CHŘIPKOVÝ KNOKAUT

        Každoročně se mi daří vykličkovat z chřipkového období se ctí a bez újmy na zdraví. Hrdě na sebe večer co večer liju proudy ledové vody, cpu se hlívou ústřičnou a utužuji své tělo sportem. Letos ovšem ani všechna tato opatření nestačila na obranu proti zdatným dětským bacilům mých prvňáků. Nové, prvňácké děti, nové bacily a... zbrusu nová chřipka je na světě. Začalo to vlastně úplně nenápadně. V lednu dětí v lavicích ubývalo...ubývalo a nakonec se dostal bacil až za katedru. V pátek jsem ještě s rodinou bujaře oslavovala nastupující dva dny sladkého víkendu, v sobotu jsem už vstávala jako "nalomený anděl" s bolavou palicí a nepřiměřeně horkým tělem. Na kůži jsem pocítila všechny ty imaginární "spršky", které jsem přes týden nakoupila z živelných kýchanců mých prvňáků a bylo mi nadmíru jasné, že tentokrát z probíhající chřipkové epidemie tak lehce nevyjdu.

           
         Zaujala jsem léčebnou pozici v peřinách, Annie jako můj věrný strážce si ustlala vedle mne. Měla ale smůlu. Neskýtala jsem pražádný podnět k zábavě. Usnula jsem a s přestávkami prospala celý den. V plackovitém stavu jsem proležela krásné víkendové chvíle a doufala, že tu chřipkovou mrchu ze sebe vypotím. Nestalo se. V pondělí jsem pak místo do práce zamířila do čekárny svého obvodního lékaře. Psi doma mačkali pomyslné palce na svých tlapkách, aby mne pan doktor nechal doma, protože i nepoužitelná panička doma je lepší než použitelná v práci. Mačkali dobře. Na lednici přibyl nemocenský lístek se žlutým pruhem a do postele panička s teplotou. Kuchyň se proměnila ve vývařovnu čaje, jehož produkovala hektolitry. Agresívní chřipkový bacil ovládl brzy i tátu a náš domov se změnil v lazaret. Z jeho útrob se krom běžného štěkání ozývalo nepřetržité kýchání, kašlání a smrkání. 
        Táta s Michalem stonal v obýváku, já s Annie v ložnici. Cherry rozhodla se izolovat od nemocných a zabydlela se v dalším pokoji na samotce. Jestliže si psiska představovala, že budeme místo práce doma tajtrlíkovat kolem nich, šeredně se zmýlila. Panička vypadala, že prospí zbylé dvě třetiny zimy a z postele vyleze teprve až vyraší první petrklíče, páníček měl oproti paničce pro pejsky jen jedinou výhodu - pravidelně otevíral balkónové dveře a vypouštěl smečku k venčení. Když se mi po několika dnech udělalo aspoň trochu lépe, zavedla jsem pro pejsky "cepovací" čtvrthodinky. V jejich rámci jsem procvičovala s každým zvlášť různé cviky, případně je učila nové. Cvičící šťastlivec si užíval svou zábavnou patnáctiminutovku za tklivého "zpěvu" dvou psisek "v čekárně" za dveřmi. 

  
        Nejoblíbenější stala se pestrá umělohmotná koule s otvorem pro vypadávání dobrůtek. Pro Michala to byla naprostá novinka. Brzy jí přišel na kloub a líbila se mu natolik, že se snažil proces dávkování dobrotek několikrát urychlit uchopením koule do své velké tlamy a odnesením do pelechu k bližšímu prozkoumání. Brzy si ale vypracoval svůj osobitý styl. 

                    
        Když vzpomenu na první Michalovy dny u nás, kdy hrál slušňáka, cudně odmítal nabízené pamlsky a způsobně uléhal s poloprázdným žaludkem na přidělené místo u krbu, musím konstatovat, že za dva měsíce u nás došlo u něj k procesu proměny. Proměny dokonalé :-).
Nejen, že se zabydlel v naší bezprostřední blízkosti a díky němu a dalšími třemi psími obludami není v kuchyni k hnutí, nepohrdne už žádným žvancem. Objevuje stálenové a nové chuti, vděčně vymlaskne misku granulí či rýži s masem, smlsne si na kousku salámu a nepohrdne piškotem nebo perníčkem z Vánoc :-). Pochopením systému odměňování stal se ze psa nepolíbeného výchovou snaživý psí Hujer, kterého při jeho horlivosti musím někdy přísně usměrnit: " Hujer, meteleskum bleskum!" 
    Když u ranního piškotu všichni psi sedí a upínají zraky na piškoty v mé ruce, Michal přidává otočky, aby ukázal, že to nechce jen tak zadarmo. Otočky jsou sice roztomilé, ale v prostoru 1 X 1m znamenají bodyček všem ostatním zájemcům o piškot. Annie se jen zlostně poposune a raději nespustí kulatou mlsku z očí. Halama se točí a nato cpe svou laskavou palici ke sladkému zdroji, za což musí být napomenut. Tak mi ještě aspoň nabídne pac. 
       K nemilé proměně došlo zákonitě zapojením do smečky. Dosud disciplinované zvíře se na vycházku připravovalo klidným oblékáním do postroje a ukázněným přesunem na zahradu. Stačilo jedno "vystoupení" Annie a Cherry a Michal už nechce jinak, než přerazit se letem z 10. schodu balkónu, okružním štěkacím výběhem kolem plotu a netrpělivým přešlapováním u zadní branky. K dvěma bláznivkám tak přibyl Moichal a zvýšil tím kalibr osobitého odchodu naší famílie na vycházku.  Rozhodne-li se Evka, že půjde s námi, máme celou cestu postaráno o hlasitý doprovod z držtičky princezničky Čachtičny. 
       Ale to jsem trochu odbočila. Stonáme a smečka si užívá nekonečného polehávání v naší blízkosti, hlazení a drbání. s nadějí, že to snad nikdy neskončí. A chřipka skutečně vzdoruje. Když po týdenní pracovní absenci dostávám ještě týden nemocenské navrch, smečka si opravdu lebedí. Annie se dokonce naučila novou vychytávku. 
       Naše hluchá babina Bobina při nepřetržité směně v šatně mnohdy neslyší, že se páníčci odkudsi vrátili. Zazdí vítání a piškotem jsou tedy počastována jen velká psiska. Bobča dostává místo piškotů kousky uzeniny, aby si i ona přišla polobezzubou tlamou na své.  Když Annie vidí, že Bobina náš příchod zaspala, přátelsky (a hlavně vyčůraně) jde bábrli jemně na tuto okolnost upozornit. Vítězoslavně ji pak doprovází do kuchyně, pochopitelně hlavně proto, aby i ona urvala nějakou tu uzeninovou odměnu za tuto zásluhu. Annie nás ani po letech nepřestává překvapovat, jak dokáže být rafinovaná.
        Čaj se mi lije už skoro z uší, s Paralenem a Ollynthem si tykám, teploměr teprve nedávno dostal pro toto chřipkové období padla. Ještě několik dní klidu a pak zase s novým elánem do práce a všech psích aktivit! A že jich není a nebude málo :-D!