TANCUJEME NA OSLAVÁCH 15. VÝROČÍ ZALOŽENÍ OBCHODNÍHO CENTRA AVION

  Ostravské nákupní centrum Avion slaví v letošním roce své 15. narozeniny. K této příležitosti byly uspořádány honosné oslavy po několik víkendů za sebou. Pořadatelé usoudili, že by oslava nebyla tou správnou oslavou, kdybychom na ni chyběli my, pejskaři. Byli jsme osloveni, coby věhlasná dogdancingová společnost  "Psí umělci" asi dva měsíce dopředu, abychom vystoupili s nějakým zábavným představením. Ale znáte to...když vám termín nešlape na paty, máte stále pocit, že času je ještě dost a dost. A tak to nejintenzívnější nacvičování přišlo zhruba až  týden před samotnou akcí. S Annie jsme oprášily sestavu na klasiky Voskovce a Wericha a jejich mega hit " Z hluboka dýchat", přidaly pár nových prvků a sesumírovaly jsme si všechny triky, které máme v zásobě. Veronika nastínila scénář a bez jakékoliv generálky měly jsme vystoupit  před početným obecenstvem. Množství diváků ze všech stran uměleckého placu a  rušivé prostředí cvrkotu nakupujících nám dělaly trochu vrásky na čele. Týden předem jsme se tedy vydaly do nákupního centra s psisky jen tak na zkoušku. Jestliže jsme očekávaly nějaké problémy, mohly jsme dojít uklidnění. Psiska toto prostředí vůbec neřešila a když jsme na rozcestí nákupních cestiček vyzkoušeli za plného provozu několik triků přímo mezi lidmi. Chybělo jediné - klobouk. Možná by se částečně naplnil. Lidé se zastavovali a pobaveně nás sledovali. Ověřily jsme si, že naši chlupáči by to měli zvládnout. 
   Přišla sobota. Vystoupit jsme měly až v 15 hodin, avšak nervozita sehrála svou roli, nebyla jsem schopná se už od rána na nic soustředit a neustále jsem si v hlavě přehrávala jednotlivé cviky. Po obědě jsem začala nosit do auta všechny potřeby. A že jich nebylo málo...Z parkoviště v podzemní garáži to na předváděcí plac bylo daleko. Množství rekvizit a nezbytných potřeb bylo takové, že jsme tuto trasu byly nuceny jít za celou dobu asi devětkrát. Hodinu před plánovaným vystoupením jsme se sešly s naší soukromou moderátorkou - paní kolegyní. Ta akci rozhodně nepodcenila. Z šatníku vybrala nápaditý ohoz  a jak extravagantně vypadala, tak i komentovala. Profesionální moderátorka z rozhlasu podotkla cosi o netradičním zjevu i moderování, ale nakonec se obávala, aby nebyla touto nebezpečnou konkurencí nějak ohrožena. Paní kolegyni to totiž šlo samo.

        
       Vystoupení zahájila Veronika ve svém fungl novém nóbl ohozu a spolu s Biánkem se zavrtěli do rytmu slovenské písně Horehronie. Po nich jsme vpluly na plac my s Annie a začaly jsme "zhluboka dýchat...". Povrch byl extrémně klouzavý, působil problémy Annie u skoků a doslova komicky vypadalo aportování textilní mičudy. Annie se za ní rozběhla a setrvačností dojela skoro do řady okolostojících diváků. 
   Po dvou sestavách následovaly ukázky práce s rekvizitami. Zahajoval Erny svým lážo - plážo tempíčkem, následovala Annie. Velký úspěch zaznamenaly přeskoky přes švihadlo a také zavření Annie do kufru. Tento cvik se mi však maličko vymkl z rukou. Používaný kufr oplýval totiž hned několika zipsy. Když jsem Annie zavřela až na doraz, po nějakých 3 sekundách jsem ji měla otevřít a propustit, jenže při té nervozitě jsem  dočista ztratila přehled, který zip jsem použila naposledy a dobrých 15 sekund jsem nemohla Annie otevřít. Víko kufru se již začalo výrazně nadouvat, jak se nespokojená Annie domáhala vysvobození a paní kolegyně, která neodhadla vážnost situace, spokojeně vysvětlila, že to na diváky hezky a přesvědčivě  hrajeme. Naštěstí vše dobře dopadlo a my poté mohly předvést ještě celou řadu triků. 
    Závěr patřil královské jízdě. Zajistil ji hrabě Erny, jenž se snížil k tomu, aby na skateboardu táhl kolegu Biaggiho. Mezi diváky prý tento cvik vyvolal jistou nevoli. Pejsánci byli litováni jako trpící chudáčci a jistě ukápla i nějaká ta slzička. 

Video z našeho vystoupení  ZDE

    Sladkou tečkou za akcí bylo posezení v cukrárně u ovocné zmrzliny. Bohužel volba citrónové nebyla nejšťastnější. Už po prvním ochutnání cítím místo citrónu chuť dezinfekčního prostředku Savo. Nejraději bych tento kopeček nechala netknutý, ale vzhledem k tomu, že nám jej za proklatě vysokou cenu koupila Veronika, nedovoluje mi vrozená slušnost ohrnout nad mlsáním nos. Boj je to těžký, nakonec přece jen aspoň malý díl zmrzliny nechávám ve skleněném pohárku. Tímto dnem přehodnocuji svůj postoj k mé nejoblíbenější citrónové zmrzlině. 

ŽÁDNÉ ZAHÁLENÍ

    Skončila sezóna tréninků a závodů v koňských halách, konečně můžeme vyběhnout na trávník a užívat si svěžího jarního vzdoušku. Zní to romantičtěji než jaké to bylo doopravdy. Duben se zachoval "podivínsky", přesně jak mu velí jeho historií prověřený charakter. Přívaly deště byly sem tam přerušeny přívětivým slunečním svitem, ten však netrval dlouho a nová sprcha jarní zálivky byla tady. A co teprve budit se do mrazivého rána? Zírat na zasněženou zahradu a vytahovat ze skříně už odložené zimní bundy a svetry? I toto byl letošní duben.

     Příchod jarní sezóny zaregistroval tradičně i můj diář, který se hustě zaplnil nejrůznějšími psími akcemi. Začaly jsme s holkami naplno. A jako první tu byly trojzkoušky v Třebovicích. Samozřejmě jsme do toho šly všechny tři :-). Dojezd jsem měla tentokrát naprosto samostatný. Mohla jsem být pyšná na to, jak jsem zvládla cestu i parkování. Teď ještě jaké bude samotné běhání...?

  Dvojkové běhy: Cherry absolvuje první běh maličko rozhozena incidentem s bílým labradorem, běžícím před námi. Ten se s Cherry potkává v místě, na něž připadá start i cíl současně. Labrador při doběhu varuje zubatým ňafnutím Cherry: " Hele, koukej ty velký vořechu běžet pomalu a nasekat cestou spoustu chyb." Cherry vypoulí vyplašeně  oči, až se bojím, že se jí vykutálejí do trávy a já je už nikdy nenajdu. Po delším přemlouvání se mi podaří bázlivé zvíře uklidnit a přesvědčit je, že nás čeká bezva pohopskání, na jehož konci se nadlábne voňavou salámovou mňamkou. Dá se ukecat. Věří mi a jdeme na to. Končíme překvapivě na bedně. 2. místo :-). Další zkoušku dobíhá Cherry čistě, jen čas stačí pouze na 4. místo. Zkouška nám uniká o pověstný chloupek :-). Třetí běh probíhá až po zónu na kladině dobře. Jen nemnoho týmů dokáže parkur zvládnout. 3 překážky před cílem však překvapivě končíme i my :-(. Cherry reaguje na můj chybný pohyb a diskvalifikace je na světě. Cherry je to putna. Nezlobí se na mě za tu špatnou navigaci, hlavní, co ji zajímá, je kapsa plná mňaminek :-).

   Konečně přichází na řadu trojkové zkoušky. Počasí se chová typicky aprílově. Zubaté sluníčko střídají mraky a aby toho nebylo málo, sem tam zkrápí závodníky studený deštík. Na první zkoušku nastupujeme s Annie odhodlaně. Na parkuru je několik záludných míst, která bychom daly snad jen s pomocí vyšších mocností. Po slalomu a rovné překážce jde ta další "okolo" a ani vyšší mocnosti, ani motorek v zadku nestačí, abych Annie včas a přesně ukočírovala tam, kam mám. Přesto je moment, který mi přinese potěšení a o jehož zvládnutí jsem měla vážné pochyby. Dálka za tunelem "ob" kladinu. S během jsem nakonec spokojená. 

  Druhý běh se Annie rozhodla zrychlit za cenu ignorace vypouštěcích povelů ze zón. Aby si vzpomněla, vracím ji nekompromisně na lávce i áčku. Jinak si běh užíváme - i za cenu disku. Třetí parkur jsem zvládla jen do kombinace překážek 4 a 5. Už při prohlídce mi toto místo dělalo tak trochu vrásky na čele a skutečně tady i končíme. Výsledky neberu tragicky. Nebyla to žádná hrůza :-). Jarní sezónu jsme zahájily vcelku úspěšně.

SUCHDOL ČI MOKRDOL...?

     Na zkoušky do Suchdolu vyrážíme v osvědčeném složení. Verča s dlouhostrstou trojicí, Andy s Davidem a Goliášem ( Nelča a Maze)  a moje maličkost s vlčicí a medvědicí (Annie a Cherry). Oproti obvyklému scénáři dochází k jedné drobné změně. Andrejka se stala majitelkou nového fára a tuto neděli bude mít premiéru jízdy do Vřesiny. Tréma jí skoro nedá spát, ale nakonec probděné noční hodiny  nezanechávají na jejím egu žádný psychický dopad. 

   Po šesté hodině ranní zaparkují u našeho domu dvě auta. Obsah obou dvou se pak během krátké chvíle přesouvá do toho jednoho našeho. Vše probíhá jako secvičená spartakiádní sestava. Verča, Andy i já, každá z nás ví, kam co umístit, psiska, zvyklá na svůj zaběhaný zasedací pořádek, způsobně zaujmou svá místa v autě. O kufr dělí se  Annie s hrabětem Ernym a jeho ptačí klecí "na výšku". Na zadních sedadlech spolu se stanem, židličkami a několika desítkami tašek, či jiných bebechů, se krčí Cherry, Hopsinka, Maze, Nelča a na jedné půlce zadku sedící Andrejka. Vpředu se mnou, coby řidičkou, navigátorka Verča a ta hostí na svých stehnech rozvaleného Biánka v obložení dalších zavazadel. Veselá jízda může začít. Na přetřes během půlhodinové jízdy přichází kde co. Ústředním tématem jsou však nepochybně psi.

     Stalo se dobrým zvykem naší závodní výpravy připravit "parťákům" nějaké dobré pohoštění. Postupem doby rozdělily se i gurmánské "okruhy" mezi jednotlivé členy. Zatímco Verča se specializuje na slané chutě často "šmrnclé"  nějakým překvapivým doplňkem zdravé výživy, já zajišťuji pověstnou sladkou tečku...hřích všech "usilovačů" o štíhlou postavičku. Speciální funkci "degustátora" bez vlastního vkladu zajišťuje Andrejka. Jejím úkolem je vychvalovat naše připravené pokrmy až do nebes a vyvolávat v nás pocit, že patříme k těm nejlepším kulinářům. Trpělivě čekáme na den, kdy nás překvapí nějakou nápaditou delikatesou a věříme, že to bude ještě v tomto pozemském životě :-)

   Suchdol doznává svých tradic. Vítá nás přestrojen za Mokrdol. Travnatou plochu pokrývají na několika místech rozlehlá jezítrka, pod nohami to krásně čvachtá a ještě k tomu oblohu překrývají těžká tmavá mračna. Plocha určená pro stavbu parkuru na tom naštěstí není tak zle. Stavíme samorozkládací stan, zabydlujeme jej klecemi. Pozorně sledujeme jedničkové zkoušky, v nichž důstojné výkony podávají Verča s Hopsinkou. 

    V přestávce mezi jedničkovými a dvojkovými zkouškami dávám "do placu" dózičku s nakrájeným (a s láskou upečeným) makovníkem.Snad Veroničina nervozita, snad nespokojenost s výkonem či otrávenost z nevlídného počasí činí z jindy skromné a pokorné dívky dobrých mravů  drzouna 1. kategorie. Nad makovníkem zakroutí frňákem, zvedne dózu do výše, prohlížejíc její obsah ze všech světových stran a stroze namítne: "A kde je poleva?". Překvapena její reakcí cosi neurčitého zablekotám a rázem čelím další kritické námitce: " To je všechno? Tak málo?" " Ne...ne...," koktám pohotově na svou obranu. Z tašky vytahuji větší dózu plnou porcí makovníku. "Hmmm," zahuhlá plnou pusou spokojeně Verča. Když polkne, pronese významně, že díky mému moučníku zůstanou její kosti dostatečně pevné, neboť mák je výrazným zdrojem vápníku. 
   
    Z vrozené slušnosti Verčiny bramborové lokše se slanou nádivkou zblajznu s povděkem. Degustátorka Andrejka má v tašce dobře uschovánu rezervu pro případ, že by naše připravené delikatesy nestačily. Dokonce provede ukázku vakuově baleného borůvkového závinu. Jelikož však usoudí, že jíme až dost a přejídání škodí zdraví a figuře, její borůvkový závin již nevytáhne z tašky ani nos :-). 

  Dvojkové běžkání je tu. Lážo plážo má Verča, snažíme se my dvě s Andrejkou, Maze a Cherry. V prvním běhu dělá Cherry dvě chyby, za které odmítám nést zodpovědnost. Vybíhá dvě tyčky před koncem (matematiku musíme příležitostně promrskat) a shazuje laťku dvojskoku. Na chybách druhého běhu se podepisujeme už společným dílem. Cherry neukázněně vybíhá předběžně a já ve zmatku rychle přizpůsobuji vedení místo abych nekompromisně tyto ciráty zatrhla a vrátila hříšnici na start. Diskvalifikaci bychom se sice nevyhnuly, ale pořádek je pořádek a nedisciplinovanost by se neměla tolerovat ani na závodech. To vše  ale v tom překvapení nedomýšlím a tak je začátek zmatený. Musím improvizovat, před překážkou křížit k velké nelibosti Cherry, která na to není moc zvyklá a tak se hlasitě bouří. Do svého štěkacího protestu se nakonec vloží tak, že ignoruje skočku a posléze i kladinu, na které nakonec, když už na ni přece vyběhne, nedá sestupnou zónu. Dobíháme tedy, ale s dvěma odmítnutími a jednou chybou. Žádná sláva.
   
