Září - prosinec 2015

 

 FOTÍM, FOTÍŠ, FOTÍ

Focení se stalo fenoménem doby. Je skoro stejně důležité jako dýchat či jíst. Kdo nevlastní foťák nebo aspoň jiný přístroj s touto funkcí, nejde s dobou, ba skoro jde proti ní. Na focení si zvykají lidé už od nejrannějšího věku. Běžnými, až skoro nezbytnými, staly se fotky malých prenatálců v matčině lůně. Další "snímkování" pak provází člověka po celý život a je snad jen otázkou času, kdy stanou se běžnými i morbidní obrázky "ukládání jedince do rakve" či komerčně využitelný "Poslední pozdrav nebožtíka před žehem". Ve věčném spánku  pak konečně nalezne člověk klid před nastavenými objektivy a nebude rušen blesky, neboť duše je fotografickými přístroji nezaznamenatelná. Nějak mě svádí dodatek, že alespoň ZATÍM. 

     Lidé přijímají focení s jistým smířením. Ubývá těch, co se před jakoukoliv možností zvěčnění na obrázku ukrývají, naopak geometrickou řadou roste počet samofotografů, které uchvátil moderní trend "selfíček", jichž dokáží stvořit desítky a stovky denně. Vidím to v práci. Děti se neschovávají, neklopí cudně zrak, neutíkají...naopak...výcvikem už z mateřské školy dokáží před objektivem vystřihnout úsměv od ucha k uchu nebo uměleckou pózu takřka na povel. Při pouhém zahlédnutí fotografického aparátu se jim rozzáří oči, rozjasní líc a už už se štělují do působivého postoje. Také jsem podlehla fotománii. Do svých 40 let ctila jsem názory svého otce. Ten považoval vyšší počet než 1 - 2 záběry z akce za zcela zbytečné. Nevrle komentoval cvakání fotografické spouště a ušklíbal se nad alby fotek s námitkou, že na to občasné prohlížení je záplava fotek naprosto zbytečná a až rozčileně reagoval na série obrázků z rodinných sešlostí, kdy se jednotlivé  lišily minimálně, tedy třeba jen polohou palice, šířkou úsměvu či rekvizitou. Velice tímto názorem ovlivněna, pořizovala jsem snímků jen velmi poskrovnu. Teprve když jsem se rozhodla pořídit si svou Annie, propadla jsem zvěčňovacímu šílenství také. A hned jsem se dostala do toho nejhoršího stádia. Anninka měla od svého "dětství" v průměru 753 a půl fotky denně. Můj počítač polykal statečně ty stovky snímků  a stalo se skoro nemožným sednout si a všechny tyto obrázky si prohlédnout. Tati, musíš se v hrobě obracet, když vidíš, jak se tvoje dcera zbláznila.

     Naštěstí mánie nezasáhla výrazně mou peněženku. Pořízením pro mé potřeby kvalitního přístroje finanční vyčerpání skončilo. Přesvědčila jsem se, že nepotřebuji ke svému focení půlmetrové objektivy, stativy a skoro realistické drahé blesky. Fotím totiž tak živelně - okamžitým impulzem, že každé "profi - štelování" by mi onu fantazii zaručeně ubralo. Chrlím tedy stovky obrázků, jenž kvalitou patří k naprostému uměleckému plebsu, mě však těší a přinášejí mi radost. Zajímavým vývojem "fotomodelů" prošla i smečka. Když mě vidí, jak přes rameno přehazuji své "lesní zavazadlo" (nosím jej na psí vycházky do lesa a obsahuje: piškoty, telefon, foťák, pepřový spray, kapesník a klíče), ví, co je čeká. Rebelka Annie se rozhodla, že už toho šaškování před objektivem má opravdu dost. Kdykoliv ji totiž chci vyfotit, otáčí demonstrativně hlavu jinam než jí ukládá můj režisérský záměr, uškubává si trávy nebo svévolně odchází. Když už se mi nějakým zázračným způsobem cvaknout záběr aniž by byl rozmazaný, většinou na něm není důstojná kelpií dáma, ale vykřeněný tajtrlík s vyplazeným jazykem nebo nějakým neskutečným ksichtem. 

                                 UŽ SE ZASE MUSÍM FOTIT???

                 

                                   DVA KSICHTÍCI :-)

                              

    Že však budu někdy stát před objektivem jako modelka já a to dokonce věrna svému jménu "na Evu", to by mě nikdy nenapadlo. Vlastně napadlo...ale o tom zase příště :-)

ZAS HEKTICKY  - JAKO VŽDYCKY

   Moje aktivní babička často hovořila o věku jako zpomalovači veškerého konání. Moc jsem nad tím nepřemýšlela. V mládí člověk vůbec nemá tendence naslouchat jiným. Myslí si své a všechny dobře míněné rady starších pouští jedním uchem dovnitř a druhým ven. Před několika lety jsem však začala pozvolna svá stanoviska k výrokům seniorů přehodnocovat a ke svému překvapení zjišťovat, že to zase takové bludy nebyly. Kromě vět, jež  z úst mých rodinných nadřízených zněly jako buzerace a které jsem s hrůzou zjistila, že používám ve stejném znění včetně intonace, jde především o taková ta životní moudra. Ano, dnes opravdu vidím, že trpělivost růže přináší, láska hory přenáší , jak si usteleš, tak si lehneš, každý je svého štěstí strůjce nebo co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Stojím na prahu věku, kdy moudra začínám sama udělovat, na prahu věku, který čím dál více zpomaluje veškeré mé konání. Bylo by ale nespravedlivé házet zodpovědnost  jen na věk. Své sehrává i množství akcí a činností, které si nepoučitelně nakládám na svůj rachitický hřbet a záhy zjišťuji, že nezvládám. Zanedbané Pacinky jsou toho zářným příkladem. 

Podzimní období příliš nepřálo tréninkům. Přesunutí ze cvičáku do haly mi přineslo jisté komplikace. Mimo jiné také samostatný přesun z Vřesiny do Bělé či Bohumína. Obě trasy jsem nakonec zvládla, takže počet podzimních cvičení se vyšplhal na krásnou dvojku. V tomto nenatrénovaném stavu jsem měla tu drzost přihlásit se na závody. Bylo to ještě v době, kdy se cvičilo venku a já v elánu přihlásila na KAČRu, co se dalo. Že jsem pak nestihla některé platby a ti nadšenější vyprodali  závody ještě daleko před uzávěrkou, budiž mi poučením pro příště. 

Začátek prosince patřil trojzkouškám v Sedlišti. V silné obsadě tří Panáčovek vyrazily jsme vstříc prověření kvality našeho hopsání. Zkušenost z hlučínské haly, kde Ann pobíhala neovladatelně jako blázen, do mě vnášela obavy, že Sedliště bude vypadat obdobně. Snad úspěšně zvládnutá cesta mi zázračně zvedla sebevědomí a tak jsem se na start postavila na pevných, neroztřesených kolenou.

První zkoušku jsme zůstaly věrny našim diskvalifikacím. Šlo o disk důstojný - se všemi zónami, náběhy a vzhledem k mé poměrně časté dezorientaci na parkuru i se zachováním pořadí všech překážek. Druhý běh nám přinesl druhou splněnou zkoušku "do trojek", neboť byl zaběhnut bezchybně. Mohla mě však varovat "hraniční" zóna na houpačce, kterou jsem měla vzít jako vztyčený prst: "POZOR...NEODPOUŠTĚT!" Třetí běh na tyto odpuštěné zóny dojel. Nejenže Ann bojkotovala hned dvě, díky tomu si vysloužila spolu se mnou disk, navíc jsem dostala od trenérky "kartáč".  Přesto hodnotím závody jako úspěšné a za jízdu i běhy si dávám samolibě palec nahoru.

Blížil se třetí advent. Všechny normální ženské doma gruntovaly, pekly či aspoň sháněly dárky, já však patřím k příslušnicím těch méně normálních, takže jsem místo za nákupy vyrazila s Eliškou a našimi psicemi na závody do Brna. Annie jsem motivovala startovkou, na níž se skvělo jméno Pavol Vakonič. Úřadující mistr a vicemistr světa si přijel do Brna zazávodit a jeho výkony byly tradičně obdivuhodné. Annie snad měla v úmyslu důstojně se s konkurencí poprat, to by však musela mít po ruce jinou paničku. Jako obvykle jsem jí veškeré ambice pokazila. Ač byly 2 disky z těch hezkých, videozáznam jasně ukázal, že jediným viníkem je psovod. Annie na mě ale nezanevřela. Nepřestala se mnou komunikovat, odpustila mi všechny "parkurové" hříchy jako i já odpouštím jí ty její "neparkurové" a byly jsme obě rády, že jsme se tak hezky spolu proběhly :-).

