ŽIVEL

    Koky je živel. Domnívala jsem se, že energičtější štěně než byla svého času kelpinka Aninka nemůže existovat. Mýlila jsem se. Potenciál malé Koky je totiž roven několika takovým bláznivým kelpíkům dohromady.  Drobné psí tělíčko je v neustálém pohybu. Jak je ráno vypuštěna z klece, registrujete po celý den kolem sebe jen jakýsi černobílý flek, který nelze zaostřit. Do "flekovité" podoby přecházejí záhy i ostatní členové smečky, které Koky spolehlivě získává pro ranní hrátky. Dříve nevrlá Annie tváří se nyní hned po ránu více než "vrle". Pouští se s prckem do různorodých pohybových her. Někdy je jejich skotačení omezeno na jedno místo, kde se šavlují zuby a boxují packami, jindy, a to častěji, pojímají ranní rituál jako kondiční jogging. Obývací okruh prokládají kratším ložnicovým, občas si střihnou koupelnový a je-li otevřena "branka" na schody, proběhnou si schodiště několikrát nohoru - dolů. 

   Největší nadšení z přírůstku projevuje jednoznačně Annie. Od rozjívené Koky si nechá líbit opravdu vše. Kousat uši, napadat se ze zálohy, prohlížet si zblízka chrup, brát hračky i dělit se o přízeň páníčků.  Snad se v ní projevily dřímající mateřské pudy, snad žije v iluzi, že si bláznivou Koky adoptovala ( bláznivých genů má přece jen dostatek). Jako matka přihlížející ostražitě hře svých dětí na pískovišti, rozvážně sleduje Annie hry své "adoptované dcerunky" a z očí jí lítají hvězdičky.

   Také Michal nový přírůstek zbožňuje. Dobrák od kosti si nechá milerád žužlat svá velká sametová ušiska a tolerantně strpí zákeřné krádeže  všech svých hraček. Ty Koky kumuluje na vybraném místečku a ostražitě je střeží. Jen co zahlédne v tlamě některého z psích parťáků nějaký lákavý předmět, hbitým výpadem po něm chňapne a překvapenému psisku jej nekompromisně čmajzne. Okradení se nad věc povznesou, aby chamtivému štěněti dopřáli hřejivý pocit vítězství.

  Abych dala mrňouskovi nějaké ty základy soustředění, pozornosti a koneckonců i výchovy, začala jsem jej záhy s klikrem v ruce cepovat. Jako první hodlala jsem Koky naučit podávat pac, cvik, který ovládá snad i každý vesnický vořech, jenž je další výchovou zcela nepolíbený, cvik, který pejsci snadno pochopí pouhým psím "fištrónem". Koky se posadila přede mne, zvedla hlavu, čímž se velké plandavé uši na její hlavě legračně vztyčily. Kouká na mou nabízenou ruku a poslouchá. "Koky, PAC,"pronáším zřetelně. Neočekávám, že by štěně hned pochopilo, co po něm žádám a tak jsem připravena klikat každý sebemenší náznak. Ten však nepřichází. Plácám Koky jemně do plecí, šermuji jí  pamlskem před frňákem, nakonec sama beru její drobnou tlapičku do dlaně a stále opakuji požadovaný povel. Koky na mě hledí svýma modrýma očima, z pohledu vyzařuje inteligence, avšak ani po týdnu pravidelného tréninku nedochází k propojení povelu a cviku. Přichází pochybnost. Samozřejmě v prvé řadě o mé cvičitelské metodě, o vhodnosti postupu, o správném načasování klikání, kvalitě odměny, intonaci proneseného povelu, o mé osobnosti psovoda jako takové...Když po dalším týdnu marného nácviku Koky stále jen inteligentně čumí, začínají se mé pochyby ubírat i "jejím" směrem. Zmlsaná skvěle "drilovatelnou" Annie od útlého štěněcího věku začínám štěně vidět v méně "nadějných" barvách. No nic, budeme tedy předvádět alespoň ten zdánlivě inteligentní kukuč. Loučím se v duchu s plánovanými psími kousky, ale protože naděje umírá poslední, vytrvale se pokouším prolomit hradbu Kokynčiny "natvrdlosti" a trpělivě den co den propojuji hru s občasným povelem "pac". A pak to najednou přijde. Koky zareaguje na povel a do nabízené dlaně mi jemně položí svou drobnou pacičku. Srdce mi zaplesá. Odměnou mi jsou další triky, které štěně už velmi rychle chápe. Během několika dní se rejstřík našich triků neuvěřitelně rozšířil. Koky konečně pochopila pravidla. 

   Dozrál čas, aby si štěně také "přičichlo" k agility. Zatím jen jako "dodatek" po tréninku tet Annie a Cherry. První návštěvy haly se opět rýsovaly v duchu nezdarů, neboť pachy  halou prolínající staly se pro Koky daleko větším lákadlem než sympatický tunýlek. Marné bylo mé hlasité juchání a klikrový koncert za každý pohled "mým" směrem. Koky si vybírala právě ten svůj "startovací čas". Ten také přišel, když byla slečna s pachy haly dostatečně seznámena. Pak už poslušně probíhala dírami tunelu a  obíhala několik málo skokových překážek. Jsme na úplném začátku. Práce nás baví a přináší nám společnou radost. Snad nějakou tu radost přinese Koky i blízké seznámení s prostředím školy, kam zavítá příští týden na návštěvu mezi tlupu malých "draků". Tak jí držte palce :-)