        Trojková Annie mi naopak spraví náladu. První zkouškou si vyběhá třetí místo čistým během, ve druhém běhu končí s jednou shozenou laťkou pátá. Užívám si svých několik sekund slávy s Annie na bedně, raduji se z úspěšných výkonů svých i svých kolegyň (Andrejka posbírala, co se dalo, Verča také neodcházela s prázdnou...naopak). Balíme stan (už to dávám s přehledem :-D), nasedáme do auta, kecáme, spřádáme plány na příště a jsme rády za vydařený pohodový den.

NUDÍTE SE? POŘIĎTE SI MICHALA!

"KAUFLANĎÁKEM" JAK SE PATŘÍ

  Prázdná lednice a volný den byly těmi faktory, které mě na Zelený čtvrtek vyhnaly z pelechu už ráno před šestou. Místo na pracoviště jsem si autem vyjela na nákup do Kauflandu v bláhové domněnce, že v tuto časnou hodinu budu korzovat s nákupním vozíkem mezi regály sama. Myšlenkový pochod to zřejmě nebyl tak špatný, když se jím řídilo ještě asi tak půl Ostravy.

                Už z dálky vidím dav stepujících nedočkavců lačnících po naplnění svých obrovských nákupních tašek. Červíček pochybnosti zahlodal. Dilema - "vejít či nevejít" je brzy vyřešeno statečným odpojením vozíku z vozíkového depa a spořádaným zařazením "do stáda". Jede se čtyřproudovou obchodní "komunikací". Velký provoz nese svá rizika, což brzy poznávám několikrát přejetou nohou, šťouchancem vozíkem do hýždí nebo střetem s překážkou třeba v podobě nešikovně stojící reklamní tabule. Kupodivu není z davu cítit nervozita. Za drobné karamboly znějí omluvy, objevují se omluvná gesta a úsměvy. Tímto chováním jsem příjemně překvapena a celou situaci docela zvládám (zatím). Problém nastává ve chvíli, kdy chci vrátit prázdné láhve, avšak není v mých silách vymotat se z proudící řady. Láhve tedy ponechávám v tašce. Vrátím je cestou zpátky. Už jsem téměř v nákupní zóně, proto šmátrám po kapsách, abych vylovila sáhodlouhý, pečlivě vypracovaný seznam všeho nezbytného. Ten si však hoví v předsíni na komodě, kde jsem jej, hlava děravá, zanechala. Jsem tedy nucena lovit z paměti.

       Množství nakupujících v oddělení ovoce a zeleniny mě přesvědčuje, že zde jsem rozhodně nic nechtěla. Jedu dále a plním košík dalším tovarem. Pomalý posuv vpřed mi umožňuje sledovat organizované partnerské dvojice, mnohdy i celé rodinné klany. Zatímco řidič vozíku si klestí cestu davem, další člen "nákupního týmu" vybírá uzeniny, třetí vzápětí do společného košíku přidává toaletní papír ve skvělé akci. Nepokrytě závidím, protože musím všude s  prostorově objemným vozíkem, který má navíc bloklé kolečko, vmanévrovat sama. Bez zapomenutého lístečku trochu tápu a tak se často cpu i tam, kam bych se s chytrým lístečkem ani nenamáhala. Když si náhodou vzpomenu, že jsem přejela odbočku, kde jsem měla pobrat cosi důležitého, mávnu rukou a přesvědčuji sama sebe, že tohle přece zase tak nutně nepotřebujeme. Trpím. Už odmalička mám odpor k nakupování v nákupních centrech. Když jsou však ještě nedej bože přecpaná, projevují se u mne "předmdlobové"stavy. Začne mi hučet v uších, polévá mě studený pot, točí se mi hlava a zvuky kolem mne znějí jakoby z dálky. Splývají v slábnoucí zvukovou "kaňku" a jedině rychlé opuštění přelidněného prostoru zachrání mne před bezvědomím :-D. Naštěstí se už blížím k pokladní zóně. "Cílová rovinka" ukazuje se však záhy v nedohlednu. Úzkou uličkou vine se dlouhatánský had poslušně čekajících zákazníků. Každý před sebou tlačí většinou maximálně naplněný košík. Dle naložených zásob to vypadá, že všichni očekávají snad konec světa.  Rodinné klany chytře staví své zástupce do několika různých řad a podle rychlosti obsluhy u jednotlivých kas se pak těsně před pokladnou "slétají" v jeden nakupující chumel. Opět přísně organizovaně plní každý z nich svou funkci. Jeden rozděluje na pás nakoupené zboží, druhý je úhledně uskládává, aby se šetřil prostor, třetí odebírá zaplacené zboží a třídí je do připravených sáčků a tašek, čtvrtý manipuluje s peněženkou či platební kartou a cvakne příslušnou závratnou částku paní pokladní. 

