Prázdniny 2011

NÁVŠTĚVA U TETY KARLY A JEJÍ BORDERČÍ SMEČKY

 Annina si trhla ostudu. Když jsme se totiž byly podívat na našeho nového psího kámoše Arámka z " dílny" tety Káji, zachovala se nepatřičně. Nemohla očichávání psím mladíkem přejít jen tak, musela dát najevo, že je to dospělá psice, ke které si ten chlupatý psí spratek nebude rozhodně beztrestně nic dovolovat a s náležitě hyenovitým zjevem bobánka přísně usměrnila. Musela jsem se za ni vážně stydět. To se nedělá. Malý psí klučina pak byl raději zavřený doma a Annie měla svou nejoblíbenější tetu zase jen sama pro sebe :-)

                                    DŮVĚRNOSTI S TETKOU KÁJOU....

                                                         ARÁMEK

SVĚTOVÝ REKORD V BĚHU NA 15OO METRŮ

Na začátku byla úplně nevinná procházka, jakých absolvuju ročně aspoň 300. Bylo horko, odpoledne jsem měla nějaký ten program a špatné svědomí, že s pejsky ten den moc nebudu. Proto jsem vzala aspoň Barču a Annie, abych je provětrala v blízké přírodě. Špacírovaly jsme si to známými končinami, já očima bloudila po zemi v naději, že na mě vybafne nějaký ten pravák, holky si běhaly navolno. V duchu jsem si už představovala odpoledne. Návštěva kolegyně v jejich svépomocí postaveném domku spolu s celou skupinou dalších kolegyň, zábava a legrace...tolik to potřebná terapie před nástupem k celoročnímu působení ve školním ústavu.

   Najednou se Aňa zastavila. Zaujatě civěla před sebe. V obavě, že na ni dělá právě dlouhý nos srna nebo zajíc a Ann se hodlá pustit za obětí do hustých vřesinských hvozdů, jsem počala Annie přivolávat. Netuším, jak jsme mohly splnit zkoušku ZZO- konkétně prvek přivolání, když na mě Ann z vysoka házela bobek, na volání vyšroubované po několika nezdařených pokusech až do značně pronikavé fistule nereagovala. Stála jako přibitá a řešila dilema, zda utíkat vpřed, či se přece jen dát nazpět. V té chvíli jsem zahlédla objekt jejího zaujetí. Obrovitánský ovčácký pes černý jak noc. Připomínal kelpii. Podivné bylo, že měl na sobě reflexní žlutozelenou vestu. Čekala jsem a spíš jsem tak nějak věřila, že jemu v patách půjde  páníček. Bohužel. Osamělý černý vlkodlak taky stál a zíral. Hlavou mi prolétly katastrofické scénáře- jako obvykle- obě mé psice rotrhané na kusy, já plazíc se ve smrtelné křeči s  prokousnutým hrdlem pro pomoc...Neměla jsem ani mobil. Jediným řešením tedy bylo...vzít nohy na ramena. V úmorném vedru jsem Ann po pracném odvolání připnula na vodítko a rozběhla se, jak nejrychleji mi mé průměrně staré ( mladé) tělo dovolilo. Přiznám se, že dovolovalo jen velmi málo a nerado. Brzy jsem fučela jak vzduchotechnika v pražském metru a nebyla jsem daleko od kolapsu. Když jsem uběhla asi tak 300metrů, otočila jsem se. Uf. Černý ďábel už za námi nebyl. Jen to mě zachránilo od jisté smrti vyčerpáním. Zvolnila jsem a mnula si ruce nad tím, jak jsem situaci hezky zvládla. Další otočení však mou spokojenost načisto zrušilo. Černý ďábel nám byl v patách. Neběžel sice za námi s pěnou kapající od huby a s krvelačnými úmysly, aby nás snad na lesní cestě dočista rozsápal, šel však vytrvale s nosem u země a postupoval velmi houževnatě, což u mě vyvolalo další vlnu paniky. Takže další sprinty. Barunka ani Annie situaci za tak závažnou jistě nepovažovaly. Běžely odevzdaně proto, že jsem to po nich požadovala. Pelášit v takovém úmorném vedru, myslím, nepovažovaly za příliš moudré rozhodnutí, ale jednou jsem panička, tak se podřídily. Rekordním tempem jsem konečně doběhla k brance naší zahrady. Škoda, že jsem neměla spojence se stopkami, abych mohla ten rekord prokázat. Zpoza plotu jsem si černého frajera ještě jednou blíže prohlédla. Byl krásný. Já však byla stejně moc ráda za těch pár dřevěných latěk, které nás dělily. Překonání vzdálenosti těch možná 1500 metrů se událo určitě v novém časovém rekordu.  Ale  Ann si tehdá naprosto jistě řekla, že jí šlapu po štěstí :-D.

 MEZINÁRODNÍ DEN ŠTĚKÁNÍ A PSÍHO RÁMUSENÍ

  Sousedům jako každý rok v srpnu přijelo na návštěvu příbuzenstvo z Německa a jako každý rok s sebou přivezlo psího kamaráda , spíše by se dalo říct psího člena rodiny. Obrovské hnědé zvíře nevyhraněné rasy nám bylo představeno jako " španělský horský pes " jménem Don Carlos. Psisko to bylo pěkné. Bohužel tento názor s námi nesdílela naše smečka. Don Carlos využíval po 12 dlouhých dní veškerých výhod od volného pohybu po zahradě, či společnosti páníků až po nejvybranější lahůdky, které mu byly obřadně předkládány. Naši psi Carlose nesnášeli od prvního okamžiku a taky mu to dávali ( nejen jemu, ale i celé Vřesině) hlasitě najevo. Těch nadávek a rozhořčených výčitek, co musel vyslechnout...Podezírám toho fiškuse, že si v provokaci svých psích sousedů liboval. Stačilo se přiblížit k plotu a jen se tak přiblble podívat...rázem tu byla rámusící parta raťafáků a jim v patách ( to si myslím, že byl ten pravý důvod proč to vlastně dělal...) rozlícená panička nebo páníček s koštětem v ruce. Následovala scénka hodná němé grotesky až na to, že k " němotě" měla velice daleko. Carlos pobíhal zvolna kolem plotu a na naší straně se vztekem málem zalykali naši psi. Zejména Andulka proslula svou hlasovou modulací. Den 26. 8. byl opravdovým vrcholem. Psi se zřejmě do nového dne už probudili s předsevzetím, že svým ohlušujícím rámusem odrovnají úplně všechny- nás v první řadě. Svůj závazek celý den zodpovědně plnili, já sbíhala ze schodů ( abych jim zvalchovala hřbety) každých 15 minut. Když neprovokoval Carlos a nastalo ticho delší než 20 min. dali se svorně do štěkání z jiného důvodu. Zkrátka byla toho dne nezvedená smečka zralá na " zabití". Na počest tohoto děsivého zážitku jsem si ve svém kalendáři vyznačila 26. 8. jako " Mezinárodní den štěkání a psího rámusení". Věřte nebo ne...večer jsem pronesla památnou větu, z níž je patrné opravdové zoufalství....."Ať už jdu do práce! "

                          Tak kde je ten hromský Carlos??????

