Začátek roku 2012
LESNÍ DRAMA
Když se v těchto dnech podíváte na hodinky a bude na nich 13 hodin, můžete si být jisti, že zrovna teď ve vycházkové róbě stepuji přes vstupními dveřmi, připravena k odchodu. Úderem 13. vyrážím s některým ze psů do zdejších hvozdů. Je to jak výstřel startovní pistole, jak propustka z vězení, do něhož jsem byla svým zdravotním stavem na dlouhou dobu uvržena. Jdu za každého počasí, neboť " Ať si jen deště jdou, ať si hřímá..".těch pár hodin svobody je třeba využít. Procházky jsou příjemné, dokážou mi zlepšit náladu, ale ve své podstatě o nich není co psát...až na jednu. Ta mi uvízla v paměti. Jednoho únorového dne bylo venku obzvlášť hnusně, ba přímo odporně. Vlezlá zima, studený prudký vítr, přitom všem blátivý terén a vytrvalý déšť. Jen vědomí nemocenské a zásada využít všechny vycházkové hodiny mě toho dne přesvědčily přece jen vyrazit.
Mnohovrstevný mundúr měl udržet tělo v přijatelné teplotě. Nejhlídanější krk byl omotán bezmála třímetrovým vlněným šálem, nechyběla prošívaná bunda s kapucí a gumáky. Také Ann vyfasovala ke své velké radosti nóbl plášť do nepohody. Venku nikdo. Jen stopy zvěře v blátě daly tušit, že les žije svým společenským životem. Vítr dělal kulisu mým chmurným myšlenkám, jak asi dlouhou dobu budu ještě zavřená na " Mírově", když tu najednou slyším za sebou nějaké kroky. Otočím se, ale nikdo za mnou není. Usuzuji, že mě asi zmátl vítr a dále se věnuji Annince, které házím jeden aport za druhým. Kroky za mnou však slyším zřetelněji. Kdosi si to za mnou rytmicky ťápe. Od dětských let patřím ke strašpytlům. Není divu. Coby dítě školou povinné - a začalo to už na 1. stupni- jsem snad přitahovala nejrůznější pochybná individua. Například žádná z mých kamarádek se nemohla pochlubit takovou řádkou shlédnutých exibicionistických produkcí jako já. Anatomii některých částí mužského těla jsem znala dříve než velkou násobilku. Dokonce jsem byla jednou nucena požádat o pomoc úplně neznámého chlopka, protože mi byl očividně v patách jeden podivný muž nevábného vzezření. Když ten viděl, že na něj upozorňuji, raději se zdekoval a naštěstí jsem ho víckrát neviděla. Rozhodně má ale můj strach reálné kořeny, proto jsem si v sobě vypěstovala náležitou ostražitost.
Domů jsem měla ještě daleko. Překvapovalo mě, že Annie je naprosto v klidu. Zvolila jsem taktiku zrychleného přesunu. Rádoby nenápadně jsem odhazovala klacíky co nejdále, vybíhala spolu s Ann, jen abychom byly východu z lesa o něco blíž. Když jsem se ale rozběhla, kroky za mnou také zrychlily. To už mi bylo skoro do breku. Bylo jasné, že to není žádný přírodní živel, ale jasné a zřetelné kroky. Jenže za mnou nikdo. V touze po záchraně holého života se ještě snažím vše přičíst na vrub sluchovým halucinacím. Dokonce připustím jejich možnou existenci a to, že mi šplouchá na maják raději, než se smiřovat s tím, že se v následujících minutách mám snad stát obětí násilného trestného činu. Barvitě si představuji, jaké praktiky na mě potenciální pachatel použije a skoro se už vidím zahrabána pod vrstvou lesní půdy, zaházená větvemi. Brrrr. Můj nejlepší přítel se vesele prohání s klacíkem v hubě okolo mě. Ani náznakem nedává najevo nějaké blížící se nebezpečí. Jo, kdyby tady takhle proběhly srnky, to by byla jiná. To by byl šňupák okamžitě v pohotovosti a nohy připraveny ke startu za nimi. Že ale paničku pronásleduje nebezpečný sadista, úchyla, sexuální maniak, či dokonce masový vrah, to nechává Annie v bohorovném klidu. Ono nestačilo, že naši psi ignorovali zloděje, co si k nám v noci do baráku zaskočil pro nějaký ten lup. Neúčastně se převalovali ve svých peleších, snad vědomi si faktu, že tady zloděj stejně nemá nic moc co ukrást a největšími poklady jsou právě oni- nevděčníci.
Andula se možná domnívá, že pronásledování paničky nebezpečným pachatelem je snad součást nějaké hry, na kterou- jako vždy- ráda přistupuje. Jenže já se začínám potit. Mnohovrstevný oděv dělá své a nervy pracují na plné obrátky. Zrychluji a neznámé individuum za mnou ( nebo někde vedle mě) taky. Z mírného poklusu přecházím záhy do sprintu. Snad si už i přeju, aby mě nějaká silná ruka chytila a děj se co děj. Snad i to by bylo lepší než prožívat ten příšerný strach. Bláto mi stříká kolem uší, když pádím kaluž- nekaluž s jediným cílem dostat se z lesa. Ann je spokojená, že se panička rozběhla- to je legrace- vyskakuje na mě radostně, přičemž ani netuší, že právě bojuji o holý život. Zahřátí je tak velké, že si musím sundat kapuci a rozepnout bundu, abych mohla lépe dýchat a možná zpracovala toto drama více s "chladnou hlavou". Uběhnu ještě kousek a s potěšením zjišťuji, že jsem "neznámému" utekla. Že bych na tom se svou fyzičkou ještě nebyla tak zle a nohy si vzpomněly na dávné solidní výkony v běhu na 1500m ? Fučím ale jak lokomotiva a stále se svým bolavým krkem otáčím za sebe. Jde to ztuha :-(. Vypadá to nadějně- asi jsem ho schvátila a on by si po takovém sprintu nějaké fyzické napadení nelajsnul. Úleva jak prase.
Zase začínám myslet i na své zdraví. Nasazuji kapuci, neboť z původního deštíku je už pořádný liják. Ujdu pár kroků a neznámý je zpět. Za mnou se opět ozvaly rytmické kroky. Annie v klidu. NEEEEE!!!!! Běžecká pětiminutovka mi opravdu stačila. Horečně se snažím hledat nějaké východisko. A tu se mi začíná vše propojovat. Kroky měnící se v běh, pak sprint, útočník mizí...a pak se znovu objevuje...Svitlo mi. To já jsem ten pronásledovatel, to já sama se chystám přepadnout a zamordovat. Neobvyklé šustění kapuce kolem mých uší ruku v ruce s mou bujnou fantazií dávalo domnělému násilníkovi takřka reálnou podobu. A tak jsem si hlavně oddychla a nakonec byla ráda za zpestření vycházky luxusně dramatickým prvkem. A navíc už aspoň vím, že ještě dokážu celkem rychle běhat.
KULTURA NADE VŠE
Na jedné z vycházek mi bylo paní kolegyní netaktně naznačeno, že moje aktualizace stránek má v poslední době kvalitativně silně klesající tendenci. Mimořádně jsem neprotestovala. To paní kolegyni překvapilo. Vzájemné přežírání a štenkrování je totiž jednou z našich oblíbených forem komunikace. Tentokrát jsem jí ale musela dát za pravdu. Jeden den jako druhý, nic, co by vybočovalo z jejich všednosti. Světlé momenty skýtají pouze odpolední vycházky. Ty si užívám i přes příšerný terén, který změní psy k nepoznání a stojí mě pak aspoň půlhodinové úsilí, než dám chlupáče a následně byt do původního stavu. Přenášením zvířat do vany prokazuji své funkčností neoplývající páteři jistě "účinnou rehabilitaci". Už jen zvedání mastodontní Annie mě málem vrací k období před třemi týdny, kdy jsem pro akutní stav okamžitě nastupovala injekční léčbu....Ale vpodstatě... není o čem psát.
Snad jen dvě akce stojí za zmínku. Ta první se odvíjela od dárku k narozeninám. Rodinka zřejmě usoudila, že jsem málo kulturní tvor a proto mi darovala vstupenky do divadla na Louskáčka, věhlasný to balet P. I. Čajkovského. Balety miluju, avšak při frekvenci návštěv kulturních stánků typu divadla jsem v životě- a to ještě v dětském věku- zhlédla baletní představení pouze jednou. Vstupenky byly dvě. Na mně pak volba, s kým představení navštívím. Záhy jsem pochopila, jaká oběť to od rodiny byla. Dávali si přednost tak okatě, až mi bylo víc než jasné, že ten, koho si vyberu, nebude "vítěz" konkurzu, nýbrž jeho "oběť". Najednou všichni poukazovali na nevhodnost svých oděvů pro tak slavnostní příležitost, na absenci bot a také...jé, vždyť já mám vlastně zrovna nějaký program....Černý Petr tak zůstal tátovi. Problémy s chybějícím ohozem jsem nesdílela. Mám jediný vhodný oproti skříni plné tepláků, triček s vosími motivy, bund, kopaček a všech možných svršků k účelům psích aktivit. Černé společenské kahoty, černá halenka se zlatým prošíváním a lodičky vypůjčené od dcery. Tátovi jsme těsně před akcí koupili v Tescu černé sako, které postrádal, takže na mém dárku a mé volbě vlastně ještě vydělal.
Samotné představení bylo nádherné a zážitek umocněn tím, že jsme ho sledovali z pohodlí luxusního lóže. Připadala jsem si skutečně vznešeně a to i přesto, že táta při máchnutí rukou nešťastně vrazil do krásného malého...našeho přímo soukromého " cingrlátkové" lustru a jedno "cingrle" se poroučelo k zemi. Bylo to úsměvné, naštěstí to nikdo neviděl, a tudíž se nemohl domnívat, že přišli venkovené do města. :-) Velkým a příjemným překvapením pro mě bylo, že jsem vedle sebe neviděla znuděnou zívající mátohu, což jsem- přiznám se- trochu čekala, ale že se nám představení líbilo oběma.
Abych měla nějaké to vzrůšo i doma, naplánovaly si dcery v pátek ples. Na mně bylo, ty jejich přípravy přežít. Barákem jako by se přehnal uragán. Svršky i spodky poházené kam oko dohlédne, po stole, kanapi i zemi všude plno šminek, hřebeny, sponky, náušnice, kabelky a bolerka. Ano, bolerko !!!! Toto nenápadné slovo se stalo pro mne symbolem plesu. Mou noční můrou. Jeho shánění totiž zahájily dcery ještě v době, kdy jsem neměla nemocenskou a od té doby to byl jeden z nejřešenějších domácích problémů. Nakonec ohoz obou dcer tuto nepostradatelnou součást plesové róby přece jen obsahoval. Uprostřed toho blázince Evčin Kuba naprosto neúčastně hrál na svém noťasu bojovku nezadající si v ničem s tou, která probíhala kolem něj. Jen čas od času byl vyzván k pozvednutí zraku a schválení či neschválení nějakého detailu na Evčině image.
