Leden - červen 2019

 

PÁTEŘ BUDE OPĚT VZORNÁ PO METODĚ PANA DORNA

19.05.2019 18:02

          Poslední dobou jsem na své webovky jako macecha. Nemají už tolik péče jako dříve. Důvody se nabízejí hned dva. Buď se tedy u nás nic zajímavého neděje nebo se toho naopak děje více než je možné písemně zachytit, přesněji řečeno najít si pro tento účel chvíli toho drahocenného času. Kdo mě zná, vybere z těchto dvou možností tu jedinou správnou. Jednoduše nestíhám.
          Sem tam mi tělo naznačí, že trocha odpočinku a zvolněného tempa by opravdu nezaškodila. Znepříjemní mi několik tréninků intenzivními bolestmi nohou nebo páteře a tak v reakci na to začnu přemýšlet, jestli to vážně trochu nepřeháním s množstvím všemožných aktivit. Plánuji pomyslnou „nohu z plynu“, ale jen co nadejde hodina přihlašování tréninků na další měsíc, rázem jsou všechna zdravotní předsevzetí zapomenuta a výsledkem je co jiného než přeplněný diář.
         K agility, dogdancingu, hoopers a noseworku jsem si nově přidala i frisbee a aby toho nebylo málo, do stávky vstoupila Hanička. Tak a teď se paničko předvěď. Copak psí sporty, ty se dají lehce vynechat, omezit nebo na čas zrušit, ale taková Haniččina spací stávka, to je lahůdka.
         Začalo to před několika týdny. Okolo druhé hodiny ranní se ozvalo naléhavé škrábání na dveře pokoje, v němž Hanka spí. Jen to Annie uslyšela, spustila ohlušující kelpií řev. Okamžitě jsme byli vzhůru obliti studeným potem. Předpokládali jsme, že slepoňa  vyžaduje jen vyvenčení. Ne, že by toto nevyžadovala, ale zřejmě chtěla i něco víc, protože škrábání pokračovalo . Teď se dostavili ze svých ložnic i ostatní psi a čekali, co že se bude v tuto noční hodinu rozdávat nebo dít. Nezbylo mi než usednout v kuchyni ke kafi a dělat Hance společnost. Ráno jsem pak do práce rozhodně nenastupovala odpočinutá a svěží .

    
          Několik následujících dní jsme spali všichni celou noc. Ani jsem z toho nestačila mít radost. Před dvěma týdny ráno jsem při ranním čištění zubů v mírném předklonu zaznamenala prudkou bolest v pravé části beder. K těm všem našim psům mi teď přibyl ještě i houser. Kdo se již někdy s bolestí páteře tohoto typu potýkal, zná dobře muka,jaká  dokáže zákeřný „opeřenec“ přinést. Jako naschvál se blížil můj sraz se spolužáky po třiceti letech od státnic. Představa, že bych místo setkání s dávnými kamarády zůstala ležet doma mě vzpružila natolik, že jsem už po několika dnech zamířila záda protáhnout na umírněném tréninku a  do pátku jsem  obstojně fungovala.

               


   Setkání s přáteli mě nabilo novou energií. Zjistila jsem, že ač chybí nám už pomyslná jiskra mládí v oku, dokážeme se stále velmi dobře bavit. Domů jsem  se vrátila v dobré náladě a tak Hanička usoudila, že je opět na čase mě trochu „usadit“. Dvě po sobě jdoucí noci mi připravila budíček ve tři hodiny ráno a také nohy a páteř začaly mě trápit nanovo.
    Ve snaze vyhnout se nemocenské rozhodla jsem se vyzkoušet u pejsků prověřenou fyzioterapeutickou metodu pana Dorna. S kamarádkou Markétou tak po probdělé noci s pochodující Haničkou vyjíždíme nechat si zvalchovat hřbet  do Úvalna.

     Vítá nás sympatická obec v okrese Bruntál. Upravená, úhledná, opečovávaná. Zaujme nás přírodní koupaliště s vodou filtrovanou přes písek a rákosí velmi hezky vytvořené a v místě s nádherným rozhledem do krajiny. Nad koupalištěm dá možnost  spočinout znaveným nohám sympatická restaurace s venkovním posezením, také se lze rozhlédnout se po kraji z místní rozhledny. Obec si prohlížíme každá sama, neboť dvě hodiny je čas určený k valchování každé z nás. Bloumám obcí jako první. Nachodím několik kilometrů po okolí a pak na mě dolehne únava z probdělé noci. Před mučením si jdu zdřímnout do auta.

                             

                             

