NUDÍTE SE? POŘIĎTE SI MICHALA!

   

               Předposlední dubnovou sobotu jsem si naplánovala den závodění.Trojzkoušky v blízkých Třebovicích přímo vylučovaly možnost, že bych tam mohla chybět, zvlášt když právě zde před několika měsíci  Cherry zvítězila v součtech a získala poukaz na jedny tamní závody zdarma. S Annie jsme šly vstříc výzvě splnit si nějakou tu trojkovou zkoušku. Zkrátka to vypadalo na běžný víkend, kterých je u nás mnoho do roka. Potíž ovšem byla v tom, že ještě nikdy nezůstal Michal doma bez nás - lidí  i psů a zrovna na sobotu připadla tátovi celodenní role pomocníka na stavbě Eliščina a Vojtova domu. Také Evka po pátečním flámu měla dorazit rovnou do Třebovic místo domů a já měla do auta přibalit i její Čachťu. Věděla jsem, že odchod z domu nebude jednoduchý. Snažila jsem se nenápadně shromažďovat věci potřebné k závodům a současně dělat, jako by se nic neobvyklého nedělo. Takové bulíky na nos si však inteligentní zvířata typu našich psů, opravdu nenechají věšet. Po očku mě pozorovali ze svého (tedy pardon, našeho) kanape a jejich pohled naznačoval: " Nás neoblafneš, holka, my dobře víme, že se někam jede!" Když se čas k odjezdu přiblížil, začala jsem vynášet tašky ven, abych vše sbalila do auta. V té chvíli se pasívní pozorování změnilo v snahu o spoluúčast. Mokré čumáky Annie, Cherry, Michala, Kejsy a Čachti jsem měla všude, kde jsem rukou zašmátrala. Pletli se mi pod nohy ve snaze se připomenout, jen Bobinka spokojeně podřimovala ve své milované šatně a snad ani netušila vo co zde go. Zdoláním postupných dílčích cílů jsem se dopracovala ke stavu naládování všeho do auta a chybělo jen doplnit živý inventář. Už však pouhý náznak snahy rozdělit smečku na část odchozí a zůstávající ukázal se nepřekonatelným problémem. Odchozí sice vděčně přijali svůj úděl a poslušně cupitali k připravenému autu,  zůstávající Michal nehodlal se však s touto nehoráznou nespravedlností smířit a tak vyvíjel neskutečné úsilí, aby mohl jet také. Překonal hravě všechny kliky, pozotvíral všechny dveře a to vše v rychlosti, že jsem skoro nestačila "utéct". Jistým ústupkem, když dovolila jsem, aby se Michal volně procházel po celém domě, jsem doufala, že zajistím klid jeho duši a on už nebude pokračovat ve snaze dostat se z domu ven. Rychle jsem nasedla do auta a odjela na závody. 

 

                 Večer jsem se unavena vrátila domů a zarazila mě jistá strohost tátova chování. Neptal se, jak jsme dopadly, ba ani nevstal od televize. Opatrným oťukáváním jsem byla záhy "v obraze". Když totiž dorazil po brigádě domů, překvapil jej Michal radostně vyskakující na laťky plotu a křenící se ze zahrady. Nadšeně kňoural a vrtěl celým svým velkým tělem. V závěsu pak cupitala Kejsa. Tátova domněnka, že jsme jistě ze závodů poněkud dříve doma, se nepotvrdila a sotva vešel do domu, málem padl do mdlob. Domem vedla spousta kvalitním zahradním blátem vyšlapaných pacičkových cestiček. Velké otisky tlapek byly doplněny menšími, jen Bobina si zřejmě vůbec nevšimla, že dům je otevřen nebo právě proto, že si všimla,  zvýšila ostražitost v šatně a východu ven vůbec nedbala. Pacinky vedly z přízemí po nových schodech (tam se obzvlášť dobře vyjímaly) do patra. Zde pak z předsíně rozcházely se do všech místností, myslím, že několik vzorků se objevilo i na kuchyňské lince. Bylo hned jasné, jaké že zvědavé zvíře Michal vlastně je. Prošmejdil každý kout a to hned několikrát. Táta si musel před vytouženým pivíčkem po práci ještě zařádit s mopem. A tak jsme měli Den otevřených dveří. Naštěstí o tom nikdo cizí (ani domácí :-D) nevěděl a nehodlal si přijít prohlédnout útroby našeho domu. Velký pes na zahradě snad mohl být jistým varováním. Michal prokázal vysokou dávku vynalézavosti a doufejme, že ostatní psiska tento útěkářský trend jen tak nepochytí. Opatrnější budeme muset být i my a bez pečlivého pozamykání všech vchodů neopouštět dům.