Zatímco Evka se věnovala přípravám s notným předstihem, Eliška tu ještě půl hodiny před odchodem poletovala v teplácích okolo plotny přesvědčena o tom, že nejdůležitější je dát si před plesem pořádný " základ". Časový deficit se pak snažila dohnat vykonáváním více čiností najednou. Humorně působilo, kterak před zrcadlem s kulmou na palici do sebe soukala špagety z talíře na umyvadle. Evka přišla s požadavkem nasazení náušnic. Jelikož jsem mírně nasleplá, málem jsem jí propíchla ucho o 2 mm vedle původní dírky, ale povedlo se. Pak přinesla Evka odněkud spray. Jednalo se o třpytky a mně žádala o závěrečný úkon. Při stisku příslušného ťuplíku se z nádobky řinou stovky droboučkých třpytek. Začínáme " rozsvícením" účesu, poté roztřpytíme krk, ramena a kdybych Evku nepřesvědčila o tom, že méně znamená mnohdy více, možná by žádala i postříkání zadních partií nebo nohy v kotníku. Evka nezapomíná ani na rozzáření své sestry ( spray je evidentně dle jejího gusta) a tak začíná konat. S vehemencí stisku to však maličko přežene a najednou ten prýštící příval třpytek nejde zastavit, něco se tam zaseklo. A tak zásah dostává nejen Eliška, ale v boji s pokaženou technikou při zběsilé manipulaci s nádobkou se brzy třpytí celá koupelna, včetně zbytku špaget, třpytím se já a třpytí se i Annie, která se přišla zvědavě podívat, z čeho že mají holky takový záchvat smíchu.
Je po plese, vše se dostává opět do svých všedních kolejí. A jak vypadá ten všední, každodenní život pejsků doma, o tom připravuju video :-)
ZAPOMNĚLA JSEM...
Zapomínání- to je tedy moje :-). Tentokrát jsem zapomněla na krátké zpravodajství z Vosacupu II., kterého jsem se bohužel nemohla zúčastnit jako závodník ani jako doskokan ani jako divák. Z důvodu nemocenské prostě vůbec. O tom, jak mě to mrzelo, o tom žádná, ale aby aspoň Annie nevyšla ze cviku, pověřila jsem Elišku, aby s ní v neděli doskokanila. Ten den byla vůbec největší letošní zima. V hale ráno teplota klesla na mínus 25 stupňů a to už je pořádná kosa i na odolnou kelpii. Ještě, že měla obleček, v němž sice úplně ztrácí chuť k životu, ale aspoň nezmrzla a i psyché to nakonec zvládlo. Že je s Ann legrace, to je vcelku známo. Předvedla to i před zmrzlým obecenstvem , kdy v běhu po parkuru zacítila svým neomylným čenichem na zem spadlou dobrotku a jala se ji vyhrabávat z pilin. Tímto svoje působení v jumpingu kategoricky ukončila, neboť odběhnout od kokina a nechat ho tam napospas psím kolegům to prostě nešlo. Nakonec musela být z "kolbiště" potupně vynesena :-( ( Andulo, Andulo.....!!! )
Přesto mi udělala radost, protože až na tento zádrhel ( u Anninky si asi budu muset zvykat na pravidelné komické vložky :-) ) běžela soustředěně, hezky reagovala a až dopilujeme houpajdu, budu úplně spokojená.
Tak a tady se můžete přesvědčit, že nekecám.....AGILITY a JUMPING
Úsměvná příhoda z čekárny.
Abych nebyla zas až za takového blázna, pro porovnání obě kartičky.......
ÚŽASŇÁKOVI
Coby dítě školou povinné jsem si dokázala angínu či chřipku místo školy pěkně vychutnat. Nemám na mysli samozřejmě bolest v krku, kašel nebo horečky. Mám na mysli samotné stonání s polštáři vystlanými vysoko pod hlavou, s televizí, knihou a termoskou horkého čaje u postele. Nelze zapomenout na starostlivou maminku i tatínka, kteří ke mně byli V DOBĚ NEMOCI ještě laskavější, než když jsem nebojovala s bacily, a ochotně mi plnili všechna reálná přání ( nějaké to mlsání, hračka...). Odpoledne mě navštěvovaly spolužačky - hlavně nejlepší kamarádka Jiřinka, se kterou jsme byly rozhodnuty pro společné bydlení....už tehdy s desítkou psů a koní...:-D :-D. Bylo to super, ale týden stačil. Pak šupajdo presto zpět do všedního života.
V dospělosti se můj vztah k marodění změnil. Má to co dočinění s mou celkovou náturou. Čím jsem starší, jsem neposednější. Nevydržím ležet, nevydržím sedět, stále mě...."cos pohání"..., mysl roztěkaná. Absolvovat tak vyšetření na Pedagogicko- psychologické poradně, mám černé na bílém- diagnózu syndromu ADHD jak vyšitou :-D (ADHD („Attention Deficit Hyperactivity Disorders“ - hyperaktivita s poruchou pozornosti))....zdroj Wikipedie.
V souvislosti s tím mě napadá....na základě potvrzení o mém ADHD bych mohla v rodinném prostředí získat statut manželky a matky s tzv. " balíčkem ohledů". Ten rozbalen poskytuje....individuální přístup, zohledňování mé roztržitosti, zapomínání, ztrácení klíčů apod.. Chování ke mně by mělo být dle balíčku ohleduplné, vstřícné, laskavé. Domácích prací bych měla mít na starost ,oproti jiným ženám- bez diagnózy- méně.....práce by měly být vykonávány po menších dávkách a za špatné provedení by neměly následovat výčitky a tresty.To by totiž na vývoj ADHD jedince mohlo mít negativní vliv. Mělo by mi být umožněn o přiměřené pohybové i duševní vyžití, za vše bych měla být náležitě chválena a povzbuzována. Jedině tehdy by se měla šanci má diagnóza zlepšovat. :-). Rozhodla jsem se "balíček výhod" nevyužívat a tak raději si ponechávám statut bezdiagnostické...i když poněkud prdlé dámy.
Ale nejsem to já, kdo by zde měl být v hlavní roli. Je to moje rodina, kterou jsem dočasně přejmenovala na " Úžasňákovy". A to právem. Všichni bez rozdílu vzali na svá bedra moje každodenní povinnosti. Uklízí, nakupují, pomáhají s pejsky a přitom všem jsou ke mně milí. V práci mám skvělý zástup- jednu z rodiny Užasňákových- mamá (tchýni)Jaruš. Vím, že mí žáci jsou v těch nejlepších rukou, vím, že mamá nic neošidí a půjde přesně v mé linii. Milé maily dostávám i od svých žáčků...A pochopitelně nesmím opomenout paní kolegyni, s níž denně klábosím na ICQ nebo Káju, se kterou klábosím pro změnu telefonicky ..až táta obrací oči v sloup:-). Všichni tito lidičkové mě přesvědčují o tom, že prostě mám velké štěstí- už jen v tom, že je mám :-) Díky :-)
PS. A příště to bude , doufám, už zase jen o pejscích :-)
Jak se s Annie bavíme, když nemůžeme ven TADY
HOLKY NA ZABITÍ
Dnes jsem se utvrdila v tom, že naše ranní vypravování na psí akce mohou přežít jen opravdu silné nátury. Sama jsem se sice protentokrát závodit nejela, o to lepší pozorování mi ta relativně neúčastná role přinesla.
Instinktivně se budím před pátou. Jdu do kuchyně na kafe a za mnou se táhnou dvě třetiny naší 6ti členné psí smečky na ranní piškot. Ještě slepenýma očima brejlím do mobilu a vymačkávám Eliščino číslo, abych se ujistila, zda ve svém přízemním bytě je už v bdělém stavu. Poté přistavuji vodu na čaj do termosky. Vypustím psy na zahradu, hledám noviny ke kávě. Znovu volám Elišce, neboť prve žádná odezva. Pustím psy domů- Bobina už po třech minutách bolestínkovsky zvedá namrzlé tlapky. To si tedy na závodech užijí....Chlupáči znova poskakují pod dózou s piškoty a tak , otravové, ještě pár kousků dostanou. Konečně přichází Eliška. Shání se po sáčcích na hovínka. Prohrabáváme ve spěchu poličku s psími potřebami. Náhradních náplní máme do aleluja, ale krabička nikde! Nakonec přece jen zezadu jednu vyštrachám. Je ve tvaru kostičky a dokonce se svítilnou, kdyby se pejsek rozhodl umístit svůj exkrement do neosvětlených míst.
Eliška rekapituluje potřeby. Vnucuji ji ještě teplou mikynu ke krku, neboť ten má holý a já sama dobře vím, jak to může skončit. Už se přesouvá k autu. Náhle se otočí a řekne si o vytištěný rozpis pomocníků. Můj důležitý úkol, který jsem v souvislosti se závody dostala. Já hlava děravá....zapomněla jsem ho vytisknout. Vkrádám se do ložnice, kde obložen psy podřimuje můj choť. Nepodřimuje dlouho...když spustí tiskárna, nespokojeně se převalí na druhý bok. Za 5 minut je hotovo a tak tiše směrem k loži pronesu: " Tak a teď můžeš zase v klidu spát." Jenže za chvilku se tam vracím zas- Elišce pro kapesník a pak ještě jednou Nyxe pro obojek. Pevně věřím, že je to už naposledy. Z postele se ozývá prozatím celkem klidné: "No s vámi se člověk fakt nenudí " Eliščino balení vstupuje do finále. Hází věci do auta, ale zamrzlé přední sklo i přes noční obložení dekou potřebuje pár tahů škrabkou. Ta však bohužel na svém obvyklém místě není. Hledáme, ale čas kvapí...je třeba vyjet. Musím opět do ložnice tentokrát s dotazem, kde tedy vlastně je. Táta začíná mírně pěnit. Přesto informaci dostávám. V pyžamu sbíhám dolů k autu a hučím na Elišku, kde má hledat. Mrazivý vzduch zlikviduje poslední stopy mé ospalosti. Vtom slyším pronikavý zvuk mobilu linoucí se z naší ložnice a současné nespokojené brblání....a sakra. Budík. Proč zvoní, vždyť jsem ho ráno vypnula. Nemám ale dočasně svůj, takže jsem asi někde udělala chybu. Ráda bych to rychle ututlala, jenže naši pejsci když slyší hlas budíku, je jim jasné, že se vstává a oni snídají...piškoty! Co na tom, že jednu snídani už dneska měli. Takže se vrhají na páníčka a všemožně mu projevují svou přízeň s hlavním cílem, aby už proboha konečně vstal a dal jim, co jim náleží...Z milého: " S vámi se tedy člověk nenudí" se vyvíjejí lamentování těžšího kalibru. Otravové jsou titulováni jako kreténi a blbečci, přesto zvedá tělo z postele a kráčí směrem k pejsky tolik milované dóze.
V 6 hodin Eliška vyjíždí. Když jezdíváme spolu, mívá to táta těžší. Vracím se pro spoustu věcí ještě vícekrát a není vyjímkou, že i za jízdy si vzpomenu na něco důležitého, co jsem zapomněla, takže se obrací auto, aby se mohlo vyjet ještě jednou.
Pak už zavládne sobotní klid...ovšem jen do zítřejšího rána, kdy to začne nanovo.