    INTENZÍVNĚ S ELIŠKOU

 Poslední víkend před vstupem do jámy lvové ( rozuměj do školy :-) ) patřil cvičáku a agi drezúře. Tentokrát pod Eliščiným vedením. Tratě nebyly vůbec jednoduché, Eliška se rozhodla vycepovat nás v duchu nejnovějších  " topspinových" trendů. Zprvu jsem nezvládala s pocitem, že příslušné pohyby vykonávám jak prkno, postupem času a se znovunabytou Anninčinou energií se mi dařilo víc a více, takže nakonec jsem byla dokonce pochválena !!!!!!!!! Mám velikánskou radost a ještě větší chuť do další práce. Malinko začínám uvažovat o před či do skokanění na závodech v Třebovicích koncem září. :-)

Video z intenzívky s Elis ZDE

    SOBOTA BEZ PEJSKŮ, PŘESTO VELMI DOBRODRUŽNÁ

    Po 28 letech společného života jsem si byla skoro jistá, že svého vyvoleného znám dobře jako své boty. Nepatřil nikdy prvoplánově k vymetačům tanečních zábav a pokud už se mnou na taneční parket zamířil, musel mít v sobě aspoň tři "půlky" nebo " máslo na hlavě". Tento víkend mi však předvedl, že mě stále ještě dokáže překvapit.

  V sobotu jsme byli pozváni na návštěvu k mému bratrovi a jeho družce. Bratr žil celý život v panelákovém bytě. Kulturu bydlení jako muzikant- bohém, nikdy příliš neřešil, o to víc jsme byli udiveni, když se pořízením staršího rodinného domu začal projevovat ve zcela nové roli hospodáře. S vehemencí se zapojil do budovacích i úklidových prací, dal se na pěstování bylinek, rajčat, pustil se do sekání trávy, spolu s družkou poskytli domov několika toulavým kočkám a jednomu pejskovi z útulku, když jsme dorazili, právě dokončoval zavařování....Dokonalá proměna. Odpoledne bylo míněno jako grilování a posléze návštěva místního hostince, kde jsme se měli pobavit na country večeru. Brácha tam hrál se skupinou zdejších amatérských hudebníků. Obětavě jsem se nabídla, že sednu za volant, aby si táta mohl grilování i následující akci náležitě vychutnat. Později jsem toho rozhodnutí litovala a zařekla jsem se, že už nikdy více.

                                                Táta griluje......

  Grilování se vyvedlo. Konečně letní sluníčko si dávalo záležet a soupeřilo se žhavými uhlíky grilu, kdo koho dřív ugriluje. Zda uhlí maso či slunce nás. Po dobrém základu se mohlo do akce. Jestliže jsem si představovala, že chvíli posedíme, poslechneme a zapějeme pár těch " táborákových", dost jsem se spletla. Jen co zazněly první tóny benja, táta začal hlasitě juchat, tleskat a pískat. Netrvalo snad ani 5 min. a už mě táhnul na parket, který s dosud mladým večerem nebyl zatím vůbec taneční. Po první sérii si začal táta poroučet jeho oblíbené písničky. Několikrát tak návštěvníci vyslechli např. Oranžový expres" či " Severní vítr". Vedle stolující hudebníci pak byli v pauzách dotováni velkými štamprlemi hruškovice. Trochu zlomyslně jsem čekala na nějaké falešné tóny, ale chlapi se ukázali zdatní a trénovaní. I u našeho stolu teklo víno proudem, jen já skromně usrkávala svůj pomerančový džus.

                                              Juchajda.......

   Když se přiblížila půlnoc, usoudila jsem, že je čas zvednout kotvy. Ty zvedal táta dlouho. Dobře se bavil, odplutí do domácích vod mu nešlo pod fousy, ale přece jen...v nejlepším je třeba přestat. Mou poslední vzpomínkou na country večer je vraždící pohled kytaristy, jemuž některý z dobře se bavících hostů v době pauzy drcnul do nástroje a ten smrtelně zraněn sklopil bezmocně hlavu visící pak už jen na strunách. Zda poté následovala pravá hospodská pranice, nevím, neboť jsme se konečně naládovali do auta a já vyjela.

   Nyní teprve začalo to pravé peklo. Kdo někdy vezl rozjuchaného opilce, ví o čem mluvím. Jakožto ne příliš zkušený řidič jsem měla z cesty obavy. O to víc, když jsme nakonec vezli ještě jednu dámu. Neznámé končiny, tma a zodpovědnost....Už začátek sliboval " veselou" jízdu. Táta pustil rádio. Ne však normálně, nýbrž tak, jako bychom byli všichni chovanci ústavu pro těžce sluchově postižené. Auto burácelo. Několikrát jsem se snažila dát " volume" do přijatelné meze, ale marně. V urputném boji s knoflíkem rádia, potažmo neukázněným pasažérem, jsem přeslechla pokyn k odbočení. Na můj argument, že jsem neslyšela, že pokyn přišel pozdě, se ozval hlas ze zadního sedadla- od dámy taky slušně posilněné zkvašenými hrozny: " Pokyn byl včas." No to bylo něco na mě....! Otočila jsem vůz na neširoké cestě jen s jedním zdechnutím motoru a dál už jsem jela správně až na místo, kde se dáma vyládovala z auťáku. Jenže pekelné jízdě nebyl konec. Táta si všiml, že rádio hraje jen na jednu bedničku. Podezírám ho, že za normálních okolností ( tedy ve střízlivm stavu a za jízdy) by tuto situaci nijak neřešil. Tentokrát se však rozhodl pro okamžitou " opravu". Ta spočívala v rychlém protáčení volantem ze strany na stranu, aby se správně propojily příslušné kontakty a my mohli jet konečně zase " stereo". Bez upozornění tak začal táta " opravovat" a já šněrovala, naštěstí už ne příliš frekventovanou silnici, stylem " cik- cak". Rozhodla jsem se hrdinně dojet ke kýženému cíli a teprve ráno s tátou hodit řeč na téma bezpečné jízdy . U cíle mě čekala ještě " maturita". Zacouvání na naše šikmé miniparkoviště vedle druhého vozidla. Tento manévr přenechávám vždy řidičsky zdatnějším kabrňákům, když jsem si ale představila tátu, kterak šlape na plyn, probourává garážová vrata, ruší Octavii a nedejbože i barák, šla jsem do toho sama. Nebylo to precizní, ba naopak bylo to hrozné, ale ač zaparkováno pod nepřirozeným úhlem a s mezerou sotva na vysoukání těla, přežilo auto i my.