                             
      Konečně nadchází čas, kdy mám ulehnout na mučící lehátko já. Střídám Markétu, na níž nejsou znatelné známky mučení, i když… dožaduje se terapie pro svou dceru, tak že by přece jen trpěla?
     Začínáme. Hned ze startu jsem upozorněna na jistou nesouměrnost mé postavy. Mám  jednu ruku (pardon, nohu) dlouhou. Je nezbytné obě haksny trpělivě srovnávat, proto jsem k vyrovnávání délek svých dolních končetin pomocí ručníku odborně proškolena.
   Přichází na řadu mé kyčelní klouby. Ten levý vehementně protestuje poddat se tlaku na něj. Skučím. To ještě netuším, že bude hůř.
      Nohu a její kloub prověřuje fyzioterapeutka následně i ve stoji. Shledává kloub málo uvolněný a k hrubé síle bere si na pomoc i pomůcky. Baňky. Vypadají tak jemně a neškodně…, avšak hned u první, kterou mi přisaje čtyřmi stisky vakuové pumpy na zadnici, je mi nadmíru jasné, že zdání klame.Jsou to mrchy sadistické a s šesti takovými  záškodníky musím kmitat nohou do všech směrů. Kloub nebolí asi jen proto, že citlivost vcucnuté kůže pod baňkami tuto bolest  přebíjí. Na druhý kloub je fyzioterapeutka mírnější. Nasadí na něj baňky jen tři a jemněji.
     Po nohách přichází na řadu samotná páteř. Hledání problému ve změti obratlů nedá moc námahy. Je nalezen rychle.  Kupodivu není jeho „oprava“ nijak moc drastická. Tedy do té doby než se dostáváme ke krční části páteře. Na řadu opět přicházejí baňky. Jestliže ty byly na kloubu nepříjemné, v oblasti krku jsou úplným mučícím nástrojem. Pokyn, abych hlavou kývala ve smyslu „ano – ano“, zdá se mi nesplnitelný. Baňka hlavě brání seč může, ale s pomocí dámy hlava poslušné odkývá i toto.
 Nejhorším zážitkem masáže je však úprava správného nastavení dolní čelisti. Dáma mě uchopí za bradu a nařídí mi otevírat klapačku proti tomuto tlaku. Ve chvíli, kdy mi dá pokyn, mám pusu pomalu zavírat. Najednou v kloubu dolní čelisti nepříjemně lupne a mám dojem, že je čelist naprosto mimo kloub. Není tomu tak. Chvat dáma opakuje evidentně s gustem, zatímco já vzdoruji tlaku jejich paží už jen chabě. Netoužím po dalším nepříjemném lupnutí.
    Usazování paží do ramenních kloubů je zdánlivě nejméně nepříjemné. Ještě jsem naučena jednomu uvolňujícímu cvičení, poučena o důležitosti přijímat dostatek tekutin a už si to metelím ze dveří. Cítím se docela svěže. Tento pocit však trvá jen do druhého dne. To je dnes a já cítím snad každičký sval v těle. Zacvičím si ručníkovou etudu, hlídám si, abych neseděla s nohou přes nohu (snad původ všech problémů) a snažím se věřit tomu, že celé toto mučeníčko včetně baňkových cucflekových ozdob na mé zádi přinese mi v následujících dnech kýžený efekt bezbolestného pohybu .

                               
    

 
 

TEN CHLUMECKÝ FAJNPARK JE ZA LESEM...

28.04.2019 10:46

     Při své aktivitě musím mnohdy řešit problém "nadměrně zaplněného diářového políčka". To se mi tak v jednom dni sejdou třeba dvě i tři akce různého typu, na něž se natěšeně přihlásím, aniž bych si uvědomila, že v ten samý den jsem již prahla po akci jiné. Zklamaně pak musím rozhodnout, které z akcí dát přednost a které se (sic s těžkým srdcem, ale přece :-( ) vzdát. To jsem se tak těšila, jak s Koky budeme pokoušet štěstíčko v agi zkouškách, když se nám  konají v Třebovicích, přímo "pod nosem", leč několik dní před nimi se ozvala kamarádka - pejskařka Veronika s informací, že na den konání závodů jsem jí přeci přislíbila dogdancingové vystoupení své smečky kdesi na druhém konci republiky. Na malou chvíli mě napadlo, že blafuje, vědoma si mé děravé paměti nebo jsem také pátrala v mysli, zda nebyla jsem v nějakém rauši, když jsem toto slibovala, ale v podstatě, protože se znám a vím, že chci být všude, stihnout vše a nevynechat nic, měla jsem jasno. Písemný důkaz byl navíc k dohledání na "ksichtové knize" a tak bylo vymalováno.  Sliby zásadně plním. Nezbývalo než místo skoček a zónových překážek narychlo potrénovat prvky dogdancingu. Jsem si naprosto jista, že kdyby existovalo mistrovství světa v přesvědčování, přemlouvání a zblbnutí kohokoliv pro cokoliv, Veronika by byla horkým adeptem na titul. Má totiž k této "disciplíně" nevídaný talent. Bez výrazných emocí tichým hlasem vám klidně a vyrovnaně přednese plánovaný program, v němž hrajete jednu z hlavních rolí. Vylíčí okolnosti a dodá, že to bude super akce, což jí je možno věřit už jen proto, že mám jakousi zvláštní slabost pro akce s nejrůznějšími komplikacemi a neočekávanými zvraty. V té chvíli je vám nad slunce jasnější, že na tak skvělém programu se nemůžete nepodílet a slib je na světě. 

   Necelý týden před výletem do vzdáleného Chlumce nad Cidlinou jsem onemocněla krutým nachlazením. Kýchání s tuberáckými záchvaty kašle opepřené zvýšenou teplotou a náladou naopak blížící se bodu mrazu nasvědčovalo spíše než trdlání na akci pro dětičky odchodu na nemocenskou. Čtyři dny jsem se statečně prala s krutými bacily, pro které jsem učinila i nebývalou oběť - celé jedno dopoledne jsem ležela v posteli jako vzorný pacient. Dokonce jsem zrušila i pár akcí, o nichž jsem se domnívala, že se beze mne nemohou ani konat. Na preahu soboty jsem byla odhodlána svému slibu dostát a směr Chlumec nad Cidlinou přece jen vyrazit. 

    

    

    

    Verča přijela ve značném předstihu svým novým fárem, o kterém kdybych měla říct, co že je zač, označila bych je jako bílé a poměrně prostorné, neboť značky aut jsou pro mne španělskou vesnicí. Jen co se mi po revoluci v devětaosmdesátém začaly mezi trabanty a žigulíky ( mnou bezpečně identigikovatelné) prohánět auta mnoha slavných světových značek, začala jsem na poli jejich rozpoznávání povážlivě tápat. Nakonec jsem poučena, že dnes budu cestovat Peugeotem. Ten se sice tváří prostorně, ale než se nám do něj podaří naskládat všechny ty klece s šesti psy, skokové překážky, slalomové tyčky, tunely, rekvizity, tašky a nakonec do něj i samy usednout, stojí to trochu toho přemýšlení. Ne všichni psi mají totiž stejné nároky a jakožto psí umělci mají i oni své vrtochy. Řešíme tedy nejdříve teoreticky, který pes může cestovat ve společnosti jiných psů, kdo naopak sám, zda je třeba klec přikrýt, či nikoliv, zda tunely vejdou na stojato či placato, jak umístit slalomové tyčky, aby během jízdy neproklály některého ze psích či dokonce lidských pasažérů a také jak umístit na viditelné místo navigaci, abychom nakonec dojeli k vytčenému cíli. 

