Před časem zavládl u nás doma jakýsi prazvláštní klid. Počet psů zůstával na své osvědčené čtyřce, dlouho žádné hlídání, dočasná závodní pauza, stereotypně ubíhající dny, sice i tak plny psího venčení a tréninků, avšak podvědomě mi cosi scházelo. Takový ten správný šrumec, z něhož mohu občas vyletět z kůže a prokazatelně z něj cvokatím nejen já, ale všichni okolo... A zrovna tehdy, snad pod dojmem tohoto nezvykle nezáhulového období, dala jsem Veronice kladnou odpověď na dotaz:" Nemohla bych u Vás odchovat štěňata?"
Tátovo stanovisko takto jednoznačně jasný průběh nemělo. Když jsem jej o svém záměru - poskytnout kamarádce nezištnou pomoc - informovala, neměl naštěstí v této chvíli po ruce nic, co by mi mohlo touto formou odpovědi přistát na palici. Naštěstí byl čerstvě po obědě, jenž mu šmakoval, a tak vyslechl až do konce líčení nezáviděníhodné situace mé nebohé kamarádky, která nemá s hordou psích harantů kde hlavu složit Nejspíš bude už brzy (jen co si začnou mrňousci v panelovém domě trochu víc "povídat" a užívat života) vystěhována nespokojenými nájemníky přímo pod most. Herci Národního divadla mohli by mi tento výstup závidět. Z tátova kategorického NE podařilo se během nedlouhé doby několika málo dní a několika dalších hereckých etud, apelujících na tátovo dobré srdce, zviklat jeho odmítavý postoj na neutrální, a ten záhy až k poměrně ochotnému ( nebo odevzdanému?) souhlasu. Vždyť půjde jen o měsíc, táto.
Štěňata na sebe nenechala dlouho čekat. Jejich fotky jsme obdivovali na sociální síti, avšak brzy dozrál čas k osobnímu seznámení, kdy mělo býti kólií komando přjato pod naši společnou střechu. Příchozí smečka se skládala z kóliího kmeta (dědouše mrňousů) Ernyho, jeho dcery a matky štěňat Hopsinky, šeltiího strejdy Biaggiho a sedmi chlupatých prďolků.
Také táta se na jejich nastěhování náležitě připravoval ryze praktickým způsobem. Jednoho dne po příchodu z práce shledala jsem, že je naše zahrada rozdělena vysokou dřevěnou "Vřesinskou zdí" na dvě části. Ta nepoměrně větší zůstala zachována Panáčovic dospělé smečce, psí jesle měly vyhraženu menší část, zato s ovocnými keři rybízu a malin a také vlastním vchodem. Ovocné keře najdete na naší zahradě opravdu jen ojediněle, proto je táta ochránil důmyslným systémem pletivových zábran. Soužití mohlo začít.
Veronika zaplnila byt svými potřebami, jichž nemohlo býti vzhledem k rozměrům místnosti mnoho. Pokoji o velikosti 4 X 4m tak vévodila obrovitá dřevěná porodnice jen o nějaký ten metřík z každé strany menší. Podlahu přikryl částečně už táta starším, vyřazeným linoleem, svrchní, nepropustnou vrstvu pak pojistila Verča ještě rozměrnou nepromokavou plachtou. Přechod z pokoje do kuchyňky vyřešila operativně využitím erárního nábytku. Věci denní potřeby zůstaly v krabicích různě kolem. Konečně nadešel den, kdy Verča naplnila naše rodinné "šapitó" kólií smečkou.
Naši psi záhy vytušili čertovinu s psími nájemníky a hlavně Michal neodbytně prošňupával milimetrové mezery mezi laťkami plotu. Jakožto novopečené sousedky potkávaly jsme se s Veronikou u plotu na kus (nebo spíše jen kousek) řeči.
Sem tam proběhla i nějaká ta ňuhňací návštěva, kterou jsem se kladně energeticky nabíjela ještě ve dnech končícího školního roku.
Štěňátka se začínala batolit po vyhrazeném kousku zahrady. Rozhodla se, že prozkoumají každý centimetřík prostoru. Není jasné, který mrňous jako první rozhodl se okusit zakázané ovoce chráněných rybízových a maliníkových keříků, faktem však je, že ostatní shledali tento nápad geniálním a s neutuchajícím elánem pustili se do překonávání důmyslného systému zátaras. S přibývající hmotností a zvyšující se pohyblivostí stalo se brzy pletivo jen jakousi nevzhlednou průlezkou mezi povoleným a zakázaným územím. Také mamá Hopsinka nezůstala pozadu. Zapovězený prostor dobývala ladným přeskokem, aby zde odlehčila svým útrobám.
Kousek zahrady obývaný kóliím komandem stal se za 4 týdny pravidelného užívání "měsíční krajinou". Vzhledem k tomu, že maliníkové keříky byly čerstvého "předkomandového" data, mrzely a i dnes s odstupem času zaslechnu v tátově hlase zřetelnou výčitku. Ale koneckonců...jsou to malé věci.
Za zmínku však stojí samý závěr soužití, den, kdy to v tátovi vše "bouchlo". Ale o tom až v následném povídání.
Vytvořeno službou Webnode