Léto 2013
VESELO S BERTÍKEM
Jít do lesa člověku samotnému s naší psí důchodcovskou trojkou ( Bert, Bobinka a Bája) je zážitek nad zážitky. Bylo tak tomu i v neděli, kdy táta, sám v dobrém rozmaru, rozhodl se učinit dobrý skutek a protáhnout staroušky lesem. Barunka si tentokrát vytáhla Černého Petra a s příkazem, aby zodpovědně hlídala barák, zůstala doma. Směr les tedy nabral jen Bert s Bobinkou. Slovo "jen" bylo však, jak se později ukáže, voleno poněkud nepatřičně. Ti dva úplně postačovali k adrenalinovému průběhu lesního bloumání. Začínalo to dobře. Páníček, vědom si základní zásady venčení staroušků, totiž nespustit je ani na okamžik z dohledu, spokojeně kráčel přírodou a vdechoval stále ještě příjemný letní vzdoušek. Oči přišpendlené na psiskách. Nutnost tohoto opatření vyvstala s přibývajícími zdravotními neduhy seniorů. Zejména pak Bertovy hluché ( je schopen zaregistrovat jen velmi silné písknutí) a Barunčiny nahluchlé uši mohou být totiž zdrojem nečekaných procházkových komplikací.
Důchodci na vycházce
Tak tedy vycházka zdárně pokračuje, Bert s čenichem u země nasává ( tento smysl mu slouží stále dokonale) sympatické pachy lesa, Bobinka tajtrlíkuje vesele kolem páníčka. Problém může nastat v případě, že není dodržena Bertíkova obvyklá trasa (jde tvrdošíjně tudy, kudy je zvyklý chodit a změny nemá rád), problematické je také jakékoliv zastavení, zdržení, změna směru. Bert musí být fyzicky zastaven, otočen do správného směru a pantomimicky vyzýván k pokračování...Když je daleko, pomůže ještě občas hlasité písknutí. To starouš vystaví ušiska a začne se rozhlížet. Nedělní vycházka však přinesla nemilé poznání toho, že Bertova diagnóza pokročila z pouhé hluchoty na plíživě se projevuijící "stařeckou demenci" ( ale ano, je to skutečně tak...i psi mohou zažít stavy dezorientace, ztráty paměti, mnohdy i návrat k některým projevům štěněcího chování). Bert si to štráduje daleko před páníčkem a tak ten ohlušujícím písknutím prořízne lesní ticho. Bert jako obvykle nastraží uši- známka toho, že slyšel- avšak rozbíhá se dočista jiným směrem než kde stojí páníček. Ten kleje a ví, že ho čeká nedělní chvilka tělocviku. Než doběhne na místo Bertíkova startu, je ten dávno "v prachu" až se člověk diví, jak mu ještě dobře slouží nohy. Volání nemá smysl. Je třeba prohledat cestičky ( a že jich v našem lese je :-D). 20 minut křižuje táta les všemi směry s Bobinkou v patách ( bábrle měla taky zase jednou řádný pohybový záhul), ale marně. Bertík nikde. Páníčkovy pocity si dovedu představit. To zoufalství bezmoci a představa dědouše v nočním lese... Táta dostává nápad zbantovat nejbližší sousedy a utvořit rojnici, která bude píď po pídi pročesávat území Bertovy sublimace. (Než se nastěhovali Panáčovi, zažívala Vřesina jen nudné, ničím nezpestřené dny :-D).
Páníček s Bobinou v závěsu vybíhá z lesa a tu v dálce vidí postavu muže, vedle něhož si vykračuje....náš Bertík. Úleva žene tátu za dědouškem Bertouškem. Radostně gestikuluje. Bert na něj bez zájmu pohlédne a cupitá si to dále s pánem, kterého si zřejmě v lese našel a nemínil se ho vzdát. Pán si tátu nedůvěřivě prohlíží, na rtech mu visí otázka, kterou posléze vysloví. " To je váš pes?" Souhlasná odpověď ostře kontrastuje s Bertovým netečným chováním. Doprovázen pochybným pohledem Bertova oblíbeného pána, je staroušek připnut na vodítko a doveden domů. Když uvidí svou misku, rozpomene se. "Jsem domáááá! Hurááá!!! "
Nakonec tedy všechno dobře dopadlo. Bertík se neztratil, páníček s Bobinkou utužili svou fyzickou kondici a já si smíchem při poslechu líčení tohoto zážitku prodloužila život nejméně o dvě minuty :-D.
I ty náš Bertíku.....FOTO
TŘEŠÍNKY NAŠÍ ANNINKY
Každé Andulino hárání je stejné. Před očima se nám z energické bláznivky mění ve smutnou, zasněnou, notně zpomalenou kelpinu bez zájmu o cokoliv ( pardon...žrádlo vyjímaje). Jako pokaždé, i tentokrát, jsem se zdráhala tento fakt a nevyhnutelný stav vzít na vědomí. Stále věřím, že v tom musí být něco jiného. Něco, co fenu trápí. Vytvářím si stále nové teorie proč tomu tak je, hledám příčiny, které bych v rámci Anninčiny "normalizace" mohla eliminovat či nějak ovlivnit. Hned po prvním hárání jsem nechala Annie "pustit žilou" a její krev vyšetřit na vše možné i nemožné. Výsledek- naprosto zdravá. Vyzkoušela jsem tedy vitamíny a potravinové doplňky, aroma i audioterapii, uvažovala jsem i o thajské masáži ( jen do té doby než jsem sama na svou kůži zakusila "thajské paže" :-( )Annie sice vzkvétala, nicméně neběhala. Co když ji něco bolí? Co když jí dávám málo žrát...nebo hodně? Jestlipak se špatně nevyspala? Nemá tvrdý pelech? :-D Letos jsem přišla s naprosto novou teorií.
Naší zahradě vévodí dva rozložité třešňové stromy. Každý rok se potýkáme s jejich nadúrodou. Sotva dozrají, všichni poctivě uzobáváme, pak obíráme, zpracováváme, rozdáváme, ale na stromě se to stále červená. Jediný, kdo může třešně po celou dobu jejich produktivního období, je Ann. Je z nich unešena. S prvními načervenalými kuličkami se mění ve špačka a určitě, kdyby to uměla, psala by dopis Ježíškovi, aby jí přinesl nějaká, aspoň zánovní, křídla. Nebudou-li křídla, alespoň tedy špičky, na které by se k obírání mohla postavit. Na přelomu června a července je Annie doslova ukotvena pod stromy a dychtivě spásá to, co spadne na zem. Po celé léto pak při sběru psích exkrementů bezpečně poznávám ty její.
Je konec srpna a podoba Anninčiných exkrementů se nemění, ač třešně jsou již dávno za zenitem. Ann spásá dále, i když už třešínky notně změnily podobu. Z červených, šťavnatých a voňavých na hnědé, scvrklé a nevábné. Přemýšlím: Plody už nějakou dobu leží na zahradě, některé byly přezrálé...nejsou ty třešně náhodou maličko zkvašené a Ann s takovým apetitem je spásající permanentně "namletá"? S příjemně ztěžklými packami se to pak určitě lépe leží na zápraží než dovádí na překážkách...!
Pod stromem , který už pomalu shazuje i to listí, vyhledávám malého hnědého scvrkloně (musím dávat velký pozor, abych nezaměnila...podoba je skoro dokonalá :-D )
S antiapetitem, ale napnutá zvědavostí, ochutnávám. Je to sladké, vysušené, ale po zkvašení ani stopy. Možná dobře. Od příštího roku by taky mohl začít okolo třešní spásat spolu s Ann i táta...
Ani tato teorie tedy nezdá se býti správná. Tak třeba to vystopuju příště :-D
TRADIČNÍ VĚTŘKOVICE
Začnu hádankou. Má to 4 kola, 4 ruce, 20 noh, 2 klece, asi 28 zavazadel a po dálnici to míří směr Oderské vrchy. Co to je? Pochopitelně- Panáčovky se smečkou jedou do Větřkovic na tábor.
Letošní větřkovický agi- tábor by se dal charakterizovat jako : MAXIMÁLNĚ RELAXAČNÍ (pokud jde o "psyché") a MAXIMÁLNĚ ZÁHULOVÝ (pokud se fyzična týče) Potýrat své tělo každodenním drcením na parkuru se rozhodlo tentokrát díky pozdní propagaci jen málo psovodů. Proto obvyklá relaxace byla ještě více relaxační ( rozuměj- méně štěkotu a mumraje) a obvyklý záhul ještě záhulovější (nízký počet cvičících ve skupinách dával instruktorům možnost intenzivnější buzerace...zvlášť, když mým "nadřízeným" byla vlastní dcera :-( ). Sníženou dávku "vzrůša" dorovnávala přítomnost patterdale teriérky Sáry, kterou Eliška vzala snad právě z tohoto důvodu. Sára "dorovnávala hladinu vzrůša" naprosto spolehlivě. Hned první den se pokutálela s Anninkou v klubíčku a vyvázla s šrámem na uchu. Typická teriéří povaha zapadla skvěle jako puzzle s Andulčiným teritioriálním chováním. Přítomnost Sáry byla zárukou permanentního tutlání psích sporů, případně ošetřování uštědřených inzultací.
Nestoudná vedra, pronásledující nás posledních několik týdnů, byla snad nenávratně pryč. Hopskat jsme si mohli v příjemných pětadvacítkách. Abych na sobě popracovala co možno nejvíce, přibrala jsem si k běhání s Andulkou i zasloužilou reprezentantku Kessie. Ann byla stále ještě v "poháracím" období, což přeloženo znamená - lenivá, pomalá, protivná a žravá. Osmiapůlletá šeltinka vzala pořádnému zařádění si na překážkách zavděk. S chutí a přehledem spolehlivě probíhala všechny krkolomné nástrahy Eliščiných parkurových pastiček. TAKTO nám to spolu šlo.
Ve volném čase jsme s Annie vyrážely hojně do okolní přírody. Pozdravit vypuštěný rybník- každoroční zdroj příjemného koupání, pobloumat lesem, toulat se do polí. Kochaly jsme se a...lovily beze zbraní.
Sečteno, podtrženo : Užily jsme si to :-)
FOTKY ZDE
JEDEN MALÝ DLUH
Od doby, co se mi odporoučel "pod kytičky" můj starý dobrý noťásek, uplynulo už několik měsíců. Než dozrál čas ke koupi nového PCkámoše, byla jsem nucena pracovat na vypůjčených počítačích, ve kterých ale chyběl program na zpracování videí. Teď už nový počítač mám, s ním i nový program na úpravu videí a tak se pomaličku učím, jak na něj. Jde mi to velmi zvolna. Těch možností je tam fůra, jen na to všechno přijít. Moje první "vlaštovka" je video z květnového Šampionátu kelpií v Jihlavě, které jsem dříve slibovala :-).
TADY je
AGI TÁBOR V HORNÍ SUCHÉ
Ač se neřadím k lidem příliš zhýčkaným, čtyřdenní agi tábor v Horní Suché pod vedením Nikol Schovancové jsem odmítla absolvovat ubytována pod stanem. Ta půlhodinka cesty tam a pak zase zpět není za pohodlí mé domácí postýlky zase tak velká daň. Při teplotách, které po celé 4 dny vládly, se výrok typu "Počasí nám přálo" jeví jako nepatřičně ironický. Souhlasila bych s ním leda v doplněné formě, totiž že nám přálo... "rychlou smrt".