VIDEO Z BRNA ZDE

 

 

  Prostě ve velkém stylu

  

     Pokročilý podzimní čas ukrojil ze dne už notnou část pro své setmělé rozjímání a mně nezbývá než každodenní procházky s pejsky smrsknout do kratšího časového intervalu. Za předpokladu, že vyrazím hned po příchodu z práce, zbývá mi do zšeření zatím ještě hodina a půl, ale brzy bude hůř. 

     Když u nás pobývá psů více nebo občas snad i kompletní smečka, čítající sedm kousků, absoluvuji své pravidelné okruhy buď v několika várkách psích klientů po sobě nebo alespoň v počtu dvou - tří venčitelů. Vyrážíme-li na procházku náhodou úplně kompletní, nazýváme ji " veselou cirkusovou taškařicí". Ta začíná už v zákulisí domova. Šelmy svým neomylným smyslem pro nesmysly vytuší, že "výstup" je na spadnutí. Urychleně si rozdělují role a aktivně vykrývají celý  "zákulisní prostor ". Annie pobíhá po bytě jako tygr v kleci, Cherry vyskakuje na šuplík s obojky a vodítky, Bobina se plete pod nohy a praktikuje polohu mrtvého broučka, aby byla ještě před vycházkou drbána na bříšku, Kessy rytmicky štěká a svým mohutným basbarytonem jí přizvukuje Cherry, která se dostává do tranzu. Jive se míhá prostorem všemi směry, skáče na postele, skáče na lidi i psy, Nyx vše pozoruje ostřížím zrakem jako policajt, přikrčena v rohu místnosti. Nejdůstojněji se jeví Keysa, jež v duchu své jemné - princeznovské- povahy radostně, avšak kultivovaně, mává oháňkou a v očích jí jiskří. 

      Připravuji se na své krotitelské vystoupení. Rázně "pošuky" napomínám. Dostat rozjařenou smečku do klidu je však stejně nemožné jako zastavit silou vlastního těla rozjetý parní válec uprostřed příkrého kopce. Cherry za svou hlučnost fásne jednu novinami přes zadek. Ztrestána silou všech těch přistěhovalců a teroristických hrozeb klopí uši a zmírňuje své běsnění o pomyslný jeden dílek "pošukovského volume". Nyx s vytřeštěnýma očima obíhá zbylé šelmy v soustředných kruzích tušíc, že ty se co nevidět přesunou do "šapitó" venkovního prostoru. Práskám novinami, jež jsem povýšila na krotitelský bič. Respektu se však nedočkám. U těch labilnějších sice lze zaznamenat jistou reakci sklopených uší, to je ale asi tak vše, co pro tuto chvíli "bičem" svedu. Čeká nás kontrola obojků. Bohužel je často spousta krků obojkuprostá a tím pádem je "představení" zdržováno pátracími akcemi, někdy i pěkně dlouhými. Někteří zoufalci, vyexpedovaní již na zahradu - nesou jakékoliv zdržení nelibě. Škrábají  packami na balkónové dveře a donekonečna nás vyvolávají jak nejhlasitěji to umí. Konečně. Jsme připraveni vstoupit do manéže. Smečka však do ní musí vstupovat "etapovitě", v několikavteřinových intervalech. Důvodem je třeskutý mráz, který na schodech vytvořil nebezpečnou klouzavou vrstvu. Vypuštění všech šelem najednou by znamenalo riskovat nějakou tu zlomenou haksnu ( a že jich mají dohromady 28 :-D!) Startujeme tedy chlupáče přesně-jako na závodě orientačního běhu. 

     

     

      A jsme všichni cirkusoví aktéři na scéně. Procházka začíná. Psi pobíhají volně. Očichávají cestičky a zvláště u některých musíme být ve střehu. Když se totiž na cestičce objeví exkrement, je bleskurychle "uklizen" do psích útrob, čímž se naše útroby nespokojeně rozvlní. Veškeré zlobení a titulování "čunidel" přezdívkami toho nejtěžšího kalibru nepomáhá. Také Bobinu na vycházce nelze příliš ovládat. Je už hluchá jak poleno a tak zbytkem sluchu zachytí jen ostrý tátův hvizd. Podívá se směrem zdroje zvuku a dále si capká na svých krátkých nožkách tam, kam sama chce. Velkou překážkou se toto ukáže ve chvíli, kdy v protisměru jde člověk se psem. Ukázněně si připínáme chlupáče na vodítka. Jediná Bobinka vzdoruje. Zprvu zdánlivě trpělivě zastavuje a čeká až bude lapena, avšak sotva se k ní přiblížíme, skotačivě poskočí a vzdálí se o několik metrů dále, kde se přikrčí a vrtí ocasem. Vzhledem k tomu, že už brzy vyfasuje občanský průkaz, pokládám toto její chování za projev senility. Ostatní psiska se přidávají někdy aspoň hlasově. Zdraví kolemjdoucí, co to jde. 

   Nejoblíbenějším prostorem procházky je pole a louka. Annie na mě číhá, abych s ní pobíhala, přivolávala ji a odměňovala, Cherry mi rve z ramene vodítko, o které se chce přetahovat a když zmerčí tryskem se blížící Annie, nenapoadne ji nic chytřejšího než jí vběhnout přímo do cesty. Mnohdy se ozve hlasité žuchnutí. Vlastně se velmi divím, že to Annie dokáže ustát. Cherry se stává čím dál dotěrnější a Annie se naučila střetům vyhýbat buď zrychleným během nebo naopak přibrzděním. Několikrát už to ale měla Cherry nahnuto. Ann s dikobrazím pruhem na zádech Cherrynino gladiátorské žuchnutí zhodnotila nepříjemně zvednutými pysky. Dobrou půlminutu střet rozdýchávala zježena tisknutím čumáku na drzou "medvědici". Ta jen poulila svá velká kukadla a nad hlavou se jí rýsovala svatozář :-D. Tajtrlík Jive naběhá na procházce nejvíce ze všech. Běhá bezcílně jen pro tu radost z běhu. Že u toho občas také nějakého toho psa otravuje, to už je jen takový rozmar z nudy. Po skončení procházky hraje Jive přesvědčivě roli: "Kdy už půjdeme na tu procházku? Chci se proběhnout!"

   Nejlahůdkovější částí procházky je její zakončení. Omývání oněch osmadvaceti pacinek a sedmi zablácených břich do podoby čistých psů. Pokud jsem znavena už samotnou procházkou a hlídáním početné smečky, očista pacek mě (i ostatní venčitele) dorazí docela. V žádném případě však nejde o stížnost, neboť to jsou  přesně ty chvíle, které  dělají náš život pestrým a netradičním :-D :-D :-D.

              

 

PÁTEK TŘINÁCTÉHO :-) ?

14.11.2015 18:40

       Před nějakým časem mě informoval můj muž, že spolu v pátek 13. listopadu půjdeme na fotbal. Jedná se prý o mezinárodní přípravné utkání a hrát se bude na nově zrekonstruovaném stadioně Vítkovic. Nostalgicky jsem vzpomněla na všechny ty fotbalové zápasy, které jsem odfandila z tribuny v době aktivní kariéry mého muže. Úzkostlivě jsem tehdy střežila všechny jeho "padací" momenty a když déle nevstával nebo sehrával svou životní hereckou roli na téma "zraněn...těžce", vylekaně jsem vstávala ze sedadla v úmyslu jít si to s faulujícím čutálistou okamžitě vyřídit. Když pak můj idol vstal, vysílala jsem k němu své zamilované pohledy plné srdíček. Co já se tehdy naradovala, když míč poslaný nohou mého milého skončil v síti soupeřovy branky, kde po něm brankář jen bezmocně a bezvýsledně lapl. Co jsem se narozčilovala, když rozhodčí prokazoval nedostatek objektivity (v mých zamilovaných očích :-D). Týden co týden sledovala jsem bedlivě vývoj všech důležitých i trěch méně důležitých utkání. Vítkovický stadion, jakožto tátův mateřský, jsem navštěvovala zpočátku snad nejvíce. Jak se změnil a jak nyní vypadá, to mě zajímalo více než samotné utkání. A tak jsem se docela začala těšit. Lístky nám přes internet poslal Evčin přítel Kuba. Stačilo jen vytisknout na tiskárně a mohlo se jít. 

