KAPKU MUČENÍČKA NEZAŠKODÍ

    Prodloužený pozdně zářijový víkend nabídl krásné sluníčkové dny k lenošení. Možná, že kdybych se o jejich náplň nepostarala už dlouho dopředu přihlášením se na agi tábor Naury, snad bych i lákavé příležitosti využila.
        Září mne semlelo spoustou pracovních povinností, které jsem korunovala množstvím nasazených tréninků a současně takřka každodenní houbařskou výpravou do místních hvozdů, po níž bylo až do večera o další práci postaráno. Zkrátka k jakémukoliv volnu jsem toužebně vzhlížela a když konečně přišlo, relax jsem pojala po svém. Výjezdem do Větřkovic, známého to centra psích sportů, abych byla proháněna, peskována a učena nejnovějším fíglům  agiliťy.
    Den před odjezdem jsem zaplnila auto nezbytně nutnou výbavou, což v chladnějším podzimním období znamenalo obrovské zavazadlo kufrovitého typu s  neskutečným množstvím svršků. Teplé podvlíkačky a fusakle, mikiny a bundy, šály a čepice, několik párů obuvi, pelechy a deky pro psy a v neposlední řadě též dvě veliké péřové duchny, jež mne měly zachránit před jistojistou smrtí zmrznutím. To v případě, že by snad teplota ve vetché dřevěné chatce klesla pod teplotně únosnou mez. Kufr auta byl vyplněn překážkami a na několika čtverečních centimetrech se tísnily  Cherry a Koky, psice vybrané k podzimnímu cepování. I ony měly sbaleny své bundy, což ocenila zvláště Koky se svými holými boky :-). 

    Chatku jsme sdílely spolu s tetou Markétou a jejími psími miláčky - Robinem a Kelly. Soužití psích obyvatel ukázalo se bezproblémovým a záhy si vytvořilo svá pravidla, podle nichž byli "devastující" členové smečky preventivně zavíráni do svých zamřížovaných domečků, jinak ovšem v chatce vládla demokracie a dobrá nálada.

     Trochu toho ranního spěchu mne přivedlo na první táborový trénink nerozcvičenu. Následky byly úděsné. Náročná trasa ultramaratonového parkuru Elišky Vernerové měla za cíl odrovnat, vyšťávit, zničit... a cíl dokonale splnila. Nohy ne a ne rozkmitat do potřebné rychlosti, pajšl jen těžce stíhal zásobovat tělo životodárným kyslíkem a Cherry koulela očima, kdeže na parkuru ztratila paničku. Pocit metrákových závaží na dolních končetinách přetrval a vygradoval odpoledne. To už jsem byla zralá k sešrotování. Zahlodaly ve mně pochyby, že tento stav je již trvalý a já už nikdy nebudu mít z běhu žádoucí potěšení.  Spolubojovnice blízkého mi věku rozpředly debatu o nutnosti důkladného rozcvičení pro stárnoucí tělesnou schránku, proto jsem na ten popud následného rána potrápila tělo desetiminutovým strečinkem.
     Než se dostanu k programu dalšího dne, nemohu se nezastavit u první tábornické noci. Pohodové psí vztahy dávaly předpoklad bezproblémového nočního režimu, avšak realita byla dost odlišná. Zmoženy tréninkem, posilněny štamprlí Becherovky a ukolébány chutnou večeří, zalezly jsme do pelíšků v nezvykle brzkou hodinu. Snad jsem trumfla i své žáky, jenž měli při prodlouženém víkendu beztak mírně povolenou morálku. Usnuly jsme před devátou. Ne však na dlouho. První narušení přišlo zhruba hodinu od usnutí. Markéta  s tlumeně vyřčenou informací, že je jí zle, opustila chatku. Minutu poté cítím na hlavě psí tlapky její černobílé Kelly. Odkazuji ji na místo, avšak boj se protahuje na několik nekonečných minut, psice vzdoruje až se dokonale probouzím a očima jako baterky zírám do tmy. Markéta je stále mimo chatku a tak se jde Kely přesvědčit ještě několikrát, zda když není "mamka", je aspoň "teta". 
    Konečně opět zaberu, když tu zaskřípou dveře a Markéta ( vyblitá z podoby :-) ) se vrací. Kelly ji radostně vítá, pak zalézá do své klece a já se těším, že pokračování noci bude již klidné a pro příští, náročný den posilující. Teď však Koky pod mou duchnou cítí vedro a dere se ven.  Vyhrabe se těsně vedle mého obličeje a její radost, že mne vidí, nezná mezí. Rázem jsem omyta a  hlava dostává další "pacičkovou" masáž. Když je Koky umravněna, nastupuje pár drahocenných minut spánku než si o své řekne naplněný močák. Tentokrát zaskřípu dfveřmi já a Markéta možná zubama, protože podmínky v chasě jsou nočnímu klidu na hony vzdáleny. 
     Od půlnoci jsem vzbuzena už jen čtyřikrát. 
1. Pachem loužičky, kterou v záchvatu radosti, že vidí paničku, vytvořila Kelly. Panička svítí a utírá.
2. Opět mě oslintávající Kokynou, když si v nějakém krátkém procitnutí uvědomí, že panička je stále u ní. Následně je vyloučena ze společného kavalce a        zavřena  do  klece k nejhodnější obyvatelce chatky, Cherry.
3. Markétiným budíkem v nekřesťanskou hodinu 4:30, to když večer zapomněla, že zde takto brzy vstávat nemusíme (ale můžeme, že? :-D)
4. Mým budíkem ještě za šera, neboť jsem byla za své zásluhy odměněna zařazením do nejčasnější výcvikové skupiny. 

        Po takové noci by neběhali snad ani ti nejotrlejší jedinci. Nedá se ale nic dělat, musíme bojovat. Protáhnu tělo a mažu s Koky na plac. Ostrý ranní vzduch rodícího se podzimního dne mne probouzí do života a žene vpřed zapeklitým parkurem. Trénink se navzdory probdělé noci daří. Nohy jako by si vzpomněly, jak by měly fungovat a fungují. V euforii spěchám na snídani a šup na plac s Cherry. I ta vykazuje připravenost. Probíhá přes překážky svižně až si mé končetiny začínají vyžadovat pauzu. Měla bych se šetřit, ještě je třeba přežít dva odpolední tréninky. Jenže když si po obědě udělám pohodlíčko, jksem přesvědčena, že odpolední tříhodinové hopsání nemohu zvládnout. Avízuji to předem trenérce Elišce. Očekávám jednu - dvě sekvence a následný relax v poloze ležmo. Úmysl bere brzy za své.  Ze všech stran se na mne sesypou upřímná doporučení nejrůznějších podpůrných preparátů, rad na rozcvičení svalů a kloubů...Už jen pro ty upřímné kamarádské rady se rozhoduji intenzivní únavu (pokles formy) překonat.

   Markét přichází s nápadem. Odběhne a vzápětí se objeví s životabudivým elixírem jménem Jagermaister. 

      Do malých skleniček odměří dávku potřebnmou k překonání únavy a nabuzení organismu. V následující chvíli tato mizí v našich chřtánech. Medikament se dostává na své místo. Dolní končetiny ožívají přílivem energie a tak plna síly plynule navážu z jednoho tréninku na druhý a kupodivu nepadám únavou, nýbrž odhodlaně bojuji se záludným parkurem a Cherrdou po boku. Pravda, dávku elixíru bylo nutno v průběhu ještě několikrát doplnit. Trénink zdárně dokončuji a na večeři přicházím kupodivu po dvou. Fyzickým záhulům dává korunu příprava táboráku (vždyť - viděli jste kdy tábor bez něj?) Pozdní informace o nutnosti nasbírat na něj trochu toho hořlavého materiálu nás vyhání do lesa s čelovkami či alespoň mobily ve svítivém stavu. Šátráme kolem sebe a všechny klacíky odsuzujeme k zániku zhořením.
     Přes nepříznivé světelné podmínky vzplane vzápětí důstojný " fire" a my na něm připravíme tábornické barbecue.

   
Po hodině upřených pohledů do plamenů odcházíme na naše tvrdé kavalce a okamžitě usínáme. Noc si užívám alespoň já. Spolubydlící však tluče hlavou do dřevěných stěn, když z mého směru ozývá se spokojené chrápání. Zatímco vstávám ráno čile plna energie ( až na dotírající rýmu), spolubydlící Markéta na mě zírá unavenýma očřima, pod nimiž se rýsují tmavé kruhy spánkového deficitu. Ubytování na chatce s mou osobou hodlá reklamovat a žádat finanční odškodnění. Důkaz přináší ve formě zvukového záznamu, který prozřetelně v inkriminovanou dobu natočila u mé palice. 

     Neděle patří prohánění buzerplacem jen z poloviny. Po obědě se chystají táborové závody plné nápaditých disciplín. Na své si přicházejí nejen psiska, ale i jejich páníčci. Řádíme jako puberťáci a pro vítězství ( psí konzerva a vzorek granulí) jsme ochotni vypustit duši. Nasazení se vyplácí. Se spolubojovnicí Eliškou vystoupáme k metě nejvyšší - vítězíme. 

  Dobojováno, skončeno. Odjíždíme spokojeni a přesvědčeni o tom, že příští rok zas a znova. 

Takto jsme běhaly s Koky