Prostředí cvičiště v Horní Suché je příjemné. Nezbývá než obdivovat kvalitní zázemí skýtající nejen velkou oplocenou plochu, ale také klubovnu s kuchyňkou, splachovací toalety, sprchu či grilovací posezení. V kombinaci s kvalitním a zároveň sympaticky umírněným cepováním na place by ty 4 dny - až na to počasí :-( - neměly chybu.
Annie ve "svých dnech" gradovala. Otrávená, že jsem ji sem vytáhla, jala se vybíjet si zlost na každém psím kolegovi. Prý... "Dejte mi všichni svátek!!! Jen se podívejte, jak chudinka háravá trpím, když musím skákat, jak panička píská".Když už tedy nebylo zbytí, rozběhla se po parkuru ovšem žádnou ohromující rychlostí, jak ona to umí. "Lážo-plážo" se posunovala od jedné překážky ke druhé. Dávala si docela majzla na chyby, aby nemusela opakovat, ale to by nesměla mít paničku mých kvalit. Nakonec jsme si neměly co vyčítat.
Třetí den nám zpestřila návštěva paní kolegyně s Adélkou. Adélka, přezdívaná "antipajzlák" za nepříčetné chování v restauracích, byla dokonce tak zmožena, že chládek pajzlové dlažby přivítala s vděčností a ani nepípla, ač obsluhující chlopek korzoval lokálem sem tam. Velmi nemoudrým se ukázalo rozhodnutí projít se místním lesíkem. Původní záměr, Ann před tréninkem trochu protáhnout, se změnil v takřka likvidační pochod. Tlapky jen zvolna střídaly jedna druhou, druhá třetí a třetí čtvrtou. Jazyk se Ann prodloužil a bezvládně plandal pár cenťáků nad prašnou cestou. Raději nevědět, co si Ann na mou adresu myslela.Drobnou útěchou jí mohl být pouze fakt, že jsem na tom byla ne-li hůř, tak aspoň velmi podobně.
Paní kolegyně s Adélkou
Poslední, čtvrtý den vstoupila Annie do stávky.Radost, že trénujeme už od 6 hod. a nebude takové vedro, vyprchala v momentě, kdy jsem zjistila, že Annie místo běhání napůl spí. Okázale mi dávala najevo, že mluvím dočista jinou řečí, než na kterou je zvyklá a tudíž si běhala "své" trasy. Tomu se v tak časnou dobu přece nemůže nikdo divit :-D.
Holky před kolapsem
Přežily jsme. V nelidských klimatických podmínkách, ale přežily. A Nikol Schovancová nás přežila taky. Vždyť ne nadarmo se říká...co Tě nezabije, to Tě posílí!
Nikol před kolapsem
KONEC ZAHÁLKY!!!
S červencem skončily dny nečinnosti. Bylo třeba opět vyplout z poklidných vod odpočinku na rozbouřené moře aktivity. Vyplula jsem už v posledních červencových dnech, kdy jsme se s tátou v tropických letních teplotách pustili do budování dlážděného zahradního posezení. Přípravné "neodborné" práce, spočívající v hloubení na troud vyschlé zeminy a její následný odvoz na druhou stranu zahrady, jsem mohla vykonávat i já, jakožto v budování zahradních posezení naprostý laik. Hrdě jsem se vzdala rukavic a s frajerským plivnutím do dlaní jsem se pustila do razantní manipulace s lopatou. Důkaz oné razance se během několika desítek minut zřetelně vyrýsoval na palci pravé ruky. Ještě dnes ji zdobí hojící se krvavý puchýř. Psi po celou dobu naší lopoty prováděli zodpovdně stavební dozor. Bylo jim co závidět, jak se labužnicky vyvalovali ve stínu a znuděně nás pozorovali. Rozlámané tělo a svalovici jsem pojala jako "zahajovací ceremoniál" k nadcházejícímu čtyřdennímu agi táboru.O něm později.
Když jsem v době dovolené zanechávala doma Ann (a ostatní psy), byla jsem přesvědčena o tom, že Eliška využije příležitost k jejímu cepování. Byla jsem si téměř jista, že ji bude prohánět na překážkách a se současným snížením denní dávky granulí vytvoří za dva týdny mé nepřítomnosti z Ann vysportovanou, energickou štíhlou kelpii ( jejímž opakem prý, dle Eliščina hodnocení, Annie je :-( ) Svěřila jsem ji tedy do těch nejlepších rukou a těšila se na výsledek. Co jsem však našla po příjezdu domů, to předčilo má očekávání, bohužel v negativním smyslu slova. Místo štíhlého kelpiího těla se přivalil hnědý "těžkotonážník"s vesele rozšklebenou tlamou...momentálně mimořádně prázdnou. Na mou nevyslovenou otázku v očích mi bylo vysvětleno, proč tomu tak je. Když se totiž ráno Annie domáhala škrábáním na dveře své denní aktivity (se mnou začíná den přece jen časně- v 5hodin), dostala od spánkuchtivých dětí ranní dávku granulí jako úplatek, aby ještě neotravovala. Úplatek byl několikrát i "double", to když se "krmič" mylně domníval, že Annie škrábe ten den prvně. Vychytralá Annie pak velice rychle odhalila zákonitost několikanásobné snídaně a výsledek na sebe nedal dlouho čekat.
Prohánění kelpie také zaostávalo. Holky, zaneprázdněné přípravou obdenní gril-párty zaměnily prohánění za "odhánění" od grilovaných dobrot a i když intenzivní, na Anninčinu fyzickou kondici (o figuře ani nemluvě) to mělo vliv pramalý. Zahálčivý život se Annie nebezpečně zalíbil. Aby toho nebylo málo, rozhodla se Anninka, že si ještě k tomu zahárá. Hárající tlustoprdka v tropických vedrech, toť vražedná kombinace pro jakýkoliv náš agi trénink :-(. Annie se všeobecně pomaleji hýbe, často zívá a kdyby to uměla, obracela by při každém mém povelu oči "v sloup". První srpnový den měl být spojený s nástupem na tábor do Horní Suché pod vedením Nikol Schovancové, osobnosti českého agility. Začala jsem řešit dilema, zda jet s rizikem, že si řízneme ostudu nebo zůstat doma a pracovat na převýchově. Zvolila jsem první možnost.Nepodporovat "Anninčiny dny" a rozhýbat mršku stůj co stůj :-D.
P R Á Z D N I N Y
Zákonitost, že příjemně trávený čas ubíhá zdánlivě rychleji, je všeobecně znám. Naproti tomu čas líně plyne ve chvílích příjemných méně. V zubařském křesle se například zastavuje dočista :-(.Právě pro tuto zákonitost je- optimistovými slovy řečeno- ještě (už jen :-(...povzdech pesimistův) necelá polovina prázdnin před námi. Z mého volna těží jako vždy nejvíce domácnost ( po měsících lehkého "šimrání" konečně zase chvíli intenzivně hýčkána úklidovými prostředky) a psíci. Letos jsem se ale rozhodla zachovat se ke smečce macešsky ( vůči dcerám je to spíše krásné gesto nabídky dvoutýdenní svobody bez rodičovské kontroly) a vydat se s tátou na dvanáctidenní zahraniční dovolenou.
Před odjezdem vkládám na fb krátkou zprávu:
Po delší době zítra opět s tátou k moři . Připojistili jsme se a já-plna elánu- navrhla, že kartičky zalaminuji. Laminovačku jsem rozehřála a jala se laminovat. Zvláštní však byl úkaz "mizení" laminovaných kartiček v horkém přístroji. Kdo zažil situaci, kdy se do laminovačky "souká" důležitý dokument ( nebo pojišťovací kartička :-D) a z druhé strany nic nevylézá, ač "vsouvací" část se stále zkracuje, ten ví, o čem mluvím. Hrůza v očích, pohotovostní " zpětný chod" a nakonec násilný vytahovací manévr. Kartička sice přežila, ale vypadá, jak vytažená nejen z laminovačky . Zbývá doufat, že prokazování kartičkou nebude za těch 12 dní nutné
:-D
OBAVY...
Odjezd provázely obavy, jak lidská osádka baráku ve složení Eliška, Evka a Kuba ( a místy dalších až 10 spoluobyvatel či "spolupařičů"?, jak jsme později byli informováni :-D) zvládnou péči o nevycválaná psiska. Zejména o Berta. Nezoceleni každodenním "vrtochovým" tréninkem starého fousatého, mohou své nervy občas i neovládnout a...raději nedomýšlet. Litovali jsme ale i děti zvyklé spát takřka do oběda, že 12 nadcházejících nocí se jim postará o akustické zpestření formou chrápání a mlaskání dědek Bert, propleskáváním uší Bája a domáhajíc se své denní aktivity - neodbytným škrábáním na dveře -Annie. Jen Bobinka bude v šatně trpělivě a spolehlivě plnit svou roli šatnářky non stop. Možná zpočátku budou vzduchem svištět přezůvky, polštáře a další propriety k umravnění bantující zvěře. Přežijí- li to však raftáci, nastane zlepšení v podobě kompromisů ( Ty mě necháš déle spát, já Ti dám pak o dva piškoty více :-D )
Když došlo na loučení, Bertík byl láskyplně tisknut k hrudi v obavě, že by to mohlo být jeho poslední objetí. Kdo ví, co bude za 12 dní. Tak tedy : VZHŮRU NA RODOS!!!!!!
VZHŮRU NA RODOS!!!
Můj první a zároveň poslední let letadlem se datuje do roku 1997. Ani jsem netušila, kolik změn cestování tohoto typu za těch 17 let zaznamenalo. Nestačilo, že jsem musela důsledně selektovat potřeby v kufru, abych se vešla do sníženého hmotnostního limitu, při samotném odbavování jsem se osobně seznámila s novinkami platícmi pro obsah příručních zavazadel. Šmahem jsme přišli o zbrusu nový sprcháč z Oriflamu, šampon a luxusní deodorant. Snad v obavě, že bychom chtěli do letadla propašovat vitriol :-(. Zle jsem po nekompromisní dámě blýskala okem, když jsem ty kosmetické perly házela do pro tyto účely zde umístěného odpadkového zmetka :-(. Odbavovací ježibaba ještě pro jistotu, zda je vyhozeno opravdu vše, prosvěcuje mou tašku šmíráckým rentgenovým přístrojem. Na obrazovce před ní se objevuje nebetyčný chaos mých věcí. Znepokojuje ji pilník na nehty. Jde po něm ( patrně v obavě, že bych jím proklála pilota hnebo aspoň letušku), ale v hromadě všech těch mých "bebechů" obávanou zbraň nenachází. Rozhodne se to risknout. Pouští mě dále.
Ještě zodpovědnějšího odbavovatele má táta. Vidím, jak poníženě ťapká bosky s rukama nad hlavou vstříc přísně vyhlíženícímu chlopkovi, který jej důkladně šacuje. V průběhu celé následující cesty tituluji tátu něžným:"Ty můj malý teroristo." Čekáme, co ještě přijde, ale krom zvednutého žaludku při startu a přistání je let prost dalších nepředložeností a my šťastně přistáváme na nočním Rodosu :-)
Do hotelu dorážíme drahně po půlnoci. Jsme unavení a žízniví. Představa zahájení pobytu romantickým přiťuknutím vínem na břehu moře se rychle rozplývá a to i přesto, že ještě netušíme zásadní fakt, že moře je od hotelu vzdáleno nějaké dva kilometry :-D. Řešíme totiž "přízemní" starosti. Čekáme na odbavení Čechů, reklamujících kvalitu pokoje, postarší dámy, která marně rumplujíc kolíčem v zámku, nemůže se do svého přiděleného nóbl pokoje ani za nic dostat, sledujeme čile pobíhajícího recepčního, jak akčně řeší vše odkazem na zítřek :-). Konečně na nás dochází řada. Recepční nás vede někam do pomalu sklepních prostor. "Přidáme se do řady reklamátorů?," běží mi hlavou, když strkáme klíč do zámku. Odemkneme zlehka- tady reklamace nebude :-D. Pěkný pokoj s balkónkem na úrovni trávy. Ráno jsme sice kropeni vodou z chrlících trysek trávníkových zavlažovačů, ale poloha má i své výhody. Chcete-li, můžete pohodlně vyskočit a během několika sekund se nechat hýčkat pohostinností místního baru :-). Na balkóně nám po celé dva dny ( než nás přestěhují) dělá společnost ochočená saranče Sára. Jak už jsem zmínila, na stěhování nakonec přece jen dochází. Důvodem je tekoucí odpad záchodu, díky kterému se po dva dny brodíme po kotníky ve vodě ( naštěstí jen v ní :-D). Zbytek pobytu pak trávíme v luxusní cimře pod střechou. Využíváme výhod k přežití nezbytné klimatizace a ač skáknutí do báru se nám z 2. patra komplikuje, koupelnou procházíme suchou nohou. Jsme spokojeni.
CESTUJEME PO OSTROVĚ
Společnost Fischer připravila pro své rekreující se klienty řadu výletů po zajímavých místech tohoto impozantního řeckého ostrova. Delegátka, mající na starost nás- ubytované v oblasti KOLYMBIA-se sice na úvodní schůzce ocitá pod palbou stížností na řadu nedostatků v hotelu, přesto však po vyjádření soucítění a příslibu rychlého řešení zahájila reklamní akci..."Pojeďte s námi na výlet" :-).
Skupinové prohlídky čehokoliv jsou mi odjakživa z duše protivné, proto jsme se k některým cílům vypravili s tátou sami místní dopravou, která jezdí několikrát denně. Žádný problém, zdálo by se, ale přesto narážíme hned na začátku cesty.Na autobusových zastávkách na trase od hotelu až do centra visí jízdní řády s naprosto shodnými údaji odjezdu. Například v 9 hodin odjíždí bus ze zastávky před naším hotelem, stejně jako z 25minut vzdálené zastávky v centru KOLYMBIE. "Spolurekreanti", kteří měli už výlet absolvován, nám prozradili důležité podrobnosti, že totiž autobus jede buď v 9 nebo v 9:30 hod. Že jede buď směrem doprava nebo taky doleva...důležité však je, že do Rodosu vždycky nějak dojedeme. To nás uklidňuje a před devátou si to už s foťákem a papírovými kapesníky stepujeme na autobusové zastávce před hotelem. Minuty plynou a mě už ze samého vyhlížení začíná pobolívat má neposlušná krční páteř. V 9:35 rozhodujeme, že stát před hotelem není nejšťastnější řešení a míříme do centra. Když jsme tak na půli cesty, shodou okolností u další zastávky, blíží se úzkou eukalyptovou alejí autobus. Zastavujeme a autobus taky. Ze spuštěného okýnka na nás opálený řecký řidič huláká: " Rodos, please....." A jede se!
Na mé přání se usazujeme hned na prvních sedadlech vedle řidiče. Mám ráda rozhled. Už po pár set metrech hodnotím tuto volbu jako velmi nerozvážný tah. Příčinou je řidič. Jízdě se totiž věnuje jen tak mimochodem. Konverzuje s ostatnmi řidiči, hovoří do mikrofonu, obhlíží si kapsy, češe se, mává na své známé z okna, občas sepne ruce ( ano, pustí volant) a uctivě se ukloní. Dlužno dodat, že místní provoz je přinejmenším chaotický. Úzké uličky, spousta aut, skútrů ( na nich si to drandí nejen místní, ale hlavně turisté), neukáznění chodci, přecházející vozovku, kde se jim namane, pobíhající kočky a psi...Je skoro zázrak, že nikdo nekončí zmašírovaný pod "našimi" koly. Řidičova odvaha ( nebo trefněji drzost) jde ještě dále. Přichází na řadu třídění mincí, vybraných cestou od cestujících- jak jinak než za jízdy, a konečně i psaní SMS zprávy. Začínám mírně hysterčit. V duchu spínám ruce k motlitbě :-). Místo abychom obdivovali okolí z oken autobusu, nemůžeme spustit oči z potenciálního vraha. Ne že by spolucestující byli ve větším bezpečí než my, ale v sladké nevědomosti vzdálenějších sedadel se radostně kochají krásami řecké přírody a plánují své další výlety, zatímco my začínáme plánovat tak nanejvýš testament.
Domnívám se, že první sedadlo by mělo být oproštěno od poplatků nebo by mělo být aspoň jízdné použito jako záloha životního pojištění vysokého kalibru. Přistupuje zemitá Řekyně. Začíná s "vrahem" konverzovat. Koketně se culí, vzápětí se hlasitě směje, plácá chlopka do ramen...Teď už je to v pytli úplně. Jestliže ten měl dosud oči pro mobil, mince či známé za okny, teď už čumí výhradně na dámu. Volantem kroutí jen v reakci na rozhazování rukama všemi směry, když něco veselého dámě líčí, provoz sleduje sporadicky. Téměř před cílem, když už skoro začínáme oslavovat přežití, je řidič naprosto nasrán ( omlouvám se za neslušný to výraz, ale pouze ten dokáže vyjádřit intenzitu jeho rozhořčení) na jiného řidiče, který si to poklidně jede před námi. "Vrah" sundává okýnko a zuřivě řve směrem na střechu před námi jedoucího "pomalíka". Snažím se myslet na příjemné věci a když zastavujeme a řidič zvolá "RODOS!!!!", nadšeně se jako první deru ven.
Výlet do města Lindosu není tak dramatický jako ten předchozí. Vcelku včas jedoucí autobus a poklidný řidič, který nám dá jen úvodní sprdunk, že stojíme na špatné straně. Jinak jsme uchváceni malebným městečkem s frekventovanou "oslí" dopravou a překrásnými panoramatickými pohledy na průzračné moře. Táta při focení na útesech sice nekompromisně vyžaduje, abych se posunula dál a dál k okraji, protože jinak jsou prý fotky rozmazané, já však tvrdošíjně stojím, jak přilepená ke skále bezmála dva metry od propasti. Zase mu to nevyšlo....:-D.
Třetím výletním místem naší dovolené se má stát místo zvané nadějně " Sedm pramenů". Vzdálenost od našeho hotelu je prý pouhých 5 kiláků. Pomocí malé finty, kdy tátovi barvitě líčím, že jedním z pramenů ( mimochodem ze všech sedmi toho nejsilnějšího toku) je pramen místního pivního moku značky AMSTEL, s výletem nadšeně souhlasí a s prázdnou petkou v batohu vyrážíme :-D. Bohužel kýženého cíle nedosahujeme, neboť na křižovatce volíme špatnou cestu a pak jsme už tak zmoženi pěší túrou, že jdeme nabrat síly do hotelu na oběd.
Z postřehů od břehů:
Příroda
Pěkná, ale na můj vkus až příliš suchá s pestře kvetoucí vegetací, zajímavými živočichy a samozřejmě krásnou mořskou scenérií. Na druhou stranu jsou , místa- a je jich opravdu hodně- která jsou hyzděna plácky vzhledově blízkými smetišti. Podél chodníků se povalují odpadky ( to není nic neobvyklého ani u nás), odbočíte- li však na nějakou zašitější pěšinku, potkáte toho mnohem více. Například můžete usednout na nóbl křeslo s trčícími péry, posvačit na nakřáplém stolku nebo ulehnout na matraci- co na tom, že z doby Marie Terezie a ještě k tomu pobryndaná nevábným sajrajtem. Najdete tady vše, co na regulérním smetišti. I ten ozón. Jedna radost!
Šílenci
Vyjdete si tak ráno na balkón, pohledem oceníte svou celodenní šichtu zahajující slunce a pak vám pohled sklouzne na cosi pohyblivého tam dole na chodníku. Jsou to běžci ( nebo šílenci-chcete-li) Nevím, jaké pohnutky je vedou ke zvyšování kondice tímto obzvlášť drastickým způsobem. Snad jim někdo slíbil tučnou odměnu v případě, že to přežijí. Jinak mi hlava nebere, proč si takto huntují zdraví v tom nesnesitelném vedru zcela dobrovolně. Ale je jich mnoho. Potkáváte je cestou na pláž, do obchodu, na pláži pobíhají po břehu a přeskakují Vaší deku, jejich kroky slyšíte za sebou i cestou do hotelu. Běží dámy i páni, samostatně nebo ve dvojici, rychle či pomalu. Se sluchátky v uších polykají své horké kilometry a já se dvojnásobně těším až se svlažím v osvěžujících mořských vlnách :-)
Psi
Psiska mi samozřejmě po celou dobu pobytu citelně chyběla. Vyjímkou bylo ráno, kdy jsem si mohla plně vychutnat svou tureckou kávu, aniž by mi kdokoliv kňučel za zadkem nebo slintal na nohu žadoníc o piškot, ale nebylo dne, abych na ně nevzpomněla. Uvítala jsem proto každičkou možnost kontaktu s místními hafany. Za celých 12 dní jsem viděla jen jednoho psíka poslušně cupitajícího na vodítku. Všichni ostatní, které jsme potkávali, se bezprizorně potulovali letoviskem, strkali čenichy do páchnoucích odpadků u popelnic ve snaze vydolovat nějakou lahůdku, k lidem byli rezervovaní. Usoudila jsem, že psům na Rodosu asi pšenka nekvete. Projevit však upřímnou náklonnost znamenalo připoutat si srdce chlupáče natolik, že jste pak měli problém ztratit se mu v davu, aby Vás oddaně nedoprovázel až do hotelu. Usoudila jsem, že vztah Řeků ke psům není nikterak vřelý :-(.
U našeho hotelového bazénu přebýval toulavý černobílý voříšek. Evidentně se zde zabydlel. Pospával ve stínu stromů, pobíhal mezi hosty, ale udržoval bezpečný odstup. Bylo milé vidět, kolik hostů mu projevovalo přízeň. Energický tajtrlík byl plný života. Den ode dne se stával důvěřivější a už neřešil jen tu základní potřebu- najíst se, nýbrž i "nadstandart"- hrát si. Uličnicky vybízel k honičce, lišácky vytahoval lidem z lehátek ručníky a nabízel je k přetahování. Říkali jsme mu Plavčík :-). Jednoho večera nepřišel. Když se neobjevil ani ráno, pídili jsme se po něm u personálu. Dozvěděli jsme se, že ho srazilo auto. Zdráhám se tomu uvěřit, i když řidiči jezdili šíleně i naší eukalyptovou alejí....Ať už se s ním stalo cokoliv, následující dny bylo u bazénu tak smutno, že jsme tam už vůbec nechodili :-(.
Sbohem, Plavčíku.....
FOTKY můžete prohlédnout ZDE.....taky ZDE....TUDYK ....a ještě TUDYK
DEJTE POZOR NA CESTÁCH
V létě nastává doba intenzivního zdokonalování mých řidičských (ne)schopností. Venku je dostatek světla, na silnici to neklouže. Hned o dva důvody více někam se na čtyřech kolech pod mým řízením přepravit. I když za volant už neusedám vyklepaná jak ratlík, cestu ve větším provozu dosud neabsolvuji s jistotou, s jakou bych si přála. V tom rušném dopravním mumraji pak zakouším všechny ty situace, jež dávají podnět ke klení a nadávkám, jak je pravidelně slýchám z úst té zkušenější části rodiny. Okolní řidiči to se mnou ale také nemají zrovna snadné. Už jen pohled do auta, kde sedím na sedadle přitaženém až na doraz k volantu a opěradlo vyšroubované do pravého úhlu, může působit jako "hele, pošuk na cestě ". K tomu sem tam nějaké to zazmatkování a přemýšlím, kolikrát jsem předmětem nadávek v autech spoluúčastníků provozu já. Dokud mi ale auto jen nevinně chcípá uprostřed čilého provozu, jsem si jista, že jsem pouze prvkem zpomalujícím, nikoliv ohrožujícím. Životohrožujícím situacím se zdaleka vyhýbám. Pokládám za ně třeba i pouhé předjíždění. K tomu se odhodlám jen na široké mnohaproudé dálnici a to jen tehdy, jsem-li sí na beton jistá, že nezbrzdím řidiče, frčícího si to stopadesátkou v levém pruhu. Výstražné blikání významu:" Pohni si, ty nádhero!" nebo dokonce troubení zesilujícího významu ( něco jako - "Nepřekážej, zmetku!") mi opravdu ke klidu za volantem nepřidá.
Postrachem mých jízd jsou cyklisti. ( lépe řečeno postrachem jízd cyklistů jsem já :-D). Když nějakého před sebou spatřím, rozbuší se mi srdce. V duchu jim vytýkám, proč zrovna tento den a v tomto čase zvolili cestování na bicyklu, proč je osud nevaroval. Chudáci si mnohdy užijí své, to když za nimi jedu jejich tempem třeba půl kilometru, protože mnou vyhodnocený hustý provoz mi vzhledem k mým (ne)schopnostem předjetí neumožňuje. Možná jim v hlavě šrotuje, že se právě stali obětí trestného činu ve škále od pronásledování, únosu až po chladnokrevnou úkladnou vraždu. A přitom za nimi jen jede ne příliš zkušený řidič ( je otázkou, co je lepší si myslet).
Minulý týden jsem se rozhodla "pochlapit" a namířila jsem si to ( s dceřinou asistencí) v dopravní špičce přímo do centra města. Dcera mi sloužila tak trochu jako navigace. Můj prachmizerný orientační (ne)smysl mě totiž už nejednou dostal do míst, kde otáčecí manévry jsou ne-li nemožné, tak alespoň velmi omezené). Cesta klapla a nebýt zaparkování s míjením vedle stojícího fára na desetinky milimetru, možná bych se i pochválila. Má cesta zpět však bude nezapomenutelná hlavně pro jednoho prostovlasého brýlatého řidiče. S tím jsem se potkala v úzké uličce, kde stejně jako minule, když jsem jela s Eliškou za volantem, stálo auto zaparkované u kraje a ještě k tomu v protisměru. Eliška tehdy předvedla jednu ze svých "klecích etud" na adresu onoho zde parkujícího řidiče, o němž s jistotou prohlásila, že je to určitě ženská. I tentokrát jsem se hlemýždím tempem posunovala úzkou cestou , kde "ženská" se svým autem parkovala opět. Když jsem auto objížděla, vyřítilo se v protisměru docela rychle ( na mé poměry) auto s obrýleným chlopkem za volantem. Rychle jsem zamanévrovala ke kraji, ovšem srdce až v krku. Rozlícena řidičovou bezohledností jsem se chystala odbýt si svou první "spílací" etudu, když tu těsně okolo projíždějící chlopek spustil okénko a nelichotivě mě tituloval jako mlékoskýtajícího živočicha, k čemuž dodal pro mě tak cennou informaci, že totiž tato úzká cesta je určena pro jednosměrný provoz. Pochopitelně zrovna ten opačný. Etuda se nekonala. Jen jsem naprázdno polkla a s kajícným výrazem v obličeji jsem hleděla co nejrychleji vyklidit pole. Eliška začala klít. Na adresu silničářů, kteří prý jednosměrku vůbec neoznačili :-D !!!
NA ÚVOD LETNÍ RUBRIKY
Návštěvníci stránek nemohli v poslední době nezaznamenat výrazný pokles mé psací aktivity. Bohužel- byla jsem vážně nemocná. V červnu jsem se nakazila, zřejmě od dětí ve škole, zákeřným bacilem. Ten se ohlásil nejdříve nevýraznými projevy, postupně však dočista paralyzoval můj organismus. Záludnost tohoto onemocnění tkví v tom, že na sobě relativně dlouho nic nepozorujete. Nic nebolí, cítíte se dobře, dokonce hodně dobře. Tu a tam si všimnete, že jste zanedbali nějaký ten nepodstatný úkol či přesunuli jeho splnění na pozdější termín ( symptom podobný symptomům "prokrastinace"), jste ale spokojení a nic neřešíte. Nezačnete- li bojovat okamžitě, onemocnění propukne v plné síle. (Tak tomu bylo i u mne) Po více než měsíci marodění však cítím, že je choroba na ústupu, začínám se velmi pozvolna uzdravovat.
Dejte si tedy pozor- bacilus lenorus řádí zejména v době dovolených a prázdnin. Tehdy je možné jej docela dobře tolerovat. Příznaky jeho moci však často- až u 93,624 % populace přetrvávají do pozdější doby a vyléčení je zdlouhavé a často "bolestivé". Přeji Vám proto odolný organismus a parádně prožité léto :-)
VODNÍ SPORTY
Láska k vodě je v naší smečce pevně zakořeněná a přenáší se spolehlivě z generace na generaci. Rozhodneme- li se jít k vodě, pejsci tahají losa, kdo že bude ten šťastný. V posledních dvou letech si však někteří staroušci zapisují účast ve vodních sportech výrazně nižší než mlaďoši v rozkvětu. Ve své aktivní době byli vodou poděleni všichni naprosto spravedlivě.
Počasí zhruba před týdnem nabídlo několik nádherných dní, což se nedalo nevyužít k rochnění psů v místním rybníku. Na "plovárnu" jsme se vydali s aktivní polovinou smečky, zatímco důchodci si užívali pohody na zahradě, ve stínu rozložité třešně. Cesta k rybníku byla ještě donedávna ztížena prodíráním se bezmála dvoumetrovou travinou. Majitel louky tak demonstrativně znepříjemňuje pejskařům trajdání po jeho soukromém pozemku. Přesto naprostá většina z nich bojuje se zákeřnými stébly, klestíc si cestu úzkým chodníčkem až ke zdroji potěšení svých pejsků- rybníku. Posekání louky pak bylo možná vstřícným gestem nebo jen důkazem, že nic neroste až do nebe. Ať tak či tak, hned je cesta příjemnější - bez nutnosti zaostřovat zrak...kde se to v dálce"vlní", tam mám asi psa.
Rybník samotný, kdyby byl přístupný na pejskařské pernamentky, znamenal by pro svého majitele zlatý důl. Zisk z rybiček by byl ve srovnání se ziskem z koupáníchtivých, horkem sužovaných chlupáčů, jen zanedbatelným přilepšením. V osobním zájmu se nebudu pouštět do dalších myšlenkových fabulací, aby se snad, nedejbože, toho "rybníkáři" nechytli, což by znamenalo značný zásah do finančního rozpočtu rodiny. Staroušci by se možná spokojili s jednou společnou pernamentkou, jako zpestření léta by občasná čachtací vycházka postačila. Andula, Kess a Nyx by však důrazně trvaly na svých osobních- nejlépe několikanásobných.
Každá z těchto tří psích dam si zvolila vodní sport, ve kterém se rozhodla zdokonalovat. U Kess jde o skoky do vody. Jako nejvhodnější si vybrala betonové molo. Z něho předvádí esteticky hodnotné skoky na i pod hladinu, aby celá zráchaná s hračkou v hubě zamířila ke břehu a vše opakovala až do úplného zblbnutí. Nyx ke svému zvolenému vodnímu sportu, který jsem nazvala "vodní pasení", Kessčiny skoky potřebuje. Ač se sama vřítí do vody za žlutým tenisákem, ve chvíli, kdy uzří Kess, blížící se ke břehu, vypoulí oči, tenisák jí rozrušením vypadne z huby a má jediný cíl - pást Kess. Ta jako poslušná ovečka trpělivě snáší Nyxino obkružování. Když je Kessčina hračka připravena k dalšímu hodu, Nyx si rychle vzpomene na svůj tenisák, přinese ho a celá komedie se opakuje.
Mezitím Annie pilně trénuje. Dálkové plavání.Chodit s Annie k vodě je největší relax, co znám. Stačí pohodlně usednout na břeh a sledovat, s jakým potěšením psice brázdí hladinu rybníka všemi směry. Je ve svém světě. Chňape okolo, vyrábí bubliny, těmi proplouvá, střídavě zrychluje a zpomaluje, zatáčí, poštěkává...Vždy se stává zdrojem pobavení pro okolo stojící "diváky" :-). Dosavadní nejdelší Anninčin intenzivní plavecký trénink trval plných 33 minut nepřetržitého plavání. K přeplutí kanálu La Manche ještě tak dvě sezóny.
ANNIE A VETERINA
Každý rok v červenci navštěvujeme s Anninkou veterinární ordinaci za účelem očkování. Ačkoliv nemá Ann s veterinou pražádnou negativní zkušenost - zákroky na jejím těle se omezily prozatím pouze na poslech stetoskopem, prohmatání a samotný vpich, předvádí všem přítomným návštěvníkům veteriny rok od roku dramatičtější divadelní výstup ne nepodobný nástupu na porážku. Začíná to zaparkováním auta. Annie si živě vybaví stejnou situaci z předchozího roku. Zabejčí se rozhodnuta, že tentokrát ji TAM opravdu nedostaneme. Se zařazenou zpátečkou táhnu sraba ke vchodu. Procházíme kolem dvou klidných a vyrovnaných čivav, které pohrdlivě zírají na ten náš boj. Když se mi podaří kelpií vzdor překonat, Ann mění taktiku. V čekárně se rozhodne demonstrovat své utrpení. Nejdříve nahodí masku týraného zvířete. Působí dokonale jako štvanec, jako pes zahnaný do kouta. Vykulené oči, schlíplé uši a hlavně akustický doprovod jí v tom notně napomáhají. Jemné tóny vydávané jako zoufalé SOS se v přímé úměře s délkou čekání zesilují až několikanásobně. Přidává se tělesný neklid, pokouší se odejít. Annie spolehlivě získává diváky. Ti se dobře baví, já trošičku rudnu...Konečně- chtě nechtě přicházíme na řadu. Překonávám poslední odpor štajfnutých pacek a ocitáme se v ordinaci. Spolu s Annie se přináší do ordinace i děrovaná krabice od bot s "ustájeným" hlodavým děckem naší morčice Agáty. Toho nečeká jen banální očkování, nýbrž razantní ukončení dosud nezahájeného pohlavního života definitivní kastrací. Edík se sice ukrývá pod hadrem snad v domění, že ho nikdo nenajde, jinak se ale oproti Ann chová jako hrdina. Nevyvádí :-D.
Ještě několik "tklivých melodií" z kelpiího hrdla a už je tu veterinářka se stříkačkou v ruce. Kdyby to bylo možné, Anduliny oči by se v té chvíli vykutálely na podlahu pod vyšetřovací stůl. Do huby nacpaný piškot byl jen slabou náplastí na prožité trauma. Tak zase za rok :-D
EDÍK
Vytvořeno službou Webnode