Leden - červen 2019

 

HANINKA NENÍ ŽÁDNÁ CHUDINKA

13.01.2019 10:02

      Kdo by se domníval, že pes s Haniččiným postižením (bez očí a víceméně hluchá jako pařez) musí být zákonitě zlomeným tvorem s pesimistickým odhodláním nějak to tu (rozuměj na světě) už jen "doklepat", velmi by se mýlil. Sebevědomí této malé postižené psí dámy zůstává maličko skryto za nejistou chůzí prostorem, avšak po necelém měsíci pobytu u nás, uprostřed smečky, hovoří jasnou řečí.

    Psí kamarádi Hanku vůbec nezajímají. Vnímá je jen jako objekty, přicházející jí do cesty. Když už je očichává, tak jen jako překážku ve vytýčeném směru. Je-li to velká překážka v podobě Michala, směle jej přeleze i přes jeho packy, na což on zareaguje jen zvednutím dobrácké hlavy a udiveným pohledem. Koky záhy pochopila, že přátelské vykrucování a laskavé nabízení hračky v hubě k přetahování nové psí nájemnici je pouhá ztráta času. Teta Annie s noblesou přechází fakt, že páníčci dovlekli domů další zvíře a Haničku přehlíží jako velké, širé, rodné lány. Jako by snad vůbec nebyla. Ze svého odpočívadla na posteli v bohorovném klidu přihlíží jak robotický vysavač v psí podobě nachází pelech, kde ona v  noci spí a kupodivu se nenamáhá vetřelkyni ztrestat výchovnou lekcí. Stejně tak teta Cherry se Haničce raději vyhne, když vidí, jak to zvíře zvláštně šněruje bytem.

               

     Haničce nastolujeme jistý domácí řád a také ona předestírá rezolutně své požadavky. Sebevědomě a bez skrupulí si vybojovává naše ústupky. Jeden z nich se týká stravy. Spolu s Haničkou přivážíme z Lanžhotu i pytel kvalitních psích granulí. Dvakrát denně jí servírujeme  její denní dávku. Zprvu psisko vymete misku bez prodlení, avšak postupně ji chuť znatelně opouští a miláček začíná povážlivě fifrat. Nervózně pokukujeme po zvířeti a sledujeme jeho apetit. Hanička jako by tušila, že právě stojí na pomyslných prknech znamenající svět, sehrává svou hereckou etudu více než přesvědčivě. Zaboří čumák do malých kuliček granulí a porýpe se v nich jako divočák v zemi. Část jich vypadne z misky, část vezme do huby a nekonečně dlouho žvýká, přičemž ji granulky padají a ona se tváří jako reklama na přední stranu knihy s názvem " Kterak dorazit psího invalidu". Když zmizí sotva půl misky, zmizí od ní i Hanička. Jde se projít. Narazí - li při procházce opět na misku, spíše než z chutí, s touhou demonstrovat, jak se cítí hladová a týraná, pozře v průměru tři kuličky a jde dál. Jsme znepokojeni. Prohlížíme Haničku - saháme jí na čumák, zda vykazuje dostatečnou vlhkost a nízkou teplotu, prohmatáváme jí bříško, zda nejeví známky nějakých střevních problémů a zvažujeme veterinární konzultaci s odborníky. Následujícího dne ještě zkoušíme experiment se změnou jídelního lístku.  Místo granulek servírujeme fifravému zvířeti vařené těstoviny ochucené psí konzervou. Při předložení tohoto menu přicházíme málem nejen o prsty, které při troše zpoždění mohly být málem pozřeny spolu s evidentně chuťově zajímavým dlabancem, ale také o misku, která je do minuty vypulírovaná k nejvyššímu lesku. Kdyby to neznělo nepatřičně, tvrdila bych, že Haničce se rázem rozzářila očka. Bylo nadmíru jasné, že psí holka je prostě gurmán a s miskou granulí si na ni nepřijdeme. Po rodinné poradě máme rozhodnuto. Když už musí Haninka nést životem své hendikepy, přičiníme se alespoň o její spokojenost touto trochou do mlýna. A tak zatímco smečka při krmení žuchlá své granule (podotýkám, že smečka je baští ráda :-) ), Haničce je vyvařováno. Odměnou za tu trochu práce navíc jsou nám rozzářené "důlky" té naší malé špagetky. 
    Budeme jen doufat, že Koky, která dostává žrádlo vedle Hanky, nevznese nějaký protest proti rozdílnosti v krmení a nebude striktně vyžadovat rovnostářský přístup. Případně, že nezaloží ve smečce odbory, které budou s námi chtít vyjednávat. Oblastí vyjednávání bylo by jistojistě mnoho.

        

Do křesla si vyskočila sama, aniž by ji k tomu někdo ponoukal :-). Je vidět, že rychle pochopila mentalitu páníčků :-D

      Jen co Hanička vybojovala vítězství na poli krmení, jala se rvát za svá práva dále.  Při škaredých chladných a deštivých dnech vypouštěli jsme Haničku jen na zahradu. Od prvních dní se na ni dobře orientovala a po vykonání potřeby a očichání zajímavých objektů se sama vrací až k balkónovým dveřím, kde se škrábáním na ně domáhá okamžitého vstupu domů. Na dlouhých vycházkách lesem si to mašíruje tak suverénně, že protijdoucí ani nepoznají, jakýkoli její problém. V deštivém počasí jsme vyhodnotili jako lepší dlouhé procházky vynechat. Druhý bezvycházkový den začínáme na Hance pozorovat pokles nálady. Přestává šmejdit po bytě, místo toho sedí sklesle na jednom místě. Změně chování nejprve nerozumíme a přičítáme ji opět nějakému rýsujícímu se problému. Sledujeme příjem potravy stejně jako její výstup z těla, prohlížíme Haničce tlapky, uši, srst, ale nic, co by mohlo působit skleslost nenacházíme. Vtom jako bych zahlédla nad Haniččinou hlavou komiksovou bublinu, v ní Haniččinu myšlenku: "Jsem snad nějaký krypl? Copak to musím šmejdit furt jen kolem baráku?"  "Že by na tom něco bylo?"  říkám si a už navlékám Hance její světlezelenou vestu a měním ji na Esmeraldu. Společně pak cupitáme velký, skoro čtyřkilometrový okruh. Ani náznak únavy a po příchodu domů ji zase poznáváme. Špacíruje, jeví zájem o dění kolem sebe. Holt jsme srozuměni s jejím dalším  požadavkem. Chce denně na vycházku. I toto jí plníme.

     S posledním Hančiným prosazovaným nárokem máme však problém. Od začátku pobytu u nás dáváme ji na noc spát do prostorné klece, aby nerušila trajdáním a škrábáním na dveře ložnice. Tři týdny vše fungovalo dokonale. Po večerním vyvenčení byla Hanka přesunuta do klícky a se slovy:"Dobrou noc, broučku" zavřena do klece a pokoje. Tři týdny jí tento postup vyhovoval, ale pak si vzpomněla na svou úspěšnost v prosazování svých požadavků a vymýšlí  si, že chce spávat mimo klec. Asi před týdnem nám požadavek předestírá prvně. Hlasitě a neodbytně. Táta noční bantování psů špatně snáší. Bývá velmi nepříjemný, když se někdo odváží mu narušit spánek. Hanička občas štěkne a aby toho nebylo málo, staví se proti mně i můj vlastní mobil.  Jen co zavládne minuta ticha, počne nečekaně zvonit, přestože není nastaven. Ukončuji jeho zvonění šmrncem přes display a doufám, že už bude klid. Bohužel. Za 4 minuty se ozve nanovo. To už zaznamenávám tátovo významné zakašlání. Když se mobil za 4 minuty ozve zas, bleskurychle jej umlčím, avšak jeho upozornění, že se za 4 minuty celá situace zopakuje, mne dovádí k rozhodnému opatření. Odcházím spěšně do pokoje k Haničce a snažím se ji přesvědčit o tom, že štěkání v noční době je nevhodné. Marně. Rovněž mobil zarytě nerespektuje mé příkazy k ukončení své bantovací aktivity a dokonce si postaví hlavu (displey) a ne a ne jej vypnout. Strkám jej do skříně pod hromadu ručníků, což se ukazuje jako nedostatečné tlumení, takže nakonec bláznivce odnáším na samotku do dolního bytu. Zkouším si ustlat na zemi vedle klece jako první Haniččin den u nás. Tentokrát poťukání na klec rozhodně nezabírá. V zájmu zachování manželství vypouštím raději Haničku k trajdání a jen se ji snažím nasměrovat od dveří, na které neodbytně škrábe. Jsou asi dvě hodiny po půlnoci, když na zemi usínám. Jakým humorným paradoxem je ranní zjištění, že Hanička prospala zbytek noci na posteli :-D. Touto probděnou nocí však další vynucovaná práva vychytralou Haninkou rezolutně končím. Dnes začíná čtvrtý "bojový" den. Spočívá ve zhruba dvouhodinovém "přesvědčování" (hlasitém zvolání "fuj!" u její klece) a slepé víře v to, že to zabere. Zatím je to snad na dobré cestě. V tomto případě však doufám, že cesta není cíl .

