ÚVOD 

       Své šťastné dětství jsem prožila v době, kdy název Česko pokračoval Slovenskem. Slovenština prolínala mým mládím téměř rovnocenně s češtinou. Sledovala jsem české i slovenské filmy a pořady, četla jsem české i slovenské časopisy a knihy, mnohdy jsem zpětně ani nedokázala vzpomenout, v jakém že jazyce jsem ten který film viděla, či tu kterou knihu četla. Slovensko jsem hojně navštěvovala s rodiči a v paměti mi zůstal i školní výlet do Vysokých Tater. V souvislosti s ním nemohu nevzpomenout na svou tehdejší pedagožku. Na druhém stupni základní školy byla mou třídní učitelkou paní učitelka Beranová. Přesně podle mnou oblíbeného výroku, že žák zapomene, co jej učitel učil, avšak nikdy nezapomene, jak se s ním cítil, vzpomínám na momenty, které uvízly v paměti jistě nejen mně.  Paní učitelka Beranová byla rázná žena a nadšená turistka. Za to, že jsme jí celý rok pili krev, nám pokaždé v červnu připravila vydatný školní výlet. Že vám to nějak nejde do hlavy - školní výlet za trest? Zdánlivě si tato dvě slova odporují, ale šlo o jakousi rafinovanou formu pomsty. Zatímco žáci z jiných tříd odjížděli se svými pedagogy tramvají do blízkých Kyjovic nebo ti šťastnější AŽ na Štramberskou trúbu, kde ušli dva kilometry, vyplenili obchůdky se suvenýry, zkazili si žaludky hojně promaštěnými maminčinými řízky a záhy byli zpět u školy "než bys řekl švec", my odjížděli s naditými batohy, pohorkami na nohách a mávali bílými šátky slzejícím maminkám. Na tři dny a tři noci…bez mobilu a šance býti si v kontaktu. Paní učitelku nám pro tyto výlety mnohé třídy po právu záviděly, avšak jak jsem již zmínila, svým způsobem šlo z její strany o promyšlenou pomstu. Pochody začínaly velmi časně a končily těsně před setměním. Netroufám si dnes odhadnout, kolik jsme ušli denně kilometrů, byly jich desítky, avšak nezapomenu na děsnou únavu a uvědomění si snad všech svalových skupin v těle, když jsme naprosto vyčerpaní uléhali do svých pelechů. To si pak mohla spokojeně mnout ruce, jak nás odrovnala :-). Neprobíhaly žádné bujaré večírky s alkoholem a cigaretami. Ne, nebyli jsme třída Mirků Dušínů, to opravdu ne, jen jsme byli tak strašně po celém dni zbiti, že jsme koukali dopřát svému tělu dostatečný odpočinek, neboť za ranního kuropění začalo vše znovu. Paní učitelka měla vše skvěle promyšleno. Utahaný žák = žák nevymýšlející lumpárny. Školních výletů se i přes fyzickou náročnost účastnila třída v plném počtu. Doma nezůstávali ani ti největší sígři. Rodičové důvěřovali zcela výchovným metodám paní učitelky a ta se řídila jednoduchým selským rozumem. Spokojeni byli úplně všichni. :-D. Cílem našich výletů byly vrcholy pohoří Beskyd, Jeseníků, v 8. třídě jsme dozráli až na Tatry, a to hned Vysoké. Takový krásný výlet bych přála všem. Dodnes vidím obrázky ze Štrbského plesa, tamní horské stezky, všechna ta pohádkově krásná panoramata, která se před námi rozestřela, když jsme vystoupali na nějaký ten vrchol. Snad i z těchto úžasných zážitků pramení moje láska k horám a přírodě vůbec. Děkuji, paní učitelko.

       Když se tedy naskytla možnost strávit část dovolené na Slovensku, ráda jsem souhlasila. Eliška byla pozvána udělat pro slovenské agiliťáky intenzivku. V polovině července jsme sbalili obrovský kufr, spolu s ním ještě asi dalších 10 zavazadel a mohlo se vyrazit. Krom kufrů jsme do auta nacpali i Andulu a Cherry. Bobinka ve svém věku 15 let už na takové výlety není, byla tedy odložena k hlídání Eliščinu Vojtovi. Ten se o Bobinu po celých 6 dní vzorně staral.

