říjen - prosinec 

             RÁDA OTROKEM  

    Jakže si přebrat tento podivný nadpis s kapku masochistickým nádechem? Vysvětlila bych to asi takto. Opatříte-li si nějakou věc, či zvíře, o co se musíte starat, necítíte tuto povinnost jako nepříjemnou. Přesněji řečeno, ač ztrácíte kus své osobní svobody, ztrácíte ji zcela dobrovolně a rádi. To je případ mne a  mých psů. Záměrně uvádím "mých", neboť o dobrovolnosti otroctví mého drahého muže nejsem tak stoprocentně přesvědčena. Tak trochu jej podezírám, že jeho několikadenní výjezdy daleko za prací jsou jeho malou osobní satisfakcí. Zrovna minulý týden jej pracovní povinnosti zavály daleko od domova. Smečka musela vzít tři dny zavděk pouze mé péči. 

               

         Rána bývají vcelku pohodová. Veškerá starost spočívá ve vypuštění nedočkavců na zahradu a jejich následné vpuštění do obytných prostor, přičemž je třeba nechat projít 16 pacinek očistným procesem. Zpravidla jde jen o vysušení, v zimním období pak i o odbahnění. Kdo zná počet našich psů, při číslovce 16 je zaražen. 4 chybějící tlapky patří Neroškovi. Nerošek, jak je mnohým známo, obývá prostory spodního bytu a k vyvenčení se dostává jako poslední. Pobyt u něj je oproti všem ostatním delší. Je nutno jej nejdříve vylákat pomocí piškotové návnady z pelíšku. Nemocná páteř a zadní nohy by nejraději zůstaly na zahřáté matraci, ale jsme nemilosrdní. Hybaj to rozchodit! Uprostřed jeho vrávoravých kroků mu ještě za pochodu sundávám notně ztěžklou plínku a do bederního pásu chystám na dopoledne suchou. Tím starost o smečku končí. Psiska si zalezou do svých pelechů a zatímco já spěchám do práce, oni jsou připraveni prospat dopoledne.

    Po práci se zodpovědně vzdávám jakéhokoliv vykecávání s kolegyněmi, nezamířím ani courat po obchodech. Smečka čeká. Už příchod domů není pro slabší povahy. Naléhavá potřeba učitele s mnohaletým pedagogickým působením...chvíle TICHA a KLIDU, je rázem zadupána (zaštěkána) do země. Jen smečka zmerčí, že u domu přede motor paniččina auta, začne oznamovat celému širému okolí, jak neskutečně je šťastná a těší se na odpolední program. Než vypustím řvouny na zahradu, statečně odrážím  fyzické ataky jejich tlapek a tlamiček. Vítání nese rysy kickboxu, ovšem s nadmíru laskavými údery a kopy. Do toho zní domem mnohadecibelové: "Jupíííí....panička už je domááááá...!"

           Sotva se stihnu převléct, obyvatelé horního patra jsou zpět. 16 opucovaných tlapek a hurá za Neroškem. Plíny dolů a hybaj - " se rozhýbaj" a venčit se na zahradě. Po bouřlivém entrée trvám aspoň na půlhodině klidu u šálku voňavé kávy. Toužím jen tak sedět, srkat lahodný nápoj, hledět do dáli a na nic nemyslet. A tady si říkám, jestli není něco špatně. Skákat přes švihadlo psa naučím, ale vysvětlit mu, co znamená chvíli paničku neotravovat, to nedokážu. A tak piju své siestové kafe, přičemž mi Koky vytrvale nadzvedává čumákem ruku, Andula mě probodává očima a Michal s Cherry zalehávají moje nohy. Jen Nerošek si mekotá na zahradě, neboť nedokáže vylézt schody. V opačném případě by tu byl dozajista také. 

  Než vyrazím s psisky na procházku, pouštím se do kosmetických úprav interiéru. Vyzbrojena vysavačem likviduji kvanta psích chlupů, mopem pak vysmejčím všechna zákoutí domu. Ostatní práce mohou počkat (a čekají). Obvykle docela dlouho a "ve frontě" :-D.

   Následuje vycházka do lesa. Je třeba spravedlivě vybrat její účastníky. Jednou jde Koky a Annie, jindy zůstává Koky doma. neboť na rozdíl od ostatních byla trénovat na cvičáku. Její místo pak přebírá naše dobrácká medvědice Cherry. Hodinu a půl (v sezóně hub dvakrát déle) bloumáme lesem. Cvičíme prvky poslušnosti,  běháme, překonáváme přírodní překážky a užíváme si tu lesní pohodu. Na zahradě ještě proženu Michala házením jeho milovaných tenisáků, Koky hodím nějaký ten disk a jde se na jídlo.  Chystání granulí mi, dle smečky, moc dlouho trvá. Hlasitě se těší každý na svou misku.

   Teď  mám chvíli pro sebe. Během hodiny a půl buď něco uklohním nebo promyslím do školy (případně opravím sešity) a to už hodiny ukazují půl šesté, což je Neroškův čas. Odcházím za ním do spodního bytu a pouštím televizi. Ondřej Sokol nás vítá u soutěžního pořadu "Na lovu". Usedám vedle Neroškovy matrace, Nerošek mi pokládá svou mohutnou hlavu na nohu. Přikrývám ho dekou a společně fandíme soutěžícím. Někdy je nám tak fajn, že zůstávám ještě chvíli a pokračujeme fandit soutěžícím ve vědomostech o Česku na ČT1.

   Je večer. Ještě dva dny bude tento program dne. Chvíli se připravuji do školy, naposledy venčím psiska a pak...dobrou noc. V polospánku vnímám, jak mi do postele leze Annie. 

