Chovatelské radosti jsem měla tu čest okusit už dvakrát. Eliška, blázen do psů - celá mamá - zaměřila navíc své snažení i tímto směrem. S pořízením  psů - "papíráků" - v ní uzrál záměr ta úžasná stvoření, když ne naklonovat, tak alespoň rozmnožit. Absolvovala s hafankami všechny uchovňovací procedury, zaregistrovala chovatelskou stanici a odchovala malá Nyxata. Ještě teď mám v živé paměti řádění těch chlupatých příšerek v našem bejváku. Když do smečky přibyla úžasnice JIve, touha po jejich malých klonech na sebe nenechala dlouho čekat. Eliška už zkušeně proplula nutným papírováním a vybrala ženicha. Netrpělivě očekávala Jivino hárání a když se konečně dostavilo, pečlivě sledovala všechny ty příznaky zralosti, ba i na odbornou konzultaci s veterinářem došlo. Ženich naštěstí nebydlel tak daleko. Jive netušila, co že to na ni panička chystá a už vůbec ji nenapadlo, že bude následkem jednoho skotačivého odpoledne s přitažlivým psím junákem na nějakou dobu odstavena od toho, co je jí nejdražší - od agility.

     Po návštěvě frajera šel život dál jako dříve, snad jí jen bylo divné, že po ránu vrhne a přes den dostává chuť na kyselé okurky :-). 

   Dny rychle ubíhají, Eliška u Jive tolerantně přehlíží to, za co nekompromisně pranýřuje všechny psy světa, její zakulacování. Naopak mamině dopřává ty nejvýživnější lahůdky a zahrnuje ji (jako ostatně my všichni okolo) nezměrnou "ťuťlavou" péčí. Porod už je na spadnutí...bohužel přichází v ne příliš vhodnou chvíli. Eliška tráví pracovní den v Ostravě, zatímco porodní bolesti na Jive začínají přicházet v 60km vzdálené Bystřici. Dochází na rychlý přesun s připraveným evakuačním zavazadlem. K porodu spěchá i komplet porodní ansámbl složený ze ségry Evy a nikdy u takovýchto událostí neasbsentující Danči. Moje maličkost k porodu nemůže. Bohužel je táta na služební cestě a tak bych musela vzít psí holky s sebou. To však nemohu riskovat, neboť Jive by z naší Andulky také mohla porodit třeba křečky :-(. Průběh fyziologického děje příchodu malých cvrčků na svět se tedy dozvídám z kusých SMS zpráv. 

     Když se asi hodinu po půlnoci vykulilo na svět první štěně, rozdrnčel se mi u hlavy mobil a z něj mi radostný Evčin hlas zvěstoval tu radostnou novinu, že prvorozené "Džajvátko" je na světle božím. Než mi význam novinky v polospánku docvakl, už jsem zase zařezávala, avšak jen několik desítek minut, než tady byla další SMS zpráva. Druhý "chlop"!!! Následovali ještě dva. Oba byli provázeni radostnou SMSkou a tak jsem toho do rána už moc nenaspala, zvláště vzhledem k tomu, že jsem musela toho dne cestovat do práce tramvají a hodina nástupu k výuce byla velmi časná. Mít však po ruce nějakou tu zašitou flanděru s kapku ostřejším obsahem, mé ranní kafe by doznalo jisté oslavné variace :-). 

     O dávku dramatičnosti se postaral v pořadí třetí Jivein synek. Prodral se na svět s velmi štíhlou figurou až normální kuchyňská váha odmítala brát jej vůbec na vědomí s odkazem, že na toto mrně mají býti pořízeny přesné vyvažovací lékárenské váhy s plíšky místo závaží. Drobínek nedosahoval ani 100g. A co teprve, když nás Eliška za dva dny vyděsila zprávou, že ještě zhubnul na nějakých 70g ? Na plánovanou návštěvu jsme vezli tašku plnou dokrmovacích propriet - sušené mateřské mléko, láhev i dudlíky.

