Září 2011 - ????

 NENAPRAVITELNÁ....

  Místo abych večerní čas věnovala eliminaci domácích restů všeho druhu, využila jsem jej pro sebe daleko užitečnějším způsobem, totiž na večerním halovém tréninku u Terky. Andulka byla moc šikovná až na to, že ve chvíli, kdy jsem do ruky vzala salám, rozhodla se všechny psí kolegy  okolo pozabíjet. Takže bylo " vzrůšo". Si trénink bez vzrůša snad už ani nedovedu představit :-(. Video ZDE

ANDULA OPĚT V HLAVNÍ ROLI " TRESTNÉHO ČINU"

   Sotva jsem poznamenala, že se u nás relativně nic zvláštního  neděje, přišla neděle, trénink v koňské hale , ale hlavně Annie zase něco vymňoukla. Tak tedy postupně. Od rána byla Andula plna energie. Vytrvale mi chodila za zadkem a okázale upozorňovala, že v hubě drží plyšáka, tahátko či hadr. Občas jsem se s ní potahala, většinou jsem ji ale odbyla s tím, že odpoledne se vyblbne dosytosti. Než na celé odpoledne vypadnu, měla jsem v plánu uvařit oběd a maličko " pošimrat" domácnost. Okolo 10 hod. se Ann někde zdekovala a já, spokojená, mohla vklidu plnit své povinnosti. Najednou se z přízemí ozval ječivý hlas Elišky. Rozčileně hulákala neartikulované skřeky až jsem znejistěla, co že se to vlastně děje a zda nepotřebuje pomoc. Tu sice nepotřebovala, ale zato na mě naštvaně houkla, že Annie sežrala smečce poslední asi 3kg granulí. Nepozorovaně se proplížila špatně uzavřenými dvířky dolů do garáže a jala se hodovat. Když se přivalila nahoru, vypadala, jako by ji popíchaly včela po celém těle. Spokojeně funěla, huba se jí usmívala, zdálo se, že absolutně nechápe důvod mého láteření. Popadl mě děsný vztek, ale už se nedalo nic dělat. Tři a půl hodiny po hodech se začalo trénovat. Divím se, že psisko vůbec přeskočilo překážky. Nic jsem jí ale neodpustila.Snaha, ta možná i byla, ale dovedu si představit, že hladová by podávala výkony mnohem mnohem lepší :-(. Příště to budu muset víc pohlídat..Ann má ke krádežím evidentně sklony. Seznam ukradených ( a některých naštěstí zachráněných) věcí : pilulka hlívy ústřičné, knoflík, miska na žrádlo, ponožky, rohlík, vařečka, šulíky do uší, houbička na nádobí, reklamní letáky, noviny, televizní ovladač, bezprizorně se válející vodítko, pastelka ( ne jedna) atd atd....Věci, které nelze pozřít ( i když pozřít lze v Anninčině podání skoro vše) samozřejmě po zpracování ochotně vrátí. Mít v baráku víc e místa, založím muzeum kelpiích řemeslných a uměleckých  výtvorů.

Video se sudovitou Ančou ZDE

TO BYCHOM NEBYLI MY

 Když jsem tak dokončovala předchozí aktualizaci,  v podvědomí mi cosi říkalo, že poslední dobou nějak podezřele ubylo průšvihů. Pomalu není o čem psát. Ne, že bych si v průšvizích, ať už svých či mé rodiny včetně psů, nějak zvlášť libovala, ale když vyprchá okamžik naštvání, hartusení, když je vše uklizeno, stopy zahlazeny, psiska zpacifikována, řeknete si, že život aspoň není nuda a že než nuda, tak raději tohle :-D. No a...sotva jsem si toto řekla, přišla do pokoje Annie. S vrtícím chvostem radostně zamířila k Barunce ( nevím, zda ve té chvíli byla slepá a spletla si ji s přívětivou tetou Bobinou,  či se nudila a potřebovala taky trochu vzrůša...) Barča děsivě zavrčela...myslím, že v psí řeči to znamenalo něco jako :" Udělej ještě krok a je s Tebou amen..." Jak jsem už psala...Annie si nedá  nějaké takové vyhrožování jen tak líbit, takže zavrčela taky, naježila hřbet, štěkla, poskočila, čímž drcla do stolku, u něhož sedím, na něm stála čerstvá voňavá a ještě horká káva, ta se drcnutím zvrhla a nalila se přímo na papíry zasunuté v zásobníku tiskárny. Odtud se přesunula do jejich útrob. Následoval rychlý zásah- první pomoc tiskárně. Odnesení mokrých kávových papírů ( pro zpestření zlitá zem až do koupelny :-( ), sušení dostupných míst tiskárny hadrem, to vše doprovázeno klením a výsměšným vnitřním hlasem : " Stěžovala sis na málo průšvihů, tak tady jeden máš". Ano, asi podobné  situace přitahuju. Jen ta  časová prodleva byla tentokrát nějak dlouhá :-).

    Teď jen přemýšlím, zda nenastane další průšvih až tiskárnu spustím. Přece jen může být mokrá i uvnitř. Uvidíme.

                                                Kávový karambol....

    Ještě musím pochválit Annie, která mi, když už to sama vymamlasila, aspoň pomohla s úklidem. Vypila všechnu vybryndanou kávu, takže nebylo třeba ani vytírat. Že bude Annie chutnat černá, neslazená zrnková káva, to bych tedy netušila, ale přivedlo mě to na jednu myšlenku. Jaký pán, takový pes. Ano, to bude určitě téma hodné podrobnějšího zpracování :-D

TAK TU ŽIJEM

   Předvánoční kolotoč přináší tradičně zvýšené nároky na práci , čas a spolu s krátícím se dnem nastává chudší vycházkové období i pro pejsky. Každý den, hned po příchodu z práce se jen rychle převléknu a vyrážím do lesa, abychom to s holkama stihly ještě za světla. Bohužel to tak má většina pejskařů, takže se někdy velká část vycházky odehraje na vodítku. Ne, že by Annie byla zabiják a žrala pejsky na potkání, ale u majitelů hlavně malých psíků vzbuzuje respekt její poměrně mohutné tělo a taky neurvale bláznivé chování. A tak se vyhýbám zbytečným konfliktům a vodím Ann, když je třeba, na vodítku. Barču vlastně taky, protože s rozšiřující se smečkou na sebe dobrovolně- nikým nepověřena- převzala roli " šéfky" a na procházce šéfuje všemu živému čtyřnohému. Když se Annie radostně rozběhne po louce, Bára jí sekunduje, přičemž do ní bokem naráží a výhrůžně poštěkává. Jenže Andula už není žádný malý prcek, co se z tety Barči strachy podělá, proto se vzrušeně naježí a začne Barču obcházet. Možná zkoumá blíže její malé rezavé zpupné tělo a hledá nejvhodnější místo k zákusu. To už většinou radši zasáhnu. Jedna taková vyhraněná bitva Báry s Nyx stačila. Nyx tehdy Barču povalila na záda a podle psích pravidel vyžadovala její podřízení. Barunka ovšem v psím světě platí nejspíš za nenapravitelného recidivistu, jenž psími zákony pohrdá. Barča si na Nyx vyskakovala stále, takže Nyxina trpělivost přetekla a už už držela Barču za zátylek. Mohutnými škuby byla Barča postupně likvidována. Kdyby tehdy nezasáhla Eliška, nevím, jak by to dopadlo....Tehdy to odnesly jen Bářiny zuby a za krkem se jí vyrýsovalo několik strupů. Malá bojovnice se však ani náhodou nepoučila. Je odhodlána vždy prát se do posledního dechu, raději zemřít nepokořena než sklapnout uši a rezignovat.

    Z procházek se vracíme kolem 16 hod. a to už je šero. Naštěstí byl listopad milosrdný pokud jde o počasí. Sucho umožnilo jen utírání pacek bez nutného sprchování, což je při počtu psů v naší smečce otázka nejméně dalších aspoň 20 minut.

   Mám tady ale jednu výraznou novinku. Naše Bobina dala v šatně VÝPOVĚĎ !!!!! Nevíme, kdy přesně nastal ten zlomový moment, ale asi tak měsíc nazpátek se začala Boba zdržovat v šatně čím dál míň. Vycházela do pokoje, skákala na klín a projevovala se nadmíru společensky. Ráno si dokonce střihne hrací desetiminutovku s Andulkou, ubylo hlídaných věcí, o většinu z nich se už dokáže s ostatními " podělit". Pelíšek jsme jí přenesli z šatny do společenské části pokoje a ona stěhování s potěšením přijala. Občas sice přidusí atmosféru, když si do pelechu přitáhne nějaký fetiš ( nejčastěji ponožku nebo papuči) a ten potom hlídá před celým světem, ale je to už jen takový slabý odvar dřívějšího "šatnaření". To abychom se přece jen nenudili.

    Tento týden ukončila léčbu naše Kessulka. Po amputaci dvou článků pochroumaného prstíku na přední pacině je už šikulka. Tlapku postupně zatěžuje, ale hlavně je v dobrém rozmaru- veselá, čiperná, plná chuti do běhání. Tak snad už brzy naskočí opět do tréninkové zátěže a s Eliškou si zase zazávodí.

   Včera jsem rozjela první kolo vánočního pečení. Dělala jsem těsto na rohlíčky a linecké. I letos se Annie ochotně účastnila. Sledovala bedlivě, zda dodržuji předepsané dávky mouky a cukru, zda dobře hnětu těsto a nakonec chtěla být nápomocna "pucování válu". To jsem jí ovšem neumožnila. Hypnotizovala tedy aspoň drobečky, aby spadly na zem, a ona je mohla vzorně uklidit. Od cukroví ji musím ale držet dále, je nutno hledět si linie. Annie není žádné tintítko, ale kus pořádného psa, tak ať z ní není bečka.

                                                   SUROVINY

                       Pečeme                             Kontrola správného množství   

                                  A takto pomáhala Nyxa :-D

   Začalo nám zimní tréninkové období. Cvičení probíhají v koňské hale ve Velké Polomi. Annie má haly ráda. Zimu v nich snáší daleko lépe než letní žhnoucí slunce. Takže halovým tréninkům a zimě ZDAR !!!

NEDĚLNÍ " ZÁHUL"

O tom, že nejsem tak úplně normální, vím už dlouho. V neděli jsem svou " nenormálnost" dovršila přihlášením se na dva čtyřhodinové bloky intenzívního halového tréninku ve Velké Polomi. 4 hodiny jsem...samozřejmě s přestávkami...trdlala s Annie a další 4 hodiny s Barunkou. Ta byla cvičit po delším čase a byla tak "free", že jsem se vyšťávila ještě více než s tou velkou Andulou. Návrat v 21:30 už skýtal prostor jen pro koupel a  cestu do pelíšku. Dneska se mi nevstávalo nejlépe, ale vzhledem k tomu, že byly holky šikovné a já to docela uběhala, jsem i tak velmi spokojená a těším se na další neděli, kdy trénujeme s Anninkou u Elišky.

 Video ZDE. Bohužel...když jsem začala cvičit s Barunkou, vypověděla baterka kamery poslušnost. Asi měla už té zimy pokrk, což je zejména pro Vás škoda, protože byste se opravdu velmi srdečně pobavili :-D.

ZMĚNA IMAGE

  zatímco jsme s Eliškou, Nyx a Annie pilně trénovaly v hale, táta se pustil některým pejskúm do frizúry a výsledkem jeho strojkového řádění jsou fungl noví psi.

Bobinka nám sice notně omládla, ale vzhledem k počasí venku moc nejásám. Spíše čekám, že kožíšek zase rychle doroste. Barunka bude muset na  tréninku ve studené hale pěkně máknout, aby nezmrzla a tátovi budeme muset strojek přes zimu někde "nenápadně uklidit".

ČELADNÁ- INTENZÍVNÍ TRÉNINK S lUCKOU

 Po delší době jsme dnes s Ann, Elis a Nyx vyrazily potrénovat do koňské haly na Čeladné. Organismus není po úžasně krásném podzimu zvyklý odolávat velmi nízkým teplotám, takže jsme všechny zahájily zvykání. Hold zima se musí odtrénovat v chladných halách....:-(. Moc jsem se těšila. Jsem teď sice doma únavou úplně nepoužitelná k čemukoliv, ale zato jsem spokojená. S Annie, která nic z nacvičovaných prvků nezapomněla a běhala s vervou sobě vlastní a se sebou hlavně pokud jde o fyzičku. Velmi jsem se po několikatýdenním netrénováním obávala , zda můj pajšl bude stíhat, ale po prvních několika sekvencích se dostavil "druhý dech" a bylo to  v pohodě. Náš skvělý táta nás večer čekal doma s připravenou večeří a......překvápkem navrch....ostříhanou Barunkou :-D. Nadlábnuté břicho mě chvíli přesvědčovalo, že to mám dnes zabalit a jít se vyspat, ale přece jen jsem ještě sedla k počítači a vytvořila video. Barunku nafotím zítra. Uvidíte, že je to skoro modelka :-) Bezva prožitý den :-)

Video z dnešního intenzívního trénování ZDE

PIŠKOTOVÉ BLUES

    Před nějakou dobou jsem vyměňovala ve skříni letní svršky za zimní. Mikyny, svetříky, tenké bundičky  jsem s nostalgií ztraceného léta odkládala ke koši se špinavým prádlem, abych na nich provedla předzazimovací očistu. Jako obvykle jsem prohledávala kapsy, pamětna situace, kdy jsem v důsledku odfláknuté kontroly vyprala jednou dvousetkorunovou bankovku a jindy zase sytě rudý fix. Následky obou pochybení byly nemilé. Zatímco stopy fixu mi moje šikovná maminka mistrně zaplátovala více či méně vkusnou nášivkou s nápisem "Slovenské národné povstanie" a já mohla bundu aspoň na psí procházky nosit i nadále, dvousetkorunovou bankovku by se nepodařilo vzkřísit ani Davidu Caperfieldovi. Od těch dob na prohlídku kapes před praním zásadně nazapomínám. Náplně kapes skládám na hromádku a poté třídím. Tentokrát mi však ke třídění stačila plechová dóza...tzv. piškotník. Jistě tušíte, co bylo obsahem mých kapes. Přesně tak.  Piškoty. Vytahala jsem jich odevšad bezmála 50. Byly ve velkých kapsách bund, v malých u mikyn, v náprsních i zadních kalhotových. Všude jen piškoty. Mám to tak po celý rok. Pokaždé, když hmátnu do kapsy pro klíč či kapesník, jsem do poslední chvíle napnuta, zda tam budou. Že však vytáhnu ruku kompletně oblepenou piškotovými drobečky, tím jsem si více než jista. Rok od roku jsou ty kapsy zapráskané piškoty jaksi víc a více až mě to letos přivedlo na myšlenku jen tak pro zajímavost propočítat v kilogramech (v korunách by to možná také bylo zajímavé), jakou spotřebu těch malých sladkých nesmyslů má Panáčovic smečka. Cestou po rybníkovém okruhu jsem začala se svými výpočty.

   Kadý týden koupíme psům dva nebo tři velké sáčky piškotů. Přibližně tedy 5 sáčků na dva týdny. Jeden sáček s piškoty váží 240 g. Při spotřebě 10 sáčků za měsíc to dělá bezmála dvě a půl kila. Vynásobím- li to 12, dostávám číslo, rovnající se hmotnosti sežraných piškotů za rok. Vychází mi  28, 8 kg. To už je celkem nezanedbatelná porce. Za dva roky to dělá 57, 6 kg a k tomu připočtu číslo ročně nižší... ( nižší o to, že jsme neměli ještě tolik a tak velkých psů :-D) tedy asi těch 8 sáčků měsíčně po dobu nějakých 10 let. To dělá asi 230 kg. Suma sumárum mi vychází numero 287,6kg a připočtu- li nějaké dva roky, co jsme měli jen dva malé knírače, tedy tak jeden sáček na dva týdny, je to dalších 11, 5 kg. Takže naši žrouti spořádali přibližně 3 metráky těchto dobrotek. Piškotovní magnáti z nás mají jistojistě radost. Odbyt svého zboží mají, pokud budou pejskaři na světě, zajištěn. Vlastně si říkám, že "piškotářství" je velmi perspektivní odvětví. Tak tedy.....

STROHÉ NOVINKY

      Nebudete věřit. Stereotyp se v posledním týdnu vloudil do našeho domečku a soužití v něm. Psi nevyvádějí nic nepředloženého, jen docela nudně se den co den chovají podle zaběhaných pravidel, členové lidské smečky také ničím nevybočují, tak řekněte...o čem pak má člověk psát?

