Zima 2012-13

SLAVNOSTNÍ UKONČENÍ ZÁLOŽKY " ZIMA 2012-13" :

Další " veselé příhody naší normální rodinky" můžete sledovat v nové rubrice : Jaro 2013 :-)

BERTÍK MÁ OBČANKU

     Přesně před 15ti lety přišel na svět náš fousatý dědek Bert. Výčet jeho lumpačin by zaplnil zbývající kapacitu těchto webovek , přesto jsme rádi, že ho máme. Náš život je díky němu pestrý a vzrušující :-D. Dnes mu byl slavnostně předán "občanský průkaz" a přebírá tak trestně právní odpovědnost za všechny své (zlo)činy.

Tak Ti, dědku, přejeme pevné zdraví a stále ty nezbedné rarášky v očích.....

                                    A od paničky ještě velkého hubana :-D

JAK JSOU MALÁ,...  JAK  JSOU MILÁ,...A JAK STRAŠNĚ ROZTOMILÁ...

      Ostrava 13. březen 2010. Musím do práce, i když myšlení mi pracovně odmítá fungovat. Snad poprvé v životě závidím úředníkům to, co jindy tak odsuzuji jako nebetyčnou nudu, jejich KLID v kanceláři a hlavně počítač při ruce. Že vám nedochází souvislosti? Tehdy, před třemi lety, se v Jihlavě rodila moje vytoužená psí parťačka a kamarádka Anninka. Dovedete si snad představit obtížnější situaci než zmobilizování zbytků pedagogického myšlení směrem k dětem, když  se už vidíte, jak se ňuhňáte se štěníky a jak si vybíráte to své? Chcete si v klidu sumírovat ty své kynologické plány a zatím máte před tabulí vysvětlovat zlomky. Naštěstí má skvělá chovatelka sázela aktuální informace ihned na své webovky ( tehdá jsem ještě do "blázince" s názvem "facebook" nebyla vtažena). Sotva se na chodbě ozval zvonek, zvěstující konec vyučovací hodiny,vyběhla jsem ze dveří tempem, za které dětem do Notýsku běžně "sázím kozly" a už už jsem v kabinetě u počítače studovala nejnovější údaje a fotky. Kolegyně v kabinetě mě chápavě pozorovaly, vše trpělivě snášely a to i přes to, že ten den jsem nikoho jiného k PC nepustila. "Jen přes mou mrtvolu!!!!" Zpětně mě napadá, že si možná za mými zády ve vzduchu kroužily ukazováčky  v blízkosti čela, ale taktně mi navenek nedaly nic najevo. A to i přestože i ony byly přímo fyzicky nuceny obrázky a údaje prohlížet se mnou, neboť, jak známo, radost nesdílená je jen poloviční. O tom, jak to bylo dále s Anninkou se můžete dočíst podrobně na těchto stránkách. Teď ale datum 13. 3. 2013. Přesně o tři roky později. Historie se opakuje. S tím rozdílem, že mimíšky očekává naše Nyx a s ní 4 potenciální budoucí páníčci ( upřímně jsem jim přála v této napínavé radostné chvíli tu klidnou kancelář). A já zase musím do školy :-(. Po nesmírně těžkých a smutných dnech, kdy se v mém životě něco podstatného definitivně změnilo, zažívám konečně nepopsatelné pozitivní emoce ( marné- nikdo mi nevymluví, že pes je univerzální lékař duše). Ráno na Nyx přicházejí " těžké chvilky". Porodník Eliška a její asistent Daniela jsou připraveny pomoci na svět malým psím mrňouskům. Vše mají připraveno k akci, Nyx trpělivě leží ve své nóbl porodnici. To je můj poslední pohled spojený s porodem před  odchodem do pracovního procesu. Situace před třemi lety se opakuje v bleděmodrém. Přestávku co přestávku sprint na nějakých 15 metrů a pak radost z nových zpráv...."První je kluk....teď je to holčička....a další holčička....čtvrtý je kluk...nevíme, zda to bude konečná....Byla." Po příchodu domů se mi naskytl přímo dojemný pohled na šťastnou a hrdou Nyx se čtyřmi bezmocnými prďolkami lačně se pídícími po své první výživě. Foťáku tou chvílí skončil vegáč a nastaly krušné pracovní chvilky. :-D

Anninčiny 3. narozeniny zůstaly tentokráte na 2. koleji, ale já jí to bezesporu všechno vrchovatě vynahradím......

JAK TO BYLO S AGÁTOU...

  Bohulibý účinek zvířecí lásky na jakoukoliv  člověčí bolístku je  všeobecně znám. Agáta byla pořízena právě za tímto účelem. Svou misi nadmíru splnila. Evka se za to  postarala o kvalitu jejího žití vskutku dokonale. Na internetu prostudovala kde co, aby morčátku dopřála to nejlepší z nejlepšího. Agáta měla plnou misku častěji než my talíře. Mrkvička, čínské zelíčko, piškotky, starý chlebík ( ten se pravidelně suší na mikrovlnce a běda tomu, kdo si jej dovolí za jakýmkoliv účelem přisvojit), vitamínky, zrníčko atd atd. Není divu, že původní "šik" postavička Agátky začala nabývat zaoblenějších tvarů. V obavě o zdraví nebohého zvířete jsme začali Evce vytýkat, že ji překrmuje. Nerada a s brbláním však přece jen šla do sebe. Dvoudenní opuštění domova ( samozřejmě bez morčete) jsme pojali jako šanci nasadit nic netušící Agátce odtučňovací dietu. Ubraly jsme piškotky, ubraly jsme zrníčka, chlebíčka....V sobotu večer se tak věnujeme morčecí společenské chvíli, Eliška s klikrem v ruce zkouší na Agátě, zda, jako zástupce hlodavců, je schopna pochopit klikání coby motivační metodu učení :-D. Brzy se ale snaha po zjištění tohoto zvrtne na zjišťování zcela jiného druhu. Hlodavčí břicho ční nepřirozeně do stran. Malý červíček si taky "hlodne". Bereme opatrně Agátu do rukou, hmatáme jí po nafouklém břichu a já vyťukávám na Googlu ta správná hesla, abychom přišly věci na kloub. Březost samice morčete je téměř totožná s délkou jejího pobytu u nás. "S kým to máš, ty poběhlice," napadne mě. Eliška horko těžko doluje v palici obrázek osazenstva klece, z níž Agátu brala. Nějaký "černý" a pak nějaký "střapatý"...no potěš !!! Alimentů se už asi nedovoláme....Když sáhneme Agátě jemně na bříško, cítíme, že  tam cosi sebou energicky mrská. Ono " cosi" budou asi :-D morčecí miminka. Co asi...určitě. A tak se naše vřesinské hnízdečko stane svědkem vzniku mnoha ( táta kontruje už jen bezmocným: " No ani mi to neříkejte!!!!) :-D dalších životů.  Jsme napnutí, jak malé gatě,máme trému, těšíme se, obáváme se, cítíme strašlivou zodpovědnost....ale taky máme skvělý pocit. Elišku podporuje její nejlepší kamarádka Daniela ( bude u nás bydlet, dokud se malí svišti nenarodí :-D), sestra Evka ( která má sama starost s porodem své Agáty :-) ), fandíme ji táta i já, fandí jí spousta pejskařů...

   A tak říkám:" Děcka, pojďte už ven! Těšíme se na Vás!!!!!"