     Paradoxně jsem se toho dne už kolem sedmé hodiny večerní začala cítit unaveně. Představa teplého pelíšku mě doslova ovládla a já musela pak velmi "brzdit", abych nezačala škemrat, že se mi v půl deváté už nikam nechce. V předvečer našeho manželského výročí bych však nerada narušila pohodovou partnerskou atmosféru a tak jsem navlékla termotriko, teplý rolák, bundu, pod paži vzala velikou teplou deku a vyrazili jsme.

  Parkování táta lišácky vymyslel na takovém prima plácku, cirka 400 m od stadionu. Přijíždíme s nevelkým časovým předstihem...na jistotu. Záhy zjišťujeme, že lišáků je daleko více. Plácek je zaplněn do posledního místečka a také všechny okolní uličky jsou lemovány auty. Popojíždíme, oči na šťopkách, vyhledáváme nějakou tu "skulinku". Tu nakonec nacházíme přibližně ve dvojnásobné vzdálenosti než jsme původně plánovali, ale jsme rádi i za to. Popojíždějících zoufalců je totiž hodně a mnozí to štěstí nemají...snad tam jezdí ještě teď :-D.

      Čas nás tlačí. Rychlým krokem míříme ke stadionu. Na každém druhém rohu stojí uniformovaní policisté a dohlížejí na hladký průběh dopravy a akce vůbec. Nejdeme sami, nýbrž v davu. Ten  přímo úměrně houstne se zkracující se vzdáleností od vstupu do sportoviště. Je mi nevolno od žaludku, když si představím, že musím do té tlačenice. Lidičky se posunují po centimetrech, mě v hlavě běží ty nejhororovější představy (co když vypukne panika a dav ušlape desítky nešťastníků? Co když je tady nějaký terorista...?) To jsem ani netušila, jak blízko hrozné pravdě - i když na jiném místě světa - mé myšlenky jsou. Po deseti minutách táta mrkne zkoumavě na vstupenku a podává mi šokující informaci. Tlačíme se v nesprávné tlačenici. Musíme k jiným turniketům. Skousnu jazyk, abych nezkazila večer něčím peprným a začínám se spolu s tátou tlačit opačným směrem..."proti všem". Pracně vystátá pozice je v háji a my začínáme znovu "od píky" kousek vedle (jako by to nebylo jedno, kudyma tam vlezeme). 

       Tento dav je ve srovnání s tím prvním, kde jen několik prudičů pokřikovalo v blízkosti mé palice a tím ohrožovalo ušní bubínky, daleko zajímavější. Bohužel v tom negativním slova smyslu. Dostávám se před chlapíka, který postupuje vpřed velice rychle. Tuším, že zbytečně a že mu tento pohyb vpřed...chápej tento tělesný kontakt s mou osobou ...činí zvrácené potěšení. To pochopitelně  nesdílím a tak se proti své vůli také měním na "frotéra" , když se mu snažím vzdálit a před sebou mám jen další lidičky. Nejblíže chlopka "v letech" s pivem v ruce. Zdá se, že mé napresování na své pozadí zaregistroval a podezřele si před sebou nechává více prostoru. Nemrava...mé frotérství se mu zřejmě zamlouvá. A tak svou nezáviděníhodnou situaci řeším radikálně stoupnutím si před tátu. Táta - frotér - mi nevadí :-).

Turnikety už máme na dohled. Těším se až vyjdeme z role sardinek a radostně podávám svůj lístek pořadatelce, která jej čárovým kódem přikládá k příslušnému místu a čeká na schválení. To nepřichází. Pořadatelka zřejmě také již notně nervózní kroutí papírem do všech směrů, ale turniket sveřepě neotáčí svými kovovými bodlinami. Stop! Neplatná vstupenka! Odchod! Dav za mnou se povážlivě rozšumí. Už skoro cítím v zádech jeho tlak. Hodinové ručičky odkrajují poslední minuty do začátku zápasu. Pořadatelka někam odbíhá. Bojím se, že mě dav zlynčuje za zdržování. Brzy se však pořadatelka vrací s nějakou kouzelnou kartičkou, kterou nabídne místo mé vstupenky a konečně je cesta na utkání volná. Bodliny mě protočí dále. Dav mě sune proti mé vůli, za turniketem je stále ještě táta se svou vstupenkou. Bráním se posunu a každým okamžikem čekám ránu za opětovné zdržování. Chvíli to trvá, bojuji "mezi proudy" až konečně turniket mi vyplivne i partnera. Můžeme se spolu s davem sunout společně. Peripetiím však ještě dnes rozhodně není konec.

        

       Přicházíme do ochozu. Hraje hymna našich srbských soupeřů. Stojím vzpřímeně se svou dekou pod paží a nejraději bych se "zdekovala" , neboť stadion jsem už viděla (opravdu moc hezký) a ta naplněnost tribun mě spíše děsí. Klidně bych se obešla bez těch 90 minut...Teď hraje naše krásná hymna. Tribuny zpívají. Jde mi krásou toho okamžiku mráz po zádech. Už jen pro tento zážitek to všechno stálo za to. Slavnostnost končí, hráči se rozbíhají a my si zase pro změnu jdeme sednout. Dereme se úzkou uličkou, propracováváme se k spásným sedadlům a když jsme konečně tam, vidíme, že na nich sedí jacísi mladíci. Zůstáváme tedy stát a prověřujeme jejich vstupenky. Mají s těmi našimi naprosto identické a ke všemu to štěstí, že přišli dříve. Není mnoho času situaci řešit, lidi, před kterými momentálně stojíme vykazují známky nelibosti ( mimochodem se ani není čemu divit, neboť zápas se již nadějně rozjíždí). Mladíci se rozhlíží a pak ukazují prstem na dvě volná sedadla ve vyšší řadě. Co nám zbývá. Jdeme tam. Nade mnou visí velká vlajka, která mi vytrvale "vlaje" do obličeje, takže levá ruka má neustále co dělat. Sedím ale jako na trní.Místo abych se zabrala do hry a sdílela fanouškovskou atmosféru, čekám celá nesvá odkud přijde kdosi se vstupenkami a nazlobeně nás vykáže pryč. Vedle našich původních míst se usazuje trojice "expertů". Slušně posilněni alkoholem ti chlopci nepřetržitě vyvolávají fanouškovská hesla, zpívají a hecují okolosedící diváky. Nejvýraznější týpek z nich má na palici trikolórní kokrhel, který co chvíli sundává z palice a nadšeně s ním točí ve vzduchu. Zlatá vlajka, co mi vlaje přes obličej. :-).  Když naši čutálisti dávají góla, týpek vyskakuje a trikolórní umělou kšticí fasuje ránu několik okolo chlopka sedících diváků. Nebýt mladé dvojice s lístky a přísným pohledem na nás, myslela bych si, že jsme to s těmi místy nakonec skoro vyhráli. A tak jsme slušně, ale nekompromisně, vykázáni ze svých dočasných pozic a začínáme toho mít dost.

      

                Přibližně uprostřed obrázku je chlopek s barevným kokrhelem

      Řešení hledáme ještě asi 20 minut u pořadatelů. Ti se opravdu snaží, avšak situace s falešnými lístky zdá se být neřešitelnou. Vyklízíme pole. Hra se stejně dostala už do poloviny a my z ní viděli sotva 10 minut. Nakonec ...představa tlačenice na konci utkání ve mně vzbuzuje odpor. Část utkání ještě stíháme doma v bačkorách u televize a sálajícího krbu. No, není nám tak líp?

 

 

 

ANNIE, VLASTNÍ PACKOU

01.11.2015 18:27

        Tak jsem se rozhodla, že dnes to psaní vezmu do svých pacek já, Annie. Chci napsat, jak jsem strávila volné dny a činím tak dříve než panička, neboť mám takové neblahé tušení, že bych mohla býti očerňována a pomlouvána, tudíž v rámci objektivity dávám se do toho sama.