   Tak byla zakončena jedna super akce, těšíme se na další...jen příště požádám raději Elišku, aby pro své nezvedené flámující rodiče přijela. :-)

PROCHÁZKA S KÁJOU A PANÍ KOLEGYNÍ

   Mimořádně se nehodlám sáhodlouze rozepisovat o suprovní, konečně taky trochu letní, procházce s Kájou, jejími psicemi a paní kolegyní s Adélkou. Bylo prostě hezky, my byla naladěny na " stejnou strunu", tak nebylo co řešit a šly jsme. Lesem, loukou...přehršel kecání , kochání....bylo nám prostě dobře. Na "odpočívadle" Pod Kaštany jsme zchladily chřtány chmelovým mokem a cestu domů jsme protáhly o koupání v rybníku. Nevím, že by existovala lepší "terapie". Holky, díky, super procházka......Fotky ZDE

V JIHLAVĚ U ANNINČINY " MAMÁ"

Do Jihlavy jsem se chystala už dlouho. Martininy feny vrhly jak o závod a já jen tiše trpěla, když jsem mimi mohla vidět pouze na fotkách (i když kvalitních :-D )Vždy se ale vyskytla nějaká nepředvídaná překážka, která mi v návštěvě zabránila. Konečně v srpnu nastala ta správná konstelace.  Stálo mě to hodně přesvědčování a přemlouvání....zejména Elis. Blížící se státnice byly pádným důvodem k tomu, abych ji  z akce " omluvila". Už už jsem chtěla na cestu vyrazit sama,jenže  ouvej. Táta nechtěl ani slyšet o tom, že bych do jeho motorového miláčka Octávie usedala k tak dlouhé cestě sama. Argumenty překvapivě neřešily mou bezpečnost a zdraví, kdyby něco, obavy směrovaly jednoznačně směrem k nablýskanému frájovi. Nemá havarijní pojistku, což je pro mou jízdu prý to nejdůležitější vybavení....Zkrátka jsem musela vyvinout veliké úsilí k tomu, abych se do Jihlavy nakonec dostala a to jsem pak musela cestou mnohé překousnout.

  Tak předně jsme vyjeli v poměrně časnou ranní hodinu. To bývá Eliška tradičně nebetyčně protivná. Už po několika kilometrech jsem zazmatkovala. Elis totiž něco zamumlala pod nosem ( podezírám ji, že mumlala naschvál nesrozumitelně), kudy jet. Samozřejmě jsem jela blbě a zmátla tak ostatní řidiče. Už to se neobešlo bez komentářů. Když jsme vyjeli na dálnici, nebyl problém. Teprve v Brně, kde jsme museli zajet, aby vystoupili Evka s Kubou, jsem zase zavdala příčinu k Eliščině lamentování. Šlo o semafor. Můj hřích spočíval v tom, že jsem nechtěla projet křižovatku na červenou a tak jsem pohotově dupla na brzdy, přičemž se několik ksichtů osádky našeho vozu nalepilo až skoro na přední sklo. No uznejte sami....měla jsem snad jet na červenou? Pravda, stála jsem asi metr a půl za hraniční čárou a neviděla na semafor, ale když se za mnou ozval klakson, bylo nad slunce jasné, že právě blikla zelená. Ale to už bylo na Elišku moc a tak asi 10krát zopakovala jak kolovrátek, že na to už nemá nervy. Já na ty její lamentace nervy neměla taky a tak jsem uvolnila své místo za volantem a raději vklidu dojela na místě spolujezdce.

   Samotná návštěva byla super. Zahradou pobíhalo 5 kelpií, dalších 6 mimin bylo zavřeno v parádní ohrádce a jen čekalo na to až k nim někdo přeleze ohrádku a ony ho budou moct samou láskou sežrat :-D. Andulka se projevila jako stydlin ( celá panička....:-D). Trvalo jí hodně dlouho než se skamarádila. Na štěňátka pohlížela stylem: " Fuj...co to je....ať to jde pryč...! " Zkrátka hrála dámu. Být tam ale ještě pár hodin, myslím, že by její působení na Kalábovic zahradě vypadalo podstatně jinak. Takže zatímco Annie navazovala vztahy, já fotila a fotila, jak o duši. ZDE

                     Smečka.....                              Annie hraje dámu.........

KRAJSKÁ VÝSTAVA PSŮ - OSTRAVSKÝ HRAD

  Můj vztah k výstavám psů je všeobecně znám. Nemám je ráda. Ta záplava psích fešáků s ctižádostivmi páníčky, hřebeny, spraye, všechno to, co k výstavám prostě patří, ne, to opravdu není moje parketa. Ale mám hezkého psa, je třeba ho ukázat světu. Tedy zatím jen Ostravě :-). 14. srpna ráno ( kvůli výstavě jsme se vrátily i o den dříve z tábora ) jsem vyrazila s Annie do centra Ostravy. V Mariánských Horách jsme se naládovaly do auta Evě Mikurdové, která původně s Argitou měla také korzovat výstavním kruhem, ale hárání " v plném proudu" jí účast překazilo. A tak jela Eva aspoň v roli pozorovatele a našeho doprovodu. Počasí se ukázalo z té lepší stránky. Bylo hezky teplo, sluníčko se na všechny smálo. Anninka ještě unavená z táborového cvičení, brala akci s klidem Angličana. Tu a tam si čichla k psímu kolegovi, jinak poslušně cupitala na vodítku, absolutně nevzrušena nějakým blížícím se předváděním. Po zkušenosti s dubnovou "národkou", kdy jsme se vystavovaly úplně poslední, zatímco už většina vystavovatelů skoro přijížděla ke vzdáleným domovům, tentokrát jsme měly vážně štěstí. Do kruhu číslo 5 jsme nastupovaly hned po plemeni " Akita- inu" a "Aljašský malamut". Tedy asi půl hodiny od samotného zahájení.

    Na tábor jsem prozřetelně přibalila i výstavní vodítko, jako že budeme ve volných chvílích trénovat postoje a poklus, jenže , jak už to bývá, na nějaké výstavní serepetičky nebyl na táboře čas ( ani chuť), tak jsme musely vycházet z podstaty natrénované na Národní výstavu v dubnu. A Annie mi znovu potvrdila, že je skvělá. Neměla nejmenší problém. Paní rozhodčí ochotně ukázala chrup, soustředila se, krásně klusala  i parádně stála. Jen maličko únavy jsem na ni pozorovala. Výsledkem nám bylo ocenění " vítěz třídy" a " krajský vítěz". Radost byla dovršena tím, že jsme byly už po desáté hodině doma :-D.

