Svátky - nesvátky, trénujeme, co to dá

Bílá sobota. Vytoužené volno a s ním naplánovaná akce - intenzivní trénink s Dášou Laníkovou v Olomouci - Bystrovanech. Jsem připravena prožít půl dne v bezva společnosti Verči a Andy. Den slibuje prima švandu (typickou pro naši "bandu"). Někdo by se snad pobavil už jen pohledem na "naskladnění " naší posádky, my však bereme přesun v tomto složení za standardní. V "ptačí pozici"  tentokrát jede Annie. Termín "ptačí klícka" vznikl úsporným řešním prostoru a natočením klece do stojaté polohy už při dřívějších cestách.  Annie se vžívá do role opeřence a místy nám po cestě hezky zazpívá.  Vedle ní dostává svůj plac Cherry. Tímto jsou prostory kufru zaplněny. 

Kabina auta je na tom daleko "sardinkovatěji". Krom gigantického Ernyho ( velikána tělem i duší :-) ), jenž získává čestné místo pod nahama spolujezdkyně Verči, vyvalují si na zadním sedadle šunky Biaggi, Hopsinka, Meyza a Nelča. Tuto společnost zpestřuje lidský prvek v podobě Andrejky, která sedí na sedadle jednou polovinou hýždě, přičemž tou druhou vyplňuje drahocenný prostor mezi sedačkou a bočními dveřmi auta. Nejlépe jsem na tom já. O svůj životní prostor se po dobu cesty dělím pouze s volantem. Cesta nám rychle ubíhá. Než probereme všechny naše psy, jsme u cíle. Obava z orientace se s Verčou po boku stává zbytečnou. Ačkoliv si (navigátor) Hugo něco brblá pod vousy, Verča rezolutně rozhoduje o směru naší jízdy. K místu intenzivky dorážíme v předstihu. Areál je vojenský (ne moc zvyklý na ženský) a tak k nám okamžitě vyráží chlap z vrátnice. Okem přehlédne složení naší posádky a kupodivu se nezdá ani udiven, snad je zde zvyklý ještě i na silnější kalibr. Dostáváme info, že máme vyčkat příjezdu naší cvičitelky, což nadchne Verču, která tímto využívá příležitost k chutnému "základu do žaludku". Sama připravila hned dva druhy pohoštění. Nejdříve si sympaticky podráždíme žaludek přímo božím moučníkem (každá fásneme dvě nugátové brambory - koulemi přes všechnu snahu nazvat tyto výtvory nelze), poté ozdravíme své tělo brynzovou pomazánkou s medvědím česnekem. Pomlaskáváme, psům kapou sliny a okna se mlží. Když se ozve nesmělé zaťukání na okýnko, musíme ho otírat, abychom identifikovali klepajícího. Pan vrátný zřejmě z nedostatku jiné činnosti sleduje bedlivě dění v autě. Jeho vrátnické senzory registrují přece jen vysoký stupeň zamlženosti, proto v zájmu zachování zdraví posádky nás posílá dál. Vystupujeme před nevzhlednou, oprýskanou halou. Do 10 min. je zde naše cvičitelka Dáša. Vybalujeme bebechy a organizujeme přechod psí posádky do haly. Úžasné na celé intenzivce je to, že dopoledne má naše "svatá trojice" jen a jen pro sebe. Počtem sedmi psů vytěžujeme jak prostory, tak personál na 100%. Ten nám ostatně dává pěkně do těla. Snaží se psiska, snažíme se my a  a společně nám čas rychle plyne. 

Po poledni se vyvalíme z haly, abychom všechny bebechy zase naládovaly zpátky do auta a vyrazily na cestu domů. Ručička ukazatele stavu benzínu v nádrži se nebezpečně chýlí k červené kontrolce. Po několika kilometrech se ozve pípnutí: "Mám hlad, zastav u nejbližší pumpy, " sděluje mi auťák. Chápu naléhavost situace, přesto k pumpě zabočuji jen velmi nerada. Moje poslední zkušenost s tankováním (teprve podruhé v životě) nese se v duchu nepříjemných vzpomínek. 

Nedávno tak jedeme s tátou v dobrém rozmaru k pumpě a tak využívám jeho dobré nálady a hodlám si zase jednou vyzkoušet manévr načepování benzínu do nádrže. Kdybych tušila, že tímto počinem skončí pohoda na celý víkend, přenechala bych jej přeci jen zkušenějším. Zprvu jde vše hladce. Dobře odmknu nádrž, zvolím správnou "značku" pohonné hmoty, správně spustím kohoutek. Číselník se rozbíhá a jízdodárná tekutina začíná plnit útroby našeho auťáku. Připadám si jako že zvládám velmi dobře. Požadované množství tekutiny je v nádrži doslova raz - dva. Hrdě vkráčím k pokladně. Tělnatý chlap (nechci býti impertinentní a nazvat jej "pupkáčem") zanedbaného vzhledu na mě zpod brejlí vrhá pohled neurčitého charakteru. Znuděnost jako by se snoubila s pohrdavostí a otráveností, po nějaké profesionální ochotě ani stopy. "To vy platíte těch 50 Kč?", procedí mezi zuby. V této chvíli je mi jasné, že se někde stala chyba. Přijde mi docela úsměvná, takovou "trubku" jako jsem já tady asi nemívá chlopek každý den, avšak tátu neschopnost jeho vlastní manželky rozpálí do běla. Dostávám kartáč jako bych nejméně přejela chodce a pro jistotu ještě couvla. Pak  následuje tichá domácnost.  Poučena touto svou motoristickou chybou tankuji tentokrát pozorněji. V pokladně cvaknu opravdu plánovaných 500 a můžeme pokračovat v jízdě. U výjezdu pumpy stojí dvě postavy s cedulkou v ruce a snaží se stopovat. Máme auto naplněné k prasknutí, další pasažéři by mohli leda tak k Annie do ptačí budky nebo na střechu, dokázali- li by se pevně držet. Přesto sklápíme okýnko a necháváme volbu, zda se naládovat či nikoli, na samotných stopařích. Jsou poněkud zaskočeni obětavostí nabídky, k našemu překvapení :-D se však nakonec rozhodují vyčkat nabídky nějakého prázdnějšího vozidla.

Domů dorážíme šťastně a jsme odhodlány v následujících závodech zúročit všechny ty dobře míněné rady ze všech absolvovaných intenzivek.

Takto jsme běhaly s Cherry ZDE

Takto jsme běhaly s Annie ZDE