Úbytek mého literárního vyjadřování v posledních měsících by mohl snadno vést k dojmu, že se u nás vlastně nic neděje. Kdo mě zná, ví, že toto zdání klame a důvodu odmlky s jistotou přichází na kloub. Děje se toho tolik, že  nenacházím potřebný časoprostor a nerušený klid k tomu, abych veškeré dění mohla náležitě vylíčit. Dnes ...v krátké pauze mezi dvěma akcemi tak alespoň začnu.

      Rok 2021 je pro našeho služebně nejmladšího člena smečky - Nera - rokem velkých změn. Jeho život se od základů překopal. Jestliže byl v prvních dnech nového života trochu nejistý, co se s ním děje za změny a reagoval ostýchavě, po necelém půlroce už nenechá nikoho na pochybách, že se s novým životním stylem naprosto ztotožnil. Ve svém bejváku se neupejpá. Zpočátku se skromně krčil na dekách, které jsme mu ustlali na zem mezi postele, to však jen přesně do chvíle než mě viděl lehat do měkkých prachových peřin na pohodlné válendě. Toho dne si postel vyzkoušel prvně. Na deku se už po tom zážitku nikdy nevrátil. Co na tom, že polochromé nohy jen s velkým úsilím vytahuje svým předimenzovaným hrudním košem. Ta trocha námahy mu za božské pohovění na matraci určitě stojí. 

      Dvakrát denně se na něj usměje miska granulí, dlouhou chvíli mu zpestří čmuchací kobereček, procházky po zahradě nebo pobyt v "jeho" hlídací zóně. Páníček mu obden dopřeje i pocourání po vesnici. O tři domy dále si našel svou jedinou kamarádku - Irmu. Štěně tollera kupodivu bez bázně vyráží vstříc dovádivým hrám rozložitého svalnatého hafana. Nero, pln náhlého štěstí z nově získaného přátelství nedopřeje svému nemocnému tělu žádného šetření. Poskakuje energicky kolem sličné fenky, přátelsky klape svou tlamou jako vrata až se Irmina majitelka tiše modlí za zachování jejího nadějně mladého  života. 10 minut naplno prožité hry však má pro Nera své důsledky. Nemoc spolu s dosaženým věkem kmeta a úměrně  vydanou energií vykonají své. Dědek prudce oddychuje a s nohama zkroucenýma pod těžkým tělem vybírá si svůj odpočinkový čas. Snad by si ho vybíral dodnes, nebýt tátova "servisu", v jehož rámci odnáší vyšťávené zvíře do domácího prostředí. I když se docela nadře, vítězí v nás dobrý pocit, že má náš bojovňák kamarádku. Jedinou.

     Pomalý návrat k normálnímu (rozuměj neomezenému) žití přinesl i obnovení téměř již zapomenutých aktivit jako je přihlašování na tréninky a závody. Jakožto antizávodní typ plánovala jsem jen velmi pozvolný nástup na závodní pole. Leč jak známo...člověk míní - život mění. Ve výsledku jsem se nějak neudržela a přihlásila se na závody v celém širém okolí a hlavně každý červnový víkend. Snad ve snaze postavit se své závodní nechuti čelem.

      Jako první jsme s Koky zamířily do Modré. Trojzkoušky měly prověřit jak mou kondici, tak i paměť, která mě už vícekrát zradila. I tentokrát, po dlouhé době jen chabého trénování, byly obavy na místě. Koky se do auta ládovala s evidentní chutí, lačna jakéhokoliv trdlování. Netušila, že jsem se v noci příliš nevyspala, očekávala od mě důstojný svižný výkon a spolehlivou navigaci. Mě svazovala tréma. 