   Táta, jenž se po ránu pustil do betonování  plotových sloupků, nad naším počínáním u práce jen kroutí palicí než je ovšem také zatažen do "pakovacího procesu". Přináší tu sluneční brýle pro řidiče, jehož nové fáro má malou vadu na kráse - upadlou sluneční clonu, tu zase prohledává svůj bohatý vercajk a pátrá po svinovacím metru, který nutně potřebujeme ke stavbě slalomu. Z obavy o další zaúkolování už jen zalomí rukama a pronese toužebně: "Proboha, jeďte už!" A my jedeme.

  

    Na místě, kde mám usedět během dne zhruba devět hodin, se mi sedí pohodlně. Prohlížím si detaily interiéru vozidla, když tu se ozve jakési pípnutí. Tázavě vzhlédnu k Veronice, ta však působí klidně a vyrovnaně. Na svítícím displeji palubní desky se objevuje jakési sdělení.  Nevzrušným hlasem Verča konstatuje, že kdesi v útrobách auta máme  ucpaný palivový filtr. Na mé otazníky, které mi lítají z očí, pokračuje vysvětlením, že když prý pojedeme dostatečně rychle, filtr se samočinně vyčistí. To mne příliš neuklidňuje. Pípání se ozývá stále častěji a palubní deska hlásí naléhavě "RISK OF FILTER", takže povážlivě riskujeme."Dovedeš si představit, že při našem plném naložení, se smečkou tolika psů a množstvím bebechů někde dojde auťáku trtpělivost a výstražné "Risk..." zamění za kategorické "Dál nejedu!"? ptám se opatrně Veroniky. Odpověď je stručná, rozhodně však ne uspokojivá: " To si snad radši ani nepředstavuji." Peugeot si to ještě pár minut pípoá, ale když Verča následně dupne na plyn, filtr se zřejmě skutečně vyčistí a výstražná znamení a nápisy na palubní desce zmizí. Uff.

   Cesta nám ubíhá v družném hovoru převážně s psí tematikou. Krom jednoho opakovaného obkroužení kruhového objezdu zvládáme orientaci k cíli skvěle.V jednu hodinu odpoledne jsme v Chlumci. Vítá nás rozlehlý park plný zeleně a roztodivných atrakcí pro děti i dospělé. Figurky zvířat jako živé, místní vláček, vozící návštěvníky po parku, čachtací vodní nádržka, průlerzky, stánky s občerstvením, animátoři informující o tom, co se ve které části parku kdy odehraje...Hosteska v modrých šatech nás dovádí na místo, kde má naše vystoupení za nějakých dvacet minut proběhnout. Je to trochu stranou hlavního "cvrkotu", ale i to má své nesporné výhody. Můžeme si zde vklidu vše připravit. 

    Přichází k nám animátorka v převleku za psího maskota. Jejím úkolem je uvést naše vystoupení. Už z dálky se ptám, zda je očkovaná proti vzteklině, zda nemá blechy či se snad neporve s naší smečkou. Místo kloudného průvodního slova však jen stále dokola opakuje, jak je jí v masce horko a obrovskou psí palici drží raději pod paží než aby přesvědčivě ve své roli plnila si svůj úkol. Nakonec nás zrazuje i technika. Vyfasujeme obrovskou bednu s mikrofony a zdířkou na flaschku. Bohužel nějakým neobratným hmatem Verča zařízení "zruší". Ještě že má s sebou výkonný reprák, jenž napojen na mobil poskytne dostatečnou hudební kulisu. Vystoupení probíhají k všeobecné spokojenosti. Dogdancingové sestavy střídají ukázky agility a zakončuje cvičení s vybranými psíky. Zde dostává svůj prostor hlavně Cherry a koliák Erny. Děti jsou nadšeny a pejsci vlastně taky, protože dostávají chutné úplatky.

    

    Vystoupení jsou u konce a my opět balíme. Teď už zkušeně a na jistotu. Dlouhou cestu ještě snad o půl hodiny prodlužuje nekonečný Verčin telefonický rozhovor. Jde o plánované natáčení reklamy . Jsou žádány kolie a tak Veronika se chystá na cestu do Prahy. Kýho šlaka musí manažerka ulovit Verču zrovna na té nekonečné cestě a ve stejném duchu vést rozhovor. Zprvu chápavě a trpělivě čekám, ale když za tu dobu stihne se setmít a dámy na drátě stále plkají, začínám významně pokašlávat. Přece jen se už těším domů. 

  Podle plánu našich dalších akcí nemá být tento vejlet do 280 km vzdáleného Chlumce poslední. Každý další už zvládneme zkušeně.

 

HANIČKA MEZI DĚTMI

13.04.2019 13:44

  Ani slepota a hluchota neukázaly se jako dostatečně pádné důvody k tomu, aby naše Hanička jednoho krásného dne neprošla branou školního ústavu. Smečka by mohla vyprávět, kterak jeden po druhém přicházel do rušného prostředí a každý se s ním vyrovnával po svém. Obecně lze shrnout, že přes úvodní rozpaky a vyplašenost ze všudypřítomných hlučných "draků "nacházela psiska ke školnímu prostředí postupně sympatie. Největší problémy měla asi Cherry, pro kterou už samotný pohled na víc lidí okolo znamenal panickou hrůzu. Zvyklá, že lidská dlaň více bje než hladí, krčila hřbet při sbemenším náznaku fyzického kontaktu a koukala se ztratit z dohledu dětských očí. Když už se však ve škole ocitla po několikáté, koukala z toho krátkého pobytu za branami školního ústavu vytřískat maximum. Ti malí lidé, co se kolem tak hlučně projevují, se rádi podělí o své voňavé svačiny a často přinesou i cíleně nějakou tu psí dobrotu. Podrbání za ušima koneckonců také není k zahození. Bez problémů zvládla školní prostředí i Koky, kterou jsem "otužovala" již od štěněcího věku.