MARODOVY ZÁPISKY
Už týden každé ráno zamířím místo do práce do zdravotnického zařízení, abych na svou zdevastovanou páteř vyfasovala do hýždě jeden štiplavý bodanec. Doma pak zhltnu nějaký ten medikament a hlavně dodržuji striktně klidovou terapii. Přes vzorné dodržování léčebného postupu i po týdnu stále hledím pouze VPŘED ( asi k světlým zítřkům) a každé otočení hlavy mi vydá z hrdla bolestivé zasyčení. Večer provoním pokoj koncentrovanou vůní kafrové masti, kterou si v hojné vrstvě titlám na bolavý krk, balím vlhkým hadrem a suchým šátkem. Nejmarkantnějším účinkem zmíněné masti je však místo úlevy v postižené oblasti těla neskutečné a téměř neodstranitelné zmaštění vlasů. Po třech dnech jsem se rozhodla mastičkaření ukončit. Vlasy mi cancourovitě visely v slepených pramíncích a vypadaly nevábně. Po marném boji s mastnotou pomocí vyhlášených značek šampónů- Palmolive, Nivea, Schauma musel přijít na řadu dryácký JAR. Ten konečně kafrovku zlikvidoval.
Pejsci mě sice mají doma, ale z jejich pohrdavých pohledů lze vyčíst, jak jsem jim na prd. Ven nechodím, o hračky se nepřetahuji...co se mnou? Ještě že aspoň ty granule večer nasypu do misek. Sama tak trochu podléhám depresi z pomalé léčby. Přesto se najdou i úsměvné situace jako například předevčírem.
Stojím tak v kuchyni, dívám se na televizi, občas pohladím Aňu a nevnímám okolí. Tu najednou slyším za uchem hlasité " ahoj". Byla to Eliška, která se před polednem konečně vyhrabala z brlohu a do kuchyně se vkradla jako duch. Strašlivě jsem se lekla a zareagovala naprosto nesmyslně zděšeným hrdelním řevem vysokých decibelových hodnot ( právě jsem něco přežvykovala, takže to znělo nějak jako :" HMMMMMM!!!!!HUMMMMM!!!!" ) V té chvíli sebou trhla Eliška, vyvalila oči a tato situace mi najednou přišla tak komická, že jsem se nezastavitelně rozesmála. Bylo by to fajn, kdyby mě ovšem každé chichtnutí nezabolelo v krční páteři. A tak byl smích doprovázen tlumeným "au- au-au..." Abych se trochu zklidnila, chtěla jsem se dát do vaření, ale sotva jsem při tom natřásání škrtla sirkou, vystřelila jedna jiskra a zahnízdila se v mé vlněné šále, kterou mám celý den na krku, aby byl v teple. Šála vzplála. Řvu : " HOŘÍÍÍÍÍÍM!!!!!!", přesto se stále řehtám až mi tečou slzy a kvílím "au-au-au...". Naštěstí přiskakuje Eliška, hasí mne a káravým hlasem pronáší: " No mami....."
Ale nejde to zastavit. Představuji si úlek i vzplanutí znovu a znovu a za hlasitého " au-au-au" se otřásám v záchvatech smíchu. Nadechuji se zhluboka, zakláním hlavu a vtom opět před sebou vidím obraz, kterak trojčím u sporáku s hořící šálou. Když spustím novou salvu smíchu a "au-au-au...", čelem prudce narážím do dvířek kuchyňské linky. Tak to už je vážně groteska. Několikadenní klidový režim je v háji, krk od smíchu celý rozkodrcaný....uvažuji o návratu ke kafrovce a mastným vlasům....
Je přede mnou ještě nejméně celý týden pobytu doma. Zítra místo abych s Annie poprvé vyběhla na agilitní kolbiště, budeme hnípat na pohovce. A je to proto, že jsem nezodpovědná, běhám ve studených halách jak šus, pak vychladnu a divím se...z čeho mě ta páteř bolí? Po dvou dnech jdu znovu, opět se ve studené hale zpotím, vychladnu a divím se..."Ty brďo, ta páteř je nějaká horší a horší...?" Ale jak říkám- všechno zlé je k něčemu dobré...jen ještě nevím k čemu :-D
A DAŘÍ SE DÁÁÁL....
Dnes jsem musela pejskům sdělit nepříjemnou novinu, že totiž asi následujících 14dní budu nucena dodržovat klidový režim, což pro ně znamená, že stop mají procházky do lesa a také trdlání po koňských halách. Malí tajtrlíci se nedostanou k aportování na zahradě, Andula zase k rejdění na překážkách. Blokace krční páteře mi koncem minulého týdne nenápadně klepla na dveře a když jsem klepnutí v záplavě každodenních starostí přeslechla, udeřila vší silou až jsem se nestačila divit. Neposlouchat tělo a přehlížet zdravotní neduhy se nevyplácí. A tak zatímco ve čtvrtek jsem jen nemohla hlavu zaklonit, v pátek jsem ji otočila do obou stran zhruba jen o 90 stupňů, v sobotu ráno jsem hleděla pouze zpříma, v poledne jsem už vyla jak vlk na měsíc a krátce po poledni jsme startovali ocelového oře, který s námi cválal směr zdravostní pohotovost. O půl hoďky později moje žíla vstřebávala pomalu kapající infuzi, aby té bolesti učinila přítrž. Vyfasovala jsem hromady léků a jelo se trpět domů. Ano- trpět a to doslova. V akutní bolesti jsem se léky hned po příjezdu " zlinkovala", takže následující 2 hodiny s lavorem u nepohyblivé hlavy jsem rozhodovala hamletovským " blít či neblít" o osudu výborného nedělního oběda. Oběd sice zůstal v mých útrobách, organisms si ale aspoň vyvzdoroval, že mi zatrhne spaní. Ještě dvě hodiny po půlnoci jsem hledala polohu, v níž krk dovolí hlavě zaspat.
