Znáte tu situaci, jak sáhnete do misky pro arašídovou křupku, potažmo brambůrek či oříšek, a s pozřením prvního kousku je ukončení dalšího požírání  nemožné? Chuťové buňky samy vysílají ruku pro mňamózní křupání a vy jen "trpně" :-D dlabete a dlabete. Možná je to příliš bizarní přirovnání k psímu životu, jehož kvalita  (jako to první sousto) se začala zlepšovat a tak je třeba dále zvyšovat level.

    Nero s lednovým příchodem k nám získal bez pořadníku dalších zájemců okamžitě přidělen k obývání poměrně slušně vypadající byt 1+1 s koupelnou a WC, se samostatným východem na zahradu. Po dlouhé době života ve studené boudě si vážil dobrého bydla. Spal pokorně na dece mezi dvěma postelemi, žral jednou denně a pohyboval se díky svým nemocným zadním nohám v okruhu zahrady. Když byl vypuštěn do volného prostoru, ostatní psiska držela se doma a ve svém bytě trávil většinu času sám. Už po dvou týdnech jsme začali část smečky na Nera zvykat. Jeho horlivost ve snaze získat kamarády měla opačný efekt. Všechny tři psice se proti jeho důvěrnostem zásadně vymezovaly. Vyceněné zuby, hrdelní vrčení a formální útok měl drzounovi jasně naznačit, že k princeznám se nečuchá.

   Nero je dobrá duše. "Když pravidla, tak pravidla," řekl si, vzal je za své a na zahradě už nebyl sám. Jednou v samotě svého bytu rozhodl si zvýšit komfort bydlení. Ráno ho nacházím, jak se slastně vyvaluje na jedné z postelí.  Od toho dne zůstává pelíšek mezi postelemi opuštěn. Na dlažbu přibývá koberec, to aby neposlušné zadní nohy neklouzaly. 

  V teplých letních dnech se Nero vyhříval na sluníčku ve svém osobním prostoru zahrady, který byl za tím účelem vybudován. Zde má rozhled po okolí a může komentovat kolemjdoucí. Psisko si však rychle zvyklo na pohyb po celé zahradě, takže se proti omezení pohybu rázně ohrazuje. Když nepomáhá srdceryvné mekotání a kňourání, použije hrubou sílu. Zdemoluje vstupní vrátka. Jakožto nemocný psí senior však za to není sankcionován, nýbrž si tímto  počinem vydupává své další bonusy.  Ač mu chromé zadní nohy nedovolují kilometrové vycházky, vydává se vratce s laskavým páníčkem alespoň na krátkou procházku po dědině. Přečte si pachové zprávy, potěší se očicháním s kamarádkou Irmou a když už jej nohy přestanou poslouchat, páníček jej odnese až domů. 

   Vzhledem k Neroškově omezené hybnosti měníme stravovací režim. Namísto jedné velké denní dávky podáváme nyní dvě menší. Jednu hned ráno, ať má kluk radost, druhou odpoledne, společně se smečkou. Odpoledne pak jako zákusek vyzobává kousky piškotů z čichací dečky. Panečku, to je super zábava!

     S přicházejícím podzimem ubývá našich společných chvil na zahradě. Už se nepohybujeme celé dny po venku a Nero nepolehává opodál, spokojen, že je součástí smečky a v blízkosti páníčků. Naopak se prodlužuje čas trávený  v bytě.  Aby z toho nebyl Nero tak smutný, je třeba vymyslet nějaké nové opatření. To přichází vzápětí. Nero dostává televizi. U krbu sedáváme stejně zřídkakdy, proto stěhujeme moderní vymoženost doby Nerovi nad postel. Nemyslíme si, že by snad  pravidelné sledování seriálů psisku nahradilo naši přítomnost. Opatření je zištné a on z něj jen profituje. Každý všední večer totiž navštívíme našeho "chromajzla" v jeho bytě, pustíme si oblíbený vědomostní soutěžní pořad "Na lovu" a ležíc vedle psiska, donekonečna jej ňuňáme. Svalnatý bulík si to náležitě užívá. V poloze "na krovkách" slastně propíná přední nohy a ohrnuje pysky.