     Posunuji se tempem zhruba 5 odbavených lidí za hodinu. Pohrávám si s myšlenkou zanechat košík svému osudu, nenápadně se zachránit útěkem a prožít následné svátky o chlebu a vodě. Nakonec přetrpím řadu až do konce. Odbavena tlačím nákup cílovou rovinkou k východu. Jakožto součást proudícího davu se z něj opětovně nedokážu vymanit a tak vezu několik prázdných láhví domů, abych je odevzdala někdy příště. Raduju se, že mám tento šílený zážitek za sebou, ale hořce lituji ztracených dvou hodin, které jsem mohla ve svém volném dni využít rozhodně jinak. Budiž mi tento nezapomenutelný zážitek ponaučením pro příště :-).

CO NOVÉHO, PANÁČOVI?

 Přečkali jsme zimu, daleko nejnáročnější roční období, a s nadějí vzhlížíme k jaru. Brigádničíme na zahradě (zde by se spíše slušelo říct na pozemku, neboť zahradu jako takovou připomíná jen oplocením a situováním okolo domu). Dávno zrušené záhony zeleniny vytvořené v zápalu prvotního elánu panelákových  "naplavenin" změnily se po letech v souvislou travnatou plochu. Té však zima (a tlapky naší smečky) pěkně pocuchaly "ciferník" a tak hrabeme a osíváme, do čehož nám pobíhají chlupatí loupežníci v mylném přesvědčení, že se jedná o nějakou novou hru. Naštěstí patřím k obdivovatelům anglických trávníků bez potřeby sama takové vlastnit. Spoléhám na přírodu, na její regenerační schopnosti a tak trochu na zázrak, že pozemek se na jaře skutečně zazelená.
       Smečka si na nějakou nepohodu rozhodně stěžovat nemůže. Režim dne na její členy  pamatuje stále stejně, nehledě na roční období. Vegetí si na pohovkách, radostně nastupují na vycházky i na výcvikové lekce. Také Michal se už jen tak zbůhdarma nepoflakuje. Tříměsíční aklimatizace stačila. Žádná modrá knížka se nekoná. Byl odveden jako "schopen výcviku" a naklusal s tátou na první lekci poslušnosti. Nejen pro Michala šlo o lekci první. Doma si sice táta nezadal s proslulým krotitelem psích duší a já jej popichovala  něžným oslovením "Cézi" nebo "Milčo", na cvičáku se však chystal manipulovat se psem prvně. Mé dobře míněné rady, jak a co se psem dělat, narazily na bariéru mužské ješitnosti a tak jsem jej v zájmu zachování i toho 30. roku společného soužití nasměrovala do rukou odborníků.
       1. lekce se pomalu blíží. Táta chystá potřeby. Vše fungl nové. Na Michalovi rozhodně nešetří. Chce, aby měl Michal jen to nejlepší. Také za obojek chystá se vycvaknout nekřesťanskou pálku než jej sám prodavač upozorní, že na výcvik měl by použít obyčenou řetízkovou stahovačku. Ale aspoň teď lépe chápe, proč jsem stále "švorc". 

                                      " ODVEDEN - SCHOPEN VÝCVIKU"

