Páteční návštěva

Po náročném pracovním týdnu jsem vzala zavděk ohlášené přátelské návštěvě. Kája s dcerou Markétou projevily zájem vidět Annie ještě coby andělské štěňátko a kapku se s ní pomuchlovat. Dorazily přesně , jak ohlásily, a hned u branky se začaly nad malou rozplývat. Ta je však přivítala svým typickým způsobem. Skákáním, kousáním, běháním. Vybaveny kvalitním fotoaparátem se daly hned do fotografování neposedného štěněte. Kája vylovila ze svého batohu nápaditou - zvuky vydávající - hračku a podala ji Annince.

 Anninčino nadšení neznalo mezí....až jsem si začala připadat jako že u nás nikdy nic podobného holka neviděla...přitom má hraček více než měly mé holky v době batolecího věku:-(.  Vděčně vzala chrochtavého čuníka do zubů a jala se s ním obíhat tryskem zahradu. Vyhazovala ho a v letu chytala, packama ho kutálela, čumákem postrkovala a přitom čuníka rytmicky masírovala zoubky, takže vydával úžasné zvuky. Návštěva se bavila. O mazlení však nemohla být řeč. Jen co si Kája nebo Markétka vzaly malou k sobě na klín, vjelo do ní tisíc čertíků a začala se ošívat, vrtět, kousat a škrábat, takže pokud chtěly zůstat holky nezraněny, musely chtíc nechtíc malého ďáblíka pustit na zem. Představy klidného mazlivého ňuňátka tedy zůstaly jen představami a tak holky odjížděly s  novým poznatkem, že malé kelpie nejsou rozhodně jen tak nějací mazlíci, ale hlavně energičtí ďáblíci.

Holky, díky za návštěvu :-)

Tři týdny s Ann

 kdo si někdy pořídil štěně ( předpokládám, že z návštěvníků mých stránek je to  naprostá většina:-) ) ví, jak ten malý "bezbranný" tvoreček dokáže zpřeházet veškerý domácí řád a  narušit  lety budované vztahy .V nenávratnu  je každodenní stereotyp, na scénu přichází akční seriál se štěnětem v hlavní a s členy rodiny ve vedlejších rolích. Marně se snažím vybavit si, jak vypadaly má rána před Annie. V 5 hod. jsem vstávala vždycky, v tom žádná změna, jen jsem si pokaždé v klidu prolistovala noviny z předchozího dne, vypila kávičku a psychicky se připravila na každodenní blázinec. V těchto dnech začíná blázinec bohužel už v těch 5 hod.Malá Annie se nejdříve vzorně vyvenčí, ale pak místo pokračujícího polehávání či spaní, jde se mnou na ranní kafe. K němu si přismýčí z pokojíku nějakou oblíbenou hračku. Třeba plyšového psa. Vyžaduje nekompromisně, abych se s ní o něj tahala. Přece nebudu v kuchyni sedět tak nevyužitá...? Přestože odmítám , aby mě štěně takto ovládalo, v zájmu spících členů rodiny  jakýsi náznak hry provedu. Někdy se s náznakem hry spokojí, jindy chce více. Pokud odmítnu, stejně každé 3 minuty běhám po bytě a zkoumám, co vyvádí. Objektů ke kousání je tu dost a dost.

Když se po práci vracím domů a jsem první, koho smečka po celém dni vidí, je to vskutku výrazné vítání.Okamžitě všechny štěkny a štěkavého fousáče vypouštím na zahradu, aby vykonali svou zadržovanou potřebu. Sousedé si s naprostou samozřejmostí nasazují  ušní  špunty, které nosí pohotovostně přivázané na šňůrce kolem krku. Jinak nás ale mají rádi:-)).

V několika posledních týdnech ( no, přesně třech ) vyrážím na zahradu k venčení také s kamerou. Natáčím a fotím opravdu