       Ve středu - prý jakýsi státní svátek, či co - panička nevymajzla do školy jako obvykle a já nemohla pohodlně vyspávat až do odpoledne. Panička si zabalila batoh, navlékla mi obojek, zapnula vodítko a šla se mnou před barák. To vždy znamená jediné - přijede fáro a někam pojedeme.  Chodíme tedy s paničkou okolo domků, ona do mne stále něco hučí, netrpělivě šustí igelitovým sáčkem a když si chci přečíst nejnovější zprávy, co na obrubník chodníku "napsal" sousedovic Alík, táhne mě pryč. Nevím, co vlastně chce. Přijíždí auto. Jé, teta Verča, to je fajn, tu mám ráda, musím ji pořádně přivítat. Láduji se do auta paničce pod nohy a jede se. V kufru cestuje kámoš Biaggi, ten je fajn, už abychom vystoupili a já mohla přivítat i jeho :-D. Tak to bude jistě super výlet. 

      Jedeme docela dlouho. Slyším něco o nějakém Prostějově. Když zastavíme, panička s tetou začnou něco sepisovat (seznam sledu tanečních prvků na zkoušku, poznámka paničky). Vypadá, že je to baví, protože každou chvíli propuknou v hlasitý smích, zmuchlají popsaný papír a píšou znovu. Konečně jdeme ven. Velký cvičák je moc hezký. Prohání se po něm několik psů. Vypadají jako kolie, které přepadli holiči. Ta krátká frizúra jim moc nesluší, myslím, že s nimi nechci kamarádit. "Běžte ode mne pryč, ohyzdy!" (Pardon všem majitelům krátkosrstých kolii...musím žehlit tu Anninčinu nehoráznou drzost, poznámka paničky) Raději po jedné z nich pro výstrahu ňafnu - ať mě neobtěžuje. Panička se na mě zlobí a na mordu vyfásnu "klícku" :-(. To je život...!

        Uprostřed cvičáku je ohraničený prostor, vedle něj stan a ve stanu nějaké dámy. Vypadají důležitě...navíc ke všem promlouvají...asi to budou nějaké velitelky. Panička jde do toho ohraničeného prostoru a jen tak zbůhdarma jím korzuje. Vypadá divně. Pak mě zavře do auta a sama na nějakou dobu zmizí. Když pro mě přichází, cítím, že je nějaká nervózní. Snaží se mě uplácet kousky mé oblíbené uzeniny a chválí mne "ostošest" za každou blbost. To není jen tak. Vede mě do ohraničeného prostoru. Jsme tam sami. Ze stanu na nás civí důležité dámy a odněkud začne hrát hudba. Panička mi říká, co mám dělat a já to poslušně dělám. Takové cvičení mě fakt baví. Trvá to jen chvíli a když vyjdeme z prostoru, panička se rozplývá chválou. Hmmmm, asi jsem byla šikovná. Cítím se skvěle. Pak jdu ještě do auta a když pro mě panička za nějakou dobu přijde, usmívá se od ucha k uchu a je "jak med". Dostávám kokina jen tak a taky se taháme o hračku. To je paráda...moc se mi to líbí! Pak mi dá panička na obojek nějaký barevný nesmysl. Po pravdě, moc se mi nelíbí. Připadám si jako kašpar, ale bude to asi nějaké vyznamenání - Biánek taky jedno dostal a tváří se strašně důležitě. Jé, dokonce nás s paničkou fotí...to budeme asi v Televizních novinách...nezapomeňte se dívat. Všichni!!! :-D.

     

                  

       Doma mě taky  chválí. Skvělý pocit, když dostávám dobrotky a všichni se o mě tak zajímají...psí kolegové, zkuste to taky, nebudete litovat! Cherry kouká na tu mou barevnou ozdobu a dozajista mi ji závidí. Pche, aspoň vidí ten rozdíl mezi námi. Ona umí tak leda štěkat radostí, když jdeme ven, tak ať se chytne za čumák a začne na sobě makat :-D (Cherry toho umí daleko více, až začne agilitit, bude muset sebou Annie pěkně mrsknout, aby ji Cherry hned tak nedohnala :-), poznámka paničky)

       Po dvou odpočinkových dnech zase ráno brzy vstáváme. Podle toho, že panička dává do auta klec, to vypadá na nějaké závody. A jéjda, panička se hrne za volant...začínám si mumlat otčenáš. Cestou nabíráme tetu Gabku s její tříčlennou smečkou westíků. Ty mám ráda. Guliš, Sofča i Feith jsou prima. Nejedeme dlouho. Jen do Hlučína. Koňská hala - no to je sen - haly totiž miluji. Panička rozkládá klec a já se nemůžu dočkat až mě vypustí na ten prázdný plac, abych se mohla pořádně proběhat na tom milovaném terénu. Ale co to? Jdeme na vodítku ven z haly a tam jsem chvíli vypuštěna - panička s tím svým šustivým sáčkem je mi v patách a jen co si ulevím, vrhá se na onen objekt úlevy a poté mě opět zavírá do klece (byla jsem na oněch závodech - Agi drak - pomocníkem, tak jsem musela být k ruce, argument paničky) Začínají mě děsně štvát psi, co chodí kolem mého drátěného bejváku. "Mazejte odsud!" hulákám na ně zlostně. Pro můj, ale asi hlavně pro svůj, klid přikrývá panička mou klec velkou dekou. Mám tak alespoň soukromí a mohu nerušeně podřimovat. Už je tady ale panička a táhne mě ven. Všude je plno psích kolegů. Kolem některých musím jít hodně natěsno a to já nemám ráda. Navíc na mě blbě čumí ten teriér odnaproti. Jsem z toho otrávená. Ježím pro výstrahu chlupy na hřbetě, aby bylo jasné, že se ke mně nemá nikdo přibližovat. Panička na mě hezky mluví a myslím, že je trochu nervózní.  Tak to musím běžet rychle, ať jí udělám radost.

  "Júúú...HALA!!!! A ten bezva povrch. Paráda. Startujeme. Běžím...užívám si první letošní halové běhání. Panička něco ukazuje, ale vnímám ji jen orientačně, je moc pomalá. Jsem tři překážky před ní a ona se zasekla u Áčka. Dívá se nějak přísně...aha, neměla jsem tam zastavit? Když já byla tak hezky rozběhnutá! No bóže, tak jí tedy udělám radost, zastavím a pak pofičím dál. Jupííí...to je krása...tunýléééék a skočka...a druhá...udělám si mega oblouk, ať si to trochu víc vychutnám, to je nádhera! Štěknu, třeba panička zrychlí...měla by víc trénovat! Už zase stojí. Beztak jí došel dech, bábovce! Houpačka, aha, měla jsem čekat..tak tedy ještě jednou...to je ale cirátů..." Prostě..mohla bych komentovat ještě dlouho, ale nemělo by to smysl, lidi mají prostě pěkně nesmyslně nastavená pravidla.      

    Panička mě sice chválí, ale já vím, že ve chvíli opravdové radosti vypadá trochu jinak. Chvíli se venku procházíme a pak jdu zase do klece. Sotva usnu, už je tu panička znovu. Jsem rozespalá a nevrlá. Vtom zahlédnu bígla. Bígly jako takové nemám ráeda. Ta jejich plandavá ušiska, ta strakatá těla...a tenhle je z našeho cvičáku a štve mě už delší dobu. Vyrážím ho sežrat. Bohužel je panička pacifistka a táhne mě pryč. Ta bezmoc! Aspoň sprostě nadávám...raději nebudu ani prozrazovat jak, mohla bych si pošramotit pověst slušné kelpie. Za trest musím cvičit. Sedám, lehám, chodím u nohy. To je ale nespravedlnost -  myslím, že by něco takového mělo být zařazeno jako týrání :). Taková buzerace! A bígl posměšně "strouhá mrkvičku". no počkej, ty náfuko, však já si to s tebou někdy vyřídím...