      V několika posledních týdnech  dostalo večerní povalování u bedny zvýšenou kvalitu. Starouška začala k chromým zadním bolet ještě i přední tlapka v lopatce. V tom  ona zvýšená kvalita samozřejmě nespočívá. Vytváří ji ordinovaná magnetoterapie, kterou denně u pravidelného ňuňání Nero absolvuje. Že jde o opatření s pozitivním přínosem, je jasné už po týdnu. Nejen že psisko samo na magnet netrpělivě ulehává a po skončení léčebného intervalu odmítá opustit tu příjemně teplou, vrnící podložku, ale také jeho chůze doznává změn k lepšímu. Ráno už při našem příchodu neleží jako placka a nenechá se jen trpně vytáhnout ven, nýbrž jen co zaslechne za dveřmi kroky, přichází nás přivítat a také ven vychází evidentně radostněji. Zřejmě pomáhají i účinné potravinové doplňky na kosti, šlachy, úpony a...kde co všechno :-D. Jasnou indícií zlepšujícího se zdravotního stavu a zdokonalující se kondice je Neroškovo významné pokukování po obojku a vodítku. Jsme moc rádi, že krátké vycházky se obnovily. Nero je prostě bojovník. Nejen za svůj život, ale také za svá práva. Vždyť který jiný pes se může pochlubit vlastním bytem, postelí, kobercem, zahradou, televizí...

   "Lovit" chodíme však i nadále, neboť společné chvíle s chromajzlíkem jsou významnou terapií i pro nás.

     Začalo to počátkem září. Nejen, že jsem s třídnictvím v první třídě naskočila do neskutečně rychle se točícího kolotoče, z něhož se mi ještě stále dost točí hlava ( o tom jindy), ale na naši rodinu dolehlo období plné malých, životznepříjemňujících pohrom a pohromiček. 

       Jako první se se svým problémem představila pračka. Jednoho dne doprovodila svůj pravidelný prací cyklus zlověstným výstržním pípáním, jež mělo signalizovat jistý problém. Při bližším ohledání jsme zjistili, že odmítla vyplivnout notnou část máchací tekutiny, takže prádlo mělo k žádoucímu vyždímání daleko. Tátovo vzdělání sice obor "opravář praček" neobsahuje, nicméně kutilské vlohy jej na tento obor pasovaly. Než rozkuchá pračku, svalnatými pažemi sundává z ní hmotnostně zdatnou sušičku. Pak už se hrabe v útrobách neposlušné Boschky. O chvíli později přede mnou stojí s punčochovou ponožkou, kterou mi demonstrativně mává před obličejem a tváří se jak bůh pomsty. Nějak nechápu, jak jsem ponožkou situaci mohla negativně ovlivnit. Jediné, co mě napadá, je řešení přepírat své titěrné ponožky v ruce. Kanál bych snad neucpala, to bych si pohlídala.

    Ještě téhož dne se vše vrací do normálu. Svalnaté paže zvedají sušičku opět "do patra"  a pračce nastavujeme další prací cyklus. Nadpis článku dá tušit vývoj situace. Ozve se zlověstná pípavá signalizace problému a vše se opakuje. Místo punčochovou ponožkou však přede mnou táta mává schlíple vypadající rouškou. Tentokrát nejde o obvinění, neboť identifikace roušky nedovoluje určit původního vlastníka. To jsem si oddechla. Koupelna začíná se stávat tátovou osobní posilovnou. V současné době ukončil posilovací procedúry úsudkem, že bicepsy a hlavně zádové svalstvo má dost. Sušička zůstává v "přízemí" a očekáváme příchod povolaného opraváře.

   O několik dní později nás vzbudí ze sladkého spánku nepříjemný dusivý kašel naší Koky. Místy to vypadá, že spolu s vydávenými hleny vydáví i plíce. Souběžně s tímto zdravotním problémem se přidává Michal s "nadocasovým" exémem (či jak to nazvat). V srsti má vykousánu plošku v průměru asi 5cm. Místo je zarudlé a  ploška se pomalu zvětšuje. Na veterině je Michalovi část prdelky vyholena, k užívání fasujeme přehršel léků a vodiček. Na dotaz, co s kašlající Koky, dostáváme jednoduchou radu. Jitrocelový sirup. 

     Následuje medikační období. Pacienti medikují naštěstí ochotně, když léky důsledně balíme do lákavých pamlsků. Jitrocelák je dobrý sám o sobě a Koky se pomalu, ale jistě zotavuje. Vynecháváme však  spoustu tréninků. Jedinou aktivitou jsou nám lesní procházky s (marným :-( ) hledáním hřibů. Když už to vypadá, že jsme kašel položili na lopatky, Cherrynčino noční dávení je jasným důkazem toho, že jen předal svou štafetu.

         Aby toho nebylo málo, také Nero přispívá svou troškou smůly do mlýna. Pajdavé zadní nohy  se odhodlaly k neposlušnosti ještě větší než obvykle. Než se starouš sesune ráno z postele, uplyne drahný časový interval, proto jej chodím vypouštět na zahradu s hrnkem kafe v ruce, at neztrácím čas. Je to na dýl. Nejhorším terénem je kopec směrem dolů. Rychlými cupitavými krůčky to někdy zadní běhy nezvládnou v tempu. Statné zvíře v polovině kopce sedí na zadku, zadní nohy směřují k nebi a nepřirozeně kmitají. Nezbývá než nebohému zvířeti pomoct nalehčením nemocné zádi. Je to fyzicky nátočný manévr, při němž neskrývám obavy o svá bedra také ne zcela v kondici. Nevyhnu se úvahám o Neroškově budoucnosti...

