Rozšiřujeme závodní okruh...

V přihlašovací mánii, která mě v posledních měsících postihla, zajistila jsem si s předstihem účast na závodech v poněkud vzdálenější Lednici. Na trojzkoušky jsem zde přihlásila vlčici(Annie) i medvědici (Cherry). Když už pojedu světa kraj, ať si to tedy užijí obě. Jako spolucestující se mi tentokrát přihlásili odvážlivci Kočvarovi) a Katka. Jejich kuráž je rozhodně obdivuhodná a je až s podivem, že dokonce ani Gabčin  mateřský pud nebyl silný natolik, aby ji varoval před možnými důsledky. 

Když jsem sledovala rychle ubíhající dny v kalendáři a blížící se datum závodů, moje odhodlání odřídit tak dlouhou štreku, mě pomalu opouštělo. Nebylo však cesty zpět. Několik posledních nocí před závody mne provázely sny s vůní benzínu. Vyčítala jsem si nezodpovědný přístup, když nabídla jsem svezení kolegyním. Mohla jsem tušit, že jejich touha závodit bude silnější než riziko sednout do auta k řidiči, jenž řadí se k motoristickým elévům. A tak naděje získání příslušného štemplu z úspěšně složené zkoušky vkládá jejich nadějné životy do mé plechové kraksny a ...ty, Panajzňo, koukej bezpečně řídit!

Nadešel den D. Přestupem Annie do výkonnostní kategorie A3 nám umožnil alespoň trochu lidský čas odjezdu. Zůstat ještě ve dvojkách, by znamenalo vyjet na štreku krátce po půlnoci. V 8 hodin je posádka připravena k odjezdu. Navigace Hugo mi až příliš tichým hlasem našeptává , kudy správně kroutit volantem a v pravém dolním rohu zobrazuje příjemný čas dojezdu. 10:19. Na to, že prezence je v 11 - 11:20, ideální čas pro mou "obsedantní dchvilnost" :-)

V tomto místě si dovolím malou vsuvku:

Od dětství mám (ne)jeden nešvar. Dochvilnost. Což o to, tento nešvar mohl by být směle nazván  "švarem", nebýt jeho obsedantní podoby, v jejíž režii se pak stává doslova posedlostí. Co si svět světem pamatuji, vždy jsem všude přicházela včas, ba dokonce v nemalém časovém předstihu, avšak co svět světem pamatuji, na cílové místo jsem se přesunovala vždy různě rychlým způsobem - od svižné chůze přes mírný poklus až po sprinty, které si nezadaly s mistrovskými závodními časy. Odjakživa "dobíhám" každou akci, někdy i tak, že pak před jejím začátkem stepuji dlouhé minuty na místě. Proč to dělám? Zárodek tohoto mého chování spatřuji již v dávných školních dobách. Přísná paní učitelka velela dětem zpívat každému opozdilci potupnou píseň "Ivánku náš", přičemž se opozdilec červenal a ztotožňoval s rodícím se záškolákem Ivánkem. Naštěstí se mi tehdy díky rychlým nohám podařilo těmto traumatizujícím zážitkům vyhnout. Naučila jsem se dobíhat všude včas. Zadýchána dostavovala jsem se na hodiny klavíru - dokonce natolik včas, že jsem si ještě v případě potřeby stačila okousat nehty, které jsem zapomněla za celý týden ostříhat. Paní učitelka byla na žáky s neostříhanými nehty opravdu "pes".

Dobíhala jsem a dobíhám tramvaje i autobusy, poklusem vyrážím na srazy s kamarádkami, na kulturní či sportovní akce, na lékařské prohlídky a prostě...všude. Už jako dívka, dorostenka, dokonce jako matka ve vysokém stupni očekávání, na prahu věkové zralosti a také dnes, kdy věk mírně pokročil. Ač vstávám celoročně v časných 5hodin, je tolik důležitých ranních činností, které je třeba udělat...posedět si u kávy, něco přečíst, něco napsat, nad něčím porozmýšlet či si něco naplánovat. Do toho všeho se zaberu natolik, že než si uvědomím, kolik už je hodin, nezbývá než namasírovat lýtka a vyrazit. Rychlochůzí, poklusem či sprintem. Vyjít včas se mi snad nikdy nepodaří. Nezměním-li svůj nešvar, naskytne se v budoucnu okolí impozantní pohled na sprintující bábrli o hůlce či popustím-li uzdu fantazie dále...dámu na invalidním vozíčku svižně protáčejíc kolečka.

Přesto mám ke svému nešvaru specifický vztah. Dokonce bych řekla, že jej mám ráda. Dokud mi totiž nohy slouží, mám skoro jistotu, že mi nezakrní.

Představuji si, jak v průběhu dvojkových běhů poklidně rozbíjíme svůj bivak a po zaprezentování usedáme na křesílka, psychicky se připravujíc k následnému výkonu. Ale jak už to bývá, vše je nakonec jinak. Cesta vede po dálnici, což mi umožňuje sešlápnutí pedálu téměř k podlážce. Jedu rychle, protože nechci být nedochvilným  "Ivánkem". Zúžená místa na dálnici v důsledku oprav, dvě menší "zakufrování" a prostoj u čerpání pohonných hmot však způsobují obavu z pozdního dojezdu. Ani můj muž neuvěřil, že ručička tachometru se u mé jízdy místy přichylovala k velmi vysokému číslu...Závěrečné bloudění pohřbilo i poslední nadějnou časovou rezervu. Vize klidného příjezdu a psychického vyladění do závodní pohody se rozplývá. Stihneme se sotva rychle zaprezentovat, postavit stan, nechat vyčůrat miláčky a už už procházíme první prohlídku. Na běh se netěším. Jsem rozhozená a Ann je v běhu ukázkovým příkladem našeho propojení. Funguje naprosto mizerně. Běží jako dítě se syndromem ADHD - čum sem, čum tam...pozornost nikde! Na dokumentujícím videu pak vidím, že v tom rozhodně není sama. Nekoordinované pohyby, nerozhodnost, běh postrádající "jiskru", proto jej rychle řadím k těm, na něž je lépe rychle zapomenout. Ann mohu vytknout jediné - ignoraci zón. A tak vracíme, opravujeme.

Druhý běh sice dobíháme, ale o líbivosti nemůže být řeč. Ten třetí je opět s "osudnými momenty". Nastupuje únava. Teplota se šplhá vysoko nad dvacítku, ještěže blízký žabincový rybníček skýtá pejskům příjemné ochlazení. Cherry se do plavání ponoří dokonce tak, že musí být důrazně přivolána k návratu na souš. "Hele, mladá, čeká tě závod!"

V první jedničkové zkoušce jsem postavena před skutečnost, že Cherry se rozhodla běhat stále rychleji. Potěšující fakt mi však zadělává na infarkt. Makám ze všech sil, přesto se na videu z dceřina nemístného komentáře dozvídám, že jsem všude pozdě a tudíž všechny chyby jsou "moje". I přes mou "plouživost" končíme v první zkoušce s Cherry na bedýnce a Cherry dostává na krk bronzovou medaili :-). Ve druhé zkoušce se Cherry rozhoduje prozkoumat šňupákem místo startu. Voní podezřele, že ani nechce vyrazit na trasu :-). Když se nakonec přece jen rozbíhá, shazuje skoro celou jednu skočku a na houpačku nabíhá tak zbrkle, že  se musíme vrátit k opravě :-). Třetí běh je hezký. Kdyby neminula tunel, snad by to bylo i na bedýnku. Takto jen krásné 5. místo. 

Úspěchy sklízí i kolegové z klubu. Musíme tedy místo urychleného odjezdu ocenit jejich výkony při vyhlašování těch nej. Po šesté vyrážíme na zpáteční cestu do Ostravy. Jedu za Eliškou a jejím modrým auťáčkem. Daří se to až do Hranic. Tam na nás velmi významně mrkne kontrolka stavu benzínu. Nechci ji poslouchat, ale musím! Zítra je třeba pracovat. Pomocí Katčiny navigace nakonec objevujeme poněkud zastrčenější čerpací stanici, kde naplním Berlingův hladový žaludek a ten nás za odměnu doveze až domů :-). Byl to moc hezký den. Ačkoliv jsem v agility nijak zvlášť nezabodovala, nelituji hezky prožitého dne a hlavně mě naplňuje ten nejlepší pocit z motoristických pokroků. Ty jsou opravdu markantní...díky! Díky!