      Ani s druhým během není panička spokojena. Nezastavuji na některých překážkách...no, to ale musí přece každý pochopit, že jsme letos v hale poprvé a chci si ji trochu užít. Když běžíme s paničkou po třetí, ona se nějak divně motá. Že ona zase zapomněla kudy vede trasa? No to je celá ona, hlavně že na mě se tváří kysele, když "nezastavím" :-(Nakonec ale nějak dobíháme a panička se na mě vůbec nezlobí. Radujeme se společně, ale já vím, že dneska k té radosti velké něco chybělo. Příště budu pro paničku ještě lepší...nebo se o to aspoň budu snažit :-D!

    

 
 

V ZDRAVÉM TĚLE ZDRAVÝ DUCH

 
24.10.2015 20:15

Končí poslední ze série oslav tátovy padesátky. Hosté vyklízejí pole, my uklízíme hory nádobí a mě hryže svědomí. Když si představím těch majonézových chlebíčků, mastných hospodských brambůrek ( ty mám úplně nejraději), všechny ty tyčinky, krekry, buchty a sladké nápoje, všechny ty přípitky a pohodlné sezení u nekonečného kecání, co jsme během několika víkendů museli absolvovat, ani se nedivím tomu, že se cítím jako veliký balón, nakynutá buchta nebo vepřík před porážkou. Nepatřím k úzkostlivým zastáncům racionální stravy, ale tátova padesátka byla, skoro by se dalo říct, jakékoliv racionální stravy popřením. Mezi cinkáním mytého nádobí (stále ještě myčku tvrdošíjně odmítám :-) ) rodí se mi v palici nápad, kterak svému černému svědomí alespoň do jisté míry ulevit. Sotva se ráno probudím, vklouznu do tepláků, obuji sportovní obuv a vyrazím si zaběhat. Naštěstí je u nás dcera Evka, která se běhání docela věnuje a bude tudíž tím správným "donucovacím" prvkem v případě, že bych si snad chtěla své rozhodnutí rozmyslet. Kupodivu mne snaha o nápravu stravovacích hříchů přes noc neopouští a ráno už čekám až se probudí má joggingová společnice. Tepláky, tenisky a jde se na věc. 

    

    

Vybíháme přes louku laskavou trasou "z kopečka". Snažím se u běhu vypadat důstojně, myslím na srovnané tělo, vnímám nohy, ruce, snažím se dýchat pravidelně do kroků. Cítím v sobě energii a velebím chvíli, kdy mne tato myšlenka, jít si zaběhat, napadla. Evka běží pomaleji, dobrých 30 m za mnou, vedle ní cupitá její Keysa. Už jsme u rybníka. Jen tak úkosem se kochnu krásou barevných stromů odrážejících se na vodní hladině a běžím dál. Cesta vede chvilku rovně, pak však začne nabírat velmi mírné stoupání. Začínám cítit nohy. To mne překvapuje. Dosud vždy jsem nohy zvládala s přehledem, horší to bylo s pajšlem (plícemi- pozn. autora). Na ten však také záhy dochází. Pravidelný rytmus dechu je v háji, jsem ráda, že to vůbec nějak udýchávám. Spoléhám na druhý dech, na který čekám jako na smilování boží. Přece jen na mé poměry běžím už dlouhou trasu bez zastavení. Evku mám stále v zádech. Když doběhnu na lesní cestu, zastavuji (zástěrkou mi je pomalé tempo dceřina běhu) a čekám. Evka přibíhá vzápětí. Také na pár sekund zastavuje, ale chvíle je tak krátká, že nemám čas ani pořádně vydechnout a už se běží dále. Jedinou mou záchranou je, že cesta se opět mírně svažuje. Frajersky předbíhám Evku a nabírám ztracený dýchací rytmus. Nohy se však už neodráží tak hbitě, naopak kapku "dřevění" a jestli mé tělo působí při běhu esteticky, to mi začíná být úplně "šum" a "fuk". V hlavě si vytvářím cíl k dalšímu malému odpočinku. Trasa k němu čítá tak asi ještě 300 kroků. Nebýt se mnou dcera, zřejmě bych se na to vykašlala. Nemohu ale před ní vypadat jako bábovka, naopak velmi se snažím konkurovat jejímu mladému svěžímu kroku. Stojí mne to mnoho úsilí, ale vyhrávám sama nad sebou a nevzdávám to. 

    

    

Cesta se stáčí zpět. V místě, kde vede kolem louky, volím zkratku přímo přes ni a obírám se dobrovolně o nějakých 150 m tréninku. Situace však začíná být mírně kritická. Nafoukalo mi do uší a ty mě začaly bolet až uvnitř hlavy. K dřevěným nohám a nestíhajícímu pajšlu teď ještě tohle...Mám ale před Evkou náskok, tak si můžu nenápadně odfrknout. Přesvědčena o tom, že mě nikdo nevidí, vyplazuji jazyk a s hlasitým funěním koulím očima. Najednou periferním viděním zaregistruji jakýsi pohyb v houští mezi stromy. Už už se začínám stydět za svou uvolněnou relaxaci v představě, že mezi stromy objeví se postava houbaře optimisty, věřícího v alespoň  nějakou letošní úrodu, nedej bože, aby to byl některý z našich sousedů. Není to houbař ani žádný lidský návštěvník lesa. Zpoza mohutného buku na mě poulí oči srnka. Takovéto počínání u lidského návštěvníka lesa snad ještě neviděla, proto věnuje mi několikasekundový pohrdavý pohled než ladně odskáče do hlubin lesa.Jsem zpocená až na zadku. Nestačí nohy, pajšl a uši, přidává se  tlačící teniska. Levý palec hlásí bolestivý otlak. Evka mě dohání a stoupák, který následuje, s Evkou jdeme. Nemluvíme. Přemýšlím, zda bych dokázala toto absolvovat i druhý den anebo ještě vůbec někdy. Pro tuto chvíli docházím k přesvědčení, že už zaručeně nikdy.

    

Dáváme se znovu do klusu. Závěrečných asi 500 metrů udýchávám klidně, ale na protnutí pomyslné cílové pásky se neskutečně těším. A je to tady. Zvládla jsem to. Mnozí by si po tomto mém popisu mohli myslet, že jsem běžela snad maraton, ale pro mne těch 5 kilometrů něco jako maraton opravdu bylo. Čas od času by si měl člověk stanovit cíl, který není tak úplně jednoduše zvládnutelný. Když to pak dokáže, dostaví se nepopsatelně krásný pocit zadostiučinění. 

Celý den jsem všechny své kroky po chvíli sezení rozjížděla jako čerstvě nastartovaný motor. Jak bude "motor startovat" zítra, toť ve hvězdách. Vím jen, že spát se mi bude skvěle. A také...po pravdě řečeno...opětovný nápad z běháním v budoucnu vůbec nevylučuji :-)

 
Jak tohle dopadne...?
24.10.2015 09:20

     

      Zřejmě nějaká neviditelná síla vedla mou ruku, když jsem vyťukávala mailovou žádost o výkonnostní knížku pro mne nové disciplíny, dogdancingu. U zrodu tohoto počinu stál, kdo jiný, než Verča. Několik hodin psího tancování pod jejím vedením a chuť vyzkoušet si to na vlastní kůži byla na světě. Annie, znalá nepřeberného množství nejrozmanitějších prvků, potřebuje dát svému trdlání nějaký řád. 

      Výkonnostní knížka si už hověla ve schránce a mi nezbylo než nechat se zblbnout Verčou k časově blízké taneční premiéře. Argumenty, že roli Odety nemá Ann ještě tak bezpečně nastudovánu, nezabraly. Stačí prý jedna, dvě schůzky a my, rození dogdancingoví talenti, vystřihneme sestavu dokonale. Posuzovat budou údajně dvě nejhodnější rozhodčí pod sluncem, není se třeba ničeho bát. Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají...Ukolébána shodou příznivých okolností, poslala jsem rychle přihlášku na zkoušku v Prostějově, finanční obnos a čekala v klidu na schůzku, na níž jsme měly s Verčou sestavit požadované taneční kreace. Konečně v neděli - týden a fous před naším premiérovým vyplutím na dogdancingovou scénu začaly jsme hledat hudbu a vytvářet krokové variace, které by oslnily rozhodčí. Najednou mi však nepřišlo vše až tak úžasné. Když jsem totiž vyslechla všechna pravidla, jež musím při svém vystoupení dodržet, připadala jsem si najednou skoro "drze", když takto jimi naprosto nepolíbena odvažuji se jít "s kůží na trh". Zapamatovat si za týden sled prvků (motám se  už i v agility :-( ), pamatovat si, kolikrát který cvik udělat, zůstat v rytmu, koukat vhodně využít prostor, působit co nejlepším uměleckým dojmem a to vše svázána svou nebetyčnou trémou, to není jako "odvaz" v roli cirkusového klauna v improvizované manéži. Ke všemu se mi i Verča pod nátlakem :"A řekla jsi mi už opravdu všechno?" přiznává, že zvěsti o jedné rozhodčí nejsou zase až tak moc příznivé a dáma je údajně notně krutopřísná. No těpéro nádhero! Mám velkou chuť plánovanou akci zrušit. Oželet tři stovky a v klídku si užít volný státní svátek. V době mého mládí by takovéto hopsání ve významný státní den mohlo být chápáno jako  jeho jisté znevážení. Obávám se, že můj výstup může provokovat i dnes. Z blbinek, které jsem Ann za jejího života naučila jen tak, pro pobavení její a své, má nyní vzniknout veřejně prezentované vystoupení. A to jsem si vždycky říkala, že NIKDY! :-D.

Hudba vybrána, scénář vytvořen. Teď už jen zvládnout svou ochromující trému, udržet v palici sestavu a...všichni svatí s námi. Tak tedy, držte nám palce.

 
 


Více zde: http://pacinky.webnode.cz/news/t/
 
            

  AKTIVNĚ PASIVNÍ ČI PASIVNĚ AKTIVNÍ? FANDĚNÍ

      
 
            

          Mít od dlouhého sezení otlačenou zadní část těla, to se mi nestává často. Po tomto víkendu však nejen to. Od neustálého ládování mi ještě nyní lezou brambůrky a tyčinky i ušima a ruka se bezděčně natahuje pro příděl nějakého toho zobání. Přesto šlo o víkend naplněný agility více než kdy jindy. V italské Bologni totiž bojovala česká reprezentace za naše barvy a i když jsme tentokráte nemohly (samé ženské - jak jinak?) být reálně u toho, sešly jsme se u Elišky a Vojty v Bystřici a dva dny neopustily útulno jejich obýváku. Vojta zakoupil pro Elišku (a tím i nás) vysílací práva z šampionátu, nainstaloval velikánskou obrazovku, kterou propojil s počítačem a sám rád vyklidil pole. Kino bylo na světě. Přenos probíhal i v pátek, avšak svědomí nedovolilo mi opustit dům, manžela a psiska na celé tři dny. 

         

                                                         KINO

       V sobotu ráno tedy s Dančou, Gabkou a Evkou vyrážíme k Elišce. Máme  lístky do první řady a tak můžeme na obrazovce  sledovat každý detail. Mezi "sedadly" a promítacím plátnem stojí stoleček "Prostři se". Prohýbá se pod všemi sladkými i slanými lákadly a ruka se bezmyšlenkovitě pohybuje nepřetržitě od stolu k ústům a zpět. Ani nevíme, co jíme. 

         

                                               STOLEČKU, PROSTŘI SE :-)

    Okolo pobíhají někteří z našich psů. Borderky tvrdošíjně odmítají sledovat snažení svých úspěšnějších psích kolegů a raději vymýšlejí akční kulišárny. Čas od času se některý "přítel člověka" pokusí využít naší otupené pozornosti a ukrást ze stolu něco dobrého. Když je včas lapen, snaží se alespoň pomstít to krkounství  ukápnutou slinou. Jen slušňačka Cherry se poslušně uklízí do vedlejší ložnice a spokojeně podřimuje.

       

      

       Od obrazovky odcházíme výhradně ve chvílích přestavby a prohlídek parkuru. Rychlé vyvenčení sebe či psa, rychlé doplnění "dlabacích" zásob, to jsou ty jediné důvody k opuštění naší divácké pozice. V sobotu večer, kdy pro tento den doběhl poslední závodní tým, zavládlo najednou podivné prázdno. Abychom nešly spát tak brzy, pouštíme se ještě do několika partiček mé oblíbené postřehové hry DOBBLE, v níž jsem mezi přítomnými mladými dámami s ještě nerozvinutým Alsheimerem naprostým outsiderem. Když už přece jen zahlédnu shodný obrázek, než si v hlavě srovnám jeho název, přihazuje na kupku svou kartu pohotově někdo jiný, myšlenkově, postřehově a...vůbec :-) bystřejší. I tak mě hra baví a když jednou za uherský rok podaří se mi soupeře porazit, raduji se přinejmenším tak jako naše vítězné týmy smolíků a medíků, když už jim bylo jasné, že titul světových šampionů mají v kapse. Juchůůůůůůůůůů!

       

                                                  RODINNÝ KLAN

       Sobota i neděle není jen koukání a požírání, ale také dramatické napětí, očekávání, radost i nějaké to zklamání. V nepravidelných intervalech otřásá se bystřický dům mnohadecibelovými výkřiky nadšení až z toho německý ovčák Rony ve venkovním kotci dostává výrazný oční tik. Psychicky mu nepřidává ani promenáda psích modelek okolo jeho venkovního bejváku. Zoufale vyštěkává celé Bystřici svou křivdu. Bezmocné přihlíží, kterak drzé borderky, šeltie, kavalírka i "pouliční směska" nestoudně očurávají jeho výsostné území a on nemá možnost tak trochu jim skočit do úsměvu.

             

                                RONEČEK VE ŠŤASTNÉ CHVÍLI PROBĚHNUTÍ

       Neděle bývá pro mé dcery dnem megadlouhého vychrňování. Sledování všech nedělních běhů od toho úplně prvního - časně ranního :-)- je od nich ta největší oběť. Vstáváme bez brblání a po rychlé ranní hygieně se usazujeme do svých křesel v očekávání napínavého vývoje závodů. Natěšeny na výkony našich "želízek v ohni"drtíme palce pro štěstí. Ne všem sice pomáhají, ale výkony  jsou i tak famózní. Naše radost nebere konce. Zásoby dobrot na stole se zmenšují a hodinové ručičky ukrajují poslední chvíle této úžasné akce. Odjíždíme domů, ale celou cestu živě diskutujeme o průběhu šampionátu. Všichni se už teď těšíme na ten příští a nejvíce na přespříští, který snad v relativně blízkém Liberci osobně navštívíme. I když se po žroutském víkendu cítíme jako obrovské nemotorné koule, nemůžeme se dočkat chvíle až zase vyběhneme na parkur a začneme na sobě pracovat. Ať se alespoň na velikou vzdálenost  dokážeme přiblížit našim agi idolům :-). Přepojení na "pracovní kolej" mi trvá setsakramentsky dlouho. Vlastně jsem dosud nezvládla tak docela přehození výhybky. 

 
 
                  CHERRY NA SOUTĚŽI KRÁSY

       

         

19. září jsem měla ve svém kalendáři, přeplněném naplánovanými psími akcemi, poznačeno heslo "VOŘÍŠKIÁDA". Byla jsem odhodlána dodržet své předsevzení jedné psí akce za víkend, takže v kolonce 20. září se pod červeným škrtancem styděla zavržená "Horní Suchá" se svými agi -dvojzkouškami. Volba jediné akce tentokrát dopadla i na psice. Voříškiáda či dvojzkoušky? Cherry či Annie? Nakonec volím vořechy a Cherry, která zabojuje ve výstavním kolbišti, zatímco Annie bude  mít celý víkend regenerační. 

 Před dvěma týdny Cherry po zakončené koupací sezóně čpěla odérem rozšlápnutého exkrementu...až si od nás kolegové na cvičáku nenápadně poodstupovali, proto s blížícím se termínem soutěže krásy bylo nutno uvést ji do "použitelného" stavu, aby nebyla případně porotci s obzvláště citlivým frňákem nekompromisně vyhnána z výstavního kruhu, či nemuseli soupeři vznášet oprávněné stížnosti na ztížené podmínky vystavování. Ač je Cherry plavec tělem i duší, ponižující šampónování je jí výrazně "proti srsti". Udržet medvědovité tělo  jednou rukou ve vaně a druhou zajišťovat napěňování husté srsti je úkol takřka nadlidský, musela jsem proto vymyslet  jiný válečný plán. Nápad se zrodil ve chvíli, kdy jsem v dolním bytě uklízela koupelnu. Uzavíratelný sprchový kout byl tím správným řešením. 