       Bohužel je mi účast na výcviku v roli diváka rezolutně zakázána. Snad prý časem...Mohu si tedy jen představovat, jak asi lekce probíhala. Podle toho, co mi bylo vylíčeno, Michal nezklamal. Přes svou bázlivost dokázal projít špalírem mezi psy a jejich páníčky, obstojně fungoval na stopovačce a ač neochotně, začíná chápat, že oční kontakt, ignorování ostatních psů u výcviku a reakce na páníčkovy povely jsou věci povinné. Štěně v třicetikilovém těle není na ovládání nejjednodušší, ale už teď  tvoří kluci moc hezkou dvojici a já věřím, že spolu třeba ještě i něco dokáží. 
          Annie a Cherry v tomto kalendářním roce dosud nevyběhly na závodní parkur. Zákeřná a dlouhá chřipka, která mne v lednu přepadla, zhatila všechny plány a teprve za týden prověříme spolu kondici na trojzkouškách ve Sviadnově.  Zapracovaly jsme však alespoň v oblasti dogdancingu. Předváděčka na dětském pyžamovém bále měla své přednosti i úskalí.  Na místo jsem musela dojet sama ...premiérově dle Hugova navigování (Hugo = GPS, poznámka autora). Což o to, na svou jízdu jsem mohla být pyšná, nebýt však zaparkování v blíže neoznačené soukromé zahradě. Tam jsem po vzoru některých jiných aut bezelstně vjela a předčasně se plácala po rameni. Když jsem z auta vystrčila nos, ozval se velmi nepříjemný hlas postaršího chlopka, který, jak jsem z jeho impertinencí na adresu žen - řidiček pochopila, byl rozlícen do nepříčetnosti mým jinak až nezvykle úhledným parkováním (bohužel v jeho zahradě). Snaha o smířlivý tón z mé strany narazila na bariéru neochoty a nepochopení. Já však chlopka docela chápala, jen jsem nevěděla, kam se tedy s auťákem vrtnout. Nakonec jsem byla zachráněna pořadateli, když našli mi parkovací miniplácek před jedním ze skoukromých domů. 
   Spoluvystupující Verča se svým kólio- sheltiím dogdancingovým týmem dorazila vzápětí. Přidělen jsme dostaly kumbálek vedle sálu. Vystoupení provázelo hned několik zmatků. Tak například těsně před naším výstupem vstoupila do stávky elektrika. Dvacetiminutový prostoj udělal z už tak dost neklidných dětí doslova divočáky. Nezřízeně pobíhaly, křičely a válely se po zemi. Začala jsem řešit dilema, zda se nesbalit a neodjet domů. Když vystoupení konečně začalo, rozhodně neprobíhalo v klidu a za námi předem požadovaných podmínek. Laxní přístup rodičů umožnil dětem nekontrolovaně vstupovat do předváděcího prostoru a tím rušit vystoupení, nehledě na nebezpečí, že se pes může třeba leknout a dítě povalit, štípnout... Annie, třebaže ostřílená "psí umělkyně" :-D, znechucena -  vyjádřila svůj názor na celou akci krásně vytvarovaným bobkem přesně uprostřed svého vystoupení a sálu. Jen Cherry nic neřešila a ve svém premiérovém vystoupení předvedla bez problémů vše, co měla. Každopádně však příště bude nutno dát požadavky ještě daleko důrazněji pořadatelům na vědomí.
     Za nějakých 10 dní vstoupí k nám jaro. Po vydatné zimě bude mít dost práce než vysuší meze a probudí dosud klimbající přírodu. Pro nás to znamená novou energii a chuť pustit se nejen s pejsky do další práce.
                          

Vážená a milá Zimo,

   nemohu tvrdit, že bys neměla mé sympatie. Zejména závěru prosince více než slušíš. Vlastně i v následném lednu uvítám tě vždy raději než pučící květy na větvích. Oblečeš-li si navíc svůj bílý hábit, nepokrytě obdivuji Tvůj majestát, a to i za cenu sterotypně se opakujícího odhrabávání závějí před naší garáží, nepoměrně náročnějších procházek i nebezpečných držkopádů, když přidáš ze svého "zbrojního arzenálu" nějakou tu ledovku. Těšívám se i na Tvé záhy ztemnělé večery, které si vychutnávám v teple domova a kynu Ti přes okno horkým voňavým svařákem. Líbíš se mi, když v plné síle cukruješ denně louky, pole a zahrady, jež vypadají jako v čarokrásné zimní pohádce. Když však začnou opouštět Tě síly a blížící se jaro počne vystrkovat své drápky, už Tě tolik neobdivuji. Bílý hábit mění svou barvu pozvolna (nebo i rychle) na 50 odstínů šedi a tuto přinášíme si pravidelně do svého domova. Psiska po procházce mají místo zmrzlých sněhových bambulek na packách  husté bahenní zábaly a při vstupu do interiéru mění rapidně výrazy v našich tvářích. Už tu nejsou ty nadšené spokojené úsměvy, nýbrž nabubřelá zakaboněná čela.

                
     Nevzdáváš se snadno, vím. Slibně slunečný den napadneš klidně i v březnu či dubnu zákeřně mrazivým chvatem jiu - jitsu. Nenecháš nikoho na pochybách, že kalendář dosud Tvou nadvládu neukončil. Přesto slábneš. Dokážeš ještě ráno, plna síly, stlačit rtuť teploměru hluboko pod magickou hranici bodu mrazu, ale už kolem poledne Ti začnou ubývat síly a Slunce Ti začne z blankytně modrého nebe škodolibě "strouhat mrkvičku". Odpoledne si "hodíš šlofíka", jak už je to u těch starších obvyklé a maličko se vzchopíš teprve navečer. V noci nám pak někdy připravíš i bílé překvapení, ale je to už Tvá agonie. Prosím Tě, pochop...my se už začali těšit na Jaro. 

