RODINNÁ DOVOLENÁ

    Počínaje letoškem zavedla Vřesina spontánně svůj osobní "státní" svátek. Je několikadenní a termínově pohyblivý. Jeho začátek je vymezen odjezdem rodiny Panáčovy na dovolenou a konec jejich návratem. Těch několik málo dní zaznamenají si obyvatelé Vřesiny do svých diářů jako "Dny ticha a dlouhého ranního vyspávání". Sousedé nejbližší vychutnají je nejvýrazněji. Ti zprava si jej poznačí jako "Dny bez loudících psích vočí a synchronizovaného žebrání", sousedé zleva jako " Dny poklidného bloumání podél společného plotu bez akustických ohlasů". Obyvatelé nejbližších sousedních domů vyjdou na ulici s mávátky v ruce a po spontánních radostných projevech zakončených hlasitými špunty oslavného šampáňa začnou konečně nerušeně a v sousedské pohodě klábosit. S blížícím se návratem Panáčovců jedinci náchylnější k depresím potáhnou svá stavení černým suknem, nervově labilnější sousedé přitnou alkoholovému kalibru či si preventivně zobnou antidepresivních pilulek, aby následných 362 dní do dalšího "státního svátku" přežili bez psychické újmy. Poslední tichý večer je vřesinský svátek zakončen grandiózním ohňostrojem. 

    Sbalení Panáčovic familie by uživilo stěhovací vůz. Nikdy jsem neuměla dost dobře vymáknout, co je na několikadenní pobyt mimo domov to podstatné. Proto jsem vždy cestovala se zavazadlem obřích rozměrů a nepřeberným množstvím příručních báglů. Když ale musíte ještě k tomu všemu přibalit i lůžkoviny pro tři osoby, pelechy, žrádlo a veškeré potřebné vybavení pro šestičlennou smečku, nakonec ještě taky dva tunely a šest skoček ze zahrady (aby bylo na place všeho dostatek), zatoužíte po technické vymoženosti dosud nevynalezené, nafukovacím vozidlu "pro pošuky". Věřím, že by tento typ vozu v okruhu pejskařů šel doslova "na dračku". Naštěstí jsme vlastníky dvou vozů "normálního, nenafukovacího" typu a s trochou vynaloženého úsilí do nich napresujeme vše potřebné. 

     Cílem našeho táborového pobytu je provětrat smečku i sebe a zejména socializovat nevycválaného Michala v tomto rušném prostředí. Zpočátku je to opravdu těžké. Michal je ve stresu, což se vždy projeví nepřetržitým štěkáním, kňučením a absolutním nezájmem o jakýkoliv motivační prostředek. Nechce hračku, piškot ani dobrotku nejvyššího kalibru (salám, sýr, ba ani tvarůžky). Zůstat sám v chatce? Ani nápad! Vynalézavě hledá možnosti úniku přes dřevěné laťky ohrádky, takže se táta takřka nemůže vzdálit. Časem zvíře zjišťuje, že obavy ze ztráty milovaného páníčka jsou zbytečné. Páníček se vždy vrací a tak se Michal uklidní a třetí den již leží na verandě své letní haciendy jako pan domácí a sleduje pokojně dění okolo. 

    Nejzlobivějším chlupáčem Panáčovic rodinky je na táboře baronka Cherry. Že má potřebu dávat celému světu hlasitě na vědomí svou velkou radost ze života, jen se chopíme vodítka, to bych jí ještě prominula, také její motání pod nohama a chňapání po všem, co máme v ruce, poštěkávání až zblbne i Michala...to vše bych ještě dokázala s krickými poznámkami a kapkou vytočení tolerovat, avšak její nekázeň u cvičení mě zlobí velice. Místo aby koncentrovana na výkon hopskala tak, jak jí ukazuji, zaměřuje svůj pohled do dáli, kde urputně hledá páníčka. Mamá a papá chce mít prostě u sebe oba. Nefungují důrazné povely ani důmyslné úplatky. Cherry se zabejčí a cvičení jde na párek. Cherrynčiny tréninky tedy nabízím Annie. Je za ně vděčná :-). 

   Vyznamenává se i capart Čachťa. Hopská s Evkou i záludné kombinace překážek, piluje zóny a přidává na rychlosti. Mimo parkur se vyjadřuje hlasitě ke všemu a všem. 

  Bobinka vyměnila dočasně šatnu za postel chatky. Ven vychází poměrně nerada. Přece jen je to už dáma v požehnaném věku téměř 17 let a má ráda svůj klid. Nicméně si ráda projde okolí, přičemž je námi hlídána, neboť zvolí-li špatný směr, nelze ji (notně nahluchlou) odvolat, musí být dohnána a odlovena.

 Zažívám dokonalou rodinnou idylu. Nebydlíme v luxusním čtyřhvězdičkovém apartmánu s výhledem na moře, neoddáváme se lenošení ani nepoznáváme slasti cestování po cizině, ale pro mne je právě tato tábornická dovolená tím pravým ořechovým. Mám tady všechny své nejmilejší lidi, mám tady milované psy i přírodu. Mohu chodit, běhat, kochat se...cítím velikou pokoru.

   Ve volné chvíli vyrážíme na malý výlet do obce Kružberk, místa našeho dávného podnikání. Penzion Motýlek, který jsme několik let šperkovali a s láskou opečovávali, je dnes pouhou obytnou budovou bez zahradního výčepu ( kolik času jsem jen tehdy trávila čepováním pivíčka!), bez cvrkotu hostů. Bohužel s chátrající fasádou a vcelku zanedbaným okolím. Obec naopak vzkvétá. Cestu lemují opravené a vyšperkované domy, opečovávané zahrádky, udržované plochy zeleně. Hodně se toho zde změnilo. Prostředí i lidé. Máme na co vzpomínat.

                                 TROCHA HISTORIE :-)

    Abychom potěšili psiska, necháváme je zaskotačit v Moravici, mimochodem jako vždy příšerně studené. Michal se odvážně pouští za Cherry a ověřuje si, že dokáže plavat, v čemž si nebyl prozatím vůbec jist. 

  V rámci tábora zažíváme i menší drama. Náhle se rozkulhající Nyx odvážíme s tátou k veterináři. Bloudíme Vítkovem, kde nacházíme veterinární ordinaci fachčící pouhé dva dny v týdnu, bohužel se strefujeme mimo tyto. Křížem krážem projíždíme dále Opavou a nakonec docházíme Nyxinčinu ošetření. Naštěstí je vyloučena jakákoliv zlomenina a doporučena léčba klidovým režimem (z pohledu borderky  větší katastrofa než bolestivý zákrok). Mám radost ze zjištění, že zvládám řídit i ve vyšším provozu.

    Tři dny jsou šmahem za námi. Poslední odpoledne se ještě dobře bavíme u společných her a soutěží, pak už balíme a uklízíme. Odjíždíme ..tak třeba zase za rok...? I táta zdá se být spokojen, jen...tu stěrku ufifraných talířů po jídle těžko stravuje a ještě několik dní o ní dlouze diskutuje. .. :-D

                                 DÍKY, RODINKO!!!!!!!!!!!!!!!