Připravila jsem si potřebnou psí kosmetiku, nahřála vodu v bojleru a příslušně jsem se oděla nebo spíše svlékla :-). Nezbytná dóza s piškoty dokreslovala koupelnový kolorit a madam Cherry mohla vyjít na scénu. Nic zlého netuše následovala mou ruku s piškotem do "jámy lvové". Rychle jsem vklouzla za ní a zavřela dvířka. Cherry pochopila, že mi skočila na špek. Jelikož je ale dobračka od kosti, nehodlala mi situaci nijak zvlášť ztěžovat a až na neustálé pochodování stísněným prostorem  nechala po sobě stékat proudy příjemně teplé vody. Brzy jsme byly mokré obě stejně. Kdybych plácla šampon i na sebe, byla bych od Cherry k nerozeznání. Vrhla jsem se na drbací proceduru jako rozený "lazebník sevilský" a brzy byla Cherry jedna velká mydlinka. Na oplachování jejího hustého kožichu padl celý bojler. Konečně vzduchem zavoněl příjemný, lehce parfémovaný odér. Cherry i přes mou zoufalou snahu zachytit co nejvíce mokra do připravených ručníků, mohutným otřepáním těla zkrápěla okolní stěny. Ještě že nebydlíme v paneláku a nemůžeme vytopit sousedy pod námi...:-).

 Večer před výstavou jsem se rozhodla podrobit Cherry zkrášlovacím manévrům pomocí mučících nástrojů typu hřeben, kartáč, gruminátor ( snad měl přijít na řadu i ventilátor, vertikutátor či Terminátor...) Cherry s vykulenýma očima snášela kosmetické úpravy na svém těle jen díky vydatným mlsacím úplatkům. Ještě do pozdních večerních hodin pak pobíhala bytem v natáčkách a pleťovou maskou na mordě. 

Na Voříškiádu se chystala také naše Eliška, která byla nominována do veledůležité funkce objektivní rozhodčí spolu s "uvrtátorkou", dogdancingovou umělkyní Verčou. Slovo dalo slovo a my se s Verčou domluvily, že pojedeme spolu jedním vozem. Jejím. Přehršel zářijových povinností mě nutí vytěsnit v "sebeobraně" z palice méně důležité informace, aby byly zapamatovány ty důležité. Bohužel se tentokrát stalo, že jsem vytěsnila, co jsem neměla a tak jsem ráno před výstavou značně nervózní "žhavila dráty", abych zjistila, kdy se pro mě Verča zastaví. Bohužel jsem se nedovolala a tak jelikož se akce konala na druhém konci města než bydlíme, začala jsem s dvouhodinovým předstihem vyhledávat spoje, abych tam byla včas. Když jsem vyrazila ze dveří na tramvaj, stála tam Verča jak kouzelný dědeček a vůbec se nedivila, že vycházím s batohem na plecích a psem na vodítku. Byla totiž přesně ta hodina, kterou jsem vytěsnila z mé přeplněné palice. Snad jen jakési zodpovědné podvědomí mě vyládovalo z baráku v tu nejvhodnější chvíli, kdy Verča přistavila fáro k našemu domu. Vyjít o pár minut dříve, zřejmě se zdlouhavě kodrcám nepohodlnou lokálkou až do místa výstavy. Možná jsem nemusela přiznávat včrejší zapomenutý rozhovor na fb a suverénně nechat Verču obdivovat mou přesnost.

                

Samozřejmě jsem ale byla ráda za pohodlné auto a skvělou společnost. Nebýt několika hrubých dopravních přestupků, z nichž snad každý by samotný stačil na odebrání řidičského oprávnění a všechny dohromady na celoživotní zákaz řízení jakýchkoliv strojů obsahující motor, ubíhala cesta příjemně. Na kaskadérské kousky ve Verčině fáru si začínám pomalu zvykat a zraje ve mně plán uzavření vysoké životní pojistky. Ať je rodina zajištěna...:-(

V Komenského sadech (zase aspoň náznak pedagogiky :-( ) to už začíná poštěkávat. Pořadatelé chystají potřebné věci a majitelé vořechů si se svými svěřenci krátí dobu čekání korzováním či hraním. Verča záhy zjišťuje, že pro své taneční vystoupení zapomněla důležitou rekvizitu- kolečko. Přesto, že má "o kolečko méně" nakonec svou produkci po skončení výstavní části dne  s Biaggim  provádí. Také Eliška s Nyx probíhají  v rámci programu připraveným parkurem. Ale popořádku. Začíná se o půl jedenácté. Do výstavního kruhu nastupují nejdříve vořešky do 40cm výšky. Porotkyně hodnotí znalecky jejich neznámé původy a spiklenecky si šeptají navrhované verdikty.  Ve vedlejším výstavním kruhu se předvádějí psíci, jejichž plemeno je zřetelně identifikovatelné, jen potvrzení ušlechtilosti - rodokmen- prostě z nějakého důvodu nevlastní. I zde mají porotkyně nelehkou práci. Porovnávat krásu jezevčíka s retrívrem, beaglem či pudlem je výkon hodný skutečných odbornic. 

 

 

Konečně přicházejí na řadu vořešky nad 40 cm výšky a s nimi i Cherry pod mým vedením. Přípravu na akci jsem docela podcenila. Netrénovaly jsme s Cherry žádný výstavní postoj, přesto svou přirozenou vořešskou inteligencí holka pochopila, že fůra pohledů je upřených právě na ni a tak si vykračuje opravdu důstojně. Nehrbí se a důsledně zatahuje břicho. Zřejmě na porotu udělá dojem, protože koutkem oka zaznamenávám  pohledy porotkyň. Na svém předvedení vydělává Cherry nožku párkového :-).

 

                 

Při vyhlašování výsledků jsme napnuté jako malé gatě. Když pořadatelka vyřkne jméno mé "cikánské baronky" Cherry a vysílá nás na stupínek nejvyšší, moje roadost nezná mezí. Cherry pyšně vyskakuje na své vybojované 1. místo a tváří se děsně důležitě. Všechny oči a také objektivy fotoaparátů upírají se na ni a ona si svou chvilku slávy opravdu užívá. 

         

Po výstavní části a kulturním tanečním a cvičebním vystoupení se domnívám, že naše štěstí na této akci je již vyčerpáno. Přihlášeny jsme  do všech doplňujících soutěží, ale šance jsem nám příliš nedávám. Také hned v první...projdi uličkou dobrot a ani se jich nedotkni...Cherry zklamává, neboť se jich  bezostyšně dotýká a lačně je láduje do věčně hladového chřtánu. V psích kouscích jsou něteří vořeši opravdoví mistři, máme co dohánět. 

V běhu zase někteří chytračí a do závodu posílají své rychlonohé přátele či příbuzné. A tak soutěže se dostávají do finále. Poslední je jednoduchá dráha agility. Cherry se hecuje a dobíhá si pro třetí místo. 

                

 

Přivážíme si domů spoustu cen, z nichž nejhezčí je veliký červenočerný pelíšek. Cherry jej doma hned prubne a pyšně v něm pózuje i před objektivem. Pravda, Anninka trochu závidí :-(.

Za fotografie děkuji Emilu Jedelskému a Evce.

Byl to bezvadný den, který jsem strávila nejen v kruhu výstavním, ale také rodinném :-D

                

 

                                ZAFUŠOVALY JSME KLAUNŮM DO ŘEMESLA

 

                  

Akce s Veronikou (čtenářům mých stránek známou to osůbkou) bývají zárukou dobré zábavy, proto jsem hbitě zareagovala na její facebookovou výzvu k dogdancingovému vystoupení. Domnívala jsem se, že někam pojedeme spolu a každá se svými pejsky předvedeme něco malého pro potěchu oka natěšených diváků. O tom, že mé počínání bylo značně ukvapené, jsem se přesvědčila záhy. Veronika totiž nehledala spoluvystupujícího, nýbrž za sebe náhradu. Měla jsem "tančit" roli cirkusového klauna na akci oslavující začátek školního roku (ó, jak hluboko jsem klesla :-(). Kdyby mi někdo před časem řekl, že se na něčem takovém budu aktivně podílet, myslela bych si, že spadl z višně, a to hodně vysoké. Když však Verča bleskurychle zveřejnila na sociální síti mé jméno, coby "zástupného tanečníka", nedalo se  již zbaběle couvnout. Koneckonců jistá paralela  role klauna s mou profesí učitelky zde existuje, tak proč se nepředvést v pravém světle?

