ANDULČINA POMSTA

   Běhu předvánočních dní dominuje tradičně místo proklamovaného svátečního klidu mumraj všech možných akcí. Letošní byl však ještě kapku mumrajovitější, bohatší  o radostné očekávání narození prvního vnoučka. Smečka byla v době kulminace předvánočního šílenství odsunuta na vedlejší kolej, což zvláště někteří jedinci nesli velmi těžce. Michal s Cherry situaci zvládali s trpělivostí sobě vlastní, Hanička, nevidouc ten kolotoč kolem sebe, fungovala s jistou noblesou, s "nadhledem" svých slepých očí, třeštiprdlo Koky a bláznivka Annie však okázale dávají najevo každým coulem svou absolutní nevytíženost. Ať už jde o provokativní přenášení věcí všeho druhu s převahou domácí obuvi, kterou kažou chvíli lezouc po kolenou usilovně hledáme, až po hlasité provokace nevidomé Haničky, která se ochotně přidává svým výrazným barytonem v přesvědčení, že ke štěkotu je evidentní důvod. Podezírám ty dvě psí ježibaby (Annie a Koky), že moc dobře vědí, čím páníčky vytočit a proto tak toužíc po odvetě za všechna příkoří nedostatku pozornosti činí.

    Z asistování u přípravy vánočních dobrot je vyloučena především Annie, jež se nezdráhá v nestřeženém okamžiku připravovanou mňamku pohotově ochutnat v jakémkoliv množství a také Koky, která zase nepřetržitě rozptyluje jakékoliv kulinářské snažení. A protože svátky jsou převážně o žranici a takřka nepřetržitém ládování, tráví Annie v izolaci ložnice poměrně dost času. Nepřichází tak úplně zkrátka. Pobyt jí zpestřujeme žvýkacími kostičkami a výběhem na zahradu, kde si hlasitě stěžuje na  páchaná jí příkoří. V hlavě se jí pozvolna rodí ďábelský plán, kterak páníčky alespoň trochu vytrestat. Když znaveni uléháme jsme na konci  náročného  Štědrého večera po klasických filmových Pelíšcích do těch svých, ďábelský plán Annie začíná.

   Nejdříve nás jako správná mstitelka nechává nabrat ten nejsladší spánkový rozjezd a pak ďábelský plán spustí. Ozve se ťukání drápků na plovoucí podlahu. Annie korzuje pokojem. Probouzím se. Annie stojí před mou postelí a hledí na mě se svatouškovským výrazem. I tu svatozář bych jí v té chvíli věřila.  Ona hledí a já jen ztěží roztáčím své polospící mozkové závity, abych odhadla, co po mně fena vlastně chce. Pohladím ji láskyplnně po hlavě, netušíc čertovinu, odkazuji ji na místo, kde poslušně odchází. Usínám. Annie nás opakovaně nechává  tak půl hodiny v sladkém snění a vyráží na další obchůzku ložnice. "Ťuk...ťuk...ťuk...," nese se pokojem. Táta přestává chrápat a registruje rušivý objekt. Jelimanovský výraz na Andulčině mordě jej neobměkčuje tak jako mne. Důrazně, avšak hlasem tlumeným, neboť ve vedlejších místnostech spí další rodinní příslušníci, odkazuje provokující psisko na místo. I tentokrát Annie poslušně ulehává na pelech. Deset minut spánku a drápky tu jsou znovu. "Třeba potřebuje trochu toho lidského tepla," pomyslím si. Přesunuji se na půlku postele a vstřícným gestem vyzývám Annie k ulehnutí vedle mne. Ann přesune své tělo na mou postel a místo aby se stočila do klubíčka a usnula, začne provádět hygienickou údržbu svého řitního otvoru, čímž mne utlačuje i na zmenšeném prostoru. Hygienu nekompromisně ukončuji, fena ulehne. Pět minut zdá se situace takto nevýchovně vyřešena. Poté Annie slézá z lóže a jde "stepovat".

     V té chvíli už jdou všechny ohledy na němou tvář stranou. Psí spratek je přesunut do klece v rohu místnosti. Uspokojeni přesvědčením o zvládnutí situace se znovu propadáme do spánku. Jak lze správně vytušit, neprobíhá dlouho. Vynalézavá Annie začíná na mříže klece vybrnkávat "klecové blues". " Já vám dám spokojeně zařezávat! Za všechna ta příkoří budete potrestáni!" Střídavě Andulu okřikujeme, později na klec přistávají i roztodivbné předměty, ale umanutá psice si vede svou. Vstávám, vypouštím zvíře z klece a posílám jej balkónovými dveřmi do tmy. Než si Annie provětrá palici, uléhám na postel, abych těch 5 - 10 minut vyčkala než se škrábáním na dveře bude domáhat vstupu. Chci už opravdu spát, proto se snažím urychlit Andulin návrat domů tichým voláním od dveří balkonu. Reakce nulová. V tújích to zašustí, ale Annie se neobjeví. Zdá se, že si chce užít  "Štědrou noc". Napadá mě, že bych jí nejraději opravdu "uštědřila" několik výchovných šťouchanců, ale na vyběhnutí do sychravé noci nejsem připravena. 

    Když se Ann nevrací už půl hodiny, rozhodne se táta vyrazit na obhlídku zahrady. Pídí se po nějakém zdroji světla, který by mu pomohl pohřešovanou kelpii nalézt. Jelikož v ostatních místnostech spí příbuzenstvo a baterky jsou uloženy právě tam, musí vzít zavděk elegantní žluté svítilně v podobě lucerničky.

V prvních chvílích dne 25. prosince tak v krátkých pyžamových kalhotech a pyžamu s krátkými rukávy vyráží na obhlídku okolo domu. Lucernička vydává jen slabý svit, avšak tátova produkce po zahradě je impozantní. Doslova v roli svatojánského broučka svítí do všech tmavých zákoutí zahrady až v jednom z nich nachází Annie. Pobaveně na něj hledí a po dostatečně dlouhém provětrání poslušně plní povel "Domů!" Je zavřena do klece, kde má zpytovat svědomí přemýšlením o své nápravě. Z "boje" však vychází jako vítěz. Svým tichým pokňukáváním nám zpestřuje noc až do samotného rána. Dosahuje svého. Jen co vstanu, beru Andulu na několikahodinovou procházku, abych ji to přehlížení maličko vynahradila. Oceňuje to a věnuje nám klidnou sváteční noc.