PSÍ STRÁDÁNÍ

Kdyby měli naši pejsci hodnotit zářijové a říjnové počínání svých páníčků, pravděpodobně bychom z toho nevyšli s vyznamenáním. Všechny dříve pravidelné lidsko-psí aktivity byly pozměněny vynecháním psí "složky". Ve vzniklé situaci kolem začátku školního roku, přípravou svatby, zájezdem do Liberce...nabyli psi dojmu, že byli zapomenuti, odstrčeni, odsouzeni k doživotnímu hnípání na gauči. Vycházky do lesa a občasné laškování na zahradě bylo jen chabou náplastí pro nudící se smečku. Annie mě odpoledne co odpoledne mučila sugestivními pohledy z očí do očí, vyhazovala po celém bytě do výše všechny možné předměty od psích hraček až po naše bačkory ( nově naučený trik, v němž našla okamžité zalíbení), hlasitě promlouvala k mým zádům, když jsem u počítače pilně zpracovávala nezbytné školní povinnosti. Cherry se pletla pod nohy, vyskakovala do výše a hlasitě dávala najevo radost kdykoliv se naše kroky blížily k šuplíku s obojky a vodítky, netrpělivě přešlapovala u balkónových dveří doufaje, že tudy vyrazíme na vycházku. Michala jsme měli neustále v zádech  i s jeho oblíbeným tenisákem, který nám demonstrativně strkal do ruk. A Bobinka? Černý humor mi velí napsat, že se raději odporoučela do věčných lovišť :-(.

    Kalendář hlásal fůru akcí, překvapivě však ne psích. Úplně jsem si představovala psiska jak po našem odchodu do práce vedou rozhořčené debaty a plánují záškodnické akce. Snad proto padla za vlast nějaká ta bota a čmajznut byl čerstvě připravený krajíc chleba k snídani...dokonce s máslem.  S blížící se svatbou stoupala i nervozita. Kýho šlaka jsem se nechala v posledním předsvatebním víkendu uvrtat do dogdancingového vystoupení v Hukvaldech. 

    Toho dne od samého rána lilo jako z konve. Zem už odmítala pojmout další hektolitry vody a měnila se v bahniště. Hned několikrát jsem si ověřovala konání akce i v tomto nečasu, ale vždy jsem byla ubezpečena, že opravdu za každého počasí. Když nadešel čas, naládovala jsem auto k prasknutí překážkami a rekvizitami. Do auta jsem nasedala s takovou nechutí, až  jsem měla dojem, že Annie a Cherry dělají tajně za mými zády "ksichty" a obracejí oči v sloup. Cestou jsem přibrala paní kolegyni a jelo se. Cesta ubíhala za rytmického "vivacce" stěračů. Na místě jsme byly s předstihem, ovšem objevil se očekávaný problém s parkováním. To ještě nedokážu natolik, abych neohrozila okolostojící vozy, což odmítám riskovat. Jsem vpuštěna do objektu "na výjimku". Vjedu do areálu mírně svažitou cestou a kousek za bránou zůstávám stát, abychom z auta vybraly překážky a rekvizity. U všech těchto úkonů nehorázně mokneme. Znovu naléhám na Veroniku, aby vystoupení zrušila, podmínky mi příjdou nelidské :-(. Principálka si stojí za svým. Vystoupíme a hotovo! Snad bych se i podvolila "tyranovi", ale vtom jsem nucena řešit nečekaný problém s vozidlem. Nechce jet. Sotva nastartuji, "exne". A to je třeba vycouvat poměrně úzkou silnicí. Žádám jednoho z chlopků - pořadatelů. S autem mi sice opravdu vycouvá, ale tůruje auto natolik, že pach jakési spáleniny a hustý kouř prosytí hukvaldské ovzduší. Auto sjede volným spádem do míst, kde je parkování zakázáno a tam už stávkuje docela. Zkrátím to. Mé "rozhození" dosáhlo maxima a já se poprvé vzepřela vystoupit s odůvodněním, že výkon by nebyl na požadované úrovni. Mou jedinou starostí bylo dostat se nějak domů. Vysvobození přinesla Eliška, která pro mě a paní kolegyni ochotně přijela. 

   Také svatební den nebyl pro pejsky tím z nejšťastnějších. Barákem pobíhala spousta lidí a velcí hafani museli být zavřeni. Rozhodně neprošel běžný provoz v kuchyni, kdy se Michal s Cherry rozvalí přímo před kuchyňskou linkou. Na stolech vznikaly obložené mísy, připraveny byly chlebíčky, koláče i jednohubky, což by pro Michala mohl být dokonalý ráj...stačilo natáhnout krk. Jestli se pejsánci domnívali, že budou účastníky svatebního veselí, velmi se mýlili. Byli svěřeni do péče tety Verči, která se nastěhovala na noc se svou tříčlennou smečkou do našeho domu. Když takto opuštěni přežili svatbu, těšili se na obrat k lepšímu, ale místo toho jim za pár dní odjela panička do Liberce nasávat atmosféru mistrovského šampionátu a oni zůstgali opuštěni znovu :-(. 

Teprve konec října přihrál nám s Annie a Cherry do cesty několik tréninků. Po cvičení vyprahlé holky běhaly všechny tréninkové parkury jako dvě Hujerky. Snad  mi tím chtěly naznačit, že další závodní otálení už není na místě. A tak  nahlédnu do závodního kalendáře a vyberu  akci,  která by nás po delší době hodila zpět do závodního rytmu. Tou první budou naše tradičně parádní klubové závody.