HANIČČINO DOMA

          Když jsme Haničku po cestě z Lanžhotu prvně vnesli do nového domova, malinko v obavách jsme ji hodlali představit netrpělivě nás již očekávající smečce. Psiska byla rozmrzelá, že neměla odpoledne naši společnost, a proto sotva zaslechla klepnutí dveří, spustila mnohadecibelový povyk. Téměř hluchá Hanička jej  snad ani nepostřehla, ale stejně v obavě o její první dojmy vypustili jsme řvouny na zahradu a nabídli jí misku s vodou. Kupodivu se neupejpala. Vypadala klidně. Ani navracející se smečka jí klidu příliš neubrala . Michal zabořil svůj velký vlhký čenich do její hebké srsti a vysloužil si temné hrdelní zavrčení. Ostatní psiska budila dojem, že je nově příchozí psí objekt pranic nezajímá. 

         Pustili jsme Haničku na obhlídku nového domova. Slepé zvíře procházelo bytem jako robotický vysavač, jehož dráha je korigována okolostojícími zdmi a předměty. Hlasité čichání bylo důkazem, jak moc je zkoumáním nového prostředí zaujatá. O přítomné psy nejevila pražádný zájem. Ti, snad pod dojmem, že jde o jakousi modernizaci (psí variantu) našeho robotického vysavače Emila, jdou jí z cesty, aby mohla vysmejčit byt k naprosté dokonalosti. 

             
       Je dost pozdě a druhý den nás čekají ještě pracovní povinnosti. Zalézám si tedy s Haničkou do pokoje, kde běžně nocuje Koky, abych jí pomohla překonat první noc v novém, neznámém prostředí. Uvádím Haničku do prostorné kenelky, kterou jsem si zde připravila už před naší cestou. Nedá se říct, že bych byla obzvlášť překvapena, když odmítne její pohostinnost. Místo disciplinovaného ulehnutí do luxusního apartmá korzuje pokojem. Zvyšuji tedy kalibr a nabízím jí přitulení v posteli. Funguje to asi dvě minuty, poté projevuje neklid, chce dolů a trajdá nanovo. Noc se už láme s ránem, když  možná  tak trochu ze sobeckých důvodů zvolím umístění Haničky do prostorné klece. Aby se necítila jako Kájínek na Mírově, stelu si na zemi vedle ní (tak nějak mě baví představa, že by mě viděli v této chvíli mí žáci :-D) a mřížemi protahuji ruku, abych zmatenou "vězeňkyni" mohla chlácholit a drbat.

       Nad jitrem konečně necelé dvě hodiny zdřímnu. Ráno se překvapivě nemusím světelně ani zvukově omezovat. Haninčiny hendikepy přinášejí zde paradoxní výhodu, kterou ona sama ocení o pár dní později v době silvestrovského večera.  Spí jako poleno, i když naplno rozsvítím a dokonce i když nehlídám tak úplně zvuky. Nerušeně zařezává :-)
      Následující dny jsou ve znamení zvykání. Haničky na nové prostředí, na členy lidské i psí smečky, na "provozní řád" domácnosti. My pro změnu zvykáme na to, jak žít s nevidomým a hluchým psem. Jak ji nepřišlápnout, když plete se neustále pod nohy, jak vyřešit přiovolání, na které jako neslyšící nereaguje, jak například upoutat její pozornost, když chceme ji vyfotit...Ušli jsme společně teprve nedlouhý úsek cesty životem, ale už teď cítíme, jak moc nás zase tento skvělý pejsek obohatil.