    Když se tak zamyslím, nebyl ten týden ale  zase až tak " chudý" na události. V úterý se například konala členská schůze naší milé Vosácké organizace. Celkem jsem se těšila, ale nakonec jsem odcházela  zklamaná, neboť hlavním bodem programu mi přišlo vyčítání všeho možného.  Místy jsem si připadala jako malé zlobivé dítě. Kde jsou ty časy, kdy jsem před schůzí tak strašně pospíchala, abych upekla tyčinky z listového těsta....:-(

    Pátek byl důležitým dnem pro naší Kessču. Po vleklých peripetiích s nestandartní léčbou zlomeného a snad i roztříštěného prstu změnila Eliška  veterináře a na jeho doporučení byla Kess operována- amputace prstu. Dnes se zdá být veselá a pohodová, tak snad to i zítřejší kontrola potvrdí. Holka se už nemůže dočkat až bude moct na agi parkur. Za ten dlouhatánský prostoj nám neustále nadává a spílá. Tak snad, Kessinko, už to bude dobré. Moc Ti to přejeme.

   Dneska ráno jsme se probudili do mrazivého rána. Zahrada byla bílá, ale v pozadí svítilo pozdně podzimní sluníčko, takže to byla opět úžasná podívaná. Nejdříve jsem všechny ty namrzlé " krásy" nafotila a poté jsem zahájila celodopolední brigádu u cirkulárky. Tedy řezal táta, já jsem rovnala nařezaná polínka na trakař a odvážela je do kotelny. To se to bude topit!!!! No, pravda, mám maličko obavy, že se ráno s bolavými zády nepostavím, ale ten pocit, že když je zima, nemusíte pro dřevo ven z chalupy, ten je k nezaplacení. Tento pocit jsem coby panelákový tvor nikdy nezažila :-). Další přínosný moment pro život!!!

     Náš dědoušek Bertoušek si poranil drápek a tak se dnes celou noc "léčil" léčitelským olizováním. Dovedete si představit, jak jsme z toho byli my- spolusdíleči lóže- nadšeni :-(. O Bertíkových autoléčitelských schopnostech sice nepochybujeme, přesto jsme rozhodli, že bude jistější, aby se na drápek podíval pan veterinář. Zítra pojede s Kesskou. Ještě jsme mu to ale nesdělili, aby netrojčil- dědek!!!

   V neděli jsme se těšily s Andulou do haly na trénink. Mám úplný absťák :-(. Jenže nakonec neděle se necvičí. Jsem si říkala, že na těch našich Vosa- stránkách stále nic není :-(. No, nevadí, aspoň pohopkáme po zahradě  a o to více se budeme těšit za týden na trénink do haly na Čeladnou. Anninka mi tudle šeptala, že už by ráda pocvičila....:-).

   Mám v plánu ještě před zimou ostříhat Barunku.  Bertíka si vezeme do parády táta. Ať jsou ti naši prďolové fešáci :-) A to je z těch mých strohých zpráviček asi tak všechno.

      Výhledově se chystám zpracovat tzv. " Piškotovou studii". Momentálně jsem ve stádiu výpočtů, propočtů a součtů ...takže se v následující době máte na co těšit. :-D

U PODZIMNÍ LUBINY

    V neděli odpoledne jsme zamířili do Kopřivnice na návštěvu našich nebožtíků, odpočívajících na místním cintoríně. Počasí bylo zcela " nedušičkové". Sluníčko, teplíčko, barvičky...Podzim opravdu neměl chybu ( a dosud nemá.....až na to nekonečné listí na zahradě :-( ). Po delší době jsem zasedla za volant a to jsem asi neměla dělat, protože do té chvíle krásný a příjemný den se změnil ve chvíli, kdy mi za boha nešla zařadit dvojka a pokaždé , když jsem se do toho musela obout silou, to vydalo takový pazvuk, že jsem čekala, kdy mi  ze strany spolujezdce jedna přiletí. Na místě spolujezdce totiž seděl přísný a zakaboněný táta. Snažil se ovládat, ale moc mu to nešlo, zřetelně jsem zaslechla tu a tam skřípění zubů a nakonec jsem se dozvěděla i to, že spojku a řazení jsem vlastně pokazila já ( podotýkám, že moje frekvence ježdění je asi tak 1-2 krát měsíčně ), protože on ( táta) tím autem jezdí denně, tak přece je to jasné....!!!!! K dovršení smůly jsme zvolili cestu sice krásnou - přes Jistebník-, nicméně volba ani náhodou nebyla šťastná. Jaksi jsme nepočítali s tradičním podzimním výlovem kaprů. Ten byl u Jistebnických rybníků spojen s velkou slávou typu pouti, čili stánků a atrakcí. Stánky byly moudře rozestavěny po obou stranách velice úzké cesty, takže jízda tímto úsekem se rovnala hororu. Téměř nepřetržitě vstupovali do cesty chodci...s kočárky, se psy, s partnery.., do toho se davem proplétali cyklisti, kteří v krásném dni spatřili jednu z posledních šancí provětrat své bicykly, sem tam jsme potkali v protisměru dalšího řidiče-nešťastníka, co o výlovu nevěděl, a se svým autem se probojovával metr po metru- hrůza v očích. Co bylo ale úplně nejhorší ? Přeci projíždět skoro krokem na rychlostní stupeň 1-2- nešťastné to převodové stupně, které jsem zařazovala hrubou fyzickou silou, s pazvuky ozývajícími se kdesi z prostoru pod kapotou a se spolujezdcem, který byl blízko mrtvici. Dokonce i Annie, ač je na cestování autem zvyklá....vzpomeňme jen  cirka 17ti hodinovou cestu do francouzskho Lievinu....začala povážlivě pokňukávat. Na zadním sedadle se vrtěla, snažila se vetřít na přední sedadlo a vůbec nebyla klidná. Vzdát jsem to ale nechtěla. Nakonec jsme docestovali k cíli, aniž bych přejela jakoukoliv živou bytost či jiného tvora. Cestu z Kopřivice jsme si zpestřili malým zastaveníčkem u Lubiny. V létě jsme tady několikrát byli koupat psy. Protentokrát to koupání nebylo, ale i takové podzimní bloumání má v těchto místech něco do sebe. Frajera jsem měla samozřejmě s sebou a tak vzniklo několik docela pěkných fotek. ZDE Jen ten táta byl po mé extra jízdě " nějakej divnej" :-(.

PROSTŘENO POTŘETÍ

  Pracovní proces se rychle blížil ke konci, bylo třeba začít uvažovat, co dnes uklohním hladové rodince k večeři. Zda po pomyslném " padla" vychutnám vzácnou chvíli klidu a pak zamířím přímo na tramvaj, či ještě obrazím pár obchodů ve snaze sehnat potřebné suroviny. Z úvah mě vytrhl telefon. Eliška mě informovala, že dnešní večer bude veskrze společenský, neboť se s Vaškem rozhodli  uvařit rodince v rámci rodinné soutěže PROSTŘENO. Naše rýpání o čtyřměsíčním zpoždění, kdy v jednom kuse neměli čas, zřejmě slavilo úspěch. Zprávu jsem přijala s povděkem. Prolézat obchody, navíc řeznické, mi nedělá pražádné potěšení. Urychleně jsem se přesunula na tramvajovou zastávku a v dálce zaregistrovala blížící se tramvaj.  Hurá. Sotva půl hodiny po mně dorazilo domů kuchařské duo- Eliška s Vaškem. Hodiny ukazovaly půl čtvrté a můj žaludek se po celodenním šizení slunečnicovými semínky a bílým jogurtem těšil na něco hutného ( chutného ). Než jsem vyvenčila hafany, byla však kuchyň neprodyšně uzavřena před každým, kdo by snad do ní mohl strčit svůj zvědavý nos. Hořce jsem později litovala, že jsem ještě před vycházkou v kuchyni nečapla aspoň suchou housku. Každé pozdější přiblížení se ke dveřím totiž vyvolalo u dvou kuchtíků bezmála hysterickou reakci, kdy jsem byla nařčena ze šmíráctví, zvědavosti a otravnosti zároveň. Jen zbytky hrdosti mi zabránily ve zběsilém vyplenění lednice- šmírování- nešmírování. V kuchyni se tvořilo. Intenzívně. Při jednom z dalších nesmělých pokusů o vymámení aspoň kousku chleba byl ze dveří, k nimž jsem se blížila, "vyplivnut" cár  papíru se soupisem připravujících se pokrmů. Dle zvyklostí bylo naším úkolem jídelníček okomentovat. Z hladu mě však dočista přešel humor a tak jsem  do kamery jen výstižně zašilhala se slovy, že je to z hladu  a že tím pádem nic z jídelníčku nepřečtu. Snad ještě větší muka zažíval táta, který se vrátil domů z práce s hladem velkým jako taneční sál a jeho první slova byla, kdy se bude večeře podávat. Od chvíle dotazu si musel počkat ještě dobrou hodinu. Mladí gurmáni svižně poletovali barákem, tvářili se tajemně, dolaďovali detaily. Jako rajská hudba nám pak zněl pokyn k večeři. Pak už bylo všechno moc příjemné. Předkrm z nakrájených sýrů různých typů, úžasná pálivá polévka ze zeleniny,  smažené nugetky masa a sójové směsi zabalené v římském salátovém listu a tortele , nakonec  luxusní dezert v podobě čerstvého ovoce, které jsme si labužnicky namáčeli v rozpuštěné čokoládě. Pozadu kvalitativně nezůstala ani zábava. Ač zprvu nevypadala kdovíjak  zajímavě, vyklubal se z ní zdroj dobrého pobavení. Postupem hry jsme se z "Pepů" stávali postupně "Tiky"," Šuky" a ti nejméně pozorní končili v rolích "Pošuků". Ani mě nepřekvapilo, že jsem vypadla jako první :-D.