     Vzít však do školy psa s tak pohnutou minulostí a hendikepem vysokého kalibru bylo pro mne otázkou dlouhého zvažování. Po všem, co musela nebohá Hanička prožít, má být vystavena tak stresujícímu prostředí a absolvovat tak další zátěžovou zkoušku? Několikrát od svého odhodlání vzít ji do práce s sebou ustupuji. Ponechávám naši slepoňku hluchoňku v jejím  snad šťastném světě nového domova a nevystavuji ji stresu. Pak ale nějak podvědomě ucítím, že by to zvládla a "že uzrál čas".

       

   Ke své obvyklé tašce do práce přibírám i flexi vodítko, na jejímž konci si hrdě vykračuje Hanička. Snad přemýšlí, proč místo obvyklého korzování bytem mašíruje s paničkou neznámo kam. Absence zraku a zejména jen zbytky sluchu ukazují se záhy paradoxně jako výhoda. Mnohadecimelové halekání žáčků přechází Hanička s bohorovným klidem. Jen co ci děti všimnou, že mají dnes chlupatého spolužáka, přiřítí se k nám velkou rychlostí. Jsou docela překvapeni, když nevyžaduji jejich úplné mlčení a také nehartusím, když se jich celý hrozen seskupí kolem Haničky. Ta si cupitá v rámci délky flexiny a vypadá jako by si hlučných dotěrů vůbec nevšímala. Je rázem středem pozornosti celé chodby. Haničku ošmatlávají desítky rukou.  První hodinu mám suplovat angličtinu v jedné z osmiček. Haničku nemohu nechat zavřenou v kabinetě, jako si to můžu dovolit s ostatními mými psy. Haninka je vytrvalá v dobývání se z čehokoliv ohraničeného. Dvěře by mohla ozdobit zajímavým řezbářským dekorem. Práci tlapek na dveřích známe z domu. Hanička potřebuje volnost a prostor k tomu. Práh 8.B tedy překračuje se mnou.  Žáci mají zadanou práci a tak jen v úvodním rozhovoru seznámím všechny s Haniččiným příběhem a po krátké diskusi na toto téma se žáci ponoří do svých zadaných úkolů. Haničku propouštím z vodítka, aby si mohla nové prostředí v klidu pročmuchat. Bere to zodpovědně a po několika minutách už jí páčíme z tlamy igelitový pytlík se svačinou jednoho žáka. Při obchůzce třídy narazila na lákavou vůni linoucí se z jedné aktovky, proto zaboří svůj neomylný čumoň mezi uložené učebnice a suverénně si zdroj lákavého odéru vytahuje. Majitel ohrožené svačiny s obavou sleduje, zda se Haňa skrz igelitový pytlík nepropracuje až k jeho sýrovým toastům. Má štěstí, Hanička mění igelit za nabídmutý pamlsek. Následně žáci přemísťují aktovky do vyšších pater lavice. 

     

     

     Také v naší třídě dostává Hanička v hodinách vždy krátký prostor svobody. Naštěstí je už po velké přestávce a většina svačin zmizela v dětských útrobách. Zajímavým se jevil jen odpadkový koš, kde by se při troše snahy přece jen něco málo našlo, ale i ten nakonec mění své místo za běžně nedostupné. Po krátém vyvenčení o přestávce předfávám Hanku do rukou dětí. S vybranými jedinci pak Hanička prochází chodbou přesně tam, kam sama chce, děti ochotně povolují flexinu a odměňují Hanku maličkými granulkami. Na závěr vyučování se děti s Haničkou kolektivně vyfotí. 

 

                             

    Jedeme domů. Tramvají. Z tašky vytahuji malý náhubek, který jsem dnes s sebou pro tuto příležitost vzala. Obávám se komplikací, kdy Hanička kategoricky   odmítne nasadit si tuto nesympatickou věc na čumák. Překvapivě toto vůbec neřeší a vypadá to, jako by si náhubku na své mordě ani nevšimla. Zvládáme plnou tramvaj, přestup na druhou a finální cestu lesíkem, kterou už si uprostřed přírody užíváme. Hanička splnila svou velkou zkoušku na výbornou. Posledním ve smečce, kdo ještě zkoušku ze "školního prostředí" nemá, je Michal. No...třeba i na něj někdy dojde :-)t

 

KDO POJEDE O VÍKENDU ZÁVODIT? HODÍME SI MINCÍ.

13.04.2019 09:27

Jen co si táta "přičichl" k závodění a spolu s Andulkou přivezl nějaké ty ceny, zblbnul do frisbee dvě z mých tří aktivních psic a v lednu plánovací kalendář hustě zaplnil svými akcemi tohoto druhu. Prý - Kdo dřív přijde, ten dřív...závodí. A tak jsem se stala obětí trefného " Kdo zaváhá, nezávodí vůbec" :-(. 

     

  

"Intenzivka? Kdepak...holky budou lapat disky kdesi v Čechách, nevidíš to tam barevně zapsané? Závody? Měla jsi říct dřív, už jsme přihlášení..." Tohle je druhá strana mince, když se vám podaří získat partnera pro svůj koníček. Končí vám "právo veta" na všechny víkendy, nemůžete si neomezeně plánovat akce, které vás zaujmou, chcete-li, aby i partner zažíval tu radost z času stráveného s psími parťáky. Naštěstí i když táta obsadí "závoděníschopné" psy pro svou TOP disciplínu, zůstanou mi doma další tři k procházkám, hraní a mazlení. 

   Kdyby mé přípravy na závody byly jen z poloviny takové, jaké dnes předvedl táta, vyslechla bych si asi na svou adresu hodně nelichotivých poznámek. Proto jsem za ta léta vycvičena k tichému a nenápadnému odchodu z domu. Naprostou většinu nezbytných potřeb k závodům chystám den předem, abych ráno nebudila spícího muže štracháním v pokoji. Pravda, občas se to tak úplně nepovede, také psiska k tomu mívají co říct, když s povykem sobě vlastním vyběhnou k rannímu venčení, ale hlučnost přípravy má u mě za ty roky rozhodně klesající tendenci. Třeba se k tomu časem propracuje i táta. Dnes tedy vstáváme společně. Budoucí závodník balí trašku. Vlastně...víceméně jen diktuje, co má panička holkám (a páníčkovi) nachystat. Dobrotky pro psy, vesty, aby jejich svaly byly do poslední chvíle v teplíčku, očkováky, miska na vodu, voda, sáčky na hovňousky, klece, postroj k upoutání do auta, horký čaj pro tátu, svačina, teplé oblečení...Táta odchází do auta zorganizovat uložení všech potřebných věcí a Michal, jenž vytušil, že bude dnes "mimo hru", začíná šílet. Do uší mne bolí jeho ultrazvukové pískání. Zoufale pobíhá k oknu a zpět, častuje mne vyčítavými pohledy, jako že mám něco udělat, když ho tu páníček zapomněl. Takřka hluchá Hanička v přesvědčení, že se cosi důležitého kolem ní děje, předvádí své poskoky na místě a se zvednutou hlavou do výšky štěká, co může. No, upřímně si oddychnu, když zaslechnu vzdalující se zvuk motoru našeho auta. Teď už si zbývá jen přát, aby se těm mým závodníkům povedlo dobře zabojovat. Rozhodně na to mají :-)

    

    

    

Jak tedy vyřešit závody k oboustranné spokojenosti? Rozhodne náhoda. Prostě si příště " o holky" hodíme mincí!

 

 

ŽIVÉ STŘÍBRO

16.03.2019 09:32

     Chtěla bych být jako ona. Přeplněná energií, kterou nelze vyčerpat. Unavit Koky je takřka nemožné. Utahaní jsou všichni okolo, jen to neposedné zvíře se chová jako by mělo v kožíšku zašity baterie Duracell. Alespoň trochu ovládnout její energetický potenciál znamená skoro nepřetržitě se jí věnovat. Dávat jí bezpočet příkazů, přetahovat se s ní o starou fusekli či cokoliv jiného k přetahování vhodného, courat na procházkách nebo koneckonců cíleně trénovat nějakou z mnoha psích disciplín. 

     

     Koky baví všechno. Ještě nikdy neprojevila sebemenší nechuť k jakémukoliv kynologickému podnikání. Každou výzvu bere s nadšením a plným nasazením. Miluje lidi i psí kamarády, miluje mazlení i rošťárny - zejména typu - rozkousej, rozcupuj, případně sežer. Proto naše návštěvy obouváme do originálně psími zuby opracovaných domácích bačkor, dokupujeme a táta stále dokola s brbláním opravuje, dřevěné lišty kolem plovoucí podlahy, procvičujeme se v zašívání  kapes zdevastovaných po útocích psích zubů. Rozčilení nad lumpárnami naštěstí nemá dlouhého trvání. Rarach jen co zmerčí ovzduší schylující se k bouři, praští sebou na podlahu a začne se do ní "vpíjet". Na mordu nasadí výraz alla Hurvínek (vypoulenýma očima vrhá srdceryvné pohledy odsouzence těsně před popravou). Zmůžete se na těžce vyčítavé kárání než přemůže vás smích nad tou malou hérečkou.

    Přes den, když jsme doma, Koky skoro nespí. Plete se pod nohy, producíruje se před námi s potenciálním přetahovátkem v mordě, usedneme -li ke stolu či k televizi, máme okamžitě její vlnící se tělíčko na klíně a jsme oblažování neodbytnými projevy náklonnosti od ožužlávání rukou přes skoky málem  na hlavu až po vroucí pusinky. K rozvíření krátkodobě poklidné atmosféry, neboť dlouhodobá či snad trvalá u nás není možná, stačí jen aby Koky začala tancovat své "kolo kolo mlýnský..." před balkónovými dveřmi a rázem je o vzrůšo postaráno. Klidně podřimující Michal má okamžitě budíček. Z dalších částí domu přibíhají ostatní a mnohohlasý psí sbor spustí svou produkci. Tato situace má dvě nabízející se řešení.

1. Otevřít balkónové dveře, jít rychle z cesty a vypustit smečku, přičemž ta se s výrazným akustickým doprovodem přemísťuje do místa zahrady specifickým způsobem. Například Michal "vzlétá" do prostoru hned z prvního schodu a přistává asi dva metry za tím posledním. Cherry rozrušeně vrčí a ožužlává hlavu Kokyně. Na schodech ji pak překotně několikrát přišlápne. Annie klade důraz na hlasový projev typicky kelpiího charakteru, což zpočátku přivádělo sousedy za záclonku okna v domění, že jsme se rozhodli snížit počet psisek a smečku vyvražďujeme. Dnes už Annie svým ječákem nikoho neohromí. Hanička je snesena nakonec páníčky jako královna.

2. Zvýšeným hlasem zpražit malou provokatérku i zbytek zblbnutého psího komanda. Koky "vsákne" do podlahy vysílající Hurvínkovské pohledy a je chvíli klid. Ten však netrvá nikdy dlouho. 

    

Energii vypouští Koky ve všech možných psích sportech. Nejvíce tréninků zaměřujeme na agility, kdy se o pozornost dělí i s Annie a Cherry. Prvky dogdancingu plně odpovídají její aktivní nátuře a apetitu. Přesto, že během tréninků s velkou chutí zdlábne množství kalorií v podobě nejrůznějších pamlsků, vypadá stále jako reklama na hladem týraného psa. Oblíbenou pohybovou aktivitou je pro Koky také mladá disciplína s názvem Hoopers. Vcelku neřeší, má-li skákat přes překážky nebo probíhat plastovými oblouky. Hlavní je, že je za to dlabanec a paniččina pochvala.
 Na Kokynčině elánu si přihřál polívečku i táta, když zjistil, že také chytání disků je její zamilovaná zábava. Všechny tyto trdlavé disciplíny rozhodly jsme se nyní s Koky vyvážit novou, klidnou a soustředěnou disciplínou zvanou nosework. Dvě absolvované lekce měly za následek vybudování nové domácí čuchací herny, v níž zvesela a s radostí řádí nejen Koky, ale také "slepoňa" Hanička a pohráním zde nepohrdne ani Michal, Cherry nebo Annie.

Promiňte, už musím jít. Jedeme intenzivně potrénovat při sobotě. To víte...KOKY- HBITÉ SKOKY čeká ! 

