TŘI VÍKENDY S AGILITY

  Jak jsem si řekla, tak jsem i udělala. Rozfofrovala jsem půl výplaty za všechny ty naplánované závody a ihned je začala absolvovat. Abych si na ně zvykla, zbavila se trémy, získala zkušenosti a snad občas i nějakou tu zkoušku nebo aspoň dobrý pocit z výkonu.

    První v řadě naší závodní sezóny byl rožnovský jumping. Ta nejlepší společnost Verči a Andy a sardinkově zorganizované auto se mnou za volantem. Tentokrát bez Huga, který se po "úrazu" (přerušený kabel) musí do příštího týdne vyléčit, neboť nás povede do Suchdolu. Naštěstí cestu do Rožnova znám ještě z doby, kdy jsem jako řidič- začátečník- řídívala vozidlo s rodinou na chatu manželových rodičů. Dokonce jsem si po cirka čtvrt století pamatovala cenné rady - kde přeřadit, neboť zatáčka je zrádná, kde si na co dát pozor a co si ohlídat. Kontrolka nejistoty blikala až ve finální části dojezdu. Před pár týdny jsem sice tuto trasu v roli řidiče jela, nicméně bylo to za tmy a já jela jako ovce za vůdčím vozidlem. Kdyby mi někdo tvrdil, že cestu zvládnu hravě, nevěřila bych. O to překvapenější jsem byla v sobotu, kdy jsem vozidlo dovedla bezpečně k cíli. Protože mám ráda časové rezervy, měly jsme na prázdném parkovišti volbu toho nejideálnějšího místa.

    Závody byly tak trochu netradiční. Hlavní roli zde hrál les, do jehož podoby byl koncipován celý parkur. Překážky byly maskovány lesními dekoracemi -od živých stromů k nerozeznání  počínaje, zvířaty konče. Některým psiskům vnesly kulisy do psích palic trochu toho zmatku. Mnozí nevěděli, zda jsou tady na parkuru nebo na lovu. Snažili se zvládnout obojí. Plyšové veverky pak mohly mluvit o štěstí, když neskončily v tlamě některé líté šelmy. Annie upřednostnila překážky před zvěří, vždyť ve Vřesině si pak vyčmuchá nějakého toho ušáka raz dva, teď bude raději závodit. První běh jsme absolvovaly čistě. Podle výsledků sice cítím, že v rychlosti máme tezervy, ale můj ďábelský plán velí nejdříve zvýšit dobíhavost tzv. na jistotu a následně vypilovat tempo. 

    V druhém běhu jsme si vyrobily celkem nešťastnou chybu. Když už jsme byly na startu a Annie zaujala svůj soustředěný postoj, vešel "do lesa" právě doběhnuvší tým. Lidská část týmu  šla cosi oznámit paní rozhodčí, ta psí přičichla k "natlakované" Andule. Koncentrace byla narušena, Ann v rozčilení nedodržela ideální vzdálenost od první skočky a když přišel povel ke startu, vzala laťku s sebou. Jinak ovšem provedla veškeré záludné manévry na place přesně podle mých pokynů. 

    Také třetí parkur se nám povedl proběhnout důstojně a čistě. Měla jsem velkou radost. I  holkám se dařilo. Andy to v jednom běhu s Maze dotáhla až na umístění a tak se cestou domů musel do naší sardinkové konzervy vejít i vyhraný strom do lesní školky.

TAKTO JSME BĚHALY   ZDE

    Hned následujícího dne jsme si s holkami "střihly" klubové závody. Cherry sice trochu zmatkovala - zasekla se na startu a pak zase nedostatečně porozuměla některým mým pokynům, ale spokojena jsem byla i tak. Annie předvedla dva hezké běhy. V jednom to dotáhla na bednu a v druhém se po hezkém výkonu diskla, čímž můj dobrý dojem z běhu nezkazila. 

    Klubovky se konaly tradičně za krásného slunečného počasí. Když k tomu přidám společnost všech těch pejskařských nadšenců a rozesmáté tváře zúčastněných, lze hodnotit den (a vlastně celý víkend) jako jednoznačně zdařilý.

TAKTO JSME BĚHALY NA KLUBOVKÁCH  ZDE

DALŠÍ VÍKEND...POKRAČUJEME

               ANEB 

V SUCHDOLU, V SUCHDOLU - MOKŘÍ SHORA AŽ DOLŮ.

    Závodní neděle mohla směle překřtít SUCHdol na MOKRdol, neboť vytrvalý déšť "zpříjemňoval" dny už notnou část týdne. Marně jsem doufala v celkem častý omyl meteorologů, který bych jim pro tentokrát mile ráda odpustila. Jako naschvál však tento víkend skutečně nesl se v duchu jejich nepříznivé předpovědi - vyjádřeno slovy klasika, pana Kemra:"Chcalo a chcalo". Zima, vítr a déšť, že bys psa nevyhnal. A já je vyhnala. :-)

     Když jsem ráno ještě v pelíšku zaslechla nekompromisní zvuk budíku a následně rytmický virbl dešťových kapek na okenní parapet, odmítala jsem uvěřit, že to je pravda a že skutečně do toho nečasu musím. V takových chvílích si vždy vzpomenu na všechny ty, kteří by rádi vyrazili i do takového nečasu, kdyby mohli :-( a bez brblání vstanu. Nabalena a teple oblečena vyrazila jsem (už jako zkušená řidička s Hugem) pro další takové blázny - Andy a Gabku. Hugo nás spolehlivě dovedl až do místa určení. Jako obvykle, když o času rozhoduji já, byly jsme na místě úplně první. Postavily jsme stan (mimochodem povídání o tomto látkovém frajerovi bude námětem některého z dalších článků :-D), ubytovaly jsme psiska a posnídaly z pestré nabídky připravených pokrmů, které jsme rozprostřely na kleci, přímo psiskům nad čumáky :-). Klec se ale nemění jen v prostřený stůl, nýbrž i ve stůl psací. Jedna z pořadatelek mi přináší Cherrynčin výkonnostní průkaz a domáhá se jeho vyplnění. Na to jsem jaksi zapomněla. Doplnění by nebyl žádný problém, kdybych u sebe měla své čtecí brýle. Ty si ale v této chvíli hoví na kuchyňské poličce doma. Navigována Gabkou a Andy se mi podaří i tak tento nadlidský výkon splnit. Teď už nic nebrání vyběhnutí. 

     Je tady Cherrynčin úplně první závodní běh její kariéry. Na startu leží, aniž bych ji musela nějak extra přemlouvat. Kupodivu mě sleduje...kupodivu vybíhá...Stydím se. že jsem jí tak málo věřila a všem okolo sdělovala, že to jdeme jen tak zkusit. Houby! Jdeme vyhrát! A to hned prvním během. Na pohled sice nepatří Cherrynčin styl běhu k těm obdivovaným a bezchybným, ale mně to úplně stačí. Soustředí se, holka, a do běhu si rytmicky poštěkává, přičemž plní všechny mé příkazy. Holt to nebude jen tak nějaký natvrdlý vořech.

    Uprostřed přestavby parkuru na druhou zkoušku zjišťuji tu radostnou zprávu, že v první zkoušce jsme skutečně stanuly na stupínku nejvyšším. Druhým během získává Cherry druhou výbornou. Jen pár trestných drobňásků za čas kazí jí čistý štít. 4. místo.

   Běh třetí je na pohled nejhezčí. Škoda spadlé laťky, přesto krásné 4. místo. Po vyzvednutí Cherrdina nového výkonňáku si dlouze obdivně a s pocitem radosti prohlížím naše úplně první zápisy. Kochání končí začínajícími zkouškami dvojek. 

TAKTO JSME BĚHALY S CHERRY ZDE

    První běh s Ann nám krásně vyšel. Splnily jsme další (už třetí) zkoušku do trojek. Mám velkou radost. Ve druhém běhu se Ann rozhoduje v rámci zrychlení zkrátit na minimum zóny. Jednu dokonce skočí. Chybuji, když přísně nezarazím rozjetému psisku provádět tyto rychlostní "zkratky".  Toto se mi vymstí ve třetím běhu, který po dvou povedených vypadá jako jejich přesný protiklad. V polovině trasy se rozhoduji netrápit psa ani sebe a "balíme to" :-).

TAKTO JSME BĚHALY S ANNIE ZDE

    Zbylý čas do ukončení dvojkových zkoušek trávím dokumentováním běhů kolegyň. Zuby mi drkotají zimou a mně vrtá v palici otázka PROČ? moje přes rok trvající každodenní "mučírna" ledovou vodou nenese své ovoce v podobě frajersky otužilého těla, jemuž by chlad do mínus deseti připadal jen jako mírné ochlazení.

    Balíme, odjíždíme. Na místě zanechávám stan pro pokračující trojkové kolegyně. Jejich obavy, že nebudou umět stan poskládat, bagatelizuji slovy: " To zvládnete...i já to zvládla (toto působí v argumentech jako naprostý trumf) a Andy s Verčou se uklidňují.

Nedělní večer jsem strávila s hrnkem horkého čaje v ruce.

VÍKEND TŘETÍ - TŘEBOVICKÉ TROJZKOUŠKY

     Měsíc duben mohla bych pojmout jako návrat do svého mládí. Po mnoha letech (de facto desetiletích :-( ) zažívám znovu své"zkouškové období ". Toliko zkoušek za tři týdny jsem už dávno neměla. Samé "výborné" to sice nejsou, ale jsem spokojena. I v Třebovicích se nám aspoň jedna podaří. 

     Začíná se trojkami, proto si nemusíme nastavovat budík na nelidské časy. V pohodě vstaneme, v pohodě se připravíme a když je čas, nasedneme do nabaleného auta a jedeme. Hned u prezence jsme příjemně překvapeni obrázkem našich pejsků na skle. Blbůstka, ale originální, osobní a velmi oceňovaná. Klobouk dolů před jejich autorkou Zdeničkou.

                                    A KOLIK NAURÁKŮ SE NÁS TADY SEŠLO

     Tentokrát je první na řadě Annie. První běh na mě zkouší "sbíhané zóny" ve vlastní režii. Když jí neprojdou, poněkud se uklidní a "vzpomene si", že vlastně cvičíme ty zastavované :-). I ve druhém běhu si zastavování musíme připomínat. Můžeme si to pohodově dovolit, neboť neprocházíme bez disku přes mnou obávané první tři překážky. A tak aspoň potrénujeme. Alespoň posledním během si napravujeme pošramocenou reputaci. Končíme na třetím místě s další splněnou zkouškou. 

     Přichází na řadu Cherry. Po tom dlouhém čekání je taková celá uondaná a ač se mi parkury jeví jednodušší než v Suchdolu, Cherry se asi nelíbí. Jak jinak si vysvětlit, že nezůstává důsledně na startu, že je nepozorná nebo že místo probíhání tunýlkami si jde čichnout k jejich "zátěži" v podobě pomocníků. Co se týče pomocníků, je jí odpuštěno, neboť s těmi se ještě ve své krátké závodní éře nesetkala, dřívější starty a celková nesoustředěnost však budou muset býti podrobeny pozdější podrobné analýze, z níž budou vyvozeny závěry s dalším postupem řešení :-D. První dvě zkoušky získáváme zaslouženě diskvalifikace, poslední zkoušku dobíháme, ale výkonem, na který nejsem hrdá. 

   Konečně balíme a unaveni se těšíme domů. Závody se poněkud protáhly a tak jsme rádi (asi úplně všichni), že nás čeká následujícího dne spásná neděle.Těmito třebovickými závody končí série našich tří závodních víkendů. Jsem za ně moc ráda, myslím, že mi přinesly mnoho dobrého. Po krátké pauze pojedeme dál a já se už teď na to upřímně těším :-)

TAKTO JSME BĚHALY V TŘEBOVICÍCH S ANNIE ZDE