                        AKO SME SA MALI

       Bydlet na farmě, pozorovat ten neutuchající cvrkot zaměstnanců kolem zvířat i okolních pozemků a nemuset se do onoho cvrkotu pracovně zapojit, mohlo býti po právu nazváno dovolenou. Našim obydlím po dobu šesti dní byl roztomilý domek na kolečkách, dva kilometry od Rajeckých Teplic, se vším podstatným, co je k trávení dovolené nezbytné. 

         Vnitřnímu prostoru vévodila kuchyňka s pěkným rohovým posezením a z ní se rozbíhaly čtyři místnosti. Dvě z nich byly pokoje, zbylé dvě patřily koupelně a toaletě. Kolem části maringotky byla nevelká dřevěná, ohrazená verandička, aby psiska mohla bezpečně sledovat, co se kde děje.  I když pobývání v domečku bylo příjemné, přece jen jsme zde byli na dovolené, a proto se snažili pobývat v něm co nejméně. Když ráno vyrážela Eliška na své dopolední AGI-cepování, stávali se z nás sportovně-kulturní referenti, kteří mají na starost celodenní program jejich psic. Ať už šlo o ranní lekci dog frisbee, jíž absolvovali pod tátovým vedením jeden po druhém, procházky po širém okolí nebo cachtání v potoku. Každou aktivitu vítali s povděkem. 

         V odpoledním klidu pak většina obyvatel maringotky podřimovala, zatímco já se pokoušela přelouskat nějakou tu literaturu, na kterou během školního roku mám jen velmi málo času. Zpravidla však snaha končila nezdarem. Tíha únavou padajících víček byla nad mé síly. Přes veškerý můj odpor k odpolednímu polehávání, přidávala jsem se skoro pravidelně k ostatním spáčům, abych nabrala potřebné síly do druhé části dne. Tu jsme trávili nejčastěji procházkami po okolí nebo putováním za pěnivým chmelovým nápojem. V přilehlé obci Stránské jsme objevili sympatickou pizzerii. Přinášela totiž osvěžení v podobě výtečného pivka, které nám velmi šmakovalo a tak jsme na onoho  polotmavého Bakaláře vyráželi docela dalekou štreku ještě několikrát.

    Poslední tři dny nám daly svými teplotami řádně zabrat. V domečku se stávalo nedýchatelně, život nám v noci zachraňovaly ventilátory. Večerní siesta se skládala ze dvou činností. Nejdříve jsme se utkali v postřehové obrázkové hře DOBBLE. Od prvního okamžiku, co mi byla vysvětlena její pravidla, jsem se do hry doslova zamilovala.  Hrála jsem s tátou, s Eliškou, s oběma dohromady nebo jsem si projížděla karty jen tak sama, nechtěl – li nikdo zrovna hrát. Postupně jsem registrovala své mírné zlepšení, ale hra je nevyzpytatelná. Jednou porazíš suverénně všechny, v další hře můžeš působit jako outsider. A právě toto mě na hře nejvíce baví. Z domečku se v zápalu hry ozývala  roztodivná zvolání: „ Mrkev! Auto! Houslový klíč! Iglú !...“ Stoupající volume výkřiků mohlo budit zdání, že proléváme hrdla ohnivou vodou, avšak šlo jen o vybičovaný adrenalin. Hru jsme různě obměňovali a vydrželi s ní, jedinou, po celou dobu pobytu. Druhou činností bylo sledování starých českých komedií na mém iPadu. Okolo deváté jsme umyti a připraveni do postele usedali před chytrý placatý přístroj a hltali filmy, jež jsme již znali takřka zpaměti. Smáli se důvěrně známým replikám z Takové normální rodinky nebo sledovali rošťárny, které vyváděli Novákovi Bartáčkovým a naopak.

       Ve volných večerních chvílích jsme vyráželi na obhlídku farmy.  Pozdravili jsme krásné lišky v kleci (chjo :-(), poplácali po tlustém zátylku čtyřsetkilového čuníka Laca, jenž se labužnicky vyvaloval v nevábně působícím bahništi, pobavili jsme se pohledem na skotačící stádo koz. Ty relaxovaly s oblibou na dětské skluzavce, zvědavě prozkoumávaly vystavené staré zemědělské stroje, utkávaly se v trkání a strkání, zvědavě si nás také prohlížely, co že to je za nová individua. Přes cestu nám sem tam přeběhlo kotě nebo se nám za zády ozvalo zakdákání slepice. Obchůzku jsme zakončili před naší maringotkou, před níž byla obrovská ohrada a v ní překrásní koníci. I ty jsme si pohladili po jejich jemné nosní houbě.

       Pobyt na Slovensku jsme však také využili k turisticko- poznávacím výletům. Eliška se  smažila na place a trpělivě vysvětlovala spiny či francouzské otočky, my výletovali. Namířili jsme si to do Sobášného paláca v Bytči (sobáš = svatba, pozn. autora :-D), obdivovali jsme unikátní vyřezávaný Betlehem v Rajeckej Lesnej, kde jsme načerpali také léčivou vodu na všechny zdravotní neduhy,  prohlédli jsme si také malou vesničku Čičmany, která je zajímavá dochovanými chalupami z dávné doby.  Když člověk vidí, jak se žilo tehdy a srovná to s dnešní dobou, skoro by ho napadlo na nějaké dva – tři dny si toto starobylé bydlení vyzkoušet na vlastní kůži. Jsem naprosto přesvědčena o tom, že by si hned každý více vážil toho všeho, co má. Jak rád by uléhal po takovém experimentu z tvrdého dřevěného kavalce na svou měkkou postel a prohraboval se svým bohatým šatníkem, o kvalitě stravy a každodenní dřině nemluvě. Naštěstí jsme po prohlídce odjeli za svými civilizačními vymoženostmi, ovšem s nevšedními, zajímavými zážitky. Velice hezká  byla výprava na trosky hradu Lietava. I psice, jak se zdálo, si výlet užívaly :-).

      Předposlední den našeho dovolenkového pobytu jsme si užili celý ve společnosti Annie a Cherry. Rozhodli jsme se s nimi navštívit Rajeckou dolinu. Našlapali jsme fůru kilometrů, což nám ale ani tak nepřišlo, protože jsme se bezmezně kochali divukrásnou slovenskou přírodou. Psice se občas svlažily v ledově studené říčce a také vypadaly spokojeně. Jednoduše to byla ta nejhezčí tečka za naším slovenským putováním.

    Když jsme se před měsícem domlouvali ( tedy vlastně domlouvaly, neboť chlapa v agility přece jen abys pohledal...:-) ), povzbuzena nějakou mou aktuální úspěšnou jízdou za volantem, prohlásila jsem, že do Přerova vezmu auto a budu řídit. Kdo že tedy má vysokou životní pojistku a chce jet se mnou. Jaké bylo mé překvapení, když jsem na závody vezla hned tři neohrožené kolegyně a 7 psíků (ti, chudáci, však nemohli protestovat). Agiliťáci prostě milují adrenalin v jakémkoliv směru :-) .

  Cestu do Přerova jsem už jednou "s přehledem" odřídila, proto jsem pohrdavě odmítla nastavení navigace. Cestu si docela pamatuji a navíc budu mít plnou kabinu poradců, není třeba se nechat navigovat odněkud "z vesmíru". Velice brzy  jsem však za svou suverénnost dostala pomyslnou herdu do zad. Když jsme  se za družného hovoru přiblížily Přerovu na dosah, mrkla na mě na obzoru oranžová šipka s nápisem Přerov. Pravda, raději bych byla, kdyby to nebyla šipka, nýbrž jen černobílá plechová cedule, zvěstující začátek města, nicméně jsem se nezalekla a pozorně odbočila uvedeným směrem. Družný hovor nerušeně pokračoval, cesta také, ovšem ve chvíli, kdy nás cesta vyváděla z města, rázem utichl. Z města jsme nechtěli, to až po závodech. Kudy se ale na ně dostat? Záhy zjišťuji, že orientační schopnosti mých spolujezdkyň jsou oproti mému očekávání srovnatelné s mým orientačním nesmyslem a tak se potím a skládám za volantem maturitu nekonečným kličkováním naštěstí ještě spícím městem. Páchám asi 3 dopravní přestupky většího kalibru, několik drobnějších a o technice jízdy nemluvě, ale budiž mi omluvou, že to vše v zájmu včasného nástupu na kvapem se blížící prezenci.Veřejně slibuji na holý pupek, že už to víckrát neudělám :-D. Nakonec všechno to otáčení, couvání a popojíždění zvládám a podle rady bodré domorodkyně parkujeme skoro v minutě poslední na travnatém placu zdejšího přerovského cvičiště. I kdybych dnes nezaběhla vůbec nic, už jenom tato jízda je mým dnešním velkým vítězstvím.

    Teď už ale přepínám své myšlení na výhybku agility. V 8 hodin vypuká celodenní překážkový maraton. Počasí jako kdyby mi chtělo vynahradit všechny ty ranní útrapy na silnici, ukazuje vlídnější tvář. Slunce umírněně vykukuje zpoza mraku a ač teplota vzduchu je stále vysoká, odhaduji, že tohle bych mohla při troše štěstí přežít. V průběhu dne nám počasí přináší ještě jednu tvář. Větrnou. Díky ní dochází ke dvěma zajímavým situacím. Za prvé balíme stan, pod nímž jsme dosud pohodlně vegetili, neboť ono vegetování se vlivem větru mění z pohodlného na nepohodlné a omezuje se na zoufalé třímání tyček  proti odfouknutí, za druhé vítr zlomyslně odtraňuje Annince z klece pomyslný slunečník v podobě krycí deky. Klec je umístěna v prostoru za autem, dále od našeho tábořiště. Než je složen stan, dostává se  Annie pod přímou slunečnou palbu. Ještě že vedle parkující chlopek si všímá situace a deku zpět nainstalovává a zachraňuje Annie před uvařením. Přesto vychází z klece notně "předvařena". Okamžitě přistupuji k ochlazovacím procedúrám a ve stínu (lípy :-) ) vylévám na její rozpálené tělo cisterny chladné vody. Postupně se Annie dostává opět do formy, stále však zvažuji nástup na start posledního běhu.

     S prvními dvěma jsem byla spokojena jen částečně. V prvním vlivem mé chyby (jak jinak?) jsme si vykoledovaly diskvalifikaci přibližně v polovině dosud nadějně probíhajícího běhu, celkově však se na běh dalo dívat. V druhém běhu přišla naše diskvalifikace rovněž asi v polovině, ovšem v tomto případě jsme se s Ann tak výrazně rozpojily, že zbytek parkuru jsem si připadala jako na svých prvních závodech agility vůbec. Špatně jsem ukazovala, sem tam jsem zapomněla překážku, celkový zmatek a chaos. Nedivila bych se, kdyby mi Annie za takové bídné vedení natrhla pr... Poslední běh tedy předpokládal nejméně dvě varianty. Buď se povede a my si s Annie alespoň částečně "spravíme chuť" nebo budu pokračovat v ostudném výkonu a odjedeme ze závodů jako "spráskaní psi". Nakonec jsem v sobě přece jen vydolovala kus bojovníka a s Annie, již opět v dobré kondici, na start nastoupila. Hrozně moc jsem se snažila. Annie si nezaslouží ty mé věčné kiksy. Skoro se mi povedlo dotáhnout vše ke spokojenosti nejvyšší, ovšem tři překážky před cílem jsem znenadání zapochybovala o správnosti trasy, kterou běžím, a ač jsem nakonec přece jen došla správného konce, svým znejistěním jsem znejistila i Ann a stálo nás to 5 trestných za odmítačku. I tak mi běh přinesl velkou radost a hezké třetí místo. Annie  se radovala se mnou. Závěrečný zmatek mi neměla za zlé, vždyť jsme se spolu tak krásně proběhly :-D.

    Zpáteční cesta se již odehrála bez výrazných problémů, pominu-li můj úlek ze zúžené jednosměrné silnice, kam jsem měla z křižovatky odbočit a já se toho zalekla natolik, že jsem to raději vrzla rovně. Následně jsem pak musela manévrovat v ulicích města, což jsem však měla již nacvičeno z rána. Domů jsme dojely šťastně a bez úhony a já děkuji svým agi společnicím za moc hezký den.

Video ZDE Zbaběle přiznávám, že jsem vynechala onen ostudný běh. :-)

NEŽLI DÁM SE DO PSANÍ, MÁM TU COSI K DÍVÁNÍ...TROCHU TOHO BĚHÁNÍ :-)