              Předporodní příprava porodnického personálu :-)

RODÍM, RODÍŠ, RODÍME...:-D

  Když vidím Nyx, jak lačně hledí na každé sousto, které se nám blíží k puse, nemohu nevzpomenout na své těhotenství. Až na ten úpěnlivý, prosebný pohled, jsem "lačnila" po jídle naprosto se stejným apetitem. Co bylo sladké, neobstálo, mělo smůlu a zmizelo v mých objemných útrbách než bys řekl "švec".Předporodní  vánoce ( Eliška se narodila v lednu) pak znamenaly dokonalou likvidaci ( a vzácnou převahu poptávky nad nabídkou :-D) všech- i těch běžně méně oblíbených druhů cukroví. V současnosti by to chtělo těhotenství přes každé vánoce, neboť jeho konzumace povážlivě pokulhává.

  Druhé těhotenství bylo, co do chutí ,více než zvláštní. Nevyzpytatelný organismus si žádal přísun zubní pasty, odlakovače, tekutého čistícího písku a jiných nepoživatelných blivajzů. Přesto se i má druhá dcera jeví ( na první pohled) jako normální.

 Po čem však touží Nyx, krom nepřetržitého chytání míčku či jiné hračky, to je vskutku těžko odhadnout. Cokoliv jedlého, co bezelstně přiblížíme k jejímu citlivému čenichu, mizí v jejím krku i s celou " dárcovou" dlaní, že je těžko odhadnout, zda rozlišila, jaký druh pamlsku to vlastně zhltla. Svou neutuchající chutí ke všemu poživatelnému si vytýčila cíl vytvořit břicho, svým objemem hodné zápisu do Guinessovy knihy rekordů. A tak zatímco 1. měsíc po nakrytí jsme se zdráhali uvěřit i ultrazvukem potvrzené březosti, ten druhý zažíváme obavy, aby nás, holka, nepřekvapila třeba "Klapzubovou jedenáctkou". Nyx získala podobu dlouhodobě přisátého klíštěte. Porodní " sál" je už několik dní připraven, porodní personál nastupuje už druhý den "noční směnu", ale Nyxinka se svým zvětšováním jaksi stále nemá dost.

Aby naše radost mohla být dokonalá, došli jsme k opravdu zajímavému zjištění.  My nebudeme mít jen malé borderky. Budeme pravděpodobně chovatelé i morčecích miminek :-D. Ale o tom zase až .....zítra????

VOSA CUP 1

Po kladenském " jahodovém" :-) fiasku jsem se v touze sama sebe přesvědčit, že aspoň trochu běhat umíme, přihlásila na tradiční halové závody Vosa cup. Koňská hala je pro Annie domácké prostředí, v němž celou zimu trénovala, tak snad nepoběží jak ušlápnutá puťka a pěkně to rozbalí.

  Jako obvykle jsem zápasila s mým nepřítelem největším- trémou. Tentokrát jsem si ale zakázala podlehnout té mrše natolik, že poběžím jako svázaná. A to se mi vlastně jako dílčí cíl povedlo. Nervozita byla pod kontrolou. Tak příště ještě eliminovat některé mé chyby a bude to...jak jen to je snadné! :-D

  Sobotní běhy mi dodaly na jistotě. Se všemi třemi jsem byla spokojená. Úvodní běh- agility s poměrně "strašidelným" kruhem ob kladinu se vyvedl s jednou chybou ( laťka) a jedním odmítnutím ( nenaběhnutí na Áčko) Obě chyby byly 100% moje. Nejisté ukázání na skočku a pozdní a nevýrazný povel před Áčkem. I tak velmi hezké 10. místo z 38. Zkouška s 1 odmítnutím ( při náběhu do slalomu jsem nevydržela a Annie hlasitě pochválila. Moje "super" způsobilo, že se na mě psice podívala, vypadla z rytmu a náběh jsme musely zopáknout) znamenala 3. místo. Závěrečný jumping mě potěšil nejvíce. Rychlý a čistý. Při dané konkurenci stačil na 7. místo z 38.

  V neděli se jumpingem začínalo. Neobsahoval žádné extra záludnosti. Největší záludností se nakonec ukázala moje sklerotická palice a špatná orientace. Diskvalifikace. Zkouška s krkolomným náběhem do slalomu byla odměněna 3 odmítnutími a diskvalifikací. Závěrečné agility mi po celém dni řádně spravilo chuť. 1 chyba ( laťka) opět samozřejmě mou vinou, mi však nemohla vzít dobrý pocit z těchto závodů, který jsem opravdu hodně potřebovala zažít.

Sobotní běhy ZDE

Nedělní ZDE

 NORMÁLNÍ ( ano, čtete dobře) PLES

  Abych z těch mých častých psích akivit nezačala třeba taky štěkat (dle tvrzení mého muže to prý už někdy doma dokonce i dělám), rozhodla jsem se, že sobotní podvečer strávíme společně na plese. Plesat jsme byli s tátou naposledy před dlouhými asi 8mi lety, podle čehož je jasně patrné, že zábava tohoto druhu nepatří mezi rodinou favorizované. Jen jsem se zmínila svému okolí, kam že se chystám, vzbudila jsem nefalšovaný zájem...Ne že by někoho zajímalo, kolikrát jsem v kole vytáčela polku nebo kolik skleniček alkoholu zmizelo v mých útrobách ( i když...i takoví zvědavci by se nejspíš našli), předmětem zájmu se stal popis karambolů, které se mi ve spojení s touto společenskou akcí podaří na sebe ( jako obvykle) přitáhnout. Zda mi v nejnevhodnějším okamžiku rupnou šaty, zda mi podklouzne podpatek při ladném plutí parketem a skončím jak široká tak dlouhá uprostřed parketu nebo zda se pobryndám mastným gulášem. Něco takového jsem, proč si to koneckonců nepřiznat, očekávala i já. Na ples jsem byla pozvána rodiči mých bývalých žáků. Ti všichni měli být přítomni. To mě vyhecovalo k bezkarambolové akci tak silně, že: Přijeli jsme včas. Róba, kterou jsem zkoušela až těsně před akcí, seděla a dokonce všechny švy vydržely nerozpárané. Boty jsem našla, obula a vydržela v nich po celou dobu trdlání. Peněženka přežila "drancování" jen s malými ztrátami. Návštěvy v "Pekle" neskončily rácháním v pekelném kotli, nýbrž znamenaly jen vzpruhu k dalšímu hopsání po parketu. Guláš skončil ve chřtánu, nikoliv na šatech. Následující pondělí jsem se mohla ve škole vklidu ukázat. Ostuda se nekonala.

Na plese se všichni usmívali. V tombole jsme vyhráli cyklistické rukavice ( škoda, že za sezónu najedeme na kolech cirka 2km :-D ) a když jsem losovala další číslo losu, vytáhla jsem druhé naše :-D...no, ostatní malinko koukali, co to tam je za podvodníka, ale já byla aspoň ráda, že mám štrádování prostředkem parketu před očima všech zvědavců tak rychle za sebou :-D. Druhá výhra- lovecký salám- se ukázala velmi praktickou. Zmizela z lednice hned následujícího dne. A ty tři tanečky s "trpícím" tátou nám zase vystačí na další desetiletí :-D.

  Omlouvám se proto všem za utrpěné zklamání...příště se polepším .

   DEJME SI JEDNU THAJSKOU MASÁŽ...

Když jsem pod vánočním stromečkem objevila malou obálku s poukazem na thajskou masáž, vypadalo to přinejmenším romanticky.  Oficiální název zněl antimigrénová 30 minutová masáž. „ A teď se, migréno, třes!“.

