Léto 2012...budiž pochválenO !

JAK TO BYLO U OVCÍ aneb JAK ANNINCE NASKOČIL MOTOR

   Ve snaze dopřát pasteveckému psu potěšení z jeho mateřské disciplíny, naládovala jsem Ann už před dvěma lety do košáru ke kudrnatým tvorům. Hleděla na ně tehdy naprosto lhostejně, jediné, co ji zajímalo, byly ty znamenité ovčí koblížky, kterých bylo všude v okolí dost a dost. Přesvědčena o tom, že moje kelpinka  pást nikdy nehodlá, netlačila jsem dále na pilu a smířila se s tím. Poslední dobou jsem si však začala klást podvědomou otázku, zda jsem pro nastartování Anninčiny pasácké kariéry udělala opravdu vše potřebné. Výsledkem pochyb byla cesta na vsetínské pastviny s partou stejných nadšenců.

  Den výletu za ovcemi se rozhodl být zapsán do tabulek historických teplotních rekordů. Obloha se od rána tvářila, že neví, co je mrak. Předpovědi lhaly, když upozorňovaly kardiaky a lidi s nemocným dýchacím aparátem na horka okolo 30 stupňů. Bylo to mnohem horší. První úskalí akce se vyvrbilo takřka okamžitě. Se stanem, spacákem, batohem a psem jsem byla nucena šlapat pěšky na asi kilometr vzdálenou tramvajovou zastávku. Proklínat své uhozené nápady jsem začala už po několika desítkách metrů, kdy se mi ucho od stanového obalu bolestivě zařezávalo do holého ramene. Jak šašour jsem překonala úsek zhruba 150ti metrů vedoucí po dosti frekventované silnici. Auta s překvapenými řidiči za volanty mě výraznými oblouky objížděla. Příruční taška se spacákem mi při manipulaci s tím vším nákladem těžkla v ruce a pomalu rozedírala koleno, na něž při chůzi rytmicky dopadala. Pot mi stékal čůrky úplně po celém těle. Annie vykračovala odevzdaně vedle nohy. Už v tuto chvíli byla akce "pasení" skutečným zážitkem. Přestup z tramvaje do Verčina auta k jejím pejskům proběhl na smyčce  bez větších komplikací, nepočítám- li ovšem své místo mezi Ann a koliákem Ernym. Mezi těmi dvěma jsem zaujala důležitý post přísného policisty na celou dobu jízdy.Ann v malém prostoru stala se nedůtklivou ke každému náznaku kontaktu s Ernym. Ten ale potěšen " dámskou" návštěvou na zadním sedadle k fyzickému kontaktu očividně směřoval. Bojovala jsem s statným, bohatě osrstěným tělem přetlačujíc jej na levé sedadlo, současně jsem odrážela výboje netykavky Ann, kterou jsem se snažila zatlačit vpravo. Možná horkem, možná silou mé osobnosti :-D tato situace netrvala zase až tak dlouho. I oba aktéři nakonec usoudili, že výdej fyzických sil v tomto úmorném vedru je více na škodu, než-li k užitku. Uklidnili se. Následovala asi 90ti minutová klidová cesta. Do auta nám ještě přibyla pasačka Renča s šeltinkou Lili a byli jsem pro tuto chvíli komplet.

    Další praštěný nápad se vylíhl v mé a Verčině hlavě při nákupu nějakého toho dlabance na gril. Nákup se  záhy zvrhl ve výkup Suprmarketu. Zvlášť pečlivě jsme vyplenilyregál se slaným křupáním. Přibrala jsem rovněž dvě velké láhve čisté pramenité vody, jelikož jsem usoudila, že hmotnost a počet mých zavazadel jeostudně  nedostačující. V té chvíli jsem netušila, že vřesinský  kilák k tramvajibyl jen slabým odvarem toho, co teprve mělo přijít...

   Když jsme dorazili na místo, kolem nás lesy a před námi kopec. I bez zátěže by bylo jeho vyšlapání obdivuhodným výkonem, s plnou polní to však byl výkon doslova " nadlidský". Igelitkou z Alberta jsem si chytře obsadila i druhou ruku, která byla dosud určena pro vodítko s neposednou Annie. To jsem si tedy připnula k pasu. Lituji velice, že mě v této chvíli nikdo nevyfotil. Fotografie by se dozajista stala předmětem pobavení širokého okolí.

     Úsek výstupu na Mount Everest ( jak jsem si tuto část výpravy pracovně nazvala) nebyl dlouhý, zato značně náročný. Po táboře další prověrka mé fyzičky. Konečně jsme byli u cíle, což jsem poznala i podle zvuku cinkání ovčích zvonců, leč vlněné kudrnáče jsem nikde neviděla. Sotva jsme se " vyfuněli" a doplnili tekutiny, dorazil statný chlopek v obležení 5ti hyperaktivních, avšak ukázkově ovladatelných borderek. moje "spolupasačky" Verča, Renča a Anička ho znaly, stejně jako další postup. Já jen zírala. Děvčata se střídala ve vedení ovčího stáda, šikovně ovládala své psy. Patřil jim můj obdiv za šikovnost. Pozorně jsem poslouchala připomínky vrchního bači Petra. Ten každého  baču- začátečníka pokaždé důkladně zhodnotil. To bylo super. Každý okamžitě věděl, na čem je. Co zlepšit, co odbourat, kde přidat.

   Ann, coby začátečník, šla k ovcím zavřeným v košáru. Přiznám se, že jsem vůbe nepředpokládala Andulčin zájem o jakoukoliv aktivitu kolem ovcí. Proto mě velice mě překvapilo, když bača Petr s naprostou jistotou prohlásil, že to bude dobré. To i přesto, že Annie kudrnáče okázale ignorovala. Uvěřila jsem tedy názoru odborníka. Annie jsem nepřestávala povzbuzovat. Trvalo to asi tak dlouho, až to Annie začalo být trapné, proto si řekla, že to tedy PRO MĚ udělá- ať mám radost. Rozštěkala se. Zprvu lhostejný štěkot však brzy přerostl v zaujatý. Když viděla, že obíháním ovcí převzala velení a situaci si pěkně "ošéfovala", neskutečně ji to povzbudilo. V té chvíli jsem zřetelně zaslechla, jak jí v hlavě " naskočil motor".

   Konec srpna výrazně zkracuje délku dní. Po 20. hodině se začalo rychle šeřit. Dostavily se obavy o kvalitu mých tábornických schopností. Přestože jsem si stavbu stanu doma na zahradě zopakovala, v těchto- šerem ztížených podmínkách stalo  se vybudování  přístřešku daleko obtížnější. Statečně jsem upevňovala tyčky, napínala plachtu a kolíkovala stanový plášť. Pravda, to kolíkování jsem trochu odflákla. Jednak do vyschlé, na beton tvrdé země se kolíkům vůbec nechtělo ( mnohé skončily v novém, zmodenizovaném tvaru), jednak mě teplo ukolébalo natolik, že jsem přestala řešit detaily a spoléhala na to, že jednu noc tak nějak v teplé noci přečkám.