     Cesta do Bystřice by byla snad nudná, kdybych nedostala ten šílený nápad, že budu řídit. Má šílenost tkvěla hlavně v tom, že vedle mě seděl táta. Už když nastupoval do fára, tvářil se přísněji než učitel autoškoly, chystající se vykopnout vyklepaného adepta na řidičák. Vyjeli jsme a místo aby se jeho zakaboněný obličej mou jízdou rozjasňoval, měnil se naopak do právě opačné škály náladových výrazů. Koutky úst se stahovaly směrem dolů, což jsem ovšem - pevně třímajíc volant - neviděla, ale přesto velmi hmatatelně cítila ve zhoustlé atmosféře vozu. Podobně "zhoustlé" ovzduší v autě pamatuji před nějakým čtvrtstoletím, kdy jsem coby vyklepaný "mlíčňák" jela pod přísným okem svého muže a neustále jsem byla spílána za vše možné i nemožné. Můj polohysterický teatrální výstup na téma"zakončení neslavné motoristické dráhy řidičsky antitalentované perzóny"  učinil mému působení v automobilové dopravě tehdy rázný "šlus - Julius". Velmi rázné třísknutí dveří auta zabolelo více tátu než to auto. Toho dne jsem za svým působením v dopravě udělala tlustou čáru. K volantu jsem však přece jen usedla znovu ve chvíli, kdy se pro mě stalo řízení auta nutností k provozování mých zálib. Ze vzdálené Vřesiny je třeba přesunovat se na tréninky s pejsky autem, proto jsem se do toho obula a i přes tátovy nervové výlevy jsem odhodlaná nenechat se z řidišského postu vypráskat ani důtkami. Do Bystřice probíhala cesta v obvyklém duchu. Špatně řídím, špatně řadím, pomalu a blbě reaguji, nerespektuji pravidla silničního provozu, rychle pouštím spojku, pomalu se rozjíždím, jsem hubatá na svého guru ...zkrátka zralá na ránu z milosti :-). Abych uklidnila rozbouřené vody manželského soužití, přistoupila jsem na kompromis "každý chvilku tahá pilku" a zpáteční cestu předala auto do režie táty. 

   V Bystřici nás přiběhla přivítat veselá mamá JIve. Chovala se na zodpovědnou rodičku zcela nedůstojně. Evidentně byla ráda, že jsme vznesli trochu toho čistého "luftu" do jejích nudných, mateřstvím vyplněných, dní. Místo předvedení dětiček by nám raději ukázala svůj nový akusticky zajímavý míček, ale my nesmyslně trvali na omrknutí  psích mimin, takže odevzdaně naběhla do dřevěné porodnice ke svým kňukajícím kuličkám. K ní se do ohrádky naládovala i bledá a nevyspalá, přec však neskonale šťastná, Eliška, aby nám slepé a nemotorné "ňuňánky" ukázala. Rozplývali jsme se nad tou chlupatou nadílkou, jemně brali štěňátka do dlaní a nekonečně pusinkovali jejich heboučké kožíšky. Mezi tím vším trdlala hrdá matka Jive. Ostražitě hlídala své synky a pokud náhodou v bedně napočítala o jednoho - dva méně, začala je nervózně hledat. Když si Evka jednoho bobánka položila na připravenou bílou plochu, aby pořídila jeden z prvních slavných snímků, Jive pohotově využila chvíli Evčiny nepozornosti, čmajzla  budoucího "fotomodela" do tlamy a starostlivě jej přemístila "domů" do bedny, kde si hned ukázněně lehla, aby mohla mimča papat. Celá návštěva byla notně "ťuťlavá" a "šišlavá". To jsme tedy viděli kluky poprvé.