  Včera nadešel ten správný čas. Zamířili jsme do centra města, kde se v blízkosti proslulé Stodolní ulice věhlasná thajská masérna nachází. Eliška v roli „recepční“ nás srdečně uvítala a s poučením, abychom jí nešlapali na vytřené kachlíky nám přidělila domácí obuv. Už samotné prostory recepce působily příjemně – oku lahodící barvy, tlumená orientální hudba, vůně směsice koření, to vše navozovalo dokonalý smyslový „ráj“. Za recepcí se vstupovalo do nevelké místnosti, rozdělené závěsem na dvě stejné části. V každé z nich dřevěný stupínek, tenká matrace, polštářky a ručníky. Na stěně střízlivá vkusná dekorace( k ní jsem pak mnohokrát ze svého masírovacího lože vzhlížela, když jsem obracela oči v sloup). Na matraci ležela poskládaná propínací halena a černé bombarďáky- obojí ve velikosti „ na výrost“. Sotva jsem  oblékla  tento valchovací mundúr, už tu byla drobná, sympatická Thajka. Odvedla mě do jedné z komůrek a procedura mohla začít.

   Jen co se dotkla ( oj, to je ale zcestný výraz…spíše co do mých zad zabořila své špičaté, častými masážemi vytrénované prsty), začalo mi být jasné, že nápad věnovat matce poukaz na thajskou masáž nemohl napadnout mou dceru ve chvílích rodinné pohody. Nejspíše se vylíhl v nějaké napjaté chvíli diskuse o pořádku nebo uprostřed nějakého blíže nespecifikovaného rodičovského mentorování. J. Masáž pokračuje…

   Masérka systematicky zarývá prsty do každého centimetru mých zad. Jediná komunikace s česky omezeně hovořící dámou je: Ona: „ Boli- boli? Au-au?“ Já: „ ANO“, načež se mi zdá, že razanci masírovacích hmatů ještě kapku zvýší. Do očí mi vstupují slzy. Nostalgicky vzpomínám na svou migrénu. Nebylo mi s ní lépe? Když má masérka pocit, že záda mají dost, začíná s krkolomnou manipulací celým tělem. Jsem vytahována do všech hlavních i vedlejších světových stran, převracena vrchní  částí těla tu vpravo, tu vlevo, když poté opře koleno o hrudní část mých zad připravena zatáhnout tělem proti němu, začínám se zoufale rozhlížet po místnosti, zda tu není někde zaparkovaný invalidní vozíček, na němž bych mohla po dokončení masáže odjet domů. Tak se zrakem přidržím aspoň oné dekorace na stěně…v zádech mi to zapraská…To kupodivu nebolí. Nenápadně ověřuji hybnost, ale to už je mi zatrženo, protože Thajka se vrhá na paže. Překvapena, do jakých až neuvěřitelných pozic jsou schopny se dostat, na chvíli zapomínám na bolest. Dáma si všímá absence slz v mých očích a zřejmě to pokládá za známku málo razantního( v jejím myšlení asi málo účinného)  postupu. Začíná do mě bušit. Tak mě napadá…nezmínila se snad Eliška někdy v minulosti před dámou, že její matka je pedagožka? Co když si masérka nese z dětství nějaké trauma právě učitelkou způsobené? Aby byla iluze traumatizující thajské učitelky dokonalá, ležím tu v těchto stylových hadrech, zatímco ona mi dává rány pěstí a v hlavě jí běží… „a to máš za to všechno, účo!!!“

 Tiše doufám, že nepříjemné tělesné prožitky masáže budou druhý- třetí den vystřídány uvolněnými pocity, vyčištěnou myslí, optimistickou náladou, neboť všechny energetické cesty v těle budou DOKONALE uvolněny. Zatím však nemohu zaplašit vtírající se myšlenku, že inkasovat finanční hotovost by měl v tuto chvíli zubožený klient- za to, že si jej Thajci mohou 30 minut beztrestně „zamučit“. Asi 5krát slyším stejný dotaz: „ Au-au?“ Stejně tolikrát slyší thajská masérka souhlasnou odpověď. Přesto…jako by nerozumněla. Není snad Thajsko zajedno s Bulharskem, kde zavrtění hlavou znamená pravý opak toho, co u nás?

   Konečně dochází na hlavu. Jediné místo, kde urputné masérské prsty netlačí, jsou oči. Ty však při některých hmatech samovolně vylézají z důlků. Finále spočívá v bušení pěstí do čela.( aby mě zničila docela). To už je ale jen taková tečka k pobavení. I přes prožité útrapy se mi skrz rty prodere slušné „ děkuji“. Ještě slušnější „přijdu zas“ mi však už přes sevřené rty jaksi nejde  :-(.

         Masérka a její dobrovolný klient alias "sadista a masochista"

                    Konec dobrý, čaj dobrý...všechno dobré !!!!

ZPESTŘENÍ

    Aby Annie nebyla jednostranně zaměřena na agility a užila si taky trochu legrace, naplánovaly jsme si výletík  do Vsetína za ovečkami.  Před půl rokem, kdy tam byla poprvé, se na ně moc "netvářila", tak jsem byla zvědava, jak se na ně "zatváří" tentokrát. Ač půlroční pauza, Ann naběhla na ovénky s daleko větší vervou než posledně. Výsledkem je pasení alla groteska, který jsme spolu převzaly jako náš osobitý styl :-D. Vzhledem k tomu, že odbornice na pasení Monika Annie pochválila a vytkla cíl dále jí zvyšovat sebevědomí, proběhnu se jistě i v dalších budoucích lekcích. Až na to, že "pajšl" nestíhal (zlaté agi...:-D ), jsem nakonec  odjížděla velice spokojená ( o Annince ani nepochybuji). Doma jsme obě spaly jak nemluvňata :-).

Podrobnější popis akce bude následovat v průběhu týdne, nyní alespoň video k pobavení :-D  ZDE

ELIŠKA ZAČÍNÁ "ORDINOVAT"

  "Jablko nepadne daleko od stromu"...dí známé přísloví. Vědoma si svých vnitřních daností, nevím, zda mám své dcery litovat nebo jí popřát ve zděděné "prdlosti" hodně štěstí. To se ostatně s "prdlostí" vůbec nevylučuje. Výsledkem je pak "šťastný blázen", k němužto jako titulu se hrdě hlásím. :-).  Jablkové přísloví se ukázalo moudrým zejména v případě mé starší dcery Elišky. Ta zasažena posedlostí k chovu psů a všeho živého, rozvinula některé po mně poděděné vlastnosti k úplné dokonalosti. Zatímco já v dětství chodila krmit toulavé psy, domů jsem přinesla jednou zraněnou hrdličku, ježka, pak zase tajně křečka ( s tím jsem byla vyhozena, jen co se svým hlasitým hlodáním prozradil) a pouze ve svých bujných fantazijních představách plánovala dům se spoustou zvířat, Eliška striktně odmítla toto vše si jen představovat. S pořizováním psí smečky začala už v dětských letech, spolu jsme pak s celou rodinkou osvojily dva psí bezdomovce, nyní dokonce svou psí smečku plánovaně rozmnožuje. Už v ranném dětství projevovala známky obrovské zarputilosti v ochraně přírody. Když bylo rozhodnuto, že její oblíbený smrk, rostoucí na pozemku chaty mých "tchánů", bude pokácen, Eliška vylezla po vzoru ekologických aktivistů do jeho větví, pevně obemknula jednu z nich a rozhodnuta tam i umřít hlady a žízní " za dobrou věc" odmítala slézt dolů. Strom sice neuchránila, ale dokázala všem, jaká že je ve svých asi 10ti letech bojovnice. :-) Budiž ji ke cti, že se o psy zajímá po všech stránkách. K té sportovní nyní přibyla i touha umět němým tvorům pomoci s nějakou zdravotní komplikací. Přihlásila se na kurz. Dornova metoda- "už nemáš maroda" :-D. Vyplázla sumu, z níž se mi přetáčely oční bulvy a hrdě odjela na dvoudenní školení ......

