CHLUP SEM, CHLUP TAM

"Máme rádi zvířata, zvířata, zvířata,
protože jsou chlupatá
a mají hebkou srst..."  

zpívá se v jedné staré známé odrhovačce. S přibývajícími psy, roky a chlupy, kam jen se podívám, začínám hledat ty důležitější hodnoty, proč chlupaté tvory hromadím ve svém nejbližším okolí. Jenže srst je jejich nedílnou součástí a tak den co den nastupuje náš vysavač "Chlupocuc" do rachoty, aby vsál povalující se chuchvalce vylínané srsti i jednotlivé chlupové exempláře, které lze najít opravdu všude. Nic nepomáhá, ani pravidelné preventivní vyčesávání. Vysavači zbývá stále fůra práce. V anketě sympatií k domácím spotřebičům by právě on zaujal příčku nejvyšší a získal zasloužený titul. Až se jednou náš drahý Chlupocuc odporoučí na věčnost, budu po něm truchlit nejméně tři dny a uspořádám mu důstojnou rozlučku. Na jeho počest pak budou psi držet 3 dny nelínání. Moc tomu ale nevěřím a tak až ten čas skutečně nadejde, Chlupocuca I. nahradí okamžitě Chlupocuc II. Evoluce možná kdes v budoucnu zařídí, aby se pejskaři rodili s vysavačovou hubicí přirostlou k dominantní končetině :-D.

   Život se psy notně zpřeházel naše životní priority. Začínali jsme kdysi v pradávnu jako skoro normální lidé. Mladí manželé, naděje socialistické společnosti, fásli jsme bezúročnou třicetitisícovou půjčku a prosti dětí a psů  zařídili si za ni prostorný třípokojový bejvák obývákovou sedačkou, stěnou a...bílým, úžasným, měkkým kobercem s polovysokým vlasem. Jak my z něj byli nadšeni! Dodnes si přesně vybavuji ty chvíle kochání se kontrastem tmavohnědého nábytku a bílého podkladu. Před prahem obýváku jsme zanechávali své bačkory a ponožky na nohou zůstávaly oblečeny pouze v případě, že byly vyvařeny a náležitě prodchnuty aviváží. Aby vypadal pokoj ještě moderněji, zrušili jsme dveře a táta místo nich vybudoval tehdy velmi módní oblouk. Radost z pokoje neznala mezí. 
   
     Když přišel záhy první podnájemník - tulačka německá ovčačka Bára, ač milována, přístup do nóbl pokoje měla zapovězen. Přirozenou psí inteligencí pochopila a smířeně zůstávala ležet na hranici pokoje s předsíní. 
     
       Do manželství nám přibyly děti. Také ty neměly vstup do pokoje s bílým kobercem jen tak. Před překročením prahu (vbatolení) prošly osobní prohlídkou, zda v ruce skrytě netřímají třeba rohlík nebo nedejbože kus čokolády. Sněhobílou barvu koberce se nám podařilo uhájit asi tři roky. Pak ale přišlo domů naše první štěně - kníračka Tina. Ne, že by toto zvíře postrádalo inteligenci a nepochopilo omezení vstupu do "zakázaného prostoru" jako před časem Bára, ale bylo to nevycválané děcko, prozatím bez potřebných mantinelů. Když se na naší bílé chloubě objevila první nažloutlá loužička, málem jsme to oplakali. Jak jistě dobře předpokládáte, nezůstalo u jedné. Oblouk do pokoje byl sice doplněn už ne tak efektními šoupačkami, ale nestřežený okamžik, kdy do pokoje pronikla malá Eliška s flaškou příšerně sladkého thee a ten vycákla přímo do centra bílé plochy, dílo zkázy dokonal. V místě sladkého fleku se už navždy hromadila špína. A to i z vyvařených fuseklí. Degradace bílé nádhery postupně pokračovala symbolickou "rukou" Tininých štěňat - Bertíka a Ludvíka. Byli to pěkní lotrandové a bílý koberec před nimi už jen ze zásady nemohl obstát. Jednoho dopoledne se nějakým záhadným  způsobem dostali z jim přiděleného ohraničeného prostoru v kuchyni a vydali se na výzvědy bytem. Jak už to bývá, zakázané ovoce nejlépe chutná a tak milí fousáčci dobyli nóbl pokoj. Tam je zaujal na zemi stojící květináč. Ňufáčkami shledali, že v substrátu je jen málo živin a jali se rostlinu přesazovat. Vlhká hlína rozšlapaná po celém pokoji byla už jen poslední ranou z milosti. Sněhobílý frajer dosloužil. Poučeni však jen nemnoho, zakoupili jsme další koberec. Tentokrát nebyl bílý, nýbrž hnědě melírovaný. Se snahou všech dalších příchozích pejsků a nešikovností lidských členů rodiny (rozlití, rozšlápnutí...) však ani tento neměl dlouhé životnosti. 

      Časem jsme přestali hrotit zouvání, vyvařování fuseklí, děti vstupovaly s čajem, rohlíkem, ba i čokoládou, zmizela výstražná zákazová značka pro vstup psů. Konečně jsme v pokoji začali doopravdy žít. S fleky, ulepenými ploškami, drobky...ale žít. A všichni. 
 Tento model bydlení máme doposud, jen jsme stísněnost bytu vyměnili za větší prostory domu a zahrady. Psů máme plný barák. Chlupy jsou všude. Na zemi, nábytku, na křeslech, válendách, na našem oblečení, občas i v jídle. Obývák je po příchodu smečky z venku plný ťápanců a jiného nepořádku. Přesto tam všichni mohou, nikdo nemusí stát potupně za prahem :-). Je nám potěšením býti obklopeni těmi bezelstnými upřímnými tvory, od nichž by se mohli mnozí lidé učit skromnosti a pokoře. 

        Do bitevního pole pak vyrážím s koštětem, smetákem, vysavačem a přehršlí hader a čistících prostředků. Brblám, protože to je sisyfovská práce. Hudruji, bručím, ale nestěžuji si. Tak jsem to sama chtěla a tak to mám. A komu se to nelíbí, no však to znáte...! Chlupy a ťapky narazítkované na plovoucí podlaze celého bytu bych však nevyměnila ani za krásný sněhobílý koberec s vysokým vlasem. A to říkám čestně, rozhodným hlasem!