Žádné zahálení

    Skončila sezóna tréninků a závodů v koňských halách, konečně můžeme vyběhnout na trávník a užívat si svěžího jarního vzdoušku. Zní to romantičtěji než jaké to bylo doopravdy. Duben se zachoval "podivínsky", přesně jak mu velí jeho historií prověřený charakter. Přívaly deště byly sem tam přerušeny přívětivým slunečním svitem, ten však netrval dlouho a nová sprcha jarní zálivky byla tady. A co teprve budit se do mrazivého rána? Zírat na zasněženou zahradu a vytahovat ze skříně už odložené zimní bundy a svetry? I toto byl letošní duben.

     Příchod jarní sezóny zaregistroval tradičně i můj diář, který se hustě zaplnil nejrůznějšími psími akcemi. Začaly jsme s holkami naplno. A jako první tu byly trojzkoušky v Třebovicích. Samozřejmě jsme do toho šly všechny tři :-). Dojezd jsem měla tentokrát naprosto samostatný. Mohla jsem být pyšná na to, jak jsem zvládla cestu i parkování. Teď ještě jaké bude samotné běhání...?

  Dvojkové běhy: Cherry absolvuje první běh maličko rozhozena incidentem s bílým labradorem, běžícím před námi. Ten se s Cherry potkává v místě, na něž připadá start i cíl současně. Labrador při doběhu varuje zubatým ňafnutím Cherry: " Hele, koukej ty velký vořechu běžet pomalu a nasekat cestou spoustu chyb." Cherry vypoulí vyplašeně  oči, až se bojím, že se jí vykutálejí do trávy a já je už nikdy nenajdu. Po delším přemlouvání se mi podaří bázlivé zvíře uklidnit a přesvědčit je, že nás čeká bezva pohopskání, na jehož konci se nadlábne voňavou salámovou mňamkou. Dá se ukecat. Věří mi a jdeme na to. Končíme překvapivě na bedně. 2. místo :-). Další zkoušku dobíhá Cherry čistě, jen čas stačí pouze na 4. místo. Zkouška nám uniká o pověstný chloupek :-). Třetí běh probíhá až po zónu na kladině dobře. Jen nemnoho týmů dokáže parkur zvládnout. 3 překážky před cílem však překvapivě končíme i my :-(. Cherry reaguje na můj chybný pohyb a diskvalifikace je na světě. Cherry je to putna. Nezlobí se na mě za tu špatnou navigaci, hlavní, co ji zajímá, je kapsa plná mňaminek :-).

   Konečně přichází na řadu trojkové zkoušky. Počasí se chová typicky aprílově. Zubaté sluníčko střídají mraky a aby toho nebylo málo, sem tam zkrápí závodníky studený deštík. Na první zkoušku nastupujeme s Annie odhodlaně. Na parkuru je několik záludných míst, která bychom daly snad jen s pomocí vyšších mocností. Po slalomu a rovné překážce jde ta další "okolo" a ani vyšší mocnosti, ani motorek v zadku nestačí, abych Annie včas a přesně ukočírovala tam, kam mám. Přesto je moment, který mi přinese potěšení a o jehož zvládnutí jsem měla vážné pochyby. Dálka za tunelem "ob" kladinu. S během jsem nakonec spokojená. 

  Druhý běh se Annie rozhodla zrychlit za cenu ignorace vypouštěcích povelů ze zón. Aby si vzpomněla, vracím ji nekompromisně na lávce i áčku. Jinak si běh užíváme - i za cenu disku. Třetí parkur jsem zvládla jen do kombinace překážek 4 a 5. Už při prohlídce mi toto místo dělalo tak trochu vrásky na čele a skutečně tady i končíme. Výsledky neberu tragicky. Nebyla to žádná hrůza :-). Jarní sezónu jsme zahájily vcelku úspěšně.

Suchdol či Mokrdol...?

     Na zkoušky do Suchdolu vyrážíme v osvědčeném složení. Verča s dlouhostrstou trojicí, Andy s Davidem a Goliášem ( Nelča a Maze)  a moje maličkost s vlčicí a medvědicí (Annie a Cherry). Oproti obvyklému scénáři dochází k jedné drobné změně. Andrejka se stala majitelkou nového fára a tuto neděli bude mít premiéru jízdy do Vřesiny. Tréma jí skoro nedá spát, ale nakonec probděné noční hodiny  nezanechávají na jejím egu žádný psychický dopad. 

   Po šesté hodině ranní zaparkují u našeho domu dvě auta. Obsah obou dvou se pak během krátké chvíle přesouvá do toho jednoho našeho. Vše probíhá jako secvičená spartakiádní sestava. Verča, Andy i já, každá z nás ví, kam co umístit, psiska, zvyklá na svůj zaběhaný zasedací pořádek, způsobně zaujmou svá místa v autě. O kufr dělí se  Annie s hrabětem Ernym a jeho ptačí klecí "na výšku". Na zadních sedadlech spolu se stanem, židličkami a několika desítkami tašek, či jiných bebechů, se krčí Cherry, Hopsinka, Maze, Nelča a na jedné půlce zadku sedící Andrejka. Vpředu se mnou, coby řidičkou, navigátorka Verča a ta hostí na svých stehnech rozvaleného Biánka v obložení dalších zavazadel. Veselá jízda může začít. Na přetřes během půlhodinové jízdy přichází kde co. Ústředním tématem jsou však nepochybně psi.

     Stalo se dobrým zvykem naší závodní výpravy připravit "parťákům" nějaké dobré pohoštění. Postupem doby rozdělily se i gurmánské "okruhy" mezi jednotlivé členy. Zatímco Verča se specializuje na slané chutě často "šmrnclé"  nějakým překvapivým doplňkem zdravé výživy, já zajišťuji pověstnou sladkou tečku...hřích všech "usilovačů" o štíhlou postavičku. Speciální funkci "degustátora" bez vlastního vkladu zajišťuje Andrejka. Jejím úkolem je vychvalovat naše připravené pokrmy až do nebes a vyvolávat v nás pocit, že patříme k těm nejlepším kulinářům. Trpělivě čekáme na den, kdy nás překvapí nějakou nápaditou delikatesou a věříme, že to bude ještě v tomto pozemském životě :-)

   Suchdol doznává svých tradic. Vítá nás přestrojen za Mokrdol. Travnatou plochu pokrývají na několika místech rozlehlá jezítrka, pod nohami to krásně čvachtá a ještě k tomu oblohu překrývají těžká tmavá mračna. Plocha určená pro stavbu parkuru na tom naštěstí není tak zle. Stavíme samorozkládací stan, zabydlujeme jej klecemi. Pozorně sledujeme jedničkové zkoušky, v nichž důstojné výkony podávají Verča s Hopsinkou. 

    V přestávce mezi jedničkovými a dvojkovými zkouškami dávám "do placu" dózičku s nakrájeným (a s láskou upečeným) makovníkem.Snad Veroničina nervozita, snad nespokojenost s výkonem či otrávenost z nevlídného počasí činí z jindy skromné a pokorné dívky dobrých mravů  drzouna 1. kategorie. Nad makovníkem zakroutí frňákem, zvedne dózu do výše, prohlížejíc její obsah ze všech světových stran a stroze namítne: "A kde je poleva?". Překvapena její reakcí cosi neurčitého zablekotám a rázem čelím další kritické námitce: " To je všechno? Tak málo?" " Ne...ne...," koktám pohotově na svou obranu. Z tašky vytahuji větší dózu plnou porcí makovníku. "Hmmm," zahuhlá plnou pusou spokojeně Verča. Když polkne, pronese významně, že díky mému moučníku zůstanou její kosti dostatečně pevné, neboť mák je výrazným zdrojem vápníku. 
   
    Z vrozené slušnosti Verčiny bramborové lokše se slanou nádivkou zblajznu s povděkem. Degustátorka Andrejka má v tašce dobře uschovánu rezervu pro případ, že by naše připravené delikatesy nestačily. Dokonce provede ukázku vakuově baleného borůvkového závinu. Jelikož však usoudí, že jíme až dost a přejídání škodí zdraví a figuře, její borůvkový závin již nevytáhne z tašky ani nos :-). 

  Dvojkové běžkání je tu. Lážo plážo má Verča, snažíme se my dvě s Andrejkou, Maze a Cherry. V prvním běhu dělá Cherry dvě chyby, za které odmítám nést zodpovědnost. Vybíhá dvě tyčky před koncem (matematiku musíme příležitostně promrskat) a shazuje laťku dvojskoku. Na chybách druhého běhu se podepisujeme už společným dílem. Cherry neukázněně vybíhá předběžně a já ve zmatku rychle přizpůsobuji vedení místo abych nekompromisně tyto ciráty zatrhla a vrátila hříšnici na start. Diskvalifikaci bychom se sice nevyhnuly, ale pořádek je pořádek a nedisciplinovanost by se neměla tolerovat ani na závodech. To vše  ale v tom překvapení nedomýšlím a tak je začátek zmatený. Musím improvizovat, před překážkou křížit k velké nelibosti Cherry, která na to není moc zvyklá a tak se hlasitě bouří. Do svého štěkacího protestu se nakonec vloží tak, že ignoruje skočku a posléze i kladinu, na které nakonec, když už na ni přece vyběhne, nedá sestupnou zónu. Dobíháme tedy, ale s dvěma odmítnutími a jednou chybou. Žádná sláva.
   
        Trojková Annie mi naopak spraví náladu. První zkouškou si vyběhá třetí místo čistým během, ve druhém běhu končí s jednou shozenou laťkou pátá. Užívám si svých několik sekund slávy s Annie na bedně, raduji se z úspěšných výkonů svých i svých kolegyň (Andrejka posbírala, co se dalo, Verča také neodcházela s prázdnou...naopak). Balíme stan (už to dávám s přehledem :-D), nasedáme do auta, kecáme, spřádáme plány na příště a jsme rády za vydařený pohodový den.