Dnes mě od rána pozorují pejsci zbystřeným zrakem. Nejde jim na rozum, proč se po baráku pohybuji vzpřímeně, jako bych právě spolkla pravítko a proč se k nim shýbám jen velmi pomalu, ač oni by si to s tím piškotem vyřídili jinou rychlostí...Annie mi několikrát přinesla přetahovací hračku, že mi jako jedním mohutným škubem od blokace páteře odpomůže. Když jsem nereagovala, znechuceně se odebrala do pelíšku trucovat. Ještě že rodinka zafungovala a pejsci neseděli doma. Na procházku vyšla Nyx a Ann s Eliškou, Boba a Bert šli běhat za kolečkem s tátou, Kess na to vše hleděla jen skrz okno balkonových dveří, neb kašlala a Barunka si zablbla na zahradě.
No, pejsánci, možná si mě následující dny užijete....kolik roků že jsem neměla nemocenskou?????? :-D
A jeden mrazivě-zimní snímeček na závěr.....
TO NEVYMYSLÍŠ...
Včera jsem zažila pátek 13. převlečený za úterý 31. Začalo to urputným ranním hledáním peněženky. Obvyklá scéna. Zmateně prohrabuji tašku a můj výraz se blíží výrazu "zoufalce".Tempo hrabání se pozvolna zvyšuje, nabývá na razanci, oči vystupují z důlků, srdce buší, objevují se krůpěje potu na čele, mám dojem, že sem tam vydám i nějaký ten polohysterický pazvuk. Rodina mě v klidu pozoruje nebo se naopak věnuje s naprostou ignorací svému. Všichni totiž dobře ví, že za pár chvil se ze "zoufalce" proměním na "šťastlivce"- to když si vzpomenu, že peněženku jsem v inkriminované tašce vlastně vůbec neměla, ale že jsem ji položila na skříňku v obýváku. Tam ji také nacházím a rodina jen obrací oči nad mým po stopadesáté stejným tyátrem. Kéž by i včera šlo jen o tyátr. S nadhledem bych přešla oči v sloup i uštěpačné poznámky na svou sklerózu v pokročilém stádiu. Začalo to stejně. Právě se rodil "zoufalec", když mě táta uklidnil, že peněženku včera určitě někde viděl a že tedy nemusím vstupovat do dramatičtější fáze "zoufalce", nýbrž mám jen přemýšlet a brzy bude pohřešovaná věc na světě. O chvíli později však už sám šmátral po komodě- hledal dřevěnou truhličku, která léta ukrývá technické průkazy našich vozidel. Jedno s druhým ....Colombovským instinktem jsme nakonec došli k hrůznému zjištění. Peněženka i truhlička ležely v předsíni, kde se vstupuje po dřevěném schodišti.... Otevřené hlavní dveře nám podezření potvrdily. A tak jsme v jedné z nejklidnějších částí Ostravy, kde jsem se až dosud i přes svůj vrozený panický strach z " pachatelů" všeho druhu cítila bezpečně, zažili vloupání skoro až do ložnice.
Jasně vidím, jak Vám na rtech visí otázka....co dělali naši psi, když zloděj šmejdil naším domem. Odpovím naprosto upřímně. Spali jak dudci. Místo aby se na narušitele našeho soukromého prostoru chrabře vrhli a roztrhali ho na kousky, dávali si " na ucho" v pelíšcích a postýlkách. Absurdnější situaci si snad už ani neumím představit. Pachatel jde po schodech a na zdi se rozsvěcuje světlo s pohybovým čidlem. Ano, naše vlastní světlo ( hajzlík) mu u toho i svítilo: " Prosím, pane zloděj, pozor ať nezakopnete, pohleďte vpravo...co tu máme pro Vás zajímavého,... tak neváhejte a berte..." Než uplyne časový interval svícení, je ozářena celá předsíň a pootevřenými prosklenými dveřmi proniká světlo až na naše postele. Tam spíme my, Barunka , Bobinka a Bertík. Za zavřenými prosklenými dveřmi dalšího pokoje se vyvaluje Annie. Nikdo z nás na světlo nereaguje. Teď už věřím, že i kdyby se v předsíni střílelo, nejspíš bych to taky zaspala. Drzost pachatele nezná mezí. I když se nečekaně ocitá v záři reflektorů, vystoupá až nahoru a drapsne na komodě ležící peněženku a dřevěnou pěkně zdobenou truhličku. To se asi, sviňák, podivil, když místo náušnic se safíry, zlatých prstenů a briliantových náhrdelníků objevil jen pár zubem času mírně nahlodaných papírků nevalné hodnoty...rozuměj techničáky. Bezprostředním důvodem k ukončení lupu bylo dle mého názoru zaregistrování náhubku větších rozměrů, který ležel vedle čajznutých věcí. Zloděj tušíc přítomnost krvelačné obludy urychleně pláchl. Krvelačná obluda ve vedlejším pokoji však svým neomylným psím instinktem vycítila, že čas vstávání se ještě nenaplnil a o tom, že má páníčky informovat o jakýchkoliv podezřelých zvucích, ji nikdo předem neinstruoval.
Ani s peněženkou to kluk zlodějská nevytrhl. Vypadala objemně, přitažlivě, ale to jen " klamala tělem". Naditost byla způsobena množstvím dokladů, které jsem v ní "chytře" nosila. Obsahovala ale také celou řadu nesmyslů. Tak třeba se chmaták může potěšit z historické papírové padesátikoruny, z několika šupin, které dle obsahu portmonky evidentně neplnily svou funkci, kolečka do vozíku, fotografií členů rodiny vychechlaného malého kominíčka pro štěstí, tužky na oči...finanční hotovost však rovnala se nule. :-D Aspoň malá to satisfakce za čekající mě vyřizavací kolotoče v úřední mašinérii...fujky!