                

 
KOKY HBITÉ SKOKY ZAHAJUJE ZÁVODNÍ KARIÉRU

      Nadešel čas zúročit s Koky hodiny tréninků na závodním poli. Dosažený věk 18 měsíců mě ponouká otrkat zvířátko psychicky a užít si trochu toho adrenalinu i z mé strany. Pro start závodní kariéry vyrážíme do Brna. Běhá se v hale s příjemným povrchem umělé trávy a sympatickým zázemím. Jsem upřímně zvědavá, jak Koky svůj první start zvládne. 

            
      

           Snažím se o její radostné rozpoložení. Nabízím mňaminky, přetahuji se o hračky a také koukám vypadat pohodově, abych na ni nepřenesla svou nervozitu. Přichází první běh.Odložení na startu klapne (co jsme se s ním natrápily...!!!), Koky vybíhá směle na plac. Zbrždění kdesi u čtvrté překážky je způsobeno Kokynčiným nutkáním cosi zajímavého si očichat. Rázem mi hlavou proběhne vzpomínka na Barunku. Rezavý vořech šmrncnutý teriérem, figurující na startovkách  jako "pes drákulovitý"pro svou drsňáckou náturu, prokládal totiž své běhy prvky noseworku. V  každém terénu snažila se ta psí holka vyhledat cosi zajímavého. Skvěle rozběhnutý parkur byl tak často proložen mým zoufalým odvoláváním rezavky z noseworkové chvilky do rozběhnuté trasy disciplíny - agility. Že bych si  po letech měla toto zopakovat u Koky Hbité skoky? Čichací mezihra naštěstí trvá jen krátce a i když se v průběhu parkuru ještě zopakuje, běh nevypadá zase až tak marně. Částečně mě opouští svazující tréma a na zkouškový běh nastupujeme odhodlaně a poměrně v klidu. Danou trasu absolvujeme v tempu, s dvěma handlerskými chybami, které nás stojí trestňáky. Přesto končíme na krásném čtvrtém místě. Bez noseworkových vsuvek.
Třetí běh - agility- byl prošpikován pastičkami. Do několika jsme se s Koky "chytily". Sympatický rozhodčí Roháček, přestože jsem měla ten den narozeniny, odmítl přivřít své přísné rozhodcovské oko. Disk.

             Oťukány prvními společnými závody rozhodujeme se pokoušet štěstí na dvojzkoušách ve Svidnově..První zkoušce je přítomna i Eliška. Zkušeným trenérským okem vyhodnocuje nejvhodnější způsob vedení parkurem a ten pak striktně vyžaduje u mého běhu. Jeden úsek mi tam vůbec nesedí, nejradši bych inkriminované místo vyřešila jinak. Pomaleji, ale na jistotu. Tajně doufám, že Elišku ze závodů odvolají třeba nějaké neodkladné pracovní povinnosti, aby neviděla, jak obávaný úsek zmastím. Marně. Jdeme s Koky na řadu a Eli nás pozorně sleduje. Odložení na startu vyšlo, náběh do slalomu stihnu ošéfovat, zóny jsou nešizené...blíží se obávané místo. V hlavě dotírá rebelská myšlenka, že si to přece jen půjdu po svém. V poslední chvíli to ale risknu. Kupodivu místo zvládáme bez újmy - trestných bodů - a do cíle vbíháme čistě. Nejvyšší stupínek a  výborná ve výkonnostním průkazu nás hodně těší. Tedy mě, protože Kokyně je to úplně putna.
    Druhou zkoušku zaběhne Koky také velice hezky, ale doplácí na oblibu zónových překážek. Ačkoliv hrozící nebezpečí předvídám a snažím se místo handlersky ošetřit, aby byla Koky důrazně srozuměna, že má dát přednost tunelu před Áčkem, potvůrka přesto prověřuje, zda odměna na zóně nemohla by být už v této fázi parkuru. Místo odměny se ozve nekompromisní píšťalka, která nám bere veškeré naděje na další úspěch.

          

        Třetím závodům - opět v Brně - předchází rodinná akce. Z jejího načasování nemám vůbec radost. Degustace deseti druhů španělských vín prokládaná ochutnávkou gurmánsky zajímavých pokrmů ve mně vyvolává obavy, co toliko vína učiní s mou palicí a zda místo kvalitních sportrovních výkonů neproploužím se parkurem jako mátoha s opičí indispozicí. Obava ukazuje se lichou. Noblesní akce v příjemné atmosféře společnosti těch nejbližších nakonec nezanechává na mé kondici žádné výrazné stopy. Víno je velmi kvalitní, takže ani degustovaných 10 vzorků nezpůsobí mi jakoukoliv újmu. Debužírujeme si na luxusním menu, červená vína válíme znalecky po jazyku a posloucháme zajímavé povídání o jejich původu. Odcházíme obohaceni o nový společenský a gurmánský zážitek.Po kratší noci vstávám na závody časně, avšak v dobré náladě.

 

TAKTO NÁM TO BĚHALO  

                        Všechny tři běhy jsou pro nás výzvou. Parkury nejsou snadné a jejich zvládnutí se ukazuje nad naše (nebo tedy spíše mé) síly. Když už dokážu poslední běh technicky ucházejícně ošetřit, chybí mi snad dva rychlejší krůčky k tomu, abych zabránila diskvalifikaci. Po trojích závodech jsme připraveny na další. Trénujeme a těšíme se až se zase postavíme na startovní čáru. Věřím, že postupně se spolu naučíme odvést i bezchybné výkony. A jestli to bude za měsíc nebo za rok, není už tak podstatné, vždyť nás to tak baví.

 

HANINKA NENÍ ŽÁDNÁ CHUDINKA

13.01.2019 10:02

      Kdo by se domníval, že pes s Haniččiným postižením (bez očí a víceméně hluchá jako pařez) musí být zákonitě zlomeným tvorem s pesimistickým odhodláním nějak to tu (rozuměj na světě) už jen "doklepat", velmi by se mýlil. Sebevědomí této malé postižené psí dámy zůstává maličko skryto za nejistou chůzí prostorem, avšak po necelém měsíci pobytu u nás, uprostřed smečky, hovoří jasnou řečí.