Večer se vyvedl, dobré jídlo i vtipná zábava- to bylo to hlavní. Nezbývá než si probrat natočený materiál s komentáři pokrmů, jídelních lístků a s bodováním, vytvořit snad aspoň trochu zajímavý sestřih a vyhlásit vítěze. Na to si ale dávám čas, to nelze uspěchat.

   Příjemná společenská akce ale tímto neskončí. Rozhodli jsme se pokračovat. Tentokrát losováním kuchyně konkrétní země. Sama jsem zvědavá :-)

Fotky ZDE

BLECHA MĚLA PECHA

     Minulý týden jednou takhle navečer za mnou přišla Eliška. V ruce držela sklenici s vodou. " Podívej se, co jsem na sobě chytla? " pronesla tajuplně a skleničkou mi zašermovala přímo před nosem. Neochotně jsem vzhlédla od počítače, abych tu zajímavost uviděla. Ve sklenici plovalo nějaké zrníčko. Při podrobnějším zkoumání ( znovu jsem se utvrdila v tom, že brýle budou v nejbližší době nutností ) jsem vypozorovala u zrníčka droboulinké nožičky až jsem konečně zrníčko identifikovala docela. Blecha !!! " Elino, " vzhlédla jsem k ní polekaně, " vždyť nám zablešíš celou smečku ! " Odpovědí mi však byl jen znechucený pohled s nulovým humorným nadhledem. Následující dny to vypadalo, že na Elis zabloudila jen nějaká blecha- tulačka, psi nevykazovali žádné známky zvýšeného drbání, takže jsme prohlédli pejskům srst a když jsme nic neobjevili ( to dnes skoro nechápu ),celou záležitost jsme uzavřeli. Vážení, byl to však klid před bouří. V neděli večer se z obýváku ozvalo hlasité klení. Příčinou byla jedna statná hopsavá cizopasnice, která si udělala doskočiště z tátova stehna. V jeho rozlíceném  huhlání jsme zaslechli cosi o baráku plném čoklů, nenormálnosti a blechách. Poslední kapkou ale bylo mé pozdně večerní trojčení u zrcadla, když se jedna povůrka rozhodla pošpacírovat mou nebujnou kšticí. Zážitek vskutku exkluzívní....:-D. Teď už o tom žádná, parazitům je třeba vyhlásit nemilosrdný boj. Při počtu 6 ti psů to bude akce hodná celodenní dezinsekční bitvy.

   Smečka byla předně dostatečně vyvenčena, aby pak mohla celé odpoledne v klidu schnout doma. Odblešovací akce se spolu se mnou zúčastnila i mladší dcera Eva. Spolu s ní jsme nejdříve vzaly do parády Nyx. Byla hodná a koupel trpělivě snesla. Po ní nastoupila do lázní Annie. Strašlivě trpěla - asi za všechny své hříchy-a na všechny strany okolo házela smutné pohledy, aby všichni viděli, co hrozného musí snést. Barča byla u koupele hodná, po následném oschnutí se ukázalo, jak akutně by potřebovala vytrimovat nebo ostříhat. Bobinka a Kess si u koupání a následném sušení ručníkem rytmicky povrkávaly, zato starouš Bert si celou procedúru užil- možná si myslel, že dostal na  stará kolena lázně.

   Vykoupání hafanů bylo však jen jednou- tou příjemnější- částí celé akce. Bylo třeba dát do pucu veškeré deky, pelíšky, vystříkat antiparazitním přípravkem koberečky, potahy, Bobininu šatnu a vše, kde by hopsavé potvory mohly zalézt. Byla to práce až do večera. Dalo by se říct, že vánoční úklid je proti tomu jen takové úklidové pošudlání. Domácnost tak tedy měla také " lázně", zato pračka tu nejtvrdší dřinu. Za celé odpoledne se nezastavila a i následující dny byla nucena nastoupit k prodlouženým směnám.

   Naši  hafani nenesou svůj charakteristicky psí pach, stali se z nich dočasně navonění frajeři. Nebude dlouho trvat, než na některé z procházek najdou zdechlou žížalu, přejetého ježka nebo něco ještě horšího, aby na nesnesitelný smrad šamponu mohli plácnout svůj oblíbený "parfém" .

   Doufám jen, že blechy se budou dlouho našim pejskům vyhýbat. Často bych takové odpoledne mít vskutku nechtěla.

Více fotek ZDE

TRAMPOTY S BERTEM

     Staroušek  Bertoušek svými kmetskými vrtochy jen kvete. Mezi ty nejvýraznější patří neustálé vymáhání si svých domnělých práv. Není dne, kdy by nás kňučením neupozornil na celou řadu věcí, na které má své neoddiskutovatelné právo a na které jsme my- sklerotičtí páníčci- trestuhodně zapomněli. O svá práva se hlásí zásadně v nejnevhodnější dobu- např. když člověk právě dorazí z práce, potřebuje si uvařit kafe, aby mohl celé odpoledne fungovat ve službách domu a jeho psích nájemníků. To není pro Berta argument. " Je snad tvoje kafe důležitější než moje běhání za modrým gumovým kolečkem? Je tvůj dlabanec přednější než můj? A co ty noviny? Nepočkaly by, když chci zrovna podrbat?, " myslí si ten psí skrček. A spustí kňučící koncert. Nervičky po celém tom náročném dni bývají už pěkně napnuty a Bertíkovy vyděračské pazvuky na ně parádně brnkají. Brnky brnky...Nic platno, že je Bert napomínán a okřikován.Fousatý ťulpas, hluchý jak pařez, se tváří spokojeně i když domem burácí naše marné: " Běž na místo! Fuj!.....Vypadni, ty vole!!!!! " Když už otravování dosáhne jisté meze, popadne ( častěji táta) cokoliv, co je po ruce a mrskne daným předmětem po neodbytné stvůře. Nejčastěji vzduchem sviští boty, polštáře, ....z těch kurióznějších to byl naříklad televizní ovladač. Od razantnějších zákroků proti otravovi nás odrazuje jediné. Co když dědka vzápětí trefí šlak a žijte pak s vědomím, že jste se tomu vrtošivému páprdovi podepsali na předčasném skonu....?

       Před týdnem si ten skřet na nás vymyslel další ďábelský plán. Ono totiž nestačí, že v noční době, na polštářku mezi tátou a mnou, předvádí chrápací preludia, takže jsme pomalu zralí na špunty do uší. Chápeme, že možná i my "preludujeme" v duetu či triu, proto s porozuměním stárnoucího psího fyzična toto taktně přecházíme. Co už ale přecházet nelze, je buzení uprostřed noci. Ano, přesně tak. Když jsou novému dni sotva dvě hodiny, ozvou se zvuky. Pochází od Berta. Ten si totiž vzal do hlavy, že je to ta nejlepší doba k provedení hygieny svých tlapek. Dá se do jejich pucování s výrazným doprovodným mlaskáním. To po chvíli plynule přechází v chrochtání, přičemž se jeho chlupaté tělo přelévá z pozice uprostřed ( mezi tátou a mnou) více vpravo, či vlevo. Podvědomě obludě uhýbám, až  se pak často budím srolovaná jak palačinka na samotném okraji královsky prostorné postele. Poslední dva dny však Bert noční scénář ještě přitvrdil. Mlaskání a chrochtání nabralo na délce a hlavně na grádech. Dnes táta už nevydržel a dal záškodníkovi rázně najevo, že to nestrpí. Fyzicky do něj dloubl. Bert, zřejmě si vědom toho, že svým psím věkem daleko převyšuje pětačtyřicetiletého " cucáka", se urazil. To by bylo relativně dobré řešení, které by mohlo eventuálně přinést trochu toho nočního klidu. Bohužel se klid týkal jen poloviny z naší manželské dvojice. Táty. Bert se totiž od něj po jeho fyzickém ataku  zhnuseně odtáhl...přes můj polštář, pochodem přes můj skromný vlasový porost, aby zaparkoval na původně mé, i když stále se zmenšující, části postele. Byla jsem proti své vůli vmanévrována do nepohodlné polohy na jeho malém uprděném polštářku a tak, protože hodiny " už" ukazovaly jen několik ( asi 15 :-) ) minut do páté, rozhodla jsem se vstát a celé to své utrpěné příkoří tadyhle sepsat. Řídíce se rčením, že všechno zlé je k něčemu dobré, mám teď aspoň jisotu, že v delším dni vykonám více práce. :-). Při častějším opakování podobných situací to moje brzké vstávání možná vydá na knihu!!!!!

CESTA Z FRANCOUZSKÉHO MĚSTA....

    Kdo by snad očekával nějaké zajímavé povídání, je tentokrát vskutku na omylu. Nejzajímavější na celé nekonečně dlouhé cestě bylo řidičské umění táty a Elis. Hluboce se před nimi skláním. Zhruba 1400 km v noci, navíc ve vydatném dešti, nebyla žádná lahůdka. A tak celá ta štreka vypadala asi takto: Jedeme- jedeme...někdo podřimuje, někdo řídí, někdo dohlíží na řídícího, někdo dlabe, někdo trpí v nepřirozené poloze ( já :-D ). Sem tam zastávka, rychlé venčení Annie i nás :-), chladno, hladno...nástup do vozu a jede se dál. V tomto duchu se odehrála celá zpáteční cesta. Byli jsme unaveni na jekékoliv žertování, utichly i dialogy, holky dokonce ani nazapínaly počítač. Ann, ač hodná, taky měla asi jediné přání....vyběhnout doma z auta a protáhnout si své ztuhlé končetiny.

 Dočkali jsme se. Elis i taťulda se jali ještě odpoledne dohánět spánkový dluh, já...sirky v očích...dle své zásady spát nešla. O to více jsem se těšila na večer, kdy jsem si mohla vychutnat svoji milovanou postýlku. Jednoduše...."Bylo to krásné a bylo toho dost" :-D

 ČEŠI, DO TOHO!!!!!!!!

    A je tady neděle ráno. Budík mi zazvoní v pět hodin. V " krcálkovém" pokoji rozsvícením probudím všechny jeho nájemníky, ale co se dá dělat...:-(.Vařím si kafe. To po ránu potřebuju- úplná droga. Strašně se těším na poslední den, který si můžeme vychutnat v hale. Nadšení mi maličko kazí vize, kterak se Andulka nebude v autě cítit zrovna nejlépe a vrhne se svými pevnými a ostrými drápy na jeho interiér tátou úzkostlivě opečovávaný. Následkem toho kterak se táta vztekem rozžhaví doběla a vymyslí nepředvídatenou pomstu. Pomstu bych snad nějak přežila, ale měla bych zkažený požitek z napínavého finále, na něž se neskutečně těším :-D. Andulka se jeví klidně a vyrovnaně. Dokonce i když balíme všechny věci a nosíme je do auta. Venku prší a je nevlídně. Cestu neřešíme, jedeme za "sestrami" ze Slovenska. K hale dorážíme brzy. Přesto jsou parkovací místa beznadějně zaplněna až do vzdálenosti nejméně 200 metrů od haly. Parkujeme a zanecháváme Ann samotnou v autě. V duchu se loučím s dobrou náladou , s  vnitřním vybavením auta, poté i s manželským životem, protože jestliže Ann auto zdevastuje, bude to ta poslední kapka, co tátu přivede k nepříčetnosti. Soužití s osobou vlastnící tvory, kteří ničí jeho milované auto, bude pro tátu neúnosné a nemožné. Rozvod bude formalitou. :-(. Nějak se mi asi nechce rozvádět a tak si strašně moc přeju, aby Anninka poslušně odpočívala a čekala na paničku až přijde. Protože je Ann zlatíčko, stane se zázrak. Opouštíme auto. Je hnusně- prší, fouká vítr...psa bys z auta nevyhnal :-D. Ani se neotáčím, zda se auto kymácí....Neotáčí se ani táta, za což jsem mu ze srdce vděčná. (Nejsem tím pádem inzultována za psího parchanta, který možná  likviduje náš společný majetek.) V hale jsme necelé dvě hodiny.Úžasná atmosféra. Užívám si to!!! Raději nemyslím na to, co se děje s autem. Myslí na to ale táta. Vypraví se na obhlídku auta s tím, že do kabiny nepůjde- samozřejmě pokud neuvidí Ann devastovat kabinu. Jaká to úleva, kydyž přichází se zprávou, že je vše v pořádku. Jupíííí!!!!

   V hale je skvěle. Atmosféra stojí za to. Moderátor hecuje lidi, povzbuzuje je, vyvolává slogany a obecenstvo mu kolektivně odpovídá. Je to zábavné, ale přesto všichni netrpělivě čekáme na první běhy. Začíná se od " medíků". Fandíme všem,ale samozřejmě našim nejvíc. Tleskáme a povzbuzujeme. Velmi zamrzí rozbořená dálka Martiny Klimešové, která šla z druhého místa a její šance byly opravdu nemalé...Byla to smůla, všichni to ví, ale "poprat se " s tím musí uvnitř Martina sama. Pyrenejačka Nikol Schovancové si  pamatovala uširvoucí jekot ze sobotních závodů družstev, proto běžela trochu nejistě a v projevu  určitě nebyla taová, jak by měla být. Všichni se těšili na běhy largů, kteří byli v družstvech úspěšní a dotáhli to až na medailovou pozici. My všichni Vosáci čekáme hlavně na výkon Terky Králové. Ta je po pátečním rozběhu na 1. pozici, s Lisou Frick v patách. Nezávidím ji tu první pozici. Parkur je hodně těžký, závod vele důležitý a očekávání diváků veliká....Běží úplně poslední. Poslední na celém mistrovství světa. A všichni čekají, jak to zvládne.

   Zvládla to výborně. Je obdivuhodná. Za hrobového ticha, které v hale zavládlo, běží spolu s Nice bezchybně. Málem si umačkáme palce. Je skoro na konci. Zbývají dvě překážky...chystáme si hlasivky na ohlušující řev. Jako ve zlém snu...když Nice přeskakuje  dálku, boří poslední komponent překážky. Neskutečné zklamání. :-(. Nevyšlo to. Všichni jsme smutní. Na druhou stranu si myslím, že Terka se do velkého světa agility uvedla tím nejlepším způsobem. Soupeři moc dobře ví, koho mají před sebou a  je jen otázka času, kdy získá " mistra". Pro sebe a  taky  pro všechny, kteří  jí fandí :-)

   Brzy pokračování...."Cesta z francouzského města" :-) Fotky z Lievinu včetně nedělního šampionátu ZDE

