LEPŠÍ VZRŮŠO NEŽLI NŮĎO

09.06.2018 18:56

    Přihlásila jsem se na seminář se slibným názvem "Mentální trénink". Představovala jsem si, jak po jeho absolvování stane se ze mě závodník prost jakýchkoliv projevů strachu a trémy. Jak sebejistě budu nastupovat na start prestižních závodů a stejně suverénně, bez známek sešněrovanosti a zmatkování, prosvištím daným parkurem ve světovém čase a bez jediné chybičky. Seminář vypsala dcera Eliška, která moc dobře ví, že má diagnóza v tomto směru je vskutku striktní. Kupodivu mne neodmítla jako předem odepsaný případ a na seminář jsem byla zapsána. 
   
        V době před blížícím se seminářem se mi nakupilo poněkud více povinností. V práci řádila hloubková inspekce a doma se táta pustil do rozsáhlejších rekonstrukčních prací, při nichž logicky očekával mou aktivní výpomoc.  Navíc jsem s psisky řádila na cvičáku skoro každé odpoledne, proto když jsem si uvědomila, že celý víkend budu opět mimo domov, po pravdě řečeno se mi na akci najednou ani moc nechtělo. Jsou věci mezi nebem a zemí...je známo, že naše přání jsou přitahována jakousi záhadnou magnetickou silou a plní se nám - mnohdy však formou, kterou bychom nečekali a která by nás snad ani nenapadla. Také já nakonec strávila sobotu jinak než na semináři, ovšem spokojena jsem rozhodně nebyla. Svého hříšného přání jsem mohla jen litovat.
   
      V pátek jsem se rozhodla potěšit účastníky nadcházejícího semináře drobným pohoštěním. Napadly mě kynuté buchty s povidly, které umí moje remoska moc dobré a také jsem na ně sama dostala chuť. V příjemném pátečním večeru jsem se pustila do jejich přípravy. Práce mi šla rychle od ruky, zbývalo jen připravené nakynuté syrové hroudy těsta s povidlovou náplní naskládat do remosky k upečení a právě v této fázi bohulibé činnosti dostavil se error. Fatální chybička, která naplánovaný program následujícího dne náležitě překopala. 
 

     21: 05 odcházím do ložnice, kde mě volá táta - Koky vyvádí cosi roztomilého, to přece musím vidět. 21:05:30 jsem zpátky v kuchyni a nestačím zírat, kolik změn se zde za  tu  chvilku odehrálo. Především ony nakynuté hroudy těsta jsou téměř všechny pryč, jen několik se jich válí na zemi pod kuchyňskou linkou. Vedle upadlých buchet stojí SUD. Sudem rozumím Andulu s obrovským břichem plným kynoucího těsta. Šťastné jiskřičky v jejich očích nepohasínají ani když se na její hlavu začnou snášet hromy a blesky. Tuším, že jsem se stala obětí velmi dobře promyšlené teroristické akce. Annie uzavřela komplot s Kokynou, která v roli odpoutavače pozornosti odvedla mě svými opičími kousky od voňavé dobroty, aby vytvořila mlsné Andule potřebný prostor pro její likvidaci. Upadlé kousky měly býti smluveným bonusem za Kokčinu snahu, avšak k němu se už malá záškodnice nedostala.  Byla jsem vytočena k nepříčetnosti. Tímto však  příhoda nekončí. Buchtové patálie mají impozantní pokračování.

     Už v noci se přesunuje část těsta z Anninčiných útrob na podlahu vedle mé postele. Šlápnutí do mazlavé hmoty mě uprostřed noci dokonale probouzí. Nastupuji odhodlaně na noční rajóny. Když konečně zase ulehnu, zakroutí mi nosem alkoholový odér, který se line směrem od spokojeně oddychujícího táty. Chvíli přemýšlím, kde asi důmyslně ukryl láhev nějakého dobrého šlaftruňku než mi konečně spánek opět zaklopí rolety. Sotva však usnu, probouzí mne lehké, ale neodbytné, šťouchání Andulčinma vlhkého čumoně do mé nehybné ruky. Annie se potřebuje evidentně nutně vyluftovat. Po dvaceti minutách už mi u balkónových dveří svítí oči do tmy jako baterky. Spaní je v čudu. Zbytek noci se v posteli už jen otáčím ze strany na stranu a přemýšlím o nesmrtelnosti chrousta.
 
       Vstávám nevyspalá a Annie pochopitelně také není ve své obvyklé kondici.  Neposkakuje radostně a dokonce  nepochtívá ranní piškot, na němž si pochutnává zbytek smečky. Piškot jí  je dnes "šumák". Její bachor je zadělávací mísa, kde to pilně pracuje. A tak zatímco ostatní tři tajtrlíci bytem vesele pobíhají, Annie se plouží prostorem jako lenochod a zadní nohy jí vypovídají službu. Potácí se ze strany na stranu, škobrtá ze schodů, tváří se jako jeliman. Začínám se obávat, že včerejší královská hostina nezůstane bez zdravotních komplikací. Situaci vyhodnocujeme jako zralou na akutní veterinární vyšetření a startujeme fáro. Lajcky diagnostikujeme akutní střevní koliku. Annie apaticky leží na zadní sedačce a vypadá zkroušeně.  Objem kynoucího těsta v břichu zřejmě dosáhl svého kulminačního bodu a mělo by následovat šoupnutí vykynutého těla do rozpálené trouby. 

   Bohumínské veterinární  stanici zbývá do přijetí prvního zvířecího pacienta ještě bezmála hodina. Nakynutá Annie již tuší, že ji čeká absolvování nenáviděné lékařské prohlídky. Spouští candrbál. Ten sestává z  ušidrásajících mnohadecibelových skřeků až čekáme, kdy na naše palice přistane z okolních panelákůn něco festovního, neboť mít v sobotní ráno tento "budíček", to slabší povahy neustojí. Přichází mladý veterinář a přes Ančin hysterický projev si vyslechne zkráceně dramatické "buchtové story". Prvotní snahu o prohlídku hurónským řevem se projevující Annie přehodnocuje na přednášku o možných následcích, z nichž tou snad nejméně závažnou je kolaps životně důležitých orgánů a nejhorší hrozící exploze dmoucího se panděra. Evidentně se nás chce střepat, proto když nehodláme stále ve strachu o život nenažrance odejít, počíná sumarizovat výši předpokládaných finančních nákladů. Když se dostává k opravdu závratným částkám a sám odmítá okamžitě jednat, jelikož ještě není otevírací doba, , uposlechneme jeho doporučení vyčkat postuopu těsta dále do střev a být v pohotovosti, jak se bude situace vyvíjet. 
 
       Annie šněruje cestu k autu, nohy se jí podlamují. Doma jí zakazujeme ležet na slunci, aby těsto v břichu dále nezahřívala a s obavami sledujeme, jak se jí nedaří vyskočit ani na postel. Nevydržíme dlouho vidět ji takto. Rozhodujeme se vzápětí pro rychlou akci a vyrážíme směr Lískovka.  V čekárně je plno. Ann spouští opět svou pěveckou produkci. Na tvářích čekajících je vidět pobavení, já však tuto situaci nervově nedávám ( mentální trénink citelně chybí :-( ), vyrážím s Annie trajdat po okolí, abych kynoucí hmotu snad aspoň trochu posunula ke "konečné stanici" a "vystupování". Bohužel bezúspěšně. Na řadu se dostáváme před polednem. Úmysl rentgenovat či vyšetřovat ultrazvukem bere rychle za své. Ani v počtu tří nejsme schopni udržet Annie v nepohyblivém stavu a tak fasujeme obrovské projímavé tablety a vyklízíme pole. Teprve teď mám čas přečíst si SMS zprávu, kterou mi posílá dcera Eva.
 
      Veterinářka možnou diagnózu potvrzuje. V duchu se omlouvám tátovi, že jsem jej podezírala ze zašité butylky. Ten opilecký dech v noci nepatřil jemu. Jako ze "sudu" táhlo z Andulky. Proto se také bulala a na mordě měla překvapivě blažený výraz, chlastometryně jedna! A tak doufám a věřím v boží mlýny a její nedělní opici, kterou bude muset rozběhat na druhém dni mentálního tréninku :-D.

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode