Srdce sv. Václava by zaplesalo nad tak bohulibým vyplněním jeho svátečního dne jako jsou závody agility. Zaplesalo i nám. Přípravy začínají tradičně už předchozího dne, kdy se z trouby rozvoní povidlové "Honzovy buchty". Časnější vstávání mi ve středu nečiní potíže a také táta, který tentokráte spojí naše závody s návštěvou rodičů v Rožnově, zdá se býti od rána dobře naladěn. Ještě cestou nabíráme Andrejku s jejími raťafáky a už si to hasíme cestou na Rožnov. Trojzkoušky daly přednost méně zkušeným "jedničkářům". Cherry už sice nepatří k úplným začátečníkům, ale pro získání větší jistoty a vzájemné běhací souhry vybíháme společně ještě v této kategorii.
Hned první parkur vypadá na pohled moc hezky. Líbí se i Cherry, která ho pod mým vedením probíhá "bednovým" výkonem. Třetí místo nás povzbudilo v dalším snažení. Rozbíháme to ve druhém běhu na trati a úspěch na sebe nedává dlouho čekat. 1. místo. Bohužel se pak ozvou hlasy, které mi vždy sváží nohy a znemožní podat dobrý výkon, totiž že třetím hezkým během bychom mohly ulovit moc hezké místo v součtech. Na klidu mi nepřidá ani divácká účast mého muže a jeho mamá. Cherry trvá na jejich přivítání, začínám se obávat, že si k nám zaskočí i uprostřed rozběhnutého parkuru. Už stojíme na startu a vybíháme v plném tempu. Cherry si vesele poštěkává, ale spolehlivě běží, kam jí ukážu. Neshodí jedinou laťku, dává hezký náběh do slalomu a rychlost také není z nejhorších. Dobíhám a velmi se raduji. Ale co to? Když přicházím do "depa" Nauráků, vidím jen zkroušené pohledy. Že by mi něco uniklo? Je mi sděleno to, co jsem ve své sladké nevědomosti ani netušila, že jsem vynechala jednu překážku a tím jsem byla o jakékoliv umístění v součtech připravena. Jsou to malé věci, ale zamrzí.
TAKTO jsme běhaly s Cherry
Cherry (a vlastně i Andula) měla by udělat výběrové řízení na novou paničku. Možná by mohla napsat stížnost k nějaké vyšší inštanci na paničku, která jí svým chabým výkonem znemožňuje plné využití stávajícího potenciálu potažmo kariérního postupu. Z rozhodnutí vyšší moci musela bych patrně s okamžitou platností odevzdat vodítko, klikr i misku na vodu a místo šikovného, talentovaného psího svěřence vyfasovala bych Psí kopyto, s nímž bych si pak na trati dost dobře rozuměla :-D. Naštěstí pro mne to takto nechodí a psiska trpělivě a spochopením tolerují chyby svých méně šikovných pánů, na které přesto všechno stále radostně vrtí chvostem a nadšeně plní jejich více či méně správné pokyny.
V následujícím čase sleduji výkony dvojkařů. Annie poslušně leží v kleci, ale vidím na ni, že ji to začíná pěkně otravovat. Nic naplat, trojková kategorie dnešní závody zakončí.
První trať se mi vůbec nelíbí, protože začíná prvkem, který s Annie nedáváme. Jde o stažení rozfofrovaného psa těsně za překážkou. Opravdu tady končíme diskvalifikací. Annie nemíní zkrátit krok a vyběhnutým obloukem, či spíše obloučiskem, přibírá překážku, která není v pořadí. Vstup tedy nic moc. I druhý parkur se tváří zapeklitě. Dáváme ho až na skočenou zónu na kladině. V tom jejím fofru, jak po "nezóně" zmizí v tunelu, nechávám tento její hřích výjimečně neopraven. Snad díky tomu dobíháme na 5. místě. Ve třetím běhu však Andule už přeběhnutou zónu netoleruji a tím pro nás zkouška končí. Jinak reaguje hezky a já jí nezůstávám nic dlužna, když v náhlé dezorientaci musím ostudně využít nápovědy rozhodčí Jiřinky, kudy dál...Naučit se za den 6 různých parkurů je pro mne náročné, ale zvyknu si. Z Rožnova odjíždíme za tmy. V závěru cesty plánujeme další akci.
V pořadí plánovaných závodů ukazuje kalendář trojzkoušky v Bordovicích. Po chladném a sychravém týdnu dostáváme na mail zprávu, že závody se přesouvají do vedlejší vesnice - Životic - z důvodu nezpůsobilého terénu v Bordovicích. Vstávat tentokrát nemusíme tak časně. Jedeme až na dvojky, Cherry pro tentokrát zůstává doma. Do Životic dorážíme s velkým předstihem. Dokonce stíháme i dva jedničkové běhy.
Když konečně přicházíme na řadu, má Ann na těle proleženiny :-D. Technický parkur nevěstí nic dobrého. S Andulčinými oblouky tuším pohromu. K mému překvapení až na malé nedorozumění v úvodu dobíháme s jednou odmítačkou. 4. místo se ztrátou 0,02 sek. za třetím. Druhý parkur se mi líbí až na jeden "špek". Sestupná zóna kladiny"čumí" přímo do rozšklebeného chřtánu tunelu. Samozřejmě však tudy cesta nevede. Diskvalifikací při opravě zóny si dokazuji, jak mám to své zvíře hezky přečtené. Udržet nervičky na uzdě v takové chvíli dokáže opravdu málokdy. Jinak jsem ale s během spokojena. Annie reaguje a běží rychle a s chutí. Třetí parkur má zapeklitý začátek. Zjišťuji, že kdybych si udělala statistiku, ukázala by mi, že spousta mých diskvalifikací pochází právě z několika úvodních překážek. A pochází i tentokrát. Po proběhnutém tunelu se má pes stočit na skokovou překážku, avšak tunel opět "čumí" přímo do druhého tunelu. A copak si asi naše Anninka vybere raději? Annie z tunelu "jupíííí"do tunelu. Teprve až na třetí pokus tento prvek pokořujeme a běžíme dál. Myslím, že hezky. S dnešními výkony jsem spokojena. Nebyly ostudné, jen ty chyby osudné :-(. Ale přece...o co bychom usilovali, kdyby byli ti naši psi dokonalí? :-D.
TAKTO jsme běhaly s Annie
Máme to tak trochu v krvi, my ženy, od nejútlejšího věku kritickým pohledem bedlivě sledovat vývoj své figury. Módní diktát štíhlosti nás staví do pozice snaživých žáčků a my usilujeme o jeho zvládnutí na jedničku.
Mí rodiče nepatřili k prototypu štíhlosti. Navíc byli oba dva ovlivněni sedavým zaměstnáním a absencí jakéhokoliv koníčku sportovního zaměření. Dalo se předpokládat, že jakožto jejich dcera budu mít s hlídáním své figury značný problém. Kupodivu se předpoklad nepotvrdil. Do vínku mi byl naštěstí vložen velký díl temperamentu, který v kombinaci s drobnou postavou a mým urputným nechutenstvím přiváděl mé rodiče k šílenství. Byla jsem strašně hubené dítě. Přijímání potravy bývalo mi doslova utrpením. Usednout na pár minut ke stolu a v klidu se ládovat mi působilo trauma. Starostliví rodiče se všemožnými způsoby snažili docílit, abych jedla. S plnými lžícemi jídla kroužili kolem mé hlavy, měnili hlasy v zábavných dialozích a tajně mezi sebou soutěžili, komu se podaří vpravit do tvrdošíjné dcerunky větší objem dlabance. Vlastně byli rádi, když se jim pod nejrůznějšími záminkami (podívej, jak je polévka smutná, že ji nechceš :-( apod....)podařilo propašovat mi do chřtánu alespoň takové množství kalorií, jež zaručí přežití. Když jsem jako školačka běhala s kamarádkami venku, jako jediná jsem musela co dvě hodiny zvonit na matku, aby mi hodila svačinu a já nezahynula hlady. Ani svačinky však nedokázaly zaoblit mé vyzáblé tělíčko (bodejť...to byly samé honičky, cvičení, ekvilibristika na klepáči) a tak jsem na konci třetí třídy byla nucena strávit jeden celý prázdninový měsíc v dětské "velkovýkrmně" neboli ozdravovně. Ještě nejméně do Vánoc mě pak provázely noční můry v podobě líbezně se usmívajících sestřiček šermujících mi před nosem rohlíky. Zda mě tehdy ozdravovna ozdravila, to si netroufám hodnotit, ale rodiče byli s tímto odborným dohledem spokojeni. Nemuseli u jídla vstupovat do jiných rolí a kroužit po kuchyni s lžícovými letadélky, každé mé přibrané deko oslavovali rodinnou žranicí a boucháním šampusu.
Postupem času se můj vztah k jídlu rapidně změnil. Jím ráda a s chutí. Snad jen dobré spalování a pohybová aktivita mi zaručily poměrně štíhlou figuru až do dospělosti. Od chvíle, kdy se naše rodina stala pejskařská, zavládl diktát štíhlé figury i v naší smečce. Vrchní dohližitelka Eliška s železnou pravidelností přepočítává psům žebra a tváří se u toho velice direktivně. Cherry většinou sklízí spokojené úsměvy a poplácání po rozložitých plecích, Bobinka je ušetřena přísných měřítek, s přihlédnutím k věku jsou jí nějaké ty tukové zásoby s pochopením tolerovány, avšak na Annie si Eliška vždy "pošmákne". Annie je pes "krev a mlíko". Netají se svým velice kladným vztahem k jakémukoliv krmení a nepohrdne občas i něčím speciálním. Nezapomenutelná je situace, kdy Ann nepozorovaně proklouzla do garáže a zbodla na posezení asi dvě kila granulí. Tehdy by Eliška hledala její žebra marně. Zkrátka Ann se narodila pro žrádlo. Zatímco Bobinka si jako pravá psí dáma vybírá jen to, co jí opravdu šmakuje a před svým denním žvancem požaduje předložení jídelního lístku, Annie zhltne svou porci v misce, ať už je složení jakéhokoliv a to takovou rychlostí, že působí jako zapnutý výkonný vysavač. O nějakém gurmánském zážitku nemůže být řeč. S potěšením experimentuje i s konzumací věcí zdánlivě nepoživatelných. Posledně to bylo toaletní mýdlo, onehdy papírové kapesníky a kdysi dávno i kus dřevěné židle. Jen jestli mezi jejími dávnými předky nenajdeme něco exotičtějšího jako třeba mývala nebo červotoče.
Andulčina nenažranost má však i své nesporné výhody. Ann je prakticky neustále motivována ke cvičení. Ochotně vykonává všechny cviky, k nimž je vyzvána, sama si o ně i aktivně "říká" neúnavným psím naléháním (psí naléhání= nápadná chůze okolo paničky s hračkou v tlamě, škrábámí do podlahy, pobíhání po bytě..).Mnohdy si celou svou denní dávku granulí zblajzne za nejrůznější tajtrlíkování. A právě doba prázdnin štíhlé figuře příliš neprospívá. Pohoda a klídek přímo vybízejí k častějším kulinářským počinům a také k blbinkám s pejsky. Naštěstí žebra si ještě spočítám a pejsci si zvykli na odměny ve formě ovoněných prstů s malinkým drobečkem čehosi. Snažíme se :-). A kdybychom už nějaké to kilíčško přece jen nabraly, v září mě odtuční prvňáci a pejsky zase pravidelnější tréninky!!!
Vytvořeno službou Webnode