VÝBUCH

     Čtenáři těchto  stránek znají mého muže jako dobráka, který obětoval svůj život jedné bláznivé ženské a jejím praštěným nápadům.  Kdyby táta vedl své webové stránky, snad bych i já byla vylíčena jako vstřícná a tolerantní manželka, která má pochopení pro lecjaké jeho "mouchy". Podstatné je, že  lidi jako jsme my dva se vůbec kdy potkali, aby šli životem společnou, a mnohdy hodně veselou, cestou. 

   Náznaky, že náš společný život ponese jakýsi punc mírně řečeno " netradičnosti" přicházely postupně, pomalu a nesměle. Okouzlení štěkajícími zvířaty mne provázelo už od nejútlejšího dětství a já velmi trpěla, když rodiče  se mnou tuto lásku nesdíleli. Náplastí na mou touhu vlastnit psa byla mi tehdy želva, morče a rybičky. Pejskaři  tuší, že nutně musel přijít  bod zlomu, který konečně otočil kormidlem života do těch správných "vod". Sotva mé dcery odrostly kočárku, propadla jsem naplno kouzlu psího světa, v němž jsem si začala budovat své místo. V té chvíli ještě nikdo netušil ( dokonce ani já sama), jak moc budu tímto světem uchvácena a jaké v něm najdu opravdové štěstí. Psi se stali mými nejlepšími přáteli, ( nebojte, paní kolegyně, s Vámi drží  lajnu :-) ), nevyčerpatelnou inspirací v životě,  mými skvělými terapeuty a tou nejlepší životní investicí. 

   Počet našich psů rostl podle toho, kolik se jich bezprizorních potulovalo v naší blízkosti. Přijetí nového člena smečky  proběhlo   podle následujícího  scénáře. Zmerčení tuláka...návrh na vzetí do domácího opatrování ...tátův rezolutní nesouhlas...sleva z požadavku -"jen na pár dní " nebo " zítra půjde do útulku"...neochotné  tátovo sotva znatelné souhlasné kývnutí ...a konečně..."je nás doma o jednoho více ". K nalezencům jsme ještě pořídili sem tam cíleně nějaké to papírové štěně, takže počty psích duší  u nás se brzy vymykaly počtům zvířecích kousků běžných drobnochovatelů. Táta záhy pochopil, že mé dokonalé štěstí je zakleto právě zde. V této slavnostní chvíli životního prozření měl jen dvě možnosti řešení. Stávkovat, bojovat, protestovat, zlobit se, křičet, balit mi kufry...nebo mě přijmout takovou jaká jsem.  Zvolil  tu druhou. Ale neučinil tak  jen ve slepé touze nějak to se mnou vydržet. Naštěstí sám našel v psím světě potěšení a dnes bezmezně podpopruje všechny mé aktivity zaměřené na jakoukoliv pomoc pejskům. Sám se obětavě stará o všechny naše osvojené vořechy, z nichž nejraději má velkého dobráckého Michala. 

   Abych se však dostala k nadpisem avízovanému výbuchu, ponechám tátův vztah k smečce do jiného, speciálního, článku a zaměřím se na den, kdy se táta proměnil ve Stromboli.  

   V dolním bytě našeho domu už měsíc bydlela Veronika se svými chlupatými svišti. Soužití, až na občasné ranní štěkací reakce Anduly, devastaci maliníkových keřů kóliími miminy a soustavné neodbytné  psí zkoumání dělícího plotku spojené s hlasitým pokecem, nezaznamenávalo větších trhlin. Nadešel poslední den, kdy byla štěňata pohromadě. Poslední společné odpoledne, společné mazlení a hraní...a zítra sbohem, chlupatí krasavci. Aby měla Veronika na psí děcka vzpomínku, pozvala toho dne s naším svolením fotografku se svou družinou. Celá zahrada byla odpoledne vyhrazena k profesionálnímu focení . Našim psům bylo vysvětleno, že mají dnes zaracha. On už se nějaký ten důvod u nich vždy najde. Aby toho nebylo málo, pozvala jsem si dvě kamarádky ke  společnému zpracování materiálu pro videoklip určený vdávající se kolegyni. V domě a na přilehlém pozemku mělo se pohybovat 6 osob ženského pohlaví, dvě děti a bezpočet psů. Dle mého scénáře měl táta ono páteční odpoledne spočinout v obývacím pojkoji na gauči a po náročném týdnu relaxovat ve vodorovné poloze. Znáte to. Člověk míní, život mění.

   Je 15 hodin. Domem se rozezní zvonek a vzápětí psí sbor "Panáčovci". Táta se pohybuje v dolním patře domu, rád by návštěvě ( kolegyni, která jde tvořit umělecké předsvatební video) otevřel, avšak naráží na problém. K zamčeným vstupním dveřím chybí klíč, jehož místo je na první šprušli dřevěného schodišťového zábradlí. "Kde je klíč?" volá hlasitě do vrchního patra. Oblije mě horko, když si uvědomím, že klíč jsem vzala pohotovostně ráno, neschopna najít ten svůj. Vyhrabávám jej spěšně z kabelky a mířím horem (dolem) pádem dolů. Odemykám příchozí Ivě a přesouváme se do patra k počítači. Odborná porada nad uměleckým videem tak už čeká jen na Markétu. Ta na sebe nenechá dlouho čekat. Dostavuje se vzápětí. Ve snaze být dobrou hostitelkou nabízím kolegyním kávu a diskutujeme o tom, jakou má kdo nejraději, z jakého hrnku, v jaké atmosféře....náhle zvonek. Řev. "KDE JE DO PR.... ZASE TEN KLÍÍÍÍÍÍÍČ????????" No prý kde? Samozřejmě jsem jej vzala a odložila při vaření kafe neznámo kam. Hledám, čmuchám, pátrám. Táta mezitím zuří. Hlasitě lamentuje, padají výrazy, které náš dům neslyšívá tak často...situace je vážná...Jupíííí! Klíč je na světě. Do baráku vpouštím další známou. Pohoda. Jen ten táta je nějakej divnej. Když zazvoní zástupkyně fotografky, psí hrdla v nemalém počtu se rozštěkají a táta na první dřevěné šprušli opakovaně nenachází příslušný klíč, reaguje mocným ne úplně slušným výbuchem. Dáma za dveřmi tiše zírá, s jakým že nervákem to vlastně bydlím. 

  Následuje klidnější část odpoledne, v níž fotografky i vytvářečky videa pracují na svém. Táta spočívá na válendě u televize a nebýt občasného štěknutí  našich psů jako výrazu nevole mít v tak krásném dni zaracha, ani by na odpoledni nebylo nic zvláštního. Jenže matka ňafajících fotomodelů  Hopsinka je zvědavá a zamíří si to po balkónových schodech nakouknout, kdo že v domě vlastně bydlí. Strhne se vřava. Domácí  výhrůžně cení zuby a častují Hopsu urážjkami toho nejvyššího kalibru. klimbající táta sebou trhne a mění se ve Stromboli. Takto si páteční odpoledne skutečně nepředstavoval.  Spěšně vstává z válendy a za podrážděného brblání odchází do místní knajpy, aby tam  dvěma - třemi škopky pěnivého moku spláchl hořkost života s tak příšernou osobou jako jsem já. 

    Focení i práce na videu  pomalu končí, když táta přichází v dobrém rozmaru domů. Chmury jsou spláchnuty a tak nám nakonec ještě  dělá celému osazenstvu topinky s česnekem . Takovýto scénář na pátek si pro příště raději rozmyslím, ale konec konců...Konec dobrý, všechno dobré.