  Od června si vozím zadek  v novém fáru. Na tátovo vřelé doporučení jsem investovala fůru peněz do zánovního WW Tourana. Fešáka s nemnoha najetými kilometry a světlým, elegantním  interiérem. To je to, co pro převážení psů a psích překážek opravdu nejvíce potřebuji :-D. Překvapivě problém nebyl v onom elegantním vzhedu, nýbrž v chodu. Před několika týdny mi cestou z práce blikla kontrolka a palubní dispey mi diskrétně sdělil, že teplota motoru překročila standartní teplotu. Po chvíli však zhasla a vše se zdálo být v normálu.  Sdělila jsem toto tátovi. Nezdál se být znepokojen. Přislíbil, že až bude čas, na problém se mrkne. Uplynul další týden a kontrolka na mě zamrkala cestou z práce znovu. I tentokrát po chvíli zhasla. Opět jsem si postěžovala a opět mi byla přislíbena "prohlídka" fára až bude čas. 

    Týden tomu nazpět jsem si to jela z práce domů a zaparkovala si to u Kauflandu, že nakoupím. SMSka od Elišky mi nemilosrdně připomněla mou sklerózu. "Mami, kdy přijedeš?" stálo tam. Po pravdě jsem zatápala v paměti, načež jsem zjistila, že má cesta místo do Kauflandu měla vést do Žabně pro Elišku a ta si u nás doma měla vyzvednout tátovo fáro pro cestu na MR v agility do Trutnova. 

    Neváhám a místo pro košík k nákupu rozjíždím fáro směr Žabeň. Nejedu dlouho, když tu náhle kontrolka stroze oznámí, že neřešený poroblém s přehříváním motoru bohužel samovolně nevymizel, nýbrž stále trvá. Tentokrát kontrolka po chvíli nezhasne. Svítí imrvere a tak mne napadne sledovat ukazatel teploty motoru. V tu chvíli mi vstanou vlasy na hlavě. Ručička ukazatelu nemilosrdně míří do červeného pole s hodnotou 130 stupňů a více. V hlavě mi běží šílený scénář. Uprostřed cesty vyšlehne z kapoty obrovský nesmlouvavý plamen a vyvalí se hustý dým. Rychlým jednáním se zachraňuji a jen smutně přihlížím zkáze mého krásného nového auťáckého frajera. 

   Potlačuji dramatickou představu a zastavuji u krajnice. Žhavím mobil. Vychrlím na tátu problém. Naštěstí je zvyklý řešit tyto situace (nikdy nepřestanu děkovat osudu, že ho mám :-) ). Nařizuje zapnout topení na plné pecky, otevřít, co se dá a chladit. Se dvěma zastávkami na cestě cirka 4km dlouhé nakonec šťastně dojíždím do cíle. Zpět už ale můj "Frajer" cestuje na nákladní ploše odtahového vozidla. Smůla prostě nemá konce.

    V pátek jsme nachystaní na hlídání vnoučka, leč smolné období nekončí :-(. Dominik dostává teploty, vypadá to, že všechno bude jinak. Teploty se umoudřily. Dominik v pátek přijíždí. Užíváme si víkend. Eliška a Evka zatím bojují na MR v agility. Tady se k nám štěstí opět nakloní. Evka s Torinkou vybojují v družstvech titul druhých vícemistrů republiky. Máme obrovskou radost a jediné, co si přejeme, je, aby se všichni ve zdraví vrátili.

    Smolnému období naprosto rozumím. Je to osudově promyšlený životní záměr. Neprožít jej by znamenalo myslet si, že mě v životě nemůže nic omezit, zastavit, naštvat...O to více si vážím chvil, které mě z takto nastražených šlamastik dokážou dostat. Nelze to vyjádřit jinak než že jsem neskutečně vděčná. Za ty situace a ještě více za jejich vyřešení.

     V zimě roku 2019 povýšili jsme s tátou z role rodičů na  prarodiče. Titul "pra"rodičů (byť s předponou evokující třeba "pra"věk) přijímáme s hrdostí.

 Rozplýváme se nad mrňousem, opečováváme jej a s láskou, tu a tam  jej rodičům pohlídáme. Dosud jsme fungovali jen jako hlídači psů, dnes je nám svěřováno lidské mládě s důvěrou v náš zodpovědný přístup. 