     Druhou návštěvu jsme naplánovali o dva týdny později. Jive své mateřské povinnosti zvládala už "levou zadní" a malí hafoši začali využívat prostor dřevěné porodnice daleko více. Z žížalek staly se malé živé bochánky, evidentní důkaz toho, že jim šmakuje. Nejmenší prďolka začal se svým bratrům hmotnostně rychle přibližovat, jen ještě jako jediný nespěchal, aby spatřil svět, zatímco ostatní tři už mžurkali na vše okolo. Na druhou návštěvu jsme si přivezli i vyhlášeného fotografického "machra" Vaška. Jako poloprofík měl s sebou toliko optických propriet, že se málem nenaládoval do auta. Nakonec se to přece jen povedlo a nejvyšší kvalita budoucích snímků byla zaručena. Vašek, jako správný profesionál, poňuhňal mimina jen krátce  a jal se upravovat přidělený ateliér. Eliščina a Vojtova společná ložnice doznala jistých úprav, do nevelkého prostoru byl nacpán stativ a několik ochotných asistentů (nebo spíše asistentek). Kdyby se na připravená lóže s barevně sladěným pozadím (třeba vzhledem k datu 14. 2.) naaranžovali  jejich praví "obyvatelé", mohly vzniknout nádherné zamilované fotky. To však nikoho ani nenapadlo. Doprostřed bílé plochy byla pokládaná štěňata, jedno za druhým. Vašek zaujal pohotovostní polohu u okraje postele a akce mohla začít. Jestliže nyní bylo štěně pohyblivé natolik, že kloudný snímek byl téměř nadlidským výkonem, co pak za týden - dva - tři...? Vašek trpělivě cvakal spoušť a my - asistentky - donekonečna štelovaly neposedná psí děcka.

     Štěněcí grupu vystřídala vyzrálá modelka Cherry, kterou jsem za tím účelem zištně vezla v Vřesiny až do Bystřice. Najet si těch pár kiláků pro Vaškovy super fotky se opravdu vyplatí. Cherrynčiny i Kejsiny pohledy do objektivu byly poslední, co improvizovaný ateliér toho dne viděl. Spokojeně jsme na rozloučenou štěníky opusinkovali a ti "zalehli" k pozdně odpolední svačině. Jive by nám sice mnohem raději nabídla nějakécirkusové "opičky", než štěndům cecíky s mléčnou tekutinou, ale přece jen smířena s rolí matky "se prostřela" dětem v pelíšku. Místnost opouštíme za hlasitého mlaskání malých nenasytů.

   Až přijedeme do Bystřice příště, zatím slabé štěněcí nožičky zesílí a místo pohybu "plazením vpřed" budou ti čtyři nezbedové bytem rozverně pobíhat. 

Už teď se na tu chvíli těším :-)

Všechny fotografie k tomuto příspěvku pořídil Vašek Závada. Díky!

    Od doby, co jsem se začala obklopovat spoustou psů, nikdy jsem nepocítila chuť stát se chovatelkou v tom pravém slova smyslu. Titul majitelky mi plně postačoval. Od chovatelství mě odrazovalo hned několik faktorů. Tak například bych si musela zvolit jediné plemeno, neboť argument, že chci spojit dva v jednom, by přes přísná chovatelská měřítka jistojistě neprošel :-D. A já ráda poznávám další a další psí povahy, nedokázala bych za celý život poznat jen jednu, případně dvě rasy. Navíc inklinuji k jedincům plemen nejistých. Chovatelská zodpovědnost není nic pro mne. Také s vyhledáváním vhodného ženicha bych měla problém. Podle fotek, referencí a příslušných štemplů všech možných zdravotních potvrzení skládat si ten ideální obraz  taťuldy budoucích štěníků. 

      Když bych se už dokázala prokousat tím vším, zákonitý stres by přišel s blížícím se termínem téměř veřejně očekávaného hárání. Okruh potenciálních zájemců by napjatě očekával to radostné sdělení, že " milostný akt" se přiblížil a  k pravděpodobnosti, že se to povede, je úspěšně nakročeno. V tu chvíli vybraný "ženich" ještě ani netuší, že byl vybrán...zvolen mezi všemi...za toho nejvhodnějšího k důležitému počinu. Ještě že není svázán vědomím zodpovědnosti. O vlivu psychiky na fungování jistých mužských biologických funkcí je všeobecně známo. Naštěstí jsou psi v tomto ohledu tou méně rizikovou skupinou.