       
     A tak DÍKY, že jsi tady byla. Často si na Tebe vzpomenu až budeme brigádnicky dávat do pořádku tak trochu Tvou vinou rozmašírovanou zahradu prostu jakékoliv zelené snítky. Díky i za to, že si tak nějak více vážíme přicházejícího tepla. Byla jsi fajn...tak zase za rok!!!! :-)

CHLUP SEM, CHLUP TAM

CHŘIPKOVÝ KNOKAUT

     17. listopad 2016 rozdělil náš život na ten "před Michalem" a "s ním". Zaběhaný domácí řád doznal výrazných změn. 4. leden 2017 stal se mezníkem v životě Michalově. Tímto dnem totiž "povýšil" Michal z psa domácího na "poločlověka". Sbalil si svých pár švestek z místnosti u krbu a  přestěhoval se  do bejváku 4+1 v  prvním poschodí. Dobrovolně vzdal se svého soukromí na pohodlné sedačce u plápolajícího krbu a vyměnil je za "společenský" život ve smečce. Možná nedomyslel všech úskalí, kterak je třeba taktizovat, když páníčci rozdělují smečce mňamky, jak co nejméně "obejdovat" v kuchyni, aby Anninka nepocuchala darmožroutovi fasádu, kde nejlépe sedět, kde ležet, jak projevovat radost či touhu si hrát. Přesto šel Michal neohroženě do toho otřískán životem v cikánské osadě. Snad denodenní usínání za zpěvu cikánských čardášů, snad sledování tančících opálených nohou vypěstovalo v Michalovi kus pokory k tomu naprosto obyčejnému životu s milujícími páníčky. Romantickým vysvětlením přesouvám tedy Michala do našeho nejbližšího soukromí :-).

     Annie, vidouc tátu, jak přivádí psího halamu do jejich "výsostných vod", nahodila na hřbet okamžitě svůj "dikobrazí ridge" a snažila se novému nájemníkovi naznačit, že on zde vůbec nebude jako rovnocenný psí partner, nýbrž  jako jakýsi "picmoch", zastávající pouze podřadné role. Neomezený pohyb že pozbyde svého sympatického přívlastku a stane se jen "volným", s neomezenou možností omezování :-) ostatními, již déle bydlícími, členy smečky. Tomu také odpovídal Anninčin uvítací kukuč: " Hele a nájemní smlouvu máš? Tak podívej, mladej, do obýváku si tedy choď, jak chceš, ale ložnici a kuchyni se vyhýbej obloukem, sic poznáš hněv tety Annie." Dobrácký Michal plácá přívětivě svým ometákem a všem dává najevo, že jeho úmysly jsou ryze přátelské. Štěstí z něj přímo čiší. Nastrkuje prdýlku k podrbání, vlní svým hřmotným tělem a skotačivě chňape do našich rukávů. Celý den si pak ve svém novém bytě náležitě užívá. Šmejdí z místa na místo, strká čenich do všech pootevřených skříněk, bere do huby předměty, které kdesi objeví. Přináší pruhovanpou fusekli, kapesník, papuče...raduje se, když objeví něco zajímavějšího. Přináší tenisák. Následuje jeho okamžitý myšlenkový pochod. Balónek + člověk = super zábava a nosí ve své velké tlamě vytrvale míček nám za zadkem. Holky na něj jen pohrdavě pokukují :-). Těší se na život s velkým Michalem? 

Místo odpovědi, kterou stejně doposud neznám, počkám si na další dny soužití. Už teď však nepochybuji, že budou zajímavé a snad i veselé :-)

 Když nám v polovině prosince oznámily dcery, že se svými partnery, přáteli a psími parťáky hodlají oslavit příchod nového roku zrovna u nás, v našem nevelkém vřesinském domečku, souhlasila jsem, avšak od radostného vyhazování klobouků do výše jsem byla hodně daleko. Vyhlídka cvokhausu  devíti lidí a stejného počtu psů mě opravdu neuváděla v nadšení. Pouze moudré zamyšlení změnilo můj postoj a navodilo atmosféru těšení. Vždyť kolik lidí našeho věku bylo by rádo, kdyby s nimi dětičky dobrovolně a třeba ještě k tomu s radostí, strávily příchod nového roku? A tak jsem začala uvažovat, jak to všechno zorganizujeme. Nachrmlaný táta už několik dní  byl mimo domácí provoz a více než veselí a hluk uvítal by klid a ticho. Přesto s akcí souhlasil.
    V dnešní moderní době nemůže se snad jediná akce obejít bez odezvy na sociální síti. Oslava silvestra u Panáčů se také záhy objevila na ksichtové knize (rozuměj fb) a umožnila všem zvaným se k akci vyjádřit. Předem jsme se informovali, co kdo přinese dobrého k snědku a také se zde objevilo oznámení o gastronomické soutěži. Jakožto milovníci česneku vyhlásili jsme oblast klání česnekovou pomazánku a soutěž nazvali "Vřesinský česnekář ". Na vítěze čekal diplom a originální cena - "panáček  Česnekáček".