     Největším nepřítelem byly pro mne zpočátku všechny ty technické výdobytky, které naše generace neznala. Chůvičky, hlídače dechu, důmyslné upínací systémy do kočárku, sedačky, stoličky...o hrajících, zpívajících a pohybujících se hračkách ani nemluvě. Jak tele na nová vrata hledím na změť řemínků, karabinek, tlačítek a v marné snaze toto použít pak stejně potupně škemrám o pomoc  mlaďochů. Oč jednodušší bylo "netechnickým typům" matek asistovat dítěti v růstu za doby mého mládí. Pokojný spánek našich dcer hlídalo ucho na dveřích, v kočárku stačilo zapnout řemínek kšírů, jednoduchým manévrem složit sportovní kočárek, rozpohybovat autíčko na setrvačník. Vývoj však jde neustále vpřed a je třeba chtě nechtě době se přizpůsobit. Absolvovala jsem několik náročných technických školení  a dnes to nejnutnější zvládnu. 

   Jestliže dříve přijeli mladí na návštěvu s taškou přes rameno, dnes k nám spolu s dítětem přestěhují půl jeho dětského pokojíčku, čtvrt své koupelny a kuchyně. Jsou zodpovědní. Nic nesmí chybět. Pod dojmem, že obsahy objemných zavazadel jsou psího zaměření, provádí smečka hloubkovou kontrolu svými zvědavými čumáky. Až na několik pachově  zajímavějších objektů však zklamaně upouští od dalšího výzkumu. 

    Brzy je byt plný všelijakých věcí nezbytných k péči o dítě a jeho zdravý rozvoj. Plíny a dupačky, trika, štramplíky, tepláčky, ponožky, mastičky, vlhčené ubrousky, pudr, lahvičky, krabičky, skleničky, lžičky, hračky a dudlíky...prostě jeden velký bimbajs. Najít cokoliv je spíš věcí náhody než sáhnutí "na jisto". 

         Dítě je rázem středem psí pozornosti. Když byl Domča ještě omezeně pohyblivé miminko, nakukovali s neskrývaným zájmem do kočárku či postýlky, nasávali neznámý (někdy pro ně velmi příjemný živelný  :-D) pach. Dokud byl Domčův krok ještě vratký, byli nejdivočejší členové smečky omezováni v pohybu, neboť jejich překotný výběh např. na zahradu mohl býti zdraví ohrožujícím manévrem. Dnes  Dominika věrně doprovázejí, kam se jen hne. Je totiž zaručeným zdrojem zábavy, když odhazuje ochotně míčky či jiné předměty a hlasitě se řehní, jak se mu v psích mordách vrací. Nejen hra je však důvodem jejich bezmezné lásky k prckovi. Jeho ruce a pusa voní stále nějakými dobrotami. A on opravdu není lakomý. Štědře častuje psí kámoše vším, co má. Pokud ovšem náhodou není ochoten se rozdělit, psiska se šikovně obslouží sama. A Domča je kámoš. Nežaluje ani hlasitě neprotestuje, takže krádeže zůstávají nepotrestány. 

     Jeden  červencový pátek nám byl Domča svěřen rodiči k víkendovému hlídání. Nejdříve jsme si to porajzovali po lesních cestičkách, pak jsme na zahradě do nádoby s vodou naházeli bezpočet kamínků, což je Dominikova nejoblíbenější hra, zdlábli jsme lehkou sváču a namířili si to s kočárkem na stadion kouknout na dědu, jak řádí s tenisovou raketou. Zhruba dvacetiminutovou cestou snad tisíckrát odpovídám na zvědavou otázku : "Co to je?" Je to vždy totéž - POPELNICE, leč malý vykuk jakoby nemohl pojem udržet v hlavě, ujišťuje se raději co 10 kroků.Jsem docela ráda, když popelnice s příchodem na stadion mizí a hošík  se zaujatě zadívá na chlopky poskakující po  tenisovém kurtu. O to zaujatěji, že mezi poskakujícími chlopky zaměří dědouše. Sledování však netrvá dlouho. Obloha se pokrývá černými, zlověstnými mraky. Zdá se, že půjde maximálně o několik minut než vypukne pořádná bouře. Nezbývá než nasadit vysoké tempo a snažit se blížící se bouři utéct domů. 

     Cesta vede docela prudce do kopce. Jde to ztuha, ale obava z průtrže s malým Dominikem v kočáru obzvlášť dělá divy. Doma jsme za 9 minut -  vypadá to na světový rekord. Sotva za námi zaklapnou dveře, divoké staccato kapek rozezvučí okenní parapety ve zběsilém rytmu. První blesky osvětlí zšeřelý pokoj. Jsme sice doma v teple a suchu, nastává však jeden docela zásadní problém. Výpadek elektřiny. Do toho začne trojčit Annie, jež má z bouřek panickou hrůzu. Přilepí se mi k noze a nepřipouští možnost, že by má noha samostatně třeba odešla hledat zdroj světla. S Dominikem na rukou samozřejmě. I další psiska jsou nesvá, moc nechybí, aby se mi přilepilo další z nich k druhé, zatím volné, noze. Hrabu v šuplíku v marné snaze najít svíčku. Mezitím stavím na plotnu hrnec s mlékem, abych malému připravila večeři. Annie sem tam sklidí nešetrný políček, jak se dobývám ke špajzce. Naštěstí slyším klapnout dveře. Táta je tu. Mokrý jak vodník Česílko. Na kole vytvořil jistě také světový rekord v jízdě do vrchu. Spolu s ním vstupuje do domu k mé velké radosti i elektřina. Nalezené svíce však ponechávám v pohotovosti. 

    Česílko se přesouvá rovnou do svého vodního živlu a ulehčuje mým rukám od Dominika. Ten nadšeně sdílí vodní živel s dědou. Neopomene mu vodu hned ze startu "ochutit" vypuštěním močového měchýře. Zatímco se kluci rochní, bábrle klohní kaši, připravuje postýlku a propriety k vysušení voňavého drobečka. Za okny stále burácí hromy a blesky předvádí impozantní světelnou show. Impozantnost je však věcí názoru.  Zejména Annie by se bez ní mileráda obešla. Už vidím tu noc. Vystrašené psisko se v těchto letních nocích s bouřkou strachy dělí s námi o postel...tedy pardon...my se milostivě dělíme s ním!

     Než Dominika vysuším a obléknu do nočního úboru, táta připravuje stoličku a pouští pohádku na dobrou noc. Oblíbeného krtečka a mou nejoblíbenější z pohádek: Krtek a medicína. Dominik statečně zfutruje misku krupicové kaše, zamává populárnímu hmyzožravci na dobrou noc, dá pusu dědovi  a tisknouc k sobě malého plyšového delfínka, jenž v postýlce nemůže chybět, je odnesen bábrlí do hajan. Pod vlivem všech těch rušných odpoledních akcí do 10 minut usne jako pařez. O hodinu později přibydou pařezy další dva. Spíme tvrdě až do rána.

        Každý rok o prázdninách patří dva dny setkání s mými dvěma spolužačkami z vysoké školy. Tradice dlouhých třicetidvou let byla porušena snad jen jednou z důvodu mateřských povinností už nevím, které z nás. Hostitelství si spravedlivě předáváme. Letos připadlo na Alenku.

   Na nádraží vyzvedávám Katku a frčíme fárem na Lučinu u Žermanické přehrady. Naše srazy probíhají následovně: Uvítací ceremoniál (a to i v době covidové) se neobejde bez srdečného objetí. Následuje servírovaná káva s něčím sladkým na zub. U ní jsou probrány nejdůležitější novinky roku. Co je u které z nás nového  - kdo se přestěhoval, změnil zaměstnání či chlapa...Odpoledne pak zpravidla korzujeme přírodou, abychom navečer unavené zakončily den u lahvinky vína s dalším povídáním. Ráno se pak po snídani loučíme a vracíme se do svých domovů. Scénář setkání je vždy úplně stejný. 

    Letos jsem se snad vlivem třídenního odloučení od smečky (dovolená s tátou) rozhodla vzít alespoň naše nejskladnější zvíře s sebou. S laskavým souhlasem hostitelky, jak jinak. Jsme na místě. Ládujeme se z auta. Koky nadšeně pobíhá okolo nás, vítá tety i mě po té "dlouhé" cestě, ale kupodivu pouze já sdílím její nadšení. Tety jsou k jejím projevům celkem  netečné...Jdeme do domu. Je mi doporučeno nechat Koky na zahradě. Cože? Opustit svého psa v neznámém prostředí a ponechat jej svému osudu v kdovíjak spolehlivém oplocení? Ohrazuji se, leč na hostitelce si nelze nevšimnout nevole, že by psisko mělo vejít do domu. Pravda - práh pořádku a úzkostlivé čistoty mám oproti kolegyním trochu posunut, ale přezování se z botů do papučí a pak vyzouvání i z papučí při vstupu do pokoje mi přijde docela "přes čáru". Marné. Tady je pánem Alenka.

   Fičím pro klec do auta. Svévolně jí přiděluji místo v kuchyni na místě, kde nepřekáží, ať  může být Koky alespoň takto s námi. Hostitelka by to zřejmě viděla jinak, avšak jednám natolik rozhodně, že námitky spolkne. Jen co zítra opustíme dům, prolije "psem poskvrněné místo" dávkou dezinfekce. 

  Mezi vchodem do domu a klecí je asi 15 schodů a kousek předsíně. Fasuji hadr a pucuji Koky tlapky. Poté ji stejně beru do náručí a vypouštím až v klícce.  Naštěstí je Koky přizpůsobivá. Klec jí nepůsobí trauma. Rozhodně méně než mně samotné. Pravidla hostitelky však musím respektovat. Hořce lituji, že jsem Koky nenechala radši doma. 

   Dům je vkusně zařízen. Zařízení domu zde ladí do posledního detailu. Vše se jen blýská, nikde ani smítko. Po kobercích se chodí zásadně bez papučí - ve vyvařených ponožkách nebo naboso , kartáčem vydrhnutýma nohama. Lesklý povrch nábytku při každém dotyku zanechá daktyloskopické stopy a umožní identifikovat viníka :-D. Je jasné, že Koky bude vězněna až do odjezdu. Naštěstí příznivé počasí dovoluje pozevlovat po okolí, takže vězeňkyně dostává vycházky. 

  Navečer si dovoluji zaškemrat, aby klec s Koky hohla být postavena do pokoje, kde budu tu noc spát. Výmluvný pohled hostitelky mi však tento nápad rychle vyhání z hlavy. Snad alespoň vůně lahodných pokrmů připravovaných v těchto kuchyňských zdech přinese Koky příjemné spaní, když už musí být v odloučení od paničky.

   Po ranním vyvenčení se vrací opět do klece. Kouká na nás, jak snídáme a já se těším až mi budou u snídaně zas asistovat všichni naši raťafáci. Balíme a loučíme se. Díky, holky, bylo to jako vždy super! Koky dostává od tet pochvalu za vzorné chování a hrst piškotů. Ocásek si může uvrtět. Nezůstává v ní ani za mák nějaké hořkosti. 

   Jak ráda se vracím do našeho domu. Domu, kde na podlaze neleží plyšový koberec, nýbrž i přes častou práci vysavače přehršel různých chlupů, nábytek místo blýskání vykazuje tu a tam "řezbářské zásahy" některého z našich psů, sedačky snesou i tlapky a u jídla nám asistují naše psí děcka. 

   Rozhodně nechci posuzovat čí bydlení je lepší. Je to subjektivně o hodnotách, jak je má v sobě každý z nás různě poskládány. Jedno však vím jistě - MÍ PEJSKAŘI MI ROZUMĚJÍ :-D

  Jednoho prázdninového rána jsem při ňuhňání s Neroškovou mordou zaznamenala cosi podezřelého. Jednu ze stoliček zdobil v místě, kde zub přechází v dáseň, nehezký, zelenošedý "nános". K psisku mám takřka neomezenou důvěru, proto jsem cíleně odhrnula "držkový převis", abych zkoumavým okem zjistila, co to za nevábný jev se mu tam vytvořil. Nero v pohodovém klídku zřejmě přemýšlel, jakou novou hru to zas panička vymyslela. Dokonce i když jsem objevila v dásni zapíchnutou osinu a začala mu v mordě provádět příslušné, ne příliš odborné, zásahy pinzetou, jen znuděně zakoulel očima a naprosto samozřejmě mne nechal zákrok úspěšně dokončit. Osina byla extrahována, avšak ložisko hnisu mne znepokojovalo. Po odborné konzultace s tátou jsme stanovili další plán postupu. Objednali jsme Nera v nejbližším možném termínu k veterinárnímu vyšetření. 

    Jelikož Andulčin chrup za 11 let života zaznamenává nehezké hnědé nánosy zubního kamene a její "polibky" nesou známky nevábného odéru, je rozhodnuto, že na  předoperační vyšetření bude přibrána i ona. 

  Následujícího dne tedy ládujeme oba pacienty do auta a míříme směr veterina. Annie je pověstná svou hysterií ve chvíli, kdy jen kouskem nozdry ucítí zápach dezinfekce, zlověstně upozorňující na blížící se vyšetření. Ani tentokrát nezklame. Když ještě před vstupem na veterinu venčíme, Annie už tuší čertovinu. Nejen, že na venčící úkony zvysoka kašle, ale s přibližováním k budově veterinárního zařízení úměrně zvyšuje pnutí vodítka. "Tam mne tedy nedostanete," myslí si a dle toho i tvrdohlavě zapře zadní nohy ve snaze se z vodítka vysvléct. Tyto její fígle však máme dávno vychytány a nastupuje hrubá mužská síla. Táta nekompromisně čapne streslé zvíře do náruče. A víme, že bude hůř. 

   Vstřícný personál vyvíjí zvýšené úsilí, které nakonec vede k úspěšnému odběru požadovaného množství životodárné tekutiny. Annie může do auta. Teď přichází na řadu Nero. Kdyby se toto mohutné zvíře oplácané svaly rozhodlo Andulčino chování následovat, zvládnutí odběru bylo by určitě daleko složitější záležitostí s nejasným výsledkem. Náš King Kong však vstupuje do čekárny v rouše beránčím. Dokonce mám mlhavý dojem, že zaznamenávám také pnutí vodítka, avšak opačným směrem než "pnula" Andula. Je to vůbec možné, že psisko se do ordinace těší...? Milý personál se psem přívětivě rozmlouvá a Nero nemá nejmenšího úmyslu jakýkoliv zásah na svém hřmotném těle sestřičkám nějak komplikovat. Nechá si proplachovat mordu a dokonce trpělivě snáší, když se veterinářka  pokouší zub, prolezlý kazem skrz naskrz, rovnou vytrhnout. Zub však pevně drží v dásni. ˇ

   Výsledky odběrů nasvědčují tomu, že nic nebrání v cestě oba pacienty celkem bez obav uspat za cílem provedení ústní hygieny a vytržení Neroškova zubu. Dostáváme termín na příští týden. Nero začne. 

