dámy spolu vychází dobře. Ty tam jsou počáteční Andulčiny bezdůvodné výpady na nešťastnou vykulenou Cherry. Na pozoru se máme jedině když lakomec Annie má v dosahu cosi svého, případně něco lákavého svým obsahem. To je schopna Cherrynce vysvětlit bojovým pokřikem s chvatovým výpadem. Ta už ale ani v těchto případech nechodí brečet do polštáře, nýbrž jen hledá útočiště u páníčků. Za minutu už je ale zase klid. Cherry je první fena v naší smečce, která "nepřečurává" své psí kolegyně. Vzpomínám na dobu, kdy jsme venčili na vodítku 5 fen - Bobinu, Barču, Nyx, Annie a Kesy. Vyčurala se první. Ostatní čtyři psí dámy to okamžitě zaregistrovaly a vytvořily spořádaně jakousi "frontu". Když fena vykonala svou potřebu, nastoupila druhá , aby pach té první přečůrala pachem svým. To už ale nastupovala třetí, pak čtvrtá a pátá. Aby toho ale nebylo dost, ve chvíli, kdy konala potřebu pátá, stála řada nově a  k přepsání pachu té páté nastupovala opět ta první....Kdybychom direktivně nezasáhli rázným""jdeme", asi by se tam přečurávaly ještě teď :-D.

     Myslela jsem, že mě Anninka nemůže za těch skoro pět let společného soužití  už ničím novým překvapit. Překvapila. Pozornost teď musím dělit spravedlivě mezi obě feny. Mám-li dostatek času, vyrazím na hodinovou procházku do lesa s každou holkou zvlášť- to aby si každá tu procházku co nejvíce užila. Oceňuje to hlavně Annie, která bývá naštvaná na nevycválanou Cherry, když ve snaze zapojit se do hry vbíhá rozběhnuté Ann do cesty nebo nám "kazí" naši hru na kelpii a její "ovečku", kterou představuji velmi přesvědčivě (až tak, že jsem o tom přesvědčila i Ann). Annie pak bývá celá rozmrzelá a na hřbet nahodí svůj "dikobrazí" vzhled, aby naštvání bylo jak se patří vidět. Také doma si hraji s každou holkou zvlášť. Bylo tomu tak i předevčírem. Dohrála jsem si s Cherry a vycházím z pokoje. Annie přede mnou couvá. Uši sklopené a na zavolání reaguje odchodem opačným směrem. Vypadá nějak zdrchaně a tak začínám přemýšlet, co žrala nebo jestli ji třeba nebolí ucho. Jde celá přikrčená, krk natažen k zemi a na mé volání nereaguje. Vzrůstá ve mně panika. Vypadá to, že sebou někde co nevidět praští. Překvapivě ale vyskakuje na sedačku k tátovi a ještě překvapivěji mu pokládá čumák na rameno. Kámen by se nad tou dojemnou scénou ustrnul. Annie není absolutně mazlicí povaha. Protože jsem se s ní občas pomazlit chtěla, musela jsem ji naučit mazlení na povel, jako cvik. A teď sama od sebe a ještě k tomu u táty předvádí takovou mazlicí produkci. Tváří se zkroušeně a když k ní přijdu, ani okem na mě nepohlédne. Když však na ni promluví táta, začne vrtět oháňkou a vesele kroutit celým tělem. Opět na ni promluvím a ona si lehá natažená jako špagetka...zadkem ke mně a hlavou otočena někam do stěny. A pak mi to docvakne. Annie je prostě jen uražená. Zato pořádně! Jednoduše mi dává "vyžrat", že není středem Vesmíru už jen ona :-).

      Všem zúčastněným soutěžícím jsem slíbila, že vánoční svátky zasvětím nejen odpočinku spojenému s válením šunek, požíráním cukroví a sledování pohádek svého mládí, ale také výrobě videa, dokumentujícího naši velkou rodinnou gurmánskou soutěž. Po loňském neúspěchu, kdy jsem se asi 4 hodiny mořila sestavováním filmu, opravdu přepečlivě vkládala nejrůznější efekty načasované na setiny sekundy přesně, vymakané přechody, komentáře a....když jsem se blížila ke konci, všechno najednou "spadlo" a já málem ze židle také :-D. Zatvrdila jsem se a dodnes není znám vítěz prvního ročníku :-D. 

      Druhý ročník jsme už prostírali v trošku pozměněném složení. Eliščina spolukuchaře Vaška nahradil spolukuchař Vojta. Také složení zvířecích účastníků nebylo s tím loňským totožné. Jinak ovšem zejména oblast zábavy doznala značného zkvalitnění. Pokud šlo o samotné pohoštění, výsledky byly tak těsné, že nakonec rozhodly detaily a dvoubodový rozdíl mezi prvním a třetím místem jistě hovoří za vše. 

      Právem zvítězili Eliška s Vojtou, kteří zvolili nápadité menu i zábavu, druzí jsme byli my s tátou a třetí místo patřilo Evce s Kubou. Hlavní účel akce - pobavit se- byl rozhodně splněn vrchovatou měrou a tak už jen schází jistá putovní cena, jež je dosud ve výrobě :-)

   Brzy rozjedeme třetí kolo v kapku vylepšené verzi...ale to zatím nebudu prozrazovat. Už teď jsem zvědavá, jak se nám vyvede :-)

Zpracované video  ZDE 

Existuje i video tzv. mluvená verze, kde jednotlivě promlouváme do kamery na téma menu a posléze hodnocení, ale tuto si necháváme pouze pro interní rodinné sledování