Ten chlumecký FAJNPARK je za lesem...

     Při své aktivitě musím mnohdy řešit problém "nadměrně zaplněného diářového políčka". To se mi tak v jednom dni sejdou třeba dvě i tři akce různého typu, na něž se natěšeně přihlásím, aniž bych si uvědomila, že v ten samý den jsem již prahla po akci jiné. Zklamaně pak musím rozhodnout, které z akcí dát přednost a které se (sic s těžkým srdcem, ale přece :-( ) vzdát. To jsem se tak těšila, jak s Koky budeme pokoušet štěstíčko v agi zkouškách, když se nám  konají v Třebovicích, přímo "pod nosem", leč několik dní před nimi se ozvala kamarádka - pejskařka Veronika s informací, že na den konání závodů jsem jí přeci přislíbila dogdancingové vystoupení své smečky kdesi na druhém konci republiky. Na malou chvíli mě napadlo, že blafuje, vědoma si mé děravé paměti nebo jsem také pátrala v mysli, zda nebyla jsem v nějakém rauši, když jsem toto slibovala, ale v podstatě, protože se znám a vím, že chci být všude, stihnout vše a nevynechat nic, měla jsem jasno. Písemný důkaz byl navíc k dohledání na "ksichtové knize" a tak bylo vymalováno.  Sliby zásadně plním. Nezbývalo než místo skoček a zónových překážek narychlo potrénovat prvky dogdancingu. Jsem si naprosto jista, že kdyby existovalo mistrovství světa v přesvědčování, přemlouvání a zblbnutí kohokoliv pro cokoliv, Veronika by byla horkým adeptem na titul. Má totiž k této "disciplíně" nevídaný talent. Bez výrazných emocí tichým hlasem vám klidně a vyrovnaně přednese plánovaný program, v němž hrajete jednu z hlavních rolí. Vylíčí okolnosti a dodá, že to bude super akce, což jí je možno věřit už jen proto, že mám jakousi zvláštní slabost pro akce s nejrůznějšími komplikacemi a neočekávanými zvraty. V té chvíli je vám nad slunce jasnější, že na tak skvělém programu se nemůžete nepodílet a slib je na světě. 

   Necelý týden před výletem do vzdáleného Chlumce nad Cidlinou jsem onemocněla krutým nachlazením. Kýchání s tuberáckými záchvaty kašle opepřené zvýšenou teplotou a náladou naopak blížící se bodu mrazu nasvědčovalo spíše než trdlání na akci pro dětičky odchodu na nemocenskou. Čtyři dny jsem se statečně prala s krutými bacily, pro které jsem učinila i nebývalou oběť - celé jedno dopoledne jsem ležela v posteli jako vzorný pacient. Dokonce jsem zrušila i pár akcí, o nichž jsem se domnívala, že se beze mne nemohou ani konat. Na preahu soboty jsem byla odhodlána svému slibu dostát a směr Chlumec nad Cidlinou přece jen vyrazit. 

    Verča přijela ve značném předstihu svým novým fárem, o kterém kdybych měla říct, co že je zač, označila bych je jako bílé a poměrně prostorné, neboť značky aut jsou pro mne španělskou vesnicí. Jen co se mi po revoluci v devětaosmdesátém začaly mezi trabanty a žigulíky ( mnou bezpečně identigikovatelné) prohánět auta mnoha slavných světových značek, začala jsem na poli jejich rozpoznávání povážlivě tápat. Nakonec jsem poučena, že dnes budu cestovat Peugeotem. Ten se sice tváří prostorně, ale než se nám do něj podaří naskládat všechny ty klece s šesti psy, skokové překážky, slalomové tyčky, tunely, rekvizity, tašky a nakonec do něj i samy usednout, stojí to trochu toho přemýšlení. Ne všichni psi mají totiž stejné nároky a jakožto psí umělci mají i oni své vrtochy. Řešíme tedy nejdříve teoreticky, který pes může cestovat ve společnosti jiných psů, kdo naopak sám, zda je třeba klec přikrýt, či nikoliv, zda tunely vejdou na stojato či placato, jak umístit slalomové tyčky, aby během jízdy neproklály některého ze psích či dokonce lidských pasažérů a také jak umístit na viditelné místo navigaci, abychom nakonec dojeli k vytčenému cíli. 

   Táta, jenž se po ránu pustil do betonování  plotových sloupků, nad naším počínáním u práce jen kroutí palicí než je ovšem také zatažen do "pakovacího procesu". Přináší tu sluneční brýle pro řidiče, jehož nové fáro má malou vadu na kráse - upadlou sluneční clonu, tu zase prohledává svůj bohatý vercajk a pátrá po svinovacím metru, který nutně potřebujeme ke stavbě slalomu. Z obavy o další zaúkolování už jen zalomí rukama a pronese toužebně: "Proboha, jeďte už!" A my jedeme.

    Na místě, kde mám usedět během dne zhruba devět hodin, se mi sedí pohodlně. Prohlížím si detaily interiéru vozidla, když tu se ozve jakési pípnutí. Tázavě vzhlédnu k Veronice, ta však působí klidně a vyrovnaně. Na svítícím displeji palubní desky se objevuje jakési sdělení.  Nevzrušným hlasem Verča konstatuje, že kdesi v útrobách auta máme  ucpaný palivový filtr. Na mé otazníky, které mi lítají z očí, pokračuje vysvětlením, že když prý pojedeme dostatečně rychle, filtr se samočinně vyčistí. To mne příliš neuklidňuje. Pípání se ozývá stále častěji a palubní deska hlásí naléhavě "RISK OF FILTER", takže povážlivě riskujeme."Dovedeš si představit, že při našem plném naložení, se smečkou tolika psů a množstvím bebechů někde dojde auťáku trtpělivost a výstražné "Risk..." zamění za kategorické "Dál nejedu!"? ptám se opatrně Veroniky. Odpověď je stručná, rozhodně však ne uspokojivá: " To si snad radši ani nepředstavuji." Peugeot si to ještě pár minut pípoá, ale když Verča následně dupne na plyn, filtr se zřejmě skutečně vyčistí a výstražná znamení a nápisy na palubní desce zmizí. Uff.

   Cesta nám ubíhá v družném hovoru převážně s psí tematikou. Krom jednoho opakovaného obkroužení kruhového objezdu zvládáme orientaci k cíli skvěle.V jednu hodinu odpoledne jsme v Chlumci. Vítá nás rozlehlý park plný zeleně a roztodivných atrakcí pro děti i dospělé. Figurky zvířat jako živé, místní vláček, vozící návštěvníky po parku, čachtací vodní nádržka, průlerzky, stánky s občerstvením, animátoři informující o tom, co se ve které části parku kdy odehraje...Hosteska v modrých šatech nás dovádí na místo, kde má naše vystoupení za nějakých dvacet minut proběhnout. Je to trochu stranou hlavního "cvrkotu", ale i to má své nesporné výhody. Můžeme si zde vklidu vše připravit. 

    Přichází k nám animátorka v převleku za psího maskota. Jejím úkolem je uvést naše vystoupení. Už z dálky se ptám, zda je očkovaná proti vzteklině, zda nemá blechy či se snad neporve s naší smečkou. Místo kloudného průvodního slova však jen stále dokola opakuje, jak je jí v masce horko a obrovskou psí palici drží raději pod paží než aby přesvědčivě ve své roli plnila si svůj úkol. Nakonec nás zrazuje i technika. Vyfasujeme obrovskou bednu s mikrofony a zdířkou na flaschku. Bohužel nějakým neobratným hmatem Verča zařízení "zruší". Ještě že má s sebou výkonný reprák, jenž napojen na mobil poskytne dostatečnou hudební kulisu. Vystoupení probíhají k všeobecné spokojenosti. Dogdancingové sestavy střídají ukázky agility a zakončuje cvičení s vybranými psíky. Zde dostává svůj prostor hlavně Cherry a koliák Erny. Děti jsou nadšeny a pejsci vlastně taky, protože dostávají chutné úplatky.

    Vystoupení jsou u konce a my opět balíme. Teď už zkušeně a na jistotu. Dlouhou cestu ještě snad o půl hodiny prodlužuje nekonečný Verčin telefonický rozhovor. Jde o plánované natáčení reklamy . Jsou žádány kolie a tak Veronika se chystá na cestu do Prahy. Kýho šlaka musí manažerka ulovit Verču zrovna na té nekonečné cestě a ve stejném duchu vést rozhovor. Zprvu chápavě a trpělivě čekám, ale když za tu dobu stihne se setmít a dámy na drátě stále plkají, začínám významně pokašlávat. Přece jen se už těším domů. 

  Podle plánu našich dalších akcí nemá být tento vejlet do 280 km vzdáleného Chlumce poslední. Každý další už zvládneme zkušeně.