      První parkur se až na záludnost s tunelem v samém závěru tvářil mile. Napálily jsme to hned od první překážky. Povedlo se Áčko, trvala jsem na předpisové kladinové zóně, náběh do slalomu také nebyl problém. Bohužel jsem před obávanou obtížnější částí nedokázala dostatečně rychle uhnout z outu skákající Koky a tyčka šla k zemi. Tak ač pěkný a rychlý výkon a druhé místo, zkouška vyšla naprázdno.

      Druhý parkur byl také pěkný. Prošly jsme ho však s odskočeným Áčkem a náběh do slalomu za dálkou nám také o jednu tyčku unikl. I přesto jsme skončily druhé. Ani ve třetím běhu se nám nepodařilo doběhnout s čistým štítem. Kolem poloviny parkuru padla laťka a tak jsem v klidu opravila nezastavenou zónu i za cenu disku. Závody mi ukázaly, že Koky je rozhodně skvělý týmový hráč. Poslední zkoušku do trojek  jsme nezískaly,  výsledek přesto  potěšil. V součtech jsme si odnesly druhé místo. 

     Rozvolnění nám také umožnilo i několik vystoupení pro děti. Začalo to vystoupením pro družinu naší školy, pokračovalo ukázkami na slavnostním otevření agi hřiště ve Vítkovicích a přehlídkou psích kousků v rámci oslav Dne dětí na Skalce u Poruby, za pár hodin máme potěšit dětská srdce na Dni obce v Řepišti.

  Abych to všechno zvládala, je třeba popracovat i na své fyzické kondici. Tak pracuji :-D.  Ale o tom zase jindy.

    V prosinci se stav naší smečky upravil z" bylo nás pět" na "už jsme jen čtyři". Nevyhnutelný odchod Haninky nás pár dní před druhým výročím jejího osvojení pořádně vzal. V prvních dnech  po jejím odchodu citelně chybělo její věčné plantání pod nohama, dokonce i probdělé noci, které nás provázely posledními měsíci, najednou dostaly úplně jiný rozměr a já bych dala nevím co za to, kdybych mohla zase uprostřed noci hladit její kožíšek a trpělivě čekat až zase vezme na milost svůj pelíšek.

   Osud tomu tak chtěl... sotva pár týdnů po Hančině odchodu začali jsme spřádat úvahy nad pomocí nějakému  dalšímu  psímu nešťastníkovi.  Nebylo jej třeba nikterak zvlášť hledat. Jednoho takového vídal táta denně na malém plácku u boudy firemního dvora. Zejména špatná chůze, vyšší věk  a nedostatek pozornosti páníčka spolu s  přicházející zimou staly se rozhodujícími faktory hlasujícími "PRO"  jeho přijetí do naší smečky. Jak jsem již dříve zmínila, psisko k nám ještě před Vánoci zavítalo na "rozkoukávací" návštěvu a sotva se překulil  rok, přijali jsme -my pacifisté- bojové plemeno (stafordšírský bulteriér) na ozdravný pobyt. 

     Různorodá smečka si brzy všimla, že dolní byt stal se náhle nedobytnou pevností, z níž  se linou podezřelé pachy a ozývají  neslýchané zvuky. V bytě, který jsme možná v budoucnu plánovali pronajímat třeba nějakému tolerantnímu studentíkovi, usídlil se NERO. Byla to pro něj jediná možnost bydlení , neboť svalnatý psí chlapík se svým pohybovým defektem nebyl by schopen vylézat a slézat všechny ty schody několikrát denně, nehledě k tomu, že všechny místnosti horního bytu jsou již psími nájemníky obsazeny. Už vidím, jak Michal ochotně přenechává Neroškovi své nóbl křeslo či Annie dělí se přátelsky o ranní piškoty. Díky dolnímu bytu však i tato zdánlivě neřešitelná situace  nachází své východisko. 

   Přestože smečka bydlí takto rozdělena, snažíme se ji postupně sžívat. První na řadu přichází Koky, která však při pohledu na horu svalů a vratům se podobající tlamu stává se rázem menší a menší...až je úplně nejmenší na celém světě. Když  však  neotesaný  Nero, psích společenských pravidel chování neznaje, Kokynčiny bázně nedbaje, radostně podivnými přískoky přiblíží se k malé černobílé cácorce, promění  se tato v lítou saň a s nakrabacenými pysky vyrazí proti  překvapenému otravovi. Ten se pod energickým nárazem cácorčina hubeného tělíčka  na svých chromých nohou překulí jak žok. Pokud by někdo očekával, že se otřesené  zvíře pomstychtivě zvedne a připraví se ke krvelačnému ataku, velmi by se mýlil. Bulík  jen  nemotorně vstává a dobrácky pajdá dál za objektem svého zájmu.  Ani tentokrát mu však pšenka nekvete.  Kokyna mu rozhodně dává košem.

   Ani baronka Cherry  nemá pro  žíhaného krasavce s předimenzovaným hrudníkem pražádné pochopení. Jeho přískoková chůze vzbuzuje v  ní nedůvěru, takže i ona uděluje  uchazeči o přátelství  výchovnou lekci...k princeznám se přece nečuchá...!!!

   Annie byla vždy při sžívání s novými členy smečky postrachem. Je rozmazlená a nehodlá se o svou lety budovanou přízeň s nikým moc dělit. Neustálým přibíráním nových členů smečky jsme ji však "obrousili" natolik, že dnes už víme jistě, jak se  zachová , pokud jí nový nájemník "nesedne". Bude na něj hulákat, s  čírem na zádech na něj (pravděpodobně neslušně) pokřikovat, ale útok se konat nebude. Na to je Annie srabík. To nám pomohl ověřit Michal, když na jednou příliš si dovolující kelpií dámu  zareagoval "nasertivně" a jednoduchým, ale vše vypovídajícím chvatem ji  zneškodnil. Tedy rozumějte...dostal ji na lopatky. Holka z toho byla pěkně vykulená a pokorně se stáhla ze svých rádoby dominantních  výšin. Michal už za půl minuty o ničem nevěděl a s Annie fungoval jako by se nikdy nic nestalo. Zlatá povaha :-). 

   Soužití Neroška  s Michalem funguje asi tak. Michal moc dobře ví, že v jedné části domu bydlí psí kolega. Záměrně neuvádím nepřítel, či rival. Takto to Michal nechápe. Bere ho  prostě jako člena smečky. Přes Michalovu vcelku vyrovnanou povahu (není to žádná krvelačná bestie, nebaží po boji, netouží nikoho zneškodnit ani mu uštědřit lekci), obáváme se však  Neroškovy úpornosti, s jakou přistupuje ke všem svým novým psím přátelům.  Za svůj devítiletý život  totiž nepoznal snad jediného  psího kamaráda, proto je jak v Jiříkově vidění, když jich má kolem sebe rázem tolik. Je to opravdu (bam)bulík v chování  v psí společnosti. Nějaké to neomalené drcnutí do našich psích slečen  už jen v klidu přecházíme..však ony si to holky vyřeší...drcnutí do Michala  prožíváme ale plni očekávání dramatického vývoje, který jakožto pacifisté na slovo vzatí snášíme jen velmi nelibě. Úzkostlivě tedy střežíme všechna jejich vzájemná setkání a jsme v absolutní pohotovosti připraveni k řešení (ne)-předvídatelných situací. 

     V prvních týdnech bydlení lehává Nerošek v pelíšku mezi dvěma válendami. Na třech dekách a vyhřívané podlaze zde má oproti svému starému bydlení v nezateplené boudě doslova saunu. Náležitě si ji užívá. Dokonce se ani nebouří, když jej opouštíme a jdeme do našeho bytu. Brzy zjistil, že naše návštěvy u něj jsou více než časté. Páníček zde chodí dopoledne pracovat, panička odpoledne poslouchat audioknihy a připravovat se na on-line vyučování, mezitím je vypouštěn do svého soukromého výběhu s boudou. Přesto snad pod vlivem známého :"S jídlem roste chuť" projeví  čas od času svou nespokojenost specifickými hlasovými projevy, které vzbuzují reálné podezření, zda v jeho  svalnatém těle nekoluje nějaké to procento kozí krve.Štěkomekacího psa přicházejí  nenápadně okukovat vřesinští spoluobčané. 