 
HANIČČINO DOMA
05.01.2019 18:26

          Když jsme Haničku po cestě z Lanžhotu prvně vnesli do nového domova, malinko v obavách jsme ji hodlali představit netrpělivě nás již očekávající smečce. Psiska byla rozmrzelá, že neměla odpoledne naši společnost, a proto sotva zaslechla klepnutí dveří, spustila mnohadecibelový povyk. Téměř hluchá Hanička jej  snad ani npostřehla, ale stejně v obavě o první Haniččiny dojmy vypustili jsme řvouny na zahradu a nabídli jí misku s vodou. Kupodivu se neupejpala. Vypadala klidně. Ani navracející se smečka jí klidu příliš neubrala . Michal zabořil svůj velký vlhký čenich do její hebké srsti a vysloužil si temné hrdelní zavrčení. Ostatní psiska budila dojem, že je nově příchozí psí objekt pranic nezajímá. 

    

Pustili jsme Haničku na obhlídku nového domova. Slepé zvíře procházelo bytem jako robotický vysavač, jehož dráha je korigována okolostojícími zdmi a předměty. Hlasité čichání bylo důkazem,  jak moc je zkoumáním nového prostředí zaujatá. O přítomné psy nejevila pražádný zájem. Ti, snad pod dojmem, že jde o jakousi modernizaci (psí variantu) našeho robotického vysavače Emila, jdou jí z cesty, aby mohla vysmejčit byt k naprosté dokonalosti. 

             
       Je dost pozdě a druhý den nás čekají ještě pracovní povinnosti. Zalézám si tedy s Haničkou do pokoje, kde běžně nocuje Koky, abych jí pomohla překonat první noc v novém, neznámém prostředí. Uvádím Haničku do prostorné kenelky, kterou jsem si zde připravila už před naší cestou. Nedá se říct, že bych byla obzvlášť překvapena, když odmítne její pohostinnost. Místo disciplinovaného ulehnutí do luxusního apartmá korzuje pokojem. Zvyšuji tedy kalibr a nabízím jí přitulení v posteli. Funguje to asi dvě minuty, poté projevuje neklid, chce dolů a trajdá nanovo. Noc se už láme s ránem, když  možná  tak trochu ze sobeckých důvodů zvolím umístění Haničky do prostorné klece. Aby se necítila jako Kájínek na Mírově, stelu si na zemi vedle ní (tak nějak mě baví představa, že by mě viděli v této chvíli mí žáci :-D) a mřížemi protahuji ruku, abych zmatenou "vězeňkyni" mohla chlácholit a drbat.

           

 Nad jitrem konečně necelé dvě hodiny zdřímnu. Ráno se překvapivě nemusím světelně ani zvukově omezovat. Haninčiny hendikepy přinášejí zde paradoxní výhodu, kterou ona sama ocení o pár dní později v době silvestrovského večera.  Spí jako poleno, i když naplno rozsvítím a dokonce i když nehlídám tak úplně zvuky. Nerušeně zařezává :-)
      Následující dny jsou ve znamení zvykání. Haničky na nové prostředí, na členy lidské i psí smečky, na "provozní řád" domácnosti. My pro změnu zvykáme na to, jak žít s nevidomým a hluchým psem. Jak ji nepřišlápnout, když plete se neustále pod nohy, jak vyřešit přiovolání, na které jako neslyšící nereaguje, jak například upoutat její pozornost, když chceme ji vyfotit...Ušli jsme společně teprve nedlouhý úsek cesty životem, ale už teď cítíme, jak moc nás zase tento skvělý pejsek obohatil.

         

 

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode