TO TU JEŠTĚ NEBYLO

Několik let tomu nazpět proslula jsem na zdejší poliklinice komickou situací. Tehdy jsem si o ní zapsala tyto řádky:

Jsem v čekárně, myslím na bůhvíco. Vychází sestra a já jí podávám kartičku. Už už se otáčím na patě, že se usadím k dlouhému čekání neb čekárna při pátku praská ve švech. Periferním viděním registruji, že sestra tu stojí uprostřed čekárny s tou mou kartičkou, nehýbe se, shovívavě se usmívá a tak se otáčím (stále ještě jak bych spolkla pravítko) a vtom mi docvakne. Místo kartičky pojištěnce jsem se snažila sestře vnutit identifikační kartu zvířete. Komičnost celé situace umocňuje fakt, že v této čekárně a hlavně u této sestřičky se mi to s odstupem času stalo už podruhé. Snad si to nepamatuje....V opačném případě by mohla lehce nabýt dojmu, že tvrdošíjně trvám na své zvířecí identitě a zdvořile mě odkázat o dvoje dveře dále. Tam jsou  na podobné excesy zvyklí. Na dveřích totiž stojí nápis Psychiatrická ambulance.

Toto mé extempore bylo již snad zapomenuto, avšak tento týden zapracovala jsem na jeho oživení další úsměvnou historkou.

S končícím únorem zaregistrovala jsem při jedné odpolední psí vycházce hlášení místního rozhlasu naléhavě vyzývající všechny vřesinské pejskaře k neprodlenému  uhrazení předepsaných obecních poplatků. Tak jako každým rokem začalo mi v hlavě šrotovat, zda evidence naší neustále se obměňující smečky je na úřadě vedena správně.  Pravidelně musí příslušná úřednice srovnat všechny evidenční změny a nesrovnalosti ohledně našich psů.  Zatímco drtivá většina vřesinských pejskařů přijde uhradit poplatek jednoduchým úkonem ( "Jsem Jan Novák, platím za Alíka 150,- čistá ruka"), naše familie srovnává jména, rasy a čísla dlouhé minuty. Také letos, když nás dáma jen zahlédla v kanceláři, na čele jí vyrazily krůpěje potu a evidentně zrychlila dechovou frekvenci. Několik prvních psů souhlasilo. Naproti sedící úřednice při uslyšení prvních tří jmen zbystřila a posadila si brýle níže na nos, aby se zpoza nich podívala na exoty. Pokračujeme změnami - úmrtí, štěně, přírůstek z útulku - jeden, druhý..Jmen a ras  přibývá, naproti sedící kolegyni začínají povážlivě cukat koutky.

Chudák úřednice údaje plete, nervózně listuje ve svých evidenčních lejstrech, přepisuje a počítá numera poplatků. Konečně jsme se společnými silami dopracovali k definitivnímu složení smečky, vyfasovali jsme psí známku za nově bydlící  psiska a vyplázli předepsanou pálku. Obě úřednice si pak o svých "výstředních" spoluobčanech jistě ještě dlouho povídaly u kávy, neboť mě cestou domů přepadla úporná škytavka.

V kapse bundy jsem si nesla fungl novou psí známku, která  pak později  sehrála zajímavou roli. Cestou z práce stavím se někdy do prodejny potravin. Když mám za sebou perný den a nervy potřebují vzpruhu, ocitne se v mém nákupním košíku nějaká ta sladkost - nejčastěji kulaté sušenky Club (mňam). Jsem-li v dobré pohodě ( a to díkybohu většinou jsem) nesu si v košíku k pokladně arašídové křupky. Na těch prostě ujíždím. Nahodím si tedy jedny do košíku, v kapse pohmatem nacházím zrovna dvě pětikačky a mířím si to k pokladně. Paní pokladní je dáma, jejíž dnes již dospělé dítě mělo tu čest projít mými pedagogickými spáry. Usmíváme se na sebe. Pokládám na pás křupky a do její ruky vkládám dvě mince. Pokladní se sice stále usmívá, ale už ne jen společensky, ale jaksi pobaveně. Podívám se pozorněji a zjišťuji, že z dvou pětikorun je jedna psí známka. Paní za pokladnou o mé "psí ujetosti" ví, držela mě už za školní éry jejího dítěte, jen si asi v duchu řekla "chudák paní učitelka", už jí to začíná lézt na palici".  Roztržitě se usměji, vylovím z bundy správnou minci a známku schovám do náprsní kapsy.

Kdyby toto mé počínámí sledovali imaginární "návštěvníci" z budoucnosti, nabyli by mylného dojmu: "Platí se psími známkami"