   Následovala velmi romantická chvíle. Anička s Martinem vytáhli " instantní" gril, my ostatní párky a hermelíny. Uprostřed panenské beskydské  přírody, s vše přehlušujícím tichem a tisíci hvězdami nad hlavou, jsme se postarali o své hladové žaludky.Úžasný romantický večer jsem ukončila brzkým odchodem do stanu, kde jsem- zmožena  fyzickými výkony toho dne- okamžitě tvrdě usnula. Ne však na dlouho. Romantice neměl ještě být hned tak  konec. Vzbudil mě vítr. Ten se rodil kdesi v dáli, poté se zlověstně blížil, blížil...až zaútočil pěkně v tempu. Okolo druhé jsem musela ze stanu ven. Vichr se snažil našemu stanu ukrást pofiderně připevněný ( tedy vlastně úmyslně odfláknutě natažený) stanový plášť. Neslušně jsem si spílala za tu fušeřinu, ale nedalo se nic dělat. Nechtěla-li jsem zůstat pod širákem, musela jsem hbitě připevňovat střechu- hlavně tam, kde to bylo nejakutnější. Ze spánku jsem toho proto ani moc neměla. Usnula jsem až nad ránem, ale to už se ozval budík se svým škodolibým vyzváněcím tónem. V 6 hodin začínalo 2. kolo pasení.

   Annie se prohánění po pastvině líbilo, neboť jen co ovce zahlédla, dala se do výrazného štěkotu. To při jejím hlasovém zabarvení a intenzitě znamenalo spolehlivý budíček pro půl Vsetína. Užili jsme si další  zhruba 2 hodiny té úžasné práce. Největší zážitek bude mít Annie zřejmě ze chvíle, kdy na volno puštěné stádo oveček bylo ošéfováno partou borderek a já ji podle Petrových pokynů také vypustila. Aby se, holka, motivovala. Bylo úžasné pozorovat, jak se snaží zapojit do "týmu" a jak se jí to líbí. Vůbec nehodlala skončit a nebýt odlovena, prohání tam ovce ještě teď :-).

   Následovalo balení, úklid a návrat do civilizace.Oproti skvělému zážitku byla úmorná  cesta sestupu z Mount Everestu celkem málo podstatná, stejně jako soudcování kelpii a koliákovi na zadním sedadle cestou domů.

   Akce byla jednoznačně " balzámem na duši " pro přecivilizovaného človíčka. Děkuji Verči, že mě zbantovala a děkuji také spolupasačkám Renči a Aničce (a Martinovi) za milou společnost.

A ZDE důkazní materiál, jak to všechno probíhalo, než ten " motor" naskočil :-D

TÁBORNICKÉ ZÁPISKY

Po roce opět ve Větřkovicích připravujeme tělo k náročnému  týdnu.

PONDĚLÍ:

Z neděle na pondělí přímo úděsná noc. O kousek tepla jsem se prala v těsném spacáku s těžkotonážní Annie, na hlavu mi funěla Bobina a pohyb nohou omezovala Nyx. Zima jako v psinci. S nátělníkem a kraťasy jsem to vskutku nevyřešila. Do spánku se mi vkrádají sny s přiblblými zápletkami. Naštěstí je tu ráno. Po snídani nastupujeme na  náš první táborový trénink s Terkou. Připravila nám vskutku "chuťovkový" parkurek s mnoha nástrahami a pastičkami. Topspin ( námi překřtěný na "topgan") stíhá topspin, jsme upozorňováni (tedy upozorňovány, neboť chlopek mezi námi opět tradičně žádný) na detaily vedení a povelové techniky. Je to lahůdka nejen pro rychlé nohy, ale i rychlé myšlení. Večer mám dost.

   Je na čase trochu se pobavit. S naší malou partičkou se scházíme v jedné z chatek. Přesně v duchu naší pejskařské nátury i se spoustou chlupáčů. Zábavu obstarává Kájin psí hlavolam. Důmyslně v něm poschovávané piškoty jsou cílem hledání "testovaných" pejsků.Ti dříve či později vítězí nad záludným hlavolamem  důvtipem a vynalézavostí. Packou odhrabují dřevěné elementy, odšprtávají, či zuby sundávají, umělohmotné kloboučky, čímž se dostávají ke sladké odměně. Ke hře byli pejsci připouštěni po jednom, aby dostatečně vynikly jejich individuální schopnosti. Napjatě jsme sledovaly (samé ženské), který pes bude titulován jako génius a kdo jako trumbelín. Génia si ze zúčastněných hafíků odnesla Nyx ( ale jen díky tomu, že podobnou hru máme doma a hlavně, že se testování neúčastnila Annie), na opačném konci "inteligenční škály" skončil Wendin Alcorn zvaný Alky. Paničku to maličko rozhodilo a ihned se dali do IQ tréninku. Průběh hry nám akusticky zpestřovala yorkshearka Nelča, která urputně dusila pískajícího plyšáka - mrtvého skunka. Blázinec doplňovala Nyx, vytrvale si házející krmící balónek ( míček s otvorem, který po naplnění pamlsky vydává při kutálení pejskovi odměnu) pod postel a posléze jej vytahovala oblepený chuchvalci chlupů. Do toho cvakaly spouště foťáků, protože nezachytit ty roztomilé psí držtičky zrovna na tomto super večírku by byla děsná škoda.

    Decentní večírek skončil kolem desáté s příslibem brzkého pokračování.

ÚTERÝ:

Dnešní den charakterizuje výstižné slovo " ZÁHUL". Druhý den intenzivního hopsání se projevila únava. Opět  jsem zažila nestejnorodost psychických a fyzických sil v poměru 1:0 pro psyché. Hlavě se podařilo pobrat všech 21 překážek, hubě říkat včas správné povely, tělu správně se metodicky naštelovat, jen těch sil se ke konci už nedostávalo. Možná takové malé "nakopnutí", že se nemám na nic vymlouvat ( třeba na věk :-D, či páteř :-( ) a pokusit se pro zlepšení své mizerné kondice něco udělat.

  Ve druhé části tréninku jsem už únavou nejen chybovala nebo nestíhala, ale také padala a porážela překážky. Přihlížející tak aspoň měli trochu toho zpestření uprostřed stále stejných suchopárných běhů. Hopsání se protáhlo až dlouho do večeře. Rizoto na place však chutnalo skvěle.

  Záhulový den měl velký vliv i na večerní program. Ten byl ukončen sprchou a následným odchodem " na kutě" brzy po 20 hod. :-D

STŘEDA:

 Středu jsem prožila výhradně na parkuru, kde jsem bedlivě sledovala, jak se týmy přede mnou potýkají se záludným uspořádáním překážek, zvedala jsem laťky, v duchu si promýšlela, jak vyřešit zapeklité sekvence a konečně se střídavými úspěchy jsem probíhala plac s Annie bok po boku. Večer pak mrtvá únavou jsem zamýšlela prásknout sebou do kanafasu sotva jsem do sebe hodila poslední halušku od večeře. Nakonec se ale vše zvrtlo. V chatce č. 4 vypukl mejdan. Dámská jízda s Luhačovickou bylinnou skutečně neměla chybu. Únava přetavena na humor byla tím nejlepším hnacím motorem večírku. Záchvaty smíchu doprovázely gejzíry slz, lehkost konverzačních témat se střídala se přehršlí společenských her. Ta nejlepší tečka za super dnem :-)

ČTVRTEK:

    Annie na mě vrhá nevěřícné pohledy, zda 4. den cvičení myslím vůbec vážně. Motivace mě stojí poněkud více hecování a také pamlsků. Když už se ale Annie rozběhne, snaží se. Jistě i proto, aby sekvence neopakovala donekonečna. To ona nerada. Snažím se i já, přestože tělo neběhá už jak by mělo. Annie by svůj temperament vybila raději dálkovým plaváním než neustálým opakováním " cik- ciků". Dočká se. V odpoledním klidu míříme poprvé letos k místnímu rybníku. To je radosti!!! Z pejskařů tu nejsme sami, ale jen Annie předvádí naproso samostatnou rozplavbu rybníkem křížem kráž. Spokojená pak absolvuje odpolední cvičení velmi dobře.