     Nejpřirozenějším byl by pro mne výběr ženicha podle toho, zda přeskočí jiskra. Uchazeči by byli přijati k audienci u nevěsty a podle vzájemných sympatií ( nebo že by splnění tří náročných úkolů...?) zvolila by si psí dáma toho osudového. Problém by pak nastal případně až ve chvíli, kdyby nafrněná princezna opovrhla všemi urozenými uchazeči a postavila si hlavu, že stejně miluje Alíka od sousedů. Pokud už tedy musí "množit", pak jedině s ním.  Luxus výběru fena, jež je v tuto chvíli tou hlavní postavou celého chovatelského záměru, však bohužel nemá. Vše domluví lidští "dohazovači". Nyní začínají páníčci bedlivě očekávat příchod "feniných dní". Jen aby, probůh, neprošvihli ten nejsprávnější okamžik. Nervózní chovatel je úzce ve spojení s veterinářem. Konzultuje, měří teplotu, pozoruje a posléze žádá odbornou prohlídku, která by stanovila , kdy bude fena "nejzralejší". Pokud budoucí "milovník" přebývá někde v blízkém okolí, nejedná se o problém. Páníček naloží svou háravou princeznu do auta a vyrazí. "Manželata" prožijí v ideálním případě hezký den, při rozloučení si dají pusinky na čumáčky a pak už nastává období očekávání ( takový prodloužený zhruba šedesátidenní advent :-) )

     Když se ovšem zhlédne páník v genetické výbavě psa z opačné strany zeměkoule, jest radostný okamžik početí ztížen o dlouhé únavné cestování, navíc s nezaručeným výsledkem. Množící jedinci si nemusí padnout do oka ( ta štěkne česky, ten francouzsky nebo španělsky) a nevěsta začne dělat drahoty. V tom případě se naprosto neromanticky zapojí páníčci, kteří přece nejeli takovou štreku zbytečně. Pomocí jejich hrubé síly je fena udolána a zprzněna. Proti přirozenosti ještě páníček za to násilí zaplatí a ani ho nenapadne vymáhat nějaké alimenty. 

    Nejtěžším momentem celého chovatelství by však pro mne byl prodej miminek. Zodpovědný odchov bych snad zajistit dokázala, ale rozhodnout, do čích rukou svěřím své vypiplané miláčky, to by bylo doslova psychické martýrium. O loučení nemluvě...

     Je nad nebesa jasné, že chovatelka ze mne nikdy nebude, o to víc se však obdivně skláním před všemi, kteří mé "antichovatelské faktory" nesdílí a poctivě překonávají všechny ty mnou popisované "útrapy". Je krásná a záslužná práce šlechtit. O tom, že chovatelství je  také radost, zase příště. 

      Minulý týden jsem zranila svůj mobil. Vypadl mi, chudák, z kapsy bundy na tvrdou dlažbu a Barunka, jež na mě tak mile zírá z plochy displeye, rozdělila se výraznou prasklinou na dvě poměrně pravidelné části. Patřím k lidem, co své věci (i zvyky) jen neradi mění, proto jsem zajásala nad zjištěním, že přístroj je schopen, i když maličko indisponovaným vzhledem, plnit všechny své funkce. 

V mých službách je dva roky. Dalo mi dost práce sžít se s ním, můj starý dobrý "tlačítkáč" fungoval naprosto odlišným způsobem, ale nezměrnou trpělivostí jsme si k sobě přece jen po čase našli cestu a teď bych o něj svou neopatrností měla přijít? Nedalo mi to, abych nepopustila uzdu svým vzpomínkám. Začala jsem dětstvím a vykutálenými "omyly", které jsme s bráchou na naší pevné lince často uskutečňovali. Kolikrát se nám podařilo si z někoho vystřelit :-). Jen rodiče vytáhli paty z bytu, naše telefonovací představení mohlo začít. Nepamatuji si už jak to bylo tehdy s účty, ale řekla bych, že kdyby naši zrušili pevnou linku, mohli si za ušetřené peníze válet šunky každý rok na Kanárech. 

