"KAUFLANĎÁKEM" JAK SE PATŘÍ

   Prázdná lednice a volný den byly těmi faktory, které mě na Zelený čtvrtek vyhnaly z pelechu už ráno před šestou. Místo na pracoviště jsem si autem vyjela na nákup do Kauflandu v bláhové domněnce, že v tuto časnou hodinu budu korzovat s nákupním vozíkem mezi regály sama. Myšlenkový pochod to zřejmě nebyl tak špatný, když se jím řídilo ještě asi tak půl Ostravy.

                Už z dálky vidím dav stepujících nedočkavců lačnících po naplnění svých obrovských nákupních tašek. Červíček pochybnosti zahlodal. Dilema - "vejít či nevejít" je brzy vyřešeno statečným odpojením vozíku z vozíkového depa a spořádaným zařazením "do stáda". Jede se čtyřproudovou obchodní "komunikací". Velký provoz nese svá rizika, což brzy poznávám několikrát přejetou nohou, šťouchancem vozíkem do hýždí nebo střetem s překážkou třeba v podobě nešikovně stojící reklamní tabule. Kupodivu není z davu cítit nervozita. Za drobné karamboly znějí omluvy, objevují se omluvná gesta a úsměvy. Tímto chováním jsem příjemně překvapena a celou situaci docela zvládám (zatím). Problém nastává ve chvíli, kdy chci vrátit prázdné láhve, avšak není v mých silách vymotat se z proudící řady. Láhve tedy ponechávám v tašce. Vrátím je cestou zpátky. Už jsem téměř v nákupní zóně, proto šmátrám po kapsách, abych vylovila sáhodlouhý, pečlivě vypracovaný seznam všeho nezbytného. Ten si však hoví v předsíni na komodě, kde jsem jej, hlava děravá, zanechala. Jsem tedy nucena lovit z paměti.

       Množství nakupujících v oddělení ovoce a zeleniny mě přesvědčuje, že zde jsem rozhodně nic nechtěla. Jedu dále a plním košík dalším tovarem. Pomalý posuv vpřed mi umožňuje sledovat organizované partnerské dvojice, mnohdy i celé rodinné klany. Zatímco řidič vozíku si klestí cestu davem, další člen "nákupního týmu" vybírá uzeniny, třetí vzápětí do společného košíku přidává toaletní papír ve skvělé akci. Nepokrytě závidím, protože musím všude s  prostorově objemným vozíkem, který má navíc bloklé kolečko, vmanévrovat sama. Bez zapomenutého lístečku trochu tápu a tak se často cpu i tam, kam bych se s chytrým lístečkem ani nenamáhala. Když si náhodou vzpomenu, že jsem přejela odbočku, kde jsem měla pobrat cosi důležitého, mávnu rukou a přesvědčuji sama sebe, že tohle přece zase tak nutně nepotřebujeme. Trpím. Už odmalička mám odpor k nakupování v nákupních centrech. Když jsou však ještě nedej bože přecpaná, projevují se u mne "předmdlobové"stavy. Začne mi hučet v uších, polévá mě studený pot, točí se mi hlava a zvuky kolem mne znějí jakoby z dálky. Splývají v slábnoucí zvukovou "kaňku" a jedině rychlé opuštění přelidněného prostoru zachrání mne před bezvědomím :-D. Naštěstí se už blížím k pokladní zóně. "Cílová rovinka" ukazuje se však záhy v nedohlednu. Úzkou uličkou vine se dlouhatánský had poslušně čekajících zákazníků. Každý před sebou tlačí většinou maximálně naplněný košík. Dle naložených zásob to vypadá, že všichni očekávají snad konec světa.  Rodinné klany chytře staví své zástupce do několika různých řad a podle rychlosti obsluhy u jednotlivých kas se pak těsně před pokladnou "slétají" v jeden nakupující chumel. Opět přísně organizovaně plní každý z nich svou funkci. Jeden rozděluje na pás nakoupené zboží, druhý je úhledně uskládává, aby se šetřil prostor, třetí odebírá zaplacené zboží a třídí je do připravených sáčků a tašek, čtvrtý manipuluje s peněženkou či platební kartou a cvakne příslušnou závratnou částku paní pokladní. 

     Posunuji se tempem zhruba 5 odbavených lidí za hodinu. Pohrávám si s myšlenkou zanechat košík svému osudu, nenápadně se zachránit útěkem a prožít následné svátky o chlebu a vodě. Nakonec přetrpím řadu až do konce. Odbavena tlačím nákup cílovou rovinkou k východu. Jakožto součást proudícího davu se z něj opětovně nedokážu vymanit a tak vezu několik prázdných láhví domů, abych je odevzdala někdy příště. Raduju se, že mám tento šílený zážitek za sebou, ale hořce lituji ztracených dvou hodin, které jsem mohla ve svém volném dni využít rozhodně jinak. Budiž mi tento nezapomenutelný zážitek ponaučením pro příště :-).