   Večer bez fantazie. Zařezáváme už před desátou. Konečně zažíváme teplou noc.

PÁTEK:

Snad nemůže být hůř. Ráno se sice cítím přiměřeně svěží, ale po dopoledním tréninku to je bída. O tom, že s mým zdravím to není tak úplně v pořádku, svědčí i fakt, že jsem po obědě skončila potupně proti všem mým zásadám na posteli a půl hodiny jsem dřímala. Na odpolední trénink jdu silou vůle. Navzdory své žaludeční indispozici zvládám a naplňuji tak před začátkem tábora vytčený cíl- "Přežít se ctí" :-)

Jak jsme s Annie na sobě pracovaly ZDE

Větřkovice " v obrazech" ZDE

CHYSTÁ SE DOVČA

 Tak zase po roce stejný kolotoč balení. Kufry a tašky dají pejskům tušit, že se něco chystá. Bobina nám neopomene naznačit, že má také slíbený pobyt.  Kufr jsem musela odstěhovat do obýváku, protože když byl v ložnici, byla v něm imrvere sbalená. Samozřejmě jej také s vehemencí sobě vlastní hlídala před všemi nepřáteli- Jiráskovsky - "proti všem".

 Tentokrát jedeme ve složení- Elis, já, Nyx, Kess, Ann a Bobinka. Pochopitelně s námi jede i kamera a foťák. Doufejme, že počasí bude milosrdné a my si pobyt náležitě užijeme. Tak se tu mějte a za týden AHOJ!!!!! :-D

Mar   VIDÍM, ALE BLBNU...

      Marné – nikdo nemládneme. Když už nám to nepřipomenou netaktní lidé okolo nás, dá nám to netaktně najevo zdravíčko. Na mysli mám konkrétně smysly. U mě začaly mírně ochabovat, ale jakoby v přímé úměrnosti s bystřícím se smyslem pro nesmysly. Tento je u mě ve stále větší kondici- vyšetření ( že by u MUDr. Chocholouška?) by docela jistě přineslo překvapivě dobré výsledky. Nejdříve jsem se ale rozhodla absolvovat klasické oční  neb ruce občas už málem vytahuji z kloubních jamek, jen abych text dostatečně oddálila a rozšifrovala.

   Sestřičkou v telefonu jsem byla informována o tom, že objednání v době letních prázdnin není nutné. Lidé asi v létě lépe vidí a pomoc očního felčara nevyhledávají. V pohodlnou 9.hodinu, místo mé obvyklé časně ranní, jsem otevřela dveře čekárny. Ze dvou řad židlí na mě zabrejlilo zhruba 12 párů očí za různě tlustými skly. Zamračené pohledy si mě přísně dioptricky přeměřovaly, z očí všem  čišela silná nedůvěra k neobrýlenci. Pozdravila jsem a skromně usedla na židličku nejbližší ke dveřím (vlastně ani nebylo moc z čeho vybírat, protože z počtu všech volných to bylo plných 50%).

    Vzhledem k tomu, že po půlhodině se ze dveří vypotácela teprve první pacientka s rozkapanýma  očima, usoudila jsem,  že zbytek svého téměř  již ztraceného mládí strávím zde – v malé uprděné čekárně oční lékařky. Jak ráda bych byla, kdyby tito lidé někam spěchali a nekonečné čekání vzdali. Mé sympatie rázem získal postarší muž, který nakouknul do čekárny chvíli po mně a místo pozdravu vzkřikl: „ Ježišmarjááá“ , dveře zase rychle zavřel a zmizel v nenávratnu. Bohužel jinak všichni spolučekající byli vytrvalí lidé. Věděli, co chtějí. Nezbylo mi nic jiného než si čas krátit myšlenkami. Ty se tentokrát stočily tematicky na psí oči.

    Napadá mě, jak by asi probíhalo takovéto vyšetření u psa. Převážná většina psů pravděpodobně neodštěká předepsaná písmena na tabuli. Co ale takhle symboly? Obrázky? Podle typu štěknutí by lékař odhadl, zda psisko obrázek rozezná či nikoli. Největším symbolem by mohla být obrovská masitá kost. Štěk plný apetitu- to je jasné- pes rozeznává,  vidí  dobře. O něco menší pak obrázky  naplněné psí misky. Blafnutí  také radostné, ale už ne tak moc. Následuje psí kamarád. Štěk vyzývající ke hře. Menší  vyobrazení  míčku nebo hračky. Že toto pejsek dobře vidí, vyjadřuje jeho nedočkavé radostné ňafání. Nejmenší- obrázek kočky. Pouze jedinci s ostřížím zrakem nenávistným vrčením dokáží, že ani tento titěrný symbol není nad jejich síly. Myšlenky jen bují. Když se dostávám k úvahám typu- jak psovi brejle upevnit na mordu, přichází mladík. Místo pozdravu vyštěkne „ježišmarjááá“ a já začínám uvažovat, zda to není u očního běžný pozdrav. Svým „dobrý den“ jsem možná zněla trochu nepatřičně.

    Vychází sestra. Mladík se domáhá přednostního vstupu do ordinace, neboť spěchá na odpolední směnu. V ruce žmoulá kapesník a tím překrývá jedno- slzící oko. Sestra jej však usazuje strohým :„Musíte počkat!“ Rozhozený mladík s postiženým okem a odpolední směnou usedá na malý stolek u okna. „ To je stůl, pane“, přísně a zároveň zoufale zvolá sestra. Zřejmě v pravou chvíli, neboť stolek pod vahou jeho těla poněkud „rozkročil“ nohy. Chlopek ještě chvíli brblá, ale po několika minutách se otevřou dveře a on je přece jen upřednostněn. My ostatní chápeme a nezlobíme se.

   Když kolem poledne opouštím ordinaci s verdiktem, že můj zrak na tom ještě není tak nejhůř a na brejle mám čas, mírně znejistím, zda na odchodnou se u očního používá běžné „na shledanou“ nebo něco jako „kristovanoho“. Vyřešila jsem to raději klasicky :-D.

                                  Tak nějak by to mohlo vypadat....

NAŠE HRY A DALŠÍ ANNINČINA LUMPÁRNA

   Všichni ze školních let známe oblíbené pohybové hry " Na ovečky" a " Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum!". Coby dítě jsem při " ovečkách" mistrně kličkovala mezi krvelačnými vlky a často jsem zůstávala mezi posledními neulovenými kousky. I "Cukr, káva...." byla má oblíbená. K odříkajícímu hráči jsem se dokázala přiblížit tiše jako myška, ve chvíli jeho otočení jsem zůstala nehybná- jak solný sloup.  Copak by mě však kdy napadlo, že budu jednou hrát tyto hry se svým psem?

 Při pravidelných procházkách se ode mě Ann vzdálí tak na 50 metrů, tam se situuje do role vlka. Přikrčí se, uši nastaví vodorovně do stran a pohledem mě probodává. V jejích očích obrůstám ovčím rounem a řetízek na krku získává podobu zvonce. Rozhlédnu se okolo, zda naše hra nebude mít svědky, a  pokud ne, přistupuji na pravidla. Mírně se předkloním, abych připomínala ovci ještě věrněji :-D. Poté se pomalu blížím k tomu vražednému pohledu kelpiích očí.  Ann je napjatá. Pod kůží se jí rýsují svaly, které se rozrušením chvějí. V té chvíli se napřímím a dám se na útěk. Vmžiku jsem zadržena .Hlasitým štěkotem je Vřesina informována o tom, že uprchlá ovce je už zase v cajku.

   Hru zvanou "Cukr-káva-limonáda" hrajeme o něco kratší dobu. Její počátky se datují do doby počátků našeho agilitění, kdy odložení na startu je jedním z nejdůležitějších prvků celého běhu. Tehdy Annie celkem rychle pochopila  pravidla. Když jsem ji totiž před startem odložila,  jelimanovsky na mě vzhlédla. Když jsem se po pár krocích ohlédla, jelimanovský pohled  mě provázel nadále, jen tělo bylo posunuto o nějaké 2 metry blíže k první laťce. Přísně jsem se na ni podívala. Kelpie se svatozáří nad palicí jakoby nechápala : Paničko, ležím tu, jak přibitá. Ani jsem se nepohnula! " Když nezablafuju, jako že jsem vše viděla a ty, Annie, hybaj zpět, když se otočím a jdu dále, Ann vítězí, neboť pohotově protne skokem pomyslnou osu první skočky. Je prostě na hry talentovaná. A nejen na hry.

   Onehdy má mladší dcera Eva v nezvyklém záchvatu sesterské lásky přislíbila Elišce, že pro její kamarádku upeče k narozeninám dort- Míša řezy. Ty má ostatně ona kamarádka k smrti ráda a Evka je bezvadná kuchařka. Jak slíbila, tak udělala. Od rána kuchyň překrásně voněla, v misce lákal k ochutnání rozšlehaný sladký tvaroh a stůl byl plný nejrůznějších potřeb a ingrediencí. Za hodinu a půl byl dort vykouzlen a vypadal tak lákavě, že se nám všem sbíhaly sliny. Jak se později ukázalo, nejen nám. Hotové dílo si Evka vyfotila a odešla do práce. Sbírala jsem zrovna na zahradě jabka, když Eliška konečně rozlepila své bulvy k dennímu fungování a ráčila přijít ze svého spodního bydlení do kuchyně. Najednou slyším hurónský řev. Eliška rudá vzteky vyběhla na balkón a hystericky zabarveným hlasem celé Vřesině zvěstovala, že ten můj hnusný čokl ( považte, Andulka :-( ) notně ochutnal luxusní dort pro její kamarádku. Přiběhla jsem do kuchyně ve snaze zachránit své kelpince život. To se mi nakonec  povedlo, ale  jen a jen proto, že se podařilo dort jakž takž opravit. Holky ale už aspoň budou vědět, že kuchyňská linka je riziková zóna pro vše k jídlu.

                                     I po Anninčině "přepadení" vypadal skoro stejně :-)

                                        INTENZIVKA S ELIS

  V neděli jsme si byly s Annie opět intenzivně zahopskat . Hlavní drezérkou byla tentokrát Eliška. Horko je  náš úhlavní nepřítel těhto akcí, ale zvládly jsme to nakonec bez újmy na zdraví a docela dobře. Posuďte ZDE

EO u PC

       Do skončení šílenství posledních dní zbývá už jen pár hodin. Vše začalo  už dávno- kvalifikováním Elišky na Evropský pohár do Švédska. Do šílenství lze zahrnout z širšího hlediska všechny ty tréninky se snahou vypilovat zóny či náběhy do slalomu, z užšího hlediska pak období zhruba od minulého pondělka. To začaly samotné přípravy na cestu. Jejich líčení by bylo vděčným ( a věčným :-) ) námětem k povídání. Návštěvníci mých stránek možná vzpomenou  líčení příprav na běžné jednodenní závody. Podobné, umocněné však délkou a důležitostí akce, probíhaly i tentokrát. Zapojena byla celá rodina a vlastně i ti, kteří měli to "štěstí", že se zrovna v našem domě nacházeli. Jako třeba Evčin Kuba, který ještě 5 min. před odjezdem naši závodnici přes net připojišťoval. Realizační tým měl "padla" ve chvíli mávání bílým kapesníčkem směrem k vzdalujícímu se autu. Jen táta v roli taxikáře ještě o několik hodin později.

    O tom, co se dělo s Eliškou a Nyx, nás informovaly SMSky. Ty si to štrádovaly ze severu Evropy k nám  a naopak několikrát denně. V pátek odpoledne jsme pak zahájili  víkendový maratón u PC.

  Snad ještě nikdy jsem nepotřebovala víc, aby PC spolehlivě fachčilo a internet přenášel poslušně vše, co se nabízí. Co však čert nechtěl, už v průběhu minulého týdne začalo připojení zlobit. Jakožto každodenní uživatel internetu očekávám s naprostou samozřejmostí, že po zapnutí čudlíku ke mně začnou neomezeně proudit příslušné informace a přátelé stejného ražení budou "na dosah". Značně nemilá pak bývá každá kolize na síti. Ta se u nás čas od času vyskytne. Před dvěma lety jsme tak v rozhořčení, že net je kaput, volali k zodpovědnosti poskytovatele této služby. Mladý chlapík s brejličkami tehdy prokličkoval smečkou vítajících ho čumáků a po nedlouhém pátrání, v čem tkví příčina, nás zavolal a v ruce vítězoslavně třímal rozžvýkaný drát. Miláčkové se s největší pravděpodobností snažili urvat v souboji s paniččinou zálibou v netu ten větší díl. Na destrukci drátu se podíleli určitě společnými silami, jen staroušci se zuby jak "noty na buben" rozžvýkali  kratší úsek. Tentokrát ovšem dráty nevykazovaly stopy podobného násilí, přesto se výpadky na síti měnily každým dnem z "občasného" na " velmi frekventované". V pátek jsem už nalítávala do pokoje s dráty a připojenými krabičkami i několikrát za hodinu. Stačilo vytáhnout šňůru ze zásuvky a opět zapojit. Za minutu se připojení obnovilo. Představa, že k výpadku dojde při sledování on- line běhu některého z našich reprezentantů, byla více než nemilá. ( Teprve později jsme zjistili- a ocenili- možnost podívat se na daný běh ze záznamu). V pátek odpoledne jsme tedy nažhavili počítač a vyhledali příslušnou stránku. Povedlo se. Jenže k poklidnému sledování to mělo opravdu daleko. Připojení škodolibě kolísalo a měnilo svůj stav z  připojeno na nepřipojeno a polohu našich zadků ze " seď a sleduj" na " běž a rychle opravuj". Dramatickým vyvrcholením byla v sobotu dopoledne z ničeho nic temná obrazovka a vzduch s ozónem spáleniště. Počítač nevydržel ten nápor. Štěstí v neštěstí byl druhý počítač, odložený snad předvídavě pro tyto účely. Jelo se dál.

