HANIČKA MEZI DĚTMI

  Ani slepota a hluchota neukázaly se jako dostatečně pádné důvody k tomu, aby naše Hanička jednoho krásného dne neprošla branou školního ústavu. Smečka by mohla vyprávět, kterak jeden po druhém přicházel do rušného prostředí a každý se s ním vyrovnával po svém. Obecně lze shrnout, že přes úvodní rozpaky a vyplašenost ze všudypřítomných hlučných "draků "nacházela psiska ke školnímu prostředí postupně sympatie. Největší problémy měla asi Cherry, pro kterou už samotný pohled na víc lidí okolo znamenal panickou hrůzu. Zvyklá, že lidská dlaň více bje než hladí, krčila hřbet při sbemenším náznaku fyzického kontaktu a koukala se ztratit z dohledu dětských očí. Když už se však ve škole ocitla po několikáté, koukala z toho krátkého pobytu za branami školního ústavu vytřískat maximum. Ti malí lidé, co se kolem tak hlučně projevují, se rádi podělí o své voňavé svačiny a často přinesou i cíleně nějakou tu psí dobrotu. Podrbání za ušima koneckonců také není k zahození. Bez problémů zvládla školní prostředí i Koky, kterou jsem "otužovala" již od štěněcího věku.

     Vzít však do školy psa s tak pohnutou minulostí a hendikepem vysokého kalibru bylo pro mne otázkou dlouhého zvažování. Po všem, co musela nebohá Hanička prožít, má být vystavena tak stresujícímu prostředí a absolvovat tak další zátěžovou zkoušku? Několikrát od svého odhodlání vzít ji do práce s sebou ustupuji. Ponechávám naši slepoňku hluchoňku v jejím  snad šťastném světě nového domova a nevystavuji ji stresu. Pak ale nějak podvědomě ucítím, že by to zvládla a "že uzrál čas".

   Ke své obvyklé tašce do práce přibírám i flexi vodítko, na jejímž konci si hrdě vykračuje Hanička. Snad přemýšlí, proč místo obvyklého korzování bytem mašíruje s paničkou neznámo kam. Absence zraku a zejména jen zbytky sluchu ukazují se záhy paradoxně jako výhoda. Mnohadecimelové halekání žáčků přechází Hanička s bohorovným klidem. Jen co ci děti všimnou, že mají dnes chlupatého spolužáka, přiřítí se k nám velkou rychlostí. Jsou docela překvapeni, když nevyžaduji jejich úplné mlčení a také nehartusím, když se jich celý hrozen seskupí kolem Haničky. Ta si cupitá v rámci délky flexiny a vypadá jako by si hlučných dotěrů vůbec nevšímala. Je rázem středem pozornosti celé chodby. Haničku ošmatlávají desítky rukou.  První hodinu mám suplovat angličtinu v jedné z osmiček. Haničku nemohu nechat zavřenou v kabinetě, jako si to můžu dovolit s ostatními mými psy. Haninka je vytrvalá v dobývání se z čehokoliv ohraničeného. Dvěře by mohla ozdobit zajímavým řezbářským dekorem. Práci tlapek na dveřích známe z domu. Hanička potřebuje volnost a prostor k tomu. Práh 8.B tedy překračuje se mnou.  Žáci mají zadanou práci a tak jen v úvodním rozhovoru seznámím všechny s Haniččiným příběhem a po krátké diskusi na toto téma se žáci ponoří do svých zadaných úkolů. Haničku propouštím z vodítka, aby si mohla nové prostředí v klidu pročmuchat. Bere to zodpovědně a po několika minutách už jí páčíme z tlamy igelitový pytlík se svačinou jednoho žáka. Při obchůzce třídy narazila na lákavou vůni linoucí se z jedné aktovky, proto zaboří svůj neomylný čumoň mezi uložené učebnice a suverénně si zdroj lákavého odéru vytahuje. Majitel ohrožené svačiny s obavou sleduje, zda se Haňa skrz igelitový pytlík nepropracuje až k jeho sýrovým toastům. Má štěstí, Hanička mění igelit za nabídmutý pamlsek. Následně žáci přemísťují aktovky do vyšších pater lavice. 

     Také v naší třídě dostává Hanička v hodinách vždy krátký prostor svobody. Naštěstí je už po velké přestávce a většina svačin zmizela v dětských útrobách. Zajímavým se jevil jen odpadkový koš, kde by se při troše snahy přece jen něco málo našlo, ale i ten nakonec mění své místo za běžně nedostupné. Po krátém vyvenčení o přestávce předfávám Hanku do rukou dětí. S vybranými jedinci pak Hanička prochází chodbou přesně tam, kam sama chce, děti ochotně povolují flexinu a odměňují Hanku maličkými granulkami. Na závěr vyučování se děti s Haničkou kolektivně vyfotí. 

    Jedeme domů. Tramvají. Z tašky vytahuji malý náhubek, který jsem dnes s sebou pro tuto příležitost vzala. Obávám se komplikací, kdy Hanička kategoricky   odmítne nasadit si tuto nesympatickou věc na čumák. Překvapivě toto vůbec neřeší a vypadá to, jako by si náhubku na své mordě ani nevšimla. Zvládáme plnou tramvaj, přestup na druhou a finální cestu lesíkem, kterou už si uprostřed přírody užíváme. Hanička splnila svou velkou zkoušku na výbornou. Posledním ve smečce, kdo ještě zkoušku ze "školního prostředí" nemá, je Michal. No...třeba i na něj někdy dojde :-)