    V sobotu přijela z prvního dne dokonale nadšená. Ihned nás začala teoreticky školit. Trpělivě jsem snášela, jak mi kroutí zápěstím, psi už méně trpělivě, když jim svými špidlatými prsty prohmatávala páteř. To byl ale teprve začátek. Druhý den vyrazila " do terénu" znovu a s ještě větší vervou. Vrátila se dříve, už v odpoledních hodinách, to asi aby měla šanci do večera zvládnout naše " doškolení" s následnou nápravou zdeformovaných částí našich civilizací poznamenaných těl. Hned ve dveřích mávala vzácným lejstrem. Certifikát brala jako prubířský kámen své budoucí "ordinace" :-). ( Nemohu se vyhnout asociaci ze série filmů o "Básnících", kde herec Zedníček v roli bývalého saniťáka fascinovaně kroutí pokoutnou spirálou za nepřetržitého mumlání tajemných formulí...:-D) Po obsažném teoretickém úvodu, z něhož byl papá , napjatě sledujíc v televizi důležitý tenisový match našich reprezentantů, " nadšen", se odebrala za sestrou...ani jsme netušili, že praktikovat naučené "napravovací" postupy.

   Brzy však jsem byla povolána do pokoje také. Eliška začínala "ordinovat". Evka ležela na břichu, triko v bederní části vyhrnuté,  Eliška pečlivě ohmatávala hroty jejích pánevních kostí. Ze sesterské lásky byla připravena dokonale napravit Evčin zdravotní problém. Jedna pánevní kost je totiž už léta vychýlena asi o dva centimetry. Tuto diagnózu po absolvovaném pohmatu Eliška potvrdila Evce i všem přítomným. Morče Agáta na to jen udiveně " zabublalo" :-). K nápravě bylo zapotřebí mé pomoci. Jelikož se kosti napravují ve chvíli, kdy svaly jsou v pohybu ( aby se totiž za klidového stavu reflexívně nestáhly proti vynaloženému tlaku), byla mi přidělena funkce zvedače a pokladače dolní končetiny a to nepřetržitě po dobu nějakých dvou minut. Nevím, zda to měla být pomsta za přesolený oběd nebo za nabádání k úklidu, pravdou je, že jsem se cítila jako v posilovně. Na čele mi vyvstávaly krůpěje potu a jen jsem doufala, že to nekonečné "pumpování" mému druhému dítěti přinese zdravotní úlevu. Eliška neúnavně tlačila na pánevní kosti, léčebný postup byl bohužel často přerušen našim výbuchem smíchu, neboť představa, že by nás v této situaci viděl kdokoliv nezasvěcený, byla rozhodně z těch veselých. Jistě jsme v této chvíli byly schopny konkurovat  pacientům věhlasného doktora Chocholouška.

 Výsledkem včerejší rehabilitační terapie je dozajista náprava Evčiny kratší nohy na úroveň té druhé. Sice v místě léčebného působení se objevila pěkná, barevná modřina, ale co to je proti skvělému výsledku. Chce to jen praxi. Neduhů k nápravě se najde jistě dost a dost- u rodinných příslušníků, ale hlavně u pejsků, a to nejen našich a Elis se stane docela určitě vyhledávanou....léčitelkou? napravovatelkou? fyzioterapeutkou? Nevím, jak to nazvat. Jisté však je, že ač zde popisuji Elišku s ironií sobě vlastní, držím ji já, a jistě i všichni členové naší rodiny, všechny palce a moc jí přejeme, aby jí vyšlo vše tak, jak si sama přeje. :-)

JAHODOVÁ PÁRTY- KLADNO...JAK TO VŠECHNO VLASTNĚ BYLO...

 Povídání o závodech v Kladně vezmu poněkud  zeširoka. Aby byly jasné všechny souvislosti, je třeba poznat Veroniku. Rok a půl tomu nazpět jsem v rámci probíhajících intenzivních tréninků zaregistrovala sympatickou mladou dámu s šeltiákem a koliákem. Působila dojmem tiché, skromné osůbky. To, co se z ní posléze vyklubalo, bych nečekala asi ve svých nejbujnějších představách. Pomaličku jsme navázaly kontakt a zjistily existenci jistých společných styčných bodů našich povah. Veronika velmi dobře vytušila, že jsem ten pravý člověk k tomu, abych spolu s ní realizovala její uhozené nápady. Ve svém úsilí, jak zpracovat člověka dle své vůle, se stala dokonalou. Člověk v proudu jejího líčení, o jak skvělou akci jde, získá pocit, že se zboří svět, když tam zrovna on nebude. Proto jsme byly spolu nejen na závodech, ale také na pasení oveček- s přespáním pod stanem, což kdyby mi někdo řekl, že podstoupím, myslela bych, že je mišuge.

    Na MS v Liberci nám v proudu nadšeného fandění sdělila...jakoby mimochodem, že na podzim a pak v zimě se konají v Kladně závody na témže povrchu, na kterém běhají naše agiliťácké hvězdy. "Pojedeme?" špitla plna naděje. Tak nějak v duchu hesla "bláznům se nemá odporovat" jsem ji ujistila, že pojedeme naprosto určitě.  " Blouzní," pomyslela jsem si, " z té super atmosféry už plácá nesmysly. Takovou dálku....Až se vrátíme do reality, pošetilý nápad jí vyprchá z palice". V tom jsem se ale šeredně zmýlila. Zažila jsem praktický příklad toho, že Verča "jen tak" NIKDY neplácá. :-D. Ať už je to nápad sebebláznivější, dosáhne toho, že člověk začne pochybovat, zda ten " divný" není náhodou on. Přece ..... mohl  by snad "normální" smrtelník odolat takové příležitosti jako je zaběhat si na nóbl tepichu s mistrovskou historií? A tak se vzápětí stávám tou " normální" a když se spustí přihlašování na tyto velmi žádané závody, číhám u PC jako predátor na svou nebohou kořist. Jen díky číhání jsem si své jméno na startovce skutečně vybojovala.

  S blížícím se termínem závodů u sebe zaznamenávám pokles nadšení, elán se mění ve stále menší a menší chuť někam v té mrazivé zimě odjet. Mé sobotní narozeniny jistě v převážné většině členů naší rodiny evokují představu prohýbajících se stolů a umaštěných hub. Nemilosrdně jim však sděluji, že místo bujaré oslavy měním plán na dobrodružnou výpravu do Kladna. Balím flašku Becherovky a peču štrúdl, abych počastovala své spoluzávodnice.

