Vůbec o mně nepíšeš...

  Včera takhle sedím u počítače, věnuji se své práci a najednou podvědomě cítím, že mne někdo pozoruje. Zatáhnu pro jistotu žaluzie, abych eliminovala venkovní voyery či jen zvědavce (přece jen jsem v rozsvíceném pokoji jako ve výkladní skříni nějakého butiku) a usednu znovu k práci. Překvapivě pocit šmírování nemizí. Teprve když se pořádně rozhlédnu, všimnu si velkých hnědých očí, které na mě upírají pohled. Oči patří Cherry. Leží v předsíni a přemýšlí. Vidím to na ní. Její pohled je vyčítavý. "Vůbec o mně nepíšeš, copak jsem luft?" Z kapsy vylovím piškot a jdu psici chlácholit. Chňapne po kulaté dobrotě a vděčně se dotkne studeným čumákem mé ruky. V té chvíli vím, že rozepsaný pracovní úkol chvíli počká, protože budu psát o Cherry. O mé velké krásné "medvědici", která rozšířila naši rodinu už před 18 měsíci.

                                         Foto: Vašek Závada

Období soužití s Cherry může být rozděleno do tří na sebe navazujících období. 

- Sžívání

- Tady platí jistá pravidla

- Pravidla jsou tu proto, aby byla porušována

       V prvním období se jednalo o absolutně sebevědomím nepolíbenou psí holku. Ocas mezi nohami, uši připláclé k hlavě a opatrný krok. Připomínala spíše vystrašené divoké zvíře než domestikovaného psa. Bulvy zralé k vykutálení z očních důlků hledaly podvědomě únikovou cestu a chlupaté tělo nacházelo útočiště v těch nejzašitějších úkrytech. Respekt k Annie z vystresovaného zvířete jen čišel a kdyby to Annie přijala, snad by ji ve svém poníženém postavení políbila packu v dojemné submisivní póze. "Carevna" Annie ani netušila, že má tu čest s "baronkou"(byť cikánskou) a tak se hrdě prsila nad uzlíčkem nervů, jenž ohrožoval její "hlavní roli". Tu si úzkostlivě střežila a tu a tam dala Cherry pocítit, že konkurenci tady v žádném případě nesnese. Po několika týdnech jsem začala propadat beznaději, že se soužití těch dvou zvířat nikdy nezdaří a my budeme žít už stále v napětí z vyostřeného konfliktu. Ani v tomto případě bych to nevzdala, ale Annie nakonec překvapila a Cherry vzala na milost. O pohnutkách, z jakých takto zřejmě učinila, později.

     Občas jsem se neubránila úvaze, jaká by asi byla Cherry, kdyby vyrůstala v "sociálně podnětném" prostředí a nezažila to, co zažila. Podle toho, jak veselé zvíře se z ní nakonec vylouplo, předpokládám, že by byla rozcapené, zběsilé štěně, k jehož zvládnutí by byla potřeba pevné ruky a nervů. Cherry je sluníčko. Vychází hned ráno a svým radostným projevem nenechá nikoho na pochybách, že miluje  život. Nezanevřela na lidi, kteří jí do života v prvních dvou letech nepřipravili nic hezkého.  Snad se domnívala, že takto je to na světě zařízeno a proto je normální, když se každé ráno probouzí přivázaná u boudy s řetězem na krku a v jím vymezeném prostoru prožije (nebo přežije?) den. Nějaká ta rána na přilepšenou v ní vybudovala obranné reflexy na běžné podněty z okolí od hlasité řeči, pohybu ruky až po přiblížení nějakého toho psího kolegy. Dnes jsou tyto projevy nejistoty naštěstí už jen velmi omezené, ale úplně z nich venku ještě není.

      Druhé období, charakterizované vytvářením jistých pravidel v Cherrdině chování, vlastně jako by jen pozvolna přešlo bez výraznějšího povšimnutí do období třetího. Cherry se spolu s nabytou radostí ze života, s probouzejícím se elánem, jenž v ní do této doby jen skrytě dřímal, měnila před očima ze zakřiknutého tvora v energického divocha. První vycházky mohla Cherry absolvovat klidně se šourajícími se důchodci. Pohybovala se rozvážně, přikrčeně, tempem co noha nohu mine. Provinile koulela očima, jako z povinnosti očichala několik zajímavých objektů a po procházce se disciplinovaně ukládala na své místečko v pokoji. Odtud celý den zírala na chod domácnosti a neprojevovala nejmenší chuť aktivně se do okolního děje zapojit. Po několika týdnech jsme jistou změnu chování zaznamenali. Když totiž Cherry zmerčila náznak příprav k procházce, značně znervózněla. Neklid, zatím jen nevýrazný, napovídat radostnému očekávání. Nádherný hustý chvost se komíhal ze strany na stranu ve stále se zrychlujícím tempu a také akusticky jsme brzy pocítili na vlastní uši, jaká že radostná událost se pro Cherrynku chystá. „Jdeme ven! Hurá!“ pobufkávala si medvědice a my všichni nadšeně obdivovali, jaká je to úžasná změna. Kdybychom jen tušili, jaký se z mírného bufkání vyvine kravál, asi bychom hned to zvíře odkázali do patřičných mezí. Jenže znáte to, člověk často podlehne svým citům a udělá výchovnou chybu. Také dělám chyby a toto byla jedna z nich.  Radovali jsme se upřímně z radování Cherry a tak jsme nedostatečně ošetřili začátek jejího „odbrždění“. Dnes vypadá situace, kdy odcházíme na procházku, asi takto.

       Přicházím z práce a psice mě vítají. Jdu se převléknout a obě dvě mám v patách, přičemž Annie po Cherry zle loupe okem, protože se pohybuje až příliš blízko mých kapes (potenciálního zdroje mlsání J ). Přes rameno si dávám svou „lesní brašnu Lesněnku“ a jdu do šuplíku pro obojky. Cherry už ví…Vyskakuje na šuplík, strká čumák do jeho útrob a přitom svým hlasitým barytonem informuje všechny okolo, že se chystá bájo vycházka. Annie krouží okolo a hledá cestičku ke mně, aby jí mohl být nasazen obojek. Cherry je všude. Chňape po rukou, chňape po vodítkách a je nesnesitelná. Protože se potřebuji dooblékat a obout, zbavuji se zvířat vypuštěním ven přes balkón. Situace je „na zabití“, přesto pro nezávislého pozorovatele zřejmě komická. Když totiž psice zmerčí, že chci otevřít balkón, splašeně začínají hrabat na podkluzující plovoučce, ryčí, tlačí se na skleněné dveře a jen co se tyto otevřou, vyletí z nich jak neřízená střela a s ohlušujícím štěkotem oběhnou dvě čestná kolečka podél plotu. Annie „smečce“ hrdě velí, Cherry kopíruje svůj velký vzor se vším všudy.  A zde je možná jedna z Anduliných pohnutek, proč vzít novou psici na milost. Ann se stala vůdcem…generálem a obdivovaným vzorem a to je pro její "ego" velmi příjemné zjištění.

       Ještě na zahradě před procházkou máme svůj rituál. Cherry chňapne tahátko a provádí s ním „tanec šťastného psa“, zatímco Annie mi visí očima na rtech a čeká nějaký povel. Přikrčena, uši nastraženy…tak co? Slalom? Skočka? Tak už se, paničko, vymáčkni! Vybírám překážku „okolo“. Za správné provedení hodím Ann kousek piškotu a konečně můžeme vyrazit ze zahrady. Otevřením zahradních vrátek  exploduje další gejzír energie. Holky to vezmou velikánským obloukem po louce a Cherry nadšeně kříží Annie cestu, různě do ní vráží a raftá jí do ucha. V těchto chvílích má Ann můj neskonalý obdiv. Já bych ji asi zabila. Ann to však trpělivě snáší a jen asi dvakrát dostala se do fáze, že by dala Cherry  nejraději výchovnou lekci. Na hřbetě vyhodí „dikobrazí“ rozcuch a se zvednutým ocasem začne drzouna obcházet. V té chvíli Cherry vykulí své velké bulvy, začne mávat ocasem a kdyby uměla pískat, snad by se snažila Ann přesvědčit, že jako nic, že se přece nic neděje.

       Pocit, že páníčky má jisté, dal Cherry křídla. Na vycházce už netajtrlíkuje zakřiknutě jen kolem nás. Zvláště v lese sleduje bedlivě, kde se co šustne a je-li to nedejbože zajíc nebo srnka, a nenásleduje-li rychlá reakce odchytem, následuje naopak rychlá reakce pátráním. Bývám špatným příkladem svým žákům, jimž vtloukám do palice, že v lese se chováme tiše. Hulákám, pískám a zoufale pobíhám, dokud v dálce nezahlédnu pokorně se vracejícího, zchváceného pytláka. A tak tedy, promiňte mi, srnky a další lesní zvěři, to narušení lesního ticha. Má následná opatření učiní takovýmto situacím přítrž. Cherry si v lese připínám k širokému pásu, jenž mám kolem pasu :-). Že jdu občas jako šašour, když mám připnuty holky obě a přes cestu nám přeběhne srnka, to je jasné.  Přestože  táta nechápe, proč vedu psice do tak rušného prostoru, když je mohu bezstarostně vypustit na louku,  k tomu mohu dodat jediné - les prostě miluju a neodradí mě od něj ani kapka toho „vzrůša“ :-D.

    Tak, milá Cherry, ke svým pracovním úkolům se asi už dnes nevrátím, ale k Tobě…k Tobě časem určitě ano, protože jsi mi vděčným inspiračním zdrojem. Děkuji Ti za to, život s Tebou a Tvými psími kolegy mě opravdu moc baví!!!