DEJME HLAVY DOHROMADY

    Když jsem se dozvěděla, že první štací na Eliščině rozlučce se svobodou bude jakási úniková hra, byla jsem plna rozporuplných pocitů. Děvčata hru nadšeně líčila, mne však nejvíce zaujala informace, že máme být samostatrně zamčeny do středověkých vlhkých kobek a zmítaje se na mučidlech zachraňovat si holý život usilovným logickým myšlením. Pokud toto( myšlení) neprokážeme dostatečně způsobilým k vysvobozujícím úkonům, setkání s katem tváří v tvář nás nemine :-(. Už jsem se viděla, jak v zamřížované místnosti shniju zaživa, když zarezlá "ozubená kolečka" v hlavě nerozhýbu dostatečně k potřebné aktivitě. Sbohem tedy svatbo, sbohem můj krásný milovaný živote, tys to tedy pěkně zařídil...! Rozlučka se svobodou vlastní dcery se mi začala rázem jevit v jiných než růžových barvách. Co když za všechny ty výchovné buzerace zvolila dcera tento líbivý, leč účinný, druh pomsty. Na protesty už ale nebyl prostor. 

   Je tu sobotní dopoledne a naše partička už sedí v předsálí středověkého žaláře. Jsme seznámeni s podstatou hry a je nám doporučena údajně účinná taktika, která by snad měla vést k vysvobození před ostrou sekerou neúprosného kata (také co by tam s hromadícími se ostatky nebohých vězňů pořád dělali, že?). Legenda je silná jako mé ranní kafe. Ještě že dostáváme ujištění, že budeme dámou neustále kamerovým systémem sledovány a budeme-li snad v koncích s logikou, dáma nám za menší obolus (kasírovaný, pokud se nám podaří uniknout katově sekyře), po hře poskytne návodnou informaci. Svítá mi naděje...dáma by nám měla ve svém vlastním zájmu držet palce a rady směřovat k našemu vysvobození. Po useknutí palic by se kýženého finančního zisku rozhodně nedočkala. Na druhou stranu...čím budeme natvrdlejší, tím více rad a tím vyšší odměna za pomoc. 

    Dáma požaduje dva dobrovolníky na mučidla. V této vypjaté chvíli pravděpodobně na tomto místě probíhává mezi soutěžícími adepty losování. Komu by se také chtělo dobrovolně na skřipec...? Když ale kolem sebe vidím ty mladé životy, ty krásné slečny v rozpuku, s životem před sebou, pohotově zvedám ruku. Mám-li mít v žaláři svou konečnou, nechť to mučidla urychlí. Na ruce i nohy dostávám kožené řemínky s proklatě silnými magnety. Těmi jsem posléze "přicucnuta" k tvrdému napínacímu kavalci. Ani posilovací tréninky na veslovacím trenažéru mi nedokáží zajistit dostatečnou sílu svalů k prostému mechanickému vyproštění. Jsem však rozhodnuta bojovat. Přece jen bych ještě ráda chvíli požila...

  Při vstupu do "jámy lvové" fasujeme černé neprůhledné škrabošky. Dáma nás - slepé - zavádí do přidělených cel, mne poutá na skřipec a milosrdně ještě nechá tělo v poměrně nevyšponovaném stavu. Prostorem zní sugestivní hudba. Monotónně se opakující rytmus bubnů se mísí s tajemným sborovým zpěvem. Středověk se nás doslova dotýká...

   Začínáme...Ve vedlejší kobce jsou připraveny ke shnití mé milované dcery. Musíme společně najít způsob, jak mě osvobodit. Od  mého vysvobození odvíjí se totiž vysvobození jejich. Lámeme si hlavu (já na skřipci tak trochu i kosti :-) ). Je třeba porozumět daným indíciím, které vedou ke správné kombinaci pohybu všech připoutaných končetin.  Ještě že jsem tak hyperaktivní a nepřetržitě pohybuji rukama i nohama v mezích možné omezené dráhy pohybu. Nějakou šťastnou souhrou pohybu najednou cítím, jak se uvolňují pevné body, omezující mi svobodu, a já opouštím mučidlo, abych mohla pomoci mým uvězněným potomkům. To se podaří díky důmyslně ukrytému klíči. K ostatním vězňům se dostáváme pomocí nalezeného ozubeného kolečka pod skřipcem (mám tedy dočasně o kolečko víc) a měníme se na větší skupinu. Labyrint dává nám pak důležitou kovovou kuličku, s jejímž použitím vstupujeme do větší místnosti plné nejrůznějších mučících propriet. Dle moudré rady v úvodním "školení" se rozdělujeme a každý pátráme na vlastní pěst. S nalezenými indíciemi horlivě seznamujeme ostatní. Pátrání jde ztuha. Když narazíme na nějakou hádanku, chvíli si lámeme hlavy, ale pak z časových důvodů zanecháváme problém problémem a obracíme pozornost jinam. Poslední minuty života nám rychle ubíhají. Hledáme cestu ven pomocí zašifrovaných dílčích nápověd, v palicích nám to šrotuje, skrblicky však stále snažíme se spoléhat na vlastní rozum a úsudek. Přesto se bez malé nápovědy neobejdeme. Čas se rychle naplňuje. Začíná mě pobolívat v týlu, jen co si vzpomenu na náš další dramatický osud. Vyburcujeme se k finálnímu logickému postupu, skládáme poslední středověké puzzle, otáčíme kolem a dostáváme se na svobodu. Za vteřinu dvanáct! . Halelujáááá!!! Jak krásně se najednou cítím na světě . Ponurý žalář necháváme za zády a vyrážíme vstříc optimističtější zábavě.

  Snad i Eliška, která už brzy eliminuje možnost věčného komolení svého jména. "Panáčkové"  odzvonilo !