  Není nad možnost poslechnout si na živo hudbu svého mládí. Z toho vycházely naše děti, když nás s tátou zapojily do grandiózní hudební akce Oldies. Zavzpomínat na doby dávno minulé - na mladické nadšení, elán, stovky plánů a snů, bezstarostnost, volnost a všechny ty tajemné otazníky o životě příštím, a to vše v  úžasné atmosféře Dolní oblasti Vítkovic, toto vše slibovala splnit akce, na níž nás navnadily naše dětičky. Akce OLDIES tak našla své místo v rodinném plánovacím kalendáři. Pyšně se vyjímala v kolonce 26. červen - sobota. Kýho šlaka jsem si téhož dne naplánovala i akci druhou, tentokráte pejskařskou, takže se v ne příliš prostorné kolonce tlačila slova hned dvě. OLDIES a VĚTŘKOVICE. Samozřejmě se Větřkovice staly později jablkem sváru, neboť závody se protáhly a měla jsem co dělat, abych domů dorazila včas. Trocha adrenalinu, když jsem za volantem odkrajovala zbylé kilometry do Vřesiny tempem, za nějž by se nemusel stydět ani Emerson Fittipaldi, nebyla na škodu. Co na tom, že jsme na závodech "houby"zaběhly, když jsem "jako na závodech" trasu Větřkovice - Vřesina tak skvěle zajela. A navíc dva úžasné prázdninové měsíce přede mnou...

   Doma jsem  omezila přípravy jen na sprchu, přiměřený ohoz a jelo se. Táta se obětoval a usedl za volant. V té chvíli jsme netušili, že obětí tento večer budou naopak všichni ti, kdož se rozhodli polknout nějakou tu kapku alkoholu... Ti se totiž při zájmu o nějaký ten stakan čehosi ostřejšího, či jen piva, zařadili do asi 10ti kilometrové  fronty čekačů. Fronta měla několik různých konců, avšak sbíhala se pouze v jeden cíl. Pultík s pípou. Ale postupně.

                                                      V DAVU

   Na místo akce jsme dorazili včas, avšak na sledování hudební produkce jsme si museli počkat. Představa nejméně dvaceti vstupů k odbavení těch stovek a tisíců lidiček se rychle rozplynula, když jsme se jako dobytek na porážku tlačili v obrovském chumlu jedním místem vstupu. Posunovali jsme se po milimetrech k "vpouštěcí brance", která svou velikostí vzhledem ke kapacitě možného (i opravdového) naplnění posluchači nebyla rozhodně důstojným místem. Lidé, hrající společně s námi roli sardinek, byli kupodivu slušní a dostatečně trpěliví. Při začínajícím dešti všichni přítomní vytahovali z kabel rozměrné parazoly, zatímco my - vzorňáci, narráželi na palice kšiltovky naprosto a bezvýhradně respektujíc vydané příkazy: "Deštníky zakázány!!!" Když jsme se po asi 40ti minutách konečně procpali "do ohrady" , jíž vévodilo pódium, první starost byla zajistit si občerstvení. S pohledem na délku řady žíznivých mě osobně žízeň opouštěla, vytrvalá Eliška však byla odhodlána tvrdošíjně si své půllitry a panáky vystát. Produkce již vystřídala několik stárnoucích protagonistů, obecenstvo se pohupovalo v rytmu starých vypalovaček a my stále čekali na stakan zlatavého moku. Čekání na občerstvení však bylo pouze jedním z mnoha dalších nedostatků. Krom už zmíněného prostoje u pořadateli nezvládnutého vstupu, zněla hudba velice nepřirozeně přílišným duněním basů a tak skutečně jen známost  hitů ve spojení se vzpomínkami z mládí dokázalo vykřesat nějaký ten příjemný prožitek. A kdo že zde vystupoval? Můžete mrknout ZDE. 

                 KDYŽ UŽ SE ČLOVĚK KONEČNĚ DOSTAL KE ZDROJI, 

                            MUSEL SE DOSTATEČNĚ ZÁSOBIT

  V žádném případě však účasti na akci nelituji, byla to zajímavá zkušenost.

    Ono nestačí to příšerné vedro. Uléhám bez pyžama obložena stereo sestavou ventilátorů a doufám, že se aspoň na chvíli potkám se spánkem. Na plovoučce, stran všech pelíšků, dek a všeho, co může byť jen trochu zahřívat, leží všechny tři psice a těžce oddychují s vyplazenými jazyky. Okno luftuje, seč mu síly stačí, ale vzduch, i přes ventilátorový pracovní výkon, jako by  stál bez hnutí. Sotva se konečně dostaví dlouho očekávaný spánek, dostavuje se i Andula, která zprvu jen čumí, hypnotizuije, poté lehce drápkem začíná upozorňovat na svou přítomnost a nesměle se hlásí jako zájemce o postel. Ťukám si na právě probuzenou palici a rázem posílám Annie do háje zeleného. Ta odchází, avšak cestu do háje si jde ještě potvrdit k tátovi - z druhé strany postele. Potvrtzení se dostavuje okamžitě a Annie tak zkroušeně uléhá zpět na plovoučku. Několik minut spánku je ukončeno znovu Andulčinou tlapkou a upřeným, vyčítavým pohledem psích očí. Naučila jsem se být nekompromisní (přesněji tedy nekompromisnější :-D) a přísně odkazuji Ann na její místo. Dost dobře nemohu pochopit, proč se  cpe do teplých peřin při teplotě vzduchu 25 stupňů Celsia. Pokud lze v šeru pokoje tak trochu vypozorovat výraz  její mordy, koulí očima a mění pravou "škemravou packu" za levou s nadějí, že ta snad uškemrá více. Jasné "NE" by dokázala říct bačkora, většinou ležící vedle postele. Když Annie nemíní respektovat mé argumenty po dobrém, bačkora, která jí přistane na palici, vysvětlí vše (i velmi natvrdlým jedincům) velmi srozumitelným jazykem. Bohužel, vedra odbourala všechny bačkory, vedle postele tímto citelně chybí můj účinný domlouvací prostředek. A tak ještě zvyšuji hlasový level a odesílám Annie znovu...tentokrát do horoucích pekel. To už mám ale oči jako baterky a přesto, že digitální budík promítá na strop úvodní hodinu nového dne, jsem skoro připravena vstávat a krásný červencový den začít hrdelním zločinem. Chlácholivé hučení životadárného ventilátoru mě však nakonec ukolébá a já usínám...na plných 20 minut.

     Tentokrát mě budí Andulin čumák, který se po krtkově vzoru ryje pod mou peřinu. Vidím, že tátův odpor byl nakonec neodbytným psiskem udolán  a pro klid alespoň zbylé části noci bylo to příšerné zvíře přijato do manželského lože. Ráda bych na tátovu adresu podotkla cosi o výchově a důslednosti, ale za dlouhá léta manželského soužití jsem se naučila mnoha moudrům, která je třeba míti na paměti, aby manželské soužití klapalo. V této chvíli se tedy řídím osvědčeným pravidlem - "mluviti stříbro, mlčeti zlato". Zlato však v tomto  případě nectí táta, který nešetří invektivy na adresu vtěrné kelpie. Ta ukazuje, že ani nocleh v pětihvězdičkovém hotelu jí nestačí. Neustále se vrtí a střídá polohy z ležící pod peřinou na ležící na peřině, sedící, stojící a hlavně...nespící.

     Promítačka času ukazuje na stropě půl páté, přičemž venku je tma jako v noci a já konečně začínám chápat, že Andulina snaha dostat se do našeho manželského lože není mortivována touhou po luxusu, nýbrž panickým strachem z blížící se bouřky. Následující minuty prosedím u kuchyňského stolu s Annie vedle sebe. Naštěstí Cherry mě vítá v dokonalém klidu, se stejně kmitající oháňkou jako vždy a nahluchlá Bobina ani neregistruje, že by se dělo cokoliv neobvyklého.

     S hrnkem kafe zahajuji den a jsem ráda, že táta snad bude ještě spát, aby poté vstanul svěží a usměvavý. Beru do ruky iPad, že si přečtu nějaké jobovy zvěsti ze světa, ale marná snaha - internet nefachčí. Listuji tedy alespoň hromadícími se časopisy, na něž nemám už týdny čas. Ne dlouho. Výpadek elektrického proudu ukončuje  brzy i tuto aktivitu. Zapaluji si svíčku a v romantické atmosféře pološera a čertů venku se ženících začínám spisovat zážitky své probděné noci.  Poklidné psaní by však nebylo tím správným stylovým zakončením, kdyby se  v 4 : 45 nerozezněl domem zvonek. Annie spustila svůj kelpiácky specifický povyk a já se vmžiku opotila až na zadku v očekávání ataku z ložnice. Nejednalo se o nečekaného hosta ani o poutníka, žadonícího v nečase o střechu nad hlavou, to jen zapnuli elektřinu a zvonek hujersky zahlásil, že je opět v pohotovosti. Když po pár minutách elektřina opět "odešla", mou první reakcí bylo odpreparování zvonku ze zásuvky. 

    V tuto chvíli mi stojí na stole druhé kafe, venku cvrlikají ptačí pěvci, obloha gruntuje poslední zbytky mračna. Nový den začíná svěže, což se nedá říci o mně. Andulka spokojeně zalomila po prožité bouřce a já si jdu přečíst zajímavou kapitolu z knihy " Skryté síly živočichů". Má název " Proroci počasí".