PS: Před dvěma lety jsem si opatřila sportovní hodinky, jejichž jsem se stala také otrokem. A ráda! Ale o tom zase jindy.

  HOUBAŘSKÉ ŠÍLENSTVÍ

    Už několik let mé vyprahlé houbařské srdce pláče. Při dlouhých prázdninových procházkách jsem narazila na houbové potěšení jen poskrovnu, zda vůbec. Na košík se snášel prach. Smutně shlížel z police, kdy jej konečně láskyplně od prachu otřu a společně pak vyrazíme na lov. Facebook na mě denně vyplivoval vzpomínky v podobě obrázků houbami přeplněných  stolů, plechů, lavorů i  luxusních houbových modelů přímo z terénu. To provokuje.

    Když už to vypadalo, že z police v kotelně košík nesleze ani letos, druhý zářijový týden přinesl obrat. Z lesa jsem přinesla hrst "babek" a zdálo se, že se zablýsklo na lepší časy. V lese se můj zrak přišpendlil k zemi. Každou nalezenou babkou jsem znatelně pookřála. Už nestačila příruční taška - Lesněnka. Konečně jsem se nestyděla vyrazit s košíkem, vědoma si toho, že ostudně poloprázdný či snad dokonce úplně potupně prázdný jej domů rozhodně neponesu. Pro mnohé houbaře jsou babky podřadným sběrovým materiálem, já je však po letech mykologického strádání povýšila na vysoký level. A že se jich letos urodilo...!

    

    Do lesa na houby se mnou chodila nejčastěji Annie. Jakožto seniorka nemá už potřebu vyhledávat všemožné pachy, vydávat se lovit ani štěkotem plašit ostatní houbaře.  S ní se mohu věnovat sběru naplno a koncentrovaně. V letech Andulčina mládí měly naše procházky lesem tuto podobu: Já cupitala cestičkou, Annie obíhala kolem mne jako satelit v širokých okruzích. Nyní, po 12 a půl letech se v době houbařské sezóny role obrátily. Letos to vypadalo takto: Annie jde rozvážně po lesní pěšině a s láskou a pochopením trpělivě vyčkává na paničku, která pobíhá všude okolo v širokých okruzích soustředěně vybírajíc z listí a jehličí houby. Annie ví, že tato podoba vycházek nemá definitivní ráz. Panička se jen pár týdnů "vyblbne" a zase začne být normální (tedy v psích očích :-) )

   Celé dva týdny štědré houbové úrody jsem pracovala na plné dva úvazky. Dopoledne jsem si trochu pocuchala nervičky ve škole, odpoledne je učesala lesními výpravami a následnými houbovými galejemi (rozuměj čištění, krájení, zavařování, sušení).

      Pravé houbařské žně by však nebyly dokonalé, kdybychom nevyrazili do míst slibujících ty nejluxusnější úlovky. Hutisko mi přirostlo k srdci v relativně stejné době jako mi k němu přirostl kdysi i táta. Naše zamilované houbařské výpravy byly korunovány výstavními kousky a právě tehdy bylo zaseto semínko mé mykologické závislosti. Začátek houbolovu v poněkud strmějším kopci se nesl ve znamení podřadnějších kousků. Dno košíku se zde zaplnilo holubinkami, růžovkami či babkami. Cesta pokračuje do míst, kde se za 35 let z hodně mladého smrkového lesíka stal vzrostlý lesní porost. Křemenáče už zde nenacházíme, ale bereme zavděk i čerstvě vyklubaným pravákům.  Vystoupáme svahem na vrchol nevysokého kopce. Jeho hřeben je posetý řadou zdravých, pevných hřibů kovářů. Cudně se červenají pod svými naducanými klobouky. Scházíme do údolí a cestou ke kovářům přidáváme i hojně rostoucí suchohřiby. Některé jsou tak krásné, že si je hodnou chvíli prohlížíme ještě v zemi. Nemůžeme se vynadívat.

    Opět kopec, tentokrát dost strmý. A další a další hřiby. Košík začíná povážlivě těžknout. Následující asi kilometr naplní košík docela. A to nás čeká ještě kuřátkový vrch, křemenáčový lesík a kozáková stráň. Naštěstí mám ještě lehkou látkovou tašku. Houby se v ní sice potupně mačkají, ale i pomačkané koneckonců přijdou ve smaženici vhod. Opravdový houbařský ráj nacházíme v křemenáčovém lesíku. Oranžové klobouky a tlusté, vysoké, zdravé nohy, to je pohled, jenž pohladí po duši a naplní srdce blahem. Některé babky, bedly a růžovky jsou přemístěny do "nosidla" druhé kategorie (taška), křemenáčoví manekýni zaujmou jejich místa v košíku. K autu zbývá tak půl druhého kilometru. Pro jednu ruku je nesení košíku záhulem. Uchem košíku tedy provlékáme pevnou větev a rozkládáme si hmotnost nákladu na polovic. Snad poprvé v životě si přeji, abych už nic nenašla, přesto oči neustále těkají po zemi. A nacházejí...

   Letos bylo Hutisko dvakrát. Vlastně třikrát, počítám-li i psí agi závody, před nimiž jsem samozřejmě také ještě na chvilku zabrousila na okraj naší houbové stezky. Několik nalezených kousků jsem věnovala právě vyrážejícím houbařům jako základ do košíku. Ta ranní procházka lesem nám s Koky očividně prospěla a my si splnily trojkovou zkoušku a vyhrály součty. 

  Tak  snad příští sezóna bude opět tak šdědrá. A kdybyste chtěli sušené houby, dejte vědět :-)