FRANCIE - LIEVIN- ZÁŽITKY Z CESTY - 2. DÍL

      Vysazení děvčat u haly proběhlo hekticky. Francouzsky mluvící pořadatelé nekompromisně trvali na opuštění prostoru, takže holky čaply to nejdůležitější a hurá fandit. My s tátou zase hurá odpočívat po úmorné cestě. Ještě v autě jsme žertovali, že ač je teprve půl jedenácté a my se můžeme ubytovat až od 12, jistě si užijeme legraci při hledání hotelu. V té chvíli jsme ani netušili, že nemístné žertování se stane skutečností.Už už jsme se viděli v hotelovém pelíšku, když navigace najednou nespokojeně podotkla, že "až to bude možné", máme se otočit.Táta poslušně zatočil volantem a vjel do úzkých  uliček. Najednou se dívám a...jsme na stejném místě. Navigace Hugo opět nabízí alternativu otočení " až to bude možné". Celý okruh si projíždíme tedy ještě jednou, když najednou " gling gling"..."Dojeli jste na místo určení". Za normálních okolností bychom se snad zaradovali, že jsme to dokázali, nestát však právě před velmi zánovním plotem, za nímž se rýsovala nějaká stará cesta zarostlá stromy a keři. K radosti jsme neměli pražádný důvod. Zkusili jsme to ještě jednou, dvakrát, pětkrát...pokaždé nás "gling gling" ujistilo, že jsme právě tam, kde jsme být chtěli. V nějakém zakletém místě bez pokračování. Když jsme uličkami Lievinu projížděli zoufale už asi podesáté, zdálo se mi, že jsem postřehla v Hugově hlasu náznak nervozity. Rýsoval se tam zřetelně "podtón"...." Jste snad natvrdlí, vy tupci? Kolikrát Vám to ještě budu muset ukázat?" Situace jak víno. Zoufalí čecháčci, kteří neumějí žblebtnout anglicky natož francouzsky, nasmolený a stávkující Hugo, trvající tvrdošíjně na cílové stanici u plotu z doby Marie Terezie a kdesi v neznámé dálce náš vytoužený hotel s postýlkou....Pouze obava z toho, že pojedenácté by snad z Huga místo stále slušného " až to bude možné..." vyletěla pěst a dobře mířenou ranou naznačila řidiči cosi o jeho neodbytnosti, vyhecovala tátu, aby vylezl z auta a přistoupil nesměle k brýlaté dámě, která právě vytahovala z auta hromady reklamních letáků. Představovala jsem se v jeho kůži a  v hlavě mi našťasně naskakovaly útržky ruských frází...jako "nepanimáju, spasíba....atd..:-( " Ještě, že jsem zůstala sedět. Táta velmi lámanou angličtinou...vlastně pouze slovíčky " please" a " thank you" dokázal z dámy vymáčknout pomoc. Když po pár minutách viděla, že jsme přes komunikaci absolutně marní, sedla do svého autíčka a " vyprovodila" nás na správnou cestu. 

FRANCIE- LIEVIN - ZÁŽITKY Z CESTY - 1. DÍL

JEDEME NA MS AGILITY DO FRANCIE

  Pobláznění pejsky dosáhlo takových rozměrů že jsme se rozhodli zajet se podívat na MS v agility do francouzského Lievinu. Prozatímní přípravy za normálního pracovního provozu jsou hektické a nedovolují mi časově rozepsat se o akci blíže. Vyrážíme dnes v odpoledních hodinách ve složení Táta, Elis, dvě další agiliťačky, moje maličkost a Andula. Držte palce, ať ve zdraví dojedeme a taky naší reprezentaci.....ČEŠI DO TOHO!!!!!!

Reportáže z cest a záplavy fotek budou jistě následovat.....:-)

PODZIMNÍ DOBÍJENÍ BATEREK

          Lidi, jak já miluju podzim, když se takto vyvede.....!  Procházkám jsem dala  přívlastek " barevné " a moje kochání se přírodou nezná mezí. Kam se hrabe léto !? Na své si přichází nejen zrak,  libující si v té záplavě barev, ale také čich. Zkusili jste si už někdy "očichat" podzim? V době dechberoucích technických vymožeností mi na trhu přece jen něco chybí. Nejmodernější technika dokáže bravurně zachytit obraz i  zvuk, jsem ale ještě náročnější a představuji si úžasnost přístroje, který by dokázal zachytit i čichové vjemy. Video by prostě přehrávalo obraz, zvuk a to vše by bylo doprovázeno pravým lesním, lučním či obecně podzimním ozónem. I tak daleko jde má fantazie :-D No ale uznejte, nebylo by to báječné ? Rozkvetlé kytky...k tomu vůně. Záběr na hrocha v příslušném pavilóně ZOO...a charakteristický zápach. Zaprší v horkém létě...vůně svěžího vzduchu v obýváku. Něco klohníme a můžeme zachytit a uchovat, jak skvěle pokrm voněl. Věřím, že by podobně šikovný aparát šel na dračku. Každopádně  lituju, že dosud nebyl "vynalezen", neboť popsat vůni podzimu  slovy nelze. V každém případě jsou malé přírodní výlety přirozenou " nabíječkou" mých "baterek", které mi pak přinesou nezbytnou sílu k zvládání přehršle pracovních povinností. Podzime, díky :-)

NA CO JSEM ZAPOMNĚLA.

 Mé první předpremiérové závody s Anninkou sice neskončily tak úplně dle mých představ, ale potěšující, krom té atmosféry skvěle prožitého času,  byl i malý zážitek. Tady je:

   V druhé půli závodů si tak povídáme s kamarádkami, Annie, propuštěna z klece, se chovala uvolněně, ale kupodivu i ukázněně....najednou registruji, jak k nám přichází postarší dáma. Jde přímo ke mně, neboť držím vodítko s Ann. Obdivně na Annie kouká a ptá se, jaké že je Annie rasy, že takové plemeno ( dáma je zřejmě  pejskařka, což mi bylo  později i potvrzeno) dosud neviděla. Spustila jsem svou sáhodlouhou přednášku o kelpiích, přičemž dáma pozorně poslouchala a se zájmem pokyvovala hlavou. Anninka ji na první pohled zaujala. :-). ( Se ani nedivím). Poděkovala mi za " minipřednášku" a vzdálila se. Byla na závodech s další babkou, čipernou holkou důchodového věku :-). Obě dámy se přesunuly na lavičku, odkud sledovaly průběh závodu. Za chvíli přišly ještě jednou- to aby složily poklonu- cituji: " elegantnímu štíhlému psu ", který je tak okouzlil.

    Že není Ann žádná tlusťoška, vím už dávno. Ze svých dorosteneckých, možná trochu zaoblených, tvarů se vytáhla a je z ní....prostě " elegantní štíhlý pes". To jen pro ty, kteří se snaží Annie stále hmatat žebra a podobnými způsoby netaktně naznačovat, že je holka  pokryta nějakými tukovými polštáři či co.

     Takže, vážení...nezvážení....Annie je prostě elegantní štíhlá psí dáma!!!! A přes to vlak nejede!!!!!

ZÁÁÁÁVOODÝÝÝÝ :-)

   Sobota přinesla krom nádherného slunečného počasí i naši závodní předpremiéru. Slůvkem " naši" mám samozřejmě na mysli mou nadějnou závodnici Anninku a poněkud zmatenou paničku, tedy mě :-).Blízké Třebovice a jejich tradiční OŠRA přímo vybízely  přičichnout k připravované závodní kariéře. Eliška byla na závody přihlášena s Nyx, takže jsme se k ní naládovaly do auta a jelo se. Třebovický cvičák je moc hezký. Velký, travnatý, pro pejsky úplný ráj. Andílek Ann z něj byla přímo nadšená. Než byl připraven první zkouškový parkur, proběhla ho s Nyx snad stokrát tam a zpět. Vypadala víc než čiperně. Kupodivu jí zbylo dost sil i na závodění. Na parkuru měla zájem pracovat. Stejně jako já, jen s tím rozdílem, že ona byla moc šikovná, já byla....

jaké svět neviděl....:-(

Podlehla jsem své úhlavní nepřítelce- trémě- a to více než je zdrávo. Hned na první běh jsem nastoupila  strnulá v neurotické  křeči. Zkouška nebyla těžká, ale paradoxně lehké parkury přinášejí často ty nejzáludnější pastičky. Psovod je celou dobu ukolébán pocitem " s přehledem" zvládnutého parkúru a nakonec zjistí, že jeho výkon zůstal hluboko v mínusu. Nemůžu tvrdit, že nebyly pozitivní momenty, to jistě ano- např. už samotný Anninčin projev nebyl absolutně poznamenán jakoukoliv změnou ve výkonu. Nic neřešila, celkem se soustředila, pracovala s chutí. Reagovala....bohužel na pozdě vyřčené povely... Já sama jsem samou trémou zapomněla respektovat Eliščiny dobře míněné rady, za což se mi Annie odměnila obrovskými oblouky či špatnými náběhy do jinak vycepovaného slalomu.

 Přesto pozitiva převažují nad negativy :-)

POZITIVA: - Pohodové chování v atmosféře závodů, zájem o práci, dobré odložení na startu, rychlé reakce....

NEGATIVA : Nejisté zóny, velké oblouky u běhání, mou vinou nepřesné náběhy do slalomu...

Přesto je třeba zdůraznit to hlavní. Závody jsme si opravdu užily i díky fajn kolektivu agiliťaček a jejich svěřenců. Ty všechny Ann doslova  milovala svým širokým kelpiím srdcem a byla s každým obrovská kámoška, což jí doufám vydrží i nadále....:-)  Video zvané " JAK TO NEMÁ VYPADAT "

KTERAK BOŽÍ MLÝNY ZAMLELY....

                                                             Barunka                                                                  

  Ne nadarmo se říká, že na každého jednou dojde. Učebnicovým příkladem se stala minulý týden naše Barunka. Ale nepředbíhejme. Neohrožená rezavá psice si to v soubojích rozdala v uplynulých letech se všemi členy naší smečky. Některé porafala, ti větší zase porafali ji, nicméně bojovný duch z tohoto malého stvoření ani v nejmenším nevyprchal. Když jdu s Barunkou na procházku, jsem v neustálém střehu. Přiblíží- li se k nám pes, třebaže s těmi nejpřátelštějšími úmysly, nervózně se rozhlížím po páníčkovi, abych ho včas upozornila, že jeho svěřenec právě našlapuje na " minové pole". V té chvíli už zpravidla " mina" bouchne. Barča vycení zuby a vrhne se na psího kolegu. Je to sice jen zastrašovací manévr, který má protivníka varovat, že s rezavkou si není radno zahrvat, přesto vždy trnu hrůzou, že se jednou setká s podobnou " náturou", která jen ulekaně necouvne, a bude zle.

     Stálo to hodně úsilí, skřípění zubů, výprasků, ale nakonec se přece jen to nedůtklivé zvíře naučilo fungovat jako součást početné psí smečky. Samozřejmě si o sobě myslí, že je šéfkou. Chová se tak a tuto pozici nehodlá opustit ani za nic. Když k nám domů přišly nové přírůstky- Nyx a posléze Annie, snažila se všemožně dát najevo, kdo je tady vůdce smečky. Hravá, bezelstná štěňátka tvrdě narážela na zlou tetu Barču, jež pro ně neměla pražádné pochopení. Nepomohlo hartusení, nepomohlo nic. Barču jsme se prostě museli naučit brát takovou, jaká je. Hodně problematickou, i když k lidem je to ta nejhodnější a nejmilejší psí holka.

   Štěňata rostla a brzy začala zjišťovat, že jejich tělesná schránka, tudíž i fyzické možnosti, několikrát převyšují ty Barunčiny. Ve chvíli, kdy si toto nejdříve Nyx a později i Ann uvědomily, nastalo ještě daleko komplikovanější období než dříve, kdy se vylekaná štěňata po jejím útoku ustrašeně stáhla. Na Bářiny výstrahy vrčením bylo zareagováno stejně, pochopitelně se nešlo vyhnout ani nejedné konfrontaci, přičemž jednou padl Barčin zub, při druhé byla jaksi " přikousnuta" moje haksna a já se musela kurýrovat dokonce pajdavá o berlích. Bára začala mít k Nyx a Annie přece jen trochu respekt. Vrčí a psychicky deptá smečku i nadále, jen do soubojů se pouští méně. Ví, že vyvolaná šarvátka by pro ni asi nebyla vítězná. Kdyby ale k ní mělo dojít, určitě nebude ta, která bude souboj zbaběle opouštět. Bude bojovat do posledního dechu, do roztrhání těla. Moje Drákulka :-). Minulý týden však dostala lekci, na níž asi dlouho nezapomene..

      Každé ráno, když odcházíme do práce, " rozhodíme" psy podle "klíče" podobného oblíbené hádankové hříčce zvané Zebra. Vypadá to asi takto: Ten pes může být pohromadě s oním psem , v žádném případě však ne s tím třetím. Třetí může být se čtvrtým, ale nežere granule. Pátý nemůže být umístěn s druhým, ale s prvním a čtvrtým se mají rádi. Šestý nemá černý obojek. Kteří z nich jsou očkovaní na psincový kašel? :-D.

    Takže pejsci jsou umístěni na svých obvyklých místech, spěcháme, máme zpoždění. Už  skoro nasedáme do auta, když si dcera avízuje, že jí něco nepostradatelného chybí. Rychle znovu vystoupá po  schodech a ve svém pokoji urychleně vyhledává potřebnou věc. Evčin pokoj sousedí s Anninčiným. Přes ten musí Evka projít. Nevšimne si, že se za ní prdolí zvědavá Barunka. A tak se stane, že Barču zavře do pokoje společně s Annie. Když jsme se odpoledne vrátili z práce, naskytl se nám po otevření pokoje neskutečný pohled. Hned za dveřmi seděla zdeptaná a strachy po....( a to doslova!!!! ) Barča. Stěna vedle dveří byla rozškrbána až na cihlu, Barunka měla děs v očích. Annie klidně ležela na svém místečku, o Báru nejevila nejmenší zájem. Kdo ví, zda došlo ke konfliktu, kdo ví, zda musela Bára čelit přímému Anninčinu útoku.....To už se nedozvíme. Dovedu si ale představit Bářin strach. Strach o holý život, kdy není nablízku nikdo, kdo my zasáhl a zachránil nešťastně ostrou bojovnici.....Ano, opravdu to musel být strach o holý život, protože nepodchycená rvačka s rozzuřenou Ann mohla být také její poslední. Hold holka poznala pomyslné lopatky těch "božích mlýnů". Vidíš, vidíš, ty jedna opice!!!!!!!!

                                               Andílek   "s rohy"

JAKÉ ŽE KOMPLIKACE MŮŽE PŘINÉST POKLÁDKA NOVÉ DLAŽBY NA BALKÓNĚ

     V těchto dnech se u nás rozjely práce na baráku. Pustili jsme se do radikální úpravy balkónové "podlahy". Fušérští zedníci postavili kdysi tuto část domu budoucímu majiteli snad z pomsty. Třeba špatně platil.....Rozhodně však sklon balkonové podésty směrem do baráku a oceány vody zůstávající na balkónové dlažbě po každém dešti, nejsou žádaným jevem. Musela jsem si  zvyknout po každém zapršení vyrazit do boje s živlem. Vyzbrojena koštětem se pouštím do nikdy nekončícího zápasu. Letos jsme začali jednat. Táta oslovil zedníky. Ti museli projít náročným výběrovým řízením. Byla požadována nejen samozřejmá kvalita zednických prací, pánové museli prokázat také schopnost práce ve ztížených podmínkách. Zejména odolnost proti hluku ( psímu štěkání, které mělo být logicky doprovodným jevem jejich prací) , sympatie k pejskům, absence alergií na psí srst , neúnavnost při házení balónku borderce při svačinových přestávkách atd atd. Naše  vybraná zednická parta splňuje všechny atributy, takže  v současné době u nás už 4 dny probíhají  drobné rekonstrukce. Štěkot jsme částečně eliminovali zmenšením teritoria pejskům. Dva pokoje přiléhající k balkónu jsme zavřeli. Tím hluchý Bert netuší, že se v okolí domu pohybují cizí lidé, ostatní hafani, udiveni tou náhlou změnou obývaného prostoru samým překvapením snad oněměli. Daleko nejhorším se však ukázalo ranní venčení. Jelikož na balkóně byl udělán nový betonový podklad, dostali jsme zákaz vypouštět smečku touto cestou. Ajajaj !!!!Ráno v 5 hodin je to to nejlepší, co na baráku máme. Pokaždé, když otvírám balkónové dveře a tajtrlíci se vyhrnou ven, vzpomínám na dobu, kdy jsme na sídlišti mašírovali v zimě v létě, v mrazu či dešti po úzkých betonových cestičkách, jak celá ta procedúra probíhala dvakrát za sebou, neboť při tehdejším počtu 4 psů jsme chodili vždy najednou pouze s dvěma...ó, jak si vždy libuju, když  venčící se smečku mohu pozorovat z tepla obýváku....Uplynulé dva dny mi opět připomenuly, jaká je to výhoda. Musela jsem totiž celou smečku zavést po schodech dolů, vtrhnout spící Elišce do pokoje a vypustit smečku na zahradu." Než se vyvenčí, " pomyslím si, "zajdu si nahoru udělat kafe". Sotva však vyšlapu schody a zapálím hořák pod konvicí, ozve se spící Vřesinou ohlušující řev. To jen psi zapomněli, odkud byli vypuštěni ven a domáhají se vstupu známou cestou. Ta je však bezpečně zatarasena barikádou z prken, kbelíků a dalšího harampádí. V noční košili musím zase dolů a navíc ven. Berta nestačí zavolat- je hluchý, jak poleno, musím si pro něj dojít. Ještě z mé náruče kouká děsně vyjeveně, kam ho to vlastně odnáším....Veselo až milo !!! Dnes jsme konečně mohli na beton vstoupit. Ač neděle, venčení tradičně v půl šesté. Přes balkón. A tentokrát velice chybuji. Pouze přivírám za vypuštěnými psy balkónové dveře a jdu na WC. Psi tuší ranní piškotovou snídani, takže se jen tak protáhnou kolem domu, projdou se v sajrajtech, které tu z betonu, vápna a jiných zednických ingrediencí zbyly a už si to šmarují domů." Jejda, máme už otevřeno, " zjišťuje Ann, když jemně drcne do dveří. Jupííí. Celá smečka se vyhrne do obýváku, pak do předsíně...hledají mě...i v kuchyni...kdosi ťapkou šrábe na záchodové dveře. Ta spoušť, kterou jsem po otevření dveří spatřila, mě málem přivedla do mdlob. Šichta mi začala tedy už 5:30. Všichni do vany umýt tlapy, pak vytřít celý byt. Paráda. Lepší neděli si snad ani nemůžu přát. Zítra přijdou zedníci pokládat dlažbu. Těším se. Jen to jedno venčení zas bude muset proběhnout tím bláznivým způsobem...ale koneckonců....co u nás není bláznivého? :-)