  Přichází den odjezdu. V kostech cítím, že bude veselo. Hárající Ann a milovník Erny spolu na zadním sedadle po dobu 5ti dlouhých hodin...Já v roli hlídače. Jako zavazadlo je mi povolena jedna taška, spacák, domeček pro psa. Limit si dovoluji překročit o jednu větší kabelu. Přísně se tvářící Verča se nechá obměkčit jedině argumentem, že uvnitř dřímá ona Becherovka :-) Ládování do auta je veselé...ostatně stejně jako celá naše výprava. Zadní sedadlo je rozděleno na dvě nespravedlivě prostorově řešená kupé ( 3:1 pro Ernyho). I přesto Ernyho dlouhý čenich porušuje soukromí našeho kupé. Odhodlaně visím na krku rozlícené Annie, která hodlá toho drzouna rozsápat na cimpr- campr. Naštěstí boj netrvá celých 5 hodin.  Erny dostane rozum a Annie pokojně uléhá na mé nohy. Pak už cesta probíhá vcelku nezajímavě. Verča nepřetržitě kroutí volantem, Andrejka a já zajišťujeme řidičce rozptýlení, aby s námi nezajela někam do škarpy. Zajímavý průběh začíná mít cesta až na samotném závěru. Od závodní haly jsme poslány kamsi za město s kýmsi neznámým, který nás má zavést do ubytovny. Je noc, cesta vede tmavým lesem, fantazie se rozjíždí na plné obrátky. Představa Frankensteina, vraždícího monstra, tajemné postavy...až vystoupíme do tmavé noci....bude to naše poslední hodinka! Nakonec cesta končí neromanticky na malém parkovišti u skromné skautské ubytovny. Abych se vůbec dostala k závodům, zkrátím povídání jen na několik základních dojmů. Pohodlí, horko, neuzamykatelné sprchy :-(. Ale těch několik hodin, co jsme zde strávily, bylo super. Například nezapomenutelný Verčin ovocný salát nebo Anninčino "dovádění" s psími kluky.

  A teď už k hale. Díky tomu, že jsem ranní ptáče a nejstarší člen výpravy, kterému si asi nikdo z osádky nedovolil odporovat, utábořovaly jsme se v hale už časně a měly tudíž možnost výběru dobrého placu. Vybraly jsme úplný konec obvodové "tribuny" a udělaly jsme dobře. Měly jsme rozhled a soukromí. Místo se ukázalo jako vhodné i pro paparazzijsky talentovanou Andrejku. Když totiž sestupoval ze schodů chlop středního věku, držící v rukou malé dítě, a po uklouznutí se dramaticky skutálel dolů ( a dítě se vykulilo z jeho náručí), byla Andrejka pohotově na místě s fotoaparátem a fotila a fotila. Ani předtím ani potom už si foťák ani nevrzl, ale fotky alla paparazzi byly hotovy raz- dva.

   O běhání ani psát nebudu. Snad jen, že jsem měla trému a Annie to asi vycítila, běhala na své poměry ostudně. Naštěstí vím, že dokáže běhat úplně jinak a taky věřím, že účastí na dalších a dalších závodech tohoto typu se dostane do své obvyklé formy. Nejde ani tak o to, aby posbírala metály, ale hlavně o to, aby předvedla sebevědomý, radostný výkon, tak jako obvykle předvádí na tréninku, a do toho měla tentokrát opravdu hóóódně daleko.

   Cesta domů byla mým strašákem. Obávala jsem se, že sotva se rozjedeme, spadnou mi "rolety" a já nebudu schopna je vytáhnout. Možná ale jakýsi pocit spoluzodpovědnosti za to, aby řidička Verča neusnula, mi dal sílu a já byla schopná 5 hodin zpáteční cesty za vydatného sněžení vést s holkama diskusi ( veskrze kynologickou :-D).

 A jaký že plyne z naší výpravy závěr? No přece....už se těším, až zase Verča na nás vybalí nějaký svůj plán. Ráda  pojedu- s holkami jsem opět "omládla" a děkuji jim za to, jak mě dokáží brát :-D. Jednoznačně SUPER akce. :-)

( Fotky dodám později, neboť při své šikovnosti jsem jej vytřepala z bundy do Verčina auta. Dostanu se k němu až zítra :-) )

ZÁVODY !!!!

Na závodech v Kladně jsme neběhaly valně,
přesto akci hodnotím já
po všech stránkách kladně.
Nejsme z toho " na dně", že neběháme valně,
na závody pojedeme zase každopádně :-D

Pro pobavení:

www.youtube.com/watch?v=OE2obnDTFVs

O vejletíčku napíšu posléze- až zvládnu ty resty v domácnosti :-D

   ŠTĚNĚCÍ TRENAŽÉR 

   Jmenuje se Agáta. Je to morče-tak trochu trenažér. Abyste tomu rozuměli, s blížícími se Nyxinými přírůstky vedeme nekonečné debaty o tom, jak který náš pes malé cvrčky přijme. Zda bude mít smečka tendenci rozsápat je na cucky nebo je přijme bez komplikací za své nové členy. Bude je ochraňovat nebo likvidovat? Hnána snad zvědavostí toto nějak předběžně vyzkoušet, navštívila Eliška předevčírem PET centrum a zachránila před jistou smrtí, sežráním hadem, maličké morče.

    Když jsem dorazila z práce, v předsíni na skříňce trůnila z kotelny vyhrabaná, nyní však vymydlená a voňavá klec ( odchovala u nás nespočet hlodavců nejrůznějšího druhu a těšila se na zasloužený důchod :-D), v ní se v provizorním papírovém domečku krčilo ustrašené zvířátko. Z morčecí komunity si přineslo zřejmě poučení o marnosti svého bytí. Jakožto morčeti naprosto prostému :-) všech průkazů původu mu rodičové jistě sdělili neodvratitelný fakt: " Milé dítě, naše poslání je zkrátka hadí sežrání....osud k po..... :-( " A tak si ten malý tvoreček v hlavě sumíroval testament a trpělivě čekal na rozevřenou tlamu šupinatého beznožce. Místo ní však přišla široce rozevřená, vřelá náruč naší rodiny. Agáta se pro tuto chvíli stala "středem Vesmíru". Byla hlazena, pusinkována, obskakována, hýčkána, až se mohla domnívat, že ono sežrání nějak záhadně zaspala a teď se ocitla posmrtně v ráji.

     Zajímalo nás, zda naše psí smečka s námi bude sdílet ochranářský komplex nebo zvolí naprosto jiné (třeba i úplně opačné) vzorce chování.  Pro každý případ jsme z pochopitelných důvodů byli ostražitost sama.

    Poznatky, ke kterým jsme dospěli:

1. Smečka jeví o živého tvora neskrývaný zájem. Čumáky se u prďoly jen přetlačují. Každý si chce čuchnout první.

2. Zlá teta Barča je nečekaně zjihlá. Vrtí ocasem, ušiska vzad, oči se jen jen vykutálet z důlků. Kam neseme Agátu, tam jde i Barča a dělá bodyguarda.

3. Radost z přírůstku má i Bobina. Ta se ale s prckem jen tak narychlo polaská a spěchá do šatny- dnes dávají večerní představení- to zas bude frmol :-D.

4. Bert registruje cosi malého v Eliščiných rukou. Jde se přesvědčit, je-li to k žrádlu. Fousatou bradou do Agáty několikrát šprtne, sotva znatelně rozpohybuje svůj pahýlek ocásku a jako správný kmet odchází dále odpočívat. Nad uvtací ceremoniál je povznesen. Ponechává ho mladším.

5. Annie nasazuje "jelimanovský" výraz. " Bože můj, tak Nyx už vrhla jóóóóóó???????" Přesvědčena o poporodním stavu své spolubydlící se začíná vehementně ucházet o trvalé osvojení toho prcka. Láskyplně na něj civí,zatímco na ostatní psiska začíná civět čím dále ošklivěji, nenávistněji. Už aby dostala malé k nakojení....Raději odnášíme Agátu k Nyx a Kess.

6. Keska je pověstná svou zatrpklostí ke všem psím dětičkám ( že by bývala ve svém minulém životě učitelkou? :-D) Agátu tiše trpí, ale k projevům sympatií se to přirovnat vskutku nedá.

7. Zato Nyx je nadšena."Ha, trenažér funguje, " pomyslíme si. To však jen do té doby, než zjistíme, že Nyx přijala Agátu nikoliv jako předvoj svých budoucích dětiček, nýbrž jako první vlaštovku ovčího stáda. Celé dopoledne pak měla fůru práce s pasením.

AGÁTKO, vítej! Ať se Ti u nás- pošuků- líbí :-D!!!!!!

NEDĚLE V ZAJETÍ MILOVNÍKA

   Jak jsem již předeslala, máme doma nyní dvě háravky. Annie a Nyx. Ještě, že je Bert absolventem kastrace, jinak by se musel celoročně zbláznit a kdo ví, možná by se také důmyslně snažil  dostávat ze zahrady, aby rozmnožil své fousaté geny o nějaký ten vřesinský dům dále. Ale naštěstí v jeho kmetském věku mu voňavé holky maximálně "zakroutí čumákem" a on vzpomene na časy dávno minulé. Kdo však je prozatím nejvytrvalejším milovníkem, je ono labradorské tele, které táta hnal ze zahrady před několika dny. V neděli se totiž na zahradě zničehonic zjevil znovu. Běžela jsem okamžitě pro foťák a spoza záclony, jak maskovaný paparazzi, jsem bleskala fotku za fotkou. Odvážila jsem se i otevřít balkónovky, abych měla lepší záběry, ale moc příjemně mi nebylo. Stačil by jediný skok sloního těla a bylo by po mně.

Jak už to ale bývá, z obludy se vyklubal  dobrák od kosti. Z opatrných doteků jsem po nabytí jistoty, že to dobrák skutečně je, přešla do úpolových cviků s cílem vytlačit zvíře z našeho pozemku. Psí holky, od rána ještě nevyvenčené, netrpělivě stepovaly za dveřmi, zatímco já se úporně snažila zápasit se psem stejné váhové kategorie jako jsem já. Neměla jsem šanci. Milovník se zapíchl čumoněm do sněhu v místě, kde tušil nějaké to "milostné psaníčko" a v té chvíli by jej neodtáhlo snad ani stádo volů. Při zběžné prohlídce plotů z obou sousedských stran jsem objevila únikové východy hned tři. Rozměry ďour mě  maličko zmátly, neb se mi nechtělo věřit, že tak objemné tělo se jimi dokázalo protáhnout.

    Když to nešlo silou, zkusila jsem vystrnadit milovníka takticky mácháním piškotem před jeho rozměrným čenichem. Zvíře však nejevilo nejmenší známky chuti...natož hladu. Natočení zadnicí k mé osobě dalo jasně najevo, že mě i můj piškot má právě symbolicky u této části těla. Na vedlejší zahradě se objevil soused Karel a jeho psice Julinka ( kříženka labradora a středního knírače). Milovník, pod dojmem, že tam- za plotem- se objevil onen objekt jeho touhy, nám názorně předvedl vsoukání  maxitěla do nevelkého otvoru v plotě. Nastal ten pravý okamžik k tomu, aby otvor z naší strany byl zatarasen těžkým dřevěným polenem. Tak bylo psisko "přihráno" sousedům :-D.

Karel se z toho štěstí skoro nemohl vzpamatovat :-D. Milovník se dal do skotačení s Julčou. Zřejmě se domníval, že jde o milostnou předehru, proto se dal do hry s velkou vervou, ovšem neomylným nosem záhy zjistil, že o milostnou předehru opravdu nejde a že byl Julčou "zneužit" k bezelstným čistě nevinným hrátkám. To už z baráku vychází Hanka s koštěte v ruce. Začíná "přetlačovaná". Není tak těžké odhadnout, kdo je vítězem. Labrador spokojeně korzuje zahradou. Naznačuje, že by se rád vrátil na naše území, leč obrovitý pařez ucpává otvor spolehlivě.

      Přichází na řadu salám. Psisko zvažuje možnosti, nakonec ale touha vítězí nad přízemním "mlsáním". Milovník ze zahrady nepůjde a nepůjde!!!! Nejraději bych už zalezla do baráku. Jsem promrzlá na kost a ráda bych vypustila smečku k venčení, jenže nějak morálně soucítím se sousedy, kteří přišli k labradorovi de facto jak slepý k houslím a tak zůstávám :-). A co takhle nasadit mu na krk obojek, vodítko a vyvést jej za branku. Přinášíme tyto potřeby ( pes má krk, jak můj pas...tedy kdysi :-D), Hanka nasazuje obojek psovi na krk a ten..."Jupíííí, bude prochajda!" míří sám k brance. Oslavujeme. Kdyby bylo doma ze Silvetra nějaké zapomenuté šampáňo, jistě by "padlo za vlast". Protože však nezbylo, vypouštím na oslavu aspoň naše feny, které "čurají ostošest".

                                                No není to slaďouš?????????????

      Přesto zůstává ve vzduchu otázka, zda bude odpoledne možná vycházka do lesa, aniž bychom riskovali znásilnění. Během hodiny je tu jasná odpověď, že o vycházce do lesa si můžeme tak leda nechat zdát. Milovník je tu zas. Kudy přišel, když všechny ďoury jsme pečlivě ucpali, to je nám záhadou, faktem však je šmejdící čumoň před naším balkónem. Zapomněla jsem dodat, že můj muž nebyl ten den doma. On by se jistě s řešením tak nepáral. Hurónským řevem se svištícím koštětem nad hlavou by to na labradora jistě opět zkusil. Jenže to bychom, my ženské, už asi protestovaly. Milovník je milé, dobrotivé psisko, zmítané svými hormony. Koště si nezaslouží :-(. To by si zasloužil jeho páníček, který ho už nejméně týden nepostrádá. A milovník dál "bydlí" u Panáčů :-D. Na vycházku do lesa jsme ten den s Ann nešly. Spokojily jsme se s tréninkem skokové gymnastiky na zahradě...dlužno dodat, že za vytrvalého vytí za brankou stojícího milovníka :-D.

    Dnes po návratu z práce jsem měla eminentní zájem na vycházku jít. Pes- nepes, přece nebudeme vězněm zvířete už druhý den. Nebyli jsme. Labrador byl odchycen policisty ve Vřesině, tudíž pohádková vycházka úžasně zasněženým lesem mohla proběhnout. A v klidu :-D.

U PANÁČŮ BUDOU CHOVAT :-D

    Přísloví, že "nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř," bylo naší rodinou upraveno na " nikdy není psů tak moc, aby jich nemohlo být ještě více" a Eliška naplánovala krytí. Ke splnění mateřských povinností byla vybrána zástupkyně linie borderek- Nyx. Mužská menšina doma ani neprotestovala, zřejmě proto, že asi netuší, co takové štěněcí komando doma dokáže.

