Vzpomínka na mé sžívání se stanem

      Spolu s rozšířením naší závodní aktivity musel být značně rozšířen také inventář všech věcí, které s sebou na tyto akce vozíme. Ke klecím a židličkám přibyl před časem i stan. Pravda, ne velký, ale ke svému účelu – poskytnout bezpečný úkryt v závodním mumraji -  docela postačující. Nespornou výhodou našeho stanu je jeho rychlá instalace do podoby „prosím, vejdi“. Vlastně stačí vyhodit zmuchlanou konstrukci do výše a ona už vše potřebné zařídí. Jako mávnutím kouzelným proutkem je vmžiku plátěný bejvák připraven.  Sen všech, kteří znají ty momenty příjezdu na závody. Člověk ověšený taškami, klecemi, v zubech třímá vodítka svých hafanů a netouží po ničem jiném než být už co nejdříve „ubytován“.  Stan zajistí dostatečně suché prostředí, když liják zkrápí nemilosrdně vše kolem, poskytne stín, když snad sluneční aktivita nabírá až příliš velké grády. Otevřením bočních dílů dokonce zajistí příjemné větrání a přijde-li vichr síly uragánu, dobře upevněn k zemi dokáže odolat větrným poryvům a ochránit své dočasné obyvatele.  Nedostatečně upevněn pak zajistí svému okolí veselou podívanou.

      Všechny tyto výhody jsou vykoupeny jedinou drobnou vadou na kráse pro méně zručné a šikovné uživatele.  Ve skládání pružné konstrukce musíte mít jisté teoretické nebo používáním vypěstované praktické zkušenosti. V opačném případě nastává nelítostný souboj „člověk versus stan“. Pro některé méně zručné persóny (rozuměj mne a mně podobné) radostné kochání z jednoduchého postavení vždy zažehává jiskřičku nejistoty, zda jej dokáží i dostat do původního zabaleného stavu.

     Zvláště začátkem nové závodní sezony musím projít přípravným  školením, abych si „zkrocení zlého stanu“ znovu připomenula. Před letošní sezónou jsem však přípravné lekce zanedbala a vyrazila na závody se stanem zcela nepřipravena. Frajerský hod do prostoru s následným ustavením již stojícího přístřešku jsem ještě zvládla. Blížící se konec závodů však ve mně vzbuzoval obavy, jak onen rozměrný předmět vsoukat zpět do nerozměrného obalu a následně do auta. Vzpomínky na loňskou zručnost, kdy jsem stan s přehledem krotila, byly vybledlé, sklerotická palice nevybavovala správný postup ani za nic. Napadla mě tedy spásná myšlenka.  V dešti a fujavici končím své zkoušky a chystám se odjet, ale některé mé kolegyně pokračují v závodění své výkonnostní kategorie…přece zde nezůstanou uprostřed deštěm bombardované zelené plochy takto nevlídným přírodním podmínkám napospas…Stan je pro ně nutností. Ochotně proto nabízím, že jej zde zanechám a úplně mi bude stačit, když mi jej po závodech přivezou. O jeho složení hovořím jako o triviálním úkonu, který zvládne i malé dítě.  Tento „dobročin“ je živocím příkladem rčení „z nouze ctnost“ :-D.

      Venku už je tma, když k nám domů dorazí Verča se stanem.  Dostávám otřískáno o palici, že kvůli mému stanu promeškala slavnostní vyhlašovací ceremoniál, kterého se měla se všemi poctami zúčastnit. Zabrána do „jednoduchého skládacího manévru“ přeslechla  totiž vyhlášení svého jména a tak ji ve sbírce bude už navždy chybět slavná fotografie, z níž se usmívá ze stupínků vítězů. Opakování slavnostního ceremoniálu jí bylo pořadateli rezolutně zamítnuto.

      Dva dny odpočívá složený mokrý stan v garáži. Venku chčije a chčije, začínám se obávat, aby stan nezískal brzy mykotický povlak. Třetí den konečně vysvitne slunce a tak vynáším stan na zahradu. Sebevědomě jej rozhodím na travnatý plac a je tu rázem v plné kráse. Sotva však paprsky vysuší jeho provlhlý plášť, začínají se z nebe snášet kapky jarního deštíku. Pohotově (de)formuji stan do skladné podoby. Vzdoruje. Pružná konstrukce má formu a nejednou mne bolestivě majzne do různých částí těla. Ve chvíli, kdy si myslím, že divoký „oř“ je konečně zkrocen, vyvíjené úsilí čelí nezvykle silnému odporu a já se obávám, abych pružnou konstrukci přece jen nepoškodila. Nezbývá mi než stan v placatém, ale plošně rozměrném, stavu nacpat balkónovými dveřmi rovnou do obýváku. Táta vzhlédne od svého bedlivě sledovaného sportovního přenosu. Neobratně manipuluji s tou plátěnou potvorou a v duchu si chystám argumenty pro případ, že táta „vypění“. Zdá se, že to nebude dlouho trvat. Jeho rozbuška už doutná. Přesunuji se s hlavolamem do druhé části pokoje, abych neclonila čutálisty na obrazovce a pokračuji v boji se stanem obratnými chvaty jiu jitsu. Když už si myslím, že mám stan na lopatkách, vždy se vyskytne nějaký zádrhel. Mého muže začíná evidentně zajímat více můj boj s větrnými mlýny než čutálisti, prohánějící po place černobílou merunu. Zřejmě dostal při pohledu na mé snažení náladu spíše než na napínavé sportovní klání, na kvalitní grotesku. 

      Doslova jako Don Quijote ve svém boji mizím mezi stanovými dílci a znovu se z nich vynořuji, poklekávám a zalehávám, avšak dosahuji jen toho, že se táta přesunuje z pohodlného křesla před televizí ke mně, aby mi pomohl. Vždyť to slíbil už kdysi dávno před oltářem…“v dobrém i ve zlém“.

     Táta se snaží jít na věc vědecky. Kdesi ze stanových střev vyštrachává pomalovaný cancour látky, přišitý k vnitřní ploše. Na cancouru je obrázky znázorněn postup skládání – krok za krokem. Zamyšleně jej studuje a pak činí první chvaty. Vypadá u toho důstojněji než já, přesto v konečném výsledku zůstává stan stále nesložen. Je tedy umístěn ke stěně, kde v obývákovém prostoru působí opravdu impozantně a je odsouzen k dlouhodobému odložení…než se ve Vřesině ukáže Eliška, která má jeho „zkrocení“ v malíčku.

    Dva dny bydlíme v obýváku se stanovým monumentem. Táta žhaví internet. Pátrá po filmovém zpracování názorné ukázky. Dosahuje jen toho, že vědecky identifikuje jednotlivé stěny a složitou analýzou určuje, které dvě patří k sobě. Mám chuť vzít nůžky a bodat a řezat. Ne tedy do svého muže, ale do té zapeklité mrchy, co nám zabírá třičtvrtě pokoje, pije krev, dramaticky zvyšuje adrenalin a přibíjí hřebíčky do rakve.

     Následující dva dny stan ignoruji, dá-li se tedy stav přelézání a vyhýbání se tomu monstru takto nazvat. Blíží se další závody. Rádi bychom vzali přístřešek s sebou, ale v této podobě bychom jej naložili leda tak na přívěs. Eliška se telefonicky ujišťuje, že stan bude na závodech přítomen. Tím si tedy nejsem vůbec jistá. S velkou dávkou studu jí sděluji, že stan nedokážu složit. Slibuji jí však, že ještě vyvinu úsilí, napnu všechny naše síly (a zbytek nervů). Bohužel. Překřtíváme se s tátou na Pata a Mata a voláme SOS Elišce. Přijíždí s kupodivu mizivou časovou rezervou. Nevěřím, že závody můžeme stihnout. Dva – tři rychlé chvaty pacifikují stan do jeho úhledného obalu. Potutelný úsměv naší dcery hovoří jasně. Získávám woucher na 10 lekcí skládání stanu – s instruktorem!