NENÍ VŽDYCKY POSVÍCENÍ

 Na včerejší trénink jsem se moc těšila. Občasná  intenzívka nedokáže pravidelné cepování nahradit. Pocítila jsem to na vlastní kůži. Hned první kombinace nás nepustila dál než za 4 skočky. To jsem se ještě uklidňovala, že tři skočky vedle sebe jsou vyloženě mým psychickým problémem. Jsem prostě tak nějak předem přesvědčena, že toto nedokážu "uřídit". Jenže přišly další a další kombinace, já  chybovala a postupně ztrácela jistotu, čímž se mi pletly trasy, vynechávala jsem překážky a celkově jsem si připadala jako začátečník. Něco musím nechat i na Andulce - ač máme vždy odložení na startu skoro stoprocentní, včera se Ann rozhodla, že není dost mých slabých výkonů, prý " paničko, poper se i s mým odložením, nechce se mi tu čekat..." Byl to poslední trénink před sobotními závody v Třebovicích, kde jsem chtěla zkusit předskokanit. Po včerejšku jsem tak trochu ztratila kuráž :-(. Ale hlavu nevěším, vždyť....."Není vždycky posvícení" :-)

CVIČÁČEK PO DELŠÍ DOBĚ

Na neděli jsme se s Ann už opravdu těšily. Ráno nás totiž čekala intenzívka u Elis. Než vykouklo slunko a výrazně se oteplilo, trvalo chvíli počasí přesně lahodící Anninčině nátuře. Pod mrakem a ne příliš teplo. Ann běhala s chutí a to je hlavní. Potrápily jsme se maličko na zónách, které Anninka přebíhala. Moc se jí nelíbila houpajda a po zamotání do látkáče i tento tunel. Celkově jsem ale byla spokojená a velmi unavená jsem vychutnala zbytek neděle.

Video z intenzívky ZDE

 PEJSCI NA DRUHÉ KOLEJI...:-(

Od začátku školního roku jsem pejskům maličko povolila morálku. Nával povinností a mé pozdnější návraty z práce mi dovolovaly prozatím zvládnout sotva tak procházku do lesa a obstarání základních pejsčích potřeb. Chyběl nadstandart v podobě cvičení, výletů k vodě nebo setkvání s psími kamarády.Začátek roku mi přinesl taky celou řadu společenských akcí, takže jsem pejsky byla nucena tři víkendy tak trochu zanedbávat. Nejdříve to byla " Dočesná", vzápětí " Gulášová párty" a nakonec oslava narozenin dvou členů naší rodiny.

   Větší část smečky snáší úbytek pozornosti poměrně dobře. Snaží se na sebe jen více upozornit intenzívnějším vítáním v naději, že jim to snad zajistí zlepšení této situace. Ne tak Andula. Ta chtěla své. Když chyběla vycházka v pátek, už v sobotu ráno byla bujnější. Nespokojila se se zavedeným posezením u ranní kávy, kdy panička obvykle čte denní tisk z minulého dne nebo doplňuje pracovní resty a Anndulka působí jako výtečný canisterapeut, čímž mě doslova nabíjí energií na celý den. Když je však v pátek trestuhodně zanedbána, vždy se hned následujícího dne za časného ranního kuropění rozhodne přihlásit  o svá práva. Nejprve se dožaduje zvýšeného přídělu piškotů ( zřejmě si říká o úplatek za zanedbání péče), poté začíná brát do tlamy nejrůznější předměty, zejména však ty, které dělají pořádný " rachot"( plastové láhve, pískací hračky...) Vzhledem k tomu, že jsem zvyklá vstávat v 5 hodin., stojí mne mnoho úsilí odstranit všechny ty nebezpečně hlučné předměty z jejího dosahu. Když nemůže rachotit, spokojí se alespoň s jiným způsobem mučení. Otravovacím. Sedne si v kuchyni vedle mě na lavici a packou mi bez ustání hrabe na ruku, na stůl, na noviny..., pak zase odejde k balkónovým dveřím a škrábáním na ně dává celému domu najevo, že svou ranní potřebu nevykonala dostatečně a žádá dodatečné "dovenčení". Sotva se však dotkne travnatého povrchu zahrady, spustí naplno svou štěkací produkci. To proto, abych musela ven a s koštětem v ruce jí naznačila, co to je noční klid. To už se zpravidla začíná z ložnice ozývat nespokojené mručení mého muže. Prostě paráda.

                                Tak  pojďte si se mnou někdo hrát !!!!!!

    Minulá akce- "Gulášová párty" nás zaměstnala od pátku až do neděle. Ann zuřila. Část naší vesnice se rozhodla uspořádat sousedské posezení. My s tátou jsme vařili onen guláš. V sobotu jsme na vlastní akci guláš sousedům vydávali a v neděli jsme se obětovali k lividaci naražené a nedopité bečky piva, čímž jsme změnili samotný přívlastek názvu akce z "gulášová" na "pivní" :-D . Sotva jsme se ukázali doma, Annie na nás nemilosrdně vyskakovala a ještě nemlosrdněji nás štípala do různých nechráněných částí těla. Zatímco Barunka nám dělala při sousedském posezení společnost, nechala se donekonečna hladit a ňahňat, Annie poletovala okolo a hlasitě vyzývala ke hře všechny přítomné. Mnohdy musela být " uklizena" domů, za což nám posléze náležitě hlasitě vyčinila.

     Tento víkend jsem udělala kompromis. Sobota- dům plný lidí- gratulantů, grilování a pejsci jen s malou vycházkou, neděle- intenzívka u Elis. Snad nebude pršet a ona se uskuteční, protože v opačném případě by už nejspíš Anninka vznesla důraznou stížnost Martě Kubišové.

VÝKONNOSTNÍ PRŮKAZ

  Na začátku týdne jsem požádala na stránkách KAČRu o vystavení výkonnostního průkazu. Přišel mi dnes...tedy "promptně" za dva dny. Klobouk dolů!!!!! A teď už se s Aňou můžeme vrhnout do závodění :-DDDDD

CHJOOOOO

    Takto zjednodušeně jsem se snažila vyjádřit, že po sladkých a úžasných prázdninách přišla opět tvrdá realita v podobě školního roku ( milé dětičky, ani nevíte, jak s vámi spolucítím :-( ). Pejskům skončil vegáč, nic naplat, musí čekat na paničku, až se vrátí z " rachoty" a bude se jim věnovat...zkrátka a dobře- bylo skvěle a další " skvěle" bude za nějakých 360 dní ???? Nebojte, dočkáme se ! :-D