ZÁVODY V ČTYŘICETISTUPŇOVÝCH VEDRECH? SNAD JEN PRO PACIENTY DOKTORA CHOCHOLOUŠKA

   Jakožto dítě školou povinné viděla jsem jednou v televizi zajímavý dokumentární pořad ze světa přírody. Jistou výjimečností pyšnili se tam štíři. V rámci vědeckého experimentu byl jeden jejich zástupce zprvu strčen do lednice, kde zmrznul "na kost" a pak v zmrzlém stavu byl nelítostně šoupnut na rozpálenou plotnu. Zde v pohodě rozmrzl a cupital si po ni jako by se nic nedělo, ač byla rozpálená do běla. Od té doby, co jsem zajímavý dokument zhlédla, je pro mne štír příkladem, že lze zvládnout a přežít i nemožné. 

Jako třeba běhat závod agility ve dvacetistupňových mrazech, kdy špatně mířeným plivnutím můžete vyrazit někomu oko, psům zamrzá voda v misce a také váš pohybový aparát vykazuje neklamné známky ztuhnutí. Tak jako před lety na halových závodech ve Sviadnově. Mrzlo už druhý týden a místo, aby mráz pomalu ustupoval, zvyšoval stále grády a na den závodů si připravil opravdovou lahůdku. 23 stupňů pod nulou. Účast v závodě už hraničila s nenormálností, běh psů s týráním. Stávkovaly toalety, které nezvládaly splachovat, zamrznula i výpočetní technika, takže  komplikace se objevovaly opravdu na každém kroku....přesto se závody odběhaly. Před několika lety na jaře začalo nečekaně v noci sněžit. V Suchdolu byly připraveny závody. Pravda, že ti normálnější tehdy zůstali doma, když viděli tu bohatou sněhovou nadílku, zarytí soutěživci se nedali odradit ani tímto a svůj závod si odběhali ve sněhových závějích. Agiliťáci jsou blázni. Neodradí je sníh, mráz ani tropické vedro. Pravděpodobně i ve vichřici by přibíjeli překážky k zemi, aby se psy vyšší velikostní kategorie (smolíky by zřejmě odnesl vítr) překonali dráhu. 

   Píše se 30.červen roku 2019 a já se chystám prožít den na závodech v Jakubčovicích nad Odrou. Krásné datum, výborné rozpoložení, senzační společnost. Vše skvělé narušuje jen jeden malý detail. Má padnout teplotrní rekord pro tento den. Možná to má být i vůbec nejteplejší den celého léta...Rtuť teploměru měla by vystoupat ke čtyřicítkám. Přemýšlím, zda je možné přežít běhání v těchto nelidských podmínkách. Jako naschvál přihlásila jsem se na tento závod snad v euforii, že začínají prázdniny, hned se dvěma psy. Teď přemítám, že pokud by mě trefil šlak uprostřed běhu (se ví, že nejlépe vítězného), byla by to sympatická smrt. A jdu bojovat. Vlastně JDEME!

    Ráno se tváří přívětivě. Nic nenasvědčuje tomu, že bychom se měly během dne  uškvařit za živa.Cestou na závody máme obavy o týpka, který to zalomil ve švestkové aleji. Kousek před cílem cesty zahlédneme periferním viděním ležící postavu. Při první příležitosti otáčíme auto a jdeme pomáhat. Poměrně mladý muž má statnou postavu z velké části pokrytu barevně vytetovanými obrázky. Nevypadá zraněn. Jen leží a zhluboka oddychuje."Pane", osloví jej slušně Evka a jemně se ho dotkne na rameni. "Je vám něco?" Ležící postava nejeví nejmenší známky aktiviity. Evka přidává na hlasitosti oslovení a také s ramenem více zatřese. Ještě několikrát musí přidat na razanci, aby ležící mladík prokázal nějakou reakci. Pohne hlavou a cosi neartikulovaně zažblebtá, po čemž opět vytuhne. Akce to musela být veliká. Sluníčko už začíná nakukovat z pod mraků, zmrznutí flamendrovi evidentně nehrozí. Uklidněně nasedáme do auta a pokračujeme do cíle. Dorážíme mezi prvními a využíváme výhody vybrat si parkování ve stínu. Ten se bude sice během dne postupně měnit, avšak vybrané místo pod stromem je tak unikátní, že slunce nedosáhne na psí klece v žádném případě. Po celý úmorný den zde mají psíci snesitelné teploty. 

   Na parkuru je to samozřejmě horší. Venčíme pejsky, korzujeme areálem, zastavujeme se se známými. Přiblíží se čas trojkových zkoušek a můj běh s Annie. V poslední době jsme skoro netrénovaly. Když jsem to pak chtěla dva týdny před plánovanými závody napravit, nastaly pařáky a moudré trenérky v zájmu zachování zdraví pejsků i lidiček rušily jeden trénink za druhým. Pochopitelně neočekávám žádný extra výsledek. Annie stojí vedle parkuru a štěká vysokým hlasem. Je to u ní známka stresu. Nezávodila už několik měsíců a tak zřejmě vypadla z "rytmu". Nejsem na tom se stresem o nic lépe, snad jen neštěkám vysokým hlasem. Diskvalifikace přichází po třetí překážce, kdy nám nevychází plánovaný manévr. Zbytek dráhy dobíháme s výkyvy. Zřejmě zmateně ukazuji a Annie se jen snaží vyhovět. Asi takto by se dal běh charakterizovat.

    Horko nabírá obrátky. Pokračuje se  jumpingem č.1. Při první prohlídce koulím očima, ale pak si v dráze najdu zalíbení. Annie běží opět stylem - panička zmateně ukazuje, ona se snaží vyhovět...diskvalifikace nás nemine. V duchu se psici omlouvám, té je to ale úplně putna. S povděkem kvituje návrat ze slunečného pekla do stinného zázemí.

     Koky vybíhá na dráhu bez bázně. Nasazuje přitom docela rychlé tempo, což je výzvou pro mou fyzickou kondici v tom pařáku. Vzpomenu si na štíra...Dobíháme s dvěma odmítnutími, ale rozhodně ne ostudným výkonem. Než se postaví druhý jumping, osvěžujeme se studenými nápoji, psy chladíme v blízkém potůčku a vedeme nekonečné debaty na jediné téma (jaké asi?)

   Druhý jumping se mi už tolik nelíbí. Horko kulminuje. Rtuť teploměru šplhá ke čtyřicítce, kterou se snaží v nejbložších okamžicích pokořit. Rozhoduji se odhlásit Annie z posledního běhu. Po pravdě i já mám dost a nápad přihlásit se v tomto horku na závody hned s dvěma psími závodníky pokládám za mírněji řečeno nerozumné.

     Druhý jumping běžíme s Koky hezky asi do poloviny (možná dvou třetin). Pak se mi ale za slalomem nepodaří převzít Koky za ztády na opačnou ruku, ztrácíme kontakt a vyncháváme dálku. Po opravě však už vycházíme z rytmu a také se nepodaří nastartovat moje nohy ke sprintu, čímž nestíhám vyřešit nastražený "špek" pana rozhodčího a volba špatné díry tunelu znamená konec všech nadějí. Budiž nám útěchou, že běh byl iopět "koukatelný", takže radost z hezkého běhu převažuje nad zklamáním z nedoběhnutí. Náladu si trochu spravíme v jedničkové zkoušce. S fyzickým potenciálem jsem sice už takřka na nule, avšak hezká, běhavá a relativně jednoduchá dráha ze mě ještě nějakou tu zbytkovou energii vydoluje. Bohužel rychlost běhu se u Koky už podstatně snižuje a zhruba uprostřed dráhy míjí skočku, ač ji zřetelně ukazuji. Z běhu máme sice bronzovou medaili, ale chybka a nějaké ty drobné trestňáky za čas nám berou zkoušku ve dvojkách. Nevadí.

     Škoda, když konečně jednou zaboduji, dostanu takovouhle ochechlanou placku  :-(

     Po celou dobu závodů je nás na snášení toho vedra více. Naura zase jednou vyrazila závodit. Fandění, povzbuzování a společně prožité emoce udělaly i z tak pekelně horkého dne superní zážitek.

Naše běhání ZDE