Každopádně se Nero stává právoplatným členem naší různorodé psí bandy ( kulhavým banditou) a plnou měrou se zapojuje do psích lumpáren. Ale o tom zase příště :-).

         Že je australská kelpie velmi svérázné plemeno, o tom žádná. Nejen že dokáže překvapit na jakémkoliv poli psího sportování svými výkony a nasazením, je také výborným společníkem, se kterým se slovo „nuda“ stává jen prázdným pojmem. S kelpií zažijete spoustu legrace, faktem ale zůstává, že abyste tu její legraci dobře „strávili“, je třeba vlastnit smysl pro humor, neboť toho má kelpie přehršel. Dokážete se tak lépe povznést nad všechny její vykoumané a promyšlené lumpárničky, dokážete ji i přesto milovat právě pro jeji chytrost, či lépe vychytralost, oceníte tu náhlou barevnost života a hlavně...nestíháte stárnout. Prostě jen stále něco řešíte a...nestárnete :-).

       Naše Annie přišla s touto luxusní výbavou do mého života a není snad dne, kdy by mě něčím nepřekvapila. Krom fyzické výbavy– rychlosti, obratnosti a šikovnosti - jsme záhy mohli ocenit její sklony k výtvarnu. Umně opracovávanými předměty na poli řezbářství či modelování nás přesvědčila, že nadání plemene bude jednoduše všestranné. Okousané kusy nábytku se staly impozantními svědky jejího uměleckého zrání.

               Avšak nejen fyzický fond a výtvarné sklony jsou obdivuhodnými atributy plemene. Kelpie má i cosi navíc. Kdo slyšel naši kelpii „zpívat“, nepochybuje o tom, že má co dočinění s psím umělcem. Snad za to mohou geny její matky trefného jména Árie, snad jde o naprosto obecnou dispozici každého kelpiího jedince, nicméně impozantnost akustických projevů je nesporná. Hlasové etudy, jež nám od útlého mládí Annie předváděla, poukazovaly na vyložený talent. Ta barva hlasu…ta procítěnost…Není divu, že když na vycházce spustila nějakou tu „písničku“, Vřesina měla o kulturu postaráno. Úsek s plotem naší zahrady byl pro vřesinské pejskaře znamením zvýšené hlučnosti, proto se jej snažili absolvovat ve zvýšeném tempu. Pro Annie byla zase vždy „úsekem zpěvu“ cesta kolem plotu paní sousedky s retřívřicí Dájou. Právě zde byly “ árie“ podávány s tím nejemocionálnějším prožitkem.

                                         Umělkyně odpočívá

       Jsem si vědoma, že ne každý z vřesinských obyvatel musí být milovníkem psího zpěvu, proto jsem začala využívat okliku. Ze zahrady zadní brankou přímo na pole a pak hurá do lesa. Roky se Annie s tímto řešením bez problémů vyrovnala. Ač zpěv milovala, v zájmu spokojenosti své paničky se dokázala hlasových rozcviček na cestě mezi domy vzdát. Čas od času si v lese trochu zajódlovala, to když na ni z větve nějaká ta zlomyslná veverka dělala dlouhý nos, ale jinak se příliš k lesnímu dění nevyjadřovala. Sotva však minula desátý rok svého života, rozhodla se zapracovat výrazněji na své pěvecké kariéře. Tak jak ji dříve nechávali zajíci a srnky v bohorovném hlasovém klidu (o tom pohybovém to již tak neplatilo), dnes cítí potřebu k nim významně promlouvat (rozuměj – "prozpěvovat"), jejich kroky či skoky komentovat a pěkně od plic jim vyčinit za to, že nám tady svými pachy křižují cesty při poklidné relaxační procházce.

         Když se Annie pustí do „zpěvu“, položí se do něj natolik, že přestane vnímat okolí (paničku) a procítěně šroubuje své hlasivky na nejvyšší volume. Kdyby byly otevřeny hospody, jistě by se v těch vřesinských probíralo, že ve zdejších lesích začal řádit Hejkal.

                    VE VŘESINSKÝCH LESÍCH PRÝ STRAŠÍ HEJKAL

         Nedávno při procházce, když si zase Aninka tak trochu prozpěvovala, potkaly jsme myslivce s flintou na rameni. Vypadal velice překvapeně. Důvěrně mi sdělil, že když zvuky linoucí se s Andulina hrdla zaslechl, vydal se za nimi s jasným cílem osvobodit nemilosrdně v lese odložené zvíře. Ale teď hledí jako blázen…povykující pes není vůbec opuštěn. Nezdržovala jsem ho ani sebe vysvětlováním uměleckých sklonů mého psa a tak jsem se jen omluvně usmála a se zpěvačkou odcházela hlouběji do lesa. Je přece všeobecně známo, že umělci zůstávají občas nepochopeni.

UKÁZKA HLASOVÉ ROZCVIČKY KOLORATURNÍ SOPRANISTKY ANNIE  zde

        Za třináct let života ve Vřesině jsem prošla zdejší hvozdy křížem krážem. S rodinnými příslušníky či psími společníky po boku poznávala jsem cesty a cestičky, pěšinky, kopce i paseky, zmapovala jsem si, kam nejlépe na houby, kde si pochutnat na sluncem proslazených ostružinách nebo kde najít ta nejkrásnější místa k fotografování.  Lesní vycházky jsem si rozdělila na několik svých tras a ty absolvuji dle nálady či momentálních okolností. Jedním z kriterií výběru je délka trasy. Podle času, který mám k dispozici, obvykle volím, zda se vydám na šestikilometrový okruh nebo zvolím jeden z těch kratších. Zda půjdu kolem rybníka, budu se prodírat houštím hledaje sametové kloboučky hub nebo se projdu po zpevněné cestě s množstvím korzujících turistů. Čas od času mne také zláká místo ještě neprobádané…pěšinka zvoucí mne dál do lesa a já neodolám. Jako před časem.

         S Annie a Koky jsme si to vyrazily na dopolední procházku. Po náročné on-line výuce mi troška toho lesního luftu přijde vhod. Vydýchat přetlak z nervového vypětí, najít svůj vnitřní klid…neznám lepší prostředek. Venku si zima zašpásovala s jarem. Romantické „bílo“ utrpělo citelný zásah na kráse. Teploměr vyhnal rtuť do plusových hodnot a krajina, dosud se pyšnící bílým šatem, dostala rázem zdánlivě unavené vzezření. Místo sympatického křupání sněhu pod nohama se s každým krokem ozvalo nelibozvučné čvachnutí. Zimní obuv hned na začátku naší cesty přes pole začala těžknout nevzhlednými hroudami bláta, nejinak tomu byly tlapky obou psic. Ani tyto okolnosti nás nedokážou zastavit. Pračka jede den co den na nejvyšší výkon, ale za prožité flow to prostě stojí.

         Sepnu tedy začátek aktivity na mých sportovních hodinkách (ty také stojí za zmínku...někdy :-) ) a už si to štrádujeme cestou nejdelší trasy. Střídavě holky pobíhají kolem, střídavě jdou na vodítkách, která mám  připnutya na canicrossovém pásu. Hlavou mi víří spousta myšlenek, mám chuť jít dnes hodně dlouhou štreku a najít si nějaký nový okruh. Přčicxhází mi vhod travnatá cesta, sic  vodou výživně prosáklá, zato s posedem v dálce, což ukonejší mou nechuť k čvachtání. Vydáváme se tudy. Annie a Koky jsou pro každou špatnost, proto je ani nijak zvlášť nepobuřuje, když se objeví zdánlivý konec pěšiny a pokračování jen tuším úzkým prostorem mezi stromy. Jdeme. Ale jen zpočátku, protože brzy to začne okolo, v hustém lesním porostu, krásně lákavě vonět zvěří, takže se mě holky snaží přivést k rychlejšímu pohybu. Začínám se potit. Teď je pustit nemůžu. Ke všemu se ani tak úplně neshodnou na směru a jdou stylem "jeden čehý, druhý hot", to mi vážně není vhod :-(. Prostor mezi stromy, jenž se zprvu tvářil jako méně užívaná lesní stezka, nyní odhalil svou pravou tvář. Cesta je falešná a vede mě přes houstnoucí křoviska a stále  více se bořící terén neznámo kam.

    Zatímco psí holky se začínají s čerstvými pachy zvěře stále lépe bavit, já proklínám chvíli, kdy mi tak máklý nápad vůbec přišel na mysl. S láskou vzpomínám na staré známé cestičky, na nichž si důvěrně tykám s každým stromem…proč já vůl…? Začíná pršet. Zprvu jen pár drobných kapek, ty však záhy přecházejí v souvislý dešťový závěs, jenž dodává naší vycházce na dobrodružnosti. Zvláště když najednou zjišťuji, že nemám absolutně šajn, kde se v současné chvíli nacházím. Už ani nevím, zda vytýčený směr nedoznal nějakou významnou odchylku…nepoznávám nic. Motám se mezi stromy s psisky v loveckém tranzu a ani trochu mi situaci neusnadní stádo asi šesti srnek, jež proběhne z několika různých stran kolem nás. Annie na ně začne naléhavě volat a Koky se snaží za nimi rozběhnout. Je mi horko. Nohy se mi boří do bažiny a možná mě vřesinský močál nakonec úplně pohltí…Ať se podívám na kterou stranu chci, vidím stejný obrázek. Stromy, vysoké traviny, spousta větví a keřů s trny. Chvíli se tam tak nějak motám a pak vytáhnu mobil, abych se ještě naposled rozloučila s mým milovaným mužem, s nimž jsem prožila tolik společných let. „Táto,“ spustím naléhavě. Pravděpodobně jsem jej vyrušila z nějaké důležité činnosti, protože jeho hlas zněl trochu otráveně. „Co je? Co se děje?“ ptá se s předstíraným zájmem. „Zabloudila jsem,“vyhrknu na něj v naději, že mi snad nějak pomůže, projeví účast, soucit, či snahu mou situaci řešit. „A co mám dělat?“ zareaguje celkem logicky, i když čekám, že bude muž činu. Nakonec uznávám, že vrhnout se do hlubin lesa s nejasným cílem, kde najít svou bloudící manželku, není ten nejlepší způsob.                                

         Shodujeme se, že tedy počkáme, zda zvládnu najít správný směr a v případě, že by se to dlouho nedařilo, síly mě opouštěly nebo na krajinu padlo šero, nasadí táta všechny páky, aby mne vysvobodil. Tedy tak nějak jsme to domluvili, ovšem zda po ukončení hovoru neběžel do krámu pro šampáňo, aby oslavil svou znovu nabytou svobodu, v  to už jsem mohla jen doufat.

         Díky mobilu jsem ale nakonec vysvobozena z lesního labyrintu využitím spásné aplikace MAPY.CZ , kterou jsem tak dlouho přesvědčovala, aby mi pomohla, až jsme nakonec skutečně souzněly a já se z lesa vymotala. Když jsme jako tři čuňátka dorazily domů, táta se snažil vypadat radostně. Prý...už se začínal o nás bát. Špunt šampáňa obratným nožním manévrem zkušeného fotbalového profíka šikovně zakopl pod postel :-).

   Můj letmý pohled na lednici upoutal čtvereček papíru skromně se krčící v rohu , bezpečně zajištěný až zbytečně velkým množstvím magnetů. Je to můj přehled očkování jednotlivých členů smečky. Kdo by také pořád prohlížel očkováky? Jmenný seznam hafanů s měsícem a rokem aktuálně předepsaného  očkování tak dává jasnou informaci o tom, kdy si naplánovat výlet na veterinu. Údaj 1/2021 jsem zaregistrovala hned u dvou jmen. Díky rezervačnímu systému jsme s tátou vybrali termín, který vyhovoval nám oběma a návštěvu si objednali. Manipulaci s dvěma ne zrovna vzorně vychovanými psími halamy je výhodnější rozdělit v poměru jedna ku jedné. "Na výlet pojedou Michal a Cherry," prohlásila jsem, načež oba jmenovaní nastražili slechy s očekáváním, co bude po vyřčení jejich jmen následovat. Když jsme začali připravovat postroje a vodítka, psiska kolem nás radostně křepčila, tušíc zábavné odpoledne v těch pár  sněhových centimetrech, které nám skrblivé nebe konečně zase jednou milostivě seslalo na zem. Michal i Cherry dávali své těšení hlasitě najevo. 

        Zacvakly bezpečnostní pásy. Obě psiska s hrdým výrazem jala se sledovat ubíhající krajinu. Po pár minutách však začala tušit čertovinu. Auto se nepřestávalo proplétat městskými uličkami, za okny místo rozlehlých zasněžených plání a lesů objevovala se auta, tramvaje a lidé. Chlupáči znervózněli a počali sebou neposedně vrtět. Stále mi zůstává utajeno, jak dokáže zvíře (ať už jedeme kamkoliv) poznat, že se blížíme k cíli. Ať už jedeme na cvičák, k vodě nebo i na nějaké neznámé místo, jakmile se ocitneme blízko cíle, rozrušení v autě stoupne. Cherry nakukuje vpravo, Michal vlevo a když táta parkuje, začnou ti dva spolu vést dialog. "Tak jsme tady", vrkne Cherry. "Proč tady? Vidím jen budovy a auta, " štěkne Michal. Pak ještě chvíli diskutují, zatímco si je s tátou rozdělujeme na vodítka. Dostávám cikánskou baronku, táta barona. Míříme do budovy veteriny. Psiska jen neochotně ťapou vedle nás. 

     Michal vstupuje do  nevelké čekárny s pozdravem na tlamě. Zdraví tak výrazně, že se z recepce ozve káravé "pššššššt". Nejsme rebelové, neradi děláme problémy, nicméně Michal dává nadále průchod své slušnosti a jakmile ukončí pozdrav v rohu sedícímu stafbulíkovi, který je mimochodem také slušňák a na pozdrav odpovídá ve vysoké tónině, obrátí se k fence rezavého teriéra. "Dobrý den, teriérko, jsem Michal". Dáma v recepci vstává. Opře se do pojízdných dveří, aby alespoň trochu odhlučnila své pracoviště. Cherry je za dámu. Neštěká, jen se nejistě pohybuje kolem mých nohou, oči na samé hranici vykoulení se z důlků. Po chvíli to v čekárně ztichne. Stafbulík si už jen táhlým kňučením stěžuje na bolest svých zadních končetin, jejichž špatnou funčnost předvede vzápětí vrávoravou chůzí přes čekárnu na recepci. Jeho páníčkové jej chápavě potřepávají po mohutné hlavě, čímž mu dodávají pocit, že se nemusí bát.