    Psí kamarádi Hanku vůbec nezajímají. Vnímá je jen jako objekty, přicházející jí do cesty. Když už je očichává, tak jen jako překážku ve vytýčeném směru. Je-li to velká překážka v podobě Michala, směle jej přeleze i přes jeho packy, na což on zareaguje jen zvednutím dobrácké hlavy a udiveným pohledem. Koky záhy pochopila, že přátelské vykrucování a laskavé nabízení hračky v hubě k přetahování nové psí nájemnici je pouhá ztráta času. Teta Annie s noblesou přechází fakt, že páníčci dovlekli domů další zvíře a Haničku přehlíží jako velké, širé, rodné lány. Jako by snad vůbec nebyla. Ze svého odpočívadla na posteli v bohorovném klidu přihlíží jak robotický vysavač v psí podobě nachází pelech, kde ona v  noci spí a kupodivu se nenamáhá vetřelkyni ztrestat výchovnou lekcí. Stejně tak teta Cherry se Haničce raději vyhne, když vidí, jak to zvíře zvláštně šněruje bytem.

               

     Haničce nastolujeme jistý domácí řád a také ona předestírá rezolutně své požadavky. Sebevědomě a bez skrupulí si vybojovává naše ústupky. Jeden z nich se týká stravy. Spolu s Haničkou přivážíme z Lanžhotu i pytel kvalitních psích granulí. Dvakrát denně jí servírujeme  její denní dávku. Zprvu psisko vymete misku bez prodlení, avšak postupně ji chuť znatelně opouští a miláček začíná povážlivě fifrat. Nervózně pokukujeme po zvířeti a sledujeme jeho apetit. Hanička jako by tušila, že právě stojí na pomyslných prknech znamenající svět, sehrává svou hereckou etudu více než přesvědčivě. Zaboří čumák do malých kuliček granulí a porýpe se v nich jako divočák v zemi. Část jich vypadne z misky, část vezme do huby a nekonečně dlouho žvýká, přičemž ji granulky padají a ona se tváří jako reklama na přední stranu knihy s názvem " Kterak dorazit psího invalidu". Když zmizí sotva půl misky, zmizí od ní i Hanička. Jde se projít. Narazí - li při procházce opět na misku, spíše než z chutí, s touhou demonstrovat, jak se cítí hladová a týraná, pozře v průměru tři kuličky a jde dál. Jsme znepokojeni. Prohlížíme Haničku - saháme jí na čumák, zda vykazuje dostatečnou vlhkost a nízkou teplotu, prohmatáváme jí bříško, zda nejeví známky nějakých střevních problémů a zvažujeme veterinární konzultaci s odborníky. Následujícího dne ještě zkoušíme experiment se změnou jídelního lístku.  Místo granulek servírujeme fifravému zvířeti vařené těstoviny ochucené psí konzervou. Při předložení tohoto menu přicházíme málem nejen o prsty, které při troše zpoždění mohly být málem pozřeny spolu s evidentně chuťově zajímavým dlabancem, ale také o misku, která je do minuty vypulírovaná k nejvyššímu lesku. Kdyby to neznělo nepatřičně, tvrdila bych, že Haničce se rázem rozzářila očka. Bylo nadmíru jasné, že psí holka je prostě gurmán a s miskou granulí si na ni nepřijdeme. Po rodinné poradě máme rozhodnuto. Když už musí Haninka nést životem své hendikepy, přičiníme se alespoň o její spokojenost touto trochou do mlýna. A tak zatímco smečka při krmení žuchlá své granule (podotýkám, že smečka je baští ráda :-) ), Haničce je vyvařováno. Odměnou za tu trochu práce navíc jsou nám rozzářené "důlky" té naší malé špagetky. 
    Budeme jen doufat, že Koky, která dostává žrádlo vedle Hanky, nevznese nějaký protest proti rozdílnosti v krmení a nebude striktně vyžadovat rovnostářský přístup. Případně, že nezaloží ve smečce odbory, které budou s námi chtít vyjednávat. Oblastí vyjednávání bylo by jistojistě mnoho.

        

Do křesla si vyskočila sama, aniž by ji k tomu někdo ponoukal :-). Je vidět, že rychle pochopila mentalitu páníčků :-D

      Jen co Hanička vybojovala vítězství na poli krmení, jala se rvát za svá práva dále.  Při škaredých chladných a deštivých dnech vypouštěli jsme Haničku jen na zahradu. Od prvních dní se na ni dobře orientovala a po vykonání potřeby a očichání zajímavých objektů se sama vrací až k balkónovým dveřím, kde se škrábáním na ně domáhá okamžitého vstupu domů. Na dlouhých vycházkách lesem si to mašíruje tak suverénně, že protijdoucí ani nepoznají, jakýkoli její problém. V deštivém počasí jsme vyhodnotili jako lepší dlouhé procházky vynechat. Druhý bezvycházkový den začínáme na Hance pozorovat pokles nálady. Přestává šmejdit po bytě, místo toho sedí sklesle na jednom místě. Změně chování nejprve nerozumíme a přičítáme ji opět nějakému rýsujícímu se problému. Sledujeme příjem potravy stejně jako její výstup z těla, prohlížíme Haničce tlapky, uši, srst, ale nic, co by mohlo působit skleslost nenacházíme. Vtom jako bych zahlédla nad Haniččinou hlavou komiksovou bublinu, v ní Haniččinu myšlenku: "Jsem snad nějaký krypl? Copak to musím šmejdit furt jen kolem baráku?"  "Že by na tom něco bylo?"  říkám si a už navlékám Hance její světlezelenou vestu a měním ji na Esmeraldu. Společně pak cupitáme velký, skoro čtyřkilometrový okruh. Ani náznak únavy a po příchodu domů ji zase poznáváme. Špacíruje, jeví zájem o dění kolem sebe. Holt jsme srozuměni s jejím dalším  požadavkem. Chce denně na vycházku. I toto jí plníme.