    Jestliže jsem se domnívala, že u monitoru budu moct spontánně vyjádřit své pocity, hned v sobotu dopoledne jsem byla vyvedena z omylu. Po skvělém běhu naší Renáty Mandové s kookerhondicí jsem propukla v hlasitý jásot. Annie, domnívající se, že jásot patří jí, zareagovala radostným nefalšovaně kelpiím řevem ( kdo zná projevy kelpie, ví, o čem je řeč :-) ). Vražedný tátův pohled a výtky otevřeně hrozící fyzickým odchodem z domu ( probůh, kdo by řešil o víkendu problémy s připojením? )...stolu a lože...mě uzemnily. Celé další sledování bylo z mé strany velmi umírněné.

  Tento víkend měla smůlu má dlouholetá kamarádka Zuzka z Brna. Jako každé prázdniny, i letos, dorazila na prázdninový víkend za účelem babského poplkání a relaxu. Namísto poplkání, relaxu a zajímavého kulturního programu byla usazena před PC a nucena po tři dny sledovat nekonečná kvanta závodníků na parkuru. Takže když v neděli večer odjížděla, nevěděla, co je u nás nového, zato věděla, co je zóna, kolik má slalom tyček a ze které strany se do něj nabíhá.

    V sobotu večer jsme se volně rozptýlili po domě a každý z nás zaujal místo u "své" mašiny. Není nad pohodlí. Navíc jsem potřebovala občas " pochatovat" se stejnými blázny a pochytat cenné informace kdy, kdo poběží, jak se komu dařilo a tak. Průběh sobotního večera pak bude jistě Zuzka dávat k lepšímu svým známým. Ani nevím, zda jsem se o ni postarala ve smyslu dostatek jídla a pití, starost o kvalitu připojení jsem však projevovala vzorně po celý večer ( Promiň, Zuzko :-( ). Večer vygradoval finálovými běhy našich reprezentantů. Eliška maskovaná nově nabarvenou palicí si bohužel na třetí překážce neporozuměla s Nyx a byl z toho disk. Co na tom, že celý další běh byl na oko "lahodný"? Stejnou smůlu měla Terka. Kdo by neznal průběh tratě, ani by si nevšiml, proč byla překrásně běžící Tereza s Nice diskvalifikována. Osudnou třetí překážku místo přeskočení jen tak ladně minula :-(.  Potěšil z našich jen Radek Liška, který v hezkém běhu však přece jen vyrobil jednu chybičku. Den skončil nadějí v lepší zítřky.

 Ty se však nedostavily. V neděli jsme žhavili net od ránních hodin  hned. Družstva našich largů jsme s napětím sledovali. K oslnivému úspěchu chybělo málo. Vždy nějaká maličká- zpropadená- chybička. Ve finále jsme je však neviděli. :-(.

    Víkend jsem si opravdu užila, měla jsem dojem, že ve Švédsku jim organizace pěkně klape a při takovém obrovském množství účastníků to vše zvládli suprovně, ovšem jak to bylo doopravdy, o tom jistě vypoví své naše závodnice :-). V této chvíli jsou na cestě domů. Úmorná pouť by měla skončit snad nočním příjezdem domů. Už se na ně moc těšíme!!!!

                                         Sobotní večer u Panáčů

                Zuzka a agilty                                            Evka fandí ségře

                                                 Fandící mamá

SEBEDESTRUKČNÍ INTENZIVNÍ TRÉNINK U LUCKY

Ani Lucčin parkur o 36ti překážkách nás nedokázal zničit. Přežily jsme a tady mrkněte, jak nám to s Annie běhalo :-)

HORNÍ SUCHÁ....MAMÁ JUCHÁ!!!

    Přiznám se, že tím největším impulsem k tomu, abych se přihlásila na dvojzkoušky do Horní Suché bylo pomocníkování na super závodech Moravia Open. Skvělé výkony zúčastněných ve mně vybudily chtíč vyzkoušet si to taky. S Ivou jsme ještě nikdy v Honí Suché nezávodily, přesto jsme se přihlásily.Veliká, oplocená travnatá plocha, záchod, budova, parkoviště. Co víc si přát? Snad jen trochu toho štěstíčka v bězích. Anninka s hendikepem hárání nebyla jako vždy až tak úplně ve své kůži, panička zase byla vytrémovaná, co to dá. Přesto jsme zvládly obě zkoušky dobře. V té první jsem nezvládla zpomalit Ann v náběhu do slalomu ( ač už v minulých zkouškách toto taky nedala :-( ), shozenou laťku si za vinu nepřikládám.

   Druhý běh byl pěkný. Tak trochu jsem byla nucena improvizovat, ale snad to bylo ke zdaru věci :-). Jsem velice potěšena Anninčinou kázní, soustředěním, nasazením a taky provedením zón. Rezervy vidím ve velkých obloucích, které na tréninku zvládá poměrně dobře, takže se musím zamyslet sama nad sebou, co dělám jinak, než v tréninku.

  Na závěr bych chtěla doporučit úúúúžasné " Iviny pamlsky". Zatímco já drolila v kapse všední piškot, Iva byla na závody dokonale přpravena i co se pamlsků týče. Napekla Corince "Játřinec" a to byste čubrněli, jaký s ním měla u pejsků úspěch. Když jsem se posléze chlubila doma, co Iva pejskům upekla a jak to vyzkouším taky, odpovědí mi byl srdečný smích a pobavené kroucení hlavou. Komentář, že to už snad ani není možné....péct psům buchtu" ponechávám " no comment". My pejskaři hold víme své :-D

A kdyby to někdo chtěl přece jen vyzkoušet, zde je recept :?-)

játra ( jakéhokoliv druhu) - rozemeleme nebo rozšmalcujeme elektrickým mixérem

2-3 vejce

Ovesné či ječné vločky na zahuštění

Smícháme a těsto nalijeme v tenké vrstvě na plech. Upečeme a vychlazené rozkrájíme na malinkaté kousky. Jako pamlsky velmi velmi vhodné.Zeptejte se pejsků....

A jak to vlastně dopadlo?  Místo vypisování....mrkněte ZDE. Vše uvidíte ?:-)

 Máme už dvě výborné!!!!!!! :-)

 BOBINČINA PROMĚNA

   Už dříve jsem se zmínila o tom, že náš táta našel zalíbení v psích stříhacích strojcích a nůžkách. Zprvu odpomáhal od delší srsti jen knírači Bertíkovi, ale později mu tento jeden objekt přestal stačit a tak své kadeřnické služby rozšířil i na obě vořešky. Zejména Bobina se razantním ostříháním proměnila na zbrusu nového psa. 12 let jsme měli doma elegantní psí dámu. Samotářku, která se věkem stávala ještě samotářštější, podivínskou a nespolečenskou. Kadeřnickou úpravou se však změnila. Vypadá jako štěně, je z ní rošťák a neposeda. Z věčně zalezého jezevce je rázem společenský tvor.

   Týdenní pobyt s Eliškou na psím táboře jí přinesl spoustu ňuhňání a obdivu ze strany táborníků. Byla pokládána za štěně welsch-corgiho a této mystifikaci uvěřili dokonce i znalci tohoto plemene. Bobinka ožila a začala chodit místo do šatny na klín všem členům rodiny. Ráno nás vyzývá ke hře, radostně mele chvostem, přívětivě se tváří i na  pejsky. Odpočívá spolu s ostatními v prostoru mimo šatnu, takže tam máme volný přístup. Vychutnáváme si oblékání bez vrčivé zvukové kulisy a bez obavy, že budeme mít brzy v lýtku zakousnuté šatnářčiny zuby.

                                                  Fotka Vaška Závady

   Změna Bobiny je tak dokonalá, že po příjezdu z týdenního tábora na ni reagoval náš dědouš Bert velmi ostražitě. Okamžitě vyloučil zabydlení dalšího psího kolegy výstražným vrčením. Jednoduše nepoznal Bobčinu novou frizúru. Nebo že by byl na vině zákeřný Alzheimer?  A to se přitom znají natolik dobře, že spolu měli svého času i poměr.

   Bobča by teď našla frajera jistě i mezi mladými psími žabci, jaká je "šik" :-). A to už v září bude 11 let, co nás " stopla" na mošnovské cestě.

 Zbývá doufat, že táta v euforii z dokonalé Bobčiny proměny nebude trénovat střih na Nyx, Kesce či Andulce.

A pak jsme tu ještě my tři holky....:-D

PATÁLIE S "VENCLOVSKOU" A CARLOSEM

      13 červencových dní je za námi. Známá časová zákonitost, totiž, že letní dny, byť jsou delší, ubíhají daleko rychleji než ty zimní, se potvrzuje i letos. Přivyklá  časně rannímu vstávání, straším v kuchyni denně sotva se rozbřeskne. Nemohu si stěžovat, že bych se nudila. Zahrádka, přestože  jsem její nehodná macecha, která by mohla být potahována úřady za zanedbávání řádné péče, vydává přehršel plodů. "Celý rok se, macecho, nestaráš, tak si teď aspoň poraď s tím, co vyplodím," myslí si dozajista. A tak kompotuji, marmeláduji, krájím a suším jablka, zamrazuji maliny i rybíz....Zkrátka až se zima zeptá, co jsem dělala v létě, budu moct hrdě otevřít spíž a s potutelným úsměvem hodit hlavou směrem k plným policím zavařenin.

    Psiska si celé dny vychutnávají moji přítomnost doma, neboť mě ani nenapadne plánovat si cokoliv bez nich.  Znovuoprášený dolnolhotový okruh bývá pejskům obohacen o rochnění v loni vytvořené malé vodní nádržce, čímž je motivace několikakilometrové procházky ještě zvýšena. Škoda jen, že pozorné " čumákování" do lesních porostů v naději, že v nich číhá nějaký ten praváček, nepřináší to správné uspokojení. Sucho dělá své, ale optimisticky se upínám k blízké budoucnosti, že by snad, možná, asi, pravděpodobně...ono "čumákování" do porostů nemuselo být  až tak marné.

   První týden prázdnin jsme si zpestřili společným koupáním na hlučínské štěrkovně. Na výlet byly vybrány moje psice - Bára a Annie "Venclovská" ( František Venclovský = pokořitel kanálu La Manche- poznámka autora ).  Obě totiž krásně a hlavně tiše, navíc zcela samostatně, plavou. Lidí, kteří měli ten den úplně stejný nápad jako my, bylo sice hodně, ale vzhledem k rozlehlosti vodní plochy, neměla nádrž vzhled uprděného koupaliště, kde  "plavci" stojí namačkáni ve vodě jako tučňáci bez možnosti protáhnout své rozpálené tělo uvolňujícími plaveckými tempy jinak než za cenu boule, modřiny, namočené palice a jiných příkoří ze strany spoluplavajících.

    Annie vybraným plaveckým stylem brázdila štěrkovnu do velkých vzdáleností. Působila jako vždy  šťastně.  Kousek vedle nás vstupoval do vody chlopek zralého věku se zřejmým cílem otestovat nové "podvodní" vybavení- snad k moři. S obrovskými ploutvemi, jak pravý žabí muž, si to naťápal do vody. Poté nasadil potapěčské brýle a do úst vložil šnorchl. Tyto úkony však naše Venclovská z prostředka rozlehlé vodní plochy nezaregistrovala. Ve chvíli, kdy plavala ke břehu, zaujal ji z vody čouhající šnorchl. Nastražila uši a namířila si to přímo k němu. Marně jsme se jí snažili voláním  naznačit, aby změnila směr. Byla pevně rozhodnuta záhadně trčící předmět prozkoumat stůj co stůj. Nic netušící chlopek bezstarostně zkoumal kamenito bahnité dno. Dýchací trubice čněla hrdě nad hladinou a magicky Annie přitahovala. Místo, aby zamířila k rázně povelující paničce, zrychlila tempo s cílem už už se dozvědět, co se to v té vodě vlastně hýbe. Neodvažovala jsem se domýšlet, zda Annie šnorchl popadne do huby nebo jej packou potopí, každopádně  se to neobejde bez chlopkova mírného šoku. Když byla Ann od chlopka na dobrých 20 metrů, ten, jak by to tušil, vynořil se z vody. Poněkud překvapeně zabrejlil na blížícího se živočicha, ten zase na chlopka, a pak už plaval každý svou cestou. Ostuda byla zažehnána.

     Druhý prázdninový týden začal zvesela. K  sousedovi Karlovi a jeho ženě Hance jako každoročně zavítala návštěva z Německa. Jejich "španělský horský pes" Carlos - obluda rozměru menšího vlkodava - začal od prvního dne provokativně naši smečku prudit. Přesune vždy své sloní tělo dvěma pomalými kroky k plotu a německy hlubokým barytonem štěkne cosi o českých blbečcích hloupě čumějících za plotem. To je ovšem něco na naše rafany. Zatímco nedoslýchavý Bert jen formálně blafne něco jako "polib mi šos, drzý germáne" a Barča s Kess mu rozhořčeně vynadají do přerostlých kreténů, Andula dostane nefalšovaný hysterický záchvat. Z hrdla se jí derou pazvuky o síle mnoha decibelů a znějí neidentifikovaně něco mezi řevem rozzuřeného jaguára a troubením slona v říji ( či jak se tomu u slonů říká). Kdesi jsem četla, že kvalitně vyšlechtěná kelpie má mít hodně výrazný hlas, což je zřejmě cenná devíza tohoto plemene při nahánění ovcí. Andulka sice o ovce nejeví pražádný zájem, hlasově však patří jistě mezi nejkvalitnější jedince své rasy. " Pusťte mě na toho hajzla. Udělám z něho fašírku, rozsápu a roztrhám ho na malé kousíčky.....!!!!!"  Tak nějak vyhrožuje Carlosovi, který se už jen tváří, jak by se ho to netýkalo. Pod fousy se usmívá, jak pěkně rozvířil místní stojaté vody vřesinského klidu.  V těchto dnech musím nesčetněkrát absolvovat schody na zahradu, abych "diskutéry" uklidnila, přičemž bych si nejraději přidala svoji dávku nadávek drzému psisku. Jelikož ale absolutně neschopně nadávám, zmohla bych se jen na suché: " Ty darebáku, co provokuješ, blbečku? ", což by v porovnání s kvalitními urážkami mé zdatně spílající smečky znělo víceméně směšně. Vzrůšo s Carlosem bude probíhat ještě celý příští týden. Až se návštěva z Německa  vykvartýruje, začnou nám konečně poklidné prázdninové dny.