   V čekárně zavládne chvíle ticha. Trvá přesně tak dlouho než do ní nakoukne laskavá hlava jakéhosi hladkosrstého křížence vedeného mladým usměvavým mužem. Candrbál začíná nanovo. Cherry se asi v duchu modlí, protože neprojeví ani snahu jakkoliv do diskuse zasáhnout.  Naštěstí přicházíme na řadu. V recepci předkládáme očkováky. Dáma od počítače vzhlédne. "Na jaké jméno, prosím?" "Panáč," odpoví táta. "Aha, takže tohle je kelpie Zora." Stočí zrak na vyjukanou medvědici. "Ne, to je Cherry a tohle Michal. Kříženci. Možná ji máte vedenu na jméno Panáčová." "Panáčová Eva?" ? "Ano" " Takže tu mám Kejsy a Tori." " Ne ne, to je dcera, v evidenci musí figurovat ještě jedna Eva Panáčová ( není to prvně, co žehráme na tátův ne úplně dobrý nápad pojmenovat dceru po matce). Takže se vyhledává dále.  I když jsem již správně identifikována, u mého jména je evidováno psů povícero. Hanka, Annie, Koky a Cherry. Mám tu i Michala. Má ho však i táta a k tomu ještě Zoru, Bobinu a Bertíka. Nostalgicky vzpomenu na poslední dva jmenované a napadá mě jak neaktualizovaný je stav místních záznamů. 

   Akltualizujeme tedy stav pouze na Michala a protestujeme proti kelpii Zoře. "Tak jak to tedy vlastně je?" kapku nervózněji řekne dáma za počítačem. Nervóznější jsou i psi, kteří to chtějí mít za sebou a vypadnout z této neútulné recepce. Trpělivě dámě vysvětlujeme, že Zora je jen původní jméno Cherry, kterážto není kelpií, nýbrž povedeným křížencem - prostě baronka. Ze všech těch jmen má "recepční" v hlavě zmatek a začíná být nepříjemná. Ani my nejsme nadšeni. Táta se asertivně ohradí, že zmatečný záznam jsme nevytvořili my, tudíž nejsme zvědaví na kyselý obličej (formulace byla samozřejmě poněkud kulantnější).

    Nevíme, zda dáma s krůpějemi potu na čele dala záznamy do richtigu či ne, výmluvným gestem nás poslala "dále do vozu" a zhluboka vydechla. 

     Nahrneme se s raťafáky do malé ordinace. Sotva se tam vejdeme.  Mladá doktorka opět cosi ťuká do počítače. Cherry se stále "modlí". Zásadně trvá na poloze hlavou směrem z ordinace. Vyzvedávám ji na stůl. Cítím, jak  mé "kříže" přitom zapláčou. Dnes bude baronka bez večeře!

Očekávám vyšetření typu - poslech srdce, změření tělesné teploty, dlouhý pohled do očí či snad alespoň dotaz - "nezvrací? žere? nemá průjem?"...o zjištění hmotnosti pro dávku vakcíny ani nemluvě. Nic z toho se neodehraje. Doktorka natáhne do stříkačky očkovací látku, přidrží na hřbetě kožní řasu a aplikuje. Cherry se zavrtí. Hotovo.

    Michalovo očkování proběhne ochuzené i  o vyzvednutí na stůl. Doktorka rozhoduje pro aplikaci na zemi.  Připadám si jako když na vesnici probíhá hromadné očkování kdesi u místní hasičárny. Dlouhá fronta poštěkávajících adeptů na očkovací úkon...tempo jako na běžícím pásu....Tak nevím. Na očkování psů chodím už několik desetiletí, ale takovýto rychlý postup jsem ještě nikdy nezažila. Je to snad nějaký novodobý standard?

Standard - nestandard. Padáme z ordinace. Na recepci vysolíme příslušný obnos "za včeličku" a na rok máme splněno. Recpční  na nás vycení chrup a s medovým úsměvem a jistou úlevou  špitne : Na shledanou!

SVÁTKY JSOU TU ZPÁTKY