     S posledním Hančiným prosazovaným nárokem máme však problém. Od začátku pobytu u nás dáváme ji na noc spát do prostorné klece, aby nerušila trajdáním a škrábáním na dveře ložnice. Tři týdny vše fungovalo dokonale. Po večerním vyvenčení byla Hanka přesunuta do klícky a se slovy:"Dobrou noc, broučku" zavřena do klece a pokoje. Tři týdny jí tento postup vyhovoval, ale pak si vzpomněla na svou úspěšnost v prosazování svých požadavků a vymýšlí  si, že chce spávat mimo klec. Asi před týdnem nám požadavek předestírá prvně. Hlasitě a neodbytně. Táta noční bantování psů špatně snáší. Bývá velmi nepříjemný, když se někdo odváží mu narušit spánek. Hanička občas štěkne a aby toho nebylo málo, staví se proti mně i můj vlastní mobil.  Jen co zavládne minuta ticha, počne nečekaně zvonit, přestože není nastaven. Ukončuji jeho zvonění šmrncem přes display a doufám, že už bude klid. Bohužel. Za 4 minuty se ozve nanovo. To už zaznamenávám tátovo významné zakašlání. Když se mobil za 4 minuty ozve zas, bleskurychle jej umlčím, avšak jeho upozornění, že se za 4 minuty celá situace zopakuje, mne dovádí k rozhodnému opatření. Odcházím spěšně do pokoje k Haničce a snažím se ji přesvědčit o tom, že štěkání v noční době je nevhodné. Marně. Rovněž mobil zarytě nerespektuje mé příkazy k ukončení své bantovací aktivity a dokonce si postaví hlavu (displey) a ne a ne jej vypnout. Strkám jej do skříně pod hromadu ručníků, což se ukazuje jako nedostatečné tlumení, takže nakonec bláznivce odnáším na samotku do dolního bytu. Zkouším si ustlat na zemi vedle klece jako první Haniččin den u nás. Tentokrát poťukání na klec rozhodně nezabírá. V zájmu zachování manželství vypouštím raději Haničku k trajdání a jen se ji snažím nasměrovat od dveří, na které neodbytně škrábe. Jsou asi dvě hodiny po půlnoci, když na zemi usínám. Jakým humorným paradoxem je ranní zjištění, že Hanička prospala zbytek noci na posteli :-D. Touto probděnou nocí však další vynucovaná práva vychytralou Haninkou rezolutně končím. Dnes začíná čtvrtý "bojový" den. Spočívá ve zhruba dvouhodinovém "přesvědčování" (hlasitém zvolání "fuj!" u její klece) a slepé víře v to, že to zabere. Zatím je to snad na dobré cestě. V tomto případě však doufám, že cesta není cíl .

 
HANIČČINO DOMA
05.01.2019 18:26

          Když jsme Haničku po cestě z Lanžhotu prvně vnesli do nového domova, malinko v obavách jsme ji hodlali představit netrpělivě nás již očekávající smečce. Psiska byla rozmrzelá, že neměla odpoledne naši společnost, a proto sotva zaslechla klepnutí dveří, spustila mnohadecibelový povyk. Téměř hluchá Hanička jej  snad ani npostřehla, ale stejně v obavě o první Haniččiny dojmy vypustili jsme řvouny na zahradu a nabídli jí misku s vodou. Kupodivu se neupejpala. Vypadala klidně. Ani navracející se smečka jí klidu příliš neubrala . Michal zabořil svůj velký vlhký čenich do její hebké srsti a vysloužil si temné hrdelní zavrčení. Ostatní psiska budila dojem, že je nově příchozí psí objekt pranic nezajímá. 

    

Pustili jsme Haničku na obhlídku nového domova. Slepé zvíře procházelo bytem jako robotický vysavač, jehož dráha je korigována okolostojícími zdmi a předměty. Hlasité čichání bylo důkazem,  jak moc je zkoumáním nového prostředí zaujatá. O přítomné psy nejevila pražádný zájem. Ti, snad pod dojmem, že jde o jakousi modernizaci (psí variantu) našeho robotického vysavače Emila, jdou jí z cesty, aby mohla vysmejčit byt k naprosté dokonalosti. 

             
       Je dost pozdě a druhý den nás čekají ještě pracovní povinnosti. Zalézám si tedy s Haničkou do pokoje, kde běžně nocuje Koky, abych jí pomohla překonat první noc v novém, neznámém prostředí. Uvádím Haničku do prostorné kenelky, kterou jsem si zde připravila už před naší cestou. Nedá se říct, že bych byla obzvlášť překvapena, když odmítne její pohostinnost. Místo disciplinovaného ulehnutí do luxusního apartmá korzuje pokojem. Zvyšuji tedy kalibr a nabízím jí přitulení v posteli. Funguje to asi dvě minuty, poté projevuje neklid, chce dolů a trajdá nanovo. Noc se už láme s ránem, když  možná  tak trochu ze sobeckých důvodů zvolím umístění Haničky do prostorné klece. Aby se necítila jako Kájínek na Mírově, stelu si na zemi vedle ní (tak nějak mě baví představa, že by mě viděli v této chvíli mí žáci :-D) a mřížemi protahuji ruku, abych zmatenou "vězeňkyni" mohla chlácholit a drbat.

           

 Nad jitrem konečně necelé dvě hodiny zdřímnu. Ráno se překvapivě nemusím světelně ani zvukově omezovat. Haninčiny hendikepy přinášejí zde paradoxní výhodu, kterou ona sama ocení o pár dní později v době silvestrovského večera.  Spí jako poleno, i když naplno rozsvítím a dokonce i když nehlídám tak úplně zvuky. Nerušeně zařezává :-)
      Následující dny jsou ve znamení zvykání. Haničky na nové prostředí, na členy lidské i psí smečky, na "provozní řád" domácnosti. My pro změnu zvykáme na to, jak žít s nevidomým a hluchým psem. Jak ji nepřišlápnout, když plete se neustále pod nohy, jak vyřešit přiovolání, na které jako neslyšící nereaguje, jak například upoutat její pozornost, když chceme ji vyfotit...Ušli jsme společně teprve nedlouhý úsek cesty životem, ale už teď cítíme, jak moc nás zase tento skvělý pejsek obohatil.

         

 

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode