ZÁŘÍ - NA LÉTO JDE STÁŘÍ

     Ještě že je "stařec" - léto natolik vitální, že i ve svém pokročilém věku dokáže nás ještě dostatečně zahřát a přinést  nám s prosluněnými dny i patřičně sluníčkovou náladu. Na svém sklonku nadělil nám konečně také trochu té potřebné vláhy a přinesl tak radost bandě natěšených houbařů, kteří už své  prázdnotou zející košíky "zazimovali" s nadějí, že příští léto  jim to příroda snad vynahradí. Také u mne došlo takřka k vymizení "houbového reflexu", kdy jsem od konce jara až k podzimu neodlepila své zraky od země hledajíc kloboučky voňavých krasavců. V srpnu, kdy jsme v lese nezakopli ani o prašivku, reflex oslabil natolik, že jsem konečně mohla obdivovat také vyšší lesní patra, prohlížet si okolí a objevovat stále nová zákoutí místního okolí. Sotva mě kalendář zahnal  po zasloužených prázdninách znovu do práce, přišly vydatné přeháňky. Zalitá příroda se odvděčila nádhernou hřibovou úrodou. 

     Začalo to náhle. Soused Karel - důchodce - navštívil jednoho dne v dopoledních hodinách les a následně hrdě vystavil své luxusní úlovky na zahradě všem na odiv. Do úhledných řad zde byly srovnány obrovské praváky s tmavohnědými klobouky, buclaté hříbečky s tlustými baňatými nožkami, oranžové křemenáče i kanárkově žluté klouzky. Prostor doplňovaly desítky babek, úrodu korunovalo několik famózních bedlích klobouků. Nemusím jistě popisovat, jak pohled na tuto nádheru zapůsobí na dlouhodobě abstinujícího houbaře. V očích mi zajiskřilo, polilo mě horko, podlomila se mi kolena, tepová frekvence vystoupala do nejvyšších hodnot. Pocítila jsem adrenalinový nával a okamžitě jednala. Annie a Koky, potěšeny mým spěchem na procházku, vesele tajtrlíkovaly okolo mne. Radost jsem jim poněkud pokazila připnutím na vodítko k pasu, ale musely pochopit, že má pozornost bude koncentrována výhradně na hledání hub a nemohu se tudíž rozptylovat jejich hlídáním. 

    Vyrážíme. Procházku začínám nenápadně po obvyklé lesní trase. Pátravě sleduji okolí  cesty a jakmile zahlédnu první babku, vydávám se za ni.  Sotva seberu první, objevuji tři další a tak pokračuji po celé trase. Taška je brzy do půli zaplněna. Rozhoduji se pro sondu do hloubi lesa. Jsem výrazně motivována nalezeným praváčkem roztomile koukajícím z mechu. Jako by se právě vyloupl ze země. Je zvěčněn fotoaparátem, který nosím do lesa za účelem "lovů beze zbraní", je políben na klobouček a opatrně uložen na "babkový" základ. 

     Psice jen zírají.  Místo, kam se vydáváme je v poněkud hustším lese. Je zrovna po dešti. Voda nepříjemně studí za krkem i na hlavě. prodírám se větvovím, holky vypadají tímto typem procházky notně otrávené. Stojí mě velké úsilí ukočírovat je tak, aby obě obcházely stromky jednou stranou. Často musí jedna z nich vycouvat a strom obejít. Řídím je vodítky předkloněna skoro do pravého úhlu, jak se prodírám houštím, a do toho tu a tam zahlédnu hříbek. Ani se nedivím, že je to celkem často - kdo by se také do těchto podmínek hrnul? Jsem mokrá, poškrábaná, bolí mě záda. Hříbky rostou často ve špatně dostupných místech. Annie s Koky po sobě znuděně koukají, kdyby to uměly, obrátily by oči v sloup. "To je tedy vycházka!" Každých 5 minut soukám z brašny foťák, pak zaujímám pozici v leže a mířím objektivem na obzvlášť esteticky lahodící exempláře. Annie oceňuje aspoň fakt, že výjimečně nemusí pózovat před objektivem ona. Procházku ukončujeme po dvou a půl hodinách s beznadějně plnou taškou. Houby, které do tašky nevejdou, nakládám do nevyužité kapuce, dva praváky musím držet v ruce. Nevejdou nikam a jako správný houbař - "hamťák" nemohu je přece v lese nechat konkurenci :-D. 

   A tak to jde den co den, když se houbám stále tak vede. Do lesa jdu hned po návratu z práce, v sobotu ráno i odpoledne, také v neděli... Zaujata sběrem se občas dostanu do neznámých míst, odkud vyplašeně telefonuji tátovi a dožaduji se pomoci. Ten však jen bezradně odkazuje mne na pozorné pátrání po známé cestě a já zatím vždy při nepřetržitém sbírání tuto cestu skutečně nacházím. 
Rodina chápavě přihlíží mému nekonečnému zpracovávání hub. Večer co večer usínáme za hukotu sušičky ve vzduchu provoněném houbovým odérem.  Obědy  a večeře mají stereotypně se opakující houbové menu.  Známí nepokrytě ruší smluvené schůzky, neboť mají jistotu, že s sebou přinesu i bedny lesní úrody a s nimi i následnou práci. 

    Nedávno mě kontaktovala kamarádka Kája. Starostlivě zjišťovala, jak se mám, jak se cítím, co a jak plánuji. Když jsem jí mezi řečí nabídla tašku hřibů, vyšla s pravdou ven. Když jsem několikrát za sebou zveřejnila na sociální síti své houbové úlovky, začala se o mě obávat .

To ale není třeba, věřte. Život mě hrozně baví!!!