 Posudek v záložce " Výstavy"

PRÁZDNINY V JEDNOM KOLE ANEB NEVÍM, CO DŘÍV

     Od mého posledního příspěvku uplynulo nějakých 10 dní. Ty byly vyplněny....skoro bych řekla přeplněny... zážitky všeho druhu. Zejména tábor s každodenní "drezúrou" na táborovém " buzerplace" ( jak jsme si travnatý prostor s překážkami se spolucvičícími kolegyněmi nazvaly) skýtá prostor pro podrobnější líčení. S kolegyní Ludmilou a mladičkou Andrejkou jsme vytvořily během týdenního společného pobytu na jedné chatce skvělý kolektiv. O legraci nebyla rozhodně nouze, s ní jsme statečně čelily dokonce i příšernému počasí, kterému jsme tak nedaly šanci nás otrávit. Kdybych se v zaměstnání chlubila tím, že o dovolené spím na tvrdém kavalci obložena psími těly ( to abych nezmrzla), že vstávám v 5 hodin, navlékám svetry, bundy, pláštěnky a gumáky, abych v 6 už stála připravena na parkúru a pak celý den střídavě nastupuju ke cvičení či ke službě na buzerplace obnášející zvedání spadlých latěk spolucvičícím, že celý den chodím s igelitovými pytlíky po kapsách a svědomitě sbírám vše, co vypadne mým psům ze zadní části těla atd. atd., zřejmě by si pomysleli, že jsem padlá na hlavu. Ale natolik mě už většina z nich zná, aby věděli,  že tento způsob trávení léta je pro mne tím nejlepším. A tak celý pobyt shrnu takto. Počasí- fuj fuj. Pejsci se koupali v místním rybníku jen jednou. Málem jsem zapomněla, co to je krátký rukáv či krátké kalhoty, o to více jsem se sbratřila  gumovou obuví....( Gumáčky moje....díky vám! ) Hned druhý den potrápil Annie průjem, musela jsem jí nasadit dietu, což nesla velmi nelibě a tvářila se na mě jako týrané zvíře těsně před skonem. Uprostřed pobytu si prožila totéž Bobinka. Obě psice ale po celodenním půstu raději daly svou stolici do pořádku, než aby- nedej bože- hladovka pokračovala... Při středečním odpoledním tréninku jsem napálila bleskovým tempem rovinku ( frajerka jsem se nerozcvičila...nejsem už žádná mladice :-( ) a natáhla jsem si zřejmě nějaký úpon na levé haksně. Díky tomu jsem v dalších cvičeních Annie evidentně brzdila, parkúry jsem běhala kulhavým krokem a byl na mě úchvatný pohled.Ve středu po tréninku jsme s " tetou Kájou" , jak ji vzhledem k oblíbenosti u mé Anninky nazývám, jely navštívit budišovské ovečky. Chtěla jsem si udělat jasno, zda Annie orientovat tímto "pasáckým" směrem nebo považovat její pasení- nepasení za uzavřenou kapitolu. Druhá možnost se potvrdila. Ann z košáru koukala s výrazem odsouzence jdoucího na jistou smrt. Dokonce i moje chlácholení a poplácávání kudrnatých tvorů po jejich vlněných hřbetech ve snaze ukázat Ann, že jsou to mírumilovná zvířátka, se minulo účinkem. No nevadí, aspoň mám jasno.

  Pokud jde o agi tréninky, bylo to podstatně jiné- lepší kafe. Na tábor jsem přijížděla s poněkud "zdechlou" fenou ( zřejmě důsledek hormonálních změn po hárání), v průběhu prvních dvou dnů jsem však změnila motivační prostředek z hračky na párek a rychlostní otáčky Anduly se tím podstatně zvýšily. Takže další JASNO. Pažravá Andula musí prostě běhat na " žvanec". Pak už mi, holka, dělala jen samou radost. Tedy v agi. Těsně před odjezdem totiž maličko zvalchovala spolubydlící vořešku Adélku a kolegynin prst, který tam nešťastně připletla. Důvodem byla obava o tašku granulí, k níž voříšek se zájmem čichal. Naštěstí se incident obešel bez větších zranění, pouze s utrpěným šokem paní kolegyně, která už tímto prý se mnou pobývala v chatce naposledy :-).

 Vše ostatní nechám na fotkách....ty mluví za vše ZDE a videjko z našich běhů ZDE.

NA POČASÍ JSEM SE PŘIPRAVILA.....

      Už druhý den zakopáváme v pokoji o kufr  nebývalých rozměrů. Nemám ráda chystání na poslední chvíli. Začala jsem se balit na tábor už předevčírem. S neskrývaným zájmem sleduji vývoj předpovědi počasí. Úmyslně zde uvádím termín " vývoj předpovědi", neboť to skutečně není nic jistého a několikrát denně se sledované údaje mění. Můj muž v této souvislosti již několikrát vyslovil  skrytou touhu stát se někdy v budoucím životě meteorologem. Prý když jim to nevyjde, vymluví se na nečekaně opačný směr větru a nic se neděje. :-) Nejvíce zaostřuji na obrázky, zda z případných mraků nepadají kapky. Podmračené počasí neřeším, ale cachtat se na rozbahněném parkuru celý týden, to by se mi fakt nechtělo. A to už ani nemluvím o neřesti drtivé většiny psíků povalovat se  v postýlce. Ta by se rázem podbala všemu, jen ne hygienicky odpovídajícímu kavalci. Jistěže nejsem přehnaně " pintlich" a beru do postele i zvíře, které zrovna neprošlo dezinfekční ( a dezinsekční) očistou, ale vše má přece jen aspoň nějakou tu hranici....

   Tak tedy můj "loďák" obsahuje skoro vše, na co si můžete vzpomenout. Jsem připravena na zimu i horko, teplo i déšť. Neměla bych mít hlad, žízeň, mám mlsání, kafe i duševní potravu, Frajera i kameru, celou řadu psích hraček...

  Takže ať už bude jak chce......HURÁÁÁÁ do Větřkovic !!!!!!

DVA ŠOKY

   Minulý týden jsem si užívala prázdnin částečně v domácím prostředí, částečně na návštěvě kamarádky v Opavě. Zmíněné šoky jsem ale zažila doma. Lépe řečeno na procházkách.

   Oba šoky byly v příjemném slova smyslu, překvapující. První se týkal Annie. Vyšly jsme si spolu na lesní relax. Andula pobíhala přede mnou, když tu najednou vyrazil z houští zajíc a namířil si to do hloubky lesa....S Annie trhlo, nastražila uši a začala "startovat". V té chvíli jsem vykřikla: " Nesmíš!!! " a Annie se opravdu za rychlým hlodavcem nerozběhla. Dokonce jsem ji ani nezapnula na vodítko a pokračovaly jsme vycházkovým krokem dále.