   Nemohu nevzpomenout, kterak jsme před 12 lety nalezli u cesty opuštěnou Bobinu. Zrovna hárala a Bert byl ještě jura. Příchod voňavého elementu do bytu více než vítal. My však rozhodně další rozmnožení rázně zamítli. Více než týden se nám dařilo zvládat jejich izolaci, až jsme o víkendu vyjeli na zahradu do Příbora. Měli jsme dva knírače a připadali jsme si už s tímto počtem psů nepatřičně výjimeční. Když jsme dorazili s třetím raťafákem, snad jsem se ani moc nerozhlížela po sousedech...tušila jsem, co si myslí ( tehdá jsem byla ještě málo otrlá a hodně jsem dala na úsudek okolí...teď už počet psů v závislosti na mínění okolí vskutku neřeším :-D ). Pustili jsme se do nějaké té zahradnické práce, Bert a Bobina důsledně izolováni. Jenže, jak už to chodí, zamilovaný Bert si v nestřeženém okamžiku nalezl skulinku, vyběhl z auta a bylo to!!! Zabránit tomu " nejhoršímu" se nedalo. Bobina pištěla, jak podsvinče, já řvala jak Viktorka u splavu...bohužel vše pozdě, jen táta na nic nečekal a když první sousedi začali směřovat své pohledy skrz náš plot, urychleně se "uklidil" do zahradního domku. Měl tam totiž něco strašně neodkladného na práci. A já, rudá až na zadku, důsledně milencům asistovala. Bobina pištěla skoro po celou dobu jejich 15ti minutového spojení. Táta jen čas od času vykoukl z domku a zeptal se, jestli něco nepotřebuji. :-D Sousedi tímto dnem měli definitivně potvrzeno, že normální určitě nejsme, když přijíždíme na zahradu množit čokly a ještě k tomu rasy nejisté. Tehdy dva "malí Bertíci" skončili veterinářovou rukou :-(. Bylo nám to líto, ale nic jiného se nedalo dělat. Tou chvílí bylo také definitivně ukončeno Bobinčino hárání. :-(.

   Hledání ženicha pro Nyx probíhalo dlouho a pečlivě. Nesčetněkrát jsem byla já (i ostatní členové rodiny) volána k počítači, to když Eliška obdivně očumovala toho zaručeně pravého. Přetáčely se mi panenky, když  mínila odjet k plánovanému aktu tu do Severských zemí, tu zase kamsi na Jih. Trpělivě jsme omrkávali další a další ženichy, zamotávali si hlavu a čekali až padne konečné rozhodnutí. Po všech stránkách to nakonec vyhrál hnědobílý krasavec Gino z Prahy. Čekalo se už jen na "Nyxinčiny dny". Jenže u ní člověk nikdy neví. Zatímco některá fena poslušně odhárá co půl roku, naše Nyx nedodržuje pražádné pravidelné intervaly. Veškeré možnosti plánovaného krytí jsou pak otázkou velmi hrubého zaokrouhlení na celá pololetí. Na samotném konci 2. pololetí loňského roku jsme konečně objevili na podlaze červenou kapičku. 12 dní na to už Elis nakládala Nyx do auta: " Jo, holka, je třeba se věnovat také mateřským povinnostem! ".

    Pak už jsme jen pravidelným telefonickým spojením dostávali zprávy o tom, jak námluvy probíhají. V těchto dnech by si měla Nyx užívat prvních dní svého chystajícího se mateřství.

                                        Nyxinčin "manžel" GINO

                      ( fotografie vypůjčena z Eliščiných www stránek)

   Aby bylo ještě veseleji, Annie pod dojmem, že kvůli okukované, ofukované a opečovávané Nyx spadla z pomyslné lopatky přízně, rozhárala se také. Duo háravek je pro místní vesnické psí frajery požehnáním. V průběhu  každého, u nás probíhajícího, hárání se houfy potenciálních ženichů, usilujíc o předání svých genů právě do naší normální rodinky, snaží všemožnými způsoby vetřít  do přízně voňavé psice, a to přímo na pozemku naší zahrady. Několik neodbytných milovníků mi dosud utkvělo za těch 5 let v palici. Kříženec ovčáka, teriér, velmi vytrvalý bígl (toho hnal táta ze zahrady několikrát koštětem) a mnoho dalších "obšourníků" , co se kumulovalo právě u plotu naší zahrady. Drzost včerejšího "zájemce" však nemá obdoby. Poklidné zimní odpoledne. Za okny zrovna sype, my pěkně v teplíčku vychutnáváme odpolední siestu, když najednou smečka spustí svůj ohlušující řev. Psi nepříčetně pobíhají obývákem a štěkot směřují k balkónovým dveřím. Venku je šero, musím těsně k nim, abych zjistila, co je objektem jejich náhlého vzteku. Za prosklenými dveřmi si to po našem balkóně štráduje obrovité labradorské, snad půlmetrákové, tele. Obří palice se mlsně rozhlíží, načumuje do okna - smečka šílí...my...také!!!

    Řešení se jako obvykle ujímá náš mužský element. Jeho nacvičená "sestava" s koštětem provázena hurónským řevem osvědčeně zabírá. Nepochopený nápadník překvapen hlasitým křikem a koštětem svištícím tátovi nad hlavou, urychleně vyklízí pole. Objevená cestička - díra v plotě od sousedů k nám - je zahrazena ( pokolikáté už?). Táta, ač žehrajíc na nenormálnost života s námi, je dozajista nejspíš rád, že nemůže dopadnout jako řada pupkatých chlopků, co se po guláši a třech pivech svalí na kanape a jejich jediným pohybem je mačkání dzindziků ovladače TV. On, narozdíl od nich, je takřka nepřetržitě v pohotovosti, když je třeba, vybíhá k rychlým zásahům....Proto, milé dámy, chcete- li mít chlopka stále jako proutek, akčního a negaučáka, pořiďte si dům se zahrádkou a k němu fenu nebo lépe aspoň dvě :-D. ( o dcerách nemluvě :-) )

     STŘÍBRNÁ SVATBA...NEUVĚŘITELNÉ!

A ještě jednu "opožděnou"...

O životě s kelpií jsem sice napsala, o životě s tátou však stačí výpověď tohoto obrázku :-D. Kdybych se totiž rozepsala, hrozilo by, že psí stránky se změní na manželsko- psychologicko- filozofické :-). A to bych nerada :-D

POZDĚ, ALE PŘECE

Milí čtenáři mých stránek, sice trochu opožděně, ale přece jen "ze srdce" ....:-)

KULTURA NA KONCI ROKU

     Podle toho, co jsme našli s tátou pod vánočním stromečkem, lze usuzovat, že nás Ježíšek pokládá za kulturní barbary. Ze zdobené obálky na nás totiž vykoukly pro každého dva poukazy. Jeden z nich zaručuje absolvování bezplatné 30ti minutové protimigrénové masáže ( dokonce "thajské" :-D Nevím sice, v čem tkví rozdíl mezi masáží českou a thajskou krom národnosti maséra či masérky, v blízké budoucnosti mi to však bude umožněno posoudit). Druhá poukázka zvala do kina. A tam- do multikina Cinestar zamířily také naše kroky hned o 4 dny později. Samotný titul filmu Hobit mě přivedl k hříšné myšlence navštívit místo filmu stejnojmenou putyku v centru Ostravy, kde bych labužnicky vysrkala delikatésní Qásek, avšak tátova záliba ve fimech "hobitovského" charakteru mě rychle vrátila do reality.

  U vstupu do sálu jsme vyfasovali brýle, aby zážitek z děje mohl být ještě umocněn. Díky nim působily příšerky zcela reálným dojmem, jako kdyby se pohybovaly přímo vedle nás. A to ani nemluvím o hmyzu, který každou chvíli nalétával přímo na nás-obrýlené diváky- až jsem se několikrát reflektivně ohnala pazourou. Kolem tátova ucha to jen zasvištělo :-).