  Když jsem se vdala, čekali jsme s tátou na pevnou linku několik let. Mobilní telefon byl tehdy jako předmět z povídky science fiction, dnes jej mistrnně žmoulají v ruce pomalu dětičky v kočárku a jistě není daleko doba, kdy si kojenci budou zpříjemňovat chvíle u matčina prsu sledováním pohádek (snad jen těch) nebo třeba SMSkovou konverzací se sousedovic kojencem ve smyslu:" Ahoj, tak jaké máš dneska mléko? " Během pouhých několika let zaznamenala tato kouzelná věcička překotný vývoj. 

      První přístroje byly festovního kalibru - něco jako kouzelné sluchátko Macha a Šebestové. Dámy měnily své minikabelky za objemné sportovní brašny, aby tam jejich mobilní společník pohodlně vešel. Moje matka, které jsme tehdy výdobytek techniky také pořídili, oblíbila si tento velký typ natolik, že tvrdošíjně odolávala nekompromisnímu módnímu diktátu maličkých chytrých krabiček. Vůbec ji netrápilo, že se na veřejnosti se svým "mega" přístrojem stávala centrem pozornosti. Hrdě jej tasila kdykoliv a pohodlně vyťukávala požadované údaje, zatímco ti "jdoucí s módou" brejlili usilovně do svých mobilních kolibříků. Když jí jednoho dne MAX odešel do věčných lovišť, pořídili jsme jí ALIGÁTORA. Už značka v nás budila sympatie, které ještě umocňovala přiměřeně velká tlačítka a jednoduché ovládání.  Bohužel ALIGÁTOR dlouho zuby necenil. Záhy se projevily jeho vrtochy a ani jeho výměna za nového jedince problémy nevyřešila. Vyřešila je až matka, která umřela :-(.

    Nezapomenutelným pro celou naši rodinu stal se Eliščin  asi šestapadesátý mobil v pořadí. Působivý design nás inspiroval k jeho zakoupení coby vánočního dárku. V té době tolik frčící "Véčko" obsahovalo velké množství nejrůznějších funkcí. Jako správného (ne) odborníka mne zaujaly nejvíce jakési kalorické tabulky, podle nichž bylo možno vypočítat stanovený přísun jídla za den - týden- měsíc.... a také možnost vytvoření seznamu potřeb k nákupu. Geniální se ovšem jevila funkce "OKAMŽITÉ POMOCI". Spočívala v tom, že dostal-li se majitel telefonu do nesnází, stačilo jediné tlačítko, které zajistilo pohotové zaslání "SOS" SMS na předem nastavený kontakt. Nemusím ani dodávat, že jsem to byla já, kdo byl zvolen univerzálním příjemcem všech Jobových zvěstí. V horizontu pouhých několika málo dní jsem si mohla ověřit fungování této skvělé funkce v praxi.

   Eliška v té době brigádničila v kině Cinestar. Přestěhováním do Vřesiny se poněkud prodloužila trasa mezi jejím pracovištěm a domovem, proto v obavě o její mladý život, když končívala kolem půlnoci, jí starostlivý táta zapůjčoval své milované a s láskou opečovávané auto. Stejně pokaždé, když se vracela takto pozdě, usínali jsme jako na povel teprve, když jsme uslyšeli vrčení motoru auta u baráku zakončené klapnutím vchodových dveří. Jednoho takového jarního večera, když už jsme na tento signál ke spánku netrpělivě čekali, ťukla mi na mobilu SMS zpráva. "Kdo to otravuje tak pozdě?" napadlo mě. Přečtením textu jsem však byla okamžitě probuzena. "JSEM V NOUZOVÉ SITUACI, PROSÍM POMOZTE!" stálo na displeji. Neváhala jsem a vyťukala Eliščino číslo, abych zjistila, co se děje. Úžasná "zachraňovací" funkce měla ještě další "vychytávku". Po zavolání totiž došlo k přímému spojení bez vyzvánění. Ve sluchátku se ozvala tlumená hudba a jakési zvuky - šustění, ťukání...Křičela jsem do sluchátka až mi nabíhaly žíly na krku: "ELI! ELIŠKO!!!" Nic. Jen ta tichá hudba a "zvuky". Fantazie se rozbíhala na plné obrátky. Mé nebohé dítě je určitě v zajetí nějakého nebezpečného šílence, maniaka, masového vraha...Je mučena, zabíjena, znásilňována jakousi šílenou obludou, která si ke svému zvrácenému běsnění ještě pouští relaxační hudbu...

  Do mých představ opět ŤUK...SMS zpráva. V naději, že vše byl jen krutý omyl mačkám příslušné tlačítko a..."JSEM V NOUZOVÉ SITUACI, PROSÍM POMOZE!" čtu opět na displeji a cítím. že se o mě pokoušejí mdloby. Táta startuje naše druhé fáro a s kvílejícími pneumatikami frčí směr Cinestar. Pološílená strachem znovu a znovu vymačkávám Eliščino číslo a hulákám až z toho chraptím. Hudba a zvuky...nic jiného. Také Evce není osud sestry lhostejný. Přestože předchozího dne proběhl mezi sestrami "sestrovražedný" boj, v jehož důsledku Evka vztekle roztrhala ségře  svou vlastnoručně vybarvenou a s láskou věnovanou mandalu, nyní projevuje o sestru vážnou starost. 

  Další SMSka stejného obsahu nás už opravdu přivádí k šílenství. Ta bezmoc, když je mé dítě ve spárech nějaké sadistické obludy, která ji při pomalé, uklidňující muzice znásilňuje, vraždí nebo jakkoliv trýzní, je děsná. Hystericky s Evkou pobíháme barákem, nepřetržitě vymačkáváme Eliščino číslo, do mobilní krabičky řveme jako paviáni, ale ničeho nedosahujeme. Saháme si do svědomí a litujeme všech momentů, kdy jsme Elišce cokoliv vyčítaly. Evka hořce pláče nad svou unáhlenou destrukcí mandaly, nad všemi těmi zbytečnými hádkami a rvačkami, s očima plnýma slz popouštíme uzdu šílené představivosti...

    Najednou v dálce tmavé ulice spatřujeme světelné kužely blížícího se auta. Vozidlo zastavuje u domu. Zpozorníme...krve by se v nás nedořezal....Vždyť to je...Z auta vystupuje Eliška. Když nás zahlédne v okně, mile se na nás usměje a zvesela zamává naším směrem. Nevěřícně poulíme oči...nechápeme. Eliška rovněž nechápe, proč ji vítáme jako by se právě vrátila z války. Nepřítomnost táty v ní vyvolává obavy, že právě toto je tou pravou příčinou...Teprve když jí překotně líčíme, co všechno předcházelo jejímu příjezdu z práce, svitne jí. Neopatrným hmatem na ten přechytřelý přístroj spustila lavinu nezáviděníhodných dramatických chvil.

   V "NOUZOVÉ SITUACI" se ocitla Eliška ještě několikrát. Když mě zpráva o nouzovce zastihla při doplňování potravinových zásob, spolunakupujícím v marketu se naskytl zajímavý pohled, jak nad touto zprávou naštvaně zvedám prostředník. Zřejmě si mysleli, že mi nějaký můj amant uštědřil milostný bodyček. Já však věděla své :-).

   Snad tomu osud chtěl, aby tento Eliščin "policajt" sloužil pouhé dva měsíce. Poté byl něšťastnou náhodou vydatně zlit jakousi sladkou, lepkavou, blíže neidentifikovatelnou tekutinou a místo, aby vyslal pohotovostní signál o svém nouzovém stavu, zdechnul na místě. Dobře mu tak, hajzlovi!