    Do vystoupení zbýval skoro měsíc. Cherry je zatím začátečník, ale Andula by mohla do tanečních  pro pokročilé. Tanečních kroků a nejrůznějších blbinek umí nepočítaně, naplánovala jsem tedy vystoupení s ní. Mimochodem i ona je do role klauna jako dělaná. 

     Kdo by se domníval, že přihlášením začaly zodpovědně pravidelné každodenní tréninky za účasti trenérky, choreografa, maséra, maskéra, kostyméra a dalších lidiček, nezbytných ke kvalitnímu vystoupení, ten by byl vedle jak ta jedle. Vlastně jsme se s Verčou, coby poradkyní a hlavně "uvrtátorkou" do všeho možného i nemožného, sešly jen jedenkrát,  na naší zahradě, nepočítám-li závěrečnou generálku.

   Toho srpnového dne (rozuměj dne první a zároveň poslední zkoušky) vládlo nesnesitelné vedro, což o těchto prázdninách nebylo nic neobvyklého. Zahradní pódium bylo připraveno. Když před domem zastavilo Verčino fáro, měli se sousedi opět na co dívat. Z psích ras už zde viděli ledacos. Borderky i kelpie, šeltie, westíky, pyrenejáky, pinče, foxteriéry, retrívry i naháče ( tedy v psí verzi) o množství vořechů ve všech velikostech a typových  variantách ani nemluvě. Tentokrát se z auta vyládovaly na červený koberec, jenž před ně Verča pohotově rozestřela, dvě majestátné kolie. Tedy majestátný náfuka Erny a jeho dcerunka, princeznička Hopsinka, dosud nezkaženého charakteru, či známek dědičné nafrněnosti. Soused Karel by už pomalu mohl přihlásit do soutěže "Poznej  psí rasu" a jistě by vyhrál hlavní cenu, třeba psa nějakého dosud  neznámého plemene. Uznale pokyvoval nad koliemi hlavou a za zády tajně žmoulal piškoty, kterými i přes naše vyslovené zákazy, krmí naši smečku ( tentokrát i Verčinu :-) ). Verča však ze svého vozidla nevytáhla jen psiska, hned po nich totiž začala z ne zrovna prostorné kabiny soukat celou řadu potřeb. Klece, obruče, kužely, míče, hůlky a nakonec i obrovské plastové vědro ma rozmíchávání malty. "Opravdu blázen," pomyslela jsem si v duchu, " ještě i vědro na maltu si kvůli vystoupení opatří...". Myšlenka na tuto chvíli mi bleskla hlavou   o pár dní později, když jsem stála s podobným vědrem v Hornbachu u pokladny. 

       

                                                    Erny a Hopsinka

   Zahradní trénink si stanovil za cíl sestavit dané vystoupení namixováním těch správných prvků a jejich skloubení s hudbou. Tu jsem si vybrala typicky cirkusovou. Vše jsem pečlivě zapisovala do  scénáře a ten jsem posléze založila neznámo kam. Před generálkou jsem pak v hlavě sumírovala, co a jak provedu. Už generálka mě však přivedla k cennému poznatku, totiž "nakonec je stejně vše jinak". Na generálce byl rušivým elementem zvědavý chlopek za plotem, na vystoupení pak...ale postupně :-).

     Konečně nadešla sobota. Sotva jsme dožvýkali poslední sousta sobotního oběda, začala jsem do auta ládovat všechny potřeby k vystoupení. Největší část kufru zabíralo vědro na rozmíchávání malty :-) a veliký nafukovací míč. Do kabiny se pak spolu s "hvězdou dne" Annie nasoukali i táta, Evka a její Kuba. Ti všichni si přece nemohli nechat ujít mé třeštění s červeným nosem :-) Klaunský nos jsem do kapsy vstrčila raději ve dvou verzích.  Jeden jsem zakoupila v lékárně, čímž jsem přispěla na konto Bariéry. Po jeho ozkoušení jsem ale zjistila, že přichycení na obličeji je poněkud pofiderní..."oblékal se" pouhým nasunutím na nos. Obávala jsem se, že při mém energickém vystoupení, kdy mávám rukama(i nohama), pobíhám po prostoru, poskakuji, manipuluji se psem atd., došlo by brzy k mému "demaskování". Proto jsem vyhrabala archaickou variaci frňáku z umělé hmoty a na gumičku, v dobách své největší slávy dokonce svítící. Nos pevně držel na svém místě, jen Ann při cviku "sundání buřinky z klaunovy palice" na generálce zvědavě chňapala spíše po něm než po buřince, jak bylo stanoveno scénářem. Nakonec se nos ukázal tím nejmenším, co by mě trápilo.

     

   Na místo jsme dojeli s předstihem. Bylo mi oznámeno, že program startuje za hodinu a právě náš výstup celou tu cirkusovou šou zahájí. Prohlédly jsme si s Annie areál a do improvizované manéže (mimochodem úžasně vymezené balíky slámy) jsme si připravily potřebné rekvizity. Pořadatelům jsem předem hlásila, že je třeba zajistit absenci psů v blízkosti menéže, aby Annie nerozptylovali. Skutečně se v okolí nenacházelo jediné psisko. Do vystoupení zbývalo asi 5 minut. S párkem v ruce jsem s Annie opakovala taneční prvky. Vše se zdálo nadějné. Ann se skvěle soustředila a dokonce se mi zdálo, že už se těší až vyběhne na plac . Najednou se její uši vztyčí a ona se zahledí do dáli. Blíží se k nám "cosi", co ji velmi zajímá. Zaostřím a vidím, že do zákulisí se s partou kolegů - klaunů - hrne ....KOZA. Bude vystupovat zřejmě po nás a tak se jde na svůj výstup včas připravit. Ann na hřbetě vyrobí dikobrazí číro. Párek přestává být atraktivní. Rohatý pes pohlcuje její pozornost stoprocentně. Marně klikám klikrem a šermuji uzeninou před Anninčiným mlsným frňákem, marně se snažím vyluzovat neobyčejné hlasové modulace, abych získala její pozornost zpět. Vše marné. Ann začíná koze nadávat. Teď už má opravdu nějaké vystoupení u zadní části těla. Principál ohlašuje začátek představení...no nazdar, to bude ostuda :-( !!! Evka chytá Annie a já za zvuku prvních tónů Fučíkových Gladiátorů rozrážím červenou oponu. Pantomimicky ošetřuji svůj úvodní (hraný) ostych a veselými kroky do rytmu vykračuji manéží. V té chvíli dochází ke změně scénáře. Místo úprku před lítou šelmou stávám se lovcem Pampalínim a kelpii, která se rozhodla  vyzkoumat podstatu  rohatého psa, za pomoci příbuzensky spřízněné asistentky Evky, naháním psisko k tanci v manéži. Z hlediště se ozývá pobavený smích. V barevném klaunském kostýmu a s červenou bambulou na frňáku si připadám naprosto patřičně. Když si konečně po chvíli všimne Annie mého počínání, kdy pantomimicky bědujíc pobíhám sem tam, smiluje se nade mnou a vezme za vděk párku. To už ovšem zase já nevím, jaké cviky mám dělat. V hlavě mám vymeteno a překvapivě si přeji, aby Annie znovu zdrhla. Ta však místo zdrhnutí zpytuje své černé svědomí a vzorně plní všechna povely. Postupně se obě uklidňujeme a sehráváme. Představení sice nepředvedeme tak dobře, jako když jsme doma nebo na cvičáku, ale prokoušeme se až k závěrečnému "odkrouhnutí Anduly" a sklízíme za to ovace. Po nás vstupují na plochu králíci - agiliťáci- a o několik vystoupení později i koza. V této chvíli je však už Annie naprosto v pohodě a s klidem Angličana si vychutnává její představení. Koza"!!!

JAK TO VYPADALO DOOPRAVDY SE PODÍVEJTE  ZDE 

       

               

                                                     Po akci :-D

 
 

 

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode