Shrnuto aneb "mnoho v jednom"

     Najít si čas jen tak si chvíli sednout a zrekapitulovat v hlavě všechny ty zážitky posledního období je u mě už takřka nemožné. Pacinky mohou působit klamným dojmem, že se u nás nic nového neděje, avšak kdo mě zná, ví, že opak je pravdou. Kdybych chtěla všechny zážitky popsat podrobně, jak jsem zvyklá, musela bych nejméně zdvojnásobit kapacitu webu a také přidat ke čtyřiadvacetihodinovému dni alespoň další dvě hodiny. Frekvence psích akcí mne prostě udolala. Když nepobíhám kdesi s psisky, doháním resty do práce a to už nemluvím o své ubohé, tolik opomíjené domácnosti. A tak tentokrát "mnoho v jednom".

  Za agility to byly tři hlavní akce. Přerov, Olomouc a Královice u Slaného. Trojjumpy v Přerově nebyly ani tak zajímavé našimi výkony jako samotným cestováním na místo. Osazenstvo auta tvořily totiž 4 dospělé osoby a 9 psů převážně velikosti large. K mé Annie a Cherry, Veroničině  Hopsince, Biaggimu a Ernymu, Andrejčině  Maze s Nelčou byla přibrána i Anetina  kólie a roztomilá vořeška. Nejvíce místa jsem měla asi já za volantem našeho sardinkového vozidla, ostatní dámy při otevření dveří automaticky vypadávaly z auta, takže jsme zažily situaci, kdy nás v jedné zatáčce málem několik ubylo. Jinak ovšem závody neměly chybu, běžkalo se prímovně, jen veškerá hmotná ocenění nakumulovala se do rukou Andy, která je odvezla v našem autě jen díky tomu, že Anet změnila způsob dopravy jiným fárem a uvolnila tak prostor pro Andrejčiny ceny. Pokud jde o naše výkony, holky se držely, chybovala jsem já a tak podle zásluh jsme na ocenění nedosáhly :-(. Běhy Annie ZDE  

     O týden později jsme si to, mé psice a já, namířily s Eliškou a jejími holkami Nyx a Jive do Olomouce. Dvoudenních závodů se už dlouho nezúčastňuji, tyto byly výjimkou. Po sobotním diskotékovém fiasku jsem měla sto chutí neděli vzdát, zvláště když rtuť teploměru jen s velkým vypětím vyšplhala se do výše pouhých několika stupínků. V sobotu stála za zmínku má dokonalá ztráta paměti na úplně prvním parkuru. Po prohlídce totiž běžely všechny velikostní kategorie a já si celou tu dobu parkur procházela  jen tak naslepo ve své stárnoucí a již značně sklerotické palici. Než jsme přišly na řadu, nějak jsem si "upravila" představu vzdáleností jednotlivých překážek a tak když jsem hrdě vyběhla s natěšenou Annie na plac, po čtvrté překážce jsem nabyla dojmu, že běžím špatně ( bohužel...běžela jsem dobře a diskla jsem se naprosto zbytečně :-( ). Jenže...ani za nic jsem nebyla schopna navázat...v mé palici vypadal nacvičený parkur jinak. Asi jsem působila jako blázen...zoufale jsem se snažila zachytit nějakého místa, které mě vrátí na správnou trasu, ale marně. Eliška na mě nazlobeným hlasem křičela pokyny a modlila se, aby její pomotaná matka vyklidila pole co nejrychleji a nebyla tak objektem všeobecného pobavení. Za sobotní běhání jsme si s Annie a Cherry odnesly potupných 6 disků, proto nebylo divu, že do nedělního závodění se nám moc nechtělo. Ale jelo se a nakonec jsme byly všechny rády. Už jsem nebavila publikum a nedělala jsem tolik chyb. Dokonce jen dvě "fatální", takže z šesti běhů toho dne jsme si zapsaly čtyři doběhnuté. A s některými jsem mohla být i spokojena :-).

       Královice u Slaného se staly dějištěm Mistrovství republiky seniorů. Letos jsem splnila věkovou hranici pro účast na něm. Závod takového formátu (rozuměj - "mistrovství") byl pro mne další výzvou. Už samotné slovo ve mně vyvolává respekt a svazuje nohy trémou. Přesto jsem přijala výzvu Karin a nechala se zlákat její příjemnou společností a vidinou nových zkušeností. Na cestu jsme vyrazily v pátek hned po mém návratu z práce. Dlouhé cestování se nám nakonec zkomplikovalo vybitou baterií v mobilu, jenž nás až do Prahy spolehlivě vedl. Cesta k samotnému cíli byla dlouhá a velmi klikatá. Lidé, kterých jsme se ptaly na cestu, působili zmateně, posílali nás od čerta k ďáblu a někteří ani naše cílové místo neznali. Královice opravdu nejsou z nějvětších obcí, přesto po urputné snaze byly námi vypátrány a my mohly spočinout v náručí útulné místní hospůdky u pěnivé desítky. 

       Unaveny po cestě jsme se přímo "královicky" vyspinkaly v luxusním útulném pokojíčku zdejšího hotýlku, abychom byly svěží a plné sil k důležitému závodu. 

  Naše běhy ZDE

     Annie ve všech čtyřech bězích fungovala výborně, dva disky padly oba plně na můj vrub. Poslední běh (agility) se nám povedl a my skončily na pěkném třetím místě. Tímto závodem nastalo několikatýdenní období agi klidu. Abych se ovšem nenudila, napadla mě úplně jiná aktivita :-)