PONĚKUD NETRADIČNÍ PRÁZDNINY

     Letošní prázdniny jsem se rozhodla po mnoha letech trávit jinak než sledem intenzivních agi tréninků a nepřetržitou sérií letních závodů.  Nepochopitelně jsem pocítila potřebu trochu zvolnit, potřebu vnímat psy  nejen jako závodníky, ale dopřát jim, a také sobě, klidu hlavně v procházkách a  u vody. To ale neznamená, že bychom nebyli aktivní jen... smečka mi v agility poněkud "zvlčila". Využila si svůj "vegáč" plnými doušky, co bude na blížících se Naura závodech, to je pranic netrápí. Místo k zkráceným obloukům a sbíhaným zónám utíkala jsem  však v myšlenkách spíše k blížící se realitě připravovaných vdavek naší starší dcery Elišky.  Při každodenním bloumání místními hvozdy jsem v palici  sestavovala svatební scénář, představovala si ty šťastně dojemné chvíle matky, jejíž dcera vstupuje na novou životní cestu po boku vyvoleného muže. Rovněž se však mé představy stáčely k netradičnímu průběhu obřadu, který si novomanželé plánují prožít uprostřed přírody. Účast všech našich čtyřnohých přátel zajistí jistě nezapomenutelné zážitky všem svatebčanům a snad nestanou se Eliščinu nastávajícímu záminkou k útěku od "oltáře".  

      Prázdniny jsem  pojala jako čas relaxu od všech povinností. Naplánovaly jsme si s holkami nějaké tréninky, výlety i návštěvy, snažila jsme se naučit smečku déle spát, přetočit psům v hlavě budík, jemuž jsou za celý školní rok tak uvyklí, na pozdější hodinu, skoro úplně jsem se vykašlala na jakoukoliv drezúru. 

       
Chodili jsme s rodinkou po horách, čachtali se v říčních korytech nebo zahradním bazénu, sehrávali jsme turnaje v pink pongu, ve scrabblu, grilovali a setkávali se s těmi, které máme rádi. 

      Tradičně věnuji část ze svého prázdninového času venčení pejsků v útulcích.  I letos jsme jedno odpoledne s paní kolegyní naplánovaly luftování nebohých opuštěných psíků. Připraveny na šílenou administrativní  mašinérii i dvoustovkovou zálohu na vodítko a náhubek (psa si klidně nechejte, jen ty věci proboha vraťte :-D) jsme odhodlaně deset minut před dvanáctou stepovaly před vchodem útulku. Přesně ve dvanáct jsme byly vpuštěny. V "přijímací místnosti" seděly dvě dámy. Jedna přes lejstra, druhá přes psy. "Lejstrová" nás informovala, že dřívější "pravidla" venčení jsou od června zrušena, místo nich jsou nastolena nová, s nimiž se musíme neprodleně seznámit. Bez brýlí jsme musely improvizovat. Uchopila jsem lejstro a odstoupila dva kroky od paní kolegyně. Ta s vypětím všech sil nahlas přečetla souhrn všech zákazů a příkazů, které bylo nutno potvrdit vlastnoručním podpisem. Nejen že se vycházky zkrátily ze 4 hodin na polovinu, přibyly body jako absolutní zákaz smočit tlapku nebo jazyk v řece, atd atd. Jelikož jsme se vyjádřily, že půjdeme venčit společně, bylo nám hned oznámeno, že spolu jít prostě nemůžeme, protože psi na sebe nejsou zvyklí a že tudíž dostaneme jen jedno zvíře. Toto se mi vůbec nelíbilo a tak jsem s psíma očima zaškemrala, že mohli být vyvenčeni dva psíci místo jednoho a že přece budeme držet jistý odstup...Lejstrová dáma nakonec svolila, ta psí jakoby kousla do citrónu. Přísným hlasem rozkázala, že tedy půjdeme každá jiným směrem a vyčinila nám, když zjistila, že nemáme s sebou misku a vodu. Po opsání údajů z občanek a složení dvoustovkové zálohy jsme konečně mohly pro pejsky. Paní kolegyni byl přidělen menší černý Deny, já dostala fenku Reggi. Ta údajně toho dne již na procházce byla, proto mi bylo "psí" dámou striktně nařízeno, že musím fenku přivést už v 13:30. 

     Příkaz opačného směru jsme nerespektovaly. Když jsme opatrně zjistily, že pejsci si absolutně nevadí a nemají ty nejmenší úmysly si jakkoliv ublížit, pokračovaly jsme ve venčení společně. Deny i Reggi vypadali spokojeně. Dodržovaly jsme všechna daná nařízení a i když pejsci každou chvíli tvrdošíjně zamířili k blízké řece, zůstaly jsme neoblomné. Čas nám rychle ubíhal a hodina stanoveného návratu se blížila. Když jsem přicházela k bráně útulku, už z dálky jsem viděla "psí" dámu, jak ostražitě vyhlíží, z kterého směru se vracíme. Paní kolegyně s Denym přicházela s odstupem asi 100m po nás. Jen co jsme vešly s Reggi do brány, byla jsem notně peskujícím hlasem obviněna z porušení předpisů, když jsme bojkotovaly  příkaz jít každá svým ( hlavně tedy opačným) směrem.  Dáma měla svou řeč očividně připravenu a čekala jen až nás bude moci pěkně od plic zpražit. Argumentovala jsem, že psi spolu neměli nejmenší problém, čímž jsem však dámu nepřesvědčila a mlela si stále své, o nedodržení předpisů. ( Otázkou tedy je, zda předpis není  jen pravidlem pro pravidlo, bez přihlédnutí ke  psí individualitě ) Získala jsem dojem, že nedělám službu pejskům, nýbrž je mi naopak nějaká služba poskytována. Dáma zasmečovala: "Tak nechoďte venčit a vezměte si pejska domů,"  řekla důrazně. Má odpověď, že už mám doma útuláky čtyři a kolegyně jednoho, ji maličko odzbrojila. Nechápala, proč tedy ještě do útulku chodíme a zdálo se, že je proti venčitelům velice zaujatá. "To venčení jste si vyřvali vy - lidi!" sypala ze sebe ublíženě. "Lidi tady chodí s dětmi a ukazují jim, jak si mohou místo vlastnictví pejska jen půjčit." Takové a mnoho dalších argumentů jsme vyslechly od  zatrpklé dámy. Věřím, že jakožto pracovnice útulku má jisté zkušenosti a ví  více než my, kteří chceme jen dobrou vůlí pejskům trochu pomoci. Chování, které však tato pracovnice k nám projevila, její skrývání se za bariéru předpisů, bez použití zdravého selského rozumu, její přístup, když jsme si připadali málem jako otravný hmyz, nás jen utvrdilo v tom, že k příštímu venčení zamíříme opravdu jinam.