  MORAVIA OPEN UŽ POTŘETÍ

     Začátek prázdnin patřil už třetí rok za sebou skvělé psí akci, závodům s názvem Moravia Open. Eliška jela závodit, obě pak pomáhat organozátorům. U balení  dilema- jaké počasí nás překvapí letos? První ročník nás řádně vysaunoval, druhý naopak poučil, že ne každý začátek července je stejný. 3 dny jsme bojovaly s přívaly deště a v batozích dolovaly nějaký ten svršek navíc. Letos jsme, poučeny, byly připraveny na obě varianty - a teď se, počasí, ukaž. Krom zavazadel byla do auta přibalena také polovina psí smečky ve složení: Nyx, Annie a Bobinka. Ta, postižena opětovnou tátovou stříhací mánií, byla objektem obdivu i pobavení.

                            Úžasná fotka Vaška Závady

   Závody začaly v pátek zkouškami. Už v jejich průběhu se ukázalo, že konkurence bude obrovská a rozhodně bude na co koukat. Eliška s Nyx zaběhly krásně a skončily na pěkném 12. místě, kdy jednotlivá umístění byla od sebe v řádech setin vteřin. Tím však jejich šťastná hvězda na následující dva dny uhasla. V sobotu ani v neděli se nedařilo, ale tak to prostě je. Ne vždy je posvícení.

    Sobotní malé i velké finále mělo výbornou atmosféru a týmy předvedly skvělou podívanou. Přesto, že organizačně vše " odsejpalo", do pelechů jsme se dostaly až na přelomu soboty a neděle. A v neděli ráno pokračování. Horko napomáhalo únavě, výkony- hlavně psíků- jí byly poznamenané. Není divu, že řada týmů k svému poslednímu běhu už nenastoupila.

  V 16 hod. byl závod slavnostním vyhlášením výsledků ukončen. Mnozí se už teď těší na další ročník.

Webovky akce ZDE

INTENZIVKA V NELIDSKÝCH PODMÍNKÁCH
Kdysi jsem v televizi zhlédla zajímavý přírodovědecký dokument o štírech. Aby vědci prezentovali jedinečnost tohoto živočicha co do odolnosti, hodili nebohého členovce na rozpálenou plotnu. Kupodivu nebožák pochodoval vcelku nevzrušeně sem a tam, aniž by se z něj stal škvarek. Vzápětí byl štír vstrčen do mražáku. Když byl po několika hodinách vytažen, sice pomalu, ale přesvědčivě začal dávat najevo, že je prostě „nezničitelný“. Fascinovaně jsem hleděla na tu hříčku přírody. Film mi uvízl v paměti a po mnoha letech se mi opět v neděli vybavil.
Rtuť teploměru ten den šplhala ke čtyřicítce. Kdo měl jen trochu rozumu, trávil to pekelné vedro u vody nebo se aspoň zavřel doma a zabedněním oken zamezil přístupu parna do bytu. Někteří jedinci jsme však měli i jiný plán. Zamířili jsme k celodennímu intenzivnímu agilitění na cvičák. A tak hrstka bláznů ( opravdu to v tomto případě ani nelze jinak nazvat) strávila den v aktivním pohybu. (Odsud asociace štíra na plotně….)
Psi statečně snášeli náš uhozený nápad. Evidentně v nich bije srdce odhodlaného agiliťáka. Kdyby nebilo, asi by se na nás psiska dávno „vyprdla“ a šla do stávky.
Kolem 15 hod. jsme mohli s potěšením konstatovat dokončení intenzivky bez ztrát na životech. Doufejme, že přežije i trávník, prosolený snad hektolitry našeho „ krvavého“ potu.
Nemohla jsem nevzpomenout na zimu. Tehdy zmiňovaná rtuť teploměru klesala hluboko- místy až 25 stupínků- pod nulu. Kosa, že bys plivancem vystřelil oko. Ti „ s rozumem“ zabalení v dece před televizí usrkávali horký svařák, my „ méně rozumní“ jsme celý den v koňské hale běhali parkury už jen v sebeobraně před potupným umrznutím. (Zde druhá asociace se štírem v mražáku.)
Jak vidno, agiliťák je tak trochu štír v lidské podobě. Funguje „ na plotně“ i „ v mražáku“. A proč? No přece pro ten nenahraditelný pocit sebeuspokojení, když se povede dobře zaběhnout.
Přes to děsné vedro jsme všichni zúčastnění měli po celou dobu skvělou náladu. Ivině skupině se zalíbilo stavění stanů a jiných přístřešků, takže nás ostatní ohromily holky nejen stanem, který už postavily v rekordním čase, ale také mega deštníkem- slunečníkem, který v konečné podobě získal podobu satelitní meteostanice. Už teď jsem strašně zvědavá, s čím přijdou příště . Také rozstřikovač studené osvěžující vody přinesl příjemné zpestření. K postřiku jsme ochotně nastupovali jeden po druhém. Sice to příliš nepomohlo, ale i to chvilkové osvěžení bylo „eňo ňuňo“
Eliška nás vůbec nešetřila. Postavila náročný parkur závodníkům, jednodušší trasy zadala štěníkům. Závěr patřil mistrovským závodům. Tuneliádě. V té byla nejrychlejší Iva s Cory, proto získala zaslouženě drobnou odměnu za 1. místo. Šikovnost ale prokázali všichni pejsci spolu s funějícími páníčky. Jednoznačně se“ intenzivka v nelidských podmínkách“ vyvedla a my se můžeme jen těšit na další :-D.

Jak běhala Anninka :-) VIDEO ZDE

MALÁ ZPRÁVIČKA VELIKÉHO VÝZNAMU

Eliška se po absolvování třetích kvalifikačních závodů  s Nyx nominovala k závodům na MS v pozici  náhradníka do družstev.  Rovněž se kvalifikovala na EO.  Přejeme holkám hodně a hodně štěstí !!!!!!! Kessátko zůstane doma po obrovské smůle s dvakrát přetrženou achillovkou. My ale víme, že kdyby byla zdravotně vpořádku, docela určitě by jela taky ! :-)

 ABSURDISTÁN...

     Léto nám  napálilo hned ve svém zárodku vedra jaksepatří. Běhá se o poznání hůře- nám i psům. Jsme si naštěstí vědomi, že tvrdé podmínkly na tréninku nás zocelí, takže ani nebrbláme..vlastně  nějak extra ani nemůžeme....