V předvečer operace Nero marně na svém pelíšku přemýšlí, proč dnes nedostal svůj obvyklý přísun granulí. "Dokonce ani piškoty mi dnes nedali, krkouni jedni! " myslí si. Zatrpklost mu však hned ráno vyléčí cesta na veterinu. Jen co vystoupí z auta, vesele si to cupitá na svých polochromých nožkách ke vchodu. V čekárně budí respekt u všech přítomných páníčků, kteři si nenápadně přitahují své miláčky blíže k sobě.  Chápu je. Netuší, že Nero je dobrák od kosti. 

    Před samotným uspáním je Nerovi nasazena kapačka. Údajně k zavodnění organismu. S kapačkou je spojena půl druhé hodiny trvající čekací doba. Pacient je klidný, jen by se moc rád družil s pejsky okolo. Konečně přichází sestřička a ukončuje zavodňovací procedúru. Přesouváme se do ordinace, kde je Nero uspán. Zatímco se na Neroškově  mordě usilovně pracuje, jdeme s tátou svlažit haksny k řece. V chladivé lázni a se zmrzlinou v ruce je horký den o poznání snesitelnější.

     A už si vezeme probuzeného Neroše domů. Vypadá, jak by žádný zákrok ani neabsolvoval. Šmatlá stále stejně, večer dostává masovou konzervu, kterou zhltne jak malinu a druhého dne pak na nás působí veselejším dojmem. To nás ujišťuje v tom, že inkriminovaný extrahovaný zub jej možná i bolel. Jsme rádi, že to vše tak statečně zvládl a že vše dobře dopadlo. Teď bude ještě na řadě Annie, ale s tou to tak jednoduché určitě nebude :-D.

     Letošní prázdniny jsem vyhlížela ještě dříve a ještě toužebněji než kdy jindy. Jen opravdu nezasvěcený pozorovatel mohl by snad spatřit v tomto prapodivném covidovém období prostor k pedagogickému flákání a názorově se přiklánět na stranu těch, kdož hlasitě volají po tom, aby učitelé své zasloužené prázdniny věnovali svým strádajícím žákům. Naštěstí zdravý rozum zvítězil a prázdniny tak zůstaly prázdninami pro žáky i učitele. 

     Je-li slovo "prázdniny" odvozeno od základu "prázdný", pak mé zasloužené pedagogické leháro nazývá se "plniny", neboť úvodních 10 dní bylo naplněno od rána až do večera činnostmi rozmanitého charakteru. Několik nutných domácích prací první prázdninový (eh..."plninový") den  vystřídaly hned ten následující sportovní a kynologické aktivity. Domnívám se, že většina lidí využívá svou dovolenou k poklidné relaxaci - dohánění spánkového dluhu, výletům, koupání...v odpolední siestě u bazénu tráví čas se svou dlouho odkládanou knihou, popíjí svěží koktejly a večer si vychutnává grilované speciality a tlachání s přáteli. Ničeho z toho se nezříkám a postupně na většinu z jmenovaných příjemností také dojde. Mé prázdniny však pokaždé obsahují i prvky zdánlivého fyzického sebetrýznění. Vstupní branou do něj bývá tradiční tábor psích aktivit v náruči kouzelné přírody Oderských vrchů. Větřkovický kemp je mezi pejskaři dobře znám. Ve zdejším okolí není mnoho těch, kteří by v rámci tábora nehopsali po jeho travnatém place a nebloumali pohádkově úchvatnou přírodou. Byť bez nároku na luxus a pohodlí. 

       Malé dřevěné chatičky pamatující dobu Marie Terezie, s tvrdými kavalci místo postelí a retro nábytkem však vtiskávají pobytu specificky nostalgický nádech (zvláště u účastníka mé věkové kategorie). Koneckonců aktivní účastník campusu se v nich stejně příliš neohřeje. 5.červencový den časně ráno tak parkuji své nové fáro před branami tábora. Jakožto úplně první nedočkavec dostávám symbolicky klíče od chatky číslo 1. Je blízko hlavní budovy. Jídelna a toalety nadosah, což je příjemné. Vedlejší chatu pak obsazuje Eliška s vnoučkem, tedy i ten bude "po ruce". Sotva vytahám všechny bágle a ustelu kavalec, máme s Koky nástup na první trénink. Zdravotní stav mých beder sice není ideální a při přechodu ze sedu do chůze působím dojmem devadesátileté stařeny, ale odhodlání je velké, takže "bábrli" nekopmpromisně rozcvičuji a dáváme si s Koky "do těla".

      Počasí nám tréninky opravdu neulehčuje. Z blankytně modré oblohy se "od ucha k uchu" zlomyslně směje(či snad vysmívá...?) žhoucí hvězda, dodávajíc létu pravou horkou atmosféru. Potíme krev. Naštěstí se nám cvičení daří. Po obědě si chvilku odpočineme, abychom nabraly sílu k odpolednímu tréninku. Je jím další, pro nás celkem nová, psí disciplína - canicross. Jeden by řekl, že přece stačí zapnout psa na vodítko k pasu a jupí na dráhu, avšak už první lekce nás vyvádí z omylu. 

      Před samotným tréninkem scházíme se před trenérčinou chatkou, abychom vyladili caniscrossovou výbavu. Nacvičujeme správné upnutí pásu, vodítka a hlavně volíme pro pejska  nejvhodnější postroj. A že je z čeho vybírat...!

      Po úvodním zahřátí (co načalo slunce, dokončujeme my ) nás trenérka Barča péruje na prvcích běžecké abecedy. Prošlapáváme kotníky, energicky zvedáme kolena, předkopáváme, zakopáváme...dbáme na pečlivé provedení všech cvičení. Pot z nás leje proudem, ale v sebetrýznění ochotně pokračujeme.  Řádně rozcvičeni a seznámeni se správnou technikou běhu konečně přecházíme do druhé fáze tréninku. Zapřaháme. Patřím do začátečnické skupiny. Koky byla dosud za tahání na vodítku  vždy spíše kárána než abych v ní tuto zdánlivou neřest výchovně podporovala. Dnes po ní chci opak. Holka je evidentně zmatena, když na ni hulákám strohé:"Běž! Běž!" I na takové sitiuace nácvikové metody pamatují, proto je využíván psychologický vliv davové psychózy. Pejsci jsou společně hecováni k běhu a všemi možnými způsoby ponoukáni k rychlému tahu. Po pravdě řečeno v našem týmu jsem zpočátku "tahounem" spíše já než Koky, která je davovou psychózou nepoměrně méně ovlivnitelná než praštěné borderky. Běháme přibližně dvěstěmetrové úseky a ne zrovna pomalu. Mám dost a proto už před desátou, sotva se má hlava dotkne polštáře, usínám jako dřevo.

     Ráno nás už v 6:30  čeká velmi běhavý Eliščin parkur. Výkon mi ztěžují stále zlobící záda, která se snažím nevnímat či snad popírat...zda je to dobře... to si nejsem jista! Koky je parťačka, jak se sluší a patří. Snaží se a opakování je proto minimum. Mohu šetřit síly na odpolední caniscross. V jeho rámci dnes trénujeme starty, předbíhání, zatáčení a zastavování...opět ve dvou  až tříset metrových úsecích. Je to prima. Když se po hodině vracíme, místo abychom sebou praštili do odpočinkové zóny, nastupujeme k posilovacím cvičením na čočkách. Zde naprosto upřímně přiznávám, že cvičení FLÁKÁM. Melu z posledního.

     A to je před námi tradiční klasický táborák. V jeho ochozech se rozebírají psí témata, jak jinak...? Debužírují se grilované speciality a lehce popíjí alkoholový mok dle chuti. Před půlnocí zahajuji noční odpočinek. Ráno je třeba si opět přivstat. Z důvodu panujících veder je canicrossový trénink přesunut na časně ranní hodinu.

    Začínají pokročilí a já se zájmem pozoruji, kterak skupinka natěšených hafanů vyřvává své "hurá na to!" na celou spící krajinu. Vtipné mi přijdou i starty. V ohlušujícím štěkotu se ze skupiny postupně oddělují běžící postavy v bleskurychlém pohybu...v mírním záklonu tahu. Na tento poslední trénink nastupuji s vypůjčeným Eliščiným borderákem Jamiem. Je začátečník, ale chápe rychle. Hlavně je běh v jeho tahu mnohem příjemnější než s drobnou Koky. Nohy skoro nestíhají krokovat...je to adrenalin, když běžíme nerovným terénem. Čekám jen, kdy se mi na některé té nerovnosti zvrtne kotník. Dobře to dopadlo. Končíme ve zdraví a nepochroumáni. Jen za nějaké dvě hodinky abychom se připravili na poslední agility. Takto nějak nám to společně šlo :-D

     V tomto dobrodružném duchu nesl se letošní tábor. Záměrně jsem vynechala popis chvil strávených s vnoučkem Domčou, neboť ty vydají na celý další článek. 

Kdo by se snad domníval, že po absolvování tábora jsem "vplula" do poklidných prázdninových dní, byl by na omylu. Tak o tom tedy příště :-D.