A aby toho nebylo málo, cestou do školy jsme se s dcerami podruhé narodily. Na cestě jsme totiž dostaly pořádný smyk a lítaly jsme s autem od jedněch svodidel ke druhým. V hlavě mi šla kýčovitá filmová scéna, jak člověku těsně před smrtí běží v hlavě zrychlený sled důležitých životních událostí...dětství, svatba, narození dětí, jejich vývoj....Trvalo to neskutečně dlouho a skončilo to tak, že obráceni o 180 stupňů jsme čumákovali přímo proti autům jedoucím v rychlém pruhu. A tady při nás stáli skutečně všichni svatí. Skoro denně zažíváme na silnicích bezohledné šílence ženoucí se kdesi jako o život. Projíždět těmi místy v nešťastné době zrovna nějaký takový , dozajista by neubrzdil a my mohly prdět do hlíny ajn cvajn. Takto si aspoň říkáme, že to bylo určitě nějaké znamení. Nějaký vzkaz " shůry".....možná mu i trochu rozumím, ale nechám si ho pro sebe :-)
KÁJA, PSÍ HOVÍNKA A ÚŘEDNÍ ŠIML
Včera mi Kája vylíčila humornou příhodu ze svého domova. Kája je má velmi dobrá kamarádka. Kdysi bývala úplně normální, od chvíle, kdy podlehla kouzlu psí duše však dokonale " zblbla" a dnes poskytuje domov třem bláznivým borderkám. Řekla bych, že naše přátelství sílilo přímo úměrně s narůstajícím počtem jejich psů. Dnes si dokážeme o psech povídat celé hodiny a mimo jiné se trumfujeme v bláznivých příhodách s našimi psími pošuky. Ta její včerejší mě pobavila.
Nejmladší borderka v rodině- Arámek- objevil v přírodě dosud neznámého živočicha- nejspíš myšku nebo rejska. Živočich se rychle pohyboval, jako by vyzýval borderáka ke hře. Než to panička stihla zaregistrovat, zmizel čiperný živočich v Arámkových útrobách v dokonale syrovém a dokonce i živém stavu. Starostlivá Kája s neméně starostlivým manželem začali od této osudové chvíle Arámka bedlivě pozorovat. Každý výkyv v chování se jim jevil jako začátek smrtelné křeče. Sotva začal Aram produkovat " odpady", v předklonu s dřívkem v ruce důkladně vše pitvali, nešťastného živočicha hledaje. Když už to vypadalo jako že si malý hlodavec vybudoval v psím břiše pohodlný bejvák, objevil se poslední " pitvací materiál" a tak páníček už za šera s čelovkou připevněnou k hlavě vyrazil hbitě k "operaci". Úsilí se vyplatilo, ostatky zvířátka byly objeveny. Trávicím traktem prošly v nezměněné podobě, jen ten život už tam nebyl. Dovedu si představit tu radost, která v Kájině rodině zavládla.
Když už jsem u těch příhod, taky jednu " přihodím". Zhruba před nějakými 7-8 lety našly dcery venku vedle chodníku přetrženou stokorunu. Jako správná hospodyňka jsem s ní chvátala do banky, kde jsem se domnívala, že mi ji okamžitě bez okolků vymění za nepoškozenou. Když mi bylo sděleno, že se o tom musí sepsat nějaká zpráva- za jakých že okolností, kde, kdy, proč a nač se věc odehrála, pokládala jsem za jednodušší uvést, že stovka se stala nevhodnou hračkou našeho mladého psa a tím to hasne. To jsem ovšem zdaleka neodhadla situaci. Dáma za přepážkou strohým škrobeným hlasem nastínila další postup nutný k výměně invalidní bankovky za použitelnou, nad nímž zůstával zdravý rozum stát. " Musíte se psem na veterinu. Tam získáte potvrzení, že pes je zdráv. S potvrzením dorazíte opět k nám a nezapomeňte přinést s sebou i očkovací průkaz s platným očkováním." Když jsem si představila případné finanční výlohy s navrženým postupem spojené, přešla mě na novou bankovku chuť. Novou stovku bych získala nejméně za dvoj až trojnásobný obnos, o časových ztrátách nemluvě....to se tedy fakt NEVYPLATÍ. Úřední šiml řehtal " ostošest" a spolu s ním se řehtali i všichni, kterým jsem zážitek barvitě vylíčila.
STŘÍPKY
"Máte ještě nějaké přání, dámy?" zeptal se příjemný číšník, který nás po celé odpoledne vzorně obskakoval. Když jsme projevily přání- vyfotit- jen naprázdno polkl a pomyslil si asi něco o náročnosti svého povolání. Focení to totiž nebylo lecjaké. Všechny tři zúčastněné jsme se snažily narvat si na ksichtíky něco z praktických dárků, které jsem získala k narozeninám od paní kolegyně. Číšník naše rozmary statečně snášel . Když však předložil účet a my vysolily horentní sumu za mimochodem výborný oběd a několik " kousků" Hukvaldského polotmavého, slyšely jsme zřetelně tu ránu, kterak kámen ze srdce mu spad. V příjemném a pohodovém duchu tak proběhla decentní oslava mých dost nechutně vysokých narozenin.
Anninka z mých narozenin profitovala, jelikož jsem v dobrém rozmaru k pytli granulí ve velkoskladu přihodila ještě zateplenou dečku na záda, aby nebylo zhýčkané kelpince zima. Jenže , jak už to na světě chodí, vděku se člověk nedočká. Annie, místo aby projevila z nového ohozu nadšení, sotva jsme dečku oblékli, zapustila do země kořeny, vypoulila oči a dobrých 10 minut se nehnula z místa. Pak se sice rozpohybovala, ale takovým tempem, že nikoho nenechala na pochybách, že psychicky děsně strádá...
Minulý týden jsme ve škole měli nevidomého pána s vodícím psem. Po celé dopoledne besedoval s dětmi všech tříd 1. stupně. Bylo to hodně zajímavé. Hnědý labrador Pedro trpělivě polehával a pospával u pánových nohou. Zaujalo mě povídání o tom, kterak pes chodí s pánem úplně všude, třeba i do divadla, kde musí vydržet klidně i 3 hodiny v klidu ležet. Představila jsem si Andulu a musela jsem se smát. Annie v divadle...no to by tedy byla mela. Úplně mi stačí, když ten můj hyperaktivní ďáblík čeká v čekárně veteriny. Jak se dokáže okázale nudit a v důsledku toho " zpívat", vzpouzet se, skákat. A představa, že mě- nevidomou- vede Andula městem...Nene, kariéra vodicího psa by pro Andulu opravdu nebyla...
INTENZÍVKA POD VEDENÍM ELIŠKY
Sotva je vypsán nějaký trénink, buďte si jisti, že do 5ti minut, co se o něm dozvím, jsem na něj přihlášená. Jen předminulý týden mi Anninčin zdravotní stav překazil účast na jednom z nich, jinak absolvujeme všechny a moc nás to s Ann baví. Zrovna dneska jsem zažila báječný pocit, že Anninka běhá s radostí a to i přesto, že je po hárání , což byl pro nás vždy signál k tomu, že běh bude vypadat unaveně, bude pomalý a paničkou vynucený. Aňa mi udělala obrovskou radost, protože se soustředila, byla snaživá a rychlá. Je to prostě moje hvězda :-). Užily jsme si to !!!!!!
Důkaz ZDE
TYRAN
Starouš Bert se zase dnes vyznamenal...Kdyby existoval psí Domov důchodců, dnes bych docela jistě šla vyzvednout potřebný formulář k jeho umístění. Ten s dalšími kmety podobných stařeckých neduhů by tam personál přiváděl k šílenství. Jednou týdně bychom ho navštívili s taškou plnou piškotů, podrbali bychom jej ve vousech a pro radost přidali i pár pohození jeho oblíbeným modrým gumovým kolečkem. Že jsem necita? Omyl. To on je tyran. Dnes je to už třetí den po sobě, co sedím ve zšeřelé kuchyni od 4. hodiny ranní. Psího dědka chytla nespavost a mlsná v jednom. Ono nestačí, že se v noci budím v krkolomných pozicích s tělem zkrouceným do tvaru paragrafu, protože na mém place chrápe- a to doslova- on-dědek. Po takto prožité noci mi krční páteř odmítá poslušnost a za objekty své pozornosti se musím otáčet celým tělem. Au ! I teď tomu tak je. Dnes jsem bohatší ještě o ránu polštářem, kterou jsem fásla od rozezleného chlopa. Prý šel jen po Bertovi a mojí hlavy si nevšiml. Nějaký šestý smysl mi říká, že to přesně takto nebylo... Na oplátku jsem Berta vyšoupla z polštáře přímo na páníčkův krk a tím jsem byla nucena přebývání v ložnici ve svém vlastním zájmu ukončit. Když Bobina a Bára uviděly, jak Bert seskakuje z lóže a míří do kuchyně, domýšlí si cíl- dózu s piškoty a okamžitě rozehrávají na plovoucí podlaze svůj koncert drápků. Ťapky ťapky ťap....Ve strachu, že přijdu tátovou rukou o chlupáče všechny, jsem je urychleně vylifrovala do mimoložnicových prostor bytu. " Ha, už je ráno !! " usoudila z vedlejšího pokoje Andula a dala se do urputného škrábání dosud nepoškrábaných dveří. Než bych smečce vysvětlila, že důvodem vstávání není čas, ale stařecký vrtoch našeho Berta, zamířila jsem raději k balkónovým dveřím, že je tedy po ránu vyvenčím.
A v této chvíli jsem se opakovaně setkala se zajímavým úkazem. Totiž...Andula! Pastevecký pes vyšlechtěný k odolnosti vůči nepřízni počasí- otužilý, zocelený, připravený pracovat v jakýchkoliv klimatických podmínkách...BZUM. Naše Anninka nejdříve svým čenichovým barometrem nasaje čerstvý vzduch a poté ve své hlavě vyhodnotí, zda má své zhýčkané tělo přesunout do podmínek tak příšerných jako je mráz, déšť nebo vítr. Zda poloha vleže poblíž teplých radiátorů neposkytne kelpii příjemnější zážitek než odlehčení močáku v zimě a větru. Pravidelně pak začíná hra zvaná "Přetlačovaná" . Annie zatíná drápy a zařazuje zpátečku na plné obrátky, já svým skromným fyzickým potenciálem strkám její tlustý zadek z balkónových dveří ven. Nepomáhají ani domluvy typu: " Tak běž, jsi přece kelpie, jak to bude vypadat...? " Ostatní psí tajtrlíci obejdují okolo a uzavírají sázky, která z nás dvou dnes vyhraje. Kdyby nám po zahradě pobíhaly ovce, Andule k hlídání svěřené, a právě by je trhala nějaká vzteklá šelma, Annie by na pachatele raději podala z tepla domova trestní oznámení než aby jej šla "zlikvidovat".
Nejhodnější je v posledních dnech Bobinka. Od té doby, co dala v šatně výpověď, je společenská a milá. Její nejnovější specialitou je role " zastlaného milence". Spočívá v tom, že neodbytným čumákem nadzvedne peřinu i s potahem a vsouká se pod ně. Místo k ležení si pod peřinou pak ještě pečlivě upraví důkladným rozhrabáním, takže do situace nazasvěcení by na první pohled mohli rozehrát svou fantazii a pod vzdouvající se dekou si představit místo nevinné roztomilé Bobinky třeba zastlaného milence. Ale prosím Vás, který milenec by se do tak náročných podmínek hrnul....?
BOBINA A JEJÍ ROLE "ZASTLANÉHO MILENCE"
ZATÍM JEN OBRAZOVĚ - VOSACUP I. ( doskokani)
Video ZDE
Vytvořeno službou Webnode