DOBRODRUŽNÉ VYCHÁZKY

      V pátek 21. 5. jsme si s Anninkou řekly, že zahrada je dost malá na to, aby 10 ti týdenní kelpie rozvinula doširoka své poznávací schopnosti a tak jsme spolu s  Bobčou vyrazily na první procházku mimo naši zahradu.Těšila jsem se, jak s Annie projdeme "můj"lesní okruh, kde bude stejně co nevidět chodit den co den:-). Vybrala jsem přiměřeně dlouhé i silné vodítko a vyrazily jsme. Prvních 200m to byla pohoda. Ann vesele poskakovala a dávala jasně najevo, že vycházka je velice dobrý nápad. Když jsme došly za poslední rodinný domek, pustila jsem Ann z vodítka. S Bobinkou byly v dobrém rozmaru a já si spolu s vycházkou užívala představy nadcházejícího víkendu. Pak jsem ale v dálce zahlédla siluetu velké černé psí postavy. Byl to vlídný labrador s páníčkem, kteří bydlí kousek od nás. To ovšem Annie nevěděla a když zahlédla černé monstrum, dala se na zběsilý útěk. Marné bylo moje volání, piškotkování, tleskání a všemožné vábení.Anninka prchala co jí její krátké štěněcí nožky dovolily. Neviděla, neslyšela a o mě se pokoušel infarkt. Cesta k našemu domu je sice velice málo frekventovaná, ale přece jen sem tam nějaké auto vyjede...a že řidiči nejezdí zrovna pomalu a předvídavě, tak o tom by se dal psát román....:-(. Naštěstí Ann odbočila do otevřené zahrady paní sousedky bydlící v posledním domku v řadě. Paní sousedka je milá dáma, která má pro pejsky pochopení.To prokázala už v době, kdy byla malá Nyx a rozhodla se vykoupat v jejich nóbl jezírku. Evka se tehdy vrátila z procházky mírně skleslá a dlouho nemohla Nyxe zapomenout tu ostudu, když ji tahala z vody a pak koktala sousedce omluvy...:-). Tak tedy tam si to namířila i Ann. Paní sousedka mi Anninku pomohla odchytit a já jsem se snažila ji přesvědčit o tom, že na vycházce ji nečeká nic strašného a že to bude prima. A taky že bylo:-). V sobotu jsme vyrazili znovu. Tentokrát i s tátou a  Bertíkem . Byl už večer, pejskaři už měli většinou vyvenčeno a tak si to malá s naším fousatým dědkem štrádovala vesele po oné "nefrekventované" cestě směrem k hájovně , což je asi tak odhadem 500 m. Vše probíhalo bez nejmenšího problému. Vraceli jsme se už zpátky, když tu se náhle z lesa vynořila velká postava hnědého dobrmana. Anninka překvapením vyštěkla a dobrman se vyřítil přímo na ni. Ann smrt v očích se pustila cestou necestou úprkem směrem "pryč". Dobrman - opravdu nepřívětivě...přímo vztekle vypadající- se hnal za ní. Dloubal do ní košíkem, který měl naštěstí nasazen na své krvelačné tlamě. Aňa srdceryvně kňučela, hystericky pištěla a vydávala zvuky vyjadřující:" Je se mnou amen, ....paničko...pomóc !!!!!" Jasně, že jsem běžela, co mi nohy stačily, abych své Annince pomohla. Neohroženě jsem se postavila dobrmanovi tváří v čumák a byla jsem odhodlána Annie bránit vlastním tělem. Nakonec jsem ji vzala na ruce a dobrmanovi jsem hrozně vynadala. ( Přece jen měl košík:-)) ). Teprve asi  po dvou minutách ( ty mi připadaly jako věčnost) vyšla z lesa asi 16ti letá slečna. Omlouvala se, že ona ( dobrmanka), když na ni někdo zaštěká....tak se neudrží...., ale já neměla pochopení. Mladé dámě jsem řekla od plic co si myslím. Naštěstí Ann za 5 min. byla úplně v pohodě. O tom mě ale přesvědčí až opětovné setkání s nějakým velkým psem.

   V neděli jsem i přes tyto dva nepříjemné zážitky vyrazila na procházku zase. Oblačná obloha se roztrhla a vykouklo sluníčko. Vzala jsem tedy Bobinku a Anninku a šlo se. V posledním domečku v řadě bydlí krom té hodné paní, co mi Ann pomohla chytit při jejím útěku , i jack russel Bady. Sympatický teriérský švihák, kterému vždy podstrkuji piškotky. Tvářil se tedy na mě velice přívětivě a taky se hodlal seznámit s Anninkou. Ta byla jeho přízní potěšena až do té míry, že k němu strčila pod plotem svou zvědavou hlavu. Následoval však příšerný kvikot. Jelikož jsem neviděla za plot, co se přesně děje, moje bujná fantazie mi vykreslovala hororové výjevy ukousnutého čumáku či vyškrábnutého oka. Srdce  mi pracovalo rychlostí asi 200 tepů za minutu, začínala jsem zmatkovat, byla jsem bezradná. Teprve sousedka mě uklidnila, že Ann je celá a že příčinou jejího šíleného řevu není agresivita jejího krátkonohého teriéra, ale malý prostor pod brankou, který Ann dovolil dostat hlavu tam, ale znemožnil ji dostat zpátky:-). A tak jsem  musela zasáhnout a její malou zvědavou hlavu dostat násilím k většímu otvoru a tím pádem i ven. Uff. Povedlo se. Myslím, že Annie už nebude pod plot strkat hlavu. Dobře to dopadlo, ale všem dobrodružstvím ještě nebyl konec. Došly jsme do lesa. Krásný lesní okruh, krásné počasí, skvělá nálada...Pustila jsem Anninku z vodítka. Byla úžasná. Poskakovala zvesela kolem mě. Procvičovaly jsme přivolání na piškotek a Ann to zvládala bravurně. Občas jsem se holkám schovala za strom, aby mě musely hledat a více si mě hlídaly. Na cestě zpět se holky začuchaly a tak jsem se rozběhla a volala je za běhu. Anninka se za mnou bleskově  pustila. A najednou.....čáááách do kaluže!!!!!! Byla tam totiž taková hluboká brázda a byla až po vrch naplněna vodou. Kdyby to byla normální čistá voda, celkem bych se nad tím ani nepozastavila, ale byla to stará, bahnivá a příšerně zapáchající mokřina. Ann do ní žuchla a ztuhla. Kdybyste viděli ten znechucený, přímo zhnusený pohled...:-)), když si prohlížela své zabahněné fawn tělíčko.....:-) Úžasně komická situace. Chtělo se mi Ann chlácholit, sušit a vynahrazovat jí ten zážitek piškotky, ale nakonec jsem dělala, že jsem si jako ničeho nevšimla a povzbuzovala jsem ji k rychlejšímu běhu za mnou. Domů jsme došly příjemně zrelaxovány a spokojeny. Potkali jsme cestou spoustu Anninčiných obdivovatelů...všichni ji chtěli hladit, ale sotva se přiblížili na krok a uviděli ( a zejména ucítili), v jakém zbědovaném stavu štěně je, upřeli na ni jen soucitný pohled ( a na mě takový....no, podivný...:-) ), jen se usmáli a pokračovali ve svém směru......Annie skončila ve vaně. Běžné osprchování ale rozhodně nestačilo. Museli jsme ji odrbat šamponem. Teď už je zase holka jako cumel:-).

   Tři vycházky mimo zahradu a všechny vskutku nadmíru pestré. Jak vidno, určitě se s Ann nudit nebudeme. Den jsme zakončili na zahradě. Tam jsem natočila i zajímavé video, kterak sousedovic kocour Ferdinand zahání Ann - hrdinku :-))

Deštivá neděle

V takovémto hnusném počasí člověk nejraději někam zaleze a den prospí či jinak prolenoší. Existují však dva typy lidí, kteří půjdou ven i kdyby trakaře padaly. Jsou to kuřáci a pejskaři.  Jelikož patřím k té druhé sortě- tedy pejskařům, dnešní den jsem si opravdu užila. Už jen proto, že těch pejsků mám kapku větší počet. Program dnešního dne tady spočíval v stereotypně se opakujících činnostech. Vyjít v dešti a vánici na zahradu a přemlouvat štěně, aby učinilo svou potřebu. Po úspěšném vykonání potřeby chválit a chválit za běhu směrem k vstupu do domu. Pucovat zabahněné tlapky mokrým a pak suchým hadrem. Vypustit další várku hafanů. Být v pohotovosti, protože za takového počasí by člověk ani psa nevyhnal a psi to cítí také tak, proto se vracejí obratem. Odchytit po venčení pěkně jednoho po druhém, čistit tlapky, v případě Bobinky a Nyxy je  i sprchovat . Mezi tím uběhne půlhodina, takže možná štěně bude chtít jít znovu….a tak pořád dokola. Bezva počasíčko. Doufám, že dlouho vydrží.:-)

A s Anninkou jsem nakonec Vřesinu neprošla:-(.

Doufám, že ji nakonec nepůjdem proplavat:-(

Týden s Ann

      Po nesnadných začátcích ve smečce se Ann brzy adaptovala jak na prostředí, tak na osazenstvo našeho domu. Spravedlivě všem na uvítanou ukusuje kus ucha- panička, návštěva.....všechno jedno- kouše do všeho, co jí příjde pod tlamku plnou ostrých pichlavých zoubků, baští granule s velkým apetitem, dělá loužičky a hromádky( s apetitem snad ještě větším), hraje si s některými psíky a vzorně spinká. Prozatím mohu prohlásit, že je to  pohodové štěně. Využíváme její nezměrnou energii k přetahovacím a aportovacím hrám. Bohužel je venku počasí dost nepříznivé, takže pohyb po rozbahněné zahradě není nic moc.  Umíme  už první jednoduché cviky.

 V pátek 14. 5.jsme byli Anninku očkovat. Paní doktorka nařídila ještě měsíc bez cizích pejsků, aby nechytla nějakou nemoc. Těšila jsem se, že to bude dřív, ale co se dá dělat. Štěně chceme zdravé, tak to vydržíme. Ann cestou trochu kňourala a byla hrozně nesvá. Osobně jsem si to zdůvodnila tím, že byla poprvé někde sama bez ostatních pejsků. V ordinaci se ale chovala předpisově. Při pichuli ani nekvikla. Paní doktorku jsme maličko obohatily o poznatek, že existuje plemeno s názvem " australská kelpie" neb prohlásila, že tento název slyší poprvé v životě:-).

  V neděli se možná vypravíme na procházku po vesnici. Nepůjdeme mezi pejsky, ale zkusíme si vodítko a rozšíříme Aňulce obzor za plot naší zahrady.

                                                                                    Foto: Vašek Závada

sŽÍVÁNÍ.........

      Jako nově příchozí hafan do utvořené smečky to neměla Anninka vůbec jednoduché. Naštěstí to je optimistické, nebojácné a veselé štěňátko, takže ji těch pár výchovných šťouchanců od nových tet a strejdy zase tak moc nerozházelo. Ale začnu pěkně od začátku. Tak Vám řeknu, že mít toliko psů je opravdu super, na druhou stranu, kdo chce všem těm chlupáčům poskytnou vskutku ideální péči, musí si zvyknout na to, že ho čeká po práci druhá směna a že pro něj jiné koníčky prakticky neexistují. Mám naštěstí tu výhodu, že mi pejsci coby koníček naprosto dostačují a práci kolem nich neberu jako nutné zlo. Jen toho času se nedostává v potřebné míře. Takto oklikou jsem vlastně chtěla dojít k vysvětlení, proč píšu o tak důležité věci jako je příjezd Ann k nám, až nyní. Byla jsem zavalena povinnostmi od těch pracovních, přes rodinné až po ty psí.  Tak jak to vlastně všeco proběhlo.

   Nekonečně se vlekoucí čas mě konečně dostrkal k sobotě 8. 5. V kalendáři  je tento den nazván Dnem vítězství. I já jsem ho takto pojala.Líbila se mi tato symbolika a tak jsem povzbuzena svými minulými řidičskými  úspěchy navrhla, že si pro Anninku dojedu sama. Tedy úplně sama ne....cestou zpátky budu přece na klíně ňuhňat štěně, ale že cestu do Jihlavy zasednu levé přední sedadlo.A tak jsem také učinila. Táta kupodivu neobtelefonovával notáře k sepsání závěti ani se mi nesnažil můj záměr vyvracet. Odevzdaně zasedl na nejnebezpečnější místo v autě. Po cestě jsme nabrali ještě Evu Mikurdovou, která měla stejnou cestu pro mrňouska.Cesta byla jednoduchá, neboť se jelo téměř stále po dálnici. Přesto jízda kolem 140km/hod. a předjíždění pomalejších ( značně zdržujících:-D ) řidičů, byl pro mě zážitek a další střípek úspěšnosti v roli řidiče.

 V Jihlavě už jsme byli očekáváni. Uvítání skákající smečkou kelpií různého pohlaví, barev, stáří a velikostí bylo vskutku srdečné a vřelé. Rázem jsme byli zabahněni od ponožek až k vlasovému porostu a vypadali v té chvíli jako bezdomovci, kteří se ucházejí o trochu žvance do žaludku. Naštěstí nás Martina znala i ve stavu čistoty a své psy jako přeborníky v zabahňování , takže nás pozvala dál a vypadalo to, že naše ušpiněnost odběr mrňousků neohrozí.

 Malí kelpiáci se míhali okolo našich nohou v nadzvukových rychlostech. Při krátkých zastávkách nám přidali trochu toho bahýnka, popusinkovali nás, požužlali ucho, zakousli se do rukávu či jiných částí oděvu a těla a pelášili dále.Byli neúnavní a kouzelní. Nemohli jsme se jich nabažit. Těšili jsme se, jak si odvezeme to naše mrňátko. Martina to ale cítila jinak. Ani trochu se jí nedivím. Vypiplala ta psí děcka od miminek, byla u jejich narození a den co den mohla pozorovat, jak rostou do krásy...plné enrgie. Pro lidskou maminku štěňátek to bylo vážně těžké loučení. Zvlášť, když v jeden den odjely hned tři psí slečny.Na tomto místě se hodí poděkovat Martině za vzorný chovatelský přístup.Nejen péči o bobánky, ale také poradenskou službu, kterou mi po celou dobu 8 týdnů ochotně poskytovala. ( A poskytuje i nadále) Díky:-)

     Odpoledne jsme se vydali na cestu domů. Volant mi byl v té chvíli úplně volný. Usadila jsem se vzadu a Anninku jsem si vzala na klín. Jen co jsme vyjeli, spustila takový povyk, že se třepaly tabulky okenního skla v oknech auta. Pištěla, kňučela, ječela, štěkala....těch zvuků by se dalo vyjmenovat ještě hodně, ale když to shrnu, dělala prostě šílený randál a nebyla k utišení. Její sestřička Argita pokojně spočívala na nohou své nové paničky. Ani nehlesla. Po půlhodině řev ustal a až do Ostravy byl klid.

    Když jsme se objevili doma, psi nás nejdříve nezjištně vítali....do té doby než zahlédli, že naše ruce nejsou prázdné a že místo dobroty se v nich nese cosi chlupatého, kňourajícího. V tu ránu se někteří změnili z mazlivých mírných beránků v líté saně. První lekci fásla Annie od Kesky a druhou od Barunky. Nešlo o žádné vážné potyčky, jen o  výchovné lekce k ujasnění pozic. Staroušek Bertoušek zpod svého bujného obočí zamžoural svýma velkýma očima a jen jen promluvit. Rozuměla jsem mu i beze slov: " To myslíte vážně, že nesete dalšího mrňousa? A co můj klid? Doufám, že nebude moc otravovat. To bych ho tedy musel srovnat!". Podobné výroky se daly číst z očí všech našich hafíků. Nadšení se prostě nedostavilo, což jsme však více- méně čekali.

  Bobina si odskočila z šatny, aby prckovi dala najevo, že šatna je výhradně její lokalita a poruší- li ji mrňous, bude po zásluze potrestán ( téměř bezzubou mordou Bobinčinou:-D). Nejvíce jsme ale měli radost z Nyxinky. Ta jediná se ke štěňátku nezachovala škaredě.Nadšení to zrovna nebylo, ale pěkně Anninku očichala a dovolila jí trochu se pomuchlovat. Dnes- po4 dnech jsou s Ann kamarádky. Nyx si od malé nechá všechno líbit, dokonce jí půjčuje své hračky a na zahradě běhají jak o závod.

   Tak tedy proběhlo Anninčino přivítání smečkou.O hodně snadnější to měla Anninka při zapojování ve smečce lidské.V ní už byla milována od chvíle, kdy se narodila.

Tak tedy....naše milá Anninko......ať je Ti u nás dobře:-)

Dopis Annie

Milá Anninko,

   Zatím si užíváš bezstarostné štěněcí období vkruhu  milujících  páníků a jistě ani netušíš, že se toto kdy změní. A ono se to změní už za pár dní . Pojedeš do Ostravy.  Ale neboj se, u nás se Ti bude líbit.

     Jsme tak trochu ( trochu?) bláznivá rodina. Žádný strach- naše nenormálnost se projevuje pro pejsky tím nejpříznivějším způsobem. Jsme totiž blázni právě do pejsků.

    Hlavou rodiny je táta Ivan. Vůbec se ho nemusíš bát. Má pejsky moc rád. Je sice přísný, ale spravedlivý. Když ho budeš poslouchat a projevíš mu trochu té psí přízně, bude Tě milovat a nedá na Tebe dopustit. Když budeš zlobit, dá Ti najevo, že tudy cesta nevede a Ty to velice rychle pochopíš.

   Teta Eliška Tě bude možná trochu sekýrovat. Přece jen o výchově pejsků něco ví. Tu bude radno poslouchat. Už jen proto, že když se budeš snažit, vrátí se Ti to od Elišky nějakou prima zábavou. Třeba se s Tebou bude přetahovat nebo Ti házet aportky.

     Teta Evka je ta nejhodnější teta na světě. Ta si Tě zamiluje už jen za to, že JSI a svou lásku k Tobě nebude podmiňovat žádnými úkoly a povely. Jednoduše se s Tebou bude mazlit za všech okolností. Když nebude nikdo, kdo by šel s tebou na procházku, bude to právě ona, kdo rád vezme aportek a půjde Ti ho donekonečna házet nebo si s Tebou hrát, jak to máš nejradši.....jen, abys byla spokojená.

      A pak tu je ještě smečka psích kamarádů. O každém z nich by se dal napsat román. Poznáš je sama. Pozor si dej jen na psí tetu Barču. To je jediná nepříjemná teta, kterou u nás najdeš. Nekamarádí se s žádným pejskem a ani tobě nebude rozhodně projevovat sympatie. Navíc jsem její panička, takže asi dost těžce ponese, že se k nám nastěhuje další hafík. Ale i tu zvládneme.

      Zbývám  já - tvoje budoucí panička. Mým největším přáním je , aby nám spolu bylo dobře.

  Moc se na Tebe těším, Annie

                                             Eva

"O nejlepšího zónovkáře"- Permoník

         23. a 24. 4. 2010

Sobota ráno. V autě sbaleny obligátní potřeby na dvoudenní závody. Jídlo tentokrát nebalím. Něco si koupíme. Permoník je pověstný šikovnou paní v bufetu a ta dokáže vykouzlit bezvadné česnekované langoše....takže si na ně už při balení dělám chutě. Klece, deky, hračky , miska, voda a párky. Samozřejmě taky očkovák a výkonňák. Nálada docela dobrá, tentokrát žádný zatržený drápek ani jiná zdravotní patálie. Ale přece. Patálie sice nebyla zdravotní, nicméně zaseknutý zámek u kufru auta taky nebyl zrovna příjemná věc. Jako řidič...." už 20 let začátečník:-D " jsem byla odhodlána pokusit své štěstí a odřídit trasu z Vřesiny do Michálkovic. Jenže k jízdě potřebuju být absolutně vpohodě a to po neúspěšných manipulacích s kufrem a složitým nakládáním rozhodně nejsem. Měním své rozhodnutí řídit a usedám na místo spolujezdce. Když ale Eliška podotkne, že je ještě dost času, nemusíme spěchat....představím si svou dvacetiletou závislost na řidičích, kteří se nebojí ( narozdíl ode mě ) jezdit a zahlodá ve mě červík-pokušitel.

Přesedám. Trošku s obavami- přece jen vezu Elis a tři pesany- ale odhodlaná. Však se za Vřesinou vyměníme.....:-D. Jedu, jedu, není to tak zlé. Dokonce zvládám i křižovatky, které na mě zdánlivě nepřátelsky pomrkávají pouze jednou- oranžovou- barvou. Překvapivě se mi nechce do výměny pozic. Třímám volant ( přiznám se, že ho nedržím " za 10 minut 2", ale " ve třičtvrtě na 3" :-( ) a nehodlám se ho prozatím vzdát ani přes centrum. Nakonec mám snahu dokonce i parkovat:-). To musí ovšem Eliška napravit. I tak jsem spokojená a také dostávám drobnou pochvalu. Celý den se všem chlubím, že jsem přijela na závody coby řidič. Všichni uznale kývají....možná si myslí své, ale já na této frontě prostě vítězím.

 Bohužel to bylo za víkend to jediné vítězství. Běhy agi nebyly nic moc. Za svitu příjemného jarního sluníčka se běhalo na dvou parkúrech. Jako první jsme běžely jumping. Když jsem ho viděla poprvé, zdál se mi nezaběhnutelný. Když jsem pak ale sledovala úspěchy a neúspěchy našich "mediálních" přátel ( rozuměj- kategorie medium), začínal se mi ten hrůzostrašný parkur docela zamlouvat. Na prohlídce se mi už vyloženě líbil a nebýt Barunčiných vrtochů, myslím, že bych ho dokázala zaběhnout ucházejícím způsobem. Měly jsme dvě odmítnutí- Barčule nějak minula tunel a pak měla ještě jeden výpadek, ale doběhly jsme. A už i to při nedoběhnutí velké spousty závodníků byl celkem úspěch.

 V sobotu se nám druhý běh- open (stavěný Bernardem Huppem) povedl jakš takš, ale na umístění to nebylo a třetí běh byl doslova ostudný. Barunka se prostě rozhodla, že už toho má dost a nepoběží. Z toho jsem byla tedy trochu zklamaná ( bláhově jsem se domnívala, že doba útěků a svévolných odbíhání je už pryč, ale není a.....myslím, že ani nebude:-( ) Náladu mi to ale nijak výrazně nepokazilo. Dokonce den skončil dalším vítězstvím. Ze závodů jsem odjela jako řidič. Přes centrum a v době, kdy po cestách šmejdila spousta dopravních prostředků. A tak jsem objížděla trolejbusy, cyklisty, vyhýbala jsem výmolům ( tedy někdy jsem to nestihla.....promiň Felicie...:-( ) a bez nehody jsem dojela až domů.

 V neděli se situace opakovala. Řízení, sluníčkový den, parádní pejskařská společnost a .....také ty nezdary. Ale nebylo to tak zlé. Hned první jumping mě opět vyděsil. 4 skočky v jedné lajně, to byl pro mě doslova strašák. Naplánovala jsem si tam prvky, které běžně na tréninku neděláme, protože jsem si řekla, že to bude prostě hop nebo trop. Není , co ztratit. A ono to vyšlo. Vše, co jsem si naplánovala, se nám s Barunkou povedlo. Možná i proto, že jsem nebyla tak nervózní. V tomto jumpu jsme skončily osmé. Povzbuzena tímto poměrným úspěchem jsem běhala následující prohlídku " jako blázen" a strašně jsem to chtěla dobře zaběhnout. SVOU vlastní vinou jsem si ale nakonec běh pokazila. Prvek " za- za " , který se mi ráno v jumpingu tak hezky podařil, mi tentokrát nevyšel. Neodhadla jsem dobře situaci a naplánovala si něco, co jsem nemohla stihnout. A tak jsem dezrientovala i Barunku a nakonec byl nadějně se vyvíjející běh odpískán:-(. Ale byla to moje vina a tak jsem byla spokojená s tím, že Barunka běhala a docela rychle. Třetí běh ovšem ukázal, že je zrzavka Barča už hodně unavená a tak už od samého startu prováděla doslova " psí kusy". Na startu startovala asi půl minuty ( musela si přece řádně očichat své předchozí soupeře- teprve pak se na mé zoufalé naléhání dala do běhu. Ten si prokládala vyhlídkovými výlety k obecenstvu. ( Mě braly mory...!!!!!!!) a konec stál úúúplně " za prd". Přesto dojem ze závodů byl suprovní, neboť, jak známo, agility je pro mě něco jako dobíjení baterek a tak ve spojení s krásným sluníčkovým počasím a skvělou pejskařskou partou jsem prožila nádherné dva dny a už se moóóc těším na další. Těch totiž není nikdy dost!!!!!

  A zase jsem řídila a zase jsme dobře dojeli a zase jsem měla z toho skvělý pocit a zase................................už aby tu byly další závody.......tentokrát jsem si dala trochu pauzu a naběhneme až v červenci na Moravia open do Rožnova. Tak třeba dopadneme líp:-D.

V sekci "videa"zařazen  celkem zdařilý nedělní jumping.

Jarní den pro naše hafany

                17. 4. 2010

Po nekonečně dlouhých deštivých dnech přišla podle předpovědi i k nám teplá, hřejivá fronta. Sluníčko od rána nesměle vykukovalo z mraků, větřík strašil přifouknutím nějakého toho deštíku, ale nakonec se vše vystříbřilo a my se mohli radovat ze skutečně hezkého jarního dne. Nabízela se spousta možností, jak s tímto dnem naložit. Využili jsme tu nejlákavější nabídku a věnovali jsme den našim pejskům. Před obědem jsem vyvětrala vořešky Barču a Bobinku a spolu s nimi i Kesinku. Prošla jsem si svůj pravidelný lesní okruh, zkontrolovala jsem, jaké změny v přírodě nastaly a vzala jsem si s sebou kromě dcery Evky i foťák, abych ten jarní den  zachytila. Ve fotrogalerii tak můžete vidět fotky z tohoto dne. A nedivte se, že jsem fotila každý detail. Absťák po jaru byl vskutku pořádný:-). Odpoledne se rozhodl jít do přírody i táta. Vzali jsme s sebou.....aby to bylo spravedlivé..... Nyxinku a Bertíka.

Vycházka byla super. Už se těším, až se všechno zazelená. Doma jsme si pak na zahradě udělali malou siestu. Uvařili jsme si kafíčko, nalili jsme si vínečko, vzali jsme tam všechny pejsky . Aby neměli jen takové "lážo- plážo", dala jsem Barunce a Nyxe večerní agi- lekci. Táta po dobré ňamce ( sousedi grilovali a jako dobří sousedé- když grilujeme my, dělíme se se sousedy a naopak) byl dokonce svolný mi i něco málo nafotit z výcviku :-)). Byl to zkrátka úžasný den....takových více !!!!!! Fota víte kde najdete:-)

Báječný den u martiny a štěňátek

                    2. 4. 2010

Celý týden jsem se těšila až se konečně probudím do pátečního rána a spolu s Eliškou a dalšími pasažéry ( tedy Evou, Honzou a Martinem ) vyrazíme směr Jihlava, abychom si konečně zblízka prohlédli malinkaté kelpií prďolky. Víceméně jsme počítali také s tím, že si konečně ujasníme, které konkrétní štěně vlastně bude nakonec naše. Přivstali jsme si a vyrazili už v 6 hod. Obloha nabízela deštivé menu, ale ani kdyby z nebe padaly trakaře, neodradilo by nás to. Navigace Hugo nám sice nejdříve důvěrně sdělil, že po dlouhém odpočívání, kdy nebyl používán, se změnilo 20% tras, ale poté nás přece jen dobře vedl a tak jsme okolo půl jedenácté zastavili u domu Martiny. Kromě Martiny nás uvítaly i kelpie- temperamentní Neff a dorostenec Gucci. U vchodu posedával pěkný rezavý kocourek, ve vstupu do domu jsme míjeli klec s morčaty. Prostě paráda. Pak jsem zahlédla ohrádku a maminu Ar. Byla úžasná. Milá a přívětivá, krásná...prostě bezvadná. A co teprve její kelpií dětičky ? Přesně podle mých představ se odehrálo ňuhňání se všemi "kousky". Malí kelpiáčci šli z ruky do ruky, dostávali desítky pusinek, ocitli se v palbě nenasytných foťáků a při tom všem bylo položeno nepočítaně otázek. Moje rozhodnutí o tom, která že bude  Aninka, nebylo nakonec tak těžké. Potvrdila jsem si volbu roztomilé drobné fawnky. V příjemné atmosféře pátečního dne jsme strávili asi dvě hodiny. Než jsme se "nalodili" ke zpáteční cestě, skamarádili jsme se s dalšími dvěma psy- belgickou ovčačkou Adou a šarplanincem Mařínkem. U Martiny je prostě zvířecí ráj:-). Rozloučili jsme se vlastně pouze zhruba na měsíc. Za měsíc totiž zamíříme do Jihlavy znovu. Tentokrát už ale nebudu odjíždět sama. Povezu si čiperné kelpií batolátko a nepopsatelný pocit štěstíčka v srdci. ( Fotky doplněny )

ostravský pohár

Na tyto halové závody jsem se těšila. Účastnila jsem se všech sedmi ročníků, ale ne vždy jako závodník. Zpočátku jsem fungovala jen jako pořadatelská služba, později jsme to občas prubly s Bobinou, ale místo, abychom závodníkům konkurovaly, postaraly jsme se divákům o hodnotný kuturní zážitek. Například, když jsem Bobince šermovala před nosem sušeným vepřovým uchem a nabádala ji takto ke zvýšení rychlosti běhu směrem opačným, než z parkuru . Tento rok jsem na sobě a Barunce notně mákla. Po roce intenzívní práce s Barunkou a po absolvování desítek závodů v různých prostředích jsem se totiž domnívala, že zvládnutí halového parkuru bude pouze technickou záležitostí. Věřila jsem, že hodiny tréninků Barunku i mě zocelily natolik, že vytýčenou dráhu hravě zvládneme. Nebyla bych správný závodník, abych  v koutku duše nedoufala v alespoň malý dílčí úspěch. Tentokrát však doufání zůstalo plané.....

Už v pátek večer, když jsem se zmožena vrátila z přípravy haly, jsem zažila první nepříjemné překvapení.Místo abych si chystala věci na závody a Barunce odbornými hmaty zkušeného maséra připravovala její svalnaté tělíčko na výkon hodný šampióna, všimla jsem si jejího zkroušeného výrazu. Záhy jsem odhalila jeho původ. Byl jím nepříjemně nalomený drápek , který čněl z přední tlapky nepřirozeným směrem. Každý pokus o dotek Barča oplácela škubnutím, strašila varovným vrčením a jasně dávala všem najevo, že rozhodně nehodlá podstoupit jakýkoliv lékařský zákrok. Jelikož byl pozdní večer, odborná pomoc nebyla možná a my rozhodli nechat to na ráno.

Ráno však drápek čněl dále, Barča místy kulhala a evidentně se necítila na závodění. Vlastně stejně jako já, protože jsem dostala migrénu a celou sobotu jsem doslova protrpěla. Ke zlepšení nálady a zdravotního stavu nepřispěly ani výkony. Barunka běhala pomalu a vůbec se nesoustředila. Koukala po vranách, vybírala si překážky, které se jí zdály v dané chvli lepší, bez ohledu na to, že jsem jí jasně ukazovala správnou cestu. Prostě běh působil, jako bychom s běháním teprve začínaly. Alespoň Bobinka zaběhla svůj standart, kde nechybělo "vystavení se" na Áčku, slalom krokem nebo přemlouvání k přeskočení skočky.

V neděli už Barča startovala s ucvaknutým drápkem, čímž mi vzala  možnost se na cokoliv vymlouvat. Také migréna- ta mrcha jedna- mi v neděli dala pokoj. Našemu úspěchu tedy nestálo nic v cestě. Bohužel i v neděi Barunka řešila prostředí a volila si sama překážky- zásadně ty, které vedly směrem " z parkuru". A tak jsem dospěla k názoru, že už to lepší nebude a že je třeba se s tím smířit. Za klad závodů považuji to, že jsem se ujistila v tom, že chyba není na mé straně. Prohlídky dělám naplno, nervozitu na psa nepřenáším neb už nervózní nejsem a závodů jsme za ten rok objezdily tolik, že o "zvykání si" na ně to také není.

Radost mi udělala Eliška s Keskou, které závod ve své kategorii smolíků vyhrály. Aspoň že moje krev :-)

I přes neúspěch se mi závody líbily, bohužel byly tohoto druhu- čili na koberci - poslední.

Mimi fawn- fenka prokoukla ( 24. 3. 2010)

A je to tady. Fawnka dnes otevřela jedno očko celé a druhé napůl. Supééééér !!!!!!

Je nááááádherná.

Kelpií ňuňátka

Dnes je prďolům 11 dní a co nevidět otevřou kukadla. Jsou nádherní- posuďte sami.

21. 3. 2010 Muchlování a výletíček

První jarní den jsme prožily s Barčou " mezi svými"- tedy pejskaři. Hanka a Jirka Maršálovi nás totiž pozvali na úžasnou muchlovací akci. Kdo by si představoval, že se v pěkné chatičce uprostřed malebné přírody  obce Čeladná odehrávaly nějaké orgie, k čemuž sám název vcelku nabádá,  je na velkém omylu. V naprosté počestnosti se zde ňuhňala, muchlovala, pusinkovala a já nevím co ještě...malá šestitýdenní štěňátka krátkosrsté kólie Aireen. Ač nás na muchlování bylo vskutku dost a psích kámošů ještě více ( ti ale byli v muchlování  tzv. " nad věcí"), na všechny se dostalo užití si hebkých kožíšků a voňavých štěněcích  tělíček dosytosti. Malí dlouhonosáči prokázali notnou dávku socializace a s naprostou samozřejmostí se pohybovali mezi členy početné lidské a ještě početnější psí smečky. Aby si pak od nás malí hafani odpočinuli, vypravili jsme se na výletíček po okolí. Skoro dvacet pobíhajících a řádících borderek ( a jedna zrzavka- Barča) se postaralo místním chatařům o nevšední zážitek. Zírali s otevřenými ústy a nevěřili....:-). Bohužel se po cestě přihnal dost intenzívní a nepříjemný vítr, z nebe dokonce začaly padat kapky a temná barva oblohy nevěštila nic dobrého. Vycházku jsme tedy byli nuceni zkrátit a vrátit se do chaty. V příjemné atmosféře útulné chatky a bezmezné pohostinnosti Hanky a Jirky jsme u čaje a jiných dobrot strávili ještě pěkné dvě hodiny. Po závěrečném rozlučovacím muchlovacím rituálu s dlouhonosáčky jsme se vydali všichni na cestu domů. Jaro začalo opravdu moc pěkně.

14 .3. 2010 Intenzívní trénink v Hlučínské hale

V tréninkovém "absťáku" jsem si na neděli naplánovala celodenní intenzívní trénink v hlučínské hale. Teplota mrazivá, jako ostatně vždy, když  zde běhám. Naštěstí jsem na tyto podmínky zvyklá a Barunka taky. Tentokrát jsme jely komplet- včetně Bobinky. Tu jsem chtěla před Ostravským pohárem, kde bude startovat v závodním poli, kapku protáhnout a vůbec proluftovat, protože co táta postavil v ložnici "šatnu", stala se z ní šatnářka a je celodenně ve službě. Každého do šatny příchozího vítá temným vrčením a pokud se zde člověk zdrží déle ( např. když neví, co dnes na sebe:-) ) vrčení varovně graduje až se dostává téměř do tranzu. Nedej bože, když do šatny nakoukne psí kolega. Boba se  rázem se mění v lítou šelmu a pokud pejsčí kolega není tzv. " nad věcí", začne se v šatně dohadovat celá naše smečka. To je pak veselo ! Toliko vsuvka o Bobině. V neděli dostala ze šatny dovolenou a kmitala na překážkách. Ona je moc nemiluje, tak jsem jí naordinovala jen asi 3 běhy. Zato s Barunkou jsme to vzaly z gruntu. Dopoledne jsem ještě měla dost sil, jenže ty pomalu ubývaly a domů jsem přijela doslova hotová. Ale aspoň s pocitem, že jsme pro sebe něco udělaly.

5. 3. 2010  Na čase se zmínit.....

Je to už asi rok, co mne zaujalo jedno psí plemeno. To u mě sice není nic neobvyklého, i když  pejsci  si většinou vybírali mě, rozdíl tkví v tom, že jsem se rozhodla ono zaujetí proměnit v realitu. A tak jsem právě ve fázi neskutečného těšení se na narození čtyřnohých chlupatých psích miminek. Mělo by to být už brzy. Že jsem se ještě nezmínila, jaké že to je plemeno?  Australská kelpie. Podrobnosti později.

25. 2. Předjarní prochajda

Jelikož mám celý tento týden  volno, pejsci nepřicházejí zkrátka. Jsou to samé procházky, aportky, piškotky...a hlavně přítomnost paničky doma. Počasí je sice hezké, ale odtávající sníh proměňuje jinak dobrý terén v jedno velké bahniště. Můj pravidelný každodenní  lesní okruh absolvujeme s vydatně zabahněnými botami( já) a ušpiněnými kožíšky ( hafíci). Poprocházková koupel pak zabere času snad více než celá procházka, ale neseme to statečně. V lese bylo úžasně. Stále je dost sněhu na to, abychom viděli, které zvíře si to tam štrádovalo před námi. A tak chodíme po cestičkách, po kterých chodí srnky, hupkají zajíci a občas objevíme i poněkud větší stopy divočáka. Toho ale příliš netoužíme potkat. Tentokrát jsem vzala do lesa s vořeškami i Bertíka. Poslední dobou se na vycházkách chová vzorně, tak si to zasloužil. Dokonce ani neštěkal, když jsme potkali paní s malým capartem. On dobře ví, že mu toto vzorné chování dává plus body a příště ho třeba vezmeme zase. Vořešky pobíhaly kolem mě se šňupáky u země ( to se mi to pěkně rýmuje:-) ) a vycházku si fakt užívaly. Stejně jako já. Samozřejmě jsem vzala foťák a vše zdokumentovala. Až vyřeším fotogalerii, všechno tam uvidíte.

6. a 7.2 Dostal´s open- koňská hala Sviadnov.

Nadešel den našich dalších halových závodů. Věděla jsem, že to nebude nic extra příjemného trávit dva dny v takové nebetyčné zimě, ale bylo to snad ještě horší než jsem předpokládala. V sobotu to ještě docela šlo, ale v neděli ještě přituhlo a tak to bylo skoro k nevydržení, přestože jsme se zahřívali všemožnými horkými čajíčky a jinými životabudiči.  V neděli jsem taky Barunku dala nekompromisně do vyhřáté kukaně, protože se holka třepala jak ratlík:-D. No ale od počasí k tomu důležitému. Jak se nám dařilo. V sobotu tedy ani moc ne. První dva běhy jsme se diskly. Důležité ale bylo, že Barunka běhala rychle a poměrně s chutí, což bylo pro mě to hlavní. Měla jsem radost i z těchto dvou běhů. Úspěch se dostavil při závěrečném openu. Barunka běžela jako vítr a neudělala ani jednu chybičku. Proto jsme také skončily na krásném třetím místě.

V neděli, jak už jsem zmínila, byla taková kosa, že mi bylo ráno skoro až do breku při pomyšlení, že si to " vychutnám" celý den, ale po prvním nedělním nevydařeném openu už přišly jen úspěchy. Nejdříve druhé místo ve zkoušce a potom  třešnička na dortu.....třetí místo v jumpingu. Takže vlastně každý úspěšně doběhnutý běh skončil na stupních vítězů. To je pro nás úžasný úspěch a máme z toho obrovskou radost. Tedy hlavně já- Barunka tomu ani moc nerozumí. Podivně koukala, když jsem jí v neděli večer dala do misky místo obligátních granulí mňamkovní masovou konzervu a to hned dvojitou porci. Děkuji, Barunko !

31. 1. 2010 - Zimní halový trénink- hala Hlučín.

Jak už jsem psala, absolvovaly jsme s Barunkou intenzívní trénink ve studené- skutečně nevlídné-hlučínské hale. Přijela pro nás Eva Mikurdová s Honzou a jejich dvěma hafinkami a jelo se. Před námi cvičila v hale skupina Terky Králové, takže překážky tam byly, jen jsme je museli kapku přemístit. A pak se začalo. Iva nás vyzvala po jednom k proběhnutí celého parkuru - vzhledem k " roztahanosti celého parkuru" to bylo celkem náročné na kondičku a pajšl. Ten dostal pěkný záhul.Další běhy už nebyly tak náročné, přesto jsem po tréninku doma padla polomrtvá a měla jsem dost.

 Barunka byla prostě úžasná. Běhala jako o život. S radostí, chutí, elánem. Dostaly jsme od všech i od Ivy velké pochvaly.  No jo, ale v sobotu-neděli jsou závody, tak tedy uvidíme. Tam to bývá trošku jiné.