      Trénujeme vcelku pravidelně na malém, travnatém a oploceném plácku uprostřed frekventovaného místa silnic, křižovatek, v blízkosti panelákového sídliště. Svou zájmovou činností nepůsobíme okolí fyzická ani psychická traumata obzvlášť zvýšenou hlučností- nepřetržitým mnohadecibelovým randálem. O svůj plácek se vzorně staráme. Pravda- nejdůležitější potřebou každého agiliťáka je jeho pes ( jeden a více). Ten je, jak známo, živý tvor a tak se i projevuje. Běhá, skáče, žere...i to druhé....a taky se projevuje hlasově. Štěká. Protože má radost, protože chce běhat a nemůže, protože komunikuje s psími kolegy, když se mu něco nelíbí. Je to jeho přirozený projev. A právě ten se stal "trnem v uchu" jednomu důchodci žijícímu v jednom z přilehlých paneláků. Po loňských klubových závodech si čiperný penzista řekl, že se cítí nevytížen a nedoceněn snad až příliš dlouho a s přesvědčením, že je to třeba napravit, začal jednat. Nelitoval námahy a času (jsem přesvědčena, ža naopak byl rád, když čas mohl takto "smysluplně" využít) a s důmyslně sestavenou peticí ( Peticí za odstranění, odsun, fyzickou likvidaci, zastřelení ...rušivých elementů) se jal přesvědčovat sousedy o svém spravedlivém boji. Překvapivě nějaké ty podpisy splašil. To mu umožnilo vznést na úřadě důrazný protest proti naší hlučné činnosti. Je neuvěřitelné, kam až může lidská netolerance, zášť a  zloba dojít. Kam se poděl zdravý selský rozum ? Kde se vzaly nesmyslné hygienické normy, podle nichž "vadí" už i hlasitější dialog dvou rozprávějících osob. Absurdistán, jak vyšitý....!!!!

     Díky této kuriózní situaci, kdy musíme být nepřetržitě ve střehu, aby naši psí kámoši neblafli, zažíváme komické chvíle. Za každý hlasový projev pejska je jeho páníček pantomimicky napomínán a peskován ostatními - už to je skutečně pohled pro bohy ( proboha!!!!). Páník musí okamžitě  vyvinout to největší úsilí k ztišení psího spratka. Metody jsou různé. Od dobrého slova, přes pamlsek, aportek až k pohlavku "rozežranci". Napomínání provinilce probíhá zásadně polohlasně s šeptavým zabarvením ( co kdyby zrovna probíhalo měření hluku a díky nadměrně hlučnému projevu by byl zavřen cvičák všem....:-().A tak to jde po celé 2 hodiny. Vehementně ztišujeme "štěkadla" až z toho zapomínáme trasy parkurů, pácháme školácké chyby ve vedení psa a za to jsme zdrbáváni nasupeným instruktorem. Co na tom, že kolem vesele drandí "tramy" a "trainy", co na tom, že tu jezdí nepřetržitě auta a na hřišti u paneláku si hrají své rušné hry děti? Zakázat hromanou dopravu či nedejbože dětské hry u paneláku, aby si penzista mohl zdřímnout po obědě, to by byl nepoměrně tvrdší oříšek. Proto se orientuje na nás- partu nadšenců, co se po svém každodenním zaměstnání nevyvalí do křesla před televizi, ale věnují se svému psu.

   Bojujeme a bojovat budeme. Proti lidské hlouposti však někdy zbraně chybí. Ještě, že věřím na ty boží mlýny...:-)

IOV neboli INVALIDNÍ ODNOŽ VOSY

     Nejsem úzkostně pověrčivá. Pátek 13. ani černá kočka, zkřížící mi cestu, nejsou důvodem ke znepokojení. Z domu vykračuji nohou, která je právě na řadě. Možná jen při zahlédnutí kominíka, toho kluka umouněného, automaticky šmátrám po knoflíku. Moje matka se rozhodně pověrčivosti zříci nemůže. V době mého studia totiž každou zkoušku doprovázelo otevírání všech skříní a šuplíků. To prý aby se mi v pravou chvíli "otevřela" hlava nabiflovaná  potřebnými vědomostmi. Jelikož tehdy ještě chodila do práce, kolegové si možná ťukali na čelo. Ona však vytrvala a kdo ví, zda za svá úspěšně zvládnutá studia nevděčím z velké části jí a jejím šuplíkům.  S mými státnicemi skončila i šuplíkovo-skříňová produkce.  "Otvírací doba" jí začala až opět se studiem mých dvou dcer.

   Pověrčivost znamená věřit v následek fatálního rázu po nějakém banálním úkonu. Tak třeba....rozbité zrcátko...7 let neštěstí. Prosím  vás, komu se někdy nepodařilo, ať chtíc (bože můj...já zas dneska ale vypadám - bác ho!) nebo nechtíc, tu nezbytnou ranní potřebu rozkřápnout? Přišla snad vzápětí na vás bída,svrab, mor či cholera? Proplakaly snad nevěsty  celý svůj manželský život jen proto, že  se ve svůj slavný den ozdobily perlovým náhrdelníkem?

   Pověry nás provázejí celým životem. Opět vzpomenu matku a její tři křížky nožem na ještě nenačatý bochník chleba..snad aby jej byl vždy dostatek. V době kráječů se však tato -spíš asi zvyklost než pověra v pravém slova smyslu dodržovala dost špatně, proto skončila. Matka má přesto dodnes chleba dostatek. Jediná pověra, kterou dodržuji já, je ta se střepy a štěstím. Možná si své štěstí shromažďuji ve dvou velkých skleněných dózách, kam  důsledně ukládám vždy jeden střep z nešťasně rozbitého kousku hrníčku, sklenice, talíře a všeho rozbitného. Jelikož tak činím už od doby, co jsem začala vést svou domácnost, což je přes 20 let, najdou se zde vzácné kousky např. servisu po babičce, broušené skleničky coby svatebního daru a dávno zapomenuté kousky talířů či hrnků. Při každém obohacování sbírky své poklady očima přelétnu a pokaždé se mi vybaví nějaká ta vzpomínka.

                                                   ŠTĚSTÍ ?????

   Poslední dobou jsem ale i já začala hledat příčinnou souvislost. Jde o naši cvičákovou skupinu. U Elišky nás cvičí 8. Od února jsou však naše řady postupně "decimovány" zdravotními komplikacemi. Štafetu jsem zahájila v únoru svou krční páteří ( zřejmě podceněním chladu při tréninku v koňské hale). V březnu se přidala Kája. Ta si pro změnu "vybrala" bederní část páteře. Aby toho nebylo málo, při jednom halovém tréninku si "vyhodila" koleno Gabka (léčí ho dosud) a vrcholem byl včerejší mail paní kolegyně hlásící komplikovanou zlomeninu zápěstí. Solidární zůstala i Kesska, která si, asi z kolegiality k lidské části skupiny, urvala achillovku, a to hned dvakrát za sebou. Náhoda nebo snad nějaký spojovací prvek? Nějaký "klíč", podle něhož dochází k likvidaci členů Eliščiny grupy ? Kdo následuje? A co si zase vymyslí, když hřbet, noha i ruka tu už byly? Nebylo by od věci založit IOV neboli Invalidní odnož Vosy. Činnost této odnože by plně korespondovala s činností běžné- neinvalidní- skupiny, snad jen chystání překážek by zajišťovalo speciální komando, neboť koho nedorazí trénink, toho jistojistě dorazí těžkotonážní pytle s pískem, Áčko nebo třeba zátěže na houpačku. :-)

 Tak snad je už decimování naší grupy vyčerpáno, snad se blýskne na lepší časy. Obyčejnou smůlu nebudeme svalovat na fatální předurčení. Vždyť jsem přece řekla, že na ně nevěřím.

Léto budiž pochváleno a potok ještě více

 Jak se psíci rochnili ZDE