Modelkou na stará kolena

    Ještě jsem ani nestihla napsat o prvním a už je tady druhé...a dokonce za mnou. Řeč je o focení v nesporně zajímavém projektu ve prospěch pejsků. Samotný název "NAZÍ JSME KRÁSNÍ A PRAVDIVÍ" evokuje nemálo kontraverzních představ a vyvolává ještě více kontraverzních názorů, ale jelikož se za maličko kontraverzní osobu také pokládám, šla jsem do toho "po hlavě". Vždyť nechat se vyblejsknout, jak mě Pán Bůh stvořil, je to nejmenší, co bych pro ty nešťastné opuštěné němé tváře mohla udělat. V té chvíli jsem vůbec nepřemýšlela o reakci okolí, mozek se mi zalil tou dobrou myšlenkou a já se přihlásila na nejbližší možný termín focení. V celém projektu jsem znala vzdáleně jen jeho hlavní organizátorku. Teprve později jsem zjistila, že zde vstoupila i jedna má bývalá žákyně. Nesmírně mě to potěšilo a tak trochu ješitně jsem si přisuzovala jistý díl svého vlivu. 

     Jednu říjnovou sobotu jsem tedy zamířila s úplně neznámými lidičkami do útulku v Dětmarovicích. Ve volném triku, bez spodního prádla...to aby nebyly na těle žádné otlaky a modelka doplňovala psa naprosto dokonalá ve všech detailech. S ostatními potenciálními modelkami jsme spontánně našli společnou řeč a připadalo mi, že se známe snad odjakživa. Dětmarovický útulek jsem navštívila před několika lety, když jsme zde s Eliškou a fotografem Vaškem fotili psiska na portrétní fotografie určené k dražbě s výtěžkem pro samotný útulek. Jak překvapivé - žel v negativním slova smyslu - že jsem v jedné z klecí našla i pejska, který zde "bydlel" už tehdy (tři roky, možná i déle :-( ).

      Výběr pejska na focení byl pro mne jedním velkým oříškem. Zvolit omšelého starouška a dát mu šanci prožít "důchod" plný lásky? Nebo aktivního mlaďocha, aby ten dostal svou příležitost na láskyplnou výchovu a pestrý psí život ? Zvolit drobnou "blešku" nebo "vlkodlaka" obřích rozměrů? Po dlouhých úvahách nakonec volím velkého černého mlaďocha. Přes mříže klece mu cpu piškoty a šeptám mu do ucha sen o krásném životě s hodným páníčkem po boku. Psisko je veselé. Nemá jméno, jen číslo. 1214. I ty můj milý 1214, toto se snad už brzy změní. Dostávám hafana na seznamovací procházku a zjišťuji, že 1214  je vskutku pěkné "číslo" :-). Je očividně nadšen, že se dostává z klece. Mě chápe jako přívěšek na konci vodítka. Procházka mu dává křídla. Zajímá ho vše krom mne. Když se ale pochlubím obsahem kapes s pestrým výběrem pamlsků, rozhoduje se vzít mě přece jen alespoň trochu na milost. Ale holka, něco za něco! Dej sem piškot a já ti za to neutrhnu ruku až si půjdu ňufnout támhle ten patník u křoví. 

     Půl hodiny se s 1214 sžíváme. Už po deseti minutách je mi jasné, že s pejskem se dá krásně pracovat. Je energický, bystrý a zřejmě ještě bez šrámů na psí duši. Zjišťuje, že hrát si se mnou je prima a tak běháme po louce a připravujeme si souznění na následné focení. Konečně přicházíme na řadu. Svlékám všechny svršky, navlékám vypůjčený župan a odevzdávám se do spárů profesionální vizážistky. Ta vidí, že veškeré zásahy do mé image jsou víceméně marné a že mi už nic nepomůže, takže jen mírně natupíruje mé prořídlé háro a mohu vyrazit do terénu. 

      Fotograf s organizátorkou Silvou mě navigují prostřednictvím mobilního telefonu do míst zvoleného přírodního ateliéru. Musím jít kolem silnice, čímž dochází k setkání mé županové postavy s právě projíždějícím řidičem náklaďáku. Tomu málem vypadnou oči z důlků, když  vidí, kterak v říjnu štráduje po krajnici jakási bláznivá děva (či spíše baba :-) ) zahalena do bílého županu, doprovázena velkým černým zvířetem. Těžko usuzovat na jeho aktuální dojmy. Přelud? Blázen? Bílá paní?

       Mým fotoateliérem je malé psí cvičiště (také u cesty) s několika překážkami. Silva ví o mém agi koníčku a tak mě lifruje v Evině rouše s psíkem rovnou na překážky. " To bude super foto, jak spolu cvičíte agility,"mne si Silva ruce. Lidičky, trénovat se psem, výcvikem naprosto nepolíbeným, bez ohozu na konci října zóny na kladině, to je vskutku jako ve snu. Jsem upřímně ráda, když mě další režisérský záměr usazuje pod dřevěné ÁČKO s nádechem patiny. Alespoň sedím. Přesto je pes neustále jako klubko hadů. Nevydrží v klidu ani vteřinu. Ani bych nepomyslela, jak náročné bude nechat vzniknout použitelné fotografie. Motivovat psa, přikrývat si vše, co na fotce nesmí být vidět, a ještě k tomu se netvářit jako ťulpas, nýbrž vyzařovat všeobjímající souznění, to je doslova nesplnitelný  úkol. Ale výzvy jsou tady proto, aby se zdolávaly, proto i my nakonec zakončujeme naše focení s úspěšnou fotkou v přístroji. 

     Zkrátím to. Projekt splnil jistá má očekávání a i když nebyl bez chyb a chybiček, při prvním počinu tohoto druhu nad nimi lze zamhouřit oko. Slavnostní vernisáž byla příjemným setkáním lidiček, kterým není osud opuštěných psů lhostejný a v tomto duchu se  nesl i celý večer. Vznikly obrázky, vznikly kalendáře, vydělaly se finanční prostředky a....můj 1214, jako i velká část focených psů, našel svého nového pána. Co víc si přát? V těchto dnech se rodí projekt číslo dvě a já jsem hrdá, že se na něm mohu také znovu podílet. Ale o tom zase někdy...:-)