    Samotný film mě zaujal hlavně působivými efekty a zpracováním. Poněkud horší to bylo s mou výdrží tak dlouho civět na plátno, aniž by mi " spadly rolety". Doma, chci- li vidět v televizi nějaký večerní pořad, rozhodně si nemohu udělat pohodlíčko v křesle a 2 hodiny soustředěně čumákovat. Nejpozději do 20 min. bych nevěděla o světě. Preventivně proto, chystá- li se v telce něco mimořádně zajímavého, plánuji cíleně domácí práce v kuchyni, abych vyvíjela nějakou smysluplnou činnost a uhlídala si tak dějovou linii sledovaného pořadu. Nejčastěji vařím, peču nebo aspoň uklízím police s kastróly a talíři, cídím sporák či odmražuji lednici...Riziko usnutí eliminuji pro jistotu ještě i šálkem ( v mém případě tedy spíš "šálem", " kyblíkem"...) kávy - silného hořkého turka bez jakýchkoliv přísad. V kině jsem neměla kuchyň, práci ani to kafe. Neusnout v první půli 3hodinového filmu mi dalo opravdu hodně zabrat. Naštěstí po mé levici seděli dva postpubertální výrostci, kteří mi v neusnutí výrazně pomohli. Zatímco já měla na kolenou položenu malou kabelku, jim před koleny parkoval objemný batoh. Z něj po celou dobu trvání filmu vytahovali nejrůznější pochutiny - brambůrky, keksy, čokoládky, tyčinky, dvojchleba s aromatickou pomazánkou a dva druhy nápojů. To vše bylo provázeno hlasitými akustickými vjemy. Kde jsou ty časy, kdy jsme v historickém kině Slavia ( na tvrdých dřevěných sedačkách, z nichž čouhaly hřebíky..) seděli jako pěny, neboť každé, byť tiché, vrznutí a zašustění papírku bylo " řešeno" důrazným napomenutím přísně se tvářící paní uvaděčky důchodového věku. Ne, že bych na ty časy, kdy jste se nemohli v kině ani pořádně pohnout, nostalgicky vzpomínala, ale....

   Pakultura nezbytných obrovských papírových krabic, napěchovaných po samotný vrch popcornem a gigantických kelímků s brčkem k srkání coly přímo u filmové produkce, mě nenechává chladnou...:-D Těší se všichni ti diváci více na film nebo snad na to, jak si napráskají panděra kukuřičnými produkty a zalijí to litry přeslazené Coca Coly ? Pod sedadly "nastláno", ale o to jde přece až v druhé řadě. V té první- světe, div se- zisky. Prostě peníze. A tak jen chroustejte a mlaskejte, drobte a šustěte- kultura- nekultura....

   Z kina jsme odcházeli spokojeni. Jak se říká- "konec dobrý, všechno dobré", pro tentokrát to platilo hned tuplovaně. Hobiti došli šťastně svého cíle a  sympatická mladá slečna uvaděčka se s námi milým úsměvem rozloučila s přáním všeho dobrého do nového roku.

ZPRÁVY Z DOMOVA

   Pravidelní návštěvníci mých stránek nemohli nezaznamenat pokles zapisovatelské aktivity. Sama jsem překvapena, že události kolem mne mohu poslední dobou řadit pouze do šuplíčku " nezajímavé, nestojící za zmínku". Doufám, že s novým rokem se šuplíček opět změní na "zajímavé, za zmínku stojící". Navíc mám naplánováno několik akcí, o nichž se ale předem ze zásady nebudu zmiňovat.

  Přece jen několik drobností k zapsání bylo. Například Bobinčina předvánoční návštěva ve škole. To jsem si tak v uspěchané předvánoční době řekla, že udělám Bobině radost návštěvou mého pracoviště. Školní prostory ona zbožňuje a pjadlení dětských rukou jí pranic nevadí. Když jsem ráno otevřela ztemnělou ložnici a zavolala "Bobi, jdeme!" následoval radostný tanec s extrarychlým vrtěním ocáskem, opepřený občasným kotrmelcem. " Šťastné a veselé" poskakování pokračovalo až na 1862 kroků vzdálenou tramvajovou zastávku. Jako na potvoru jsem totiž právě tento den nejela autem, nýbrž takto. Bobině jsem však ničím jiným nemohla udělat větší radost. Cestování hromadnou dopravou je totiž její další oblíbená aktivita. Drobný zádrhel je pouze její absolutní nevůle ponechat si na mordě předpisy předepsaný náhubek. Demonstrativním máchnutím packou tento okamžitě letí  z mordy dolů a houpe se jí na krku. Nezbývá než ponechat jej v této pohotovostní poloze. V případě blížícího se revizora pak rychlým hmatem nasadit neukázněnému pasažérovi košík na držku ( aspoň na tu vteřinu než si ho opět hbitě sundá).

                                   POHOTOVOSTNÍ POLOHA KOŠÍKU

   Stejně hladce jako cesta proběhl i samotný pobyt ve škole. Nadšení dětí neznalo mezí. Bobinka trpělivě snášela všechny ty dětské projevy přízně a nakonec vydržela vzorně i fotografovací čtvrthodinku s dětmi. Domů přijela šťastná :-)

Den na to sklízely svou porci zážitků Nyx, Kess a hlavně Annie. P dělší době se totiž zúčastnily intenzivky v polomské koňské hale. Annie měla takovou nepokrytou radost, že uprostřed tréninku dostala svůj pověstný "amok" a začala zběsile pobíhat celou halou. Jelikož jsme v hale cvičily současně dvě skupiny, "práce" se zastavila u všech. Annie s ušisky dole a přiblblým (ale šťastným) výrazem na mordě obíhala všechny psí kamarády i lidské tety a nepokrytě jim dávala najevo svou kelpií radost. Když se asi za 2 minuty vyřádila, vrátila se poslušně k paničce, aby dokončila parkur :-D.

                                       A JDE SE NA TRÉNINK...

Video z tréninku ZDE

Běžné každodenní vycházky jsou poznamenány nepřízní počasí. Místo abychom se brodili hlubokým sněhem nebo nám aspoň jeho zbytky romanticky vrzaly pod nohami, přinášíme pravidelně boty, packy i chlupatá těla obalená fůrou bláta- k nevelké radosti naší vany a Eliščina sprchového koutu. Počasí je snad jedinou vadou na kráse těchto Vánoc.

  Samotný Štědrý den znamenal pro psíky nebetyčnou nudu. Panička furt přišpendlená u plotny nebo kmitající bytem. Ani tradiční celorodinné civění na pohádku neskýtalo příliš zábavy. Malou náplastí na chvíle nudy byly dárečky, kterých jako vždy pejskům Ježíšek "naježil" požehnaně.

Svátky nám intenzivně zpestřuje dědek Bert. Při sledování televize se producíruje k balkónovým dveřím pravidlně skoro co 20 minut (možná zvýšená potřeba močení, možná jen stařecký vrtoch, možná však i promyšlený tah, kterak páníčkům zase jednou parádně brnknout na nervy a rozladit tu vánočně laděnou atmosféru). Občas nás ráno rychle probudí nášlap do již vychladlé Bertíkovy loužičky či spíše louže, někdy nás Bert naopak pobaví, když zarytě tlačí hlavou do štěny v dojmu, že jde o dveře nebo když je vypuštěn ven z jiných balkónových dveří, než je zvyklý, ale vpuštění se domáhá do těch tradičních. " Proč mi v tom děláte na stará kolena zmatky," myslí si asi.

 Včerejší vycházka s Nyx a Ann však nebyla vůbec k pobavení. Na louce nám totiž přímo nad hlavou třískl ohňostroj, což psí holky rozhodilo natolik, že vycházky byl okamžitý konec. Až do pozdních večerních hodin pak tento zážitek rozdýchávaly a upřímně jsem zvědavá na to, jak prožijí Slvestra :-(. Tak nám držte palce.