Prázdninový vegáč odstartoval

    Lebedím si. V ostrém kontrastu s červnovými dny, kdy jsem chřadla na duši i na těle, mohu nyní - v polovině července -  prohlásit, že regenerace mého "já" probíhá po všech stránkách úspěšně. Kruhy pod očima pozvolna mizí, noční děsy mění obsah směrem k pozitivnu, nervový systém posiluje a migréna odcestovala na dovolenou.  Prázdninový diář je od začátku notně zaplněn naplánovanými akcemi, z nichž hned ta první stála za to. Vyrazili jsme si to s rodinkou do Rožnova potěšit oko i srdce pohledem na prestižní závody "MORAVIA OPEN". 

     K vidění zde byla celá řada kvalitních týmů domácích i zahraničních. Nejvíce zaplesalo mateřské srdce samozřejmě  nad úspěšnými běhy Elišky s Jive a Nyx. Holky předvedly moc hezké výkony, čehož důkazem byl i jejich start v sobotním finále a tam jedna bronzová medaile. Pobyt v Rožnově jsem si užila i jinak. U grilu, v příjemné společnosti rodinného ansámblu. Pověstnou "třešničkou na dortu" pak bylo mé nocování ve stanu. To by rozhodně nebylo tak romantické, nebýt celonoční dramatické bouře s vichrem, nebe bičujícími blesky a ohlušujícími hromy. Andulka, pološílená strachy, mi v plátěném obydlí šplhala na palici, pochodovala mi po celém těle  (připadala jsem si jak na Thajské masáži) a hledala tu správnou polohu, v níž by nepřízeň nebes přečkala. Příliš jsme toho nenaspaly a to mi ještě začalo do stanu zatékat. Vzhledem k tomu, že je stanu zhruba 20 let, jsem mu odpustila. 

      O dva dny později jsme s dcerou Evkou a smečkou 4 hafanů vyrazily na výcvikový tábor agility do Větřkovic. Má první samostatná cesta s navigací dopadla nad očekávání dobře. Hugo mi trpělivě ukazoval žluté šipky a spolehlivě mě navedl až do cíle. Tři dny výcvikového drilu, procházek k rybníku, nekonečného tlachání o psech...to je onen tajemný koktejl, který přivádí agiliťáky do zdejších končin znovu a zas. 

     Několik dalších dní jsme strávili doma. Vysoké venkovní teploty nás však několikrát zavedly k naší oblíbené řece Lubině. Výlety plné nekonečného čachtání v řece a prohánění se po travnatých stráních jsou pro naše psiska představou Ráje. Zvláště Cherry dává své nadšení hlasitě najevo. Temným barytonem zvěstuje celému okolí, jak je šťastná. Spolu s Annie plavou v hlubších místech celé minuty, na mělčině se zase dožadují házení kamínků, za nimiž se vrhají bezhlavě po hlavě. Bobinka jde důstojně po kraji říčního korytra, místy si smočí chlupaté bříško a radost jí kouká z očí. Evčina malá dračice Báthory s pravou šeltií vervou štěká Cherrynce druhý hlas a když se přidají i Ann a Kejsa, je třeba uřvance zpacifikovat. Jdeme dál. Naše obvyklá trasa má "smyčku" na mošnovské zmrzlině. Na několik desítek metrů se zde vzdálíme řece a jdeme si koupit studené mlsání. Chvíle nuceného cupitání  na vodítku je vykoupena kouskem sladkého kornoutku se zbytkem vanilkové zmrzliny, což si psiska vždy s hlasitým mlaskáním náležitě vychutnají.  Cesta zpět k autu je podle stejného scénáře jako "tam". Plavání, cákání, štěkání, běhání. Když nakládáme "vodníky" do fára, cítíme se všichni maximálně pohodově. 

     Druhá červencová dekáda patří krátké zahraniční dovolené. Máme sbaleno do Chorvatska a Evce s Kubou nastávají galeje u hlídání sedmičlenné smečky. Osmá členka Nyx jde na službu k tetě Gabce. Vyjíždíme těsně poté, co se Portugalsko stává mistry Evropy ve fotbale. První etapa jízdy Českem je svěřena mně. K řízení přistupuji  zodpovědně a velmi se snažím. Přesto se záhy dozvídám o jistých obavách, které mí spolucestující zažívali. Druhý úsek patří tátovi. Bezpečně projede částí Rakouska, což nevnímám, jsem "v limbu". Eliška pak Rakousko "dorazí". Menší problém přináší poslednímu řidiči Vojtovi Slovinsko. Jeho cesty se intenzivně opravují a tak jej projíždíme nepřiměřeně dlouho v nekonečných kolonách. Je ráno, slunce začíná péct. Povídáme si a zkracujeme si čas poslechem rádia. "Týýýý siii mojeeee mááááslooo..." zní z reprobeden duchaplný text. Přemýšlím, co může tento obrat ve slovinštině znamenat. Zvažuji, že bych jej mohla využít k opravdu netradičnímu vyznání lásky tátovi...Šineme se krokem. Konečně vidíme v dálce celnici. "Týýýý siiii mojeeee máááásloooo..." ujišťuje příjemný ženský hlas z rádia a za tohoto zpěvu vjíždíme do Chorvatska. 

      Ubytování je trochu stísněné, ale nejsme nároční a tak se zabydlujeme a vyrážíme k moři. Pláž "hlava na hlavě" nahrazujeme hned druhý den vyčmucháním daleko lepšího místečka. Zátoka snad jen s dvěma- třemi dekami a navíc s povoleným koupáním psů (které ovšem bohužel s sebou nemáme :-(). Teprve když si rozložíme všechny propriety ke slunění a zahánění nudy, zjišťujeme, že nuda je zde částečně vítána. Pláž je totiž víceméně nudistická. Ne však oficiálně a tak odmítáme zapadnout "do davu" a hrdě si ponecháváme své plavky. Naháči nám nijak nevadí, koneckonců také patřím k odnoži těch ostravských :-). 

     Iluze průzračně čistého moře je narušena netradičním zážitkem. Kolem tátovy nafukovací matrace, na níž se labužnicky vyhřívá na poklidné mořské hladině, propluje cosi připomínající větvičku. Když však "větvičce" věnujeme delší pohled, zjistíme, že nejde o sympatický přírodní objekt, nýbrž nevábný lidský exkrement obřích rozměrů. Siesta se rázem rozplývá a tak delší dobu pak hrajeme s tátou na břehu scrabble. 

     Chorvatské večery jsou zasvěceny  hrám nebo návštěvám místních restaurací. Z her převažují kostky. K nim si servírujeme oblíbené arašidové křupky, oříšky, tyčinky nebo chipsy, zaléváme chorvatským vínem nebo českým pivem. V restauraci koštují muži grilované masové pochoutky, my "nemasovci" si dáváme zeleninové saláty. Čepované chorvatské pivčo Ožujsko také přichází vhod. Večery zakončujeme plaváním v moři. Pláže jsou vylidněny a požitek z koupání dokonalý. Až na předposlední den...:-(. Už ráno se mi zdá moře poněkud "z formy". Pověstná slanost je nahrazena plaností. Proto na odpolední koupání přibaluji do tašky solničku a pepřenku. Přichází mi vhod a tak se po napravení chuti můžeme v moři směle vykoupat.

      Pobyt ubíhá rychle a přiblíží se doba odjezdu.  Ani nám to není líto, protože už poslední dva dny není počasí ke koupání a na zlepšení to nevypadá ani v nejbližších dnech. A také už pomalu chytáme absťák po psech. Jsem si jista, že nejvíce se na nás doma těší Evka. Aby hlídané smečce poskytla vše, co potřebuje, ve vrchovaté míře, rozděluje si psiska na dvě "družstva" A a B. Spravedlivě pak vyráží postupně s oběma skupinami na každodenní delší procházku. Problematická se ukazuje Jive, která zásadně odmítá své zařazení do družstva B a tvrdošíjně se připravuje do lesa už se členy Áčkové skupiny.  To je však asi jediná stížnost, kterou na smečku po návratu slyšíme.  Přivítání je bouřlivé :-D.

   V dalším týdnu psiskům vynahrazuji svou nepřítomnost častějším cvičením a vycházkami do lesa nebo k rybníku. Na své si přichází i domácnost, které jsem konečně zase jednou vyblejskala okna :-). 

    Před námi je intenzivní trénink v Mokrých Lazcích pod taktovkou Veroniky a pak nějaké ty výlety. Nejluxusnější novinkou však je to, že začaly, zatím nesměle, ale přece, růst houby, takže...prázdniny, buďte pochváleny!!! Miluji vás!