   O druhý šok se postaral zřejmě místní obyvatel Dolní Lhoty či Čavisova. Jdeme tak s Andulou opět lesní cestou a přicházíme na silnici, po níž  vede kousek cesty k vytýčenému cíli. Zapínám Anďu na vodítko. Po silnici směrem do kopce se pohybuje vrávoravá postava podroušeného muže středního věku. Chlopek příliš nevnímá okolí, má evidentně co dělat se svou rovnováhou, jen stěží srovnává krok. Najednou si nás všimne a zastaví. Tedy jeho tělo se dál kymácí, ale nohy nepřesvědčivě  "parkují ". Skleněný pohled upírá na Annie. Maličko se zakloní, povytáhne kalhoty a pronese šokující výrok : " Kelpie? ". Překvapeně na něj zírám. Přitakávám a nešetřím chválou. " Jak jste to poznal? Vy kelpie znáte?" ( No, bodejď by neznal, když ji s jistotou pojmenoval, žejo? ), ptám se přihlouple. Ale z chlapíka už dostanu jen neartikulované pazvuky. Postava se cestou dál kymácí, bojuje s rovnováhou i cestou do kopce. A tak jsem bohatší o setkání s prvním člověkem, který dokázal Ann zařadit. Kdo by to do takového vesnického chlopka řekl? Anebo že by se kelpie dostávaly do obecného povědomí?

REPORTÁŽ PSANÁ ( skoro) NA OPRÁTCE...

  Každý rok o prázdninách k nám přijíždí na  víkend kamarádka Zuzka z Brna. Seznámily jsem se zhruba před 6- 7 lety na internetové scrabblové Herně, kde jsme sváděly líté boje s písmenky. Scrabble je skvělá hra, která mě jednu dobu přímo pohltila. Hrála jsem prakticky denně, psala jsem si poznámky, slovíčka, evidovala jsem odehrané zápasy a pachtila  se po bodech. Zkrátka jsem se do hry pustila, jak je mým zvykem, naplno a s nadšením. Když k nám Zuzka začala jezdit, návštěva se odehrávala skoro výhradně u stolu, na němž dominoval zelený herní plán a  pytlíček s písmeny téže barvy. Jak šel čas, obě dvě jsme si krom scrabblu začaly budovat i jiné koníčky. Zuzka začala šít a věnovat se ručním pracem, já se vrhla na agility. A tady se konečně dostávám k tajemnému...nic dobrého nevěštícímu... nadpisu. Letos bych to formulovala asi takto:

  " Pod zástěrkou hry v scrabble se Zuzka vetřela do naší domácnosti s ďábelským plánem, na jehož konci mě čekala  "hodina šití". Cílem jejího podloudného plánu mělo být cosi jako " vymámení telete z jalové krávy"- přesněji- chtěla po mně- absolutním výtvarném antitalentovi a člověku veškeré činnosti s látkou, jehlou a nití nesnášejícím- abych ušila jakousi "kytičku do babiččiny zahrádky". Nadšeně mi vysvětlila, že jde o vytvoření rekordu, který má být zapsán snad i v Guinessově knize rekordů.  Zprvu jsem si myslela, že zešílela a v těžkém dilematu, zda návštěvu vypoklonkovat, či nechat, zvítězilo "nechat" jen velmi těsně. Všechny šikovné lidi, kteří se věnují výtvarnu, šití obzvlášť, nepokrytě obdivuji. Zasednout však k látce sama a  k tomu dobrovolně, to bych ještě před víkendem považovala skutečně za nemožné.

    Návštěva plynula se scrabblem, vycházkou do lesa, příjemným povídáním a nepřetržitým vtíráním psích čumáků do naší přízně. Nátlak k šití se v sobotu nekonal. Tak nějak bláhově jsem se domnívala, že Zuzka k rozumu přišla a nakonec zapomene ( nebo k mé žaludeční nevolnosti z šití přihlédne), opak byl však pravdou. Dešťová neděle jí  připravila i vhodnou půdu. Zpětným pohledem ji dokonce podezírám, že i moje výrazné vítězství v nedělní ranní  scrabblové bitvě bylo součástí jejího ďábelského plánu ( nebo mu aspoň nahrálo). Se slovy : " Pojď mi tedy ušít jednu kytičku" už už přinášela na stůl náruč látek, šablonek a krabičku s šitím. Kdyby aspoň venku nepršelo....hned bych situaci zachránila nezbytným venčením a v lese si pohlídala ten nejdelší okruh s předlouhým hledáním hřibů a snahou ukázat jí v lese co nejvíce místních zajímavostí...jen aby ten čas na tu zpropadenou kytku nevyšel. Leč..... z jejich spárů nebylo úniku.....Ukázalo se, že Pospíšilka se prostě nevzdává !!!! Dokonce většina psů ( až na odvážnou Andulu) se v tichosti  zdejchla do nejtajnějších koutů našeho domu, aby snad i jim nebyla k packám přivázána jehla a oni nebyli přinuceni vyrábět kytičky :-D.

    Už začátek byl strašný. Pomyslná oprátka se začala utahovat........Dobrých 15 minut jsem pobíhala bytem a plnila Zuzčiny  příkazy. Postupně jsem přiaportovala nůžky, lepidlo, lepící pásku, tvrdý papír, supertvrdý karton ( promiň starý matematický pracovní sešite ze 4. třídy), krejčovský metr, pravítko, průpisku a nakonec jsem se schlíplýma ušima zasedla ke stolu já....abych se masochisticky pomučila u látkové kytičky. Snad jen ješitná touha být součástí rekordu ve mně  dokázala tohle přetrpět. Následující hodinu a půl jsem šila. Zvládla jsem to a ani jsem neblila.

           Pokec o smyslu výrobku                      Přiaportované potřeby                                 

                                                   HOTOVO !!!!!!!!!!!

    Návštěva se vyvedla, už se těším na příští prázdniny, jen doufám, že se Zuzčiným zápalem pro výtvarno nebudu příště muset šít třeba deku. Na oplátku jí postavím na zahradě agi parkur a bude ho muset zaběhnout se všemi členy Panáčovic psí smečky. :-) Jinak nedostane večeři.

  Fotky ZDE a ZDE

            JUPÍÍÍÍ NA HOUBY !!!

Podtitul:   BB

( nenechte se zmýlit...nejde o Brigitte Bardotovou, ale daleko prozaičtější zkratku  "blbý Bert" )

  Eva s Kubou se rozhodli jít na hřiby. Jako nadšení houbaři jsme se s tátou připojili. Aby ani pejsci nepřišli zkrátka, z původního: " Neberem žádného, ať si to jednou užijeme,"  s námi nakonec ťapkali tři. Vořešky a staroušek Bert. Velký košík, který jsme si vzali, působí dle mého vždy nepatřičně. Zavazuje k naplnění houbami stůj co stůj, abychom se nemuseli stydět za to, jaké jsme měli velké oči a pak...kde nic, tu nic :-). Ale hned začátek trasy naznačoval pravý opak. Košík zel prázdnotou. Vstup do lesa v Kyjovicích je strmější. Drápali jsme se do svahu hledíc upřeně na zem a pohledem jsme pomyslně vytahovali houby ze země. Vořešky vesele pobíhaly okolo. Tátovi se Berta zželelo. Odepnul ho z vodítka, aby i starouš si mohl v lese zaskotačit. Nebýt kombinace jeho hluchoty, tvrdohlavosti a neposlušnosti, možná ke své spokojenosti by si jen tak radostně pobíhal a očichával prostředí. Jenže starouš sotva ucítil volnost, z nepochopitelného důvodu se pustil ze svahu dolů. Jelikož jsem byla momentálně nejblíže k úpatí kopce- tedy nejníže ze všech členů naší houbařské výpravy, byla jsem jaksi předurčena k tomu, abych situaci oparetivně vyřešila. Volala jsem...zvyšovala " volume"....až jsem nakonec ječela jak Viktorka u splavu...marně. Paličák Bert nereagoval. Uvzatě sestupoval svahem až už byl skoro na cestě, kde přece jen čas od času projelo auto. Strach o toho blbce mi dodal na rychlosti, vztek na něj zase na razanci zákroku a síle hlasu. Konečně Bert otočil hlavu. Naskytl se mu pohled výrazně gestikulující paničky, která chvíli nabízí dobrotky, vzápětí s přísným obličejem hartusí. Dědek se znovu otočil a zřejmě ve snaze, aby mě klepla pepka, pokračoval  v sestupu za imaginárním cílem. To už jsem pro něj neměla slušný výraz. Dole na cestě stál náklaďák a u něj jacísi chlapi .Docela dobře se pobavili, když z lesa nedříve vycházkovým krokem vyšel fousatý pes, za ním nepříčetně řvoucí  hysteka, na níž pes absolutně nereagoval.

   Bert pokračoval v útěku, já za ním. Poblíž se nacházel rozlehlý dřevařský komplex , já zase začínala mít komplex ze své neschopnosti chlupatého  svéhlavce zastavit. Jestli si Bert šel na pilu zadat rozměry na svou rakev, docela bych to pochopila, protože jsem byla rudá vzteky a Bert nebyl daleko od své poslední hodinky. Když mě uviděl, kterak se s nadávkami na rtech blížím, možná v hlavě spřádal své poslední přání- jít se proběhnout za modrým gumovým kolečkem. Narazil na plot, dál neměl kam utéct. Jen  kmetský věk mě zadržel od jeho fyzické likvidace. ( Tedy JEHO kmetský věk...čtenář v této chvíli snad ani nepatrně malinko nezapochyboval, že bych mohla myslet svůj :-D ). Starouš byl zapnut na vodítko a celou další cestu pochodoval na šňůře. Mamlas.

     Dále se výlet vyvíjel příjemně. Koš byl sice zaplňován tempem pomalým, leč přesto ke konci- zejména s nalezením rozsáhlého " bedliště"- zaplněn do tří čtvrtin.

                                                                                 " Moja s mojú "

Příjemnou tečkou za výletíkem mělo být posezení v místní zahradní restauraci. V roli zodpovědného řidiče jsem se musela, ač nerada, vzdát chmelových pochutin a vzít zavděk jen vanilkové zmrzlině ( tu " kaktusovou" jsem logicky odmítla neb jsem si nechtěla popíchat chřtán). Mládežníci vsadili na osvědčenou " kofču" a táta vyžahl Bazala. Jen dojem z neochotné obsluhující ( nebo spíše neobsluhující) baby Ježibaby zůstal v pásmu " velmi špatný" a "PŘÍŠTĚ NEBRAT!!!! "

    Evka se naštěstí doma ujala zpracovávací práce a v následujících dnech jsme se povinně celá rodinka ( návštěvy nevyjímaje) ujali " likvidátorské práce " při nekonečných houbových hodech.

 Fotky ZDE

KDYŽ NĚKDY HUMOR DOCHÁZÍ....

  Zážitek, o kterém se právě chystám napsat, není z těch veselých. Dokonce jsem váhala, jestli se do něj vůbec pustit, ale nakonec jsem si řekla, že i takové zážitky mají v životě své místo a možná se staly z nějakého, mi zatím tedy neznámého, důvodu. Tak předem upozorňuji čtenáře, kteří mi píší, že jim mé stránky zlepšují náladu ( a  mně zase ty jejich pochvaly...moc si jich vážím :-) ), že dnes to ke zlepšení nálady nebude. Spíš naopak. Takže slabší nátury nechť zde čtení ukončí a přeskočí na jiný- optimističtější- článek.

   Začátkem týdne jsme se vypravily na vycházku spolu s Eliškou, Nyx, konečně taky po dlouhé době Kess a samozřejmě s Anďou. Po vydatných deštích bylo v lese docela mokro, proto jsme raději volily prochajdu po velmi málo frekventované lesní cestě. Holky si vesele pobíhaly, my s Eliškou řešily psí tématiku. Pohodička. Najednou se můj pohled stočil do příkopku, vedoucímu vedle cesty . Jako by mě cosi nutilo se tam podívat. Zamžourala tam na mě dvě očka. Velká, smutná.... Ležel tam srnec. Byl asi hodně unavený, vyčerpaný, působil odevzdaně. Tím naše vycházka skončila. Srnec byl poraněný a jistě měl bolesti. Bylo třeba jednat. Zůstala jsem u něj zatímco Eliška běžela domů zavést psy a zatelefonovat pro pomoc. Čekání mi připadalo nekonečné. Mluvila jsem na srnečka, vypadal klidně, ale v očích se mu zrcadlil strach. Zdálo se mi, jak by na mě hleděl s nějakou nadějí, že mu snad pomůžu. Zbaběle jsem klopila zrak, cítila jsem takovou bezmoc....! Zhruba po hodině se dostavil myslivec. Starší pán, hořekující nad tím, že už ráno byl likvidovat autem sraženou srnu a teď musí zase tohle....Obhlídl srnečka a ten v úmyslu utéct se snažil postavit, ale jeho zadní nohy byly nepoužitelné. Znovu a znovu upadal, až zůstal ležet a ten svůj  plachý pohled upřel na mě. Nikomu bych to nepřála. To už se mi kutálely slzy po tváři. Myslivec, který do té doby lamentoval, že to není jeho revír, co on s tím, neustále telefonoval, do telefonu si stěžoval na tu svou ranní srnu atd....najednou se v lamentování zastavil a snad pochopil, že zatímco on řeší sebe , svůj čas a své starosti, v příkopce tu leží trpící zvíře a je odkázáno na pomoc nás- lidí. Zkrátím to. Ještě teď mi popisování těchto událostí působí velmi nepříjemné emocionální vzpomínky. Na místo se dostavil další myslivec a  spolu s tím " ulamentovaným" srnečkovi trápení ukončili. Nožem. To už jsem ale byla na cestě domů. Slyšela jsem ten příšerný srnečkův řev, který mám dodnes v uších ( a asi tam i navždy zůstane) a pro slzy jsem neviděla na cestu....

                                     To je to místo......:-(

TESTOVALI JSME IQ NAŠICH PEJSKŮ

   Se stále těsnějším připoutáním psa k člověku získal tento jakousi potřebu svého čtyřnohého přítele inteligenčně kamsi zařadit. Proto vzniklo nepřeberné množství smyslných i nesmyslných psích hraček, her a hlavolamů. A lidi pak místo koukání na televizi zírají na své psí miláčky dychtivi toho, jak  budou s hračkou nakládat . Patříme přesně mezi tento typ lidí. Když Eliška v pátek večer vytáhla z tašky dva nové dřevěné psí hlavolamy, vše, co v tuto chvíli bylo podstatné pro domácnost, šlo stranou.

     Nažhavila jsem kameru a obývák se na hodinu stal naším studiem. Pejsci pěkně jeden po druhém projevovali různé úrovně  nadání. Dalo by se říct, že všechny to bavilo, jen někteří to nadšení dokázali korunovat úspěchem v podobě kousku voňavé dobrotky, některým muselo být pomoženo, aby ani oni nepřišli zkrátka. Příjemně překvapeny jsme byly ( my dvě s Elis...proto to tvrdé y) z Bertíka i Bobinky, šikovnost prokázala Barunka, Nyx a zejména Annie. Na opačné straně pomyslného žebříčku skončila Kess se svým velmi nepřesvědčivým výkonem a pasivitou. Více než plané tlachání o testu vám napoví video. Sestříhala jsem ho z dlouhých nahrávek tak, aby netrvalo tu zmíněnou hodinu a abyste mohli vidět všechny naše chlupáče " v akci".

    Video ZDE

KLUBOVÉ ZÁVODY

  Dva dny nepřetržitého deště vyvolaly u mnoha členů Vosy, přihlášených na klubovky, přesvědčení, že terén nebude zcela jistě způsobilý k uspořádání plánované akce. Opak byl však pravdou, vedení Vosy rozhodlo jinak, což mnohé z nás překvapilo vzhledem k celoročnímu opečovávání terénu, odvolávání tréninků ze strachu právě o zničení travnaté plochy. Naštěstí v sobotu ráno se obloha umoudřila. Přestala na zem vysílat dešťovou kanonádu, naopak okolo 9 hodiny začala vysílat záplavu hřejivých paprsků. Mohli jsme odložit svetry a dlouhé kalhoty, sobota slibovala krásný den.

    Na klubovky jsem se těšila, ale letošní prázdninová smůla( konkrétně moje nedoléčená haksna) to zařídila jinak. Zůstala jsem jen v roli pořadatele a diváka. Annie si žádné zklamání nepřipouštěla. Užila si s pejsky legraci, poběhala, pohrála si, nic jí nechybělo. Hned na úvod se " odměnila" hodováním na nestřeženém stole plném sladkých i slaných dobrot, které jako vždy na klubovky donesli členové k pohoštění lidské části týmů :-D. To jsem Andulce musela záhy dost důrazně vysvětlit....tedy že stůl není připraven pro pejsky. Sice na mě za to dost nevěřícně koukala, ale je to psice chápavá a toto nepříjemné omezení, ač nerada, vzala za své.

    A pak se už mohlo začít závodit. Samotné běhy Vosátek, Vosiček a Vos byly proloženy ,jak jinak, než soutěžemi družstev. Trocha legrace nezaškodí, takže se běžel němý a slepý běh, pantomimicky se vyjadřovalo  veterináři, jaké problémy pejsky trápí, navrhovalo se logo olympiády atd atd.... Prostě tak trochu návrat do dětských let.

  Snad budu příští rok živa a zdráva, abych se toho všeho mohla zúčastnit v roli závodníka :-).

 Několik fotek ZDE

PROSTŘENO PODRUHÉ

Uběhl skoro měsíc od doby, kdy jsme se inspirovali televizním pořadem PROSTŘENO. Rozjeli jsme totiž rodinnou show se vším všudy. Tím myslím jídelní lístek, názory na kameru, pošušňáníčko u stolu, zábavu i nezbytné bodování. Na Evku s Kubou, kteří vařili poprvé, jsme se museli vytáhnout. Dali si s přípravou opravdu záležet a bodování bylo jistě ( to zjistíme až při kontrole natočených videí v závěru soutěže) zaslouženě vysoké. Proto jsme nemohli nic podcenit. Táta sice brblal, co že jsem to vymyslela atd., atd., ale nakonec si vzal na starost závěrečný dezert a do všeho ostatního mi nepřetržitě teoreticky zasahoval :-).  Příprava začala už o den dříve naložením masa pro " masaře". Nešlo to jinak , než že mi asistovaly Annie i Barča. Moc mi sice nepomohly, ale nakonec jsem byla ráda, že se na místy nedostatečně hlídané maso nevrhly :-D.

    Pro nás- nemasožrouty- jsem měla vymyšleny žampiony dušené na másle s kořením, zabalené ve vaječné omeletě a hranolky. Všechny přípravné práce proběhly podle plánu, zapojil se i brblavý táta, který se nakonec vytáhl svým dezertem.....banánem v čokoládě se šlehačkou.

 Zde je jídelní lístek :

    Za tento jídelní lístek jsem byla od Elišky záhy zprdnuta. Prý je moc stručný. Co prý má na kameru komentovat, když vůbec  netuší, co tam bude za ingredience. No, přiznám se, že ráno, když jsem jídelní lístek tvořila, jsem to ještě nevěděla ani já...tedy úplně přesně, proto jsem šalamounsky zahrnula papu pod celkem nicneříkající název :-). Vše na poslední chvíli...no, to je mi podobné....

    Okolo 15 hod. se začalo osazenstvo scházet. Holky celý den moc nejedly, očekávaly asi opravdovou žranici, která nemá hranici...., proto mě už před pátou uháněly, kdy  se bude servírovat. Než se o půl páté skutečně začalo, namluvili všichni na kameru komentáře k našemu menu ( no, to jsem zvědavá až to budu dávat dohromady, co se tam dozvím..:-). Předkrm prožívali krom hladovců i naši hafani. Barunka koulela svýma očima, Andulka vesele obcházela kolem stolu a z ložnice jsme mohli slyšet Bertíkovo prosebné kňučení. A už je to tu......" Bájo vájo , Prázdninové eňo ňuňo v masožroutské a nemasožroutské formě a diabetikův hřích"

  Nevlídné počasí nám neumožnilo posezení venku, proto jsme se museli spokojit se zábavou uvnitř. Vsadila jsem na osvědčené hry- sirky, tleskací zápolení a dětské společenské jako Černý Petr, Vole lehni nebo Kvarteto. Táta s Kubou si zahráli Dámu. Když viděla Annie, jak se dobře bavíme, chtěla se do hry zapojit. Nosila mi vytrvale hračky a když jsem  ke hraní nefungovala, našla si nejpískavější hračku a počala nás mučit jejím nepřetržitým " masírováním" .

  S večerem jsem osobně byla spokojená a jak tomu bylo u ostatních....uvidíme po posledním "kole", které by mělo proběhnout příští týden. Vařit budou.....Eliška a Vašek :-)

   Fotky ZDE

PRO ZPESTŘENÍ - JEDNA ANNINČINA HERECKÁ ETUDA

JAK SE ČUK A GEK STALI DOČASNĚ MÝMI NEJLEPŠÍMI KAMARÁDY

      Když je člověku ouvej, poslechne striktně pokyny lékaře. Udržuje klidový režim, skoro nechodí, baští předepsané medikamenty. Jen co se však maličko uleví, už má roupy. Jak jinak, než že myslím sebe a svou pochroumanou dolní končetinu. Po včerejší kontrole jsem se cítila  velice dobře. Místo doktora- saďoura ordinoval ještě mladší, ale podstatně citlivější felčar. Rána vypadala lépe, rýpání se v ní nebylo příjemné, ale dalo se vydržet. Za 10 min. jsem už hopkala k autu. Klubal se krásný slunečný den. Místo abych se vyplázla někde na slunko a haksnu namířila k nebesům, dala jsem se do údržby bytových prostor. Spokojena sama se sebou jsem v odpoledních hodinách pomyslela i na pejsky. Přece v tak krásném počasí nebudou pobíhat jen po zahradě! A už jsme si to štrádovali s tátou, Nyxou a Andulou lesem k říčce a dále na Stadion svlažit hrdla pěnivým mokem. Mrzelo mě jen, že jsem nevzala Frajera, abych vycházku zdokumentovala, protože holky si tekoucí vodu dokonale vychutnávaly. Cesta domů rychle uběhla, asi proto, že jsme si vymysleli večerní grilování. To už se ale bolavá noha začala bouřit. Nepřirozeným našlapováním ( pochopitelně, že bez Čuka a Geka) jsem si namohla nějaké svaly či úpony pod kotníkem a ty začaly bolet, jak čert. Do toho se ozvala i rána po kousnutí, takže můj večer vypadal vskutku zajímavě. Tempo pohybu se dostalo na tu nejpomalejší rychlost, bez Čuka a Geka jsem nedala ani ránu a když jsem konečně usedla, jedině s Čínskou směsí mražené zeleniny na kotníku. Obvaz v inkriminovaném místě prosákl....dobře mi tak ! Od včerejšího večera nemám pro sebe hezkého výrazu. Čuk a Gek se stali momentálně mými nejlepšími kámoši.......

 A jako naschvál teď začínají sousedi nosit z lesa........ :-(

TROCHA TÉ SMŮLY NEZAŠKODÍ....

 Abych to hned na začátek vysvětlila. Celý rok a fous s Annie jsem žila v eufórii. Opravdu jsem si vychutnávala opojný pocit štěstí ze všeho, co tak nějak automaticky přicházelo. Proto pokládám skoro za  užitečný stav, kdy najednou nejde všechno tak, jak by si člověk přál. Musí slevit, musí se zastavit, zamyslet a vnitřně ocenit, co má. Možná zrovna proto se na mně vyřádila angína a po ní další nástrahy. Tak postupně :

   Jen co jsem se dostala z angíny, přestala jsem lenošit. Řádila jsem po baráku s úklidovými prostředky v ruce, jen abych dohnala to celoroční zanedbávání. Na své si přišla i zahrádka. Společnými silami jsme s tátou přeměnili bujně rostoucí plevelovou vegetaci v úhledné záhonky připravené k osetí. Co na tom, že všichni zahrádkáři nyní sklízí, co na svých včas upravených záhoncích zaseli?  Rozhodně nechceme být otroky zahrádky :-D :-D :-D, proto vykonáváme potřebné práce tehdy, když k tomu máme čas a chuť. !!! Sousedé si zvykli, že naše zahrádka je tak trochu netradiční.

   Začátek prázdnin nesvědčil ani Andulce. Byla úplně skleslá, většinu dne prospala a jak jsem dříve jen stěží zvládala její neutuchající energii, nyní jsem jí z  očí mohla vyčíst naprosto srozumitelné sdělení: " Dej mi pokoj! " Zamířila jsem na veterinu. Proměna ďábla v ovci jsem nepovažovala za normální stav. Když jsem na dotaz- co ji trápí- vylíčila paní doktorce, že úplně přestala ničit věci, otravovat s hračkami, vyžadovat pozornost, zavládlo v ordinaci pobavené veselí. Paní doktorka mě ubezpečila, že toto by všichni ostatní klienti brali jako přednosti a stěžují si na pravý opak. Já chtěla zpět svou ďáblici :-). Nicméně Anninčino usnutí v ordinaci nepřišlo normální už ani paní doktorce. Abych to zkrátila. Vyšetření krve nepotvrdilo žádný zdravotní problém. Jde zřejmě o nějakou hormonální nevyrovnanost po hárání. Jako ozdravná opatření jsem zrušila všechna plánovaná cvičení, dávám feně klid, absolvujeme jen procházky. Zdá se, že energie se pomaličku začíná vracet....

  TO NENÍ VŠECHNO !

 Ve čtvrtek večer došlo, jako už mnohokrát, k menší potyčce mezi Ann a Bárou. Šlo o misku, kterou jsem nechala neprozřetelně stát uprostřed pokoje a obě holky si ji nárokovaly. Byla jsem sama doma, proto bylo umravňování rváček těžší. Bojovnice Bára se nehroženě vrhala znovu a znovu proti Anniným tesákům, já se rukama- nohama snažila udržet ji daleko od jejich dosahu. Naštěstí se objevila Elis, s níž jsme společně výtržnice zpacifikovaly. Teprve pak jsem si všimla ranky na mém levém lýtku. Rána krvácela, vyhodnotila jsem ji na " hodnu 1-2 stehů". Přesto jsem tak nějak věřila, že to bude " naplivané od chrousta". Bohužel nebylo :-(. Večer mě rána "jen" bolela. V noci mi v ní škubalo a ráno bylo její okolí nejen rudé a horké, ale také pěkně zatvrdlé. Po dlouhé úvaze jsem nakonec rozhodla, že místo na intenzívku půjdu na pohotovost. Kdybych tušila, na jakého sadistického doktora narazím, možná silou vůle přežiju i případnou otravu krve. Mladý vysoký chlopek s brejličkama na nose mě nejdřívě stroze vyzpovídal, poté se na mě všemožnými nástroji pořádně vyřádil. Na pouhý dotek citlivá rána byla vymačkána jak citrón, poté byla nůžkami rozstříhána a při závěrečném oplachu peroxidem vodíku jsem už  vyla jak vlk při úplňku. Na rozloučenou jsem vyfasovala tetanovku do zadní části těla a s podávanými berlemi jsem byla vypoklonkována ze dveří. A tak tu uprostřed slunečného července pajdám po baráku a přemýšlím, co mě ještě o prázdninách potká.....

  Moji kamarádi berláci : ČUK a GEK