   
   Silvestrovský den rychle plynul u zábavných televizních programů až se přiblížil večer a s ním se sešli všichni hosté. V 18 hod. už byly soutěžní vzorky připraveny k degustaci. Za každým talířkem jednohubek stála hrdě cedulka s názvem pomazánky, kterou byly natitlány. K O(c)hromujícímu polibku přibyl Žabeňácký teror, Mátogrády, Patmaťácká česnečka a Kurčákovic česnekový speciál. Degustátorům bylo hned jasné, kdo jak moc k česneku inklinuje. Zatímco některý vzorek u česneku snad jen ležel, síla jiného byla zkonzumovatelná jen pravými česnekářskými fajnšmekry a i těm po několika kouscích vháněla slzy do očí. Vítěz vzešel z tajného hlasování. Nejvíce bodů získal "Kurčákovic česnekový speciál "Julči Krátké. Chuť přiměřeného množství česneku byla podtržena jemnými chuťovými tóny ementálu, takže byla pomazánka naprostou delikatesou. Ač nám česnek ve finále už skoro lezl z uší, Julčinou pomazánkou byly doplňovány zásoby česnekovýxch jednohubek a mizely tím nejrychlejším tempem.

  
  Samotnou kapitolu tvořili psi. Byli všude, kam se člověk podíval. Leželi na zemi, na křeslech, pobíhali okolo...někteří upovídanější pronášeli výroky. Andula, známá firma zlodějská, nebyla ani připuštěna k připraveným dobrotám na stole a trávila silvestr zavřená v ložnici spolu s Bobinkou, která měla i v tento poslední den roku nepřetržitou službu v šatně. 

     
   Pustili jsme se do hraní her, kterých se sešlo opravdu hodně a muselo být vybíráno hlasováním. Klasické Aktivity, Evropa, Česká hudba, Krycí jména, Dobble či Vše nej a další, to vše mělo vytvářet program tohoto večera. S chutí jsme se pustili do toho, ale sotva se ozvaly venku první rachejtlové pozdravy, musela jsem hru opustit a jít chlácholit vyděšená psiska. Cherry se uklidila do pokoje za postel a třásla se strachy. Annie snášela řachání ještě hůře. Kňourala a pochodovala nervózně bytem. Když měla vyjít ven vykonat svou biologickou potřebu, vstoupila tvrdošíjně do stávky. Brzy získala podporu všech "štěkadel" až na stávkokazku Bobinku, jež je hluchá jako pařez  a promenádování se po hlučném  prostředí jí nevadí. Naopak se zdálo, že se jí líbí všechna ta světýlka a záblesky, takže si trajdání po zahradě radostně užívala. Michal trávil večer na ovčí kůži u zapáleného krbu. Společnost mu dělal táta, který se vzhledem ke svému nachcípání vzdal účasti na společenských hrách, relaxoval s Myšákem na pohodlné sedačce a nechal se bavit veselým silvestrovským televizním programem. Pendlovala jsem shora dolů a zdola nahoru, střídavě jsem sledovala televizi, diskutovala s tátou, hrála hry, doplňovala ňamky či uklidňovala psiska. Hodinové ručičky zběsile chvátaly k půlnoci. Teprve když se na televizní obrazovce objevila ozubená kolečka hodinového stroje, uvědomila jsem si, že kuchyňské hodiny mají trochu zpoždění a vypukla menší panika. Rychle skleničky...rychle šampáňo...kde jste všichni? A už se odpočítává posledních 10 sekund  zmírajícího roku 2016, aby byl vzápětí přivítán ten nový. Stojíme u televize, v ruce třímáme skleničky s bublinkovým vínem a posloucháme hlasitě puštěnou státní hymnu. Tato chvíle mne vždy velice dojímá a také letos mi za zpěvu Kde domov můj kanou slzy dojetí. Ťukáme si, přejeme si to nejlepší do nového roku. Pokojem čpící česnek je vyvětrán vstupem na zahradu. Psiska se k našemu veselí nepochopitelně nepřipojují. Andula spoutaná šátkem dle "babské rady" na fb vypleštěně zírá. "Paničko, co jsi to zase na mě vymyslela?"  Působí snad ještě více ve stresu než bez něj. Ale aspoň jsme to zkusily :-).
    Mlaďoši odcházejí sledovat ohňostroj kdesi na kopec, my s tátou jsme rádi, že silvestr došel svého konce. Uléháme do pelechů, tentokrát i s Annie, kterou ještě v posteli trpělivě uklidňujeme. I když omladina se ještě dlouho chichotá za zdí ložnice, usínáme a já dokonce ráno trhám svůj světový rekord. Z postele se vyvalím v rekordních 8:30. Pustím se do úklidu. Zjišťuji, kolik jídla zbylo. Ještě že svátky obžérství už končí. Váha mi podá informaci, že následky mého nezřízeného požírání dělají podtrženo a sečteno půl druhého kila navrch. Ještě že se dnes přihlašují tréninky. Číhám na 19. hodinu a přihlašuji si na leden hned několikrát. V potu tváře se pak své zpohodlnělé tělesné schránce postavím. 
Tak tedy...AŤ ŽIJE ROK 2017!!!