PROZŘETELNOST MOUDŘE PRAVÍ, ŽE HLAVNÍ JE MÍTI ZDRAVÍ

     Nejednou mě tělo přesvědčilo, že mladické roky jsou bohužel za mnou a že je radno jej trochu šetřit. Všechny "zrady", kterých se na mně zejména má páteř dopustila, byly vždy zaslouženým trestem za hektický způsob života, jenž je mi vlastní. Nerespektování únavy, podcenění vhodného oblečení v chladné hale spolu s psychickým terorem ve škole, to byly vždy hlavní faktory, jenž spustily lavinu bolestivých problémů. Kdo nezažil, kterak páteř řekne kategorické "DOST" a doslova v sekundě vyřadí člověka z provozu, ten nechť raději činí všechna možná preventivní opatření, aby tímto nemusel býti postihnut. 

    Poprvé mi to páteř natřela zhruba před 7 lety. Tehdy jsem s mladou, nad míru energickou, kelpinkou Aninkou řádila takřka denně na cvičáku, následně doma na zahradních překážkách a vše jsem uzavřela dlouhatánskou procházkou v přírodě. Osudnými se mi staly podvečerní tréninky v koňských halách, kde jsem makala do roztrhání těla a rozehřátá, v propoceném triku, podcenila důležitost tepla. Druhý den ráno mi už krční páteř "strouhala mrkvičku". To prý máš za to. S běháním jsem měla utrum. Po pravdě řečeno mi bylo zpočátku nějaké běhání úplně volné a jedinou myšlenkou bylo vyhnout se pokud možno vysoké intenzitě bolesti. Do té doby jsem byla človíčkem bez jakéhokoliv zdravotního omezení, neznala jsem slovo "šetřit se", proto mi tento důrazný signál těla dal pořádnou lekci. Ležíc nehybně na posteli jako prkno jsem měla aspoň čas se trochu ztamyslet, jaká že to jsem k tělu macecha. Snad to byl jakýsi záměr shůry, taková malá lekcička, abych se ke své tělesné schránce chovala zodpovědněji.

   Dlouhé týdny nemocenské pomalu plynuly. Ty bezmála první tři mne doslova paralyzovaly, takže jsem Annie, netrpělivě postávající u mého lóže a nechápající proč že se panička najednou celé dny jen vyvaluje v posteli, musela vysvětlovat, že musí být trpělivá. Bude líp. Když jsem konečně  byla schopná alespoň mírného  pohybu, odpočítávaly jsme s Annie minuty a sekundy do začátku povolené vycházky a poté spolu mizely na vycházky po vřesinských hvozdech, aby si i dušička přišla na své. 

    Od této první lekce mi páteř uštědřuje podobné docela pravidelně. Proč se ovšem ozvala téměř na konci v podstatě prolenošených prázdnin, to je mi záhadou. Krom aktivit kolem dočasně chromého táty, psů  a domácnosti, vycházek do přírody a občasných tréninků jsem větrala hlavu a koupala se v zahradním bazénu. Možná právě ta přemíra nezvyklého klidu naudělala mi dobře. Jednoho srpnového večera jsem v bedrech pocítila, že s mým hřbetem není vše jak by mělo být. Následujícího rána jsem si ještě stihla uvařit své ranní turecké kafe a pak už jsem musela zavolat hlasité S.O.S, aby mě táta (také se belhající po prodělané operaci nohy) pomohl dopravit do vodorovné polohy na posteli. Tentokrát byl problém v bederech, takže v akutní fázi bolesti nebyla chůze vůbec možná. Domněnka, že po dni absolutního klidu na lůžku ( k tomu mě prozatím nedokázalo jinak donutit vůbec nic) vyskočím druhý den jako srnka, se nepotvrdila. Nakonec se ukázal lékařský zásah nutný.

   Je třeba pomalu se smiřovat s tím, že mé fyzično po letech intenzivního huntování nešlape už tak spolehlivě jako dříve a tak se tomuto faktu musím přizpůsobit. Kdo mě zná, je mu jasné, že se místo agility nevrhnu na vyšívání. Na mé aktivitě se vpodstatě nic nemění, snad jen to zaměření. Dogdancing, hoopers, nosework či jen procházky lesem. Náplň si vždy najdu. Ale tělo...to se musí fakt poslouchat, věřte mi :-)